Přehled 7 svátostí - Úvod, sv. křest

29.10.2010 - víra pro hledající

Katecheze dospělých, která poprvé zazněla při 9. pěší pouti na Velehrad L.P. 2009

 

Veni, Sancte Spiritus,               

 Maria, pomoz,            

Sv. Cyrile a Metoději, přimlouvejte se

 

 

ÚVOD K SEDMI SVÁTOSTEM

 

Vydali se dva bratři na krátkou jednodenní pouť. Když došli na kraj své rodné vesničky, potkal je spolužák jednoho z nich. „Kluci, kam jdete?" „Na pouť." „Mohu s vámi?" „Jistě, jen aby tě vaši nehledali." „Žádné strachy." „A nezapomeň na svačinu."

Tak šli. A došli. Pomodlili se, pojedli a večer se vraceli. Už viděli svou rodnou vísku, už viděli dům spolužáka. A jeho maminka je také viděla, jak sotva pletou nohama. Všem nabídla šťávu. Bráchy poslala domů a svému synovi pak dala teplé jídlo.

Bráchové konečně došli domů a hned jak otevřeli dveře, ucítili vůni koblížků. Jejich maminka jim nachystala to, co měli nejraději. Vrhli se ke stolu jako brankář po míči. Maminka jim však řekla: „Nejprve si musíte umýt ruce." Když si je umyli - a pomodlili se - pak teprve se pustili do koblížků.

Za rok pak šli na pouť až na Velehrad.

 

Všimněme si jedné důležité věci: Spolužákova maminka poskytla první pomoc všem bez rozdílu. Utišila žízeň všech, ale pouze svého kluka pozvala ke stolu. Vy dva utíkejte domů, maminka vás už čeká s těmi koblížky. Existuje něco jako domovské právo. Doma jez co máš, doma se najez, doma si všechno promysli a nachystej, ale také: Doma se můžeš postit, u nás si vezmi. A protože se dnes lidé nerodí ani neumírají doma, získáváme domovské právo tím, že nás přivezou z porodnice domů a rodičům nás napíšou do občanského průkazu a na obci do seznamu obyvatel.

Pak máme právo jít domů se najíst, domů se jdeme převléci, když venku zmokneme. Domů přineseme vysvědčení, vyznamenání a také výplatu. O první pomoc proti žízni můžeme samozřejmě požádat kdekoli, ale domov je domov. 

 

Většinu z nás přinesli do kostela a tam nás pokřtili i když výjimečně si tam někteří došli sami. Přijali jsme svátost křtu a  dostali jsme křestní list. Od té chvíle máme v každém katolickém kostele po celém světě domovské právo. Můžeme přijít a požádat o duchovní pomoc, můžeme do kostela přijít jako domů.

Týká se to naší duše, na kterou nechceme zapomínat, protože člověk je jednota těla a duše. Péče o duši se velmi podobné tomu, jak o své tělo pečujeme doma.

Tam je středem celého domu nebo bytu stůl. Kolem něj se sejdeme k jídlu, na něj se dávají dary a podobně. Středem kostela je oltář. Je to vždycky stůl i když u těch starých oltářů bývají ohromné sochy a ozdoby, které víc připoutávají pozornost než ta vlastní deska stolu, odborně zvaná mensa.

Na tento stůl, tedy na oltář, se dává a z něho se také pak bere pokrm pro duši, který ustanovil Pán Ježíš. A jako doma se  musí všichni napřed umýt, tak máme v kostele možnost očistit svou duši ve svátosti smíření, jak to zase určil Pán Ježíš.

Někdy také potřebujeme pomoc pro duši, když onemocní naše tělo a lékaři ho léčí, to je svátost nemocných. Pak jsou dvě svátosti stavu  - kněžství a manželství. A zbývá nám svátost biřmování. Rodný list jsme dostaneme hned po narození, na občanský průkaz se musí čekat. Někdo už se nemůže dočkat, až s občankou zamává někomu před nosem a ten ho bude muset pustit tam, kam dříve neměl právo vstupu. Víme také, že policie může požadovat občanský průkaz k nahlédnutí a teprve pak pokutu k zaplacení. Něco podobného je svátost biřmování, na kterou také musíme čekat a která znamená práva i povinnosti.

To je stručný popis svátostí, které budeme probírat při letošní pouti.

 

„Co se v tom kostele vlastně dělá," ptají se lidé. „Tam se modlíme a tam se udělují svátosti, přesně tak, jako doma si všechno řekneme a vysvětlíme a doma se najíme, umyjeme, léčíme a také třeba ukazujeme všem svůj první a nebo nový občanský průkaz." I takto lidově můžeme přiblížit svátosti a modlitbu.

 

Svátostí je sedm. Každou svátost ustanovil Pán Ježíš, v Novém Zákoně najdeme jeho přímá nebo nepřímá slova a také popis, jak to pak apoštolové dělali.

Každá svátost je viditelné znamení neviditelné Boží milosti. To viditelné znamení spolu s těmi slyšitelnými slovy určuje církev, tu neviditelnou milost působí Bůh.

 

Jako zpestření letos při pouti uslyšíme z deníku venkovského faráře P. Jana Topenčíka a ze vzpomínek P. Františka Lukeše o tom, co zažili při udělování svátostí. Pro dokreslení si řekneme, jak ty svátosti zobrazil na barevných oknech kostela sv. Josefa v Senetářově Ludvík Kolek.  Na závěr si přečteme z katechismu závěrečné věty ke každé svátosti a pomodlíme se k Duchu Svatému. O něm vyznáváme, že je Pán a Dárce života. A svátosti, to je život církve.

 

Proto se budeme na závěr každé úvahy modlit:

PŘIJĎ, DUCHU SVATÝ, NAPLŇ SRDCE SVÝCH VĚRNÝCH A ZAPAL V NICH OHEŇ SVÉ LÁSKY.
SEŠLI SVÉHO DUCHA A VŠECHNO BUDE STVOŘENO. A OBNOVÍŠ TVÁŘ ZEMĚ.
MODLEME SE:
BOŽE, TY NÁM SESÍLÁŠ SVÉHO DUCHA, ABY NÁS OSVĚCOVAL SVĚTLEM PRAVDY; DEJ, AŤ NÁM TATO JEHO POMOC NIKDY NECHYBÍ, ABYCHOM SE DOBŘE ROZHODOVALI A SPRÁVNĚ JEDNALI. SKRZE KRISTA, NAŠEHO PÁNA.
AMEN.

 

SVÁTOST KŘTU:

 

Dneska čteme často v novinách, že proběhl křest nového cédéčka nebo vylíhnutého medvíděte. Neříkejme nikdy narozeného, protože se narodí jen děti a umírají jen lidé. Včeličky padnou, zvířátka uhynou nebo také zcepení, nespisovně se říká, že chcípnou. Zvířátka se líhnou, jejich zvířecí mámy slehnou, ptáčata se vylíhnou, jejich ptačí mámy je vysedí.  Neříkejme také nikdy křest, když nejde o dítě. Novináři často píšou, že byly dva křesty nějakých těch věcí nebo mláďat a tím se prozradí. Nechme je, ať si křestí až to chřestí, my máme svatý křest. Je to svátost, to znamená nástroj k tomu abychom získali svatost, to znamená vlastnost, jakou má Bůh v nejvyšší míře, proto říkáme, že je třikrát svatý. A tuto vlastnost nám nabízí, tuto vlastnost - svatost - potřebujeme, abychom dosáhli cíle své životní pouti, nebe, protože tam nic nesvatého nevstoupí.

Nejprve tři základní body svatého křtu: Ustanovil jej Pán Ježíš. 2) Církev jej uděluje viditelným a slyšitelným způsobem. 3) V té chvíli v nás neviditelně působí milost, a to i v případě, že by ten kněz byl tak, unavený, že by přitom usínal a jakoby nevěděl, co říká.

 

1) Co řekl Pán Ježíš (Slova ustanovení)

 

„Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna a Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal" (Mt 28,19-20).

Dále řekl, že kdo uvěří a pokřtěn bude, bude spasen (Marek 16. kapitola) a hlavně u sv. Jana při rozhovoru s Nikodémem prohlásil: „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha svatého, nemůže vstoupit do Božího království", z čehož jasně a jednoduše vyplývá, že kdo se narodí z vody a z Ducha svatého, do toho Božího království vstoupit může !! (Jan 3,3)

2) Co dělá církev (Materia et forma to jest Látka a způsob)

 

Podstatným obřadem křtu je ponoření kandidáta do vody nebo lití vody na jeho hlavu, zatímco se pronáší vzývání Nejsvětější Trojice, to je Otce, Syna a Ducha svatého.

Až půjdete ke zkouškám z filosofie, kde musíte ukázat jasné a přesné myšlení, nenechte se nachytat od pana profesora či paní profesorky. Oni vám řeknou: „Ukažte mi svůj občanský (anebo nějaký jiný) průkaz." Vy jim ho podáte, on nebo ona se na něj podívá a zeptá se tázavě: „To jste vy?" Vy řeknete: „Ano." A vyletíte od zkoušky po prvním slově. Jaká je správná odpověď: „To je moje fotografie." Vy to být nemůžete, vás by pedagog nemohl držet v jedné ruce a kroutit nad vámi hlavou. Úplně nejdokonalejší odpověď však je: „To je fotografie mojí hlavy." A přitom to opravdu je vaše fotografie, i když je na ní jen vaše hlava.  A když vám někdo řekne: „Přineste si dvakrát svou fotografii", nikdo se nedá fotit od hlavy až k patě, ale přinese jen foto své hlavy a každý úředník, i ten nejpřísnější, který píše „Matriční úřad úřadu městské části Brno střed města Brna" bude naprosto spokojen. Když tedy pokřtíme hlavičku děťátka, pokřtili jsme to děťátko. To jenom ještě větší puntičkáři než na matričním úřadě úřadu městské části města Brna, okres Brno-město si myslí, že musí křest opakovat a celého člověka ponořit někde do rybníka.

 

3) Co svátost působí

 

První otázka před svatým křtem určená rodičům zní: „Co od Boží církve žádáte?" Mají říci: „Křest." Druhá otázka je: „A co vám dá křest?" Mají říci: „Život věčný." To je všechno, i když to zní tak krátce. Víc si opravdu nemůžeme nikdo přát. Většinou si to však neuvědomíme. Moc často platí tento povzdech papežského kazatele Cantalamessy:

Křest je pro velkou řadu křesťanů vázanou svátostí, ani ne tak pro hřích jako takový, jako pro nedostatek osobní víry, která by ho potvrdila přijala. Podobá se nádhernému dárkovému koši, který jsme dostali na počátku, v okamžik svého znovuzrození v Bohu, ale dosud jsme ho neotevřeli. Z naší nedbalosti zůstává pečlivě uzavřený... Jsme bohatí, protože nám patří „titul" Božích dětí, Kristových dědiců, údů mystického těla, chrámu svatého Ducha a můžeme plně a právoplatně žít křesťanským životem. Ale neumíme to, a protože nežijeme ze svého bohatství, ale živoříme. Papežský kazatel končí přáním: Kéž by se přišlo na to, co dělat, aby křesťané byli zralí a vědomi si svého křtu. To se podle něj v církvi čím dál víc stává pastoračním problémem číslo jedna.

Katechismus to říká odborně a přitom stručně (v čl. 1279): Ovoce křtu neboli křestní milost je bohatá skutečnost, která zahrnuje: odpuštění prvotního hříchu a všech osobních hříchů; zrození k novému životu, jímž se člověk stává adoptivním synem Otce, Kristovým údem, chrámem Ducha svatého. Z téhož důvodu je pokřtěný začleněn do církve, Kristova Těla, a stává se účastným Kristova kněžství.

A pokračuje (čl. 1280): Křest vtiskuje do duše nezrušitelné duchovní znamení, charakter, který posvěcuje pokřtěného pro bohopoctu křesťanského náboženství. Pro tento charakter nemůže být opakován.

Ono to může být jasné i tomu, kdo neumí číst: Bez vody není života. Bez křestní vody jen živoříme.

A bez vody není čistota. Můžete koupit super extra speciál prací prášky, ale když akciová společnost Moravské vodovody a kanalizace zavře kohoutek, tak nic nevyperete. Kdo četl Babičku Boženy Němcové, tak ví, že na Starém bělidle měli jen čistou vodu, prádlo v ní tloukli, pak máchali a nakonec kropili a ono bylo bílé jako sníh.  Bez křestní vody nemůžeme mít čistou duši. Na to se zapomíná. Duši pošpiní každý hřích, tomu říkáme osobní hřích. Duše je však také poskvrněna tak zvaným dědičným hříchem. Bylo by lépe říci zasažena, zamořena dědičnou vinou anebo také prvotním hříchem. Je to vina, kterou jsme všichni zdědili po svých prarodičích, Adamovi a Evě. Způsobila to jejich neposlušnost vůči Bohu, který jim všechno dal, nebyla to jejich mlsnost, s kterou se pustili do ovoce.

Katechismus to říká jasně (v čl. 405): Ačkoliv je prvotní hřích vlastní každému, nemá u žádného z Adamových potomků povahu osobní viny. Je to ztráta prvotní svatosti a spravedlnosti, ale lidská přirozenost není úplně zkažena: její přirozené síly jsou zraněny, je podrobena nevědomosti, utrpení a vládě smrti a je nakloněna ke hříchu (tento sklon ke zlému se nazývá žádostivost - „concupiscentia"). Křest tím, že dává Kristův život milosti, zahlazuje prvotní hřích a obrací nového člověka k Bohu; avšak následky tohoto hříchu pro přirozenost, oslabenou a náchylnou ke zlu, zůstávají v člověku a vybízejí jej k duchovnímu boji.

4) Jak to vidí Ludvík Kolek

 

V okně kostela sv. Josefa v Senetářově zobrazil Ludvík Kolek svatý křest jako omytí duše.

V horní části okna jsou prameny vody, které ze všech stran stékají na krystal. Ten představuje duši. Voda z něj zvolna odplavuje špínu - hřích. Ta klesá pomalu a jistě dolů. Celé pozadí je světlé a teplé, protože křest nám dává jistotu, že jako Boží děti jsme v jeho rukou, v rukou našeho Otce a že nejsme vydáni na pospas nějakým bouřím osudu.

 

5) Co zažil P. Jan Topenčík při svátosti křtu

 

Rodiče malé Lenky byli od Boha vzdáleni. Když začala chodit do školy, dal jsem její matce přihlášku do náboženství. „To u nás nepřipadá v úvahu!" řekla a přihlášku mi vrátila. Bolelo to. Ale pak o Vánocích přišla, že Lenka chce chodit s ostatními, tak abych jí tu přihlášku dal. A Lenka nastoupila po svátcích do vyučování. Ve druhé třídě pokračovala a pak jsem ji večer před prvním svatým přijímáním křtil. Zároveň s ní jsem pokřtil i její mladší sestřičku Anetu, která je předškolního věku. Táta, montér, při křtu nebyl, jen dal souhlas, že mohu obě pokřtít. Jejich maminka mi pak tiše řekla: „Pane faráři, pokřtíte mi pak i to třetí?" „Vy něco čekáte?" ptám se. „Ano," vydechla. „Tak, Magdo," povídám jí, „třetí dítě křtím už bez rozmýšlení. Když jste s manželem řekli ANO novému životu, neřeknu já NE duchovnímu znovuzrození!" Na podzim dostala Lenka druhou sestřičku a byla šťastná, že když jsme v půli listopadu malou Petru křtili, byl při tom i táta. Vždyť ona se za to modlila a ví, že Bůh slyší prosby malých ...

 

6) Co mohu udělat pro svou spásu

 

Kdykoli to jde, obnovit své křestní sliby. Jak se to dělá? Stačí se zeptat sám sebe: Co vlastně chci? A v co vlastně věřím? Lze to najít v kancionále nebo v misále v modlitbách na Bílou sobotu.

Nepřímé svědectví je v tom, že křest považuji za něco svatého. Nebojme se říkat: Svatý křest, a na druhé straně  nepoužívejme to slovo tehdy, kdy se nehodí, i když se to v novinách hemží takzvanými křesty dikobrazů, knížek nebo jiných věcí. Svůj svatý křest považujme za hlavní den svého života, víc než narozeniny, které známe, víc než den úmrtí, který napíše do ohledacího listu přivolaný lékař a do našeho životopisu naši potomci. Kdosi výstižně až výhružně napsal: Člověk se narodí ke smrti, narodí se jako odsouzený k smrti. Je to pravda, ale při křtu jsme se narodili z vody a z Ducha svatého pro Boží království. Cesta k němu vede přes bolestnou bránu tělesné smrti, ale za ní je království života - života věčného.  Oslavujme své narozeniny, nezapomeňme na žádné důležité výročí, ale den křtu ať je tím největším svátkem, nikoli drahou oslavou, ale vnitřním svátkem.

 

7) Co mohu udělat pro spásu druhých

 

  Umět pokřtít v případě nebezpečí smrti. Katechismus o tom říká (čl. 1284): V případě nutnosti může křtít každý, s podmínkou, že míní konat to, co koná církev a že lije vodu na hlavu kandidáta se slovy: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého". Kdyby to děťátko mělo celou hlavičku ovázanou, je potřeba aby se voda dotkla aspoň kousíčku kůže na ramínku nebo na ruce anebo na kterémkoli jiném míst těla. Voda může být jakákoliv - pramenitá, dešťová, říční, mořská, minerální.

Dále tam čteme (1282): Již od nejstarších dob byl křest udělován dětem, protože je to milost a Boží dar, který nepředpokládá lidské zásluhy; děti jsou křtěny ve víře církve. Vstup do křesťanského života otevírá přístup k pravé svobodě.
Toto říká katechismus. Mnozí rodiče však říkají: „My uznáváme svobodu, my děti nechceme ovlivňovat, my chceme ať se rozhodnou samy až budou velké." Vypadá to na první pohled (a poslech) velice pěkně, ale proč totéž neřeknou o výuce jazyků? Proč neřeknou: „My nevíme, který světový jazyk si dítě oblíbí, jestli angličtinu nebo němčinu. My to necháme na něm, ať s rozhodne až bude plnoleté, až bude mít 18 let. Do té doby ho nebudeme nic učit, vždyť čeština není žádný světový jazyk." Toto však u cizích jazyků nikdo nedělá, protože dítě by pak neumělo vůbec nic. Pravou svobodu dítěti umožníme, když ho naučíme dobře mateřský jazyk, ten svůj, a pak na jeho základě se samo svobodně rozhodne. Víme, že nejlépe se lidé učí cizímu jazyku mezi 15. a 20. rokem. Už znají ten svůj, už chápou, že mluvnice není jen kvůli diktátům a pak se lehčeji naučí i ten cizí. Stejné jako s mateřským jazykem je to s otcovskou vírou. Pokřtěme děti, vyučme je, pak se stejně rozhodnou samy, a bude to svobodné rozhodnutí, ne jako tak zvané volby v dobách totality, kdy jsme si vybírat nemohli, protože byl jen jeden seznam. To přece nebyla žádná svoboda. K svobodě musí být aspoň dvě možnosti na výběr. A ty možnosti je třeba připravit: Děti  pokřtíme co nejdříve po narození  a vyučíme je ve víře, lidově řečeno naučíme je modlit, zpovídat se a správně se chovat při mši svaté a chodit ke svatému přijímání. To je první možnost. Druhou možnost se dozví už na základní škole, kde poznají posměch všemu katolickému a církevnímu a kde jim budou místo očištění duše ve svaté zpovědi nabízet drahé kamínky na očištění těla a místo chleba života ve mši svaté jim budou vážně říkat, aby objímaly stromy a čerpaly z nich energii, že to tak dělají i známí politici. Až budou velké, rozhodnou se samy, buď dají za pravdu rodičům a půjdou v jejich šlépějích anebo se dají zlákat těmito svůdci, ale v každém případě to bude rozhodnutí svobodné, nikoliv jako ty totalitní volby, kdy nebylo na vybranou.

A co když se pokřtít nepodaří? Zde je odpověď církve (KKC 1281): Ti, kteří podstoupí smrt pro víru, katechumeni a všichni lidé, kteří pod vlivem milosti, a aniž by znali církev, upřímně hledají Boha a snaží se plnit jeho vůli, jsou spaseni, i když nepřijali křest. A v článku 1283 nám katechismus říká: Co se týká dětí zesnulých bez křtu, liturgie církve nás vybízí důvěřovat v Boží milosrdenství a modlit se za jejich spásu.

 

8) Opakujeme si katechismus:

 

Po každé svátosti je v katechismu takzvané shrnutí, přečteme si je na závěr:

1275 Uvedení do křesťanského života se uskutečňuje třemi svátostmi: křtem, který je začátkem nového života; biřmováním, které jej posiluje; a eucharistií, která živí učedníka Kristovým tělem a krví, aby se jednou stal druhým Kristem.

1276 „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna a Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal" (Mt 28,19-20).

1277 Křest je zrozením k novému životu v Kristu. Podle vůle Pána je nezbytný ke spáse, jako sama církev, do níž křest uvádí.

1278 Podstatným obřadem křtu je ponoření kandidáta do vody nebo lití vody na jeho hlavu, zatímco se pronáší vzývání Nejsvětější Trojice, to je Otce, Syna a Ducha svatého.

1279 Ovoce křtu neboli křestní milost je obohacující skutečnost, která zahrnuje: odpuštění prvotního hříchu a všech osobních hříchů; zrození k novému životu, jímž se člověk stává adoptivním synem Otce, Kristovým údem, chrámem Ducha svatého. Z téhož důvodu je pokřtěný začleněn do církve, Kristova těla, a stává se účastným Kristova kněžství.

1280 Křest vtiskuje do duše nezrušitelné duchovní znamení, pečeť, která posvěcuje pokřtěného pro bohopoctu křesťanského náboženství. Pro tuto pečeť nemůže křest být opakován.

1281 Ti, kteří podstoupí smrt pro víru, katechumeni a všichni lidé, kteří pod vlivem milosti, a aniž by znali církev, upřímně hledají Boha a snaží se plnit jeho vůli, mohou být spaseni, i když nepřijali křest.

1282 Již od nejstarších dob byl křest udělován dětem, protože je to milost a Boží dar, který nepředpokládá lidské zásluhy; děti jsou křtěny ve víře církve. Vstup do křesťanského života otevírá přístup k pravé svobodě.

1283 Co se týká dětí zesnulých bez křtu, liturgie církve nás vybízí důvěřovat v Boží milosrdenství a modlit se za jejich spásu.

1284 V případě nutnosti může křtít každý, s podmínkou, že míní konat to, co koná církev, a že lije vodu na hlavu kandidáta se slovy: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého."

 

9) Modleme se:  Přijď, Duchu svatý .........

Komentáře:

přidej komentář

Od 1.1.2019: Když se říká: Návrat ke kořenům a zachovaní tradic, řeknu si, že těch

kelstkých. (1)

 

slovanských. (3)

 

křesťanských. (39)

 

demokratických z 1. republiky. (4)

 

socialistických z dob totality. (1)

 

tím se zabývat nebudu. (2)

 

celkem hlasovalo 50 lidí

předchozí ankety

Dnes je 21. ledna 2019

svátek má Běla

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT COKOLI Z TĚCHTO STRÁNEK 

K DOBRÉMU ÚČELU