Přehled všech 19 poutí a plán té 20. (dá-li Pán Bůh) - Promluvy během XVI. pouti

31.08.2019 - pěší pouť na Velehrad

- aneb exercice na nohou, Wanderxertitien, jak říkají Němci a jak se o to snaží se svou mládeží i mniši z Heiligenkreuz.

 

 

S POMOCÍ BOŽÍ       VSS..........    MARIA, POMOZ

Promluvy na XVI. pěší pouť na Velehrad  L.P. 2016 - skutky milosrdenství

 Zde jen zkrácené citace, vše si pak najdete v uvedených knihách.

Skutky tělesného milosrdenství:

1. Sytit hladové

2. Dávat pít žíznivým

3. Odívat nahé

4. Ujímat se pocestných / lidí bez domova

5. Navštěvovat nemocné

6. Navštěvovat vězněné

7. Pohřbívat zemřelé

 SY-DA-O    U-NA-NA-P

Skutky duchovního milosrdenství:

1. Radit pochybujícím

2. Poučovat nevědomé

3. Napomínat hříšníky

4. Utěšovat zarmoucené

5. Odpouštět urážky

6. Trpělivě snášet obtížné lidi

7. Modlit se za živé zemřelé

RA-PO-NA-U   OD-TR-MO

 

 

Úvod:  úterý dopoledne - 1. část

I.)

Nejprve si poslechneme Slovo Boží: Čtení ze svatého evangelia podle Matouše (25,31-46)

Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; 32 a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jeden od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, 33 ovce postaví po pravici a kozly po levici. 34 Tehdy řekne král těm po pravici: 'Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. 35 Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, 36 byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.' 37 Tu mu ti spravedliví odpoví: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? 38 Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? 39 Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?' 40 Král jim odpoví a řekne jim: 'Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.' 41 Potom řekne těm na levici: 'Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! 42 Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, 43 byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.' 44 Tehdy odpoví i oni: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?' 45 On jim odpoví: 'Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.' 46 A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života."  

II.)  

Co k tomu říká katechismus katolické církve:

V článku 2447:

 Skutky milosrdenství, to je veškerá láskyplná činnost, kterou pomáháme

svému bližnímu v jeho tělesných nebo duchovních potřebách. Učit, radit,

těšit, posilovat to jsou skutky duchovního milosrdenství, jako odpouštět

a trpělivě snášet. Skutky tělesného milosrdenství spočívají obzvláště v

tom, že dáváme najíst tomu, kdo má hlad, že hostíme toho, kdo nemá střechu

nad hlavou, že odíváme toho, kdo nemá co na sebe, že navštěvujeme nemocné a

vězněné, že pohřbíváme zesnulé. Dávat almužnu chudým, je mezi těmito skutky

jedno z hlavních svědectví bratrské lásky: je to také úkon spravedlnosti,

který se líbí Bohu:

Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné. A kdo má něco k

jídlu, ať jedná stejně (Lk 3,11). Raději dejte to, co je v mísách, jako

almužnu, a pak vám bude všechno čisté (Lk 11,41). Když bratr nebo sestra

nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo

z vás jim řekne" „Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se" ale nedáte

jim, co potřebují pro své tělo, co je jim to platné? (Jak 2,15 16).

 

Krátký katechismus na otázku č. 520 : K čemu inspiruje láska k chudým?  dává odpověď:

Láska k chudým se inspiruje evangeliem blahoslavenství, Ježíšovým příkladem a jeho stálou pozorností k chudým. Ježíš řekl: „Cokoliv jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali" (Mt 25,40). Láska k chudým se uskutečňuje prostřednictvím nasazení proti hmotné chudobě a také proti četným formám kulturní, mravní a náboženské chudoby. Skutky milosrdenství, duchovní i tělesné, četné dobročinné instituce vzniklé během staletí, jsou konkrétním svědectvím přednostní lásky k chudým, která charakterizuje Ježíšovy učedníky.

 

III.)

Příběh z úvodu knihy Vlídné příběhy od José Carlose Bermeja, vydané Karmelitánským nakladatelstvím v Kostelním Vydří 2013, z které si budeme letos číst a kterému upřímně děkujeme. Tento příběh zní trochu pohádkově, ale přece jen ukazuje, že není třeba hned zoufat, ale třeba chvilku i doufat.

 "... .Jako důkaz lásky slíbil mladý rybář své dívce zásnubní prsten. Prsten koupil, ale než jej stačil své milé předat, musel vyplout na lov. Drahocenný prstýnek však při úmorné práci na moři ztratil. Navečer se k dívce vydal a se zármutkem jí sdělil, že místo prstenu, který ztratil v moři, jí daruje štiku, nejlepší úlovek toho dne. Dívka ho utěšila slovy, že je ten nejhezčí rybář na světě. Druhého dne časně zrána přiběhla dívka zářící štěstím k rybáři, zahrnula ho polibky a poděkovala za vzácný dar. Při čištění štiky našla uvnitř zlatý prsten, který jí chlapec slíbil. ....."'

 

IV.)

Na závěr úvaha benediktinského mnicha P. Anselma Grüna:

" .... Papež František si zvolil milosrdenství za klíčový pojem svého pontifikátu. Následně vyhlásil Svatý rok milosrdenství, který nás má vyzvat k rozjímání o jádru Ježíšova poselství a k tomu, abychom v jeho slovech a činech rozpoznali milosrdenství jako jeho zásadní postoj. V obrazu Boha, kterého nám Ježíš zvěstoval, dále rozlišuje milosrdenství jakožto podstatnou Boží vlastnost. Bůh je Milosrdenství a Láska, Milosrdná láska. Svatý otec chápe milosrdenství jako vystižení toho, co Ježíš především kázal a pak jeho chování k chudým. Chudí jsou vlastními adresáty Božího milosrdenství. Rozumíme-li Božímu milosrdenství, dokážeme také milosrdně jednat s chudými, s těmi, kteří se pod tlakem společnosti ocitli na okraji. Stejně jako Ježíš půjdeme za nemocnými, kteří potřebují lékaře; za hříšníky, které společnost odsuzuje právě jako hříšníky a ztracené případy (srov. Mt 9,9-13). A přestaneme tak odsuzovat ty, kteří nezachovávají církevní či společenské normy (srov Mt 12,18).

V bule Misericordiae vultus (Tvář milosrdenství) zmiňuje papež František mimo jiné i skutky tělesného a duchovního milosrdenství. Knihu o nich jsem napsal už roku 2008, díky papeži Františkovi však nyní získala znovu na aktuálnosti. Mám proto radost, že ve Svatém roce milosrdenství vychází také v Karmelitánském nakladatelství, píše autor Anselm Grün ..."

Pokračovat dále ve čtení můžete sami  na 7. stránce knihy Sedmero skutků milosrdenství,  Karmelitánské nakladatelství  v Kostelním Vydří 2016, protože kvůli ochraně autorských práv není možné vše uveřejnit zde. Kdo by však chtěl mít celý text všech promluv, až mi napíše, pošlu mu je emailem. Díky za pochopení.


 

1. Sytit hladové  úterý dopoledne - 2. část

 

Při křížové cestě s papežem Františkem v Krakově byl tento 1. skutek tělesného milosrdenství -

Sytit hladové - spojen s modlitbami u 2. zastavení: Pán Ježíš přijímá kříž

 

I.)

Nejprve si poslechneme Slovo Boží ze svatého evangelia podle Matouše (14,14 -21)

Když vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto. I uzdravoval jejich nemocné. 15 Když nastal večer, přistoupili k němu učedníci a řekli: „Toto místo je pusté a je už pozdní hodina. Propusť zástupy, ať jdou do vesnic koupit si jídlo." 16 Ale Ježíš jim řekl: „Nemusejí odcházet, dejte vy jim jíst!" 17 Oni odpověděli: „Máme tu jen pět chlebů a dvě ryby." 18 On však řekl: „Přineste je sem!" 19 Poručil, aby se zástupy rozsadily po trávě. Potom vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům a učedníci zástupům. 20 I jedli všichni a nasytili se; a sebrali nalámaných chlebů, které zbyly, dvanáct plných košů. 21 A jedlo tam na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.

II.)

Následuje vlídný příběh Cukrář a žebrák ze strany 18, kde si jej sami můžete přečíst anebo mi napsat o zaslání všech promluv.


 

III.)

Na závěr úvaha benediktinského mnicha P. Anselma Grüna:

" .... Když dnes slyšíme o svaté Alžbětě Durynské, která brala potají pokrmy ze stolu v paláci a rozdávala je chudým, pomyslíme si, že to bylo neefektivní. Měla se přece raději snažit o změnu společenských poměrů. Jenže něco takového jistě nebylo v silách této ženy. A přece svým jednáním uvedla do pohybu nezadržitelné hnutí. Probudila v lidech cit pro chudé a nalezla četné následovníky. Svým milosrdenstvím dala znamení, které už nejde zrušit. Nakonec tedy přece jen změnila svým dílem sociální a politickou situaci v tehdejším Německu. Její osobní nasazení mělo též politický dopad. Alžběta se ovšem nespokojila s pouhým osobním milosrdenstvím. Založila též instituci, konkrétně špitál pro nemocné, čímž uvedla do chodu nové hnutí. Ve všech dobách se vždycky našli lidé, kteří ve šlépějích svaté Alžběty vytvářeli vývařovny, stoly pro chudé atd. Vzali vážně Ježíšův příkaz sytit hladové. ..." Pokračovat dále ve čtení můžete sami na stránce 23:

 

2. Dávat pít žíznivým  úterý odpoledne - 1. část

Při křížové cestě s papežem Františkem v Krakově byl tento 2. skutek tělesného milosrdenství - Dávat pít žíznivým - spojen s modlitbami u 12. zastavení: Pán Ježíš umírá na kříži

 

I.)

Nejprve si poslechneme Slovo Boží: Čtení ze svatého evangelia podle Jana (4,1-13)

Když se Pán dověděl, že farizeové uslyšeli, jak on získává a křtí více učedníků než Jan 2 ač Ježíš sám nekřtil, nýbrž jeho učedníci 3 opustil Judsko a odešel opět do Galileje. 4 Musel však projít Samařskem. 5 Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému syny Josefovi; 6 tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne. 7 Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi pít!" 8 Jeho učedníci odešli před tím do města, aby nakoupili něco k jídlu. 9 Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid, můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?" Židé se totiž se Samařany nestýkají. 10 Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou." 11 Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká, kde tedy vezmeš tu živou vodu? 12 Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda." 13 Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň 14 Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému."

II.)

Následuje vlídný příběh ze strany 48 - Žíznivý pocestný

 

III.)

Na závěr úvaha benediktinského mnicha P. Anselma Grüna:

" .... O vodu se začnou v současnosti svádět boje úpornější než kdy dřív. Už dnes jsme svědky toho, jak jedna země odvádí vodu jiné nebo jak využívá řeky jen pro sebe bez ohledu na sousední státy. Spravedlivé rozdělování a zároveň zajištění dostatečných zásob vody pro všechny lidi je prvořadou záležitostí světové politiky. Nesmíme vodní zdroje znečišťovat, ale je třeba nakládat s nimi velice pečlivě. Medicína už dávno zjistila, jak nesmírně důležitá je pro člověka zdravá voda. Zajistit trvale zdravou vodu pro všechny, to je úkol pro politiku a ekonomiku do budoucna.

Když jsem někde na návštěvě, často se mě ptají, jestli se nechci něčeho napít. Nabídnout druhému nápoj je důležitým znamením pohostinnosti. Po dlouhé jízdě autem mívám žízeň. Velice mě proto potěší, když mi někdo nabídne vodu. Také se mi často stává, že pořadatelé při přednášce nepomyslí na to, že by přednášející před vystoupením nebo po něm uvítal sklenici vody, aby se mu lépe mluvilo. Vnímám tak hostitelovu pozornost či naopak nepozornost. Dát hostu něčeho napít znamená důležitý projev přízně. Neuspokojuje se pouze fyziologická potřeba člověka, ale i jeho blízkosti a náklonnosti. ..."

Pokračovat dále ve čtení můžete sami na stránce 28:


 

3. Odívat nahé  úterý odpoledne - 2. část

 

Při křížové cestě s papežem Františkem v Krakově byl tento 3. skutek tělesného milosrdenství - Odívat nahé - spojen s modlitbami u 10. zastavení: Pán Ježíš zbaven roucha

 

I.)

Nejprve si poslechneme Slovo Boží: Čtení z 1. knihy Mojžíšovy (9,20-27)

I začal Noe obdělávat půdu a vysadil vinici. 21 Napil se pak vína, opil se a odkryl uprostřed svého stanu. 22 Chám, otec Kenaanův, spatřil svého otce obnaženého a pověděl to venku oběma svým bratřím. 23 Ale Šém a Jefet vzali plášť, vložili si jej na ramena a jdouce pozpátku přikryli nahotu svého otce. Tvář měli odvrácenou, takže nahotu svého otce nespatřili. 24 Když Noe procitl z opojení a zvěděl, co mu provedl jeho nejmladší syn, 25 řekl: „Proklet buď Kenaan, ať je nejbídnějším otrokem svých bratří!" 26 Dále řekl: „Požehnán buď Hospodin, Bůh Šémův. Ať je Kenaan jejich otrokem! 27 Kéž Bůh Jefetovi dopřeje bydlet ve stanech Šémových. Ať je Kenaan jejich otrokem!"

II.)

Následuje vlídný příběh ze strany 40, o hezké, ale pyšné růži a škaredé ropuše, která však ráda pomáhala


III.)

Na závěr úvaha benediktinského mnicha P. Anselma Grüna:

" .... Asi žádný jiný svatý se nevepsal do povědomí lidí tak výrazně jako svatý Martin s pláštěm, o který se rozdělil se žebrákem. Děti v Německu každoročně slaví jeho svátek lampiónovými průvody a zpívají píseň o dobrém Martinovi, který dal svůj plášť ubožákovi. Každé dítě zná legendu, jak se mladému Martinovi po jeho spontánním činu zjevil ve snu sám Kristus a ukázal mu, že tím obdarovaným byl on sám. V této legendě se stává skutečností Ježíšova řeč o posledním soudu z Matoušova evangelia. Martin nevěděl, že v žebráku potkal Krista. Prostě se rozdělil o svůj plášť, protože potkal člověka trpícího zimou. Teprve když tak učinil, poznal, že v potřebném potkal Pána....."

Pokračovat dále ve čtení můžete sami na stránce 32:.

 

4. Ujímat se pocestných  středa dopoledne - 1. část

 

Při křížové cestě s papežem Františkem v Krakově byl tento 4. skutek tělesného milosrdenství - Ujímat se pocestných / lidí bez domova - spojen s modlitbami u 1. zastavení: Pán Ježíš přijímá kříž

 

I.)

Nejprve si poslechneme Slovo Boží: Čtení z 1. knihy Královské (17,7-24)

Uplynula řada dnů a potok vyschl, protože v zemi nenastaly deště. 8 I stalo se k Eliášovi slovo Hospodinovo: 9 „Vstaň a jdi do Sarepty, jež je u Sidónu, a usaď se tam. Hle, přikázal jsem tam jedné vdově, aby tě opatřovala potravou." 10 Vstal tedy a šel do Sarepty. Přišel ke vchodu do města, a hle, jedna vdova tam sbírá dříví. Zavolal na ni: „Naber mi prosím trochu vody do nádoby, abych se napil." 11 Když ji šla nabrat, zavolal na ni: „Vezmi pro mě prosím s sebou skývu chleba." 12 Řekla: „Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu oleje. Hle, sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme." 13 Eliáš jí řekl: „Neboj se. Jdi a udělej, co jsi řekla. Jen mi z toho nejdřív připrav malý podpopelný chléb a přines mi jej. Potom připravíš jídlo pro sebe a svého syna, 14 neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: »Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť." 15 Šla a udělala, jak Eliáš řekl, a měla co jíst po mnoho dní ona i on i její dům. 16 Mouka ve džbánu neubývala a olej v láhvi nedocházel podle slova Hospodinova, které ohlásil skrze Eliáše. 17 Po těchto událostech onemocněl syn té ženy, paní domu. V nemoci se mu přitížilo, ba již přestal dýchat. 18 Tu řekla Eliášovi: „Co ti bylo do mých věcí, muži Boží? Přišel jsi ke mně, abys mi připomněl mou nepravost a mému synu přivodil smrt?" 19 On jí řekl: „Dej mi svého syna!" Vzal jí ho z klína, vynesl jej do pokojíka na střeše, kde bydlel, a položil ho na své lože. 20 Pak volal k Hospodinu: „Hospodine, můj Bože, cožpak i té vdově, u které jsem hostem, způsobíš zlo a přivodíš jejímu synu smrt?" 21 Třikrát se nad dítětem sklonil a volal k Hospodinu: „Hospodine, můj Bože, ať se prosím vrátí do tohoto dítěte život!" 22 Hospodin Eliášův hlas vyslyšel, do dítěte se navrátil život a ožilo. 23 Eliáš dítě vzal, snesl je z pokojíka na střeše do domu, dal je jeho matce a řekl: „Pohleď, tvůj syn je živ." 24 Žena Eliášovi odpověděla: „Nyní jsem poznala, že jsi muž Boží a že slovo Hospodinovo v tvých ústech je pravdivé."  

 

II.)

Následuje vlídný příběh ze strany 21 - Abdulův kůň. Jeho majitel byl podveden, ale přesto dál myslel na ty, kdo  jsou na tom ještě hůř a jednal milosrdně a ne mstivě.


III.)

Na závěr úvaha benediktinského mnicha P. Anselma Grüna:

 

" .... Vdova, která přijala pod svou střechu proroka Eliáše a pohostila ho z toho mála, co jí ještě zbylo k životu, je odměněna tím, že jí nikdy nedojde olej a mouka. Příběh nám však říká víc, protože se u nich díky pohostinnosti nakonec probudí nový život.

Nový zákon přináší další příběhy o pohostinnosti. Především Lukášovo evangelium a Skutky apoštolů o ní velmi pěkně vyprávějí. Emauzští učedníci pozvou neznámého muže, který se k nim cestou připojí, aby s nimi zůstal. Náhle pak při lámání chleba poznávají zmrtvýchvstalého Pána. Pozvaný host je obdaruje. Maria a Marta hostí Ježíše a jeho učedníky. Svatý Matouš nám vysvětluje, proč se Ježíš osobně ztotožňuje s cizincem: „Byl jsem na cestě, a ujali jste se mě" (Mt 25,35). Izrael žil v Egyptě jako cizinec a stejně tak tam žije i Ježíš. Už jako dítě musí utíkat do Egypta, protože mu Herodes ukládá o život. Pán se tak sám stává cizincem. Musel zůstat v cizině zhruba tři roky, dokud Herodes nezemřel. Skutečnost, že také Ježíš žil jako cizinec, chápe Matouš jako naplnění prorockého zaslíbení: „Z Egypta jsem povolal svého syna" (Mt 2,15). Protože tedy Ježíš osobně poznal život cizince v Egyptě a sdílel tím osud izraelského národa, setkáváme se s ním v každém cizinci. Ježíš má k cizincům mimořádně blízko. Přijímáme-li tedy cizího hosta, přijímáme samého Krista. ..."

Pokračovat dále ve čtení můžete sami na stránce 38:

 

5. Navštěvovat nemocné  středa dopoledne - 2. část

 

Při křížové cestě s papežem Františkem v Krakově byl tento 5. skutek tělesného milosrdenství - Navštěvovat nemocné - spojen s modlitbami u 5. zastavení: Šimon Kyrénský pomáhá Pánu Ježíši nést kříž

 

I.)

Nejprve si poslechneme Slovo Boží: Čtení z 1. listu svatého apoštola Pavla Soluňanům (1. Sol 5,13-18)

Žijte mezi sebou v pokoji. 14 Klademe vám na srdce, bratří, kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost. 15 Hleďte, aby nikdo neoplácel zlým za zlé, ale vždycky usilujte o dobré mezi sebou a vůči všem. 16 Stále se radujte, 17 v modlitbách neustávejte. 18 Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.

II.)

Následuje vlídný příběh ze strany 37 - Oči rukou - o děvčátku, které trpělo strachem ze tmy, dokud jí teta vlídně neukázala, jak si má na tmu zvyknout.


 

III.)

Na závěr úvaha benediktinského mnicha P. Anselma Grüna:

 " .... V nemocnicích existují návštěvní hodiny a bývají hojně využívány. Příbuzní a přátelé přicházejí navštívit své nemocné. Přinesou kytičku nebo ovocnou šťávu. Popovídají si s nimi. Tento Ježíšův pokyn je tedy dnes zjevně plněn. Sporný je však způsob, jak nemocného navštěvuji. Někdy má člověk dojem, že jde jen o nepříjemnou povinnost.

Je zajímavé, že Ježíš při hovoru o vězněných neříká: „Byl jsem ve vězení, a nenavštívili jste mě", ale „nepřišli jste ke mně". Vězněnému stačí, když někdo vkročí do jeho vězení a projeví mu blízkost a solidaritu. Vůbec není na místě vyptávat se po důvodu jeho uvěznění. U nemocného však jde o návštěvu, o upřímné hledání pravdy o druhém. Zajímám se o to, co druhý dělá a jak se mu skutečně daří. Jsem otevřený tomu, co mi říká, i když mě to znejišťuje a zpochybňuje. Při mnoha návštěvách ovšem člověk nabude dojmu, že návštěvníci nechtějí slyšet, jak se nemocnému opravdu vede. Především v případě, kdy je vážně nemocen a ocitá se v ohrožení života, se návštěvníci snaží jeho četné narážky překrýt chlácholením. Ujišťují ho, že všechno bude zase dobré, že půjde brzy domů a že se znovu zcela uzdraví. Nemocný ale ví naprosto přesně, že pravda je jiná. Jenže i on má strach, aby své příbuzné neznepokojil. Nechce je zatěžovat řečmi o své nemoci a strachu ze smrti.

Máme-li zábrany navštívit fyzicky nemocného, připadne nám ještě mnohem těžší jít za psychicky nemocným člověkem a osobně si s ním popovídat. Často se pak utíkáme k všeobecným frázím. Neodvažujeme se hovořit otevřeně o jeho depresi nebo o duševní nemoci. A přece dnes těmito nemocemi trpí tak mnozí. Často jde i o velice úspěšné muže a ženy či dokonce právě o ně. ..."

Pokračovat dále ve čtení můžete sami na stránce 51:

 

6. Navštěvovat vězněné  středa odpoledne - 1. část

 

Při křížové cestě s papežem Františkem v Krakově byl tento 6. skutek tělesného milosrdenství - Navštěvovat vězněné - spojen s modlitbami u 6. zastavení: Veronika podává Pánu Ježíši roušku

I.)

Nejprve si poslechneme Slovo Boží: Čtení ze Skutků apoštolských (5,17-32)

Ale velekněz a jeho stoupenci, totiž saducejská strana, byli naplněni závistí; 18 chopili se apoštolů a vsadili je do městského vězení. 19 Anděl Páně však v noci otevřel dveře vězení, vyvedl apoštoly ven a řekl: 20 „Jděte znovu do chrámu a zvěstujte lidu ta slova života." 21 Oni poslechli, vešli na úsvitě do chrámu a učili. Jakmile se dostavil velekněz se svými lidmi, svolali veleradu a všechny starší izraelské a poslali pro apoštoly do vězení. 22 Když tam stráže došly, vězení bylo prázdné. Vrátili se tedy a hlásili: 23 „Dveře žaláře jsme našli pevně zavřené a stráže stály před nimi, ale když jsme otevřeli, nikoho jsme uvnitř nenašli." 24 Když ta slova uslyšel velitel chrámové stráže a velekněží, nedovedli si vysvětlit, co se to mohlo stát. 25 Tu přišel nějaký člověk a oznámil jim: „Ti muži, které jste vsadili do vězení, jsou v chrámě a učí lid." 26 Velitel a stráž tedy pro ně došli a vedli je, ale bez násilí; báli se totiž, aby je lid nezačal kamenovat. 27 Když je přivedli, postavili je před radu a velekněz je začal vyslýchat: 28 „Důrazně jsme vám zakázali učit o tom člověku, a vy jste tím svým učením naplnili celý Jeruzalém; a na nás byste chtěli svalit odpovědnost za jeho krev!" 29 Petr a apoštolové odpověděli: „Boha je třeba poslouchat, ne lidi. 30 Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, kterého vy jste pověsili na kříž a zabili; 31 toho Bůh vyvýšil jako vůdce a spasitele a dal mu místo po své pravici, aby přinesl Izraeli pokání a odpuštění hříchů. 32 My jsme svědkové toho všeho a s námi Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají."  

II.)

Následuje vlídný příběh ze strany 27 - Nespravedlivý soud, který sice začíná velmi krutě, ale díky moudrosti obžalovaného skončí úplně jinak, než si mocní naplánovali.

 

 "... Prastará legenda vypráví, že ve středověku byl jeden ctnostný muž nespravedlivě obžalován z vraždy ženy. Ve skutečnosti byl viníkem vlivný muž toho království, a tak bylo zapotřebí od samého počátku najít obětního beránka, aby se zastřelo, kdo zločin skutečné spáchal. Ubohého muže přivedli před soud. Věděl, že má mizivou, či dokonce nulovou naději uniknout strašnému rozsudku, kterým byla smrt oběšením. Soudce, který byl také podplacený, si předsevzal, že soud musí za každou cenu vypadat věrohodně, a proto řekl obžalovanému: „Vím, že jsi člověk spravedlivý a zbožný. Tvůj osud tedy přenecháme Bohu. Na dva různé lístky napíšeme slova 'vinen' a 'nevinen'. Jeden si vybereš a tak o tvém osudu rozhodne Boží ruka." Proradný soudce samozřejmě na oba papíry napsal „vinen". Ubohému muži však došlo, že se jedná o past. Nebylo úniku. Soudce muži nařídil, aby si vybral jeden ze dvou složených lístků. Muž se zhluboka nadechl, na několik vteřin se pohroužil do ticha, a když to začalo v publiku netrpělivě šumět, otevřel oči a vzal jeden z lístků, vložil jej do úst a spolkl. Překvapení a pobouření přítomní ho kárali: „Co jsi to udělal? Jak teď zjistíme, jak zní rozsudek?" „Je to snadné," odpověděl muž, „přečteme, co stojí na lístku, který zbyl, a podle toho zjistíme, co bylo na tom druhém, který jsem já spolkl." S velikou nechuti museli obžalovaného propustit na svobodu a už se ho nikdy neopovážili obtěžovat. ....."

III.)

Na závěr úvaha benediktinského mnicha P. Anselma Grüna:

" .... Ježíš pronesl v řeči o posledním soudu i následující slova: „Byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně" (Mt 25,36). Má tím na mysli lidi, kteří seberou odvahu a vypraví se do vězení za odsouzenými, aby jim projevili svou blízkost a solidaritu. Křesťanská tradice chápala šestý skutek tělesného milosrdenství jako osvobozování zajatců. Ve středověku existoval dokonce samostatný řeholní řád zvaný mercedáři. Založili jej roku 1218 v Barceloně svatý Petr Nolánský a svatý Rajmund z Peňafortu. Za cíl si uložili osvobozovat otroky a zajatce. Poskytovali duchovní službu veslařům přikovaným na galejích a žalářovaným vězňům. Sbírali peníze na vykupování otroků a rukojmích. Někdy se za vězněné zaručovali dokonce vlastní osobou. Řád změnil v současnosti své zaměření a orientuje se na sociální oblast. Dnes převzaly úkol osvobozovat vězněné spíše necírkevní či nenáboženské organizace, jako například Amnesty International.

Církev v Německu i u nás ustanovila do všech věznic kaplanskou vězeňskou službu. Plnění Ježíšova příkazu bychom ale neměli přesouvat pouze na tyto kněze a sami se zbavovat odpovědnosti za vězněné. Ježíš se obrací na každého člověka. Máme chodit do vězení a hovořit s vězni. Asi je nedokážeme vykoupit na svobodu, protože často nevíme, za co byl nad nimi vynesen rozsudek. ..."

Pokračovat dále ve čtení můžete sami na stránce 42:

 

7. Pohřbívat zemřelé  středa odpoledne - 2. část

 

Při křížové cestě s papežem Františkem v Krakově byl tento 7. skutek tělesného milosrdenství - Pohřbívat zemřelé - spojen s modlitbami u 14. zastavení: Tělo Pána Ježíše uloženo do hrobu

I.)

Nejprve si poslechneme Slovo Boží: Čtení z knihy Tobiáš (1,9-20)

Když jsem dospěl v muže, vzal jsem si ženu z našeho příbuzenstva, která se jmenovala Anna; dala mi syna, jehož jsem pojmenoval Tobiáš. 10 Když došlo k asyrskému zajetí, byl jsem odveden a dostal jsem se do Ninive. Všichni mí bratři i lidé z mého rodu jedli pohanské pokrmy; 11 já jsem se však požívání pohanských pokrmů vyvaroval. 12 Poněvadž jsem byl z celého srdce věrný svému Bohu, 13 dopřál mi Nejvyšší přízeň u Salmanasara a já jsem se stal jeho zmocněncem. 14 Cestoval jsem do Médie, kde jsem pro něho až do jeho smrti uzavíral obchody a v Ragách v Médii, u Gabriho bratra Gabaela, jsem si uložil pytle se stříbrem o deseti talentech. 15 Když Salmanasar zemřel, nastoupil po něm jeho syn Senacherib; cesty do Médie byly uzavřeny a nemohl jsem tam už nadále jezdit. 16 Za Salmanasarových dnů jsem často dával almužny svým pokrevním bratřím, 17 svůj chléb jsem dával hladovějícím a svůj oděv těm, kteří byli nazí; a když jsem viděl mrtvoly svých krajanů pohozené za hradbami Ninive, pohřbíval jsem je. 18 Pohřbil jsem i ty, které pobil Senacherib. Když se Senacherib poté, co tohoto rouhače Nebeský král ztrestal, vrátil jako uprchlík z Judska, pobil ve hněvu velký počet Izraelitů. Tehdy jsem sebral jejich těla, abych je pohřbil; Senacherib je hledal a už je nenalezl. 19 Jakýsi Ninivan krále zpravil o tom, že tím tajným hrobařem jsem já. Když jsem se dozvěděl, že to král o mně ví, a viděl jsem, že mě hledají, aby mě vydali na smrt, dostal jsem strach a uprchl jsem. 20 Všechen můj majetek byl obstaven; vše bylo zabaveno ve prospěch pokladny; nezůstalo mi nic, jen má žena Anna a můj syn Tobiáš.

II.)

Následuje vlídný příběh ze strany 15 - Kisa Gotami a hořčičná semínka. Tak se jmenovala japonská žena, které zemřel malý syn a ona se s tím nemohla smířit. Jeden mudrc jí vlídně poradil, ať nejprve hledá dům, kde nikdo nezemřel ....Takový samozřejmě nenašla...

 

III.)

Na závěr úvaha benediktinského mnicha P. Anselma Grüna:

 

" .... V řeči o posledním soudu, jak ji zaznamenal svatý Matouš (srov. Mt 25), se zmiňuje pouze šest skutků milosrdenství, a přesto k nim byl už ve čtvrtém století připojen ještě sedmý: „pohřbívat mrtvé". Směrodatný byl výrok starozákonního Tobiáše, příkladného zbožného Žida.

Ve všech kulturách a náboženstvích se rozvinuly obřady pro pohřbívání a loučení se zemřelými. Pohřbívat mrtvé patřilo k projevům úcty a uznání lidské důstojnosti. Dále to byl projev víry, že zemřelý nebude vymazán z paměti a že nepřestane existovat. Kulty mrtvých vycházejí vždycky z předpokladu, že zemřelý bude žít jiným způsobem na onom světě. Proto je mu prokazována čest a s jeho ostatky se nakládá uctivě. To nejhorší, co se mohlo Izraelitovi přihodit, bylo, že jeho mrtvola zůstala ponechána za pokrm divé zvěři. Každého věřícího Žida to z duše trápilo. Pohřbívat mrtvé znamená rozloučit se s nimi důstojným způsobem. Tam, kde to není možné, například na útěku nebo ve válce, zůstává hluboká bolest. Proto se vojáci dokonce i uprostřed válečné vřavy snažili důstojně pohřbívat své padlé kamarády. ..." Pokračovat dále ve čtení můžete sami na stránce 53:


 

1. Radit pochybujícím  čtvrtek dopoledne - 1. část

 

Při křížové cestě s papežem Františkem v Krakově byl tento 1. skutek duchovního milosrdenství - Radit pochybujícím - spojen s modlitbami u 9. zastavení: Pán Ježíš padá pod křížem potřetí

I.)

Nejprve si poslechneme Slovo Boží: Čtení ze svatého evangelia podle Lukáše (10,25-28)

Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?" 26 Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?" 27 On mu řekl: „'Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí' a 'miluj svého bližního jako sám sebe'." 28 Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ."  

 

II.)

Následuje vlídný příběh ze strany 10 - Skutečná cena prstenu, který pěkně ukazuje, jak máme radit, aby na to tázající přišel sám.

 "... Mladík utrápeného vzezření předstoupil před starce s pověstí moudrého muže a naléhavě pravil: „Pane, jsem zoufalý. Cítím se tak bídně, že nemám sílu nic uskutečnit. Myslím si, že jsem zbytečný a že můj život je v troskách. Nikdo mi nenaslouchá a neoceňuje mé dobré úmysly. Doslechl jsem se, že používáš neobvyklé prostředky a metody. Jsem ochotný ti posloužit ve všem, co potřebuješ, ale prosím tě, pomoz mi vyřešit můj problém. Co mám dělat?" Stařec o něj téměř pohledem nezavadil a odpověděl: „Je mi to, chlapče, moc líto, ale nemůžu ti pomoci. Musím totiž nejprve vyřešit svůj vlastní problém. Možná potom..." Odmlčel se a po chvíli dodal: „Kdybys mně chtěl pomoci, mohl bych svůj problém vyřešit rychleji a pak bych snad mohl pomoci já tobě." „Souhlasím, pane," odpověděl mladík, kterému zasvitl paprsek naděje. „Co pro vás můžu udělat?" Stařec sundal prsten z malíčku levé ruky, odevzdal ho chlapci a pravil: „Tento prsten je třeba prodat a z utržených peněz zaplatit dluh. Jdi na trh a snaž se za něj získat co nejvíce peněz, ale nespokoj se s ničím menším než se zlatou mincí. Teď běž a co nejdříve se vrať se zlatou mincí." Mladík se chopil prstenu, a jakmile přišel na trh, začal ho všem nabízet. Lidé mu nejprve věnovali pozornost, ale když požadoval zlatou minci, ztratili zájem. Někteří se smáli, jiní se otočili zády. Pouze jeden stařeček mu laskavě vysvětlil, že zlatá mince má příliš velkou hodnotu, než aby ji lidé vyměnili za prsten. Jiný člověk v touze pomoci mu nabídl stříbrnou minci a měd'ák, ale vzhledem k pokynům, které chlapec měl aby prsten nevyměnil za nic jiného než za zlatou minci , nabídku odmítl. Když nabídl prsten každému, kdo mu zkřížil cestu, vrátil se do starcova domu s pocitem neúspěchu. Zarmouceně si pomyslel: „Kdybych vlastnil zlatou minci, hned bych ji starci daroval." Vstoupil do místnosti a řekl: „Pane, lituji, ale není možné dostat, oč jsi mě žádal. Snad by se mi podařilo získat dvě či tři stříbrné mince, ale vzhledem ke skutečné ceně prstenu nejsem schopen nikoho podvést." „Ani nevíš, jak je důležité, co jsi právě řekl, mladý příteli!" odpověděl stařec s úsměvem. „Nejprve musíme znát pravou hodnotu prstenu. Vrať se do města a zajdi ke zlatníkovi. Kdo ocení prsten lépe než on? Řekni mu, že chceš prsten prodat, a zeptej se ho, kolik ti za něj zaplatí. Ale ať nabídne cokoliv, prsten neprodávej. Vrať se zpátky i s prstenem." Chlapec přiběhl ke zlatníkovi, ten prsten prozkoumal pod lampou a prohlédl s lupou, zvážil ho a mladíkovi sdělil: „Chlapče, řekni starci, že pokud chce ten prsten prodat, nemůžu mu za něj nabídnout víc než padesát osm zlatých mincí." „Padesát osm mincí!" vykřikl chlapec. „Ano, odvětil zlatník. „Za čas bychom za něj mohli získat kolem šedesáti mincí, ale jestli se jedná o rychlý prodej..." Mladík přiběhl do starcova domu rozrušený a vyprávěl mu, co se přihodilo. „Posaď se," řekl stařec potom, co jej vyslechl. „Jsi jako ten prsten jedinečný vzácný šperk. A jako takového tě může ocenit jenom opravdový odborník." Když domluvil, opět si prsten nasadil.

Chlapec odešel s úsměvem a v hloubi duše si pomyslel: „O co mi vlastně jde, když chci, aby mou skutečnou hodnotu objevil jen tak někdo? Na to přece mohu přijít sám." ....."

III.)

Na závěr úvaha benediktinského mnicha P. Anselma Grüna:

" .... Pochybovat je lidské, jak vyjadřují krásně verše Ericha Frieda:

„Nepochybuj o tom,

kdo ti říká, že nemá strach.

Zato se měj na pozoru

před tím, kdo ti říká, že nezná pochybnosti."

Ten, kdo se domnívá, že nemá žádné pochyby, ze sebe dělá nadčlověka. Dokud žijeme, pochybujeme. Je ovšem důležité, abychom se prostřednictvím pochybností vždycky navraceli zpátky k víře. Pochybnost znamená nejistotu před volbou ze dvou možností. Existují dva pohledy na stejnou věc, dvě možnosti správného poznání. Pochybnost mě nutí rozhodnout se pro jednu z nich.

Pochybnosti patří stejně tak i k víře. Starší lidé na sebe někdy ve zpovědnici žalují, že měli pochybnosti ve víře. Pochybování ve víře nás však nutí rozlišovat mezi obrazy, které jsme si o Bohu vytvořili, a mezi skutečným Bohem, který vždycky zůstane zcela jiný a nepochopitelný. Pochybnosti ve víře mě chrání, abych se nenechal ukolébat jistotou. Také mi brání, abych se nepovyšoval nad druhé. Někdy slýchám věřící, jak si stěžují na nevěřící: „Nechtějí uvěřit, ačkoli je všechno nad slunce jasnější." Pochybnosti ve víře mi ukazují, že i ve mně je kus ateismu a nevíry. Mnozí světci zakusili právě takové pochybnosti ve víře - připomeňme si třeba svatou Terezii z Lisieux, faráře Arského nebo z poslední doby Matku Terezu z Kalkaty. Některé lidi vyděsí, když si přečtou, že tato vždy usměvavá žena trpěla velikými ..." Pokračovat dále ve čtení můžete sami na stránce 71:


 

2. Poučovat nevědomé  čtvrtek dopoledne - 2. část

 

Při křížové cestě s papežem Františkem v Krakově byl tento 2. skutek duchovního milosrdenství - Poučovat nevědomé - spojen s modlitbami u 8. zastavení: Pán Ježíš napomíná plačící ženy

I.)

Nejprve si poslechneme Slovo Boží:

Čtení ze svatého evangelia podle Matouše (23,8-12)

Vy však si nedávejte říkat 'Mistře': jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. 9 A nikomu na zemi nedávejte jméno 'Otec': jediný je váš Otec, ten nebeský. 10 Ani si nedávejte říkat 'Učiteli': váš učitel je jeden, Kristus. 11 Kdo je z vás největší, bude váš služebník. 12 Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.  

 

II.)

Následuje vlídný příběh ze strany 3 - Tři králové, o tom, jak tatínek poučil svou nevědomou dcerušku v zemi, kde se malým dětem říká, že na Štědrý večer nosí dárky pod stromeček tři králové, i když ti, kdo Ježíškovi přinesli zlato, kadidlo a myrhu, byli mudrci a přišli do Betléma až o pár dní později.

 "...Sotva se tatínek vrátil z práce, posadil se a tak jako každý den se chtěl vyptat dcerky, jak proběhl den ve škole. Ta se ho však potichu, jakoby se strachem, zeptala: „Tati..." „Copak, dceruško, co se stalo?" „Víš, chci..., abys mi řekl pravdu." „Samozřejmě, vždycky ti říkám pravdu," odpověděl poněkud překvapený otec. „No, víš...," zakoktala dívenka. ,Jen mi to řekni, holčičko."

„Tati, existují tři králové?" Blančin tatínek se odmlčel, podíval se na manželku ve snaze zjistit důvod této otázky, ale jedinou odpovědí mu byl stejně překvapený výraz jeho ženy. „Holky říkají, že tři králové neexistují, že to jsou to rodiče. Je to pravda?" Blančina otázka přiměla otce, aby se na ni zadíval. Polkl a zeptal se: „A ty, dceruško, čemu věříš?" „Tati, já nevím..., věřím i nevěřím. Myslím si, že existují, protože ty mi nelžeš, ale když ty kamarádky říkají něco jiného." „Podívej, jsou to opravdu rodiče, kdo dává dárky, ale..." „Tak je to skutečně pravda!" zarazila ho dívenka a v očích se jí zaleskly slzy. „Lhal jsi mi!" „Ale ne, nikdy jsem ti nelhal, protože tři králové existují," odpověděl otec a vzal Blančinu tvář do dlaní. „Posaď se, Blaničko, a poslechni si příběh, který ti budu vyprávět, protože nastal čas, kdy jej můžeš pochopit," pravil otec a pak Blance naznačil, aby si sedla na židli vedle něho. Blanka se posadila mezi rodiče a dychtivě očekávala vysvětlení, které by ji vyvedlo z pochybností. Tatínek se pustil do vyprávění o třech králích, které pokládal za pravdivé.

Když se Ježíšek narodil, tři králové z východu, kteří šli za velkou hvězdou, přistoupili k jesličkám, aby se mu poklonili. Na důkaz lásky a obdivu mu přinesli dárky a děťátko se zdálo tak spokojené a šťastné, že Melichar, nejstarší z nich, řekl: „To je ale krásný pohled na tak šťastné děťátko! Všem dětem bychom měli nosit dárky a radovat se z jejich štěstí." „Ano, zcela určitě!" vykřikl Kašpar. „To je výborný nápad, ale bude těžké to uskutečnit. Nedokážeme přinést dárky milionům dětí na celém světě."

Třetí z nich jménem Baltazar naslouchal svým druhům a s úsměvem dodal: „Je pravda, že by to bylo úžasné, ale Kašpar má pravdu. I když jsme králové, jsme přece jen starci a stálo by nás mnoho sil projít celým světem a rozdávat dárky všem dětem. Ale bylo by to nádherné." Tři králové zesmutněli, když si uvědomili, že své přání nebudou moci uskutečnit. A Ježíšek, který je z kolébky pozorně poslouchal, se usmál a v jesličkách zazněl Boží hlas: „Jste moc hodní, milí králové, a za vaše dárky vám děkuji. Pomůžu vám splnit vaše krásné přání. Řekněte mi, co potřebujete, abyste všem dětem mohli přinést dárky?" „Ach, Pane!" odpověděli tři králové a poklekli. Potřebovali bychom miliony a miliony pážat, snad pro každé dítě jedno, kteří by ve stejnou dobu mohli do každého domu přinést naše dárky. Ale tolik pážat mít nemůžeme, vždyť jich tolik neexistuje." „S tím si nedělejte starosti," řekl Boží Syn. „Pro každé dítě na světě vám nedám jedno, nýbrž hned dvě." „To zní skvěle! Ale jak je to možné udělat?" zeptali se s obdivem překvapení králové. „Nemyslíte, že pážata, která by se pro tento úkol hodila, by měla děti velmi milovat?" otázal se Boží Syn. „Jistě, zcela bez pochyb," souhlasili králové. „A je také pravda, že by pážata měla velmi dobře znát dětská přání?" „Samozřejmě. To bychom od pážat vyžadovali," pravili králové s rostoucím nadšením. „A tak mi, milí králové, řekněte: má snad někdo děti víc rád než jejich vlastní rodiče a zná je snad někdo lépe než oni?" Tři králové se na sebe souhlasně zadívali, neboť Boží plán začínali chápat. A v tom se znovu ozval Boží hlas: „Jelikož je to tedy vaše přání, přikazuji, aby na památku dnešní chvíle a jménem tří králů z východu všechny děti na světě dostávaly na Vánoce dárky, a to od rodičů, kteří se promění v pážata a vaším jménem budou dětem rozdávat dárky. Zároveň žádám, aby u dětí, dokud jsou malé, předávání dárků probíhalo jako od samotných třech králů. A teprve až děti vyrostou a pochopí, oč se jedná, jim rodiče vysvětlí tento příběh a od té chvíle budou také děti na Vánoce dávat rodičům dárky na důkaz své lásky. A až budou všichni stát u jesliček, budou si připomínat, že za své štěstí vděčí třem králům."

Když tatínek domluvil, Blanka vstala, políbila oba rodiče a řekla: „Teď už, tati, všemu rozumím. A jsem moc ráda, že vím, že mě máte rádi a že jste mi nelhali." Potom běžela do pokojíku a vrátila se s pokladničkou v ruce a se slovy: „Nevím, jestli budu mít dost peněz na dárky, ale příští rok nějaké našetřím." A když se potom všichni objali z nebe je spokojeně pozorovali tři králové. Proto všechny děti, které v té zemi očekávají dárky od tří králů, důvěřují rodičům, že se tak stane. ....."

II.a) Doplněk:

Ve většině zemí nosí dárky svatý Mikuláš, velký Divovůrce. Řecky je to Nikolas, proto chápeme různé podoby jeho jména, z nichž je nejznámější ta americká: Santa Klaus. V Holandsku mu říkají Sinter Klaas. V některých zemích má podobného kolegu: Vánoční tatínek - Pere Noel ve Francii, Vánoční muž - Weihnachtsmann v severních částech Německa, Děda Koleda v Bulharsku. V Rusku naděluje Děda Mráz, který vznikl ze staříka Mrazíka. V Polsku také naděluje svatý Mikuláš, v Maďarsku, pokud se nemýlím, nosí dárky andílek. Vlivem německých reformátorů, kteří chtěli omezit úctu katolického lidu k Panně Marii a svatým, se u našich sousedů prosadilo, že dárky nosí sám Ježíšek. V Německu mu říkají Dítě Kristus - německy Kristkindl. A tak je tomu i u nás, v Rakousku a na Slovensku. Příběh, který jsme četli, napsal španělský kněz a tam nosí dárky Tři králové už na Štědrý den. Naopak v Itálii je nosí až na svátek Tří králů - na zjevení Páně - latinsky Epiphania Domini a proto se ten, kdo jej rozdává jmenuje Epiphania - zkomoleně Befana a je to žena.

III.)

Na závěr úvaha benediktinského mnicha P. Anselma Grüna:

 " .... Mohli bychom prohlásit, že poslání učitele ve škole je skutkem milosrdenství. Rád by otevřel svým neznalým žákům oči, a to ne proto, aby si osvojili více poznatků z učební látky, nýbrž aby více a lépe viděli. Vyučovat tedy znamená především školit oči, přesto že výuka ubírá na prvním místě cestou slova. Slova jsou jako klíče, které otevírají oči. Slova nezprostředkovávají pouze věcné poznatky, ale dotýkají se člověka a jeho srdce. Otvírají dveře, jimiž může žák vstoupit, aby žasl nad novým světem. Učitel ale stejně tak vyučuje vlastním příkladem - tedy tím, že jsou u něj v souladu slova a skutky. Sám na sobě ukazuje, za čím si stojí a co činí člověka člověkem. Řecký filosof Sokrates proto přirovnával povolání učitele k umění porodní báby. Podobně jako porodní bába pomáhá na svět novému člověku, pomáhá učitel svými otázkami žáku, aby se začal dívat na svět novýma očima, a tak se vnitřně obnovoval. ..." Pokračovat dále ve čtení můžete sami na stránce 67:

 

3. Napomínat hříšníky  čtvrtek odpoledne - 1. část

 

Při křížové cestě s papežem Františkem v Krakově byl tento 3. skutek duchovního milosrdenství - Napomínat hříšníky - spojen s modlitbami u 3. zastavení: Pán Ježíš padá pod křížem poprvé

I.)

Nejprve si poslechneme Slovo Boží: Čtení ze svatého evangelia podle Matouše (18,15-20)

Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. 16 Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby 'ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď'. 17 Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník. 18 Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi. 19 Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. 20 Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich."  

 

II.)

Následuje vlídný příběh ze strany 19 Dva vlci, v kterém se vlídně mluví ne o šelmách, ale o vnitřním boji, neboť ten je velmi důležitý.


 

III.)

Na závěr úvaha benediktinského mnicha P. Anselma Grüna:

 

" .... Třetí skutek duchovního milosrdenství v nás zanechává smíšené pocity. Mám-li někoho napomínat, nečiním si tak automaticky nárok na vlastní spravedlnost? Copak mohu říci, že pravdu mám já, a ne ten druhý? Je opravdu jisté, že správnou cestou jdu já, zatímco druhý sešel na scestí?

Řecký pojem pro slovo hřešit - hamartazein však znamená tolik co minout cestu. Existuje tedy vnitřní souvislost mezi hříchem a omylem. Jsme-li však všichni hříšní, jak bychom se mohli odvážit napomínat jiné hříšníky a jakým způsobem bychom to měli dělat? Pokud všichni sešli ze správné cesty, jak máme ukazovat pravou cestu bloudícím? Nejsme v takovém případě slepými vůdci, což Pán Ježíš vytýká farizeům? (srov. Mt 23,16). ..."

Pokračovat dále ve čtení můžete sami na stránce 62:

4. Utěšovat zarmoucené  čtvrtek odpoledne - 2. část

 

Při křížové cestě s papežem Františkem v Krakově byl tento 4. skutek duchovního milosrdenství - Utěšovat zarmoucené - spojen s modlitbami u 4. zastavení: Pán Ježíš potkává svou Matku

I.)

Nejprve si poslechneme Slovo Boží: Čtení z knihy Job (2,11-13)

O všem tom zlém, co Jóba potkalo, se doslechli jeho tři přátelé a přišli každý ze svého místa: Elífaz z Témanu, Bildad ze Šúchu a Sófar z Naamatu. Dohodli se spolu, že mu půjdou projevit soustrast a potěšit ho. 12 Rozhlíželi se po něm už zdaleka, ale nemohli ho poznat. Propukli v hlasitý pláč, roztrhli své řízy a rozhazovali nad hlavou k nebi prach. 13 Seděli potom spolu s ním na zemi po sedm dní a nocí a slova k němu žádný nepromluvil, neboť viděli, že jeho bolest je nesmírná.  

II.)

 Z úvodu knihy: Vlídné příběhy si poslechněme, jak prostými slovy utěšil spíše bezradnou než zarmoucenou maminku geniální myslitel Albert Einstein. Ty nejjednodušší rady často bývají nejlepší. Krátce a jasně. Podobně jak zarmoucené a bezradné dědice podělil moudrý soudce.


 

III.)

Na závěr úvaha benediktinského mnicha P. Anselma Grüna:

 

" .... Bible nám ukazuje, že špatná útěcha druhé spíše zraňuje, než pozvedá. Když Job naříká nad smrtí svých synů a dcer, přijdou za ním přátelé. Posadí se k němu a po sedm dní spolu s ním mlčí. Sedm dní snášejí jeho zármutek, aniž by mu jej vymlouvali.

Latinský termín pro utěšovat zní consolari. V původním významu to znamená být s osamělým - solista - samotář, kontakt - dotyk s něčím. Římané vnímali útěchu zjevně jako odvahu vstoupit do prostoru osamělosti a vydržet tam. Někdo zůstane se mnou, abych já dokázal vydržet se sebou. ..." Pokračovat dále ve čtení můžete sami na stránce 77:

 

5. Odpouštět urážky  pátek dopoledne - 1. část

 

Při křížové cestě s papežem Františkem v Krakově byl tento 5. skutek duchovního milosrdenství - Odpouštět urážky - spojen s modlitbami u 7. zastavení: Pán Ježíš padá pod křížem podruhé

 

I.)

Nejprve si poslechneme Slovo Boží: Čtení ze svatého evangelia podle Lukáše (18,1-8)

Vypravoval jim podobenství, aby ukázal, jak je třeba stále se modlit a neochabovat: 2 „V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z lidí si nic nedělal. 3 V tom městě byla i vdova, která k němu ustavičně chodila a žádala: 'Zastaň se mne proti mému odpůrci.' 4 Ale on se k tomu dlouho neměl. Potom si však řekl: 'I když se Boha nebojím a z lidí si nic nedělám, 5 dopomohu jí k právu, poněvadž mi nedává pokoj. Jinak mi sem stále bude chodit a nakonec mě umoří.'„ 6 A Pán řekl: „Všimněte si, co praví ten nespravedlivý soudce! 7 Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? 8 Ujišťuji vás, že se jich brzo zastane. Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?"  

II.)

Následuje vlídný příběh ze strany 25 - Proč křičíme, který nás vede k tichosti.

 "... Podle jednoho tibetského příběhu se starý mudrc jednou zeptal svých žáků: „Proč na sebe lidé křičí, když jsou rozzlobení?" Lidé se zamysleli a odvětili: „Ztrácíme klid," řekl jeden, „a proto křičíme." „Ale proč křičíš, když druhý člověk stojí hned vedle tebe?" zeptal se stařec. „Není možné s ním mluvit potichu? Proč na druhého člověka křičíš, když se zlobíš?" Lidé mu dali různé odpovědi, ale ani jedna z nich mudrce neuspokojila. Nakonec jim vysvětlil: „Když jsou dva lidé rozzlobení, jejich srdce se od sebe velmi vzdálí. A tak se snaží tuto vzdálenost překonat a křičí, aby se vzájemně slyšeli. Čím více se zlobíte, o to víc na sebe musíte křičet, abyste se navzdory velké vzdálenosti slyšeli." Potom se mudrc zeptal: „Co se stane, když se do sebe dva zamilují? Nekřičí, ale mluví spolu mírně. Proč? Jejich srdce jsou si blízká. Vzdálenost mezi nimi je nepatrná." A moudrý muž pokračoval: „Když se zamilují ještě více, co se stane? Nemluví, jen šeptají, protože láska je k sobě ještě přiblížila. A potom už ani nemusí šeptat, pouze se na sebe dívají. Tak blízko jsou si dva lidé, když se milují." Pak dodal: „Když se hádáte, nedovolte, aby se vaše srdce od sebe vzdálila, nepronášejte slova, která vás ještě více od sebe vzdálí. Jinak jednou nastane chvíle, kdy vzdálenost mezi vámi bude tak velká, že k sobě nenajdete cestu zpět."  ....."

III.)

Na závěr úvaha benediktinského mnicha P. Anselma Grüna:

 

" .... Každý z nás má nějaké citlivé místo. Ten, kdo chce urazit, obvykle tuto naši slabinu velice dobře vycítí. Přesně na ni zacílí to zraňující slovo, takže se stará rána znovu rozbolí. Urážlivé ale může být i přezírání. Druhý nás vůbec nebere na vědomí. Dělá, jako bychom byli vzduch. Uráží nás i ten, kdo nám nadává, říká o nás nepěkné věci, zesměšňuje nás před druhými, je na nás nepříjemný, nejedná s námi na rovinu nebo nás poníží tím, že nás odepíše.

Odpustit znamená to zesměšnění dát pryč, propustit, poslat pryč. Znamená to, že druhého pošlu pryč, a že se tedy přestanu neustále točit kolem ublížení, které mi způsobil, ale toto ublížení že dám jednoduše pryč, že je ponechám jemu, a já se od něj osvobodím.

Pán Ježíš nás opakovaně vyzývá, abychom odpouštěli bratřím a sestrám...."

Pokračovat dále ve čtení můžete sami na stránce 86:

 

6. Trpělivě snášet obtížné lidi  pátek dopoledne - 2. část

 

Při křížové cestě s papežem Františkem v Krakově byl tento 6. skutek duchovního milosrdenství - Trpělivě snášet obtížné lidi - spojen s modlitbami u 11. zastavení: Pán Ježíš je přibit na kříž

I.)

Nejprve si poslechneme Slovo Boží: Čtení ze svatého evangelia podle Matouše (18,23-35)

„S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. 24 Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který byl dlužen mnoho tisíc hřiven. 25 Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu. 26 Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: 'Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím!' 27 Pán se ustrnul na oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil. 28 Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: 'Zaplať mi, co jsi dlužen!' 29 Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: 'Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!' 30 On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. 31 Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. 32 Tu ho pán zavolal a řekl mu: 'Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; 33 neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?' 34 A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. 35 Tak bude jednat s vámi můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru."

ANEBO  (Matouš 6:13-15)

A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého. 14 Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; 15 jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.  

II.)

Následuje vlídný příběh ze strany 35 - Taška s mincemi, v kterém je vlídně zdůrazněno, že se poctivost vyplácí a naopak.


III.)

Na závěr úvaha benediktinského mnicha P. Anselma Grüna:

 " ....

Šestým skutkem duchovního milosrdenství je to, co dnes obvykle nazýváme „snášením obtížných osob". Dříve se říkalo „snášet trpělivě nespravedlnost". Vidíme zde tedy významový posun. Je to vlivem negativní zkušenosti nacistické třetí říše vyvolává toto dřívější označení spíše podezření. Jestliže by křesťané trpělivě snášeli veškerou nespravedlnost, které se na lidech dopouští stát, pak by tím sami přispívali k šíření bezpráví. Starší formulace má význam pouze tehdy, jestliže se děje nespravedlnost mně osobně. V tom případě proti ní mohu buď protestovat, nebo ji trpělivě snášet. Toto trpělivé snášení však neznamená, že si naprosto pasivně nechám všechno líbit. Spíše jde o vědomé rozhodnutí následovat Ježíšův příklad a neprotestovat proti jakémukoli bezpráví, nýbrž je přijmout, nenechat se jím však rozdrtit či ohnout. ..." Pokračovat dále ve čtení můžete sami na stránce 86:


 

7. Modlit se za živé i zemřelé  pátek odpoledne - 1. část

 

Při křížové cestě s papežem Františkem v Krakově byl tento 7. skutek duchovního milosrdenství - Modlit se za živé zemřelé - spojen s modlitbami u 13. zastavení: Tělo Pána Ježíše je sňato z kříže

I.)

Nejprve si poslechneme Slovo Boží: Čtení z knihy 1. listu svatého apoštola Pavla Timoteovi (2,1-10)

Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, 2 za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. 3 To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, 4 aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. 5 Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, 6 který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví v určený čas. 7 Byl jsem ustanoven hlasatelem a apoštolem tohoto svědectví mluvím pravdu a nelžu učitelem pohanů ve víře a v pravdě. 8 Chci tedy, aby se muži všude ve shromáždění modlili, pozvedajíce ruce v čistotě, bez hněvu a hádek. 9 Rovněž ženy ať se oblékají slušně a zdobí se prostě a střízlivě, ne účesy a zlatem, perlami nebo drahými šaty, 10 nýbrž dobrými skutky, jak se sluší na ženy, které se rozhodly pro zbožný život.  

II.)

Následuje vlídný příběh ze strany 43 - Nepřijatý dar, který sice začíná nevlídně, ale nakonec ukáže, že po dobrém se dosáhne víc než po zlém.


 

III.)

Na závěr úvaha benediktinského mnicha P. Anselma Grüna:

 

" .... Modlitba a čin znamenají pro mnohé lidi dva protipóly. Domnívají se, že by měli místo modlení se za druhé raději jít a přiložit pomocnou ruku k dílu, aby tak trochu zlepšili jejich situaci. Jen v případě, že už nedokážou udělat nic jiného, zbývá modlitba. Modlitba za druhé je ale něco více než pouhá náhražka za jednání. Nasadit vlastní síly pro druhého a modlit se za něho patří k sobě. Bez modlitby je totiž jednání často slepé. Platí to ovšem i naopak: Chápeme-li modlitbu jako alibi pro naše nicnedělání, pak modlitba ztrácí svou hodnotu. Modlitba a práce (Ora et labora: Modli se a pracuj), zápas a kontemplace, mystika a politika patří k sobě. Naše modlitba musí ústit v nové jednání. Jinak se při modlitbě za druhé budeme točit jen sami kolem sebe.

Pán Ježíš nám ukázal tuto jednotu modlitby a jednání v horském kázání. V centru jeho velké řeči se nalézá modlitba Otče náš. Nemůžeme se modlit k Bohu jakožto k Otci, nesnažíme-li se o nový vztah k bratřím a sestrám. Stejně tak to ovšem platí i v opačném směru: nebudeme schopni dostát požadavkům horského kázání, neučiníme-li skrze modlitbu zkušenost, že jsme bezpodmínečně milovanými Božími syny a dcerami. ..."

Pokračovat dále ve čtení můžete sami na stránce 91:


Závěrem  pátek odpoledne - 2. část

 

I.)

Nejprve si poslechneme Slovo Boží: Čtení z listu svatého apoštola Jakuba (1,17-27)

'Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování' je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel. U něho není proměny ani střídání světla a stínu. 18 Z jeho rozhodnutí jsme se znovu zrodili slovem pravdy, abychom byli jakoby první sklizní jeho stvoření.

19 Pamatujte si, moji milovaní bratří: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu; 20 vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš. 21 A proto odstraňte veškerou špínu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše.

22 Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači - to byste klamali sami sebe!

23 Vždyť kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled; 24 podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá.

25 Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, takže není zapomnětlivý posluchač, nýbrž také jedná, ten bude blahoslavený pro své skutky. 26 Domnívá-li se kdo, že je zbožný, a přitom nedrží na uzdě svůj jazyk, klame tím sám sebe a jeho zbožnost je marná.

27 Pravá a čistá zbožnost před Bohem a Otcem znamená pamatovat na vdovy a sirotky v jejich soužení a chránit se před poskvrnou světa.

II.)

Následuje vlídný příběh ze strany 29 - Znamení sedmi, v kterém je dost nevlídně, ale pravdivě kritizováno spoléhání na sny a všechny sázky. Když sázet, jedině rostliny.


III.)

Úplně na závěr úvaha benediktinského mnicha P. Anselma Grüna:

 

" .... Křesťanská tradice si oblíbila číslici čtrnáct. Známe čtrnáct zastavení křížové cesty a z nové doby i čtrnáct zastavení Cesty světla. Uctíváme Čtrnáct svatých pomocníků v nouzi. Čtrnáctka je uzdravující číslo. Svatý Augustin vykládá číslo čtrnáct jako Ježíšovu smrt a zmrtvýchvstání - událost, která proměnila a uzdravila náš život. Čtrnáctého dne měsíce nisanu Ježíš zemřel. Čtrnáct skutků milosrdenství je projevem uzdravujícího rozměru naší víry. Jejich prostřednictvím má do nás a do světa proudit Ježíšova spásonosná láska. Spása se jednou provždy dokonala v Ježíši Kristu.

Novozákonní autoři jsou navíc přesvědčeni, že tato spása v Ježíši Kristu proudí dále do světa a že je v něm přítomna díky hlásání a působení Ježíšových učedníků. ..."

Pokračovat dále ve čtení můžete sami na stránce 91:


Četba životopisu:

 

Po probrání každého skutku si můžeme přečíst z knihy Wilhelma Hünermana o sv. Martinovi - Rytíř milosrdenství, vydané Maticí cyrilometodějskou v Olomouci L.P. 2000 tyto kapitoly

 1. Šťastná hvězda / začátek na straně 3

2. Mladý vlk / 11

3. Katechumen / 47

4. Zlaté město / 58

5. Lidskost a právo / 80

6. Rozdělený plášť / 90

7. Orel a kříž / 95

8. U biskupa v Poitiers / 110

9. Kohorta Boží / 118

10. Věrný pastýř / 126

11. Denní dílo biskupa / 133

12. Stará věž / 150

13. „Největší však je láska" / 164

14. Podivné shledání / 176

15. Poutník / 191

16. Poslední jízda / začátek na straně 198

Poznámky pro předčitatele:

místo keltský dát galský - je to přesnější, neboť Galie je tehdejší jméno Francie

místo čert dát ďábel, protože slovo čert se hodí spíše pro české pohádky

Tours vyslovit Túr

Poitiers vyslovit Puatié

Amiens vyslovit Amián

Ligugé vyslovit Ligyžé

Marmoutier vyslovit Marmutié

v latinských slovech samozřejmě tvrdě di,ti,ni

 


 

Pokorně prosíme: Přijď, Duchu Svatý a dej, aby tato pouť a všechny naše poutě a snahy nesly duchovní ovoce.

 

DEO GRATIAS

Komentáře:

přidej komentář

Dnes je 20. zaří 2019

svátek má Oleg

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT COKOLI Z TĚCHTO STRÁNEK 

K DOBRÉMU ÚČELU