Z dějin poutníků - Jiří Adam z Martinic

 Jiří Adam z Martinic jako poutník do Santiaga 1624

Na nedávné velké souhrnné výstavě díla barokního malíře Karla Škréty v Praze byl také vystaven portrét jednoho šlechtice v poutnickém oblečení, s poutnickou holí, růžencem a plechovou poutnickou lahví.

Znalci se domnívají, že je to portrét Jiřího Adama z Martinic, který putoval k hrobu sv. Jakuba v roce 1624, v rámci své dlouhé kavalírské cesty po Evropě (1620-1625). Obraz byl namalován dodatečně, asi před rokem 1651, jako vzpomínka na výjimečnou událost v životě hraběte.

Může to pro nás být jen ukázka toho, jak vypadal urozený poutník v 17. století, jak vypadala tehdy poutnická pelerina (od slova peregrinus - poutník) s našitými  svatojakubskými mušlemi.

Ale zároveň to může být připomínka toho, jak výrazně se pozměnily poměry v poutnictví proti minulým staletím. Samozřejmě i ve středověku putovali - ale jen někteří nemnozí  - prostí lidé do Říma nebo do Santiaga, ale byla to zpravidla jedna jediná cesta během jejich života, kdy se dostali tak daleko a „viděli svět".

A jen bohatí lidé a šlechta si mohli tehdy dovolit cestovat po Evropě častěji a na delší dobu. Uvědomil jsem si to už dříve, když jsem jednou počítal, kolikrát jsem byl v Cáchách, kolikrát v Římě a srovnával to s Karlem IV., který také byl v Cáchách a v Římě několikrát (a taky několikrát v Avignonu, kde já jsem byl pouze jednou).

 Jenomže to srovnání kulhá - to byl přece císař, a cestování po Evropě bylo součástí jeho politického života, a jako císař si také mohl dovolit tolik cestovat, kdežto obyčejný člověk té doby znal prakticky jen své rodiště a okolí, nejbližší města a výjimečně navštívil i nějaké větší město (jako třeba Prahu), nějaké poutní místo (jako třeba Sv. Hostýn), a možná jednou za život vykonal nějakou delší pouť do „jiného království".

A na druhou stranu - chudí i bohatí byli na tom tehdy v podstatě podobně, co se týkalo námahy delšího putování. I bohatší poutníci tehdy chodili pěšky, nebo jezdili na koni či oslu. Představa cestování kodrcavými vozy po tehdejších kamenitých silnicích je hrozná a vůbec se nepřibližuje pohodlí dnešních „vozů" na hladkých dálnicích. I ten Karel IV., když jel do Avignonu, jel celou cestu v sedle koně - a to nebylo nikterak pohodlné cestování, protože to trvalo týdny, každý den od rána do večera.

Já jsem ale do těch Cách, do toho Říma ani do toho Avignonu nejel ani na koni, natož pěšky.

Dnes můžeme cestovat - i putovat - mnohem snadněji a pohodlněji, máme na to více času i více prostředků. Můžeme se snadno někam dostat autem, autobusem, vlakem nebo letadlem. Ale právě pro tuto snadnost, s jakou můžeme dnes například „zajet" na pouť do Říma, si někdy toho daru dost nepovažujeme a nevnímáme plně tu výjimečnost. Jeden kněz to řekl takto: „Auto nás jistě doveze daleko, ale doveze nás i vysoko?"

Možná i to je důvod, proč jsme - někteří, ba mnozí - začali znovu více a rádi chodit na pouti pěšky: protože ta námaha k pouti prostě patří - je to fyzický projev naší vnitřní kajícnosti, touhy po obrácení a přiblížení se Bohu. Možná ne každý se (jednou za život) vydáme do Říma nebo do Cách nebo do Santiaga pěšky - ale můžeme se vydat alespoň na naše dílčí pěší etapy směrem na Velehrad nebo na jiná bližší poutní místa. Protože chodit pěšky je pro nás už výjimečnost, změna obvyklého životního tempa (na rozdíl od našich předků), a ztišení během cesty přírodou a polem je pro nás vítaným prostorem k rozjímání, ke kterému se někdy v hlučném světě ve městě a práci těžko dostáváme.

A tak je nám ten obraz bohatého poutníka ze 17. století blízký:  i on putoval ke sv. Jakubu (částečně) pěšky a cenil si natolik těch poutních odznaků, které si tím zasloužil, že se s nimi nechal vymalovat od nejlepšího malíře a pověsil si to na svém zámku do rodové portrétní galerie. A blízký je nám i v tom, že on byl dost bohatý na to, aby si mohl dovolit putovat a cestovat po Evropě - asi jako my jsme dnes podobně bohatí. Málokdo si uvědomuje, že dnes si žijeme (v určitém smyslu) podobně jako tehdy hrabata, knížata, ba i císaři. A ještě si stěžujeme...