Přehled 7 svátostí - svátost biřmování, Nejsvětější svátost

29.10.2010 - víra pro hledající

Katecheze dospělých, která poprvé zazněla při 9. pěší pouti na Velehrad L.P. 2009

 

SVÁTOST BIŘMOVÁNÍ

 

1) V Novém Zákoně čteme, co dělali apoštolové, kteří byli přímo poučení od Pána Ježíše (Slova ustanovení)

 

„Když se apoštolové v Jeruzalémě dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali tam Petra a Jana. Ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, jen byli pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce, a oni přijali Ducha svatého." (Sk 8,1.4.14-17)

 

2) Co dělá církev (Materia et forma to jest Látka a způsob)

 

V prvních staletích se biřmování obvykle slavilo společně se křtem, a tak s ním tvořilo, podle slov sv. Cypriána, „dvojitou svátost". Později však křtů dětí přibývalo po dobu celého roku, vzrůstal počet farností (venkovských), diecéze se zvětšovaly do velkých rozměrů,  a to nedovolovalo biskupovi, aby byl přítomen na všech křestních slavnostech. Proto se na Západě dávala přednost tomu, aby biskupovi bylo vyhrazeno dovést křest k naplnění, a tak dochází k časovému rozdělení obou svátostí křtu a biřmování, i když křesťanský východ naopak uchoval obě svátosti spojené, takže biřmování uděluje sám kněz, který křtí. Může to však vykonat jen „křižmem", které posvětil biskup.

Katechismus pokračuje (v článku 1293 až 1294): V obřadu této svátosti je třeba vzít v úvahu znamení pomazání a to, co pomazání naznačuje a vtiskuje: duchovní pečeť. Ve starodávné biblické symbolice má pomazání velké bohatství významů. Olej je znamením hojnosti a radosti, očišťuje (mazání před i po koupeli), dělá mrštným (mazání atletů a zápasníků); je znamením uzdravení, protože hojí pohmožděniny a rány a dává vyzařovat kráse, zdraví a síle.

Všechny tyto významy mazání olejem se setkávají ve svátostném životě. Pomazání olejem katechumenů před křtem znamená očištění a posílení; pomazání nemocných vyjadřuje uzdravení a útěchu. Pomazání posvátným křižmem po křtu, při biřmování a kněžském svěcení je znamením zasvěcení.

Jak je to dnes:

V římském obřadu biskup vztahuje ruce nad shromážděné biřmovance: je to gesto, které je od dob apoštolských znamením daru Ducha. A sám biskup pak prosí o vylití Ducha:
„Všemohoucí Bože, Otče našeho Pána Ježíše Krista,
tys dal ve křtu těmto svým služebníkům
odpuštění hříchů a život věčný.
Sešli na ně svého Ducha Utěšitele:
dej jim ducha moudrosti a rozumu,
ducha rady a síly,
ducha poznání a lásky,
a naplň je duchem bázně před tebou.
Skrze Krista, našeho Pána."

Následuje podstatný obřad svátosti. V latinském obřadu se svátost biřmování uděluje prostřednictvím pomazání křižmem na čelo, spolu s vkládáním ruky a prostřednictvím slov: 'Přijmi pečeť daru Ducha svatého'. Políbení pokoje, kterým končí obřad svátosti, znamená a vyjadřuje církevní společenství s biskupem a se všemi věřícími.

 

3) Co biřmování působí? (z Katechismu čl. 1294 až 1296):

 

Prostřednictvím biřmování se křesťané, tedy ti, kteří jsou pomazaní, mnohem více podílejí na poslání Ježíše Krista a na plnosti Ducha svatého, jímž je vrchovatě naplněn, takže celý jejich život šíří líbeznou vůni Kristovu (srov. 2 Kor 2,15).

Tímto pomazáním dostává biřmovanec „označení", pečeť Ducha svatého. Pečeť je

1) symbolem osoby, její autority a jejího vlastnictví nějakého předmětu - proto se vtiskovala vojákům pečeť jejich vůdce, anebo otrokům znamení jejich pána,

2) ověřuje právnický úkon nebo určitý dokument a

3) v určitých případech jej kryje tajemstvím.

Sám Kristus prohlašuje, že je označen pečetí svého Otce. I křesťan je označen pečetí: Bůh si nás v Kristu pomazal, „vtiskl nám svou pečeť, a tak nám vložil do srdce Ducha jako záruku" (2 Kor 1,22). Tato pečeť Ducha svatého znamená, že naprosto patříme Kristu, že jsme navždy k jeho službám, ale také je příslibem božské ochrany ve velké závěrečné zkoušce, která nás čeká, až dojdeme ke konci své pozemské životní pouti.

Z toho také plyne český název biřmování - je z latinského confirmatio = upevnění, Němci z toho udělali Firmung, my jsme to prvně zkrátili na firmování a to by asi neznělo moc česky, proto naši předkové začali říkat biřmování, zatímco Slováci mají birmovku. Je tam pořád to slovo firmus - pevný, tedy upevnění ve víře.

 

4) Jak to vidí Ludvík Kolek

 

Na okně v Senetářově zobrazil Ludvík Kolek svátost biřmování jako světlo pro duši. Člověk, který chce někam sám jít, totiž potřebuje světlo, po tmě ho vždycky musí někdo vést.  To hlavní světlo pro život nám dává Duch svatý, který byl poprvé seslán v podobě ohnivých jazyků. Dneska rozlišujeme jeho sedm darů. Proto na okně vidíme sedm plamenů, každý je jiný, protože dary jsou rozmanité. Všechny však jsou v jedné řadě, protože Duch svatý nás vede k jednomu Otci v nebi. V pozadí jsou jemné saze, celé to vypadá jako žhavé uhlíky v ohništi, které pořád doutnají a kdykoliv je můžeme rozfoukat. I svátost biřmování se dává jen jednou za život, ale až do smrti z ní máme brát posilu, jakousi schopnost rozehřát v nás to zapálení pro svaté věci.

 

5) Co zažil P. Jan Topenčík při svátosti biřmování

 

Brněnská děvčata mi jednou, ještě za totality, poslala do našich Vysočan mladou bankovní úřednici Irenku, abych ji připravil k prvnímu svatému přijímání. Pokřtěna byla, ale dál už nic a rodiče o tom neměli vědět. Kdyby chodila na přípravu na některou brněnskou faru, tak by to mohlo „prasknout". Proto děvčata napadlo, že by jako turistka mohla jezdit o volných sobotách do Moravského krasu. Vyučování bylo zahájeno. Irenka byla přičinlivá žákyně. Navečer byla u nás ještě na ,,nedělní" mši svaté a po ní odjížděla domů. V neděli už byla zase se svou starostlivou maminkou. Jednou, když jsme probírali svátosti, vyprávěla mi jeden zážitek z právě končícího týdne. Tenkrát náš Otec kapitulní vikář jezdil pravidelně biřmovat. Biřmovanců bylo po těch letech, kdy nebylo dovoleno veřejně udělovat tuto svátost, pěkné množství. Aby mohl Otec prelát dát biřmovancům upomínku, musel žádat o povolení k vytištění už k tehdejšímu krajskému církevnímu tajemníkovi. Ten vytištění upomínek povolil, ale zároveň určil jejich počet. Protože to nestačilo, musel se najít nějaký tiskař, který by potřebný počet dodělal jako „melouch" (práci na černo). Náhoda tomu chtěla, že tím člověkem byl právě Irenčin tatínek. Jeden večer připravoval zakázku k odeslání a Irenka mu pomáhala. Při ořezávání upomínek se nevinně zeptala: „Tati, co je to ta svátost biřmování?" ,Jó, to se budeš muset, děvče, zeptat maminky, já to nevím, ale ona to nad bude vědět." Když byla práce skončena, šla Irenka za maminkou a dala tu samou otázku jí. Maminka se rozpovídala: „No víš, to bývala taková náboženská slavnost. Holky byly za družičky, každá jako nevěsta. Každá měla kmotru a od ní dostala potom dárek. Byly to hodinky nebo zlatý křížek na krk. Zkrátka. byla to velká paráda. Ale to už je dávno, to už moc roků není!' „Ale mami, jak to, že to už není, když taťka tiskne upomínky na tuto svátost?" odporovala dceruška. „Tak to tedy nevím," řekla máma upřímně. Čas běžel a já jsem začal uvažovat, kdy uděláme to „první" svaté přijímání. Uskutečnilo se nakonec o pouti mládeže u „Staré Matky Boží" v Žarošicích o zářijové první sobotě při večerní „kytarové" mši svaté. Připadalo mi, že ti mladí hrají a zpívají jen kvůli té Irenčině slavnosti. Byla opravdu šťastná. Vyvrcholení bylo ještě koncem měsíce na Petrově, kde  mohla přijmout svátost křesťanské dospělosti. Nebyla přitom v bílém jako nevěsta, ani jí kmotra (kolegyně z pracoviště) nedala hodinky či zlatý křížek. Bylo to krásné, i když to nebyla ta paráda, na jakou tenkrát její maminka vzpomínala. Největší radost měla z toho, že si odnášela upomínku na tuto svátost, upomínku tištěnou „načerno" jejím tátou.

 

6) Co znamená biřmování pro mě osobně (podle čl. 1302 až 1305)

 

Ze slavení biřmování vyplývá, že účinkem této svátosti je plné vylití Ducha svatého, jak bylo kdysi uděleno apoštolům v den letnic. V důsledku toho biřmování přináší vzrůst a prohloubení křestní milosti:

* hlouběji nás zakořeňuje do Božího synovství, jež nám dává právo volat: „Abba, Otče" (Řím 8,15);

* pevněji nás spojuje s Kristem;

* rozmnožuje v nás dary Ducha svatého;

* dokonaleji nás připoutává k církvi;

* poskytuje nám zvláštní sílu Ducha svatého, abychom šířili a bránili víru slovem i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové, abychom statečně vyznávali Kristovo jméno a abychom se nikdy nestyděli za kříž. Církevní otcové píší svým biřmovancům: „Uvědom si, žes dostal duchovní pečeť, ‚Ducha moudrosti a rozumu, Ducha rady a síly, Ducha poznání a zbožnosti, Ducha Boží bázně‘, a uchovej si to, cos dostal. Bůh Otec tě poznamenal svým znamením, Kristus Pán tě utvrdil a vložil do tvého srdce Ducha jako záruku."

 Biřmování - stejně jako křest, jehož je naplněním -, se uděluje pouze jedenkrát. Vtiskuje totiž do duše nezrušitelné duchovní znamení, kterému se odborně říká charakter; ten pak je znamením toho, že Ježíš Kristus vtiskl křesťanovi pečeť svého Ducha a přitom ho oděl mocí shůry, aby byl jeho svědkem.

Tento „charakter" zdokonaluje obecné kněžství věřících, přijaté při křtu, a „biřmovanec dostává moc veřejně vyznávat křesťanskou víru, téměř jako z úředního pověření.

 

 7) Co mohu udělat pro spásu druhých

 

Svátost biřmování může a má přijmout každý pokřtěný, který ji dosud nepřijal. Protože křest, biřmování a eucharistie tvoří jednotný celek, „věřící jsou povinni přijmout tuto svátost ve vhodnou dobu"; bez biřmování a eucharistie je totiž svátost křtu jistě platná a účinná, ale uvedení do křesťanského života zůstane nedokončené. Latinská tradice označuje za výchozí bod pro přijetí biřmování „věk, kdy člověk začíná rozlišovat". Nicméně v nebezpečí smrti mají být děti biřmovány, i když ještě nedosáhly věku rozlišování. Mluví-li se o biřmování jako o „svátosti křesťanské dospělosti", nesmí se tím směšovat dospělý věk víry s dospělým věkem přirozeného růstu; také se nesmí zapomínat, že milost křtu je zdarma poskytnutá a nezasloužená milost vyvolení, která nepotřebuje nějakého „schválení", aby se stala účinnou. Připomíná to svatý Tomáš: „Tělesný věk nepodmiňuje duši. A tedy i v chlapeckém věku může člověk dosáhnout dokonalosti duchovního věku, o němž kniha Moudrosti (4,8) říká: „Vážené stáří nespočívá v délce života, neměří se počtem let." A proto mnozí, kteří v dětském věku dostali sílu Ducha svatého, velkodušně bojovali pro Krista až k prolití krve."

Příprava na biřmování má být zaměřena k tomu, aby vedla křesťana k důvěrnějšímu spojení s Kristem, k živější důvěrnosti s Duchem svatým, s jeho působením, s jeho dary a pobídkami, aby mohl lépe převzít apoštolskou odpovědnost křesťanského života. Proto také katecheze před biřmováním bude usilovat o to, aby probudila smysl pro příslušnost k církvi Ježíše Krista, a to jak ke všeobecné církvi, tak k farnímu společenství. Právě na tomto společenství spočívá zvláštní odpovědnost za přípravu biřmovanců.

Pro přijetí biřmování je nutné být ve stavu milosti. Je třeba přistoupit ke svátosti smíření, aby byl člověk očištěn před přijetím daru Ducha svatého. Mnohem horlivější modlitba má připravovat k tomu, aby člověk přijímal sílu a milosti Ducha svatého ochotně a pohotově.

Je vhodné, aby si kandidáti pro biřmování, tak jako pro křest, našli duchovní pomoc kmotra nebo kmotry. Doporučuje se, aby to byla táž osoba, která byla vybrána pro křest, aby se lépe zdůraznila jednota obou svátostí.

V latinském obřadu řádně uděluje biřmování biskup. I když biskup to může ze závažných důvodů dovolit kněžím, je právě kvůli významu této svátosti vhodné, aby je uděloval on sám, a nezapomínal, že právě z tohoto důvodu bylo udělování biřmování časově odděleno od křtu. Biskupové jsou nástupci apoštolů, oni dostali plnost svátosti kněžství. Skutečnost, že oni udělují tuto svátost, ozřejmuje, že jejím účinkem je mnohem těsnější spojení těch, kteří ji přijali, s církví, s jejími apoštolskými počátky a s jejím posláním vydávat svědectví o Kristu.

Je-li křesťan v nebezpečí smrti, má mu udělit biřmování kterýkoliv kněz. Církev totiž chce, aby žádné z jejích dětí, ani z těch nejmenších, neodešlo z tohoto světa, aniž by bylo zdokonaleno skrze Ducha svatého darem plnosti Kristovy.

V praksi  z toho vyplývá, že kmotr při křtu má být biřmován, kmotra biřmována. Nedivte se proto, když po vás kněží někdy chtějí potvrzení o biřmování.

Vzpomeňme si na mladá léta, když jsme se těšili na občanský průkaz, na svůj první občanský průkaz. Až ho dostanu, tak s ním zamávám kontrolorovi v kině před očima a on mě bude muset pustit na filmy, dosud pro mě zakázané. A musel, už to není dítě školou povinné, už má občanský průkaz. Pak se v kině něco rozbije, přijde uvaděč a ptá se, kdo to zaplatí, nikdo se k tomu nehlásí, tak zavolá policii, ta si od každého vyžádá občanský průkaz, zapíše číslo a pak pošle pozvánku na vyšetřování a pak na soudní jednání o náhradě škody. Kdo ještě nemá občanský průkaz, toho nechají na pokoji a všechno vyjednávají s jeho rodiči. Podobně přijímá biřmovanec práva i povinnosti.

 

8) Opakujeme si katechismus  (Souhrn svátosti biřmování - články 1315 - 1321):

Po každé svátosti je v katechismu takzvané shrnutí, přečteme si je na závěr:

1315 „Když se apoštolové v Jeruzalémě dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, byli jen pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce a oni přijali Ducha svatého" (Sk 8, 14-17).

1316 Biřmování zdokonaluje křestní milost; je svátostí, která dává Ducha svatého, aby nás hlouběji zakořenil do božského synovství, pevněji přivtělil ke Kristu, zpevnil náš svazek s církví, aby nás mnohem pevněji připoutal k jejímu poslání a pomáhal nám vydávat svědectví o křesťanské víře slovem doprovázeným činy.

1317 Biřmování, stejně jako křest, vtiskuje do křesťanovy duše duchovní znamení, nezrušitelný charakter; proto se tato svátost může přijmout jen jedenkrát za život.
1318 Na Východě se uděluje tato svátost hned po křtu a následuje účast na eucharistii; tato tradice podtrhuje jednotu tří svátostí uvedení do křesťanského života. V latinské církvi se tato svátost uděluje až po dosažení věku plného užívání rozumu a její slavení je obyčejně vyhrazeno biskupovi; tím se vyjadřuje, že tato svátost upevňuje církevní svazky.

1319 Kandidát biřmování (biřmovanec), který dosáhl věku užívání rozumu, má vyznat víru, být ve stavu milosti, mít úmysl přijmout svátost a být připraven vzít na sebe svůj úkol Kristova učedníka a svědka ve společenství církve i v časných záležitostech.

1320 Podstatou obřadu biřmování je pomazání posvátným křižmem na čele pokřtěného (na Východě též na jiných částech těla) doprovázené vkládáním rukou přisluhovatele a slovy: „Přijmi pečeť daru Ducha svatého" v římském obřadu, v byzantském obřadu je maličká změna:  „Přijmi pečeť daru, kterým je Duch svatý".

1321 Je-li biřmování slaveno odděleně od křtu, jeho spojení s ním je vyjádřeno kromě jiného obnovou křestních slibů. Slavení biřmování během eucharistické oběti přispívá ke zdůraznění jednoty svátostí uvedení do křesťanského života.

 

9) Modleme se: Přijď, Duchu Svatý ...

 

SVÁTOST OLTÁŘNÍ

 

1) Co řekl Pán Ježíš (Slova ustanovení)

 

Svátost Eucharistie, po našem svátost oltářní, nebo ještě lépe Nejsvětější svátost byla ustavena na Zelený čtvrtek při Poslední večeři Páně. Ježíš vzal chléb a řekl: „Vezměte a jezte z toho všichni. Toto je moje tělo, které se za vás vydává." Poté vzal do rukou kalich vína a řekl: „Vezměte a pijte z něho všichni. Toto je kalich mé krve, která se vydává za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná, to konejte na mou památku."

Tak to slyšíme při mši svaté. Je zajímavé, když to hledáme v Písmu svatém. Je to zaznamenáno na více místech, je to pořád stejné, ale každý z evangelistů zdůrazňuje jiný pohled.

Ve středu evangelia sv. Marka stojí slova o spasitelné moci Kristovy krve („nová smlouva v mé krvi"). Sv. Matouš ve svém podání vyzdvihuje, že Ježíšova krev se prolévá „na odpuštění vašich hříchů". Sv. Lukáš  zdůrazňuje Ježíšova slova o tom, že učedníci nejsou v bezpečí před zradou, klamy a vlastní vinou. Svatý Jan vypráví podrobně o mytí nohou před poslední večeří, a u sv. Pavla je v úryvku o poslední večeři zdůrazněno hlásání Ježíšova tajemství a na konci pak varování před nehodnou účastí na večeři Páně.

Pán Ježíš sám říká: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den."
(Jan 6,35.54)

 

2) Co dělá církev (Materia et forma to jest Látka a způsob)

 

Kněz říká Ježíšova slova a bere při tom pšeničný nekvašený chléb a hroznové víno. Platí to tak, jak bylo řečeno. Chléb z pšeničné mouky a z vody, nic jiného se tam nepřidává, ani kvasnice, ani kmín, ale také ani trochu jiné mouky, třeba sojové nebo ječmenné, jak to je běžné v našich prodejnách. Proto to mají ti, kdo pečou hostie, tak těžké, když mají sehnat čistě pšeničnou mouku. A ještě těžší je sehnat hroznové víno, aby bylo z hroznů, aby v něm nebylo přidáno nic jiného. Ani řepný cukr na doslazení, ani nějaká chemie na odkyselení. Proto je mešní víno tak drahé - a pokud je z našich málo sladkých hroznů - tak kyselé.

Při poslední večeři to bylo také tak. Můžeme ptát: Jak si to tenkrát apoštolové všechno v hlavě srovnali. Co slyšeli? „Je to mé tělo a má krev." Co viděli a cítili na jazyku? Barvu a chuť chleba, barvu a chuť vína, tím víc, že to začali jíst při poslední večeři. Čemu víc věřili. Uším nebo očím? Věřili obojímu: Je to jeho tělo a jeho krev, protože to řekl jejich Pán a Mistr. A on jim nikdy nelhal. Ani když řekl, že to děvče nezemřelo, ale spí. Tenkrát se tomu ostatní smáli. Pak poznali, že Ježíš má pravdu a ne ty plačky, které už jí chystaly pohřeb. Proto mu uvěřili. Bylo to pro ně jeho tělo. A jeho krev, protože on to řekl. Nemohli však nevěřit svým očím a svému jazyku. To víno bylo stejné a chutnalo stejně, jako když ho prve pili. Stejně tak i chleba. Byl to chléb a bylo to víno, to jim bylo jasné. Když to potom vysvětlovali, tak to učedníci zapsali a tak se to dostalo do učení církve. Prostě je to Ježíšovo tělo pod způsobou chleba a jeho krev pod způsobou vína. Pod způsobou těchto dvou obyčejných věcí zůstává s námi Pán Ježíš. Je to tak veliké tajemství, že ho náš rozum neobsáhne. Je to prostě tajemství víry, jak se při každé mši svaté připomíná hned po proměňování a pozdvihování.

3) Co tato svátost působí?

 

Jak církev věří, tak se i modlí, jak se církev  modlí, tak i věří.

Proto si jen připomeneme modlitbu dětí před 1. svatým přijímáním, která však může být naší modlitbou po celý život: Přijď ke mně, Pane Ježíši, a posvěť mě, přijď ke mně, Pane Ježíši, a posilni mě, přijď ke mně, Pane Ježíši, a živ mě k životu věčnému.

 

4) Jak to vidí Ludvík Kolek

 

V okně kostela sv. Josefa v Senetářově zobrazil Ludvík Kolek svátost oltářní jako bílý kalich s hostií, která vypadá i jako monstrance, protože Tělo a Krev Kristovy nejen přijímáme, ale také uctíváme a klaníme se jim, adorujeme. Je to památka umučení Pána Ježíše, nekrvavé zpřítomnění jeho oběti na kříži, kam byl přibit hřeby na rukou a na nohou a kde mu kopím probodli bok, proto je kolem 5 rudých kapek krve, tři nahoře a dvě dole.

 

5) Co zažil P. Jan Topenčík při pouti

 

O svátku Panny Marie Bolestné byla pouť ve Sloupu. Z Lipovce šli s kapelou, z Doubravice s družičkami a se sochou Panny Marie. Přesto, že jsem rodák z Moravského Slovácka, doslova odkojený krojovanými průvody a poutěmi, přesto, že jsem od dětství chodil pěšky k Matce Boží do Žarošic a později tam s koňmi každoročně vozil krojované družičky (nevynechali jsme ani v padesátých letech, kdy to bylo přísně zakázáno), se mi to jaksi nezdálo, ta letošní pouť do Sloupu. Říkal jsem si, že dnes u nás církev potřebuje něco jiného, než průvody s kapelou a družičkami. Ale v pondělí po pouti jsem se dověděl, že žena, která se celá desetiletí prohlašovala za ateistku a před jejíž vilou se družičky se sochou upravovaly, když vystoupily z autobusu, se na ně dívala přes záclonu a jak sama řekla, vzpomněla si, že kdysi v dětství i ona byla jednou za družičku. Vyhrkly jí slzy do očí, když si uvědomila, kam se od těch dob dostala. „Proplakala jsem celou neděli," řekla. Když jsem to slyšel, už jsem si nebyl tak jistý svým názorem. Můžeme vědět, co koho osloví? Apoštol národů, svatý Pavel, to vyjádřil dobře v listu Filipanům: „Hlavně, že se hlásá všemi možnými způsoby Kristus ... „

 -- Tento příběh ze života by se mohl vztahovat také na průvod Božího Těla, který se někde pokládá za starobylý a překonaný zvyk.

 

6) Co mohu udělat pro svou spásu

 

Svátost eucharistie může přijmout každý pokřtěný člověk, který nemá na svědomí těžký hřích (zcela vědomé a zcela dobrovolné porušení Božího zákona v závažné věci). Pravoslavní přiznávají právo přijímat všem pokřtěným (tedy i malým dětem) vzhledem k tomu, že plného rozumového pochopení nejsou schopni ani dospělí.

V římsko-katolické církvi se ale uznává tradice prvního sv. přijímání, kde všechny děti z farnosti, které mají víc jak osm let, společně přijmou Tělo Kristovo. Do začátku 20. století byla věková hranice vyšší, dnes stačí, aby dítě dokázalo rozlišovat dobro a zlo a obyčejný chléb od chleba proměněného v Tělo Kristovo při mši svaté. V římsko-katolické a pravoslavné církvi může být odmítnuto udělení nejsvětější svátosti těm, kteří nežijí podle církevních zákonů a členům jiných církví. Někdy se setkáme i s volným výkladem, když někdo soukromě tvrdí, že je možné podat přijímání každému, kdo věří v přítomnost Krista v této svátosti.

Nenechme se však zahltit technickými otázkami, jde o posvátné tajemství, skutečně nejsvětější svátost. I kdyby se svatá hostie rozlámala na 15 kousků, bude to pořád on sám, který přijde celý a živý ke každému z těch 15 přijímajících. Nebude to 15 Ježíšků, jak říkají různí naivkové, a právě kvůli tomu schválně chodí na mše svaté, kde je víc kněží a kde mají velké hostie. Někdy je těžké odhadnout, kolik lidí půjde ke svatému přijímání a stane se, že se svaté hostie musí lámat na malé kousíčky a ty potom ještě na menší. Jeden kněz vzpomíná, jak kdesi na pouti pořád přicházeli lidé a ten podávající pořád lámal na menší a menší kousky. Když už si myslel, že už nikdo nepřijde a podal poslední kousíček, zvedla se jedna sestřička, že chce také Tělo Kristovo. Už nic neměl, tak prstem setřel ty drobečky v misce a dal jí prst olíznout. Tak i ona byla u svatého přijímání, ačkoli přijala jen nepatrnou částečku.

Pro vysvětlenou jen malý příklad: Představte si, že máte zrcadlo. V něm pěkně vidíte celou svou tvář a podle toho se namalujete, oholíte, učešete atd. Když se zrcadlo rozbije na kusy, stačí vám jen jeden úlomek, abyste se na sebe podívali a dali se do pořádku. I kdyby to byl jen sebemenší kousíček, uvidíte se tam celí.

 

7) Co a jak to mohu vysvětlovat druhým

 

Společné stolování hrálo v prvotní církvi  důležitou součást společného života. Skutky apoštolů uvádějí lámání chleba mezi čtyřmi pilíři křesťanského společenství. Je to vlastně první křesťanská abeceda: jsou v ní jen čtyři písmena: ABLM, ale při troše šikovnosti to vyjde na ABEC! Setrvávali v Apoštolském učení, Bratrském společenství, po domech lámali chléb tedy slavili Eucharistii a C-hodili se společně modlit. Sv. Pavel hovoří o večeři Páně jako o běžné součásti života církve. Původními místy slavení eucharistie byly domy členů církve. Dnem, kdy se církev k eucharistii scházela, byla neděle, kterou nazývali  den Páně. Při tom se připomínaly a zároveň zvěstovaly dějiny spásy, četlo se z Písma svatého o zkušenostech lidí s Bohem. Vrchol těchto dějin spásy, připomínaných při slavení eucharistie, pak pro křesťany představovalo Ježíšovo utrpení, smrt a vzkříšení. Na žádném z míst Nového zákona není přímo dosvědčena úloha kněží při lámání chleba. Toto mlčení však zároveň může být známkou toho, že se v prvotní církvi považovalo za naprosto samozřejmé, že slavení eucharistie předsedá někdo z apoštolů nebo jejich nástupců.

Používali  nekvašený chléb a víno a s obětními dary přinášeli také vosk a věci pro chudé.

Starokřesťanský spis Didaché vybízí křesťany k účasti na společném slavení eucharistie:

V den Páně se shromažďujte, lámejte chléb a děkujte. Napřed však se vyznejte ze svých hříchů, aby vaše oběť byla čistá.

Svatý Justin Mučedník (žil asi v letech 110 - 165) chápe chléb a víno při večeři Páně jako tělo a krev Kristovy. Jeho První apologie je zároveň nejstarším svědectvím (kromě zmiňovaného úryvku v Didaché) o obětním charakteru eucharistie, kterému již předsedá kněz.

V průběhu středověku se ustálila mše svatá jak ji známe dnes. Na světě jsou různé obřady, byzantský, syrský a tak dále. Náš obřad se jmenuje latinský neboli římský má dvě podoby. Obě vznikly rozhodnutím koncilu. Ten Tridentský koncil kolem roku 1550 určil přesně, jaké modlitby mají při mši svaté být a rozhodl, že kromě kázání a čtení před ním,  musí být všechno latinsky. Dnes tomu říkáme tridentská mše a Benedikt XVI. ji nedávno nazval mimořádná podoba římského obřadu. Druhý vatikánský koncil rozhodl, že mši svatou upraví, trochu zkrátí a vynechá opakování. Byla také dána možnost použít místní jazyky, i když latina nebyla nikdy zrušena. Přesně před 40 roky začal platit nový misál, jak jej známe dnes. Mnozí tomu říkají pokoncilní liturgie, ale Benedikt XVI. jej teď nazývá řádná podoba římského obřadu. Ve středověku zaniklo též přijímání pod obojí pro všechny. Bylo to z důvodů čistě praktických - velká cena vína, jeho nedostupnost v severních zemích a také ostych zdravých přijímat z jednoho kalicha po nemocných. Oproti tomu vznikly nové způsoby eucharistické úcty jako je adorace a vystavování Nejsvětější svátosti a průvody Božího Těla.

Česká reformace obnovila i přijímání pod obojí. Nebyl to nápad Jana Husa ale až po jeho smrti s tím přišli kazatelé z německých měst: Jakoubek ze Stříbra a  Mikuláš z Drážďan. Tak vznikl směr podobojí, latinsky utrakvismus. Utra je obojí, JUDr je doktor obojího práva, církevního i světského, Juris Utriusque Doctor. Utrakvisté jsou tedy ti, kteří chtějí, aby při mši svaté všichni přijímali pod obojí způsobou.

Katolické učení zní, že pod způsobami chleba a vína je Ježíš Kristus skutečně a současně přítomen (reálná přítomnost) a účastníci slavení eucharistie mají prostřednictvím jídla a pití tělesnou účast na Kristu. Katolická církev vyznává pevně, že i ten, kdo přijímá jen pod jednou způsobou, přijímá Krista celého a živého. I pod způsobou chleba je Pán Ježíš přítomen živý a celý, i pod způsobou vína. Takže, kdo nesnáší lepek, může přijímat hostie upečené z bezlepkové mouky anebo také může přijímat z kalicha Krev Páně. A pořád bude přijímat Krista živého a celého.

Protestanti se od nás odtrhli a učí, že způsoby chleba a vína jsou pouze znameními či symboly, které poukazují na Kristovo tělo a krev, ale nejsou jimi. Večeře Páně je tak jen pouhou připomínkou. Ve svých modlitebnách nemají svatostánek a ke svým obřadům užívají obyčejný chléb.

 

8) Opakujeme si katechismus:

 

Po každé svátosti je v katechismu takzvané shrnutí, přečteme si je na závěr:

1406 Ježíš říká: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky ... Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný ... zůstává ve mně a já v něm" (Jan 6,51.54.56).

1407 Eucharistie je srdce a vrchol života církve, protože zde Kristus přidružuje svou církev a všechny její údy ke své oběti chvály a díkůvzdání, přinesené jednou provždy na kříži; prostřednictvím této oběti vylévá milosti spásy na své tělo, jímž je církev.

1408 Součástí slavení eucharistie je vždy: hlásání Božího slova, díkůvzdání Bohu Otci za všechna jeho dobrodiní, především za dar jeho Syna, proměňování chleba a vína a účast na liturgické hostině prostřednictvím přijímání těla a krve Páně. Tyto prvky tvoří jediný a týž bohoslužebný úkon.

1409 Eucharistie je památka Kristovy velikonoční oběti, tedy díla spásy, uskutečněného Kristovým životem, smrtí a vzkříšením a zpřítomněného liturgickým úkonem.

1410 Eucharistickou oběť přináší sám Kristus, nejvyšší a věčný Velekněz Nové smlouvy, který jedná skrze službu kněží. A navíc je to sám Kristus, skutečně přítomný pod způsobami chleba a vína, který je obětním darem eucharistické oběti.

1411 Předsedat eucharistii a proměňovat chléb a víno, aby se staly tělem a krví Páně, mohou jen platně posvěcení kněží.

1412 Podstatná znamení eucharistické svátosti jsou: pšeničný chléb a víno z vinné révy, na které se svolává požehnání Ducha svatého a nad nimiž kněz pronáší slova proměňování, která vyslovil Ježíš během Poslední večeře: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává ... Toto je kalich mé krve ..."

1413 Skrze proměňování nastává přepodstatnění chleba a vína v tělo a krev Krista. Pod posvěcenými způsobami chleba a vína je přítomen sám Kristus, živý a oslavený, opravdu skutečně a podstatně, jeho tělo a jeho krev, s jeho duší a s jeho božstvím.

1414 Jako oběť je eucharistie také přinášena na smír za hříchy živých i mrtvých, a proto abychom dostali od Boha duchovní nebo časná dobra.

1415 Kdo chce přijmout Krista v eucharistickém přijímání, musí být ve stavu milosti. Je-li si někdo vědom, že se dopustil smrtelného hříchu, nesmí přistoupit k přijímání, aniž by předtím dostal rozhřešení ve svátosti pokání.

1416 Svaté přijímání Kristova těla a krve zvětšuje v tom, kdo přijímá, spojení s Pánem, odpouští mu všední hříchy a chrání ho před těžkými hříchy. Vzhledem k tomu, že jsou posilovány svazky lásky mezi přijímajícím a Kristem, přijímání této svátosti posiluje jednotu církve, mystického těla Kristova.

1417 Církev vřele doporučuje věřícím, aby šli ke svatému přijímání, když se účastní eucharistické oběti; ukládá jim to za povinnost alespoň jednou za rok.

1418 Protože v oltářní svátosti je přítomen sám Kristus, jsme povinni ji uctívat kultem adorace. Návštěva Nejsvětější svátosti „je důkazem vděčnosti, znamením lásky a patřičnou uznalostí vůči Kristu Pánu".

1419 Protože Kristus přešel z tohoto světa k Otci, dává nám v eucharistii záruku budoucí slávy u sebe: účast na nejsvětější oběti nás ztotožňuje s jeho srdcem, je oporou našim silám během pouti tímto životem, dává nám toužit po věčném životě a spojuje nás už nyní s nebeskou církví, s Pannou Marií a všemi svatými.

 

9) Modleme se: Přijď, Duchu Svatý ...

 

Komentáře:

přidej komentář

Od 1.9.2021:

- (15)

 

- (4)

 

celkem hlasovalo 26 lidí

předchozí ankety

Dnes je 27. zaří 2021

svátek má Jonáš

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT K DOBRÉMU ÚČELU vše z těchto stránek kromě rozpisu bohoslužeb (NEBOŤ TAM MOHOU BÝT NÁHLÉ ZMĚNY VYNUCENÉ NOVÝMI OKOLNOSTMI)