Jak toho Bohu díky pomalu přibývalo - SEPTUAGINTA je latinsky 70

15.08.2021 - úvahy

 

Bože, buď milostiv a žehnej nám! (Žalm 66)

S E P T U A G I N T A

Několik vzpomínek

na 70 let pozemské pouti

k nebeské vlasti a 70. výročí křtu

 

4. vydání mírně doplněné

 

Bohu díky za všechno. A Pán Bůh zaplať VŠEM, kteří

mi jakýmkoli způsobem pomohli. Snad jsem to mohl

a ještě budu moci vracet. K tomu kéž poslouží

i následující stránky.

Mons. Jan Peňáz

Nové Veselí a Bohdalov,

červenec 2021

jamy-1959.jpgJámy 1959 první sv. přijímání

jamy-1978.jpg

Jámy 1978 primice s P. Václavem Vrbou a P. Karlem Satoriou

krtiny-2009.jpgKřtiny 2009    

 

  NĚKOLIK VZPOMÍNEK NA 70 LET

MÉ POZEMSKÉ POUTI K NEBESKÉ VLASTI A 70. VÝROČÍ KŘTU

 

Žalm 90, verše 1,10,12

Pane, tys nám býval útočištěm od pokolení do pokolení!

Našich let bývá úhrnem sedmdesát, u toho, kdo je při síle, osmdesát.

Většina jich je lopota a trýzeň, neboť rychle pomíjejí, a my odlétáme.

Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce.

 

Septuaginta je latinsky 70 a vypráví se, že sedmdesát učenců, každý o samotě, překládalo Starý Zákon do řečtiny a když skončili, všem to vyšlo stejně. Dodnes se řecký překlad lidově nazývá tímto slovem.

OBSAH

Rodina ** Škola **  Francie ** Seminář  ** Kaplan ** Moutnice **  Velké Meziříčí  ** Křtiny  **  Nové Veselí a Bohdalov **  Pěší poutě ** Přídavek - vtipy

Hádanky **  Poděkování

RODINA

kostel-jamy.jpg 

  • Narodil jsem se 29. 6. 1951 v Novém Městě na Moravě,
  • pokřtěn jsem byl P. Václavem Küchlerem 3. 7. 1951 v nemocniční kapli sester sv. Kříže,
  • první svaté přijímání v Jamách L.P. 1959
  • biřmován kardinálem Štěpánem Trochtou 20. 5. 1972 vLitoměřicích, přijal jsem jméno Pavel,
  • vysvěcen na jáhna 5. 3. 1978 v Brně biskupem Josefem Vranou,
  • vysvěcen na kněze 25. 6. 1978 vBrně biskupem Josefem Vranou,
  • primice vJamách 9. 7. 1978,
  • kaplanem ve Vranově u Brna, Jedovnicích a Ostrově u Macochy, farářem vMoutnicích a Žatčanech 1982 - 1990, děkanem a farářem ve Velkém Meziříčí a duchovním správcem v Netíně, Borech, Uhřínově a od r. 2008 farářem ve Křtinách,
  • předsedou výboru Matice velehradské od r. 2007,
  • 15. 9. 2010 jmenován kaplanem Jeho Svatosti,
  • od 1. 8. 2017 jsem farářem vNovém Veselí a Bohdalově.

 

Jsem si vědom, že jsem asi řekl dost nevhodných slov. Někdy jsem si to uvědomil vzápětí, někdy mi to došlo až později, něco mi asi ještě nedošlo. Chci to vyvážit následujícími větami - vzpomínkami na 70 let darovaných od dobrého Boha ...

29.6.1951 se v Brooklynu v USA narodil apoštolský nuncius Charles Balvo, v roce 1951 bylo vynalezeno vteřinové lepidlo a patentován první transistor a u nás se začala vyrábět kola Favorit.

Můj pradědeček Jan (1846-1907), byl starostou a zakládajícím členem hasičského sboru ve Slavkovicích. V té době nastoupil nový učitel Josef Koněrza, buditel, který razil heslo: „Zahrada za hospodu náhrada" a skutečně brojil proti kořalce. Získal jeho syna Josefa - mého dědečka - pro tuto myšlenku, takže dva první sady ve Slavkovicích byl sad Koněrzův a sad vysázený mým dědečkem.

Tatínek Jan (* 1913) si ještě pamatoval, jak se po vyhlášení republiky shazovali rakouští orli a nahrazovali českými lvy. Vzpomínal také na p. učitele Málka, který jim říkal: „Děti, když vám někdo bude nabízet skleničku s alkoholem, vyrazte mu ji z ruky, aby padla na zem a vše se vylilo. Kdyby se rozbila, přijďte za mnou, já to zaplatím." V učebnici zeměpisu, kterou jsem po něm našel na půdě, bylo psáno: „Francie má po Britsku a Rusku nejvíce kolonií." Je to zajímavá věta, nejen pro ty starobylé názvy. Mockrát jsem si na ni vzpomněl. Na vojně byl v Brně a sloužil při návštěvě rumunského krále, který otvíral bažantnici u Moutnic, dodnes po něm nazývanou.

Maminka pocházela z Radešínské Svratky a vzpomínala na tři kopce, které musela vyšlapat každý den při cestě do novoměstské měšťanky. Babička proto rozhodla, že její mladší sestra už do Nového Města chodit nebude a dokončí školu doma. Dědeček byl v padesátých letech půl roku vězněn jen za to, že při práci na poli něco řekl o tvrdosti při domovních prohlídkách a byl udán.

Rodiče se brali poslední úterý roku 1949, aby se vyhnuli svatbě na úřadě, která začala být povinná od 1. ledna 1950. Proto v ty dny bylo svateb hodně, ale svatební oznámení, jako měli oni, jsem od té doby viděl jen velmi vzácně: Jan Peňáz a Marie Chalupová oznamují, že jejich sňatku požehnáno bude v chrámu Páně sv. Václava v Radešínské Svratce....

Když jsme s maminkou šli ven a my děti jsme našly něco na zemi a s radostí to zvedly, říkávala nám: „Nerada něco najdu, protože jiný to ztratil a chybí mu to."

Tatínek při slučování zemědělských družstev z různých obcí dohromady říkával: „Sotva jsme se naučili hospodařit u nás společně, už je to zase příkazem měněno." Vzpomínám také, jak po vyřízení vzkazu z obecního telefonu, že strýček z Nové Vsi umřel, jsme si všichni klekli a modlili se. Jednou tatínek přišel domů a řekl, jak pěkný nápis budeme mít na pomníku v Jamách: Pane, smiluj se nad námi.

Měli jsme velkého černobílého psa, říkali jsme mu Sultán. Ještě než jsem začal chodit do školy, shodil mě jednou ze schodů. Dostal za vyučenou a mě na dvoukoláku povozili po dědině, abych na to zapomněl. To je moje nejstarší vzpomínka z dětství. Když už jsem byl starší, poslala mě maminka na pole za tatínkem, asi se svačinou. Zřejmě jsem si zkrátil cestu a šel shora kolem lomu, Sultán šel vedle mne ze strany od hlubiny, odtlačoval mě od nebezpečného místa a ani sousedovi nedovolil, aby se ke mně přiblížil, když mě chtěl odvést na bezpečnější místa. Prostě ochránce svěřených. Nikdy jsme však psa ani kočku nepovažovali za člena rodiny. Byli na dvoře, do kuchyně mohli jen výjimečně. A pan farář nám už na základní škole vysvětlil, že zvířata také mají duši, ale že je smrtelná. Když zvířátko uhyne, duše je také mrtvá na rozdíl od lidské duše, která je nesmrtelná. Proto se pohřbívají jen lidé, proto se jen o člověku říká, že zemřel. Zvířátka uhynou, pojdou, včeličky padnou. Vodu potřebuje každý, pijí všichni, ale jen člověk jí, zatímco zvířátka žerou nebo se krmí.

Poprvé jsem se dostal do kina v 6. třídě, šli jsme na film pěšky do Nového Města, ale moji sourozenci šli se mnou také, ačkoli bratr Josef byl teprve ve čtvrté a sestra Marie dokonce jen ve druhé třídě. Tam a zpět, celkem deset kilometrů, však musela ušlapat jako my. Inu, úděl nejstarších a nejmladších. Pepík mě moc potěšil, když mi v dětství poslal po Ježíškovi nový pásek k hodinkám. Všiml si, že ten můj už je potrhaný. Jednou jsem si koupil nové boty a před odjezdem na túru jsem už nestihl je rozchodit. Udělal to pro mě on. Potěšila mě i Mařenka, ačkoli si vlastně stěžovala: „Byla jsem v Novém Městě na křížové cestě a zapomněla jsem si očistit kolena od klečení. Když jsem se vracela, na dědině se bavila mládež, a všichni to na mně viděli."

Naším poutním místem byla Zelená Hora. Mons. Alois Pekárek kázal jednou, že k sv. Janu Nepomuckému chodí křesťané, když Vysočina zbělí květem, k Panně Marii Obyčtovské, když zčervená třešněmi, a na novoměstský kostelíček k Panně Marii Nanebevzaté putují, když Vysočina zezlátne zralými klasy.

Vzpomínky na školu

Ve škole ve Slavkovicích nás pan učitel Aleš Zavadil učil poznávat přírodu, pan řídící Josef Novotný nám podrobně vypravoval pověsti z celého kraje a pan farář Josef Hladký dokázal současně psát mladším dětem učivo na tabuli a jinou látku diktovat starším dětem. Pak všechny přezkoušel, a nakonec vyprávěl poutavý příběh.

Pak jsme přešli do Nového Města, v náboženství už všichni nepokračovali. Všichni jsme tam však zažili odrazování od náboženství a víry, někdy to bylo nepříjemné. Až ve vyšším ročníku nám jeden z pedagogů řekl na rovinu, že on nám věřícím nic vyčítat nebude, že názory věřících zesměšňovat nebude, že se jen zeptá, jestli je v Bibli psáno, že Bůh dobré odměňuje a zlé trestá. Pár nás pochopitelně přikývlo. Pak se zeptal, zda je tam psáno, že bez Boží vůle nikomu ani vlas z hlavy nespadne. Opět jsme přikývli. A pak jsme uslyšeli: „Takového Boha neberu, prvně dovolí lumpovi, aby něco zlého vyvedl, a pak ho za to potrestá." Všichni pochopitelně mlčeli.

Osobně jsem se s tím nikomu nesvěřil, ačkoli si to přesně pamatuji dodnes. Po několika letech jsem se na školách dozvěděl, že tuto námitku řešil už kolem roku 400 po Kristu sv. Augustin, učitel církve (i v běžné filosofii známý jako Augustinus Aurelius) a odpovídá: „Ano, Bůh předem ví, co se stane, ale to neznamená, že by ten člověk ztrácel odpovědnost. Prostě Boží vševědoucnost neruší lidskou svobodu."            

V sedmé nebo osmé třídě jsem v září skočil z patra na balíky slámy, ale noha mi projela mezi nimi až na zem a pak to bolelo. Maminka mě řekla, že s tím ráno musím k doktorovi. Šel jsem tam místo školy a on mě poslal na rentgen do nemocnice. Došel jsem tam s bolestí a celý vyplašený. Jako první jsem tam potkal paní Černou ze Slavkovic, která tam uklízela: „Neboj se, to dobře dopadne", řekla hned jak mě uviděla. A měla pravdu, i díky jejímu povzbuzení se to nakonec splnilo. Dodnes jsem jí za tato slova vděčný a rád bych ji v tom napodoboval.

Zajímavé bylo, když v roce 1968 zase bylo v Novém Městě procesí Božího Těla a šlo se po náměstí, příslušníci SNB zajišťovali pořádek, zatímco jindy oni a jejich kolegové z druhého sboru věřící hlídali a honili.

Studium ve Francii

V roce 1967 jsem díky stipendiu francouzské vlády nastoupil s dalšími Čechoslováky na Carnotovo lyceum v Dijonu. Po třech letech studia jsme si tam mohli udělat maturitu. Už za 1. republiky tam studovali mladí od nás, byl mezi nimi i Čestmír Císař, a když se stal ministrem školství, tuto možnost obnovil.

Byli jsme vřele přivítáni. Říkali nám pořád „Messieurs les Tchèques!" (Pánové Češi.) Rozdělili nás do tříd, zase vítání.... Pořád však kolektivně. Čtvrtého dne našeho pobytu byla neděle. Šel jsem do kaple, sám z 24 krajanů. Viděli mě malí francouzští primánci a hned to hlásili knězi. „Pane abbé, je tady jeden Čech." A studentský kaplan, abbé Maurice Delaunay, mi řekl: „Jak se jmenuješ?" Odpověděl jsem a on na to samozřejmě francouzsky: „Jene, já tě u nás vítám." Byl první, kdo mě oslovil jménem. Už jsem nebyl jen člen nějaké skupiny, ale jedinec, který má své jméno. Vždyť i Bůh zná každého jeho jménem, jak připomíná Bible na mnoha místech.

Začátky byly krušné. U nás jsem se učil francouzsky jen jeden rok. První vyučovací hodinu na lyceu byl zeměpis. Probíraly se všeobecné věci o rovnodennosti, obratníku Raka a Kozoroha, slunci v nadhlavníku a podobně. Dával jsem pozor a dělal si poznámky. Na konci hodiny jsem měl v sešitě všechna slova, kterým jsem při výkladu porozuměl. Byla tři: Le soleil brille - slunce svítí.

Umíte si také představit ten stesk po domově, když jsme v tom věku nastoupili v září do školy s vidinou, že své blízké uvidíme až v červenci příštího roku. Ty první dny byly pro mne vždycky krušné. I první Vánoce mimo domov. Společně jsme je trávili na turistické ubytovně v Paříži. Když jsem se na ni jednou večer vracel, uprostřed samých cizích lidí, najednou se v parku ozval kos. I když lidé kolem mluvili úplně jinak, on zpíval stejně jako u nás doma a já jsem si v tu chvíli už nepřipadal jako v cizině.

Abbé Delaunay však druhý rok přišel za námi staršími se slovy: „Je tady hodně primánů, mají sice napsáno, do které ložnice mají jít, kde mají studovnu, ale nevyznají se zde. Běžte a uvádějte je na jejich místa." Dali jsme se do toho, a po stesku ani památka. Jen když člověk zapomene na sebe a slouží druhým, najde štěstí. Tak to říkají otcové Druhého vatikánského koncilu, inspirováni slovy Ježíše Krista o zrnu, které musí umřít, aby přineslo užitek.

V Carnotově lyceu v Dijonu jsme jedli u stolů, kde sedělo osm kluků. Služba přivezla mísu s osmi porcemi a dala ji na kraj stolu. Žáci si postupně nabírali. Ti první samozřejmě nejvíc a nejlepší kousky. Zasedací pořádek byl stejný po celý rok. Seděl jsem u zdi, naproti mně žák z jiné třídy, jehož rodiče pocházeli z kolonií. Znal jsem ho však z lycejní kaple. Na kraji seděli synkové z takzvaných lepších rodin. Nebyli zvyklí brát ohled na druhé a nabírali si, jak chtěli. Jednou to asi přesáhlo meze, a tak přilítl hlavní studijní dozorce a přikázal: Vyměnit místa. Ta dvojice šla ke zdi a já s Jean-Pierrem na první místo. Velice rychle jsme z této pozice navrhli Francouzům zvyk, který byl u těch stolů, kde seděli jen Češi, že se z mísy začne nabírat poprvé každý den u jiné dvojice.

O velikonočních prázdninách jsme při pobytu u moře navštívili také proslulé Cassino v Monte Carlu (jedna z původních tří vesnic, tvořících knížectví Monako). Do lidové herny s automaty pustili jen pár spolužáků, mne ne, neměl jsem kravatu. Další den jsem si ji vzal a šel tam znovu. Měl jsem sebou 3 franky. Dal jsem do automatu první, nevypadlo nic. Dal jsem tam druhý, dopadlo to stejně. Dal jsem tam třetí frank, vypadlo jich deset. Kdybych šel domů, měl jsem sedm franků navíc. To jsem neudělal, jak to v takové chvíli neudělá nikdo. Postupně jsem je tam všechny naházel a odcházel jsem se ztrátou tří franků. To bylo naštěstí a díky Bohu moje první a poslední sázení. Skromně doufám, že si to více lidí vezme jako příklad k následování, protože bez ohledu na měnu a počty to dopadne vždycky takhle.

Další Velikonoce jsme trávili na Korsice. Tam jsem na Zelený čtvrtek v katedrále v hlavním městě poprvé sledoval, jak biskup umýval nohy dvanácti starcům. Nevím, kdo je vybíral a řadil, ale všichni byli buď šedovlasí, nebo holohlaví, jen ten poslední měl tmavé rozcuchané vlasy a husté černé obočí. Prostě Jidáš.

Na Velký pátek jsem se spolužákem Františkem jel stopem do města Sartene, kde se koná křížová cesta s dvěma kajícníky. Ten velký, v červeném šatě, dělá Krista a nese kříž. Dříve to býval bandita, který se dal na pokání. Lidé však byli od banditů sužování, proto sypali rozbité sklo na cestu, aby ten, který se chce obrátit, trpěl ještě víc. Vlekl za sebou řetěz, dříve mu na něj znenadání někdo šlápl, aby upadl, dnes jsou místa pádu stanovena předem kvůli televizi. Ten druhý jde v bílém a má úlohu Šimona. Řekli nám, že dnes už se na obojí hlásí běžní lidé. Spali jsme v klášteře u františkánů a jeden mnich mě se spolužákem vedl do našeho pokoje. V tom šel po chodbě velký kajícník, už civilu. Mnich nás hned nacpal za nejbližší dveře, abychom ho nespatřili. Zahlédl jsem však jeho tvář i jeho pohled. Drobný člověk s laskavým výrazem a mírným pohledem.

Na internátě v Dijonu byly stovky Francouzů, gymnazistů i těch, kteří už byli po maturitě a připravovali se ke konkursu na význačné univerzity. Mnozí z těch starších byli doslova pobláznění levičáctvím, přímo horovali pro Lenina, Trockého i Mao Ce-tunga. Nikdy však nepřišli za námi zeptat se nás na tu „novou a lepší" společnost, kterou jsme zažili na vlastní kůži. Nechtěli prostě znát pravdu, žili ve svých nebezpečných snech.

Úplně jinak se zachovala jedna dáma, která nám zastavila, když jsme s kamarádem Petrem při návratu z Lurd stopovali u Bordeaux. Když zjistila, že pocházíme ze země za železnou oponou, hned řekla: „U nás ve Francii se o Sovětském svazu hodně debatuje. Někteří jsou pro, jiní proti. Já jsem si řekla, že se tam prvně pojedu podívat. Byla jsem tam. Jsem proti!"

Na jaře roku 1969 jsem byl v neděli na mši svaté v malé burgundské vesničce, která se jmenuje Etang Vergy. Kostel byl plný lidí, na jedné straně seděli nebo stáli muži, na druhé ženy. Při mši svaté se obě strany střídaly ve zpěvu latinských částí, o kterých jsem se až později dozvěděl, že se jim říká ordinarium. Označuje se tak to, co je podle mešního řádu (ordo) vždy na určitém místě při každé mši svaté. Jak je známo, patří sem zpěv Kyrie - Pane smiluj se.., Gloria - Sláva na výsostech Bohu.., Credo - Věřím v jednoho Boha.., Sanctus - Svatý, svatý..., Agnus Dei - Beránku Boží... a Pater noster - Otčenáš. To všechno v tom venkovském kostele zpívali latinsky a všichni střídavě, takže jedna věta zazněla mužným basem, do toho vpadly ženy se svými líbeznými vyššími hlasy, a tak se to doplňovalo po celou mši svatou. Bylo to krásné, snad ne tak těžké pro místní, kteří mají latinu více v krvi, vždyť Francouzi jsou románský národ. Tak to bylo zřejmě v každé francouzské farnosti - aspoň při zpívané mši svaté. Musím poznamenat, že románské země pojem mešní píseň neznají, v mateřštině prostě žádnou píseň nemají. Kromě ordinária se zpívaly jen písně latinské, v adventě například: Rorate coeli desuper.

Na podzim toho roku pak byl zaveden nový mešní řád v celé církvi a v každé zemi začaly modlitby v jazyce lidu. Do Etang Vergy už jsem se nedostal, ale i tam místo střídavého zpěvu chorálních nápěvů starých víc jak tisíc let nastoupily texty francouzské. Ty se jen recitovaly. A mnozí to dodnes považují za velkou škodu.

Mše svatá končila ohláškami. Moc jsem to všechno nechápal, ale na konci se knězi zlomil hlas a něco říkal úplně plačtivě. Tomu už jsem nerozuměl vůbec. Napadlo mě, jestli neohlašoval něco tragického, třeba že bude pohřeb jeho maminky. Ptal jsem se, o čem to mluvil. Místní řekli: „Ne, nic takového. Ohlašoval, že za týden bude první svaté přijímání." A přitom plakal, protože věděl, že to bude pro většinu dětí poslední, slavnostní odpad od víry, jak se dá ironicky podotknout. Co dodat? Ježíši, milosrdenství...., jak mě to učil P. Eduard Šikula, za něhož jsem měl v Jamách primici.

Byla možnost ve Francii zůstat, s maturitním vysvědčením tam berou na většinu vysokých škol bez přijímacích zkoušek. Po srpnu 1968 nám byla celá Evropa nakloněna. Někteří spolužáci tam také zůstali, třeba Tomáš Týn, který vstoupil k dominikánům a těsně po pádu berlínské zdi zemřel na rakovinu. Sám sebe nabídl jako smírnou oběť za svobodu církve v Československu a Bůh ji přijal. Zemřel v pověsti svatosti 1. 1. 1990. Už bylo zahájeno řízení o jeho blahořečení. Měl jsem to štěstí, že jsem ho uviděl po dvaceti letech a mohl s ním mluvit necelé dva měsíce před jeho smrtí.

Když jsem ukončil v roce 1970 studia ve Francii, chtěl jsem si ještě užít svobody, protože bylo jasné, že jak se vrátíme, spadne klec. Na dobrou radu spolužáka Jana jsem už v lednu požádal písemně ministerstvo školství o povolení použít služebního pasu k cestě do Itálie. Chtěl jsem vidět Řím, zatímco někteří spolužáci jezdili do Beneluxu (bylo to na jedno vízum pro všechny tři země a nebylo to tak daleko). Odpověděli mi kladně, teprve později všechny podobné žádosti zamítali. Stopem jsem dojel až do Říma. Přespával jsem v ubytovnách pro mládež, občas i pod širým nebem (Francouzi říkají A LA BELLLE ETOILE - pod krásnou hvězdou). Studentský kaplan z Dijonu mi dobře poradil, abych v Římě nehledal nocleh u našich krajanů, že tam je to sledováno, že bych pak měl potíže. Udělal jsem dobře, že jsem ho poslechl. Přespával jsem ve francouzské koleji sv. Ludvíka.

Když jsem přijel do města Perugia, bylo to po třech nocích pod širým nebem, potřeboval jsem se umýt, a proto jsem vyhledal malý hotel. Majitel mně dal na pokoj se dvěma mladými Italy,  a vysvětloval nám, jak má každý po sobě sprchou umýt vanu. Řekl jsem si, že ti dva Italové zřejmě budou spát dlouho, já potřebuji vyjít na stop hodně brzy. Vstal jsem a sbalil se. Oni se však probudili a řekli mi, že majitel asi ještě spí, ať to zaplatím jim, že mu to předají. Jako poctivý křesťanský kluk z vesnice jsem to udělal a vyšel ven. Majitel tam však čekal a říkal: „Platit!" „Už jsem platil," odpověděl jsem mu. „Komu?" „Na pokoji, kluci vám to předají." „Tak tam jdeme." Šel se mnou a vzal od nich peníze, které by před ním mohli později třeba zapřít.

Trochu předběhnu: Do Francie jsem se pak dostal až po 20 letech. Všiml jsem si dvou změn. Když jsem se tam jako studentík rozhlížel po ulicích, neviděl jsem žádného tlustého člověka. Všichni byli hubení a když byl někdo tlustý, byla to tloušťka chorobná, ne taková běžná a milá jako u nás. Po návratu už to i tam bylo stejné. Vědí to i sami Francouzi. Jedna Madame se na návštěvě u nás už v tomto století kvůli tomu přímo rozčilovala. Mávala při řeči rukama, jak to Francouzi rádi dělají a zesilovala hlas: „Ti mladí teď u nás jedí cokoliv a kdykoliv a kdekoliv a jakkoliv. To přece nemůžou, vždyť jsou na to pravidla. Pak to dopadne takhle!" A opravdu: Francouzské stolování má svá krásná pravidla, obědvá se v poledne, ve škole na to byla dvouhodinová přestávka. Jí se doma, postupně a pomalu, skoro každý oběd má nejméně šest chodů: předkrm, maso, zelenina (počítají se k ní i brambory a rýže, případně i těstoviny, knedlíky neznají), salát, sýr, kompot a symbolický moučník a káva. K tomu voda a víno (i primánci je měli na stole, čtvrt litru na den), před tím aperitiv, po tom digestiv - sklenička na dobré trávení, pan Lamy z Paříže tomu říkal špunt na kafe. Není divu, že když dnes do sebe pak naházejí v kantýně v rychlosti několik sendvičů, je to poznat i na váze.

Učili jsme se také, že za revoluce byly zrušeny historické provincie a zavedeny mnohem menší departementy. Burgundsko už byl jen starobylý pojem. Teď je Francie rozdělena na oblasti (ti, kdo nemají rádi češtinu, jim říkají regiony i u nás) a Burgundsko, Normandie, Lotrinsko a podobně už něco znamená a má svou vlastní správu.

Také nás tenkrát učili, že ve francouzštině není možné jen říci, a vůbec už ne jen odseknout Ano, Ne, Prosím, Dobrý den, Postupte si, Další... Vždycky se musí dodat: Pane, Paní, Slečno nebo přátelsky: Tatí, Jano. Prostě slušně a galantně.

Vraceli jsme se už v tomto století z pouti do Lurd a zastavili jsme se v supermarché (říkají tomu po svém). Bylo nás tam plno, nikdo nám nerozuměl, přesto pokladní, narozená teprve před 20 lety, to dělala přesně tak, jak učili už nás. Trpělivě a poctivě každého oslovila, vše v klidu a ochotně. Řekl jsem si vděčné, že to s tou mládeží ve Francií není zase tak špatné. A jsem rád, když tyto francouzské manýry (manières) vidím a slyším i u nás.

Kněžský seminář v Litoměřicích

Když jsem se mamince poprvé a potichu svěřil, že se přihlásím do semináře, dala mi radu, kterou nikdo od té doby nepřekonal: „Musíš se hodně modlit!"

Tatínek mi řekl: „Ne, abys zakládal nějakou svou vlastní církev."

Své profesory jsme měli rádi, oni také s námi více prožívali své kněžství. Pan profesor Stanislav Novák vždycky přijel nabitý zážitky ze své farnosti anebo z kaplanování ve Vršovicích.

Jednou nám také řekl: „Chlapci, představte si (tímhle uváděl každou řeč): Do kostela k nám jezdí pán a vozí svou ženu na vozíčku. Teď v neděli přišel sám, a tak jsem se ho zeptal, jak snáší takové trápení. Víte, co on mi řekl: „Pane faráři, naše manželství vždycky bylo šťastné. Ale od té doby, co se to mé ženě stalo, co má poškozenou míchu, je naše manželství ještě šťastnější." To byla bomba. A to je bomba dosud.

Od té doby to říkám všem snoubencům a dodávám, že každá reklama má pět částí, které jsou pořád stejné, pouze ta čtvrtá se pokaždé mění: Mladý (1) opálený (2) štíhlý (3) člověk si koupí náš výrobek a drží ho v ruce, případně ho baští (4) a tváří se neskonale šťastně (5). Tak to však nemusí být a ani není, nadarmo se neříká, že reklama je od slova klamat. Štěstí nedosáhneme tím, že podlehneme nákupní horečce. Je zajímavé, že reklamní agenti zjistili, že i staří lidé mají peníze, a tak se v reklamě už objeví i starší člověk, ale vždy štíhlý a opálený.

V roce 1973 jsem po druhém ročníku nastoupil na vojnu. V přijímači se mnou byl na stejné rotě i spolužák Jiří. Pochodoval vždycky za mnou. Když jsme dostali povel ke společnému zpěvu, za chvilku na něho řvali: „Vojíne, proč nezpíváte?" „Nemohu." „Jak to, že nemůžete?" „Musím se smát tomu, jak Peňáz zpívá falešně!"

Když jsem byl u okresního církevního tajemníka žádat o dovolení primice v Jamách, řekl mi, že stejně ví, že jsem se v cizině školil k ideologické diverzi. Odpověděl jsem mu, že to je nesmysl, protože škola ve Francii byla státní a ne církevní, a vybralo nás tam Ministerstvo kultury naší tenkrát socialistické republiky. On mi však namítl: „A co to promítání v kostele?" Vzpomněl jsem si, že po přihlášení do semináře mi pan farář P. Bohuslav Marek řekl, abych večer v jamském kostele promítl pár diapozitivů ze svých cest. Protože jsem si při návratu z Itálie koupil běžné turistické snímky, udělal jsem to a měl jsem k tomu obyčejné vysvětlivky. Na okrese se to však dozvěděli a hned si to vyložili v tom horším, a pak mi to „pěkně" připomněli.

Ve žďárském děkanství měly 2. července 1978 být primice dvě, v Jamách moje a v Bobrové P. Jiřího Palečka. Ten si už natiskl oznámení, v počtu, který mu dovolil pan církevní tajemník (tak se mu říkalo, úředně to byl tajemník pro věci církevní a prakticky to byl proticírkevní činitel). Najednou telefon ze Žďáru, z okresu, že ta primice nemůže být 2. 7. protože v ten den se koná na Cikháji okresní mírová slavnost a věřící by se jí nemohli zúčastnit. Pokud by šli na primici, tak by o ni přišli, a proto jim úřady chtějí umožnit oboje a nám přikazují: Primice budou až v neděli 9. 7. Pokud máte už natisknutá oznámení, okres vám zaplatí vytisknutí nových. Jiří toho využil toho, dal si vytisknout novou dávku s datem 9. 7., a na těch dosavadních jemně přepsal dvojku na devítku, takže měl oznámení dvakrát tolik a mohl v Bobrové dát každé rodině.

Jeho primičním kazatelem byl pan doktor P. Alois Učeň ze Žďáru, já jsem požádal u tuto čestnou službu novoměstského pana kaplana P. Vojtěcha Suchého, pozdějšího provinciála jezuitů.

Oba oslovení kazatelé se radili s lidovým farářem o. Vlastimilem Šenkýřem z Bohdalova, jak tuto pastorační příležitost dobře a zbožně využít. On jim navrhl, že mohou dokreslit Boží lásku, která je podstatou Ježíšovy krvavé oběti na kříži i oběti nekrvavé na oltáři, jedním příkladem z nové literatury. Ať citují Čapkův román RUR (Rozumoví univerzální roboti), kde u robotů všechno funguje, ale jen mechanicky. Teprve až se objeví láska, věci se změní a postoupí dopředu. Oba kazatelé s jeho nápadem souhlasili a vložili tento příklad do své promluvy. Tím se stalo, že pár lidí, kteří stihli primici 9.7. 1978 dopoledne v Bobrové a odpoledne v Jamách, pak tvrdilo, že bylo kázání stejné. Nebylo, byl jen stejný příklad.

Kaplanem na Vranově

kostel-vranov-u-brna.jpgMaminka vždy vzpomínala, jak se chodilo z Radešínské Svratky na Vranov pěšky a jak s mou budoucí tetou spaly v kostele. Na Vranově jsem byl na praxi jako bohoslovec a pak čtyři měsíce jako kaplan od svěcení do půli listopadu 1978. Později jsem tam zavedl pěší poutě z Velkého Meziříčí a Velké Bíteše.

Kaplanem v Jedovnicích a v Ostrově u Macochy

kostel-v-jedovnicich.jpgZ Vranova jsem byl poslán na čtyři roky do jedovnické farnosti, kde díky Mons. Vavříčkovi postavili nový kostel v Senetářově. Jako student jsem na něj také něco málo přispěl a dostal jsem pak pozvánku na svěcení. Využili jí bratr se sestrou, kteří tam spolu jeli na motorce.

Při jedné hodině náboženství ve škole v Ostrově u Macochy jsem v roce 1981 dostal u tabule ledvinovou koliku. Odpotácel jsem se do sborovny a jedna ochotná paní mě odvezla na pohotovost. Děti zůstaly ve třídě samy a na pobídku malé Šárky se za mě začaly modlit. Je to i díky jejich modlitbě, že od té doby už takové problémy nemám.

Když klesl počet dětí přihlášených do náboženství pod šestnáct, neučilo se už každý týden, ale jen jednou za čtrnáct dní. I v Ostrově se to stalo. Na podzim jsem řekl tomu zbytku věrných: „Děti, máme mít náboženství každé druhé pondělí. Já bych navrhoval teď, když bude zima, učit se každý týden a pak až bude hezky, už budete mít volno." Pak jsem na to jako by zapomněl a bylo náboženství každý týden po celý rok. Fungovalo to několik let, pak přišlo nové vedení a musel jsem předem nahlásit dny, kdy přijedu, a dodržet je.

Na rodiče dělali velký nátlak. Jeden tatínek mi vyprávěl, jak ho lákali do komunistické strany. Nechtěl tam jít, proto řekl, že je věřící, i když do kostela vůbec nechodil. Pak si řekl, že za svými slovy musí stát. Začal chodit do kostela a našel i odvahu zpívat žalmy.

Na jedovnické faře byla hospodyňka Anna. Měla skutečně zlaté srdce a dobře mi poradila, když bylo nebezpečí, že hrkání po obci bude bývat bez ohledu na bohoslužby, takže by pak ministranti nemohli chodit. Šel jsem to vyjednávat podle jejích pokynů a dobře to dopadlo.

Jako kaplan jsem nabídl ministrantům, že jim připravím hlemýždě přesně tak, jak je pojídají ve Francii. Připravil jsem pro každého kluka 2 kousky. Jindra snědl jeden a nic neříkal. Hospodyňka se na něj podívala a řekla mu: „Mám za tebe sníst ten druhý?" On odpověděl naprosto upřímně: „Kdybyste mohla, tak jo."

Na ministrantských výletech jsme také zkoušeli vařit v Setonově hrnci. V ohni se rozpálí kameny, mezi tím se vykope půlmetrová jáma, do ní se pak dají ty rozžhavené kameny, na ně zabalené maso, nechá se tam kolík, vše se zahrne hlínou a udusá a pak se dírou po kolíku naleje voda a dvě hodiny čeká. Když jsme to dělali na Drahanské vysočině, dalo nejvíc práce vykopat v tom kamenitém terénu dostatečně hlubokou jámu. U Velehradu byla jáma hotová hned, ale sehnat dostatek kamenů trvalo dlouho a hodně jsme se nachodili. Inu, není lehké hrát si na pračlověky, jak říkával pan farář sloupský, když jsme tábořili na jeho zahradě.

Jako kaplan jsem jezdil ve Škodovce 105. Tenkrát před 40 roky se kradly gumy ze stěračů - stírátka. Šikovné zlodějské ručičky je z ramena rychle sesmekly a odnesly. V tehdejších mototechnách se pak těžko sháněly nové. Proto zodpovědní řidiči, mezi něž jsem patřil i já - novopečený - vždycky před zamčením vozidla svoje stírátka sundali a schovali v autě pod sedadlo, aby to nikoho nelákalo. Dělal jsem to na každém parkovišti, hlavně v Brně, ale i v dalších městech.

Dvakrát jsem si řekl, že stojím na klidném místě a že je tedy mohu nechat nasazená, a dvakrát mi je právě tam ukradli. I oni je zřejmě potřebovali, protože také jim je ukradli druzí. A jsme u dodnes žhavé otázky. Jak to řešit? Tenkrát se to dělalo tak, že když řidič přišel na parkoviště a stírátka byla pryč, „vypůjčil" si je z nejbližšího auta v sousedství, na kterém ještě zbyla. Klidně odjel, protože jízda bez nich byla pokutována a utěšoval se tím, že jeho právě postižený kolega řidič štafetu posune dál a poslouží si u dalšího souseda.

Takto přišel o stírátka i kolega kaplan Josef. Nevydal se běžnou cestou, přerušil obvyklou štafetu a odjel bez nich. Když ho zastavila hlídka Veřejné bezpečnosti a vyčítala mu to, řekl klidně: „Přece jako farář (ačkoli byl teprve kaplan) to nemůžu udělat, jako to udělali mně." Nevím už, zda mu udělili pokutu anebo ho propustili bez ní, ale jeho rozhodnutí a zdůvodnění platí pořád - žhavě žhne, neboť jasně vyplývá ze živého Slova Božího, z Ježíšova „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi". I lid to pochopil, proto se říká, že čím kdo zachází, tím také schází, a podobné moudrosti, které má skutečně odkoukané ze života.

Byl to opravdu problém sehnat a nekrást. Osobně si nemohu stěžovat, v obou mých případech se našli dobří lidé, kteří mně pomohli. Stěžoval si však jeden ředitel národního podniku, ale až za dva roky. „Vyrobili jsme dva miliony stírátek a lidé je nekupují. To přece takhle nejde, co s nimi teď máme dělat?"

 Ve farnostech Moutnice a Žatčany

kostel-v-moutnicich.jpgV Moutnicích byly tři hodové zábavy: v sobotu s moderní kapelou, aby přišlo hodně lidí a vydělalo se, v neděli s krojovanou kapelou, která předtím vedla průvod po obci a stálo to pochopitelně dost peněz, v pondělí s místními a jen pro ně, a ta byla nejlepší. Na ni jsem také chodil. Před tuto poslední zábavu jsem vložil vždy děkovnou mši svatou a komedianti se divili, že v tu hodinu měli u atrakcí prázdno.

Když jsem nastoupil do Moutnic, říkávali mi lidé z Vysočiny: „Tam na Moravě, tam se máte, lidi nemusí pracovat tak těžce jako my. Tam je úrodná půda. Zahodí pecku a vyroste z ní strom a oni jen sklízí plody. To není jako ten těžký život u nás na horách." A moji farníci říkávali nezávisle na nich: „Tam u vás na Vysočině se lidi tolik nenadřou jako my. Tam jen zasejí obilí a zasázejí brambory a do podzimu se o to nemusí starat. My tady musíme pořád jen okopávat, plet, jednotit."

Na konec roku vždy o půlnoci bývala pobožnost střídavě v Moutnicích nebo Žatčanech. Jel jsem tedy na Silvestra v půl dvanácté v noci do Žatčan. Hned jak jsem vyjel nad Moutnice, na protějším kopci zastavilo auto a zhaslo světla. Jinak na silnici nebylo živáčka. Napadlo mě, že to bude hlídka SNB a že si pak posvítí na ty, kdo si zřejmě rozjaření vyrazili na půlnoční jízdu. A bylo to tak: najednou červené světlo. Zastavil jsem a tušil jejich zklamání, když uviděli jednoho střízlivého řidiče, který říkal, že jede do kostela. Ani doklady nechtěli.

Moutnická varhanice, paní Josefa Dohnálková, hrávala v neděli na obou mších svatých. Když jsem na té ranní řekl v kázání něco zajímavého, hned to využila při hrubé. Když jsem se například zmínil, že člověk může svým úsměvem druhému zlepšit náladu i v nevlídném počasí, hned ten den zpívali mladí píseň „Slunce ať svítí, kde jsi ty." Její manžel Adolf byl mým věrným spolupracovníkem, zvláště při dopisování kronik.

Pan Antonín Sedláček za varhanami hrál v žatčanském kostele víc než šedesát šest let, ačkoli začínal v osmnácti letech jako naprostý samouk. To bylo tak: tenkrát, po první světové válce, chtěl dosavadní varhaník doběhnout faráře a v pátek mu znenadání vrátil klíče od varhan. Duchovní prosil o pomoc kostelního hospodáře, Antonínova otce. Ten neváhal a řekl: „Toníku, v neděli musíš hrát ty." Syn si na stůl namaloval klávesy a za den se naučil svou první píseň, takže sváteční bohoslužba mohla být s hudbou.

A nejsou jen spolupracovníci na kůru. V předních lavicích v moutnickém kostele vždy zůstalo po dětech více bláta. Poprosil jsem starší děvčata, aby to vždy hned po dětské mši svaté uklidila. Vzala si to za své a poctivě to plnila. Když jsem odsloužil svou poslední mši svatou v Moutnicích, řekla mi jedna z nich: „Pojďte s námi naposledy uklízet!" Dodnes na to vzpomínám.

Pohřební řečníci

V osmdesátých letech zemřel náhle v čekárně u státní silnice mladý svobodný muž ze Žatčan, který se chystal jet autobusem do práce v jednom brněnském podniku. Pohřbíval jsem ho, bylo plno lidí, a poslední slovo si vynutil také řečník poslaný z podniku. Mluvil až po spuštění rakve do země a mých závěrečných modlitbách. Připomenul nám, abychom se nenechali ukonejšit žádnými řečmi o nějakém pokračování, že prostě všechno skončilo, i když to vlastně bylo předčasně a nečekaně. Projev uzavřel tím, že podnik zemřelému děkuje za jeho práci a na závěr vyjádřil soustrast rodičům.

Cítil jsem, že to tak nemohu nechat, ale že nesmím provokovat ani reagovat ukvapeně, protože pohřbívám jménem církve. Proto jsem po jeho řeči jen krátce poznamenal: „Ještě se pomodlíme za našeho zemřelého a jeho zemřelé příbuzné" a začal jsem Věřím v Boha. Lidé pochopili, přidali se a svou víru skutečně vyznávali. Závěrečná věta: Věřím v život věčný zněla jako slavnostní přísaha a pokorná prosba zároveň.

Na tento pohřeb jsem nezapomněl ani po letech, ale až nedávno jsem zjistil, že člověk své paměti nemůže důvěřovat úplně ve všem. Při návštěvě žatčanského hřbitova jsem totiž řekl místním, že se půjdeme pomodlit k hrobu tohoto farníka a zamířil jsem k řadám směrem k faře, protože jsem si pořád myslel, že právě tam to bylo. Řekli mi však, že on je pochovaný v hrobě v řadě směrem k hřišti a že tedy musíme jít na od kostela na opačnou stranu. Měli pravdu, šli jsme tam a společně se pomodlili. Jen já jsem si musil své vzpomínky na místo hrobu opravit, i když jsem si tak dlouho myslel, že to bylo směrem k faře. Lidská paměť - i ta moje - je tak nedokonalá.

Jak to bylo s Maryšou.

Bratři Mrštíkové napsali ve stejnojmenném realistickém dramatu, že Maryša svého o mnoho let staršího manžela nakonec otrávila. Skutečnost však byla jiná, než jak ji sourozenci Alois a Vilém popisují. Na moutnické faře zůstaly třetí opisy matrik, z kterých vyplynulo, že když Maryša v moutnickém kostele slíbila před Bohem svému muži (o 15 let staršímu a vdovci k tomu) věrnost, také ji zachovala. Třicet devět roků spolu klidně žili a měli ještě sedm dětí. Snažila se být dobrou matkou všem 6 dětem, 3 vlastním (další 4 jí zemřely v dětském věku) i 3 nevlastním.

V Brně jsem se kolem roku 1985 setkal s francouzsky mluvícími turisty, tenkrát to byla vzácnost. Ukázal jsem jim pár pěkných míst, oni mi pak z vděčnosti dali bankovku v hodnotě 50 švýcarských franků. Poděkoval jsem a schoval si ji. Kdybych se dostal někdy ven, bude to pěkná sumička. Když jsem pak jel za naše peníze vlakem do Říma na svatořečení blahoslavené Anežky, vzal jsem padesátku potají s sebou. Koupím si za ni lístek z Vídně do Mariazell. Také jsem tam cestu přerušil a na nádraží šel vyměnit bankovku za šilinky. „Už neplatí," řekla mi paní u okýnka. Tak jsem jel do Mariazell stopem. Moc se to nedařilo, blížil se večer, byl jsem bez peněz, a v té chvíli jsem vzpomínal, jak za monarchie bylo od nás ve Vídni podobných nešťastníků daleko víc. Nakonec to dopadlo dobře, musel jsem sice přespat na nádraží, ale do Mariazell jsem se dostal. Jen jsem se divil, že v přímluvách se modlí za Československo. Nemohou přece vědět, že jsem tady mezi lidmi. To už začaly události po 17. listopadu, o kterých jsem se na cestách nedozvěděl.

Velké Meziříčí, Netín, Bory, Uhřínov

kostel-vm.jpgKdyž jsem nastoupil do Velkého Meziříčí, měl jsem už šedivé vlasy. Řekli: „Je mu 40 a vypadá na 50." Když děti v Borech nemohly v náboženství přijít na to, kdo je jejich děkanem, napovídal jim mladý kaplan: „Kdo sem jezdí v neděli do kostela?" „Jo, ten starej bělovlasej."

Do farnosti patřila i obec Vídeň. Když nastoupil novokněz P. Ludvík Bradáč a měl první mši svatou u nás, řekl jsem mu u oběda: „Odpoledne jedeme do Vídně, budeš tam dávat novokněžské požehnání." „Nemohu, nemám s sebou pas, nechal jsem ho v Brně." Podobně před primicí našeho rodáka P. Jiřího Bradáče ho sháněli jeho známí u nich doma. Tam jim řekli, že šel na faru. My jsme jim řekli, že tady byl, ale teď odjel do Vídně kvůli limonádám na primiční hostinu. „A to musí mít pití z takové dálky," vyhrklo jim.

Když jednou oddával P. Vladimír Záleský, šel jsem do kostela cosi upravit na nástěnce v boční lodi. Ze strany jsem viděl, jak svatební hosté měli v lavici v rukou otevřenou láhev alkoholu a jak si potají nahýbali. Jemně jsem na ně zahrozil. Asi to špatně pochopili, protože hned na mě začali prsty kývat, abych přišel blíž, že mi také dají napít.

Svatý Mikuláš, kterému je zasvěcen kostel ve Velkém Meziříčí, je i patronem lidí ohrožených vodním živlem. A voda dokáže potrápit! Po městě je možno najít značky, kam až sahala voda při poslední velké povodni 21. května 1985. Přímluvu sv. Mikuláše jsme poznali v noci mezi 13. a 14. květnem 1996, kdy se prudce stoupající hladina Balinky zastavila 20 cm pod kritickou čarou, při jejímž dosažení by už musela být provedena evakuace. Svatý Mikuláš je také patronem obchodníků a dětí.

Ve většině přifařených obcí byly poutě a kde nebyly, tam jsme je zaváděli. Začalo se s Martinicemi - pouť se chystala pochopitelně na sv. Martina. Při první pouti v roce 1990 se v sobotu odpoledne zpovídalo v kulturním domě, pak tam byla zábava, v neděli nad ránem se tam uklízelo a dopoledne (po krátkém spánku těch obětavých občanů) tam o. Vojtěch Kodet sloužil mši sv. Odpoledne tam byla pobožnost a beseda. Večer jsme pouť zakončili společným Anděl Páně u zvoničky. Vzpomínám si na vděčnost Bohu, jeho svatým i farníkům, ale také na klid v duši, protože jsem jasně cítil úlevu: Zítra nebudu volán na okres, abych zase vysvětlil, co jsem si to tam dovolil dělat. Na pouť pak přijížděl i svatý Martin na koni a odpoledne na něm vozil děti. 

Když v květnu 1994 v Lavičkách v předvečer žehnání právě dokončené kaple blahoslavené Zdislavy uzavíral otec provinciál P. Ambrož Svatoš duchovní přípravu, žehnal i zvon. Při přímluvách přišel vždy jeden zástupce každé věkové skupiny, přednesl prosbu, klepl na zvon a lidé odpovídali. Jako poslední nečekaně uchopil kladívko sám otec Ambrož a řekl: „Ať je paní Zdislava svatořečená", a klepl na zvon. Do roka byla.

V prosinci 1994 proběhlo zkoumání zázračného uzdravení MUDr. Straky, které bylo vyprošeno modlitbami k blahoslavené Zdislavě. Jsem rád, že jsem se na celém šetření mohl podílet jako notář a překladatel spisů do francouzštiny. Poznal jsem přitom blíže o. Ambrože a zapamatoval si jeho přístup ke starým lidem. I v domově důchodců říkal všem: „Dorostenci a dorostenky". Když se lidé divili a namítali mu, že tento věk mají dávno za sebou, zdůraznil: „Všichni přece máme dorůstat do Božího království. Proto jsme dorostenci v každém věku."

V roce 1996 pak byla stavba naším otcem biskupem Vojtěchem Cikrlem zasvěcena jako kostel svaté Zdislavy.

Rok na to se na jeho věži usadili čápi. Zedníci, kteří si pamatovali, jak je tam úzká plošinka, žasli nad tím, jak na tak malém prostoru mohli postavit tak velké hnízdo. A lidé se divili, jak jsme toho dosáhli, že na posvátné budově zasvěcené patronce rodin, je tak pěkný a výmluvný symbol rodiny.

Ve čtvrtek 11. června 1998 bylo v Lavičkách první Boží Tělo. Ačkoli byly přichystány 4 oltáře po obci, zůstali jsme v kostele, protože lilo jako z konve. Na konec obřadů pršet přestalo a my jsme přece jen vyšli ven před kostel. Po modlitbách nastala chvilka ticha a všichni se připravovali k závěrečnému požehnání. Do toho se však z věže ozval klapot čápů. Sebešikovnější režisér by to lépe nepřipravil. To Bůh Stvořitel poslal své tvory, aby po svém oslavili tajemnou přítomnost jeho Syna mezi námi.

Čápi na věži kostela v Lavičkách každého jara pravidelně nasedali. Šest let však mladé nevyvedli, vždycky měli smůlu. Až 28. června 2003 se nahoře ozvalo pípání a dole se válely dvě prasklé skořápky. Obě čápata se měla k světu, rostla a učila se létat. 2. září o čtvrt na devět mladí čápi spolu s rodiči odletěli do Afriky. Podle nového kalendáře už není sv. Řehoře 12. března, ale 3. září. Právě toho dne ti čápi z Laviček letěli přes moře. Kalendář se změnil, ale pranostika byla dodržena!

Když za mou maminkou přijeli na faru její vnuci, jezdili se mnou po večerních bohoslužbách a měli k tomu své komentáře. Ve dnech, kdy byly na řadě Lavičky, se pravidelně ptali, jestli zase pojedeme do Sedátek. Vnuci asi znali jména obcí na sousedním třebíčském okrese, kde jsou Kojátky a Pozďátky. Přitom Lavičkám daly jméno můstky, které vedly přes potok protékající středem návsi, tedy lávky - Lavičky. Když byl mezi koncem války a únorem 1948 starostou tatínek naší milé hospodyňky Marie Malcové, zařídil za tak krátkou dobu nejen zakrytí potoka, ale i telefon do obce a místní rozhlas. Když za maminkou přijely vnučky a někam jsme s ní šli, ta mladší se mě pak ptala: „Strýčku, proč každému říkáte: Nový kámen?" Nedošlo mi, na co se ptá, až vysvětlila, že takto vždy odpovídám na pozdrav. A skutečně, když mi někdo řekl „Chvála Kristu," odpověděl jsem mu pokaždé: „Na věky. Amen."

V roce 1997 jsem jel do Francie na Světové dny mládeže. Přípravný program pro Čechy byl v diecézi Belfort. Na závěr byl večer, kde se představily všechny přítomné národy. Na podium se dával pro každý z nich nějaký symbol. Češi tam dali pochopitelně láhev Plzně, Libanonci obraz cedru, mladí z Guayany model rakety, protože v této kolonii je francouzská pokusná střelnice. Byli tam i Maďaři a Poláci. Když tam jménem těch posledních dávali láhev vodky, vyvolalo to úsměvy po celém sále. Na konci setkání se však ujala slova mladá Polka. Perfektní francouzštinou řekla, že je zamrzelo, že jim vybrali jako národní symbol láhev alkoholu. Řekla, že všichni u nich doma si uvědomují, jaké velké zlo to je, a snaží se mu zabránit. Zakončila tím, že si však myslí, že by tam měl být pro jejich vlast jiný symbol. „Nezapomeňme, že jsme dali světu Jana Pavla II." Ohlas byl ohromný.

Na popud Jana Pavla II. založili v Polsku hnutí Kruciata wyzwolenia - Křížová výprava za vysvobození - z alkoholismu. Členové tohoto sdružení se modlí za vyléčení z této nemoci a chtějí podpořit alkoholiky, kteří se chtějí své závislosti zbavit, a proto už nesmějí nikdy alkohol ani ochutnat. Proto se členové Kruciáty dobrovolně zříkají alkoholu a slibují, že jej ani nebudou nikomu kupovat, dávat a ani se nebudou skládat na takzvanou „flašku k narozeninám". Jsou pouze dvě výjimky: Cukroví s alkoholem a mešní víno při mši svaté. Když se jeden z mých kaplanů setkal s člověkem, který právě upřímně bojoval s tímto zlem, řekl mi, že ho podpoří a do Kruciáty se přihlásí. Přihlásil jsem se také a už jsem v ní zůstal. Dost lidí se tomu diví, protože pak člověk nemůže ani brigádníkům nabídnout malé štamprle, někteří považují toto rozhodnutí za nerozumné. Mně však potěšilo, když mi polští kněží, kteří působí ve Slavkovicích, na to řekli: „Rodiče jsou také členy Kruciáty."

Po povodních v roce 2002 jsem jel autobusem předat naši sbírku přímo do jižních Čech a při návratu jsem 4. září 2002 v 17.40 hod. v Praze Roztylích nastoupil do Metra na lince C. Hned jak jsem vstoupil do vozu, vstala mladá dívka, která seděla naproti dveřím. Ohlédl jsem se, ale za mnou už nikdo nešel. Proto jsem jí s úsměvem poděkoval a okamžitě si tam sedl. Pocity jsem však měl všelijaké. Bylo to poprvé v životě, že mi někdo nabídl místo.

Dva přesné citáty z Velkého Meziříčí: „Pane děkane, lidi říkali, že by se to mělo udělat jinak, navrhují tento způsob" (už jsem zapomněl, o co přesně šlo). „Dobře, ale prvně mně řekněte, kteří lidé?" „Já a paní Nováková." 

Jeden z farníků mi dal za pravdu, když jsem řekl, že jsou jen dva druhy lidí. Jedni něco dělají a druzí na všechno nadávají. Jakmile totiž člověk začne něco dělat, už nemá čas nadávat.

Večerní klekání ve Velkém Meziříčí bývalo v 6 hodin, v letním čase pak v 8 hodin. Když jsem to chtěl na podzim vracet na 6. hodinu, řekla mi jedna maminka: „Nechte to na osmou hodinu, naši kluci si poslechnou večerníček, umyjí se, vyčistí zuby a obléknou do pyžama. Potom otevřeme okno, a když začne zvonit, pomodlíme se a pak hned jdou spát." Proto zvonilo klekání v 6.00 - 12. 00 a 20.00 hodin.

Proč se vlastně hrká?

Všude vycházejí knížky, jak prožít Velikonoce. Jsou v nich recepty na zdobení kraslic, na pečení cukroví a na nejrůznější druhy dalších pokrmů. Občas se tam objeví také návod na správnou pomlázku. Tou se tyto svátky zakončují. Zahajují se však hrkáním. Víme ale, proč se vlastně hrká?

Každého potěší, když uslyší zvon nebo aspoň školní zvonek oznamující konec hodiny. Školní zvonek určuje denní rozvrh hodin, klášterní zvon zase svolává bratry nebo sestry k modlitbě, práci i odpočinku. (Je zajímavé, že v přísných klášterech mají místo zvonů kládu, na kterou buší dřevěnou palicí. Jáhen František Řezníček si to sám v Řecku vyzkoušel.)

Kostelní zvony (kromě umíráčku) znějí vždy radostně, protože oznamují radostné události: zvou na bohoslužby, vítají poutníky, provázejí novomanžele, ohlašují nový rok. Během velikonočního třídení si ale naopak připomínáme události bolestné a smutné: na Zelený čtvrtek byl Pán Ježíš zrazen a zajat, na Velký pátek byl za nás mučen, ukřižován a pohřben a v hrobě odpočíval po celou Bílou sobotu. Proto v tyto tři dny nezvoní zvony, ale ozývá se smutný zvuk dřevěných hrkaček. Protože tento pokyn vydal papež, lidově se říká, že „zvony uletěly do Říma".

Ke všem zvykům se však časem připletou i pověry. Byli lidé, kteří se domnívali, že když zjara udělají velký rámus na polích, budou mít na celý rok pokoj od hlodavců. Proto se kdysi hrkalo a řehtalo o sto šest. Je pravda, že hlodavci před hrkači sice okamžitě utekli, ale brzy se spokojeně vrátili.

Zvon zaznívá z věže a je slyšet po celé obci. Hrkačky dělají velký rámus, ale není je tolik slyšet, proto se s nimi obcházejí všechny domy. U křížů se pak zpívá píseň vyjadřující zármutek člověka nad Kristovým utrpením a modlí se Anděl Páně. Dnes bývá křesťanský význam hrkání odmítán, mnozí berou tento zvyk jen jako příležitost k pořádnému rámusu. Při nejlepším řeknou, že jdou vítat jaro.

Chraňme si toto dědictví otců a nenechme ho ničím pokazit. Po vzoru našich věřících předků i my takto "poděkujme Kristu Pánu za každičkou jeho ránu".

První modlitba na místě kostela

Když bylo těsně před Velikonocemi 2003 schváleno, že ve Slavkovicích se postaví kostel Božího milosrdenství, vypravili jsme se tam hned při nejbližším svátku na pouť. Na místě budoucí stavby, na opuštěné školní zahradě, která tenkrát ještě patřila městu, jsme se modlili korunku k Božímu milosrdenství. Nejlepší však bylo, že jsem to hlásil otci Pavlovi Habrovcovi jako pouť ve smyslu jednou za rok, kolem dne, kdy je v kalendáři svátek toho jména nebo události, které je kostel zasvěcen. On to pochopil jako pouť ve smyslu poutního místa (na Svatý Hostýn se přece putuje po celý rok). Tak vlastně vzniklo poutní místo k Božímu milosrdenství.

Mocní přímluvci - sv. Mikuláš a sv. Josef

V roce 2006 napadlo dost sněhu a ten pak zůstal ležet od Vánoc až do konce března. Způsobilo to, že ploché střechy na stadionech se pod jeho tíhou propadaly. V půli března jsem si řekl: „Až to začne tát, zase bude nebezpečno  i v městě velkém mezi říčkami OSLAVOU a BALINKOU. Musíme prosit Boha a dovolávat se ochrany sv. Mikuláše i sv. Josefa, jehož socha stojí blízko řeky." Na jeho svátek v neděli 19.3. jsme k ní šli, modlili se za ochranu a pak jsme ještě šli na most a řeku jsem žehnal. Za týden nastal letní čas a v pátek 31.3. v 18 hodin se do klidného jarního podvečera, kdy bylo bezvětří a slunce ještě svítilo, najednou rozezněl městský rozhlas. Byli jsme varováni, že se blíží povodňová vlna a oznámili nám, že za chvíli rozvezou hasiči k domům blízko řeky pytle s pískem, ať je využijeme. Na faře jsme to udělali také, pak jsem otevřel kostel k modlitbám. Po západu slunce už svítila jen radnice, kde jednal krizový štáb, a kostel. V 10 večer jsem zhasl a šel spát. Ráno jsem se dozvěděl od občanů, kteří nespali a vše sledovali, že Oslava kulminovala v jednu hodinu v noci, že se rozlila po nábřeží právě v blízkosti sochy sv. Josefa a zaplavila je jen do výše 1 až 2 cm nad povrch ulice. Lidé v ní stáli a fotografovali se a ukazovali pak, jak díky blesku se jejich postavy odrážely v tmavé vodní hladině. Děkujeme za Boží ochranu, děkujeme mocným ochráncům, sv. Mikuláši i sv. Josefu, že se stále přimlouvají.

Nejhlubší zážitek

Před výstavou o době lucemburských králů na Pražském hradě přijel právě odtamtud odborník dojednat zápůjčku naší Madony, která z té doby pochází. Po vyřízení všech složitých papírů a sjednání záruk pro tak vzácné dílo, mi říká s velkou touhou: „Rád bych se na ni ještě teď chvilku podíval. Umožníte mi to?" „Ano, jistě," řekl jsem mu, ale v duchu mě napadlo: Teď to praskne. Taková vzácnost a my ji necháváme v otevřeném kostele, zabezpečeném jen šňůrami a signalizací. (Ta by sice při překročení šňůry začala houkat, ale než by tam někdo z fary doběhl, zloděj odnese v klidu, co chce.) Bylo před polednem, když jsme vstoupili do kostela. V zadní lavici se právě usebraně modlil starší muž. Odborník mi potichu a uznale říká: „Vidím, že máte zajištěný stálý dozor, to je správné."

Bože, děkuji ti, že nás nikoho nikdy nepodrazíš. Děkuji ti za vše, cos mi dal i vzal, co mi dáváš i co mi bereš. Buď tvoje jméno pochváleno.

Tři třetiny

Ty tři třetiny v hokejovém zápase nejsou nikdy stejné kvůli střídání a trestání hráčů. Stejně tak nejsou stejné třetiny ve farnosti, která se musí vypořádat s přeložením svého duchovního pastýře. První třetinu tvoří lidé, kteří změnu přijmou s velkou lítostí. Druhá třetina si oddechne, protože všude jsou pochopitelně lidé, kterým farář „nesedne" a není to ani jejich ani jeho vina. Třetí třetina jsou lidé, kteří vždycky půjdou se svým duchovním pastýřem, protože jsou pevně přesvědčeni, že každý kněz, ať je mladý nebo starý, ať chodí v černém nebo v kraťasech, ať zpívá nebo bručí, chce vést svěřené ovečky k Dobrému Pastýři Kristu.

Na třetí třetině vždycky záleží, nejen v hokeji, ale i ve farnosti. Moc bych si přál, aby ta třetí byla ve všech našich farnostech ta nejsilnější.

Toto jsem nejprve řekl v kapli v Mostištích při kázání. V sakristii mně pak desetiletý ministrant Stanislav řekl: „Pane děkan, já su ta třetí třetina. Budu ministrovat dál."

Křtiny

kostel-krtiny.jpgPřed večerním zamykáním kostela, když už byla tma, nechal jsem svítit jen jedno světlo dole u hlavního oltáře. To pak ozářilo milostnou sochu Panny Marie (od slova vyprošené milosti) takovým způsobem, že bylo vidět jen tvář Božího Synáčka, která úplně zakryla tvář jeho Matky, takže opravdu byla v jeho stínu. Pravá služebnice Páně, která ustoupila, aby Spasitel vynikl. A vždycky jsem ji prosil, abych to dokázal také tak, zůstat služebníkem Pánovým přes různé choutky a pochoutky, prostě vytrvat!

Velké Jubileum 800. výročí zjevení Panny Marie jsme začali v sobotu 1. 5. 2010 s panem kardinálem Giovanni Coppou (jeho jméno Češi přátelsky překládali Jenda Hromádka). U nás působil jako apoštolský nuncius (velvyslanec Svatého stolce u naší vlády), byl tedy státní hodnostář a proto bylo pěkné, že veřejnoprávní televize zařídila přímý přenos do celé ČR.

Jubileum jsme ukončili s naším otcem biskupem Vojtěchem na Krista Krále 21.11. Naše televize NOE to zase přímo přenášela po celé vlasti.

Středem jubilea byla mše svatá v blízkosti místa zjevení v Bukovince. Sloužil ji právě v den zasvěcení místního kostela 15. 8. otec biskup Pavel Posád a ze Křtin jsme tam šli pěšky. Bouřce, která se kolem nás točila, jsme unikli, pak sice trochu pršelo na začátek mše svaté, ale po proměňování už svítilo sluníčko. Zato ve Křtinách byla taková průtrž mračen, že ti, kteří chtěli jet autem až těsně před začátkem, si netroufali vůbec vyjet. Při kázání nás otec biskup upozornil na krásu okolní krajiny a připomněl, že Panna Maria si vždy uměla vybrat nejlepší místo pro své zjevení.

Jako v každé farnosti jsme i zde obnovili hrkání před Velikonocemi. Takto se všichni už na Zelený čtvrtek dozvědí, že začínají velké svátky velikonoční.

Mnoho dvojic si přálo mít svatbu ve Křtinách. Zažil jsem i svatby s úředním překladem (musí být u všech cizinců, kromě Slováků). V tom případě jsem česky řekl otázku, zda si dotyčný třeba Brazilec bere přítomnou slečnu, tlumočnice - její spolužačka, která už měla státní zkoušku, to řekla portugalsky, on řekl: „SI", tlumočnice „ANO" a já jsem mohl pokračovat. V případě ženicha z Kolumbie přišly na řadu studentky hispanistiky.

Mnoho dvojic podlehlo zase jakýmsi pověrám o rýži, snad věřilo i pověrám, že tato základní potravina přináší štěstí, pokud se s ní tak okatě (až nestydatě, řekl bych při vzpomínce na hrstku rýže na jeden den v Indii a na hladomor v Severní Koreji) plýtvá a tento cizí a pohanský zvyk prosazovalo. Pouze jednou se stalo, že svědkyně se mě zeptala, kde máme koště a lopatku, že to zamete. Ostatní to nechávali na schodech před kostelem ležet, zatímco na schodech před hospodou nebo hotelem pak musí novomanželé všechny střepy osobně zamést.

Když pak zapršelo, byla z toho mazanice, která se lepila na koberce. Proto jsem vždy v sobotu večer šel rýži zamést. Jednou jsem přišel před kostel právě, když se tam se k sobě tak hezky a čistě tulili dva zamilovaní. Řekl jsem jim: „Pokud se zde budete brát, řekněte prosím svým hostům, aby na vás rýži neházeli. Já to pak musím celou hodinu uklízet." „Tak dlouho", namítli nevěřícně a pomohli mně s tím. Byli jsme ve třech hotoví za 20 minut!

Svatební páry jsem vždycky doprovázel až k chrámové bráně, i když mi jeden spolubratr namítal, že už jsou dospělí, že ven trefí sami, že on s nimi nepůjde. Technicky to tak je. Po podpisu listin se však gratuluje. A to není možné dělat šeptem a s rukama připaženýma. Je pochopitelné, že se lidé u toho smějí a objímají. Když se to však začne hned před oltářem Páně, u kterého právě zazněl posvátný slib, že s pomocí Boží ponesou spolu všechno dobré i zlé až do smrti, není to asi úplně to pravé. Proto jsem vždy vyzval hosty, ať udělají pěknou uličku a pak se postupně zařadí za novomanžele, kteří šli hned za mnou. Také jsem je prosil, aby netleskali, ti dva přece nehráli žádné divadlo. Naopak! Venku jsem novomanželům krátce poblahopřál a řekl ostatním, aby v tom pokračovali. Tím pádem byla nejprve ta blahopřání s úsměvy a s objímáním a teprve pak ty další řeči a atrakce. Ti, kteří to připravovali v čase, kdy se ostatní v kostele modlili za blaho, štěstí a Boží požehnání pro novomanžele, museli se svými nápady počkat, což nikomu neuškodilo, naopak! Vzpomínám jen, jak přímo hladově čekali u dveří s chomoutem, bičem a někdy i s okovy, jakoby měli někoho zatýkat, a byli překvapeni, když jsem první vyšel já .... Přece jen si netroufli ten chomout na mě hodit.

Další zvyk - a nejen křtinský - mně také nedělal dobře. Mladí mají hody, obléknou kroj, všude jich je plno, ale do kostela nejdou, leda se před ním jen společně vyfotí. Co s tím, najde se lepší řešení, když pravá „hodová neděla" má mít i hodovou mši svatou i hodování doma. Právě v té době měl P. Michal Seknička na starosti farnost v sousedních Babicích a na přednášku pro lektory pozval P. Marcela Javoru. Když on mluvil o čtení Slova Božího, zdůraznil, že záleží i na řeči mezi lidmi a o lidech. Řekl, že když musíme někoho kritizovat, máme ho před tím třikrát pochválit. Dá se to udělat nejen naoko, ale podle pravdy, jen se musí chvilku hledat a více přemýšlet. Napsal jsem tedy článek o křtinských hodech, v něm pochválil jejich přednosti a výjimečnost -- a bylo co chválit. Zakončil jsem přáním: hodová mše svatá s krojovanými páry v neděli dopoledne jako duchovní vrchol slavných dní. Byl jsem vyslyšen až když jsem ze Křtin odcházel. První hodovou mši svatou sloužil pro místní mládež už můj mladý zástupce, kaplan P. Lubomír Řihák. Jako komentář nemusíme opakovat francouzské a Karlem Gottem proslavené C´EST LA VIE - Tak už to v životě chodí! Zkušenost víry nám už tolikrát ukázala: Co Bůh řídí, dobře řídí. Buď jeho jméno pochváleno. A člověk si vždy musí říci, jak nás to učil P. Jiří Hájek, který radil: „Ptej se sám sebe: O co ti jde?"

Z poutních kazatelů si nejvíc pamatuji na P. Stanislava Krátkého a jeho dvě otázky, které stále dával všem. Uznejte sami, že jsou potřebné pořád a pro všechny. První byla: „Jak zní naše Ano?" „Ano, a rád(a), i když je to těžké." Druhá byla: „Jak zní naše Ne, když nám ďábel něco nabízí a svádí nás?" „Ne!" „A co když nás ďábel láká dál a říká: ´Aspoň kousek.´?" „Vůbec nic!" „A když pokračuje: ´Jenom kousíček.´? „Táhni!" (biblicky by to bylo: odstup, satane.)

P.S. V neděli 22. 5. 2011 na závěr kongresu o Božím milosrdenství ve Slavkovicích bylo společné zasvěcení. Všichni při té modlitbě stáli, ale já jsem se zul a klekl si, protože to bylo na našem poli. Zažil jsem při tom skutečně slzy radosti a vděčnosti. V neděli 21. 4. 2013 měl ve Křtinách druhou primici rodák ze Slavkovic, můj synovec, P. Josef Peňáz.

Nové Veselí a Bohdalov

Bylo pro mne velkým překvapením, když jsem se náhle dozvěděl, že mám nastoupit do Nového Veselí, do svého rodného kraje. Vždyť na věže kostelů v Obyčtově, Ostrově, Novém Veselí a Bohdalově jsme se z Vejdocha dívali každou neděli, když jsme šli pěšky do farního kostela v Jamách. A první cizí člověk, který u nás doma spal, když mně bylo asi 10 let, byl pan kamnář Bělík z Nového Veselí, protože nám dělal nová kamna. Dodnes v nich švagrová Miluška peče.

Myslel jsem, že to zde dobře znám, ani zvláštnosti nářečí z okolí Nového Města na Moravě (které kupodivu už patří mezi ta východočeská) mě nepřekvapily a nemusel jsem si dávat pozor, abych tak nemluvil, protože kvůli tomu se mně vždycky tolikrát smáli. A zde tak mluví všichni.

Přesto jsem byl překvapen, když v Novém Veselí řekli, že fara je za potokem. Vždyť to je řeka Oslava, která s Balinkou někdy ve Velkém Meziříčí vzbuzovala velké obavy, napadlo mě hned. A oni řeknou potok. Zmínil jsem se o tom jedné farnici z Velkého Meziříčí. „Vždyť mají pravdu," hned mi odpověděla.

Novoveselský varhaník Jan Vencelides se svým sborem (i s členy jamského sboru) zpíval na mé primici, na varhany tenkrát hrál jeho tatínek. Jeho vnuci hrají a zpívají dnes doma i v Bohdalově. Když pan Vencelides umřel, byl jsem už objednán na operaci kýly a smířil jsem se s tím, že na pohřbu budu chybět. Po příchodu do nemocnice mne však odmítli, protože jsem přehlédl, že se nastupuje den před stanoveným termínem operace. Poslali mne domů, ať se dostavím za týden, ale už v předvečer, takže jsem ho mohl pohřbít a ještě jednou mu poděkovat.

Novoveselské náhodičky

V květnu až červenci 2017 byla díky spolupráci kraje Vysočina, ministerstva kultury, farnosti, městyse, okolních obcí, družstva vlastníků a podnikatelů opravena střecha a vazba věže. Celá konstrukce byla spuštěna na zem, zde byla vazba citlivě vyspravena a dána nová měděná krytina.

V pondělí 10. 7. 2017 byla opravená helmice vyzvednuta jeřábem na své místo. Právě když dosedla na své místo, rozezněl se zvon. Bylo pravé poledne. Byla to náhoda? „Takové věci se píšou do kronik. Tak jsme to udělali," řekla naše kronikářka.

Pro slavnost Božího Těla v Novém Veselí v neděli 3. 6. 2018 složila místní kapela novou fanfáru. Když zazněla poprvé u prvního oltáře, měl jsem pak přečíst pokyny pro cestu k druhému oltáři. Nadechl jsem se, ale hned se však odmlčel. Na hnízdě na obecním úřadě (staré škole) totiž v té chvíli spustili čápi fanfáru svou: klapali zobáky zhruba stejně dlouhou, jako před tím hrála dechová kapela. Mohlo to být připraveno? Byla to náhoda?

O Bohdalově se za mých mladých let vyprávělo, že tam na letní zábavě jeden kluk vyzval k tanci děvče, které ještě nemělo vyjitou základní školu. Dostal od ní tuto odpověď: „Blázníš, vždyť je tady učitel i farář!" Je opravdu škoda, že kněží ani učitelé už nebydlí ve svém působišti, už nepůsobí svou přítomností. Tím víc mě vždycky přijde líto, když vidím zrušenou anebo dokonce zbouranou školu.

Sestra Marie Dvořáčková byla dobrou duší pro bohdalovskou faru a farnost po 60 let: Když jsem nastoupil, oslavila ve svěžesti i své devadesátiny. Pak ji odvezli do nemocnice a tam mě řekla: „Devadesát let jsem chodila, teď už chodit nebudu." A do týdne pak odešla - do Otcova domu!

Do dějin může farnost bohdalovská vstoupit i prvním sázením stromků na památku prvního svatého přijímání. Loni se podařilo, že při druhém svatém přijímání - v pondělí po slavnosti a ve všednějších šatech - děti po mši svaté doslova prolezly celý kostel a pak před ním zasadilo každé z nich jeden lískový oříšek na památku včerejší životní události. Pokaždé když půjdou do kostela, si tak mohou tento svůj velký den připomenout, a až keře začnou plodit, mohou ochutnávat samy anebo i se svými dětmi. Letos zasadily růžový keřík k základům misijního kříže. V Novém Veselí sázely děti až letos k těm základům okrasné jeřáby. Jinde zatím asi podobné památeční sázení nebylo. Třeba bude, stromy se mají sázet a děti u toho mají být.

Když v zimě večer zhasneme v kostele v Novém Veselí poslední světla, vidíme jen obraz Boha Otce s otevřenou náručí na klenbě nad hlavním oltářem. Díky pouličnímu osvětlení tam září celou noc. Dost lidí si dává na úmrtní oznámení verš jedné básnířky, že nastala noc a pak žádné ráno. Láska Boží nás však provází ve dne v noci, i za hranicí smrti nás v Otcově domě pořád čeká jeho otevřená náruč.... A je moc pěkné, že u sv. Václava to máme před sebou i nad sebou ve dne v noci na očích.... Ať to zůstává i v naší mysli, a hlavně v srdci! Vždyť každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti ....

Pěší poutě

Pouť do Říma

15. května 2000 nám, šesti poutníkům, požehnal otec biskup Vojtěch Cikrle. O den později jsme se vydali na pěší pouť z Vranova nad Dyjí do Říma. Předpokládali jsme, že budeme na cestě 40 dní, nakonec jsme dorazili k cíli už po 33 dnech - 18. června. Těch 1178 km pěšky jsme věnovali Pánu Ježíši k jeho 2000. narozeninám.

Vzpomněl jsem si na jednu maličkost: Když jsme překročili řeku Pád, šel jsem první. Na okraji silnice bylo hodně zajetých ondater. Vždycky jsem hůlkou zdechlinu odhodil do příkopu. Měl jsem dojem, že bratřím poutníkům připravuji čistou cestu, a neuvědomil jsem si, že se tím zvedne dost prachu, který pak musí dýchat. Při první zastávce mi řekl bratr Miloš naprosto bezelstně: „Teď už chápu, proč poutníci kdysi roznášeli mor po celé Evropě!"

Z pouti jsem si přinesl dvě poučení: První je spíše osobní: S pomocí Boží člověk dokáže víc, než si myslel. Když jsem v sobotu 15. ledna 2000 večer uslyšel v telefonu otce Jindřicha Bartoše: „Jdeme pěšky do Říma, nechceš jít s námi?", uvědomil jsem si, že na takovou nabídku se nedá odpovědět NE. A bylo možné jít i díky tomu, že oba tehdejší kaplani o. Petr a o. Josef rádi učili náboženství a s katechetkami si rozebrali všechny třídy, takže jsem ten rok neučil, i díky tomu, že ve farnosti byli ještě dva čiperní kněží důchodci - o. Josef Martinásek a o. Jiří Bílek. Strach, zda to zvládnu, jsem však měl, a velký. Neřadím se mezi žádné vytrvalce. V Moutnicích se každý rok putovalo pěšky do Žarošic. Bylo to 25 kilometrů a chodilo se tam první nebo druhou sobotu v září. V ty dny bývala ve farním kostele každý rok svatba. Když mě mladí farníci zvali, abych šel s nimi, říkal jsem jim se smutným výrazem: „Škoda, že s vámi kvůli té svatbě letos nemohu jít." Ve skutečnosti jsem však byl rád, že mám výmluvu, která vypadala důvěryhodně. Takže jsem opravdu nebyl trénovaný. V posledních letech jsem pouze jednou za rok chodil při hlavní pouti z Velkého Meziříčí do Netína a zpět, což je přibližně 20 kilometrů. Proto jsem si řekl: „Za ty čtyři měsíce, co zbývají, si vzdálenost od nás do Říma musím nachodit předem." A skutečně jsem začal poctivě trénovat. Hned v neděli 16. ledna jsem ušel víc jak třicet kilometrů s tím, že když padnu, padne i celý smělý plán. Díky Bohu jsem toho prvního dne došel, ačkoli noc a vstávání ráno byly kruté. Pak jsem hodně šlapal po okolních silnicích, i když jsem často musel odmítat nabídky dobrých lidí ke svezení.

Druhé je duchovní. Překročili jsme dvakrát státní hranice, poprvé hned první den mezi Moravou a Rakouskem, italsko-rakouské pak třináctého dne. Když jsem potom kreslil mapku naší pouti, uvědomil jsem si, jak máme ty hranice vryté do paměti. Už dítě na základní škole pozná podle tvaru hranic Českou republiku a další státy. Na mapě jsou ty hranice namalovány výraznou červení. V minulých dobách byly také někdy skropeny červenou krví. Prolévali ji naši i italští vojáci při bojích na řece Piavě a ve všech dalších válkách. Na hranicích také někdy vykrváceli ti, kdo byli zastřeleni či postřeleni při útěku do svobodného světa. A někdy i chlapci, kteří právě tam museli narukovat.

V terénu však hranice vůbec nerozeznáte. Moravský břeh Dyje je stejný jako ten rakouský. Na italské straně hranic je stejná příroda jako na rakouské. Hranice jsou opravdu něco nepřirozeného a umělého. Proto můžeme být jen rádi, že v nové Evropě už hranice mezi státy nejsou tím, čím byly v minulosti, že nastal volný pohyb osob i zboží. Proto jsme také děkovali Bohu, že už padla železná opona. A chápeme radost tvůrců Evropy nad tím, že státní hranice už patří minulosti.

Nebezpečné však je, když některé skupiny chtějí rušit další hranice, a to i ty přirozené. Proto navrhují zákony, které stírají rozdíl mezi rodinou, kde je otec, matka a jejich děti, a registrovaným společenstvím osob téhož pohlaví, které chtějí získat děti dokonce klonováním. Proto chtějí povolit eutanázii, aby nebyl rozdíl mezi lékem podaným na utišení bolesti a jedem podaným na ukončení života. Proto se halasně vykřikuje, že přece není rozdíl mezi penězi čistými a špinavými. A on je, i ubohý kopáč z Ukrajiny to pozná, ačkoli neumí číst naše písmo. Dobře však ví, kdy mu šéf něco dává na černo. Děkujeme Bohu, že padly ty hranice mezistátní, které jsou umělé a nepřirozené. Nedopusťme však, aby padly hranice, které Bůh dává svými přikázáními, hranice etické, morální. Buďme opatrní na rozdíl mezi poctivě nabytým a ukradeným, na rozdíl mezi spravedlností a křivdou, pravdou a lží. Na tom stojí nejen evropská kultura, ale i společnost jako taková. Jinak to opravdu bude konec civilizace.

A ještě dva postřehy: Spisovatel Richard Halliburton vypráví v knize Létající koberec o svých cestách po světě. Jako kluk jsem to hltal a dodnes si pamatuji, jak popisoval pěší pochod pouští s cizineckou legií, ke které se na jeden den přidal, cesty k lovcům lebek a podobně. Píše také, jak se rozhodl přeplavat Panamský průplav. Když konečně vyřídil všechna povolení, slavnostně začal. Bylo tam mnoho diváků. Svlékl se do plavek, skočil do vody a plaval - ouško. Jinak to neuměl. Dav byl zklamaný, čekali nějakého borce, a on plave ouško, dětský primitivní styl.

Já osobně mám pocit, že neumím pořádně chodit. Potvrzovali mi to i na vojně. A jeden člověk z Meziříčí, který mně dobře zná, prohlásil: „On se svou chůzí si troufá dojít až do Říma!" Chápu jeho obavy. Tím víc jsem vděčný Pánu Bohu, že díky jeho pomoci jsme došli všichni.

Pouť do Brna

Děkovali jsme i v diecézi. V listopadu Jubilejního roku 2000 jsme se vydali pěšky do brněnské katedrály. Z Velkého Meziříčí nás šlo třicet dva. Z Velké Bíteše už nás šlo čtyřicet pět, ze Střelic už šedesát. Ten poslední kilometr, který byl celkově padesátý osmý, nás od kostela u minoritů šlo na Petrov hodně přes tisíc. A všichni měli účast na pouti. I ti, kteří se připojili až „v hodině dvanácté", si užili své, ale prožili také velkou radost. Byl to opravdový zážitek, vidět, jak se do kopce na Petrov valila řeka nadšeně zpívajících lidí.

Poutě na Velehrad

Živou vzpomínkou na jubilejní pouť do Říma jsou pěší poutě na Velehrad. Domluvili jsme se na nich ve Znojmě na faře přesně 18. 1. 2001, kdy je svátek Panny Marie Matky Jednoty, jejíž obraz je uctíván právě na Velehradě. Poprvé jsme putovali v srpnu 2001 v třech proudech, od té doby se putuje každý rok, někdy i z 15 míst a pouť dostala jméno Hvězdicová. Je rozdělena na proudy, každý z nich může postupovat jen díky dobrodincům, kteří náš čekají a přijmou (Pán Bůh zaplať) a dobrodincům, kteří nás doprovázejí. Děkuji zvláště svému švagrovi a jeho rodině.

S Maticí svatohostýnskou jsme společně vybudovali poutní cestu ze Svatého Hostýna na Velehrad (dnes je už prodloužena oběma směry - na Svatý Kopeček a na Svatý Antonínek). Poprvé jsme po ní společně šli 3. července 2008 a bylo ohromné vedro. Když jsme došli mezi paneláky na kraji Zlína, nahmátl jsem si na čele jakési smetí. Že by na nás někdo shora házel písek, napadlo mě nejprve. Pak jsem pochopil. Byly to krystalky soli vlastní výroby. Přespali jsme pak v tělocvičně a v ní přežili silnou bouři. Ráno jsme pokračovali lesy západně od Zlína. Po bouřce tam byla mlha, pod nohama jen čvachtalo, ze stromů pořád kapalo. Řekl jsem si, že jsme ve zkratce prožili cesty svatých soluňských bratří: Opustili rodné Řecko, vyhřáté sluncem a kvůli Pánu Ježíši se nelekli temných pralesů a studených bažin. Našim předkům žijícím i duchovně v jakési mlze a hrozných pověrách ohlašovali světlo pravé.

Od té doby se putuje každý rok. A kvůli velehradským farníkům se od r. 2010 putuje i v obráceném směru, z Velehradu na Sv. Hostýn, ve dnech volna kolem sv. Václava.

Pouť do Cách 2007

Do Říma jsme v jubilejním roce 2000 šli takříkajíc naslepo a nocleh hledali vždy až večer na poslední chvíli. Do Cách jsme byli připraveni. Na každé místo jsem psal, z většiny z nich nám odepsali, že nás čekají. Nakonec se ukázalo, že Bůh byl připravenější než my.

Přes Německo jsem ve svém životě jel asi 40 krát, ale vždy jsem spal, v autě, ve vlaku, v autobuse. Když jsem je prošel, dal jsem za pravdu bratru Karlovi, který řekl: „Vždyť ti lidé jsou tady stejní jako u nás." A sám jsem poznal, že jsou upřímně věřící, aspoň ti, mezi kterými jsme pobývali. Když jsem viděl a slyšel své bratry a sestry se modlit a modlil se s nimi, vše se změnilo k lepšímu. A všem bych doporučoval jet či jít do Cách nebo někam jinam na pouť. I těm, kdo občas u nás říkají či píšou, že nemají Němce rádi.

Dosud jsem miloval Francii, nejen kvůli tomu, že jsem tam prožil středoškolská léta, ale v duchu Hanuše Jelínka, který mistrně přebásnil zpěvy sladké Francie do naší mateřštiny a který prohlásil: „Miluji Francii, protože mě naučila milovat svou vlast." Na francouzských školách jsme se učili o jejich neustálých sporech s východním sousedem. Když jsem to pak poznal z druhé strany, a na místě četl, co zažili třeba v Porýní za francouzské okupace, končím tím, že miluji celou Evropu, a proto jí přeji šťastná a dlouhá léta v míru. Proto jsem za ni šlapal.

Chtěl jsem putovat ve stopách největšího Čecha Karla IV. Chtěl jsem uctít i sv. Karla Velikého, který byl pro Franky tím, čím svatí Cyril a Metoděj pro Slovany. Podporoval křesťanskou víru, šířil vzdělanost, zaváděl právní řád. Trochu jsem myslel i na blahoslaveného Karla Foucaulda, ale málo na další jmenovce - sv. Karla Boromejského. Nevzpomněl jsem si na blahoslaveného Karla Habsburského. Jeho blahořečení u nás vyvolalo rozporné pocity, dodnes ho moc neuctíváme, ačkoli to byl náš panovník. Přitom je právě on důkazem, že i v těch nejsložitějších dobách může křesťan něco dělat. Válku nezačal, při jejím vyhlášení se ho na to nikdo neptal. Přesto dělal, co mohl, aby ukončil válku a tím i utrpení svých národů. Vyneslo mu to odpor ostatních hodnostářů, takže byl zbaven vrchního velení. Navíc byl otcem početné rodiny a osobně žil velmi zbožně.

Ačkoli jsem si říkal, že do Cách dojdu v pohodě (je to přece méně kilometrů než do Říma), byla to cesta kající. Přispělo k tomu 14 puchýřů. Myslel jsem si, že jsou následkem těch dvou sedmiček navíc, které jsem při pouti do Říma nést nemusel, totiž 7 let na krku a o 7 kilo těžší baťoh na zádech. Pak jsem pochopil, že Bůh bere vždy naše slova naprosto vážně. Naši pouť do Cách jsem nazval kající a takovou mně ji Pán Bůh dopřál. Kéž nám všem dopřeje i oživení křesťanských kořenů Evropy, což byl další úmysl našeho putování a kéž přijme i naše poděkování.

Papež Jan Pavel II. si přál, aby církev dýchala oběma plícemi, na obě strany, směrem východním i západním. Já jsem to počítal. Do Cách, tedy na západ, se chodí jednou za sedm let a je to od nás 1050 kilometrů. Na Velehrad chodíme každý rok a je to 150 km, tedy za sedm let taky 1050 km. Takže tenhle rytmus západ-východ bychom měli dodržovat.

Právě při pouti na Velehrad se zpívá: Čeká nás Matka (bazilika je zasvěcená Panně Marii), čeká nás Pán, Cyril a Metoděj a starý chrám. Říkal jsem si, že to platí i o Cáchách: Čeká nás Matka, čeká nás Pán, Karel Veliký a starý chrám. A protože nás tam čekali, tak jsme tam došli. Byl jsem rád, protože cestou jsem přece jenom trochu pochyboval. Všichni jsme tam chtěli dojít. A mně pak najednou zasvitlo, že i kdybychom tam bývali nedošli, což by bylo nepříjemné, „oni" by nás stejně čekali, třeba už dřív a trochu jinak... a to je moje povzbuzení z té pouti.

Před vyjitím z fary jsem udělal na své holi od spodního konce dva zářezy, abych mohl po návratu změřit, kolik jí ubylo. A byla o 4 centimetry kratší.

Hmotná tečka neboli závěrečný součet, spíše odečet tělesné hmotnosti: bratr Jiří shodil 4 kg, já 7 kg, bratr Josef 10 kg a bratr Karel 12 kg.

Získali jsme však mnohem víc, díky Bohu a Panně Marii. A doufám, že s námi i všichni, kteří nás v duchu doprovázeli i celý náš národ a Evropa, za něž jsme putovali.

Poutní místo Maria Fahrenberg

Nachází se v Bavorsku ve výši 801 m nad mořem pár kilometrů za Rozvadovem a stojí na něm kostel Panny Marie. V říjnu 1956 postavili místní věřící na jeho střechu pozlacenou sochu Matky Boží s rukama mírně rozevřenýma, kterýma jakoby objímá kraj pod sebou a zároveň zadržuje nebezpečí z dáli. Socha je obrácena směrem na Přimdu, na východ, protože v té době se věřící (i nevěřící) báli útoku vojsk Varšavské smlouvy, který z té strany hrozil. Proto postavili sochu a hlavně se začali pravidelně modlit k Matce Boží a vzývali ji jako Královnu míru. Když jsem sem přišel poprvé v roce 1994 a právě toto se dozvěděl, vybavila se mi v paměti následující událost:

Bylo to na konci školních prázdnin. Na návsi se bavili dospělí muži: „Bude válka, na východě i na západě se hrozně zbrojí." Šestiletý synek jednoho z nich to slyšel a začal natahovat na pláč. Přes své mládí vycítil, že jde o něco strašného. Dospělí se na něho udiveně podívali. „Proč brečíš?" Když se nedočkali odpovědi, řekl jeden z nich: „To bude proto, že mu za pár dní začne škola." Ale ten kluk neplakal kvůli škole, ale kvůli strachu z války, vím to naprosto přesně, protože se to stalo mně osobně v srpnu 1957, tedy v prvním roce zdejších modliteb za mír.

Jak léta běžela, zapomněl jsem na tuto drobnou příhodu a až na Fahrenbergu jsem si na ni vzpomněl znovu. U nás se tehdy všude říkalo, jací jsou na západě zločinci, jak si tam na nás brousí zuby, a oni se báli právě té naší strany, a proto se upřímně modlili. A také pro smíření pracovali, evropské usmíření skutečně připravovali. „To vůbec nebyli žádní revanšisté", řekl tehdy Pater Jiří Hájek, který mě sem poprvé přivedl. Od té doby jsem zde byl víckrát, jednou s celým autobusem. Veřejně jsem tenkrát místním lidem poděkoval, že se modlili za mír.

Byl jsem rád, že jsem sem došel pěšky až z domu. A všichni jsme děkovali Panně Marii za ochranu a zpívali: ...děkujem ti, Matko milostivá, děkujeme tisíckrát. Za mír jsme prosili i jejího Syna: ...Beránku Boží, daruj nám pokoj - nám na celém světě. Modlili jsme se také za Evropu a za všechny národy v Unii i mimo ni, prosili jsme o přímluvu všechny patrony a patronky světadílu i svatého Jiří, hlavního patrona národa ruského i dalších národů.

Přídavek:        

Čtyřikrát 7 vtipů

1. Farář potká muže ze své obce, který tu a tam pije přes míru. „Potěšilo mě, že sem vás včera zase jednou viděl na večerní mši svaté." Muž se udiveně zeptá: „Takže v kostele jsem byl taky?" 

2. Malý chlapec použije silnou nadávku. Tatínek mu na to říká: „Od koho jsi to slyšel takové škaredé slovo?" „Od Ježíška," říká synek. „Nemluv nesmysly a řekni pravdu," zlobí se na něho tatínek. Ale chlapec trvá na svém: „Opravdu, tati. Když dával Ježíšek na Štědrý večer dárky pod stromeček, najednou zhaslo světlo. On se potmě udeřil o židli a řekl docela zřetelně právě to, co teď já. A dokonce to ještě dvakrát opakoval."

3. Několik kluků si pochutnává na jablkách z farní zahrady. Farář to zjistí a běží na ně. Oni mu samozřejmě utečou. Farář proto připevní na strom velkou ceduli: Pán Bůh všechno vidí. Druhý den je na ceduli připsáno: Ale neprozradí nás. 

4. Hodinu po půlnoci zvoní na faře telefon. Rozespalý farář zvedne sluchátko. „Haló," ozve se na druhém konci, „je tam hospoda U Zlatého lva? Potřebujeme dvě basy piv!" „Ne, tady není žádný Zlatý lev, tady je farář od svatého Mikuláše." odpovídá jasně farář. „To jsou mi věci," řekne volající, „co dělá v téhle době ...farář... v hospodě?"

5. Malá Eliška byla s maminkou na Popeleční středu v kostele. Doma se ptá: „Mami, je to pravda, že se všichni lidé po smrti stanou prachem?" „Ano, Eliško, je to tak. Pan farář ti to také říkal," odpoví maminka. Na to malá: „Jé, to pod mou postelí musela už umřít spousta lidí."

6. Při vyučování náboženství ve vyšší třídě se ptá kněz: „Která je první svátost? Jedna studentka odpoví: „Manželství." Kněz ji opravuje: „Ale ne, první svátost je přece křest." Studentka se brání: „V naší rodině ne, pane faráři. My jsme slušní lidé a víme, co se patří."

7. Zemřel mladý řemeslník na vrcholu svých tvůrčích sil. Přijde k nebeské bráně a stěžuje si svatému Petru: „Proč jsem musel tak brzy odejít. Vždyť jsem mohl udělat ještě tolik práce. Umřít ve čtyřiceti, to je nespravedlivé." Svatý Petr poslouchá, pak otevře knihu života a čte: „Podle pracovních hodin, které jsi vykázal a nechal sis zaplatit, už ti je nejméně osmdesát let. Tak si nestěžuj."

8. Františkán sedí ve vlakovém kupé naproti muži v elegantním obleku. Je parné léto, v celém vagonu je jako v peci. Pán už to horko nemůže vydržet, vstane, odloží sako, odváže si kravatu a říká škodolibě františkánovi: „Tohle vy nemůžete udělat!" Páter vstane, vyjde ze dveří a za malou chvilku se vrací a nese své kalhoty přes ruku a pánovi řekne: „A tohle zase nemůžete udělat vy!"

9. Mezi cestujícími zámořského letadla nastane panika. V motoru to škube, za okny je vidět obláčky černého dýmu. Z mikrofonu zazní hlas letušky: „Na našem stroji nastala porucha. Závada je neodstranitelná. Za malou chvíli se všichni objevíme na věčnosti. Je potřeba se připravit. Proto prosím, aby se přihlásil nějaký kněz a vykonal s námi náboženský úkon." Lidé se rozhlížejí, ale nikdo nevstává. Letuška prosí znovu: „Pospěšte si, konec se blíží. Za chvíli budeme na věčnosti. Když zde není kněz, zkuste ho někdo nahradit. Vykonejte nějaký náboženský úkon, abychom byli připraveni." Lidé se po sobě dívají, krčí rameny, nikdo se nezvedá. Když letuška opakuje svou prosbu po třetí, jeden pán se zvedne, smekne klobouk a začne vybírat peníze. 

10. V kostele je řada lidí před zpovědnicí. Na její konec se postaví muž, který nese pod paží televizní přístroj. Lidé mu říkají: „Pane, tady není opravna televizorů, tady čekáme na zpověď." On říká: „Já vím. Já jdu s ní, ona pořád lže."

11. Pan farář přijde do školy vyučovat náboženství a říká panu učiteli: „Představte si, co se mně dneska zdálo. Byl jsem v nebi, šel jsem tam takovou dlouhou chodbou. Byly tam dveře a na jedněch byl nápis: Učitelé. A z té místnosti se ozýval takový rámus, že nebylo slyšet vlastního slova." Když přijde pan farář příští týden, říká mu pan učitel: „Představte si pane faráři, co se mně dneska zdálo. Byl jsem v nebi, šel jsem tam takovou dlouhou chodbou. Byly tam dveře a na jedněch byl nápisy: Faráři. A bylo tam úplně velebné ticho. Otevřel jsem dveře a on tam nikdo nebyl."

12. Dva řeholníci se spolu modlívali breviář. Oba byli náruživí kuřáci a rádi kouřili i při modlitbě. Domluvili se, že každý požádá svého představeného, aby mu to povolil. Oba napsali dopis. Když se opět sešli, říká ten první smutně: „Tak mi to nepovolili." Druhý na to radostně: „Já to mám povoleno. A o co jsi vlastně žádal?" „No žádal jsem, abych mohl při modlení kouřit." Druhý mu vysvětluje: „Vidíš, já jsem ptal, jestli se mohu při kouření modlit."

13. Zastaví policista faráře, který jede na kole bez držení. „Pane faráři, to bude pokuta ze riskantní jízdu. Ohrožujete bezpečnost." Farář se brání: „Neohrožuji. Mně se nemůže stát nehoda. Se mnou jede anděl strážný." Nato policista: „Tak to bude pokuta za jízdu ve dvou."

14. Říká turista mnichovi: „Co vy v klášteře děláte? Nic pořádného, jen se modlíte. Takový sladký život bych chtěl mít taky." „Tak tě vyzkoušíme. Když se pořádně pomodlíš jednou: Otče náš, dám ti klášterního koně, abys mohl lépe cestovat." Turista začne a v půli modlitby se ptá: „A dáte mi také sedlo?"

15. Jeli poutníci do Říma a jejich vedoucí vždy ohlašoval, za koho bude následující modlitba. Úmyslů přibývalo a proto je začal spojovat. Takže se modlil: za obrácení hříšníků a našeho pana faráře...

16. Kněz zastupuje v jedné horské farnosti. Na mši svatou přijde jen jeden pastýř. Kněz tedy nekáže a rychle je hotov. Pastýř mu pak řekne: „Pane faráři, když mám v ohradě jen jednu ovečku, musím jí dát také nažrat." Kněz pochopí, zastydí se a příští týden, kdy zas přišel jen ten jeden pastýř, káže přímo ukázkově, nahlas a dlouze. Po mši svaté se ho ptá: „Co říkáte na to dnešní kázání." Pastýř odpoví: „Víte, pane faráři, když mám v ohradě jednu ovečku, nenutím ji, aby toho sežrala za dvacet."

17. Kaplan se ptá malého Petříka: „Máš pro postní dobu nějaké předsevzetí?" „Ano. Nedám našemu psovi žádného buřta."

18. Dva řeholní bratři jdou na pouť. Přijdou k řece, kterou je nutno přebrodit. Ten chytřejší říká druhému: „Nač se budeme močit oba. Vyhrňte si nohavice a vezměte mně na ramena" Ten ochotně souhlasí, naloží si spolubratra a vstoupí do vody. Uprostřed řeky se ptá: „Bratříčku máte s sebou nějaké peníze." Chytřejší si myslí, že bude po něm chtít zaplatit, a proto ochotně říká: „Ano, samozřejmě mám" On ho sundá z ramen, postaví do vody a říká: „Opravdu Vás nemohu nést dál. Naše řeholní pravidla nám zakazují nosit s sebou peníze."

19. V kostele při kázání chce kněz zjistit zbožnost svých farníků: „Povstaňte, chcete-li do nebe!" Věřící všichni povstali, až na jednoho muže v první lavici. „Vy nechcete do nebe?" ptá se udiveně kazatel. „Až umřu, tak ano," odvětil muž. „Ale vy jste to řekl tak, že jsem si myslel, že hned teď."

20. „Aničko, proč jsi namalovala panu faráři zelené vlasy," diví se katechetka, která zadala dětem namalovat něco z nedělní bohoslužby. „Když já nemám plešatou pastelku!"

21. Povídá velitel vojákovi: „Věříte na posmrtný život?" „Nevěřím!" zní okamžitá odpověď. „Tak budete muset věřit. Ten strýc, kterému jste byl minulý týden na pohřbu, vás čeká před branou."

22. Muž pochoval ženu. Po několika dnech jej přišel navštívit místní farář, aby ho utěšil. Najde vdovce u lahve vodky. „Opravdu je tohle vaše jediná útěcha v žalu?" ptá se soustrastně farář. „Ne, pane faráři. Ve sklepě mám ještě celý kartón."

23. Kluk jde posledního dne ze školy a telefonuje mamince: „Mami, nenesu moc pěkné vysvědčení, prosím tě, připrav na to tatínka." Za chvilku maminka volá: „Tatínek je připraven, teď se připrav ty."

24. Holka se nechce učit, ačkoli ji maminka k tomu pořád vyzývá. Přinese domů vysvědčení a maminka jí na tom říká: „Mně se to vysvědčení moc nelíbí." Ona odpoví: „Mami, mně také ne, ale jsem ráda, že konečně máme na tu hroznou školu stejný názor."

25. Chlapeček chce v lékárně lék proti bolesti. Lékárník se ptá: „A co tě bolí?" „Zatím ještě nic, ale tatínek si právě prohlíží mé vysvědčení."

26. Ptá se paní učitelka, kdo je nejbohatší člověk na světě. „Prosím Dana," odpoví žák. Učitelka udiveně: „Jak jsi na to přišel?" „Protože u nás musí všichni platit DANĚ."

27. Věštkyně zapálí jakousi tyčinku, v tom kouři šermuje rukama a tajemným hlasem říká mladému svobodnému muži J. Novákovi: „Tak tady vidím vaši nastávající." „A jak se jmenuje," ptá se mladík dychtivě. „Nováková."

28. „Chlapečku, vyjmenuj nějaké bicí nástroje?" „Prosím: řemen, vařečka, rákoska."

70 HÁDANEK (díky „Rozumu do hrsti Jana Bařinky")

1. Unesu celé kmeny, ale ani jeden špendlík.

2. Kdo se stará, nemá to, kdo se nestará má to.  

3. Kdo to kupuje, nechce to, kdo to dělá, nepotřebuje to, komu to dají, neví to.

4. Když mě ubírají, větší jsem, když mě přidávají, menší jsem.

5. Jednou dírou tam, dvěma dírami ven a teprve, když jsi venku, jsi tam.

6. Ucho má a neslyší, nohu má a neběhá

7. Jaký je rozdíl mezi psem a člověkem? 

8. V kterém slově je osm o?

9. Které slovo se dá zároveň časovat (protože je sloveso) i skloňovat (je současně i podstatné jméno)?  

10. Do jakých sudů nelze nalít víno? 

11. Kolik písmen je v Bibli?

12. Co teče a není tekutina? 

13. Který pták nesnáší vajíčka a přesto se líhne z vajíček? 

14. Kde roste nejlepší víno? 

15. Do kostela nechodila a přesto spasena byla. 

16. Co se vyskytne v minutě jednou, v momentě dvakrát ale v hodině nikdy?  

17. Které zvíře je nejsilnější? 

18. Pod jakým stromem sedí zajíc za deště?

19. Co udělá myslivec hned, jak zastřelí zajíce? 

20. Co znamená zkratka: PÚS ČPSN? 

21. Pálí to, i když to nehoří. 

22. V kterém měsíci se rodí nejméně chlapců?

23. V kterém měsíci se rodí nejvíce děvčat?

24. Po čem padá déšť?

25. Může pršet dva dny po sobě?

26. Které živočichy nevzal Noe do své archy?

27. Kočka leze dírou pes oknem. Jak to celé napsat šesti písmeny?

28. Proč vrabec sežere kilogram ovsa dříve než pár koní?

29. Proč žádný pekař nejí špičky od rohlíků?

30. Který palec kývá hlavou?

31. Co dělá člověk dříve, než vstane?

32. Co roste kořenem vzhůru?

33. Které ovce sežerou více, bílé nebo černé?

34. Ve stáji jsou tři osli. Který je nejchytřejší?

35. K čemu má mlynář bílou čepici?

36. Co máme před sebou a nevidíme to?

37. Co dělá osel, když na něj svítí slunce?

38. Co je ve středu Prahy?

39. Kdy začíná husa plavat ve vodě?

40. Ze které sklenice se nenapiješ?

41. Kdo mluví všemi jazyky?

42. Který živočich je nejchoulostivější?

43. Jakou silou se drží veš v hlavě?

44. Který tvor je nejotužilejší?

45. Král chtěl rozdělit korunu mezi dva syny. Jak to udělal, aby žádného nezarmoutil?

46. Kdo se nejvíc přetvařuje?

47. Který svatý má tři uši?

48. Kdo je v zimě nejchytřejší?

49. Jaký je rozdíl mezi Kolínem a Žižkovem?

50. Jak se protáhneš klíčovou dírkou?

51. Kdo mne má v kapse, nemá v ní nic.

52. Má to zuby, ale kousnout to nemůže?

53. Díra vedle díry, a přece to drží pohromadě?

54. Čím je toho více, tím méně to váží.

55. Co se potí i když je zima?

56. Na oltáři hoří šest svíček. Kostelník dvě zhasne. Kolik jich zbude?

57. Po kraji maso, uprostřed dřevo. Co je to?

58. Svatý Matěj sekal ledy? Kde nechal sekeru?

59. Čeho je v potoce víc než v moři?

60. Který obraz píchá?  

61. Kde je voda nejdražší? 

62. Kdo vězí v dluzích až po uši?  

63. Má to dvě ruce a pět nohou. Co je to? 

64. Před kým i sám král musí smeknout čepici? 

65. Co je menší než hříbě a vyšší než kůň?

66. Jak uděláme ze dvou hůlek deset?  

67. Co je starší, ječmen nebo oves?

68. Co se musí přidat ke čtyřem nulám, aby daly součet třicet?

69. Který pták má tři oči?        

 70. Která svatá má šest noh?

Řešení hádanek

1. voda - 2. dluhy nebo nepořádek - 3. rakev - 4. jáma - 5. kalhoty - 6. jehla - 7. na cizí štěká, k domácím se lísá a naopak - 8. kosmos - 9. hnát, drát, plát, stát, kout, Vít - 10. do plných

11. pět - 12. děravý sud - 13. kohout - 14. nikde protože rostou jen hrozny - 15. louka - 16. písmeno M - 17. hlemýžď - 18. mokrým - 19. otevře druhé oko - 20. dny v týdnu

21. kopřiva - 22. v únoru - 23. v devátém - 24. po kapkách - 25. ne, vždycky je mezi nimi noc - 26. ryby - 27. napíše se na papír TO CELÉ - 28. vrabec nežere koně - 29. okousané rohlíky by neprodal - 30. ospalec

31. leží - 32. horní zuby - 33. bílé, protože jich je více - 34. ten nejmenší, ti dva jsou totiž větší osli - 35. k pokrytí své hlavy - 36. nos - 37. stín - 38. písmeno a - 39. když nedosáhne na dno - 40. z prázdné

41. ozvěna - 42. ryba, protože při prvním leknutí je hned mrtvá - 43. vší silou - 44. blecha, protože běhá v létě v zimě v košili - 45. každému dá 50 haléřů - 46. optik, dělá vše na oko - 47. sv. Florián - 48. sníh, vždycky ho něco napadne - 49. tři čtvrtě, protože Kolín je celý, Žižkov je jen čtvrť - 50. napsat SE na pásek papíru a prostrčit jej zámkem (nesmí to však být zámek na klíč typu FAB)

51. díra - 52. hrábě - 53. řetěz - 54. díry v sýru - 55. okno - 56. dvě, ostatní shoří - 57. oj a koně - 58. na topůrku - 59. písmen - 60. dikobraz

61. ve víně - 62. kdo má na hlavě klobouk koupený na dluh - 63. švec na verpánku - 64. před holičem - 65. chomout - 66. překřížíme je a máme římskou číslici 10 - 67. ječmen, protože má vousy - 68. přidáme u dvou čárečky nahoru, u dvou dolů a vzniklé číslice sečteme 6+6+9+9=30 - 69. s-oko-l - 70. Svatá rodina

PODĚKOVÁNÍ

Bože, odplať ve své dobrotě, všem našim dobrodincům, především rodičům, ale i všem předkům a všem, kdo nám jakýmkoli způsobem pomohli na těle i na duši, sourozencům, příbuzným, lékařům, sestrám, učitelům, kněžím, spolužákům, spolupracovníkům a přátelům životem věčným.

 

Za  L X X  let

Bohu a Panně Marii díky, sv. Janu Nepomuckému a sv. Pavlu díky, andělům a všem svatým, zvláště a sv. Cyrilu a sv. Metoději díky!

Všem zemřelým dobrodincům především rodičům Pán Bůh odplať.

Pán Bůh zaplať všem, kteří mi tolik pomohli a pořád pomáhají.

Mons Jan Peňáz

 

Každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti,

když chceš dojít k svému cíli, potřebuješ milosti. U své Matky hledej pomoc, zbaví tě všech starostí. Dovede tě až do věčné radosti.

Ref.: Madono, dobrá Madono, je krásné tvým dítkem být.

V tvých rukou, dobrá Madono, svůj život já chtěl bych skrýt.

2. Když se zdá, že kolem zlo, kde vzít sílu člověk má, kde se ukrýt než u Matky, která dětem pokoj dá. Volám k tobě, ó Madono, a prosím o pomoc tvou, vyslyš prosby, jež přednáším písní svou.

3. Tolikrát nám připomínáš, co Syn tvůj nám přikázal, obrácení,

život z Víry, aby každý dokázal, přijímáš nás za své děti, jako

tenkrát pod křížem, kde tě Ježíš Janovi dal a nám všem.

matka-unie.jpgBože, buď milostiv a žehnej nám!

Komentáře:

přidej komentář

Od 1.9.2021:

- (15)

 

- (4)

 

celkem hlasovalo 26 lidí

předchozí ankety

Dnes je 27. zaří 2021

svátek má Jonáš

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT K DOBRÉMU ÚČELU vše z těchto stránek kromě rozpisu bohoslužeb (NEBOŤ TAM MOHOU BÝT NÁHLÉ ZMĚNY VYNUCENÉ NOVÝMI OKOLNOSTMI)