Přehled 7 svátostí - svátost smíření, svátost nemocných

 

SVÁTOST SMÍŘENÍ

 

K dalším dvěma svátostem nejprve úvod z Katechismu (článek 1421):

 

Pán Ježíš Kristus, lékař našich duší i našich těl, ten, který odpustil hříchy ochrnulému a vrátil mu tělesné zdraví, chtěl, aby jeho církev pokračovala v síle Ducha svatého ve svém díle spásy a v uzdravování i u svých členů. To je cílem dvou svátostí uzdravování: svátosti smíření a pomazání nemocných. Nejprve svátost smíření.

1) Co řekl Pán Ježíš (Slova ustanovení)

 

Pouze Bůh odpouští hříchy. Protože Ježíš je Boží Syn, říká o sobě: „Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy" (Mk 2,10). Tuto svou božskou moc vykonával během své veřejné činnosti. Ježíš nejen odpouštěl hříchy, nýbrž ukázal i účinek tohoto odpouštění: hříšníky, jimž bylo odpuštěno, znovu začlenil do společenství Božího lidu.  A chtěl, aby celá jeho církev byla svou modlitbou, svým životem a svou činností znamením a nástrojem odpuštění a smíření, které nám získal za cenu své krve. Výkon moci rozhřešovat hříchy však svěřil apoštolské službě. Proto apoštolům řekl jako první věc po svém vzkříšení: „Pokoj vám. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte,tomu odpuštěny nejsou." (Jan 20, 22-23 )

 

2) Co dělá církev (Materia et forma to jest Látka a způsob)

 

Konkrétní způsob, jakým církev vykonávala tuto moc přijatou od Pána, prodělal během staletí mnoho změn. Tu jak ji známe dnes, tak zvanou ušní zpověď, zavedli až iroskotští mniši kolem roku 600 po Kristu pod vedením svatého Kolumbána, velkého misionáře, který pěšky prošel celou Evropu. Ve svátosti smíření však vždy byly dva podstatné prvky: na jedné straně činy člověka, který se obrací pod vlivem Ducha svatého: totiž lítost, vyznání a zadostiučinění; na druhé straně Boží působení prostřednictvím zásahu církve.

Užívaná formule rozhřešení vyjadřuje podstatné prvky této svátosti: Otec milosrdenství je pramenem každého odpuštění. On uskutečňuje smíření hříšníků skrze velikonoční oběť svého Syna a dar Ducha svatého, prostřednictvím modlitby a služby církve. Proto kněz říká:
„Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha; ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem. Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého."

 

3) Co tato svátost působí?

 

Stává se totiž, že ...nový život přijatý v uvedení do křesťanského života neodstranil křehkost a slabost lidské přirozenosti ani náklonnost ke hříchu, kterou tradice nazývá žádostivost; ta zůstává v pokřtěných, a oni proto při svých zkouškách v boji křesťanského života musejí být podporováni Kristovou milostí. Tento boj je bojem o obrácení, jehož konečným cílem je svatost a věčný život, k němuž nás Pán nepřestává volat.

„Ti, kdo přistupují ke svátosti pokání, dostávají od Božího milosrdenství odpuštění urážek, kterých se proti Bohu dopustili, a zároveň se smiřují s církví, kterou zranili svými hříchy a která svou láskou, příkladem a modlitbami pracuje na jejich obrácení." (Lumen gentium 11)

Co tato svátost působí se nejlépe pozná podle toho, jaká jména jí dává katechismus. Je jich celkem pět: (čl. 1423 - 1424)

A) svátost obrácení, protože svátostně uskutečňuje Ježíšovu výzvu k obrácení, návrat k Otci, od něhož jsme se vzdálili hříchem.

B) svátost pokání, protože posvěcuje osobní i církevní proces obrácení, lítosti a zadostiučinění křesťana hříšníka.

C) svátost zpovědi, protože odsouzení, vyznání hříchů před knězem, je podstatným prvkem této svátosti. V hlubokém smyslu je také „vyznáním", uznáním a chválou svatosti Boha a jeho milosrdenství vůči hříšnému člověku.

D) svátost odpuštění, protože prostřednictvím kněžského rozhřešení Bůh uděluje kajícníkovi „odpuštění a pokoj".

E)  svátost smíření, protože dává hříšníkovi Boží lásku, která usmiřuje: „Smiřte se s Bohem" (2 Kor 5,20). Ten, kdo žije z milosrdné lásky Boží, je ochoten odpovědět na Pánovu výzvu „jdi se napřed smířit se svým bratrem" (Mt 5,24).

4) Jak to vidí Ludvík Kolek

 

V okně kostela sv. Josefa v Senetářově zobrazil Ludvík Kolek svátost pokání jako rozlomenou mříž vězení. Ta mříž je namalována ve světlém odstínu hnědé barvy, protože někdy si ani neuvědomíme, jak jsme se do hříchu zamotali, jak nás to všechno svazuje. Mříž je jemně rozlomena, protože svátost smíření je pokojné vysvobození. Zespodu je náznak fialové barvy, která může připomínat štolu ve zpovědnici, ale také červánky na obloze, které ohlašují východ slunce a nový den, protože po každé svaté zpovědi pro nás začínají nové časy, dostáváme novou příležitost.

 

5) Co slyšel P. Jan Topenčík o svátosti smíření

 

Před padesáti lety, při frontových událostech, byla těžce poškozena fara v mém rodišti. Po několika jednáních bylo rozhodnuto, že se postaví fara nová. Stavební materiál byl tenkrát přísně obhospodařován, hlavně cihly a cement byly přidělovány tam, kde byly nějaké válečné škody. V tom samém čase si budovali rodinný domek manželé, oba nevěřící. Ona snad byla ještě zarytější než on. Stavbu vyhnali nad okna, ale nemohli pokračovat dál, protože na tzv. „věnec" nikde nesehnali potřebný cement. Když se to dozvěděl náš tehdejší farář, dal jim potřebné množství k dokončení stavby. Nepočítal s tím, jakou reakci tím vzbudí u svých věřících oveček. Sesypali se na něho jako vosy, jak to mohl udělat, že pomohl takovým nevěrcům. On jen klidně prohlásil: „Jsem farářem všech. I tito manželé byli kdysi pokřtěni. Možná, až budou jednou umírat, si vzpomenou, že to byl farář, který jim pomohl v situaci pro ně tak těžké, a tato vzpomínka jim pomůže vrátit se k Bohu." Roky běžely, pan farář byl v roce padesátém zatčen, souzen a odsouzen jako „vatikánský agent" na patnáct let. Deset let si odpykal v Leopoldově, v šedesátém roce byl na amnestii propuštěn. Pochopitelně, že státní souhlas k duchovní činnosti nedostal, pracoval v lesích u svého rodiště. Zemřel v 62 letech na zánět ledvin, který při té práci dostal. Přibližně v té době umíral v nemocnici v Hodoníně jeden z těch manželů - budovatelů rodinného domku. Četl všechnu tu špínu, která se tenkrát psala v novinách o jeho odsouzeném faráři. Ale on věděl své. Věděl, že tento farář mu pomohl k dokončení stavby, aby se na zimu mohli s manželkou stěhovat pod novou střechu. A dal si zavolat kněze, ačkoliv to v té době nebylo jednoduché, nechal se zaopatřit a zemřel smířen s Bohem. Jeho manželka ho přečkala o více než dvacet let. Děti neměli, žila v domku sama. Žádnou zmínku o náboženství a věcech nadpřirozených nesnesla, zůstala věrná tomu, co jí bylo po léta na stranických schůzích vštěpováno. Až pak ulehla, do nemocnice odmítla jít, jen sousedky k ní chodily s nejnutnější pomocí. Tenkrát k nám přišel nový mladý kněz, který se s velkou láskou věnoval hlavně starým a nemocným lidem. Sousedky ji nakonec přece jen přemluvily, že by mohl přijít také k ní „jen tak na návštěvu", že ona, sečtělá, si s ním bude moci pěkně popovídat. A Otec Čermák přišel. Z popovídání byla nakonec životní zpověď a zaopatření svatými svátostmi. „Vždyť ten mladý farář je hodný jako ten, co nám tenkrát po frontě pomohl!" řekla jen sousedkám. Vzpomínám na tento případ. Starý pan farář měl tenkrát v pětačtyřicátém roce pravdu. Kolik desítek let to trvalo, ale přece jen dobro, které zasel, vydalo nakonec plody. Dělejme dobro, kde můžeme, výsledek přenechejme tomu, u něhož žádný čas není!

 

6) Co mohu udělat pro svou spásu

 

Dynamiku obrácení a pokání Ježíš úchvatně vylíčil v podobenství „o marnotratném synu", kde středem je „milosrdný otec" (Lk 15, 11-24). Na mladším synu vidíme:

* okouzlení klamnou svobodou, opuštění otcovského domu;

* krajní nouzi, do níž upadne, když rozházel svůj majetek;

* hluboké ponížení, když musí pást vepře, ba ještě hůře, když dychtí po tom, aby se živil lusky, které požírali vepři;

* přemýšlení o tom, že ztratil všechno, co kdysi měl;

* lítost a

* rozhodnutí vyznat svou vinu otci.

Pak následuje

* cesta zpátky,

* velkodušné přijetí otcem a

* radost otcova.

To všechno jsou rysy, které patří k procesu obrácení. Krásný šat, prsten a slavnostní hostina jsou symboly nového života, čistého, důstojného, plného radosti, který je životem člověka, jenž se vrátil k Bohu a do lůna jeho rodiny, do církve. Jen Kristovo srdce, které zná hlubiny lásky svého Otce, nám mohlo zjevit propast jeho milosrdenství způsobem plným veliké prostoty a krásy. (čl. 1439)

Z toho také vyplývá 5 částí svátosti smíření, které nás učili ve škole: Zpytování svědomí, lítost, předsevzetí, vyznání a skutek pokání.

Pro lehké zapamatování si je můžeme říci a přitom se dotknout té části hlavy, která nám je připomene: 1) zpytování svědomí - ukážeme na čelo, sídlo rozumu a paměti, 2) lítost - ukážeme na oko, kde se tvoří slzy, které jsou výrazem lítosti, 3) předsevzetí  - to znamená dát si před sebe nějaký úkol a jít za ním, proto ukážeme na nos, lidově se přece říká: Jdi  přímo za nosem a neobracej se, nos tedy naznačuje směr dopředu a ne zpátky, 4) vyznání  - ukážeme na ústa,  která neslouží jenom k pojídání a polykání, ale také k mluvení  a tedy i k přiznání, 5) skutek pokání - jednou rukou ukážeme na tu druhou, to znamená, že ruce spojíme - a to je možné tak, že prsty sepneme a dlaně dáme k sobě  - MODLITBA, SKUTEK ZBOŽNOSTI anebo oběma rukama něco vezmeme a uděláme - PRÁCE, DOBRÝ SKUTEK  anebo dokonce obě ruce stiskneme k sobě abychom přemohli pokušení vzít si něco, na co máme chuť, i kdyby to třeba bylo dovoleno - SEBEZÁPOR, SKUTEK ODŘÍKÁNÍ.

 

Je zajímavé, že katechismus uvádí jen tři ÚKONY KAJÍCNÍKA: LÍTOST, VYZNÁNÍ HŘÍCHŮ, ZADOSTIUČINĚNÍ, je však jasné, že před lítostí si musíme trochu zavzpomínat, neboli si lámat hlavu, namáhat paměť, prostě zpytovat svědomí a že ten, kdo opravdu lituje, si umíní, že se polepší, prostě dá si předsevzetí, to znamená před sebe si vezme něco jako mapu, dá si plán na něco lepšího a k tomu přímo zamíří.

LÍTOST (podle čl. 1451 - 1454):

Lítost zaujímá první místo mezi úkony kajícníka. Je to „bolest ducha a odsouzení spáchaného hříchu, spojené s předsevzetím v budoucnu už nehřešit".

Vyvěrá-li lítost z lásky k Bohu, milovanému nade vše, nazývá se „dokonalá" lítost nebo lítost z lásky [contritio]. Taková lítost odpouští všední viny; dosáhne také odpuštění smrtelných hříchů, zahrnuje-li pevné předsevzení jít ke svátostné zpovědi, okamžitě jak to bude možné.

Lítost nazývaná „nedokonalá" [attritio] je také Božím darem, hnutím Ducha svatého. Rodí se z úvahy o ošklivosti hříchu nebo ze strachu před věčným zavržením nebo jiným trestem, jež hrozí hříšníkovi (lítost ze strachu). Svědomí je tak pohnuto, že může začít vnitřní vývoj, který se působením milosti dovrší svátostným rozhřešením. Nedokonalá lítost sama o sobě nedosáhne sice odpuštění těžkých hříchů, ale připravuje na jeho přijetí ve svátosti pokání.

Je dobré připravovat se na přijetí této svátosti zpytováním svědomí ve světle Božího slova. Podle Desatera, které najdeme ve Starém Zákoně, v druhé knize Mojžíšově ve 20. kapitole (pro zajímavost 10=20:2) anebo v páté knize Mojžíšově, v 5. kapitole (10=5+5). 

Můžeme se také připravovat  podle Nového Zákona: horské kázání najdeme v Matoušově evangeliu v 5. až 7. kapitole a listy sv. apoštola Pavla mají také seznamy hříchů i ctností.

VYZNÁNÍ HŘÍCHŮ (podle článků 1455 - 1458):

Vyznání hříchů (obžaloba) nás osvobozuje i z čistě lidského hlediska a usnadňuje naše smíření s ostatními. Když se člověk obžalovává, hledí do tváře hříchům, které má na svědomí; bere za ně zodpovědnost a tak se znovu otevírá Bohu a společenství církve.

Podstatnou částí svátosti pokání je vyznání knězi: „Je nezbytné, aby kajícníci vypočítali ve zpovědi všechny smrtelné hříchy,... „Křesťané, kteří se snaží vyznat všechny hříchy, na které se upamatují, bez pochyby je všechny předloží Božímu milosrdenství k odpuštění. Ti naopak, kteří jednají jinak a vědomě zamlčují nějaký hřích, jednají jako by nic nepředložili Boží dobrotě, aby jim to bylo skrze kněze odpuštěno. 'Vždyť když se nemocný stydí ukázat lékaři ránu, lékař nemůže léčit.' jak jasně říká  sv. Jeroným."

Když má někdo 3 hříchy, jde ke svátosti smíření, jeden schválně vynechá a z těch dvou se vyzpovídá, tak odchází se 4 hříchy, nejsou mu odpuštěny ani ty dva, ten třetí také ne a přibývá mu čtvrtý hřích, falešná zpověď.

Podle církevního přikázání, „každý věřící, jakmile dospěl do užívání rozumu, je povinen alespoň jednou za rok upřímně vyznat své těžké hříchy" tedy ty, při nichž šlo o zcela vědomé a zcela dobrovolné porušení Božího zákona v závažné věci. Kdo si je vědom, že se dopustil smrtelného neboli těžkého hříchu, nesmí přistoupit ke  svatému přijímání, i když má velikou lítost; nejprve musí dostat svátostné rozhřešení, leda že by měl závažný důvod, proč jít k svatému přijímání a opravdu by nemohl sehnat zpovědníka. Pak ho však musí vyhledat co nejdříve a nic neodkládat. Děti mají přistoupit ke svátosti pokání před prvním svatým přijímáním.

Ačkoliv zpověď každodenních vin (všedních hříchů) není nezbytná, církev ji přesto naléhavě doporučuje. Vždyť pravidelná zpověď všedních hříchů nám napomáhá vychovávat svědomí.

ZADOSTIUČINĚNÍ (podle čl. 1459 - 1460):

Mnohé hříchy ubližují bližnímu. Je třeba všemožně usilovat o nápravu (například vrátit ukradené věci, očistit pověst toho, kdo byl pomluven, poskytnout dostatečnou náhradu, odborně satisfakci). To vyžaduje prostá spravedlnost. Avšak hřích navíc zraňuje a oslabuje samotného hříšníka, jakož i jeho vztahy k Bohu a k bližnímu. Rozhřešení odstraňuje hřích, ale není lékem na všechno, co hřích uvedl do nepořádku. Hříšník, který byl zbaven hříchu, musí ještě nabýt plného duchovního zdraví. Musí tedy vykonat něco navíc, aby napravil vlastní viny: musí přiměřeným způsobem „zadostiučinit" nebo „odpykat" své hříchy. Toto zadostiučinění se také nazývá „pokání".

Pokání, které zpovědník uloží, musí brát v úvahu osobní situaci kajícníka a mít na zřeteli jeho duchovní dobro.... Může jím být modlitba, almužna, skutky milosrdenství, služba bližnímu, dobrovolná zřeknutí se něčeho, sebezápory a především trpělivé přijetí kříže, který musíme nést. Takové skutky pokání nám pomáhají připodobnit se Kristu, který sám podal smír za naše hříchy jednou provždy. Umožňují nám stát se spoludědici vzkříšeného Krista, poněvadž „trpíme s ním" (Řím 8,17).

A JEŠTĚ K OSOBĚ ZPOVĚDNÍKA:(čl. 1466 - 1467, 2490):

Zpovědník není pánem, ale služebníkem Božího odpuštění. Ten, kdo uděluje tuto svátost, se má spojit „s Kristovým úmyslem a jeho láskou". Má mít osvědčenou znalost křesťanského jednání, zkušenost s lidskou povahou, úctu a jemnocit vůči tomu, který klesl; má milovat pravdu, být věrný učitelskému úřadu církve a trpělivě vést kajícníka k uzdravení a plné zralosti. Má se za něho modlit a konat pokání a svěřovat ho milosrdenství Pána.

Každý kněz, když zpovídá, je pod velmi přísnými tresty zavázán zachovávat naprosté tajemství o hříších, které mu vyznali jeho kajícníci. Není mu dovoleno ani mluvit o tom, co se dověděl ve zpovědi o životě kajícníků. Toto tajemství, které nepřipouští výjimky, se nazývá „svátostná pečeť", protože to, co kajícník vyjevil knězi, zůstává „svátostí" zapečetěno.

Zpovědní tajemství je posvátné a nesmí být pod žádnou záminkou porušeno. „Svátostné zpovědní tajemství je neporušitelné; proto nesmí zpovědník nic vyzradit na kajícníka ani slovem, ani žádným jiným způsobem a ze žádného důvodu."

 

7) Co mohu udělat pro spásu druhých (čl. 1146 - 1449, 1468 - 1470):

 

Kristus ustanovil svátost pokání pro všechny hříšné členy své církve, především pro ty, kteří upadli do těžkého hříchu po křtu a ztratili tak křestní milost a zasadili ránu církevnímu společenství. Těmto nabízí svátost pokání novou možnost obrátit se a znovu získat milost ospravedlnění. Církevní otcové mluví o této svátosti jako o „druhém břevnu spásy po ztroskotání, zaviněném ztrátou milostí". (Tertulián) Tím prvním se samozřejmě míní svatý křest.

„Veškerá hodnota pokání spočívá v tom, že nás znovu vrací do stavu Boží milosti a poutá nás k Bohu v důvěrném a velkém přátelství". Cílem a účinkem této svátosti je tedy smíření s Bohem. Ti, kteří přijímají svátost pokání se zkroušeným srdcem a v nábožném rozpoložení, dosáhnou pokoje a klidného svědomí spolu s velmi hlubokou útěchou ducha". Svátost smíření s Bohem totiž působí ryzí „duchovní vzkříšení", vrací důstojnost a životní dobra Božích dětí, z nichž nejcennějším je přátelství s Bohem. Tato svátost nás smiřuje i s církví.

 Tím, že se hříšník obrátí ke Kristu prostřednictvím pokání a víry, přejde ze smrti do života „a nepodléhá soudu" jak řekl Pán Ježíš přímo (Jan 5,24).

 

8) Opakujeme si katechismus:

 

Po každé svátosti je v katechismu takzvané shrnutí, přečteme si je na závěr:

1485 Večer o velikonoční neděli se Pán Ježíš ukázal svým apoštolům a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou" (Jan 20,22-23).

1486 Odpuštění hříchů, spáchaných po křtu, se uděluje prostřednictvím příslušné svátosti, nazývané svátost obrácení, svátost zpovědi, svátost pokání nebo svátost smíření.

1487 Kdo hřeší, zraňuje Boží vznešenost a lásku, svou vlastní důstojnost člověka, který byl povolán k tomu, aby byl Božím dítětem, i duchovní zdraví církve, jejímž živým kamenem má být každý křesťan.

1488 Z hlediska víry není horší zlo než hřích; nic nemá zhoubnější důsledky pro samotné hříšníky, pro církev a pro celý svět.

1489 Vrátit se do společenství s Bohem, když jsme ho ztratili hříchem, je proces, na jehož počátku je milost Boha plného milosrdenství a starostlivého o spásu lidí. Je třeba prosit o tento vzácný dar jak pro sebe, tak i pro druhé.

1490 Návrat k Bohu, nazývaný obrácení a lítost, zahrnuje bolest a odpor ke spáchaným hříchům a pevné předsevzetí v budoucnu už nehřešit. Obrácení se tedy týká minulosti i budoucnosti a žije z naděje na Boží milosrdenství.

1491 Svátost pokání se skládá ze tří úkonů kajícníka a z rozhřešení kněze. Úkony kajícníka jsou: lítost, zpověď nebo vyznání hříchů knězi, dále předsevzetí vykonat zadostiučinění i skutky uložené za pokání.

1492 Lítost (nazývaná také kajícnost) má být inspirována důvody vyvěrajícími z víry. Vzniká-li lítost z lásky k Bohu, říká se jí „dokonalá"; má-li základ v jiných důvodech, nazývá se „nedokonalá".

1493 Kdo chce dosáhnout smíření s Bohem a s církví, musí vyznat knězi všechny těžké hříchy, které ještě nevyznal a na něž si po pečlivém zpytování svědomí vzpomíná. I když zpověď všedních hříchů není sama o sobě nutná, církev ji přesto důtklivě doporučuje.

1494 Zpovědník ukládá kajícníkovi vykonání určitých úkonů „zadostiučinění" nebo „pokání", aby napravil škodu způsobenou hříchem a choval se zase tak, jak se sluší na Kristova učedníka.

1495 Pouze kněží, kteří dostali od církevní autority moc rozhřešovat, mohou odpouštět hříchy ve jménu Krista.

1496 Duchovní účinky svátosti pokání jsou: - smíření s Bohem, jímž kajícník opět nabývá milost; - smíření s církví; - prominutí věčného trestu, který si člověk zasloužil smrtelnými hříchy; - prominutí, alespoň částečné, časných trestů, následků hříchu; - pokoj, klid svědomí a duchovní útěcha; - vzrůst duchovní síly pro křesťanský boj.

1497 Individuální a úplná zpověď těžkých hříchů s následujícím rozhřešením zůstává jediným řádným prostředkem smíření s Bohem a s církví.

1498 Prostřednictvím odpustků mohou věřící získávat pro sebe, ale i pro duše v očistci prominutí časných trestů, následků hříchů.

 

9) Modleme se: Přijď, Duchu Svatý ...

 

SVÁTOST NEMOCNÝCH

 

1) Co napsali apoštolové, které vyučil přímo Pán Ježíš (Slova ustanovení)

 

„Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého." (list Jakubův 5,14-16)

 

2) Co dělá církev (Materia et forma to jest Látka a způsob)

 

Papež Pavel VI. stanovil, že v římském obřadu se tato svátost uděluje takto: „Svátost pomazání nemocných se uděluje nemocným v nebezpečí smrti tak, že se mažou patřičně posvěceným olejem (olivovým nebo jiným rostlinným) na čele a na rukou a říká se přitom jedenkrát: ‘Skrze toto svaté pomazání ať tě Pán pro své milosrdenství posílí milostí Ducha svatého, ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní.' Amen."

 

3) Co tato svátost působí?

 

Zvláštní milost svátosti pomazání nemocných má tyto účinky: - spojení nemocného s Kristovým utrpením, k jeho vlastnímu prospěchu i k prospěchu celé církve; - útěchu, pokoj a odvahu, aby křesťansky snášel utrpení nemoci nebo stáří; - odpuštění hříchů, jestliže je nemocný nemohl obdržet ve svátosti pokání; - uzdravení, jestliže to prospívá ke spáse duše; - přípravu na přechod do věčného života

 

4) Jak to vidí Ludvík Kolek

 

V okně kostela sv. Josefa v Senetářově zobrazil Ludvík Kolek svátost nemocných jako dvě kapky bílého oleje stékající na modravou plochu, na které jsou tři skupiny tmavě červených skvrn. Světle modrá barva  naznačuje nemocné zesláblé tělo, rudá zase zranění. Bílá barva oleje pak připomíná jeho hojivou sílu.

 

5) Co zažil P. František Lukeš když zaopatřoval stařečka, který na něj čekal

 

Bylo ráno  a právě jsem se chystal do školy, kde jsem vyučoval náboženství, když mne dole u dveří náchodské fary zastavila dívka, že její dědeček je těžce nemocen a že si přeje, abych k němu co nejdříve přišel. Znal jsem jej dobře, bydlel v nedalekém Bražci, ale musel jsem tehdy spěchat do školy, kde na mne čekalo mnoho žáků. Ve třídách bylo vždy asi čtyřicet chlapců a každý si dovede představit, jaká to byla námaha a třeba i zápas s kázní. Ten den jsem učil celé dopoledne.

 Řekl jsem té dívce, že za dědečkem zajdu okamžitě, jak skončí vyučování, i když mne bolelo, že jsem se nemohl ihned vydat na cestu za ním. Věděl jsem, jak zbožný je to člověk, chodil do kostela a ke svátostem.

Ve škole jsem mnoho klidu neměl a po celou  dobu jsem na něj myslel, a také na to, abych k němu přišel včas. Po vyučování jsem vsedl na kolo a jel do Bražce. Vstoupil jsem do domu a jeho vnučka mne vítala s prosbou, abych pospíchal. Poznal jsem, že se spolu s dědečkem modlili po celou dobu, co na mne čekali, vlastně od samého rána. Byl jsem rád, že dýchal a že byl při vědomí.

Vyzpovídal jsem jej, zaopatřil a on přijal Tělo Páně. Poté se stalo něco, co se mi nikdy v životě nepřihodilo, i když jsem tolikrát zaopatřoval a stál u mnoha lůžek umírajících. Stařec  na mne pohlédl a tichým slabým hlasem se mne zeptal, jako bych o tom rozhodoval, zda už může umřít.

Pověděl jsem mu, že vykonal všechno, co jen mohl, že všechno je hotovo a že může klidně povědět: Dokonáno jest.

Zavřel oči. Až do té chvíle se držel při životě doslova jen silou své vůle. Ta už nyní polevila, už byla zbytečná a on přede mnou dodýchal. Když vydechl naposledy, ihned jsem pověděl: Odpočinutí věčné dej mu, o Pane, a světlo věčné ať mu svítí.

Tento svět mu už nemohl nic dát, všechno čekal od Boha, v něhož věřil, a tak rád odešel. Nezapomenu na ten jas, který tenkrát do místnosti vstoupil.

 

6) Co mohu udělat pro svou spásu

 

Základní milostí této svátosti nemocných je milost útěchy, pokoje a odvahy, aby člověk překonal potíže, které působí vážná nemoc nebo slabost stáří. Tato milost je darem Ducha svatého, který obnovuje důvěru a víru v Boha a posiluje proti pokušením zlého ducha, to je proti pokušením malomyslnosti a úzkosti před smrtí. Tato podpora Pána prostřednictvím síly jeho Ducha chce přivést nemocného k uzdravení duše, ale i těla, je-li to Boží vůle. Kromě toho, „jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno" (Jak 5,15).

Jako svátosti křtu, biřmování a eucharistie tvoří jednotu nazývanou „svátosti uvedení do křesťanského života", tak lze říci, že svátost pokání, pomazání nemocných a eucharistie jakožto „pokrm na cestu" tvoří na sklonku křesťanského života „svátosti připravující na věčnou vlast" nebo svátost uzavírající pozemské putování.

Když se člověk chystá na běžnou cestu, musí si opatřit všechno potřebné. I my jsme  si s tím dali práci. Když se pak chystá na tu nejdůležitější cestu, nabízí mu církev právě tuto pomoc, tyto tři svátosti. A v případě, že se už nemůže sám vyzpovídat, působí svátost nemocných i odpuštění hříchů, za podmínky, že ten člověk je pokřtěn a někdy svých hříchu litoval. Dohromady se tyto svátosti nazývají zaopatření. Tak je člověk na tu svou poslední cestu vybaven, připraven, má opatřeno všechno, co potřebuje, je skutečně zaopatřen.

 

7) Co mohu udělat pro spásu druhých

 

Nemoc může vést k úzkosti, k uzavření se do sebe, někdy dokonce k zoufalství a vzpouře proti Bohu. Může však také napomáhat člověku k větší zralosti, pomoci mu rozlišit v jeho životě, co není podstatné, aby se zaměřil na to, co je důležité. Velmi často nemoc vyvolává hledání Boha a návrat k němu. Proto chce být církev těmto lidem nablízku, proto máme vždy s jemností jim tuto pomoc nabídnout.

V liturgické tradici jak východní, tak západní, jsou od dávných dob svědectví o pomazání nemocných prováděném posvěceným olejem. Během staletí bylo pomazání nemocných udělováno stále výlučněji těm, kteří už umírali. Z toho důvodu dostalo název „poslední pomazání". Navzdory tomuto vývoji liturgie nikdy nepřestala prosit Pána, aby nemocný znovu nabyl zdraví, může-li to prospět jeho spáse.

Pomazání nemocných „není svátostí jen pro ty, kdo se ocitli v krajním ohrožení života. Proto je příhodná doba pro její přijetí jistě už tehdy, když věřící začíná být v nebezpečí smrti pro nemoc nebo stáří".

Jestliže nemocný, který přijal pomazání, znovu nabude zdraví, může v případě další těžké nemoci tuto svátost znovu přijmout. Během téže nemoci lze svátost opakovat, jestliže nastane zhoršení. Je vhodné přijmout pomazání nemocných před těžkým chirurgickým zákrokem. Totéž platí u starých osob, jimž ubývá sil.

Pomazání nemocných mohou udělovat pouze biskupové a kněží. Je povinností pastýřů poučovat věřící o blahodárných účincích této svátosti. Věřící pak ať povzbuzují nemocné, aby se obrátili na kněze pro přijetí této svátosti. Nemocní pak ať se připraví na její přijetí v dobrém rozpoložení za pomoci jejich pastýře a celého společenství církve, které se vybízí, aby zahrnulo zcela zvláštním způsobem nemocné svými modlitbami a svou bratrskou pozorností.

Pomazání nemocných je, jako všechny svátosti, slavením liturgie ve společenství, ať už se koná v rodině, v nemocnici nebo v kostele, pro jednoho nemocného nebo pro skupinu nemocných. Je velmi vhodné slavit je během eucharistie, památky velikonoční oběti Pána. Dovolují-li to okolnosti, může slavení svátosti předcházet svátost pokání a může být ukončeno eucharistií. Eucharistie jakožto svátost Kristovy velikonoční oběti, měla by být vždycky poslední svátostí pozemské pouti, „pokrmem na cestu" (viatikum z latinského slova via, které znamená cestu). Prostě posila  pro „přechod" do věčného života.

 

8) Opakujeme si katechismus:

 

Po každé svátosti je v katechismu takzvané shrnutí, přečteme si je na závěr:

1526 „Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně; modlitba spojená s vírou zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne, a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno" (Jak 5,14-15).

1527 Cílem svátosti pomazání nemocných je udělit zvláštní milost křesťanu, který zakouší těžkosti v důsledku těžké nemoci nebo stáří.

1528 Vhodný okamžik k přijetí svatého pomazání nadchází, když se věřící začíná dostávat do nebezpečí smrti pro nemoc nebo pro stáří.

1529 Křesťan může přijmout svaté pomazání, kdykoliv těžce onemocní, a stejně tak po prvním přijetí, kdykoliv se nemoc zhorší.

1530 Svátost pomazání nemocných mohou udělovat pouze kněží a biskupové; při jejím udělování používají olej posvěcený biskupem nebo, v případě potřeby, tím knězem, který uděluje svátost.

1531 Podstatné při slavení této svátosti je mazání olejem na čele a na rukou nemocného (v římském obřadu) nebo na jiné části těla (na Východě); mazání se doprovází liturgickou modlitbou celebrujícího kněze, který vyprošuje zvláštní milost této svátosti.

1532 Zvláštní milost svátosti pomazání nemocných má tyto účinky: - spojení nemocného s Kristovým utrpením, k jeho vlastnímu prospěchu i k prospěchu celé církve; - útěchu, pokoj a odvahu, aby křesťansky snášel utrpení nemoci nebo stáří; - odpuštění hříchů, jestliže je nemocný nemohl obdržet ve svátosti pokání; - uzdravení, jestliže to prospívá ke spáse duše; - přípravu na přechod do věčného života

 

9) Modleme se: Přijď, Duchu Svatý ...