Přehled 7 svátostí - svátosti stavu: kněžství a manželství

29.10.2010 - víra pro hledající

Katecheze dospělých, která poprvé zazněla při 9. pěší pouti na Velehrad L.P. 2009

 

SVÁTOST KNĚŽSTVÍ

 

1) Co řekl Pán Ježíš (Slova ustanovení)

 

Při poslední večeři řekl Pán Ježíš apoštolům: To konejte na mou památku. Tím je ustanovil kněžími. Proto je Zelený čtvrtek dnem kněžství a svátkem kněží. Sejdou se se svým biskupem v katedrále, obnoví své kněžské sliby a dostanou i malý dárek.

 

2) Co dělá církev (Materia et forma to jest Látka a způsob)

Podstatný obřad svátosti kněžství spočívá pro všechny tři stupně ve vkládání rukou biskupa na hlavu svěcence, jakož i ve specifické modlitbě svěcení, kterou se vyprošuje vylití Ducha svatého a jeho darů potřebných pro službu, pro kterou je kandidát svěcen.

Jako u všech svátostí doprovázejí tuto slavnost některé další obřady. Ty se v různých liturgických tradicích značně mění, ale mají společné to, že vyjadřují rozmanité druhy svátostné milosti. Tak v latinském obřadu úvodní obřady představení a volba kandidáta svěcení, biskupova homilie, dotazování kandidáta, litanie ke všem svatým dosvědčují, že volba kandidáta byla provedena ve shodě s praxí církve, a uvádějí do slavnostního úkonu svěcení. Po něm následují jiné obřady, které symbolicky vyjadřují a doplňují tajemství, které se naplnilo: u biskupa a kněze je to pomazání svatým křižmem, znamení zvláštního pomazání Duchem svatým, jež činí jejich službu plodnou: biskupovi se předává evangeliář, prsten, mitra a pastýřská berla jako znamení jeho apoštolského poslání hlásat Boží slovo, jeho věrnosti církvi, Kristově nevěstě, a jeho úkolu pást Pánovo stádo. Knězi se předává patena a kalich, „oběť věřících", neboť je povolán, aby ji přinášel Bohu. Jáhnovi, který dostal poslání hlásat Kristovo evangelium, se předává evangeliář.

 

3) Co tato svátost působí?

 

Kněžství je svátost, skrze kterou pokračuje v církvi nadále až do konce časů poslání, které Kristus svěřil svým apoštolům; je to tedy svátost apoštolské služby. Člení se ve tři stupně: biskupství, kněžství a jáhenství.

 Katolická nauka, vyjádřená v liturgii, v učitelském úřadu a ve stálé praxi církve, uznává, že existují dva různé stupně služebné účasti na Kristově kněžství: biskupství a kněžství. Jáhenství je určeno k tomu, aby jim pomáhalo a sloužilo. Proto výraz „sacerdos" - kněz - označuje v současném způsobu vyjadřování biskupa a kněze, ale ne jáhna. Nicméně katolická nauka učí, že stupně účasti na kněžství (biskupství a kněžství) a stupeň určený ke sloužení (jáhenství) se udělují všechny tři svátostným úkonem, který se latinsky nazývá „ordinatio", jinak svátost kněžství (sacramentum ordinis): „Ať všichni mají úctu k jáhnům jako k samému Ježíši Kristu, k biskupovi jako k obrazu Otce a ke kněžím jako k Božímu senátu a sboru apoštolů: bez nich není církev."

 

4) Jak to vidí Ludvík Kolek

 

V okně kostela sv. Josefa v Senetářově zobrazil Ludvík Kolek svátost kněžství jako most. Ve starém Římě byli pohanští velekněží nazývání pontifex - stavitel mostů mezi nebem a zemí. My vyznáváme, že jediným veleknězem je Pán Ježíš. V jeho církvi mají kněží jen podíl na jeho kněžství, jsou jeho služebníky. Proto je most v příjemně hnědé barvě, která naznačuje službu. Hlavním úkolem kněze je sloužit mši svatou, proto je uprostřed hostie. Mše svatá však není soukromá věc, i kdyby byla sloužena v samotě, proto z mostu vedou  jazyky ve stejné barvě na všechny strany.

 

5) Co zažil P. Jan Topenčík kolem svátosti kněžství

 

Měl jsem za sebou první ročník teologického studia a před sebou prázdniny. Neměli jsme možnosti jako dnešní studenti, cestovat po celé Evropě. Pro nás byla tenkrát možná jen cesta do tehdejší východní části Německa, do takzvané  NDR - Německé demokratické republiky, i když tam také byla tvrdá totalita, a to ještě často s různými překážkami. I to bratrské Polsko, kam mnozí jezdili, bylo pro nás, bohoslovce, tabu! A tak jednoho srpnového rána jsem stál před katedrálou svaté Hedviky v Berlíně. Mše svatá byla ve všední den dole v kryptě. Zatímco nahoře ve městě začínal pravý velkoměstský ruch, zde bylo ticho. To pravé, prázdninové. V lavicích jen pár starých lidí. Kněz, který vyšel ze sakristie, byl mladý. Rozhlédl se po prostoru, kývl na mne, abych šel za ním. „Jsou prázdniny, já tu nikoho nemám, můžete jít ministrovat?" Přisvědčil jsem, vzal na sebe z věšáku kleriku a šli jsme. Když přečetl vstupní modlitbu, tiše mě vyzval, abych přečetl epištolu. Svatý Pavel má ty své listy někdy pěkně komplikované. Tenkrát jsem pochopil, oč mohou být nějaké věty komplikovanější, jsou-li napsány německy a člověk se nemá možnost na ně dopředu podívat, jak se to stalo mně v té chvíli. Vzpomínám si, že jsem se zpotil, než jsem vše přečetl. Po mši svaté mě ten mladý kněz pozval na snídani. Zatímco jsme jedli, položil na gramofon desku a já poprvé slyšel: „Danke für diesen guten Morgen, danke für diesen neuen Tag .." ,,Díky za toto krásné ráno, díky za každý nový den ... „ Píseň, která pak byla přeložena a zpívala ji s oblibou mládež na svých setkáních. Pak se rozhovořil: „Víte, já mám vztah k vaší zemi. Já se už několik roků modlím za jednoho mladého muže z Československa, který pracuje léta jako kočí v JZD a úřady mu nechtějí dát povolení ke studiu na bohoslovecké fakultě." Nevěřím svým uším, to byl přece můj případ. Proto se ho ptám: „Prosím vás, kdo vám řekl o tom člověku pracujícím v zemědělství?" „Můj kolega ze studií, kaplan Salowski z Lipska." „Tak vidíte, za tím vaším kolegou z Lipska plánuji jet z Berlína. To je totiž můj přítel, Lužický Srb, který za mnou jezdil, když jsem ještě pracoval v JZD. Ale už mě pustili a mám za sebou i díky vašim modlitbám první ročník studia. Nemodlil jste se nadarmo, děkuji vám." „To mám radost," rozzářil se onen mladý kněz. „To jsem nevěděl a Pán mi připravil dnes ráno takové úžasné shledání! Poslal mi vás, kterého jsem znal jenom z vyprávění a přesvědčil jsem se, že opravdu se žádná modlitba neztratí. Jak je Pán k nám dobrý." A vstal, dal jehlu gramofonu zpět na začátek oné desky a tentokrát jsme zpívali společně ono „Díky za toto krásné ráno ..." Kdykoliv dnes slyším tuto píseň, vždy se mi vybaví to srpnové ráno v Berlíně. A znovu, jako tenkrát, vzdávám Bohu díky slovy této písně: „Díky, že smím tvé Slovo chválit, díky, že Ducha dáš mi též. Díky, že nablízku i v dáli, lidi miluješ."

 

6) Co mohu udělat pro svou spásu

 

„Svátost svěcení platně přijímá pouze pokřtěný muž." Pán Ježíš vyvolil muže, aby vytvořil sbor dvanácti apoštolů, a apoštolové udělali totéž, když si vybrali spolupracovníky, kteří měli po nich pokračovat v jejich poslání. Sbor biskupů, s nimiž jsou kněží spojeni v kněžství, zpřítomňuje sbor Dvanácti až do Kristova návratu. Církev si je vědoma závaznosti této volby, kterou vykonal sám Pán. Proto není možné svěcení žen.

Všichni posvěcení služebníci latinské církve, s výjimkou trvalých jáhnů, jsou vybíráni z věřících mužů, kteří jsou svobodní a mají úmysl zachovávat celibát „pro nebeské království" (Mt 19,12). Jsou povoláni, aby se zasvětili Pánu a „jeho věcem" s nerozděleným srdcem a tak se zcela dávají Bohu a lidem. Celibát je znamením tohoto nového života, k jehož službě je služebník církve posvěcen; když jej přijímá s radostným srdcem, hlásá příkladným způsobem Boží království.

Ve východních církvích je už po staletí v platnosti kázeň rozdílná: zatímco biskupové jsou vybíráni jedině z těch, kteří žijí v celibátu, mohou být na jáhny a kněze svěceni ženatí mužové. Tato praxe je už dlouhou dobu považována za oprávněnou; tito kněží vykonávají svou plodnou službu v lůně svých společenství. Z druhé strany je kněžský celibát ve východních církvích ve veliké vážnosti a četní kněží jej dobrovolně zvolili pro Boží království. Jak na Východě, tak na Západě se nemohou oženit ti, kteří už svátost kněžství přijali. Někdy jsou na Východě biskupové vybírání z kněží, kteří ovdověli.

Jako v případě křtu a biřmování se tato účast na Kristově úřadu uděluje jednou provždy. Svátost kněžství také vtiskuje nezrušitelné duchovní znamení a nemůže být opakována ani udělena na omezený čas.

Platně posvěcený jednotlivec může být zajisté ze závažných důvodů zproštěn závazků a funkcí spojených se svěcením nebo mu může být zakázáno, aby svou funkci vykonával, ale nikdy se nemůže znovu stát laikem ve vlastním slova smyslu, protože znamení vtisknuté svěcením zůstává navždy. Povolání a poslání, které dostal v den svého svěcení, ho natrvalo poznamenávají. Takže se může stát, že příbuzní zavolají místního faráře k člověku, který už má duši na krajíčku, jak se říká, už je blízko smrti. Ten však řekne, že k faráři nemá důvěru, ale že má kamaráda, který v mládí studoval na kněze, pak byl vysvěcen, ale pak toho nechal. A že jedině jemu by se vyzpovídal. V té chvíli musí farář ustoupit a ten kněz, i když už roky nesloužil a veřejně nemůže sloužit mši svatou, platně toho umírajícího vyzpovídá a udělí mu platné rozhřešení.

 

7) Co mohu udělat pro informaci druhých a možná i svou:

 

V nejstarší době vykonávali funkci obětníka zřejmě i v Izraeli otcové rodů jako například Abrahám (Gn 22,1) nebo Jób (Jb 1,5). Podle Starého zákona svěřil Mojžíš kněžskou funkci svému bratru Áronovi a byla pak vyhrazena mužům z pokolení Lévi (levité), kteří při dělení země nedostali půdu a žili z desátků a chrámové daně. Jejich hlavním úkolem byla služba v chrámu, přinášení obětí a rozhodování o čistém a nečistém (Nu 18,21). Význam kněžské vrstvy vzrostl, když král David vybudoval chrám v Jeruzalémě. Starozákonní kněžské funkce definitivně skončily zničením jeruzalémského chrámu roku 70 po Kristu. Pozdější židovství tak nemá kněze v pravém slova smyslu, příslušnost k pokolení Lévi se však mezi ortodoxními židy dodnes respektuje a potomci levitů dodržují přísnější pravidla čistoty.

Nový zákon užívá odborné označení kněze (řecké hiereos a latinské sacerdos) jen pro kněze židovské a pohanské. List Židům mluví o Kristu jako o pravém veleknězi (Žd 8,1) a První list Petrův píše, že Ježíšovým vzkříšením se všichni křesťané stali „lidem Božím" a „královským kněžstvem" (1Pt 2,9). Pro představené křesťanských obcí užívá Nový zákon označení „starší" (presbyteros), které se pak stalo i odborným označením křesťanských kněží. Ostatně slovo pro „kněze" v západních jazycích (francouzské prêtre, anglické priest, německé Priester atd.) je odvozeno od tohoto řeckého a latinského výrazu presbyter. Důležitým novozákonním označením je také „pastýř" (latinsky pastor), které se odvozuje zejména z Janova evangelia (Jan 21,15 ) Pomocníky starších v praktických záležitostech byli jáhnové (diakonos, Sk 6,1 ). Z toho pochází slovenské diákon i ruské ďáček. Někdy kolem roku 200 se začíná objevovat jasné rozdělení na biskupy (episkopos), kněze a jáhny (diakonos).

Už ve starověku se vyžadovalo, aby biskup nebyl ženatý (celibát), kněží nesměli nosit zbraně a požívali větší právní ochranu. Velké utužení církevní discipliny znamenaly papežské reformy 11. století, kdy byl v západní církvi zaveden povinný celibát i pro kněze. Tím se kněžstvo - klérus oddělilo od okolní společnosti. Ostatním se začalo říkat laici. Dneska to slovo má nádech neodborníka, tenkrát to znamenalo něco jiného, protože řecky se lid řekne laos. Laici jsou tedy lidé, kteří byli svěřeni péči těch kněží. Zavedením povinného celibátu se omezily příbuzenské vazby a klerici se také zbavili sociálního zabezpečení, kterým v té době byl pouze majetek nebo vlastní rodina.

Tyto reformy zavedl papež Řehoř VII.  a tím se potvrdilo oddělení západní a východní církve, která je nepřijala a zachovala předchozí stav s povinným celibátem biskupů, nikoli kněží. Druhý vatikánský koncil opět zdůraznil novozákonní učení o „Božím lidu" a „všeobecném kněžství" a zavedl svěcení ženatých jáhnů.

Příprava a svěcení

Před vysvěcením musí uplynout zkušební doba, kdy sám uchazeč o kněžskou službu zjišťuje, zda jeho odhodlání je trvalé a neměnné. Proto vstupuje do semináře, kde studuje teologii a musí se podřizovat vnitřnímu řádu. Rektor (ředitel) semináře a biskup, který vede diecézi, mají jak to bylo už v době apoštolů, rozlišit, zda je uchazeč o kněžství skutečně povolán.

Někteří ze semináře před vysvěcením odcházejí kvůli závazku celibátu. Právě vysvěcený kněz se označuje jako novokněz, řidčeji novosvěcenec a jeho první mše, která se zpravidla koná v místě, odkud pochází, se nazývá primice. Pozor: neplést si primici a promoci. Promoce bývá na konci vysokoškolského studia a slavnostně se při ní odevzdává listina o získání titulu.

Příbuzná slova

Duchovní je širší pojem, který v katolické a pravoslavné církvi zahrnuje i takzvané nižší svěcení, a jehož používají i reformační církve, někdy i pro ženy. Analogicky je lze použít i pro židovské rabíny („učitele").

Slovo farář přišlo do naší mateřštiny přes staroněmecké  pfarrer z latinského parochus. Latinské parochia a  řecké paroikia znamená  obvod nebo okruh, tedy farnost. Farář je kněz, který je správcem místní farnosti (každý kněz tedy není farář).

Z hlediska územní správy může katolický kněz zastávat také funkci kaplana (pomocník faráře, z latinského capella - kaple). Dneska se úředně říká farní vikář, tedy něco jako pobočník. Výš než farář je děkan (používá se na Moravě a v Rakousku a Německu, v Čechách se ve stejném významu používá termínu vikář - tedy pobočník biskupa pro zhruba deset farností, které ten děkan má pod sebou  které tvoří vikariát či děkanát. Pobočník biskupa pro všechno se jmenuje generální vikář, podobně jako při generální zkoušce se musí vyzkoušet naostro úplně všechno.

Kanovník je člen kněžského sboru při biskupském kostele, někdy také u jiných významných kostelů.

Prelát a probošt jsou vyšší funkce, dnes většinou pouze vzpomínky na staré časy.

Někdy se rozlišují řádoví neboli řeholní kněží (členové řádů, které se řídí podle určitých pravidel, regulí, česky řeholí) a kněží diecézní čili světští, podřízení místnímu biskupovi.

Kazatel je označení duchovního v některých reformovaných církvích.

Pastor (latinsky pastýř) je označení pro faráře a duchovní v převážně protestantských zemích, kde se ale užívá i pro katolické kněze.

Oslovení a tituly

Otec (latinsky pater, zkratka P. před jménem) je uctivé oslovení katolických kněží. Teprve v poslední době se běžně užívá i pro biskupy.

Důstojný pán (latinsky reverendus dominus, zkratka R. D.) je úřední titul kněze, v současnosti však na ústupu. Někdy se také říká  reverendus pater, důstojný otec, zkratka R.P. Velebný pán nebo důstojnost se v současné češtině už  prakticky nepoužívá, avšak  oslovení reverend je dodnes běžné v anglicky mluvících zemích i ve Francii (révérend Père).

Bratr (latinsky frater) je v katolické církvi označení řeholníka, který není knězem.

 

8) Opakujeme si katechismus:

 

Po každé svátosti je v katechismu takzvané shrnutí, přečteme si je na závěr:

1590  Svatý Pavel říká svému žáku Timotejovi: „A proto tě vybízím: zase oživ plamen Božího daru, který ti byl dán vkládáním mých rukou" (2 Tim 1,6), a „Kdo usiluje o to, aby se stal církevním představeným, snaží se o vznešený úřad" (1 Tim 3,1). A Titovi říkal: „Nechal jsem tě na Krétě kvůli tomu, abys uspořádal, co ještě chybí, a abys v každém městě ustanovil starší, jak jsem ti nařídil" (Tit 1,5).

1591  Celá církev je kněžský lid. Díky křtu mají všichni věřící účast na Kristově kněžství. Tato účast se nazývá „všeobecné kněžství věřících". Na jeho základě a v jeho službách existuje jiná účast na poslání Kristově: totiž služba udělená svátostí kněžství, jejím úkolem je sloužit ve jménu a v osobě Krista uprostřed společenství.

1592  Služebné (svátostné) kněžství se podstatně liší od všeobecného kněžství věřících, protože uděluje posvátnou moc k službě věřícím. Posvěcení služebníci zastávají svou službu Božímu lidu tím, že učí [úřad učitelský  - munus docendi], konají bohoslužbu [úřad kněžský  - munus liturgicum] a vedou duchovní správu [úřad pastýřský - munus regendi].

1593 Již od prvních dob byla služba udělená svěcencům vykonávána ve třech stupních: biskupském, kněžském, jáhenském. Služby udělené svěcením jsou pro organickou strukturu církve nenahraditelné: bez biskupa, kněží a jáhnů nelze mluvit o církvi.

1594 Biskup dostává plnost svátosti kněžství, kterou se zařazuje do biskupského sboru a stává se viditelnou hlavou místní církve, která je mu svěřena. Biskupové jako nástupci apoštolů a členové sboru se podílejí na apoštolské odpovědnosti a na poslání celé církve pod pravomocí papeže, nástupce svatého Petra.

1595 Kněží jsou spojeni s biskupy v kněžské důstojnosti a zároveň na nich závisí při výkonu svých pastorálních úkolů; jsou povoláni, aby byli moudrými spolupracovníky biskupů; shromážděni kolem svého biskupa tvoří „kněžstvo", které společně s ním nese odpovědnost za místní církev. Biskup jim svěřuje odpovědnost za určité farní společenství nebo za určitý církevní úřad.

1596 Jáhni jsou služebníci posvěcení pro služebné úkoly v církvi; nedostávají svátostné kněžství, ale svěcení jim uděluje důležité úkoly ve službě slova, v bohoslužbě, v duchovní správě a ve službách lásky; tyto úkoly mají plnit pod pastýřskou pravomocí svého biskupa.

1597 Svátost kněžství se uděluje vkládáním rukou, po němž následuje slavná modlitba svěcení, kterou se svěcenci vyprošují od Boha milosti Ducha svatého potřebné pro jeho službu. Svěcení vtiskuje nezrušitelné svátostné znamení.

Boha milosti Ducha svatého potřebné pro jeho službu. Svěcení vtiskuje nezrušitelné svátostné znamení.

1598 Církev uděluje svátost kněžství pouze pokřtěným mužům, jejichž schopnosti pro výkon služby byly náležitě prošetřeny a uznány. Odpovědnost a právo povolat někoho, aby přijal svěcení, přísluší církevní autoritě.

1599 V latinské církvi se svátost kněžství uděluje obvykle pouze těm kandidátům, kteří jsou ochotni svobodně přijmout celibát a kteří veřejně projeví svou vůli zachovávat jej z lásky k Božímu království a ke službě lidem.

1600 Udělovat svátost kněžství ve třech jeho stupních je vyhrazeno biskupům.

 

9) Modleme se: Přijď, Duchu Svatý ...

 

SVÁTOST MANŽELSTVÍ

 

1) Co řekl Pán Ježíš (Slova ustanovení - Marek 10, 3-12)

 K Ježíšovi přišli farizeové a zkoušeli ho. Ptali se ho, je-li muži dovoleno propustit manželku. Odpověděl jim: „Co vám ustanovil Mojžíš?" Řekli: „Mojžíš dovolil napsat rozlukový lístek a propustit." Ježíš jim řekl: „Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal toto ustanovení. Od počátku stvoření ‚Bůh učinil člověka jako muže a ženu; proto opustí muž svého otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo‘; takže již nejsou dva, ale jeden. A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" V domě se ho učedníci znovu na tu věc ptali. I řekl jim: „Kdo propustí svou manželku a vezme si jinou, dopouští se vůči ní cizoložství; a jestliže manželka propustí svého muže a vezme si jiného, dopouští se cizoložství."

 

2) Co dělá církev (Materia et forma to jest Látka a způsob)

 

To hlavní při církevním sňatku probíhá takto: Nejprve se oddávající (kněz nebo jáhen, anebo také biskup) přesvědčí o tom, že rozhodnutí snoubenců je míněno na celý život a že je upřímné a svobodné a že neodmítají děti, protože to je základní poslání manželů. Pak vyzve oba k vzájemnému slibu. To je ta chvíle, kdy se odehrává svátost manželství, udělují si ji ti dva sami, když vysloví ten slib. Ostatní svátosti uděluje kněz anebo jiný služebník církve, pouze manželství oni dva.

Dneska je možno říkat slib kratší anebo delší.

Ten kratší zní  u ženicha:

Já, .............., odevzdávám se tobě, ................,

a přijímám tě za manželku.

Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost,

že tě nikdy neopustím

a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti.

K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.

 

Nevěsta říká totéž s tím, že svého snoubence přijímá za manžela:

 

Ta delší možnost byla zavedena v českém překladu zavedena teprve nedávno:

Já, ................., odevzdávám se tobě, .........................,

a přijímám tě za svou manželku - svého manžela.

Slibuji ti věrnost v časech dobrých i zlých,

ve zdraví i nemoci,

v hojnosti i nedostatku.

Chci tě milovat a ctít po celý svůj život ,

dokud nás smrt nerozdělí.

 

3) Co tato svátost působí?

 

I když řekneme, že manželství má přirozený základ, neboť to, že muž a žena se hledají, najdou, žijí spolu a vytvoří trvalý svazek, že manželství je člověku dáno, doslova naprogramováno, děláme přesto v praxi zkušenost s tolika znetvořeninami, že nám to zdaleka být jasné nemusí. Křesťan v sobě nese v první řadě výhodu znalosti Božího zjevení, zná, co Bůh řekl o svých úmyslech a řádech a může se jich tedy přidržet. Takže křesťanství nám jasně řekne, že:
1. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu a stvořil je k svému obrazu. To je velmi důležité. Jestliže Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, tak jsou oba vůči Bohu rovnocennými, a tedy i vůči sobě a světu.
2. Stvořil je k svému obrazu. Člověk v sobě nese něco úctyhodného, ať už je vzdělaný nebo nevzdělaný, umytý či špinavý, zdravý nebo nemocný.
3. Řečeno slovy Písma, „pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná" (Gn 2, 20), která by se k němu hodila a tak tedy - ten krásný obraz - Bůh přivedl na člověka spánek, vyňal žebro z jeho těla, stvořil z něho ženu, přivedl ji k člověku a ten řekl: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla!" (Gn 2, 23). 
Zde je skvělým způsobem ukázáno, jak muž i žena - Boží dílo z téhož zdroje a materiálu, patří k sobě. Ono je to obsaženo už i v názvu - hebrejsky se muž řekne „iš" a ženský rod se tvoří příponou -a: „iš - iša". Výraz „žena" je tedy v hebrejštině odvozen jen příponou od výrazu „muž". Staří češtináři se to jednou pokusili přeložit slovy: muž a mužena. Je zde naznačena naprostá rovnocennost a přece různost muže a ženy a to je věc ohromě důležitá. Nedbat obojího vede k zásadní chybě. Člověk je muž a žena a to je dáno Bohem. Není tedy muž dílem Božím a žena dílem ďáblovým, jak vykřikovali někteří muži před tisíci lety ani to neplatí nebo naopak, jak by rády vykřikovaly některé ženy dnes. Nic takového.
 Oba patří k sobě, oba mají vytvořit jeden kruh se dvěma středy, jak vtipně nazval pastor Walter Trobisch svou knihu o manželství určenou mladým lidem.

 

4) Jak to vidí Ludvík Kolek

 

V okně kostela sv. Josefa v Senetářově zobrazil Ludvík Kolek svátost manželství právě tak:

Dvě světle modré hvězdy, nejsou úplně stejné, ale obě jsou v jednom kruhu, z něho jdou paprsky směrem ven, protože rodina je základem církve i společnosti.

 

5 a) Co si o manželství vyprávějí židovští kazatelé - rabíni

 

Jeden muž žil deset let se svou ženou ve spokojeném manželství. Manželka mu však, žel, neporodila žádné dítě. Podle židovského zákona, který pro takové případy umožňuje rozvod, šli ti dva k rabínovi. Rabín jim řekl: „Při vaší lásce! Při své svatbě jste slavili velkou slavnost. Udělejte si na rozloučenou také takovou!" Udělali, jak jim rabín poradil, a připravili slavnost, na které žena dala mužovi víc sladkého vína než obvykle. Když byl veselý a uvolněný, řekl své ženě: „Drahá, vezmi si z mého domu to, co se ti nejvíc líbí. Pak se vrať zpátky do domu svého otce!" A co udělala žena? Když muž tvrdě usnul, zavolala čeledíny a děvečky a poručila jim, aby postel, na které spí její muž, donesli do domu jejího otce. O půlnoci muž procitl z opojení. Rozhlížel se udiveně a ptal se: „Kde to jsem, drahá?" „Jsi v domě mého otce," odpověděla žena. „A co tu dělám?" Žena namítla: „Nevzpomínáš si, že jsi mi včera řekl: Vezmi si, co se ti nejvíc líbí? Nic se mi na světě nelíbí víc než ty, můj milovaný!" Muž viděl v ženině lásce Boží znamení. Společně se vydali zase za rabínem. Ten se nad nimi pomodlil a žena otěhotněla.

5 b) Na co vzpomíná P. Jan Topenčík kolem svátosti manželství

Bylo to v pětačtyřicátém roce, asi deset dní po osvobození rodné obce. Usadil se zde generální štáb maršála Malinovského, takže lidé byli nuceni vystěhovat se do vinných sklepů a lisoven. Sedíme s kamarádem za humny na mezi spolu s mladým důstojníkem Rudé armády. Vyptává se, jak u nás proběhlo osvobození. Má už asi zkušenosti, chce vědět, kolik žen a děvčat bylo přitom znásilněno. S výrazem zřetelné úlevy vyslechne, že po této stránce bylo u nás všechno v pořádku. Pak vysvětluje: „Víte, proč mě to tak zajímá? Vaši obec totiž osvobozovali moji vojáci a já jsem teď chvíli v týlu. Moc jsem jim kladl na srdce, aby ženám a děvčatům dali pokoj. Říkal jsem jim, že když jednou bude mít nějaký moravský chlapec svatbu a bude stát v kostele se svojí nevěstou a vzpomene si, že už s ní byl ruský voják, bude nás nenávidět a proklínat. A my musíme jít do této země, aby nás měli rádi a ne, aby nás nenáviděli! Jsem rád, že to pochopili." „Ty jsi věřící?" ptáme se ho překvapeně. ,,Ne, moji rodiče jsou učitelé, jsem nepokřtěný, z malého města u Charkova. Rád bych byl po válce také učitelem, chtěl bych vychovávat. Bude to moc potřebné." Protože jsme věděli, že mnoho sovětských důstojníků mělo i na tyto věci opačné názory, že navečer vyzvídali, kde by byla nějaká „přístupná" žena, zeptali jsme se ho, nepůjde-li večer někam také on. „Ne, já mám děvče a tomu chci být věrný." „Ukaž nám její fotku," říkáme zvědavě. „Nemám." Podívali jsme se na sebe a útrpně si pomysleli, že ti chudáci na Ukrajině nemají ani fotoaparát. „Nemám fotku, protože já ji dosud neznám. Všechna naše děvčata byla evakuována za Ural, tam pracují ve zbrojovkách. Ale mezi nimi je jedno děvče, které se, až válka skončí, vrátí s ostatními domů na Ukrajinu. A já vím, že ona tam žije správně a já kvůli tomuto děvčeti nic nemám s žádnou zde, abych jí potom mohl podat ruku a dívat se jí zpříma do očí, až se stane mou ženou." To říkal před námi, pokřtěnými a biřmovanými katolíky, tento nepokřtěný mladý důstojník. Často jsem na něho v pozdějších letech vzpomínal, jakou výchovnou lekci nám tenkrát udělil. A vzpomínám i v této naší přesexualizované době, kdy by někteří chtěli zbořit všechny morální zásady. Ale „Duše lidská je od přirozenosti křesťanská!" říká veliký Augustin a má pravdu. A kolik takových duší je rozeseto po širém světě. Ať nás, pokřtěné a biřmované, jednou nezahanbí!

 

6) Co mohu udělat pro svou spásu

 

Brát vážně slova slibu, i to trojí, co se říká na začátku, i to co se přidává na závěr.

Začíná ženich, ten se odhodlá říci, že své nejmilejší, kterou má po boku v jejích nejlepších šatech, slibuje lásku úctu a věrnost na celý život. Pak jakoby se lekl: Co jsem si to troufl, čeho jsem se to odvážil. Všechno dobré i zlé! A na celý život! Proto honem dodá: K tomu ať mi pomáhá Bůh. Proto je také svatba v domě Božím, v kostele, a proto se i mezi mladými říká, že manželství uzavřené v kostele víc drží. Ta věta: K tomu ať mi pomáhá Bůh, to je závěrečná tečka. Muž se odhodlá, že to řekne, že to slíbí

Totéž platí o nevěstě. Ona čeká, co se bude dít. A dočká se. Uslyší od svého nejmilejšího, že s ní všechno ponese. Co na to má říci. Jedinou věc: Já také. A řekne to stejnými slovy, pouze v ženském rodě.  A také dodá, že prosí o pomoc Boží.

Je ovšem důležité, aby si oba ta slova slibu připomínali. Proto se dnes často vyžaduje, aby se ho naučili nazpaměť. Je to nepopulární, mnozí snoubenci přesvědčují kněze, aby jim to předříkával, ono je to pro ně klidnější, protože každý má ohromnou trému. Jak to však vypadá, když přes mikrofon  do celého kostela zazní mužný hlas kněze: Já, Marcela, a pak ona tam špitne: Já, Marcela, tak slabě, že to málem neslyší ani svědkové. Oni však stojí blízko, takže opravdu není potřeba křičet, spíše je nutné se to naučit, aby si na to člověk pak mohl vzpomenout. Vzpomínám, jak mi jedna maminka 4 dětí řekla, že už si kolikrát musela opakovat slova slibu, a že jí to pomohlo. Pomohl jí Pán Bůh, kterého o to prosila hned první den a pak při každém tom opakování.

Za jeho pomoc mají prosit - ale i děkovat s prosbou o další pomoc - i manželé a to každý pro sebe samotného ale i pro toho druhého. I děti mají prosit o Boží pomoc pro své rodiče, ale také i starší rodiče pro své děti. Ono se lehce řekne: To víte, ti mladí dneska to už tak neberou a přidá se: On je ten svět dneska víc zkaženej. Za nás to takové nebylo. Pozor na to. Za prvé nevíme, jestli je to pravda, jestli se nám to jenom nezdá. Dneska také mnoho lidí říká, že v totalitě bylo lépe a říkají to jen proto, že byli všichni byli v té době mladší a zdravější. Za druhé nás Písmo svaté v knize Moudrosti varuje, abychom neříkali, že byly staré zlaté časy. Za třetí to naříkání stejně nikomu nepomůže.   Místo toho je potřeba se modlit právě za ty mladé, za jejich odolnost, protože, kdo by si jen stěžoval a nic neudělal, je sám také nakažený. Nemůžeme těm mladým nic moc radit, ale můžeme je Pánu Bohu připomínat, on vidí do jejich srdce, on je může změnit a tím se pak změní i celá situace.

A podle příkladu toho mladého důstojníka z Ukrajiny, mají mladí prosit za toho svého, za tu svou, i když je ještě neznají jménem. Bůh je zná a on ví, kam ty prosby poslat. Je velmi důležité modlit se za dobrou volbu stavu. Prosit Ducha svatého o světlo, aby mi ukázal, k čemu mě volá, do jakého stavu, manželského, kněžského, řeholního. I rodiče  a příbuzní mají  a mohou o toto světlo Ducha Svatého prosit o pro své děti, pro své blízké. 

Důležité je i to, co se nazývá rodinná církev. Katechismus k tomu říká ( v čl. 1656 - 1658):

V současné době ve světě, který je často odcizený, ba nepřátelský vůči víře, mají věřící rodiny základní důležitost jako ohniska živé a vyzařující víry. Proto 2. vatikánský koncil použil starobylého výrazu a nazval rodinu „rodinná církev" (ecclesia domestica). A v lůně rodiny „mají být rodiče slovem i příkladem prvními hlasateli víry pro své děti a v každém z nich mají podporovat jeho vlastní povolání, zvláště pozorně však duchovní povolání".

Otec rodiny, matka, děti, všichni členové rodiny vykonávají přednostním způsobem křestní kněžství „přijímáním svátostí, modlitbou a děkováním, svědectvím svatého života, odříkáním a činorodou láskou". Rodina je tak první školou křesťanského života a „školou bohatěji rozvinutého lidství". Zde se učí vytrvalosti v práci i radosti z ní, učí se bratrské lásce, velkodušně odpouštět a především uctívat Boha prostřednictvím modlitby a oběti vlastního života.

Je třeba také připomenout některé osoby, které kvůli konkrétním podmínkám, v nichž musí žít - a často aniž chtěli - žijí ve svobodném stavu. Jde o velký počet svobodných lidí, kteří jsou zvláště blízké Ježíšovu Srdci a zasluhují tedy lásku a ocenění ze strany církve a zvláště pastýřů. Mnozí z nich zůstávají bez lidské rodiny, často kvůli nuzným poměrům. Jsou mezi nimi takoví, kdo prožívají svou situaci v duchu blahoslavenství a slouží Bohu a bližnímu příkladným způsobem. Těm všem je třeba otevřít dveře rodinné domácí církve a velké rodiny, kterou je církev. „Nikdo není na tomto světě bez rodiny: církev je domovem a rodinou pro všechny, a zvláště pro ty, ‘kdo se lopotí a jsou obtíženi' (Mt 11,28)."

 

7) Co mohu udělat pro spásu druhých

 

Je třeba abychom sami měli jasno a v případě, že se nás někdo zeptá, co to znamená svatba v kostele, abychom mu neříkali o kobercích, varhanních pochodech, ministrantech, ale právě toto, co jsem vypsal ze stránek pastoračního střediska:

V Písmu sv. čteme: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte si ji a panujte . . ." (Gn 1, 28) a dále hlavně tuto větu: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem" (Gn 1, 24), které je ovšem třeba rozumět hebrejsky, neboť v hebrejštině je tělo výrazem pro člověka. Ti dva budou tedy jedna bytost a my zde tak máme vytyčený cíl, k němuž bude směřovat náš výklad a k němuž směřuje celé manželství. Dávám důraz na slovo „směřuje", protože jde o úkol celoživotní.

Nejprve přehled základních podmínek manželství v katolické církvi:
1. Manželství mohou uzavřít pouze muž a žena (v žádném případě ne dva muži, ne dvě ženy).

2. Muž a žena mohou uzavřít manželství jen tehdy, není-li ani jeden z nich vázán platným manželským svazkem.

3. Manželství mohou uzavřít, jestliže se k němu rozhodli oba dobrovolně. Tedy ne, že ona ho škrtí a vytřásá z něho souhlas k manželství nebo naopak. To neříkám jen pro pobavení. Protože i kdyby mu třeba jen stála na noze, šlapala mu na malíček a říkala: „Vezmi si mě, jinak nepřestanu!", tak ho tím nezbavuje jeho osobní svobody. Ale kdyby nám někdo vyhrožoval tím, že nás připraví o život anebo, že si něco udělá, to už by svobodné nebylo. Souhlas k manželství musí být svobodný a jeho svoboda nemusí být ohrožena jen násilím. Za určitých okolností to může být např. psychická choroba - ne každá a ne vždycky, ale možné to je.

4. Další podmínka platnosti manželství je, že oba dva chápou tento svazek jako nerozlučitelný. Ani jeden z nich nemůže říci (ani pro sebe): „No, tak se vezmeme, zkusíme to, a když to nepůjde, půjdeme od sebe." Člověk s takovým postojem není schopen uzavřít v církvi platné manželství, vylučoval by nerozlučitelnost manželství. Manželství je v katolické církvi chápáno vždy jako nerozlučitelné.

5. Posledním bodem nutným k uzavření platného manželství je, aby oba dva zásadně neodmítali děti. Tím ale není řečeno, že bezdětné manželství je neplatné, tím je míněno, že berou-li se dva a řeknou si: „Děti, ty my nikdy mít nechceme!", odlučují tak od manželství jeden z jeho velice důležitých prvků a to by pak bylo neplatné. Znova opakuji, že je to něco jiného, než když pak děti mít nemohou (u nás je velké procento manželství neplodných).

Základním předpokladem svátosti manželství je, že je uzavírají dva katolíci. Tedy dva lidé pokřtění v katolické církvi, u nichž se také předpokládá, že vědí, v co věří a co znamená křesťanské manželství. Jsou však možné i výjimky: pokřtěný katolík si bere pokřtěnou evangeličku, nebo křesťanku z československé církve, baptistické církve atd. K tomu, aby se ti dva mohli vzít, je potřeba souhlasu biskupa. Ale farář se jim má snažit takový svazek nejdříve rozmluvit. To není formalita, protože manželství dvou lidí, pokřtěných a věřících v různých církvích, s sebou nese opravdu závažné těžkosti - například otázka do které církve budou po uzavření sňatku patřit. Jistě, berou-li se dva lhostejní pokřtění (jeden v katolické církvi, druhý v evangelické), kteří ani jeden nebyli v kostele už dvacet let, ti to pochopitelně cítí bez vnitřních problémů. Tady je problém v tom, že moc nevnímají své křesťanství.

Může se ale stát, že se dva lidé po zralé úvaze rozhodnou, že se vezmou, ačkoliv patří každý do jiné církve. To tedy v zásadě možné je, s biskupovým souhlasem, ale pod jednou podmínkou! Zapamatujte si ji přesně, protože starší generace tuto podmínku znaly v poněkud tvrdší formě, než jakou má dnes. Katolická strana podepisuje před uzavřením sňatku prohlášení, že: „Ve svém zamýšleném manželství budu bránit ztrátě katolické víry a podle svých možností udělám vše proto, aby děti z tohoto manželství zrozené, byly katolicky pokřtěny a vychovány." Není to striktní slib, ale - „udělám všechno, co bude možné". Nekatolická strana podepisuje prohlášení: „Beru na vědomí závazek svého partnera, který vyplývá z jeho svědomí."

Totéž vlastně platí pro další případ, kdy jeden je katolík a druhý nepokřtěný. Opět zde musí být biskupův souhlas a stejné písemné prohlášení. V současné době je tento případ často jednodušší, než ten předcházející. Tedy za předpokladu, že ten nepokřtěný o křesťanství vlastně nic neví (to se stává často) a třeba během let, prostřednictvím svého životního partnera, křesťanství pozná a je pak pokřtěn.

 

8) Opakujeme si katechismus:

 

Po každé svátosti je v katechismu takzvané shrnutí, přečteme si je na závěr:

1659 Svatý Pavel říká: „Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev ... Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve" (Ef 5,25.32).

1660 Manželské smlouvě, kterou muž a žena uzavírají mezi sebou důvěrné společenství života a lásky, položil základy Stvořitel a vybavil ji jejími vlastními zákony. Svou povahou je zaměřena na dobro manželů stejně jako na plození a výchovu dětí. Kristus Pán ji u pokřtěných povýšil k důstojnosti svátosti.

1661 Svátost manželství je znamením jednoty Krista a církve. Dává manželům milost milovat se láskou, jakou Kristus miloval církev; tak milost svátosti zdokonaluje lidskou lásku manželů, zpevňuje jejich nerozlučitelnou jednotu a posvěcuje je na pouti k věčnému životu.

1662 Manželství se zakládá na souhlasu těch, kteří uzavírají manželskou smlouvu, to je na vůli se navzájem a definitivně odevzdat jeden druhému s cílem žít společenství věrné a plodné lásky.

1663 Protože manželství zařazuje manžele do veřejného životního stavu v církvi, je třeba, aby se slavilo veřejně v rámci liturgického slavení, za přítomnosti kněze (nebo kvalifikovaného svědka církve), svědků a shromáždění věřících.

1664 Jednota, nerozlučitelnost a otevřenost k plodnosti jsou podstatné pro manželství; polygamie (mnohoženství) je neslučitelná s jednotou manželství; rozluka odděluje, co Bůh spojil; odmítání plodnosti zbavuje manželský život „nejvzácnějšího daru", dítěte.

1665 Nový sňatek rozloučených, dokud ještě žije právoplatný(á) manžel(ka),porušuje Boží plán i zákon, kterému učil Kristus. Tito znovu oddaní rozloučení nejsou odloučeni od církve, avšak nemohou přistupovat k přijímání eucharistie. Budou žít svůj křesťanský život zvláště tím, že budou vychovávat své děti ve víře.

1666 Křesťanský domov je místem, kde se děti poprvé dovídají o víře. Proto je rodinný domov právem nazýván „domácí církví", společenstvím milosti a modlitby, školou lidských ctností a křesťanské lásky.

 

9) Modleme se: Přijď, Duchu Svatý ...

 

Použité prameny:

Katechismus katolické církve, webové stránky víra.cz, wikipedia, vzpomínky P. Topenčíka a P. Lukeše, moudré příběhy

Dík

Bohu díky

Panně Marii díky

Sv. Cyrilu a Metoději díky

Všem svatým ochráncům díky

Všem autorům a rádcům a vypravěčům díky

Komentáře:

přidej komentář

Od 1.9.2021:

- (15)

 

- (4)

 

celkem hlasovalo 26 lidí

předchozí ankety

Dnes je 27. zaří 2021

svátek má Jonáš

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT K DOBRÉMU ÚČELU vše z těchto stránek kromě rozpisu bohoslužeb (NEBOŤ TAM MOHOU BÝT NÁHLÉ ZMĚNY VYNUCENÉ NOVÝMI OKOLNOSTMI)