Všechna vánoční kázání 2010 - Hod Boží vánoční

Zaopatření dětí, zaopatření v církvi, něco málo sami

Úvod:

Vánoce  to nejsou svátky míru ani, jak to  dnes často  píší, svátky pokoje a pohody ani jen svátky dobrého jídla a pití. My pochopitelně víme, že to jsou Ježíšovy narozeniny. Vánoce jsou především svátky dětí. Vždyť všichni s jakousi lítostí  tvrdíme, že nejkrásnější vánoce byly, když jsme je prožívali s rodiči. Někdy také slyšíme, že když  jsou děti velké, že už ty vánoce nejsou ono.

1. Zaopatření dětí.

Rodiče se vždycky snaží opatřit na svátky dětem všechno, aby měly radost. Před 21 a více lety to bylo za cenu front a shánění podpultového zboží. Přesto jsme tenkrát udělali všechno, abychom to dostali, abychom jim to opatřili. A také pak velkým dětem se zvláště maminka snažila připravit věno, výbavu, všechno to povlečení a podobně. Víte také, jak se třeba těžko sháněly látky na sypky.  To je zaopatření ze strany rodičů.

2. Zaopatření od dětí

V církvi také máme slovo zaopatření. A měli bychom i své odborné výrazy znát a správně je užívat a panu novináři napovědět, že když tam není ten kněz sám, tak je tam více kněží a ne knězů, že když dva jdou křtít, že budou dva křty a ne dva křesty. Zaopatření znamená 3 svátosti, které se udílejí: 1. je to svátost smíření - svatá zpověď. Nikdo se nejde rád zpovídat, kdo by šel dobrovolně se obžalovávat, ale každý je rád, když se zbaví viny. K tomu nepomohou slova nejlepšího psychologa a ni psychiatra, k tomu pomůže jen Pán Ježíš, který přišel jako světlo světa  a temnoty ho nepohltily. Jenom jeho jménem může obyčejný i nedokonalý kněz říci: je ti odpuštěno. 2. Pak je svaté přijímání. To není jen ochutnání, to není jen přijít a přijmout. To je svátost nejsvětější. 3. A pak je svátost nemocných. Když jsem byl malý, ještě se říkalo  Poslední pomazání. Latinsky Unctio extrema. Opravdu až byl v člověk v koncích, až se dostal do extrémních situací, teprve pak zavolali kněze. Sami jste možná slyšeli, jak na někoho v lese padl strom a hned se letělo na faru, aby ho pan farář přišel zaopatřit. A on všeho nechal a hned tam běžel. Anebo léčili bylinkami a čaji několik nocí a pak jednou o půlnoci si řekli: Už se rána nedožije. Hned šli na faru, pan farář hned běžel s nimi a zaopatřil nemocného. Dneska je to jiné, máme  antibiotika, přijede záchranka a vakem pro zraněného. Ale pořád zůstává  nemoc, proti které jsme bezmocní, protože proti věku není léku.  Proto na 2. vatikánském koncilu řekli: Tato svátost se bude nazývat pomazání nemocných.  A když se udělí tyto tři svátosti, to je zaopatřování, kdo je přijme, je zaopatřen.

Rodiče zaopatřili dětem všechno, aby měly pěkné svátky, pak jim zaopatřili to potřebné do života. Když pak děti dospějí a rodiče zestárnou, je na řadě to druhé zaopatřování. Člověk je dvakrát dítětem, staří lidé mohou mít dětinské nápady, proto je na dospělých dětech, aby jim to zaopatřování umožnili a nabídli jim tuto službu církve, zavolali kněze. A aby si dali říci, aby jim vysvětlili, že po pomazání nemocných se hned nemusí umřít. .

3. Ani ve stáří není pozdě

I senioři mají být aktivní, říkají ti, kdo rádi používají cizí slova a neradi to po našem. Hezky česky to znamená, že i ve stáří může člověk něco udělat, nemá to vzdávat.

Mezi členy francouzské akademie, kde  jsou ti nejlepší z nejlepších vědců a umělců, patří  Max Gallo, kterému vyšla v pořadí už 110. kniha. Tento francouzský historik pochází z Itálie, tam se narodil, tam byl pokřtěn. Byly to veliké křtiny s malým k, veliké křtiny, sešla se celá rodina, byla hostina a tím to skončilo, dál už nic. Celé jeho příbuzenstvo bylo nevěřící. Jen babička z maminčiny strany chodila do kostela. Ona mně naučila několik  modliteb a ty si pamatuji pořád, přiznává tento člen Francouzské akademie. Jinak se o víru nezajímal. A prožil si toho dost. Nejhorší bylo, když jeho 16 letá dcera spáchala sebevraždu. Dodnes o tom není schopen mluvit bez  pohnutí. Našel však cestu z této temnoty právě ve Světle, které temnoty nepohltí, u Pána Ježíše. Pak nevstoupil do církve, to by nešlo, vždyť v ní od svého křtu už byl, ale ožil, jak sám říká. Ta jeho 110. kniha se jmenuje: Ježíš Kristus - člověk, který byl Bohem. Proč nepíšete, že je Bohem. To já vím, ale chtěl jsem zdůraznit, že to všechno se stalo, že to je historická událost, žádná legenda. To píše francouzsky člen jejich Akademie, zatímco v českých novinách se můžeme až příliš často setkat s články, že vánoce je pěkná  legenda atd. A píše jasně o slabosti a  síle katolické víry a také o slabosti a síle islámu, protože ve Francii to cítí více než my tady.

Závěr:

Zaopatřit své děti, opatřit jim vše, co je potřeba k vánoční radosti, to je povinnost rodičů. Nabídnout zaopatření rodičům, nejen v bydlení ale i v těch třech svátostech, to  je povinnost dětí, když ony se stanou dospělými a rodiče podruhé dětmi. I my ostatní bychom  měli to zaopatření nabídnout a vyvést své starší bližní z omyly, že svaté pomazání je jen pro toho, kdo má duši na jazyku. Všichni, mladí i staří, však mohou něco udělat. Naučit děti, vnoučata jen pár modliteb. Nevíte, kdy to budou potřebovat.  Nevíte, kdy jim to ukáže cestu, jak právě vidíme na příkladu Maxe Galla. A jestlipak  víte, jak se nejlépe naučí modlitba, Je to jednoduché. Neříkejte: Běžte se pomodlit, ale: Půjdeme se pomodlit.

Poděkovat za to Světlo světa, dnes narozené, poprosit, aby i nám svítil na cestu, abychom přes všechny temnoty došli k cíli, do světla věčného.

Amen.