Přehled všech 23 poutí a plán té 24. L.P. 2024 (dá-li Pán Bůh) - Promluva na Velehradě 2016

Promluva o. Josefa Pohanky na Velehradě 27.8.2016 Rok milosrdenství - zakončení pěší poutě

Doputovali jsme k cíli naší pouti. Bylo nám dopřáno projít Svatou branou. Doufám, že se na nás všech naplní přání papeže Františka, aby projítí Branou milosrdenství bylo dotekem Boha, který potěšuje, odpouští a dodává naději.

Před začátkem Roku milosrdenství, když se začalo rýsovat, že biskupové otevřou brány na vyznaných místech svých diecézí, jeden spolubratr kněz trochu pochybovačně poznamenal: „Copak od nynějška  bude nějaké místo víc světější než ta ostatní?“

Jenže podmínkou je vykonat pouť ke Svaté bráně, aspoň malou,úměrně možnostem a silám poutníka. To putování je důležité, protože nás má připravit, nažhavit, probudit v nás touhu po setkání s dobrotou nebeského Otce, otevřít v nás bránu pro Boží milosrdenství.

Na našem poutním  místě někteří poutníci dosud zachovávají starobylý poutnický obřad zvaný pokora. V barokní době byl běžnou součástí poutí na všech poutních místech, ale postupně upadl do zapomenutí. Poutníci přicházejí k chrámu nikoliv hlavním vchodem, ale pokradmo k bočnímu a zjišťují, že je zavřený. V písni se rozvíjí dialog mezi Pannou Marií a poutníkovou duší. Poutník prosí, aby mohl vejít dovnitř, ale dostává se mu odpovědi, že tu byl před rokem, nasliboval, jak se polepší a zatím je stejný hříšník jak před rokem.

Poutník prosí, naříká, slibuje, ale vše marně.Až když padne pokorně na kolena, lituje svých hříchů, má Panna Maria pro něho slova naděje:

„Přestaň již bědovat, křesťanská dušičko,     Já jsem přec tvá Matka, poslyš mé slovíčko!

Hříchu se odřekni, čiň pravé pokání,             Bůh ti zde i věčně dá své požehnání.

Nespouštěj se Boha, jeho přikázání,              budeš míti lehké poslední skonání.“

V tu chvíli se na kostelní dveře třikrát zaklepe křížem, který se nesl v čele procesí, a dveře se otevřou dokořán. Poutníci se modlí Zdrávas Královno. Děkují Matce milosrdenství, že jejím přispěním je nám otevřena a zpřístupněna brána věčné říše. Ona je Brána nebeská, skrze niž vstoupil Spasitel světa do našich dějin, to Ona nás chce dovést do Otcova domu.

Jako Mojžíš si zul opánky z nohou, když se setkal s Hospodinem v hořícím keři, jako Izaiáš potřeboval,očistit své rty, když spatřil slávu Třikrát svatého Boha, potřebujeme, aby se i na nás sneslo Boží milosrdenství. Nemůžeme si je vynutit, dovolávat se svých zásluh, ale jedině se chlubit křížem Pána Ježíše Krista a spoléhat na jeho smírnou oběť, kterou přinesl na odpuštění našich hříchů.

Tohle když prožijeme při svém putování, obtíže cesty vezmeme jako díl svého pokání, budeme co nejlépe disponováni, abychom zakusili dotek Boží něhy.

O milosrdenství slyšíme v tomto roce stále dokola, jedná se o slovo skloňované ve všech pádech. Takže už můžeme být vůči němu imunní nebo dokonce alergičtí. Přiznám se vám, že že i mně to hrozilo. Před pár dny jeden kazatel vyslovil větu, že milosrdenství bychom mohli popsat slovy „bezpodmínečná láska“. I když jsem slyšel a sám říkal mnohokrát, že Bůh miluje bezpodmínečně, že jeho lásku si netřeba zasloužit, tentokrát mě to zasáhlo vnitřně. Jako bych „objevil Ameriku“. Milosrdenství se nemůže nikdy omrzet ani zevšednět, neboť všichni potřebujeme být milováni.

Nikdo z nás se nemusí cítit méně cenným či snad chudákem. Jsme bohatí a velicí pro svoje spojení s Kristem. Smíme se chlubit svým Pánem.

Čas milosti Roku milosrdenství je rovněž jedna z hřiven, které nám Pán svěřil.Snad pro nás nebude mít pokárání, ale pochvalu, že jsme dobře a věrně jej využili pro své posvěcení a pro záchranu nesmrtelných duší.

Z pouti se vrátíme zpátky do svého každodenního lopocení (v ten „zlý“ svět), ale naše pouť pokračuje dál. Jako mše svatá nekončí propuštěním, nýbrž pokračuje eucharistií života, kdy se stáváme obětí úplnou a ustavičnou, i naše putování k věčnosti pokračuje. Už to nebude široká živá řeka, budeme jednotlivci, jako ostrůvky. Jako sůl, které však stačí špetka, jen nesmí pozbýt slanost.