Prosebné mariánské poutě Nový Jeruzalém 2022 - Čt 12. 5. v 18 h v Bohdalově

27.04.2022 - ostatní poutě

  Chvála Kristu! 

Vážení a milí přátelé! 

Kdybych měl psát tiskovou zprávu o zpravodaji a současném dění, dal bych nadpis:  Překážky a překvapení.  Překážky byly velké, překvapení nakonec jen příjemná.

Už v promluvě v Měříně P. Petr Bulvas zmínil, že se mu to stalo podruhé v celém životě - takové překážky na jeho cestě na pouť Nový Jeruzalém do Měřína (běžně trvá cesta 1,25 hod - tentokrát jel víc jak tři hodiny) a stálo to za to - jedním z plodů jsou jeho myšlenky v promluvě.

Další překážky - zdánlivě nepřekonatelné se objevily - v souvislosti s Novým Jeruzalémem v Bohdalově.  Také ty se podařilo - zvláště obdivuhodné vstřícnosti  - P. Mariána Pospěchy překonat.  Pochopíte to při četbě rozhovoru s ním.

Jedna věřící, která za tím vším stojí (v dobrém slova smyslu), má obavu, zda kostel v Bohdalově bude svou velikostí ve čtvrtek 12. května 2022 dostatečně velký - kéž by měla pravdu.

Srdečně Vás zvu do Bohdalova a pouť do Pardubic. 

Na přímluvu Panny Marie, sv. Josefa a svatého Jaroslava Vám všem žehná a o požehnání prosí - Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého - jáhen Ladislav  

Nový Jeruzalém č. 5/2022

Zpravodaj pro 269. prosebnou mariánskou pouť, která se bude konat (dá-li Pán Bůh)

v Bohdalově - ve čtvrtek 12. května 2022 v 18 hodin.

Zpráva o pouti NJ a průběhu stálých modliteb v Měříně:

V úterý 19. dubna 2022 na mši svaté NJ bylo cca 120 věřících. Pán Bůh zaplať za obětavou službu tří kněží při udílení svátosti smíření a za mši svatou.

Modlitby a mši svatou jsme obětovali na úmysly poutí Nový Jeruzalém:

1) o nová a trvalá kněžská a řeholní povolání 2) o věrné a obětavé spolupracovníky duchovních

3) o vzrůst víry v našem kraji     4) o pokoj a mír ve světě a v našich rodinách

 5) o život těla a duše pro všechny počaté děti   6) na smír za hříchy celého světa

 

Promluva P. Petra Bulvase při pouti Nový Jeruzalém v Měříně:

Čtení - Sk 2,36 - 41 a evangelium Jan 20,11 - 18.

Já si dovolím každého z vás ještě jednou přivítat a oslovit vás jako poutníky. Vím, že necelá polovina jste tu domácí, ale připutovali jste z vlastních domovů a mnozí z vás putujete a já jsem připutoval společně s vámi na toto místo, kde se chceme společně modlit. Spojuje nás dnes putovní mariánská pouť Nového Jeruzaléma.

Když jsem si to promýšlel, oslovilo mě dnešní evangelium, které nás taky pozvalo na pouť, ale na naprosto zvláštní místo. Spolu s Marií Magdalskou jsme mohli připutovat k Ježíšovu hrobu. Přiznám se, že Marii Magdalskou obdivuji. Protože jít k hrobu, kde byl Ježíš pro ni ztracený, ji přitahovalo její srdce. Ona nemohla zapomenout na to, co pro ni Ježíš znamená. A věřím tomu, že kromě lásky v srdci, která ji k tomu táhla, tam šla celá bolavá a bylo to vidět na jejích slzách. Proč se tak trošku pozastavuji nad poutí k Ježíšovu hrobu? Protože to není místo příjemné. To místo v Marii Magdalské nevzbuzovalo žádnou velkou naději a apoštol a evangelista Jan si dal trochu práce s tím, aby nám ukázal, co to s ní dělalo. Byla tak plná svých slz, svých bolestí, svého smutku, že nevnímá anděly. Dokonce ani za svými zády nepozná hlas svého Pána. Považuje ho za zahradníka. Mně to připadá krásně symbolické. Kolikrát i nás v životě naplní smutek. A my dobře nevidíme. A toto evangelium nás zve k pouti víry. K té pouti víry patří to co se odehraje, když Ježíš vysloví - s velkou jemností a s velkým taktem - jméno Marie Magdalské. Marie! Zaslechla vyslovit své jméno, tak jak je vyslovoval sám Ježíš. A tehdy se jí všechno vybaví. A najednou si uvědomí, že Ježíš je pro ni znovu živý. Najednou ji oslovil nesmírně osobním způsobem.

Pro mě to je nesmírně vzácný okamžik, když si uvědomuji kolikrát v Písmu narážíme na to, jak Bůh osobně oslovuje člověka. Jak málo věříme, že by osobně mohl oslovit i mě. My se považujeme za ty, kteří jsou pro Boha vzdáleni. Přitom opak je pravdou. Tahle pouť nás má přivést k víře, že nás Bůh chce osobně oslovit. Chce znovu vyslovit naše jméno a vzbudit v nás takovou víru a naději, i když se ve svém životě potýkáme s bolestí a smutkem. Přiznejme si, kolik bolestí a smutku do nás vlily poslední roky. Kolik nás ubylo v kostelích, vinou smutku, že přišla pandemie Covid. Kolik je v našem životě otazníků, když se ptáme, proč se dnes děje tak velké zlo - války. Tenhle smutek nám brání věřit. A přitom Ježíš tím vším prošel, aby nám řekl: „Já přes to všechno dokážu se nad tím přenést a zvítězit nad tím." Tenhle svět potřebuje tuhle víru. Moc prosím - nechejme se Bohem oslovit a darujme tuto víru tomuto světu. Nepřinášejme mu jen plané řeči nad tím, co se nám všechno nelíbí, co je pro nás těžké, co je jinak, než si přejeme. Buďme lidmi, kteří mu věří. Mě úžasně překvapilo, že ten moment, když se Ježíš s Marií poznají, je jen krátký okamžik. A evangelista Jan tomu nedá ani nadechnout a už Marie Magdalská slyší: „Nezdržuj mě! Musím jít k svému Otci." Ještě jsem nedoputoval. Mně to připomnělo momenty, které nám také přináší život, kdy máme dojem, že Boha zdržujeme. Věřím tomu a soucítím s Marií, že by si přála s Ježíšem zůstat a užít se té radosti, že by to bylo pro ni příjemné. Ale Ježíš obrací její oči, když jí říká - víš já putuji k svému Otci a k vašemu Otci, já bych byl rád, abyste putovali se mnou. Kolikrát se v životě necháme zastavit. Přiznám se, že jsem se dnes na cestě mnohokrát ptal: „Bože, proč je tu zase ta kolona, proč tu zase svítí to červené světlo na semaforu. Proč musím jet touhle objížďkou, když je to náročnější. Proč mě tu brzdí tahle auta." A pak jsem se ptal: „A nebrzdíš také ty někdy Boha?" Kolik dobrých věci by chtěl skrze tebe udělat a ty ho brzdíš! Protože chceš zůstat u něčeho, co se tobě líbí. Vzpomínám si, jak jsem před časem otevřel dveře fary, stála tam mladá maminka. Oslovila mě, že by chtěla pokřtít. Říkám - výborně a kdy to uděláme? Ona řekla, ale já nechci pokřtít dítě, já chci pokřtít sebe. V té chvilce jsem zpozorněl a říkám: „Můžete mi říct, proč vy chcete být pokřtěná?" A její odpověď mi uvízla v paměti - ona říká: „Víte, já jsem velmi pozorně sledovala rodiny v této farnosti, vidím, jak žijí, jak vychovávají své děti, mě se to moc líbí. Víte, já bych takovou rodinu chtěla mít doma. A já si myslím, že to má s tím Pánem Bohem něco společného." V té chvilce jsem byl hrdý, že mám ve farnosti lidi, kteří dokáží nebrzdit průchod Bohu a oslovili tuhle mladou maminku. A právě tohle je potřeba. Abychom Bohu dali možnost, abychom kráčeli spolu k nebeskému Otci a bylo to na nás znát.

A v tom dnešním evangeliu mě překvapilo ještě jedna věc. Jak se Ježíš nezastaví, ale řekne té Marii Magdalské - prosím tě teď je potřeba, abys zašla ke svým bratřím a sestrám. Oni potřebují tohle slyšet. My křesťané máme jednou velké privilegium - dostali jsme možnost znát Boha. Věřím tomu, že jsme zažili s Bohem mnoho krásných věcí. A mnoho lidí kolem nás to neví. Nedávno jsem se dostal k jedné sociologické studii, která je z našeho prostředí, z naší země a říká zvláštní věci. Říká se, že jsme v ateistické zemi, ale dvě třetiny lidí - i když nevěří - se modlí. Dokonce i já jsem kdysi navštívil jednoho starostu, který se deklaroval jako nevěřící, a říkal: „Pane faráři, když přijde těžká chvilka, i já se modlím." V té studii mě víc překvapilo to, že jedna třetina si přiznala, že zná křesťany a našla odvahu s těmi křesťany se o víře bavit. Ale ty dvě třetiny tu odvahu nikdy nenašly. Já jsem si říkal, jaká je to příležitost, být tak otevření, aby se nás mohl někdo zeptat. Aby někdo mohl říci: Prosím tě, proč věříš? Já bych to potřeboval vědět. A možná právě tohle světu kolem nás dlužíme. Tuhle otevřenost, o kterou poprosil i Ježíš i Marii Magdalskou. Kdybych jednoduše shrnul dnešní evangelium, řekl bych, že občas nechodíme na místa, která se nám zdají být těžká a nehledáme tam Boha. A přitom v těch těžkých situacích našeho života Bůh s námi chce být. Jako u toho hrobu s Marií Magdalskou. Možná jsme často rádi, když se v životě nic nemění. Když je všechno tak spokojeně usednuté. Přitom Bůh nás zve, abychom šli stále za jeho Otcem, abychom se nebáli jít. Abychom ho nezdržovali. A možná se stydíme o své víře mluvit. Považujeme ji za naši soukromou věc nebo je to něco, na co by si každý měl přijít sám. Přitom tolik lidí čeká na to, že jim někdy naznačíme něco z toho, co my sami žijeme. Nemusíme říkat žádné vznešené řeči, ale můžeme říct: „Víš já to mám tak a tak." A tohle někdy našim blízkým stačí. Sobě i vám vyprošuji odvahu, kterou měla Marie Magdalská. I odvahu, do čeho se dala Ježíšem vtáhnout

Jáhen Ladislav mě poprosil o poslední slovo z této pouti. Ve velikonoční době častěji slyšíme o tom, jak Ježíš všude kam vstoupil, vyslovil přání pokoje: Pokoj vám. Dnes prosím i já, přineste pokoj do svých rodin, do svých zaměstnání i do škol. Tato doba bytostně potřebuje Kristův pokoj. Jako jeho učedníci všude kam přijdete přinášejte pokoj. Ať vás Bůh provází svým požehnáním.

Sbírka - po uhrazení nutné režie NJ a díky darům měřínských farníků, faráře a hlavního celebranta jsme darovali 17 000 Kč na pomoc lidem, kteří trpí následky války na Ukrajině. Peníze jsme předali žďárskému děkanovi P. Záleskému, který organizuje a zajištuje přímou potravinovou pomoc pro ukrajinské farnosti.  Poděkování patří také místnímu faráři P. Josefovi Havelkovi a farníkům z Měřína, kteří vše velmi dobře a obětavě organizačně připravili.  Díky za každodenní modlitbu na výše uvedené úmysly poutí NJ.

 

Představení hlavního celebranta NJ v Bohdalově, kterým je P. Mgr. Marian Pospěcha, farář v Dolní Lutyni, známý z televize NOE:

Stručné představení - věk, dětství, mládí, studia, působiště: Narodil jsem se v Havířově, mám sestru, vyrůstal jsem u Žermanické přehrady, studoval jsem teologickou fakultu v Olomouci. A potom jsem už šel sloužit nejprve do Frýdlantu nad Ostravicí. V současnosti jsem farářem v Dolní Lutyni, knězem jsem 18 roků. Otče, co podstatného jste se v dětství naučil od rodičů? Od rodičů jsem se asi naučil zdravé asertivitě, normálnímu zdravému přístupu k životu. Rodiče mají radostnou, dynamickou, společenskou, veselou povahu, to mám asi po nich. Mají takový jižanský temperament. Mají rádi rodinu, život. 

Co bylo tím nejdůležitější impulsem pro rozhodnutí stát se knězem? Povolání buď máte nebo nemáte. To byl nesilnější impuls. Vědomí toho, že mám povolání k duchovní službě, ke kněžství. Je to, jako kdybyste se ptal manželů na jejich vztah. Oni to dobře vědí, ale těžko se o tom mluví. Je to vážně otázka povolání. Ve svobodě na něj člověk zareaguje nebo ne. Tak i já jsem cítil, že mě Bůh volá. Možná i dobré příklady dobrých kněžských osobností, které jsme měli kolem sebe. V té době jsem chodil s děvčetem a domluvili jsme se, že když mně přijmou do semináře, tak to má skončit. A když ne, tak také dobrý. Někdo různě spekuluje, uvažuje, analyzuje - to já nedělám. Cítil jsem, že to tak má být a tak jsem šel. Za osmnáct let jsem nelitoval. Když jsem dostal vyrozumění, že jsem přijatý - byl jsem v té chvíli nejšťastnější. V životě jsem nebyl šťastnější. Pro mě to byla berná mince, že to je ono.  Ta dívka byla natolik rozumná, že jsme si to tak postavili. Dokud v semináři ještě nejsem, jistotu nemám, tak si nebudu hrát na pana faráře - rozumíte - předem. Rozhodující byl okamžik přijetí nebo nepřijetí. Když přišlo přijetí, tak jsme to oba vzali tak, že je to moje cesta a budeme to respektovat a uvidíme. V podstatě přirozeně - žádné drama.  Kdo byl nebo je pro vás kněžským vzorem? Mons. František Vrubel, současný farář v Třinci a aniž to mohl vědět a tušit také Jan Pavel II.  Co považujete na službě kněze za nejdůležitější a nejkrásnější? Být s lidmi, být pro lidi. To je smysl, to je náplň. To dává smysl a to dává duši tomuto povolání. Zřejmě to vychází z té mé schopnosti pro společenský rozměr života.  Nedovedu si představit být mnichem, být někde zavřený. Já mám takové typické apoštolské povolání. Být s lidmi, pracovat pro ně, to mě baví, těší, naplňuje. To je ono. Zprostředkovat esenci nebe, zprostředkovat dotyk Boží dobroty, ten zájem Boha o člověka, to mě baví, to mě nesmírně těší, a přitom tomu nezavazet, nepřekážet tomu, jen pomoci proniknout Pánu Bohu k těm lidem a pokud možno z toho zmizet, aby mně to nepřistálo na hlavě.   Co může věřící člověk dělat pro to, aby vzrostla víra v jeho okolí? Téměř všechno. To znamená, když si člověk nalistuje v kancionálu píseň č. 410 - Aleluja, církev zpívá, což je pro tuto chvíli velmi aktuální, protože je to píseň velikonoční, v poslední sloce se říká: Dnešní svět o tobě neví, jak tě Pane představím, líp než ústy, líp než slovy, celým žitím svým.  To je to, co může věřící člověk udělat pro své okolí.   Co vidíte jako důležité, na co kladete důraz ve svém životě a ve Vaší práci, kterou mnozí vás znají díky televizi NOE? Je to jeden ze způsobů současného hlásání evangelia. Není to nic mimořádného, ale jedna z možností, využít současné technologie. Jeden za způsobů hlásání evangelia, což kněz dělat má. Takto vnímám svou práci v televizi, ale důraz na to nekladu. Když by mně jednoho dne řekli: „Maru, ne." tak z toho rád vycouvám. Je to mnoho starostí a povinností. Ale je to způsob, který mě baví a který nějakým způsobem obohacuje i mne, takže ano.   Mohl byste nám přiblížit úmysl dnešní sbírky? Sám toto nemohu určit, nechám to na pořadatelích. A ti rozhodli - sbírka bude na provoz Televize NOE.  Kde vás nejvíc „tlačí boty"? Teď jsem si zrovna sundal boty po celodenním natáčení a běhání po Praze. Tím se myslí asi nějaká svízel. Jakou mám? Mám pocit, že téměř nikde nic mě netlačí. Nejsem člověk, který rád vyhledává problémy nebo, který by pořád někde viděl, kde ho něco tlačí. Beru věci, tak jak jsou a nedělám z nich problém. Tlačí mě bota - nebo mě mrzí, že spousta věcí během toho covidu se nějak rozvolnila, že si lidé na něco zvykli, opustili dobré návyky - tom duchovním, spirituálním rozměru. Toho se bojím, co to může způsobit směrem k budoucnosti. To si myslím, že všichni, v každém oboru, v každém úseku zaznamenávají. Snažím se ze své strany dělat ve své farnosti vše pro to, aby důsledky byly co nejmenší, ale budou. Tomu se nevyhne nikdo. Mezi dobré návyky dávám nejen ty spirituální, jako je návštěva bohoslužeb poutí ale i ty, které mají společenský rozměr, hlavně návštěvy mezi sebou. Lidé zlenivěli, zliknavěli, jsou vyčpělí, unavení.  Lidé opustili v době covidové dobré návyky a mám obavu z následků, které přijdou a my nevíme v jaké míře a v jaké podobě - tím myslím oblast duchovního života.   Na co se nejvíc těšíte? Na co se těším? Na setkání s lidmi. Vždycky když jedu přes republiku na různé besedy. Na to se nesmírně těším - ze dvou důvodů. Že se nemusím připravovat. To je pro mě velká pomoc, protože když dávám exercicie, duchovní obnovu nebo když připravuji vysílání - to je děsně vyčerpávající. Člověk musí po nocích sedět a připravovat se na to. Ale když je to neformální, milé setkání s lidmi - 300, 400 lidí v sále - na to se děsně těším, pro tu nefalšovanost, pravdivost. Je to asi tak - někteří kolegové moderátoři televizí říkají, že mají raději přímý přenos, živé vstupy. Já jsem tomu nikdy nerozuměl. Teď se musím přiznat, že to má daleko větší šťávu, dynamiku, protože se musí udržet pozornost. Musíte se koncentrovat. Jede to. Když se předtáčí, tak se host může splést a musí se to stopnout a znovu rozjet - je to delší, únavné, je to k ničemu. Ty debaty, besedy jsou v tomhle nádherné - mají živelnost, dynamiku, je to lepší. Mě to velmi těší a baví, že mohu jet takhle z placu. Těším se na různá setkání na různých místech s různými lidmi.   Co Vám udělalo v poslední době radost? Totéž, na co se těším - tak mám radost, když se to podaří. A potom na každý díl pořadu Dokořán. Když natáčíme s lidmi, kteří obohatí, když je to setkání obohacující, povzbuzující. Z toho mám vždy velkou radost. Když je velký ohlas a je to často tam, kde bych to nečekal. Že jsou kladné reakce od diváků zrovna na ten díl a s tím hostem, kde to nečekám. A potom lidé řeknou: Děkujeme, děkujeme. Máte úplně jinou příležitost jak vidět člověka, kterého máte ve svém dílu. Nikdy by nás nenapadlo, že může být jiný, než jsme tušili. Z toho mívám zpravidla radost.  Co je pro rodiny podstatné, co potřebují, čím může církev rodinám pomáhat? To je svízelná otázka. Církev může rodinám pomoci - mimo jiné - i v tom, že jim bude pomáhat vidět jejich smysl a význam. Především jejich důstojnost a potřebnost. Když ve společnosti je útok na rodiny, když jsou zesměšňovány, dehonestovány, zpochybňovány, to není vůbec pravda. Všichni to víme. A Církev má moc i schopnost - už jenom proto, že Církev je sama rodina. Musí neustále pomáhat rodinám, aby neklesaly na mysli a měly vědomí, že jsou solí země. Když se nám rozsype model rodiny, tak na to pojde celé lidstvo. Bez nadsázky, bez přehánění. To je taková praktická definice toho, co znamená mít rodinu a žít v rodině a být součástí rodiny. To je nesmírně důležité. Dokonce si troufám říct, že Církev je universitou rodiny. To bych podepsal. Universitou rodiny! Už jenom pro to, že Církev je tvořena tak velkým počtem lidí, kde se usiluje o harmonii, symbiózu - i přes různost vidění, chápání. Církev je jednotící prvek. To máme jak v krbu - je tam různé dříví a oheň hoří různě, ale musí to jít jedním tahem - to znamená do komína. Když oheň v krbu nehoří správným směrem, tak se všichni zadusí, otráví. Budou muset z takového domu utéci, bude tam nedýchatelno. A Církev taky - je to v pořádku, že jsme různí, jiní, každý má své místo, svůj pohled, názor - ale prosazujeme jednotný směr. A to je zásadní. A proto tvrdím, že Církev je pro rodinu universitou, školou. Rodiče se učí chápat originalitu svých dětí. Při stejné výchově, stejném stylu - každé dítě je jiné, má jiný názor, vidění světa jiné. Nemusíme všichni být stejní. Ale v té různosti musíme hledat jednotu. Podstatný prvek Církve je jednota v různosti. My nejsme uniformní, nemáme jeden názor - to je fanatismus, sektářství. My nemáme model uniformity, ale universality. Jednota při zachování mnohosti. To je podstata rodiny. Jednota v mnohosti. Pestrost. Rodina, která nesnese universalitu, rodina, která bude žít jen uniformitou, ta pojde. V tom se nedá být, žít, rozvíjet se. Život Církve je modelem rodiny, asi tak. To mě rychle napadá, chtělo by to trošičku více myšlení, ale myslím, že to není špatně. Unum versus alia - jednota v mnohosti.

Těším se na setkání s Vámi - ve čtvrtek 12. května 2022 v městyse Bohdalov.

 

Pozvánky, nabídky.

Poutní výlet rodin s dětmi. Pardubice - mše svatá v kostele sv. Bartoloměje s biskupem Josefem Kajnekem, prohlídka náměstí a kostelů v Pardubicích. Oběd. Hrad a rozhledna na Kunětické hoře u Pardubic. Cena za místo v autobuse 200 Kč, díky dobrodincům - dítě 50 Kč; tatínci a 3. A každé další dítě 0 Kč + cena oběda a vstupného.

Plán poutí na rok 2022

15. - 17. 7. - Západní Čechy VI.     21. - 27. 8. - XXII. pěší pouť na Velehrad

10.9. - XVIII. pěší smírná pouť P. MUDr. Ladislava Kubíčka     17. 9. - Králíky

Plán poutí NJ na rok 2022:

12. červenec    16. srpen  Velká Bíteš      13. září     Pavlov 13. říjen   15. listopad      13. prosinec Olešnice.  

Se souhlasem místního pana faráře je možné přihlásit další farnosti - pořadí je určováno heslem - kdo dřív přijde -... ....

 Srdečné pozvání na 270. pouť NJ - do Olešné - v úterý 14. června 2022 v 18 hodin.

Pán Bůh zaplať za Vaše dopisy a příspěvky do tohoto zpravodaje. Zprávy, oznámení, články, pozvánky do tohoto zpravodaje můžete posílat na níže uvedenou adresu. Uzávěrka příštího čísla je 20. 5. 2022. Po přečtení můžete dát přečíst svým známým, nemocným.

Občasník - zpravodaj Nový Jeruzalém;

Vydává: Římskokatolická farnost Rovečné, 592 65 Rovečné 14, www. rovecne.farnost.cz Zodpovědný redaktor: jáhen Ladislav Kinc, kinc@dieceze.cz, telefon: 606948970

Komentáře:

přidej komentář

Dnes je 27. května 2022

svátek má Valdemar

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT K DOBRÉMU ÚČELU vše z těchto stránek kromě rozpisu bohoslužeb (NEBOŤ TAM MOHOU BÝT NÁHLÉ ZMĚNY VYNUCENÉ NOVÝMI OKOLNOSTMI)