Jak těch let Bohu díky pomalu přibývalo a jak se o tom psalo - Septuaginta III

27.06.2024 - úvahy

SEPTUAGINTA je latinsky 70

 

Bože, buď milostiv a žehnej nám! (Žalm 66)

SEPTUAGINTA III 

 NĚKOLIK VZPOMÍNEK NA 70 LET MÉ POZEMSKÉ POUTI K NEBESKÉ VLASTI A 70. VÝROČÍ KŘTU

 

 

Bohu díky za všechno. A Pán Bůh zaplať VŠEM, kteří

mi jakýmkoli způsobem pomohli. Snad jsem to mohl

a ještě budu moci vracet. K tomu kéž poslouží

i následující stránky.

  Mons. Jan Peňáz 

Nové Veselí a Bohdalov, 14.2. 2024

 

Septuaginta I. vyšla L.P. 2021  a měla 40 stránek.

Septuaginta II. vyšla na přelomu roku 2021 a 2022 a měla 3 první stránky z I. dílu a 24 nových stránek.

Tato Septuaginta to obsahuje všechno a navíc dalších 16 stránek, doplněných během r. 2023.

SEDMDESÁT, latinsky SEPTUAGINTA

Žalm 90, verše 1,10,12

Pane, tys nám býval útočištěm od pokolení do pokolení!

Našich let bývá úhrnem sedmdesát, u toho, kdo je při síle, osmdesát.

Většina jich je lopota a trýzeň, neboť rychle pomíjejí, a my odlétáme.

Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce.

Vypráví se, že sedmdesát učenců, každý o samotě, překládalo Starý Zákon do řečtiny a když skončili, jejich překlady byly stejné. Proto se dodnes řecký překlad lidově nazývá Septuaginta.

ŽIVOTOPIS

·                   Narodil jsem se 29. 6. 1951 v Novém Městě na Moravě, sourozenci Josef *1952, + 2017, Marie * 1955

·                   pokřtil mě kaplan P. Václav Küchler 3. 7. 1951 v nemocniční kapli sester sv. Kříže, křestní patron sv. Jan Nepomucký

·                   biřmoval kardinál Štěpán Trochta 20. 5. 1972 v Litoměřicích, přijal jsem jméno Pavel,

·                   na jáhna vysvětil 5. 3. 1978 v Brně biskup Josef Vrana,

·                   na kněze vysvětil 25. 6. 1978 v Brně biskup Josef Vrana,

·                   primice v Jamách 9. 7. 1978, kázal P. Vojtěch Suchý

·                   kaplanem ve Vranově u Brna, Jedovnicích a Ostrově u Macochy, farářem v Moutnicích a Žatčanech 1982 – 1990, děkanem a farářem ve Velkém Meziříčí a duchovním správcem v Netíně, Borech, Uhřínově a od r. 2008 farářem ve Křtinách,

·                   předsedou výboru Matice velehradské L.P. 2007-2022,

·                   15. 9. 2010 jmenován kaplanem Jeho Svatosti,

·                   od 1. 8. 2017 jsem farářem v Novém Veselí a Bohdalově.

Ve stejný den, 29.6.1951, se v Brooklynu v USA narodil apoštolský nuncius Charles Balvo, v roce 1951 bylo vynalezeno vteřinové lepidlo a patentován první transistor a u nás se začala vyrábět jízdní kola Favorit.

 

Jsem si vědom, že jsem asi řekl dost nevhodných slov. Někdy jsem si to uvědomil vzápětí, někdy mi to došlo až později, něco mi asi ještě nedošlo. Chci to vyvážit následujícími větami - vzpomínkami na 70 let darovaných od dobrého Boha.

Jan Peňáz

RODINNÉ KOŘENY

* Pradědeček Jan Peňáz (1846-1907), byl starostou a zakládajícím členem hasičského sboru ve Slavkovicích. V té době do místní školy nastoupil nový učitel Josef Koněrza, buditel, zahrádkář a sadař (na škole působil 1879 – 1920), který razil heslo: „Zahrada za hospodu náhrada“ a skutečně brojil proti kořalce. Získal jeho syna Josefa - mého dědouška - pro tuto myšlenku, takže dva první sady ve Slavkovicích byl sad Koněrzův a sad vysázený mým dědečkem na mezích u jeho polí.

* Dědoušek, - jak u nás s úctou říkalo podobně jako stařeček na Slovácku - Josef (1876-1957) měl pro ovocné stromky velký cit. Nechtěl, aby s nimi při sklizni zatřáslo. Ovoce sice hned popadalo, ale mohly se potrhat kořínky. A tomu se chtěl vyhnout.

Vyprávělo se také, že než jeho stromky začaly rodit, objednával ovoce jinde. Jednou mu na nádraží do Nového Města vlakem přišly dva koše kadlátek (tak se u nás říkalo švestkám) někde od Doubravníka. Šel pro ně, vzal do každé ruky jeden, potěžkal je a řekl si, že je domů donese (čekalo ho 4,8 km). Nepodařilo se mu to. První koš musel odložit po 2,1 km - na kopci nad nynější nemocnicí, kterému se dodnes říká Na Kudli - a druhý na našem kopci - u železného sloupu, který tam dodnes stojí – po 4,3 km, těsně před cílem. Zajímavé…

Až nedávno jsem se dozvěděl, proč se tomu kopci říkalo Na Kudli. Kudlou pojmenovali formani klín, který dole pod prudkým kopcem přivázali těsně za zadní kola vozů. Když unavení koně zastavili, vůz by mohl začít couvat. Byla tam však ta kudla, která v té chvíli spadla na zem, zaklínila se a zabránila tomu. Na vršku kopce ji odložili a ten, kdo jel dolů, ji měl zase zavézt pod kopec.

* Tatínek Jan (1913-1975) si ještě pamatoval, jak po vyhlášení republiky shazovali rakouské orly a nahrazovali je českými lvy. Vzpomínal také na pana učitele Málka, který jim říkal: „Děti, když vám někdo bude nabízet skleničku s alkoholem, vyrazte mu ji z ruky, aby padla na zem a vše se vylilo. Kdyby se rozbila, přijďte za mnou, já to zaplatím.“ K tomu rád vyprávěl vtip z lékařské ordinace, kam přišel nějaký muž a říká: „Pane doktore, podívejte se, prosím vás, co mám v krku.“ Lékař ho prohlédne a říká: „Nic tam nevidím, Všechno je v pořádku.“ A on na to: „Špatně se díváte. Je tam celá rychta!“ Asi bylo více podobných nešťastníků, kteří toho moc propili, a on nechtěl, aby jeho děti tak dopadly. Do hospody nás posílal jen pro sodovky, pivo jsme kupovali jen výjimečně před poutí.

Uměl vyprávět i krátké moudré příběhy. Jeden z nich: Přijde člověk ze sousedství a prosí: „Sousede, půjčte mi deset tisíc korun.“ Domluví se, sepíší doklady, soused napočítá deset tisícovek a předá mu je. On jej ujistí, že vše řádně vrátí a odchází. Okno v kuchyni je otevřené a soused zvenku uslyší, jak si půjčovatel říká: „Postaral jsem se, jak půjčit, ty se postarej, jak vrátit.“ Soused hned pochopí, že naletěl, že ty peníze už nemusí nikdy vidět, popadne ještě jednu tisícovku, vyběhne ven a říká: „Pane, nezlobte se, já jsem vás ošidil, dal jsem vám o tisícovku méně.“ Mává s tou tisícovkou. Pán vytáhne svazeček a říká: „Ne, mám jich tady deset.“ Soused řekne: „Raději to přepočítáme“, vezme pevně svazek do ruky a dodá: „Už jsem se postaral.“

V učebnici zeměpisu, kterou jsem po tatínkovi našel na půdě, bylo psáno: „Francie má po Britsku a Rusku nejvíce kolonií.“ Je to zajímavá věta, nejen pro ty starobylé názvy. Mockrát jsem si na ni vzpomněl. Na vojně byl v Brně a měl službu při návštěvě rumunského krále, právě když otvíral bažantnici u Moutnic, které se proto dodnes říká Rumunská.

* Maminka Marie roz. Chalupová (1922-1999) pocházela z Radešínské Svratky a vzpomínala na tři kopce, které musela vyšlapat každý den při cestě do novoměstské měšťanky. Když vyšli ze Svratky, stoupali do prvního kopce přímo nad obcí, pak byl druhý kopec nazvaný podle barvy hlíny Červeňák (však na něm také stála šachta na uranovou rudu). Pak je těsně před Novou Vsí čekal třetí kopec - Halovec, který pro ni vždy byl ten nejtěžší. Zvládala to v létě v zimě, ale babička pak už nejmladší dceru Boženku do měšťanky neposílala, ta dokončila školu doma. Možná, že vzpomínka na tyto cesty z ranného dětství vedla maminku k slovům, která s obdivem vždycky říkala, když jsme na podzim nebo zjara po silnici od Brna mezi zoranými poli přijížděli k Moutnicím: „To je tak černá hlína!“ Dědoušek Ladislav byl v padesátých letech půl roku vězněn jen za to, že při práci na poli něco řekl o tvrdosti při domovních prohlídkách a sousedka ho udala.

* Svatba rodičů

Rodiče se brali poslední úterý roku 1949 tedy 27.12., aby se vyhnuli svatbě na úřadě, která začala být povinná od 1. ledna 1950. Proto v ty dny bylo svateb hodně, ale svatební oznámení, jako měli oni, jsem od té doby viděl jen velmi vzácně: Jan Peňáz a Marie Chalupová oznamují, že jejich sňatku požehnáno bude v chrámu Páně sv. Václava v Radešínské Svratce….

* Příjmení po domě

U nás byl mlýn, kterému se říkalo Horní, aby se odlišil od dalších dvou slavkovických. Nad ním je dosud Horní rybník. Od roku 1707 do protektorátu tam mleli Peňázové (v německy psaných matrikách Penias), naposledy dědoušek, ale i tatínek měl výuční mlynářský list. Proto se u nás říkalo U Mynářů, tatínek byl Horní mynář. Když se k sousedům přes dva domy přivdala nevěsta z jiné vesnice, řekla mu jednou: „Pane Mynář.“ Tenkrát jsem se tomu málem smál, ale sám jsem se po letech vytrestal, když jsem právě jí řekl: „Paní Svatoňová“, jak se zase u nich říkalo po domě, zatímco se psala úplně jinak. V roce 2017 jsem oddal svou neteř a tím pádem se po 310 letech změnilo příjmení, vypadá to však, že po domě se bude dále říkat stejně.

* Dětství

Narodil jsem se po válce a nikdy jsem se nedozvěděl, jak naši prožívali její konec ve Slavkovicích a maminčina rodina ve Svratce. Něco asi musí zůstat tajemstvím a je možná lépe ani to nevědět. Pak nastal přídělový systém a tlak na rolníky hospodařící na vlastní půdě, aby vstoupili do družstva. Třeba v tom, že jim omezili výdej potravinových lístků. Nepotřebujete kupovat cukr i když máte malé děti, můžete si ho pěstovat sami, máte přece pole. Tatínek vzpomínal, jak v té těžké době přinesl pošťák obálku. Byl v ní jen jeden lístek na cukr, jinak nic.

* Tatínkova moudrost a cit

Tatínek nechtěl, abychom se my děti dívaly na zabíjení prasete. Mohli jsme přijít, až když se prase začalo pařit. Chtěl také, abychom si zapamatovali: Sedlák na zámek nepatří a s tulákem se nebratří. Vzpomenu si na to při každém setkání s bezdomovcem, ale v duchu si říkám, že kněz má přece jiné postavení a víc musí dbát na evangelium, které je v tomto bodě naprosto jasné.

A také neměl rád, když jsme místo dům řekli: barák. Přitom byl ochoten ustoupit ve prospěch ostatních, jak dosvědčuje i zápis na 322. straně slavkovické obecní kroniky. Pochvalně se tam zmiňují, že při přestavbě maštale na garáž r. 1975 postavil zeď dál od silnice, aby křižovatka byla přehledná. Pokud vím, byl jediný z celé obce, kdo takto uhnul ze svého ve prospěch druhých.

* Zlý sen

Doposud si vzpomínám na dětský sen, možná ještě v předškolním věku. Velmi mě tenkrát vylekal. Zdálo se mi, že místním rozhlasem byla vyhlášena likvidace. Tomu slovu jsem nerozuměl, ale cítil jsem, že je to něco hrozného. Na veřejnosti se tenkrát všude mluvilo o chystané likvidaci vesnických boháčů.

*Venku s maminkou

Když jsme s maminkou šli ven a my děti jsme našly něco na zemi a s radostí jí to ukazovaly, říkávala nám: „Nerada něco najdu, protože jiný to ztratil a chybí mu to.“ Její oblíbené rčení bylo: „Co neuhládneš, to neuškrábneš.“ Když jsem tuto větu o mnoho let později před kýmsi citoval, on prohlásil, že to dnes už neplatí. Myslím, že platí a nejenom proto, že to říkala moje maminka.

Maminka často smutně říkávala, že založení JZD přineslo tři špatné věci: rozmnožení hrdliček, rozšíření vysokého plevele, kterému jsme říkali „sladkej lupen“, odborně šťovík kadeřavý, na loukách i v polích. Na tu třetí věc, která se jí nelíbila, si už nemohu vzpomenout, a na tomto světě to už asi nikdy nezjistím, není už koho se ptát. Vím, že je těžké opravovat své rodiče. Poláci říkají: Polsko je tvá matka a o matce se nemůže mluvit špatně. Musí se však přiznat, že s hrdličkami to bylo ve skutečnosti jinak. Hrdličky divoké (Streptopelia turtur) u nás žily odedávna daleko od lidí ve volné přírodě, ale hrdličky zahradní (Streptopelia decaocto) zvyklé na obydlí lidí, přitáhly do střední Evropy právě v době zakládání JZD. Původně žily v Zadní Indii (Myanmar, Thajsko, Vietnam) a odtud se začaly šířit na západ. Přes (Přední) Indii se dostaly až do Turecka. A odtud přes Balkán v polovině 20. století pronikaly k nám (proto se jim francouzsky říká Hrdlička turecká - Tourterelle turcque). Tento invazní druh, který vyvede mladé a hned je vyžene o kus dál, stále jedním směrem, je dnes už na britských ostrovech.

S tím sladkým lupenem však měla pravdu, roste všude a je velmi vytrvalý. Když jsem s ní chodil na pole, i když už bylo družstevní, každý plevel, na který nářadím v ruce dosáhla, vykopla nebo aspoň srazila, aby moc nerostl a tolik neškodil. Společné hospodaření se chápalo, že všechno je všech, ale bylo to vlastně ničí. A tak se ničilo. I já teď, jako ona, kde mohu, tam sladkej lupen i další plevel utrhnu, vždyť přes svoje krásné jméno i přezdívku krajinu vůbec nezkrášlí.

* Verše z kalendářů a letáků

Dodnes si pamatuji verše z kalendářů z první republiky, které vyzývaly k pokrokovým postupům: Všeho nech, vyhub mech, kup zelenou skalici, přikup jednu dojnici. V paměti mi zůstalo i pár veršů z básně o návštěvě dvou cikánek u hospodyně (dnes by se řeklo členek kmene Sintů, protože Romové k nám přišli až po válce). Jedna vyloží karty a říká: Tahle sedma červená - jistou ztrátu znamená. O druhé verš říká: To, co jedna věštila, druhá věrně splnila. Když odešly, hospodyně zjistila, že na dvorku zmizelo pár slepic a je z toho celá nešťastná. Muž na to ve verších: Pročpak pláčeš jako děcko, vždyť splnilo se ti všecko.

A pak ty totalitní verše z takzvaných bleskovek z padesátých let, které měly propagovat nový sytém. Asi jich chodilo s novinami hodně, naši schovali jen ty, co se týkaly přízně: Než dát žito pracujícím než dát chleba pro děti, raděj si ho sama nechám a spařím ho praseti. Tak smýšlela Anna Stará ……. a byla po zásluze potrestaná.  Ten motor se nesmí ztratit, JZD s ním nesmí mlátit, myslel, že je filuta, postihla ho pokuta (jeden hospodář z Řečice).

* Pozor na čistotu vody

Také vzpomínám, jak nám naši říkali, že nikdy nesmíme pít vodu z potoka nebo z kaluže, i kdyby se zdála čistá. Pít se může jen voda doma z kohoutku a venku jedině ze studánky. Měl jsem žízeň a šel jsem kolem potoka. Svítilo slunce, voda byl čistá, jasná a já si řekl, že tam přece nemůže být nic špatného. K vodě se scházelo na některých místech po kamenných schůdcích, kterým jsme říkali Hlubánka. V té u Francínkova domu jsem si nabral vody ze Slavkovického potoka a napil se. To byl průjem! Na to si vzpomínám v souvislosti s duchovní žízní, kterou zavinil komunismus a další směry, třeba materialismus. Lidé pak v oblasti duchovní uvěří čemukoli, tak jako žíznivý pije cokoli, a všichni se pak divíme.

* Smrt strýčka

Když zemřel noveský strýček, jak se u nás říkalo všem, kdo byli z Nové Vsi, manžel tatínkovy sestry, zatelefonovali nám to do obecní hovorny. Odtud přišel chlapec a vyřídil nám to. Tatínek mu poděkoval a nám řekl: „Klekneme si a za strýčka se pomodlíme.“ Strýček nebyl moc starý, ale byl dost nemocný. Když přišel na návštěvu do Slavkovic, říkával prý: „Já bych potřeboval ten svůj žaludek pořádně vymáchat tady v těch vantrokách (rozšířený mlýnský náhon).“ Tetička pak vyprávěla, jak po pohřbu vzala všechny léky, které zbyly, a zakopala je u pilíře v nové stodole, kterou zbudoval, protože právě tam jeho nemoc začala, když se tam tolik nadřel.

S přístupem ke smrti souvisejí i nápisy na pomnících. Jednou tatínek přišel domů a řekl, jak pěkný nápis budeme mít na pomníku v Jamách: Pane, smiluj se nad námi. To je přece to nejlepší, co můžeme u hrobu říci a platí to pro ty naše drahé zemřelé i pro nás žijící.

* Jak si chlapi vyprávěli o vojně

Tatínek jednou vyprávěl, jak šla skupinka vojáků na vycházku: Když přecházeli po  mostě, jeden se maličko opozdil, za chvilku je dohnal a ukazoval peněženku, kterou právě jako šikovný kapsář ukradl jednomu z proti jdoucích. Pochlubil se s tím kamarádům, peníze z ní vytáhl, dal pár bankovek i jim a peněženku hodil do vody pod mostem. „Proč to dělal?“, vyhrkl jsem. „No přece, peníze může mít každý u sebe, i kdyby ho kontrolovali, nemůžou mu to vyčítat, ale kdyby u něj našli cizí peněženku, bylo by to jasné. Proto se zbavil usvědčujícího materiálu.“ Tenkrát jsem obdivoval šikovnost toho zloděje. Dnes už ne. A s lítostí však vidím, jak systém pokračuje dále: Dětem v náboženství vyprávím, jaká je to hrůza přijít k svému vykradenému autu. Ony mi málem napovídají, jak to ti zloději dělají, protože v televizi jim pořád ukazují metody, jaké dnešní kapsáři a jejich povedení kamarádíčkové používají. A děti to přímo hltají a pak nadšeně popisují tuto hnusnou šikovnost.

* Tatínkova poctivost

Nesmím však tatínkovi křivdit: Jeli jsme pro seno, které nám bylo přiděleno pro záhumenkovou krávu. Nejprve bylo potřeba zvážit vůz na obecní váze (dnes je tam prostor před kaplí Božího milosrdenství). Najeli jsme tam, slezli z vozu, zvážili a tatínek to zapisoval a já jsem mu navrhoval: „Napíšeme tam o dva metráky méně.“ Podíval se na mně varovně, ale beze slov. Věděl jsem samozřejmě, že by to byla lež, tedy hřích, ale až po dlouhé době mi došlo, že kdybych takto lhal, ošidil bych přece nás samotné. Ten opravdový a zkušený zloděj napíše váhu vozu větší, aby platil méně sena než skutečně veze. Také vzpomínám na sečení zeleného krmení pro záhumenkovou krávu na mezích a místech, kam se družstevní stroje nedostaly. Sekli jsme jen tam, i když jsme jasně viděli, že někteří funkcionáři a nadšení horlitelé pro JZD sekli třeba u sloupu v poli či v louce a jak se říká obsekli ho pořádně, na dva metry, i když by kvůli strojům stačilo jen půl metru. Tatínek to nekomentoval. Tak jako nekomentoval vtip, který mu na hrázi obecního rybníka řekl sám předseda místní KSČ: „Johan, víš jaký je rozdíl mezi opiem a tímto režimem u nás?“ Tatínek nic. Funkcionář na to: „Žádný, obojí pochází z nedozrálých makovic. Cha, cha.“ Tatínek zase nic. Tenkrát jsem se divil, proč se nesměje, protože mně to hned připadlo velice výstižné. Teď už se nedivím, mohla to být i provokace.

* Tatínkovy názory na družstva

Tatínek při slučování zemědělských družstev z různých obcí dohromady říkával: „Sotva jsme se naučili hospodařit společně u nás, už je to zase příkazem měněno.“

* Domácí zvířata

Měli jsme velkého černobílého psa, říkali jsme mu Sultán. Ještě než jsem začal chodit do školy, shodil mě jednou ze schodů. Dostal za vyučenou a mě na dvoukoláku povozili po dědině, abych na to zapomněl. To je moje nejstarší vzpomínka z dětství. Když už jsem byl starší, poslala mě maminka na pole za tatínkem, asi se svačinou. Zřejmě jsem si zkrátil cestu a šel shora kolem lomu, Sultán šel vedle mne ze strany od hlubiny, odtlačoval mě od nebezpečného místa a ani sousedovi nedovolil, aby se ke mně přiblížil, když mě chtěl odvést na bezpečnější místa. Prostě ochránce svěřených. Nikdy jsme však psa ani kočku nepovažovali za člena rodiny. Byli na dvoře, do kuchyně mohli jen výjimečně. A pan farář nám už na základní škole vysvětlil, že zvířata sice také mají duši, ale že je smrtelná. Když zvířátko uhyne, duše je také mrtvá na rozdíl od lidské duše, která je nesmrtelná. Proto se dělají pohřby jen lidem, proto se jen o člověku říká, že zemřel. Zvířátka uhynou, někdy se říká, že pojdou, a pak je zakopeme, jistě s úctou a citem, žádné pohřební obřady. O včelách říkáme, že padnou. Vodu potřebuje každý, pijí všichni, ale jen člověk jí, zatímco zvířátka žerou nebo se krmí.

* Poprvé v kině

Poprvé jsem se dostal do kina v 6. třídě, šli jsme na film pěšky do Nového Města, ale moji sourozenci šli se mnou také, ačkoli bratr Josef byl teprve ve čtvrté a sestra Marie dokonce jen ve druhé třídě. Tam a zpět, celkem devět kilometrů, však musela ušlapat jako my. Inu, úděl nejstarších a nejmladších.

Bratr Pepík mě moc potěšil, když mi v dětství poslal po Ježíškovi nový pásek k hodinkám. Všiml si, že ten můj už je potrhaný. Jednou jsem si koupil nové boty a před odjezdem na túru jsem už nestihl je rozchodit. Udělal to pro mě on.

Potěšila mě i Mařenka, ačkoli si vlastně stěžovala: „Byla jsem v Novém Městě na křížové cestě a zapomněla jsem si očistit kolena od klečení. Když jsem se vracela, na dědině se bavila mládež, a všichni to na mně viděli.“

* Smrt rodičů

Předběhnu dobu a vzpomenu, že pan kaplan Vojtěch Suchý, který tatínka zaopatřoval v novoměstské nemocnici, říkal, že on se přitom usmíval. A také pořád vzpomíná na jeho upracované ruce i ruce všech dalších mužů, které na Vysočině při zaopatřování mazal svatým olejem. Tatínek zemřel velice brzy po druhé operaci a ozvaly se i řeči, že bychom měli podat nějakou stížnost nebo žádost o prošetření. Vzpomněl jsem si v té chvíli, jak on nebyl rád, když slyšel kritické řeči na lékaře, většinou od lidí, kteří dříve mluvili, než myslili a domnívali se, že všemu rozumí a řekl jsem, že on by to neudělal.

Maminka zemřela doma v péči švagrové Milušky, sám jsem se o ni před tím staral jen jeden měsíc a od té doby si vážím všech, kteří svým rodičům doslouží. Jezdíval jsem za ní poslední měsíce, kdy už jen dřímala na křesle v kuchyni. Snažil jsem se ji pomalu probudit, což se po chvíli podařilo. Pak se ovšem stávalo, že v pěkně vyhřáté místnosti jsem začínal usínat sám.

Bože, odplať všem našim dobrodincům, především rodičům, všechno dobré, co pro nás znamenali, životem věčným.

 

VZPOMÍKY NA KOSTEL

* Rozhledy cestou do kostela

Cestou do jamského kostela jsme jako děti každou neděli viděli z nejvyššího bodu silnice nad jamským hřbitovem obyčtovský kostel a za ním nový most na dráze z Ostrova směr Brno a pak nějaké věže vzadu za lesy. Když jsme se ptali našich, co tam je, říkali: „To je kostel v Novém Veselí a za ním z lesů kouká věž kostela v Bohdalově a úplně napravo ten kopeček s lesem na vršku, který připomíná zelenou čepičku, to je Rosička a to už je v Čechách.“ Pak bývala zastávka na hřbitově, mše svatá v kostele, kam jsme přišli celí rozehřátí cestou. Když jsme začali vychládat, už byl konec a znovu jsme se zahřáli cestou na hřbitov anebo na návštěvě u příbuzných. Při obou cestách jsme se dozvěděli dost zajímavých věcí, lidé chodící do kostela si i v totalitě věřili a mluvili mezi sebou otevřeně. Cesta domů byla zvláště v létě napínavá a objevná i díky lesním plodům.Při návratu jsme viděli nad svou rodnou vískou také Radňovice s hospodou vévodící celému kraji, která je dnes úplně zakrytá novými domy. Pokud tedy nebyla mlha, viděl jsem každou neděli celé Horní Pooslaví, a nyní se každou neděli, ale i v jiné dny v těchto místech pohybuji a dívám se směrem k domovu, k dětství…

* Naše poutní místa

Naším poutním místem byla Zelená hora. Mons. Alois Pekárek kázal jednou, že k sv. Janu Nepomuckému chodí křesťané, když Vysočina zbělí květy stromů, k Panně Marii Obyčtovské, když zčervená dozrávajícími třešněmi, a na novoměstský kostelíček k Panně Marii Nanebevzaté putují, když Vysočina zezlátne zralými klasy.

Také říkával: „Vlaštovky si postaví hnízdo. Vrabci jim jej v zimě zaberou a znečistí. Vlaštovky si zjara postaví nové.“ A nejlepší jeho citát zní: „Každá věc má své místo, každá práce svůj čas.“

* Pohřby s koňmi a s nadějí

Tatínek také s koňmi vozil zemřelé z domu smutku ke kříži a pak do kostela v Jamách. Používal se nízký vůz s plošinou, na kterou se dala velká šedá deka a v létě se ozdobila zelení. Proto jsme před každým pohřbem museli jít do lesa nastříhat kapradiny a doma jsme je kolem celé plošiny připevnili. Skončilo to v polovině šedesátých let, kdy komunální služby všechno zabraly pro sebe, od pohřbů až po vylepování plakátů. Při pohřbu tatínkova bratrance Miloslava, který pracoval v Chiraně a zemřel poměrně mladý, bylo na hřbitově hodně proslovů. Právě kvůli náhlému úmrtí otce 3 dětí všechny vyznívaly smutně. Obřady uzavřel zastupující pan farář Petrů zpěvem: Já jsem vzkříšení a život. V té chvíli jsem už jako dítě pocítil, jak ze mne všechen smutek spadl a zažil opravdovou naději a pokoj, jaké dává evangelium.

* Nová liturgie

V té době se v kostelích opouštěla latina a zaváděla nová liturgie. Už jsem chodil do školy v Novém Městě, ale v jamském kostele jsem viděl, jak ministranti rozdávají lístky s odpověďmi v češtině. Protože by mu to žádná tiskárna neudělala, pan farář si je nechal napsat od dětí v náboženství v nižších třídách, podle toho vypadal rukopis, ale tím to bylo milejší. Přede mší svatou vysvětloval, kdy se bude vstávat a kdy sedat. Přesto byli lidé trochu nejistí. Tatínek pak doma říkal: „Já jsem byl úplně klidný. Díval jsem se, co dělá P. Stanislav Zeman a podle toho jsem to dělal i já.“ To byl kněz odsouzený v padesátých letech za to, že v kostele vyzýval rodiče, aby dál přihlašovali děti do náboženství. Po propuštění z vězení pracoval ve Žďáře a bydlel v Jamách a od státu měl povolení jen zpovídat nikoli sloužit mši svatou. Podobné to bylo s profesorem P. Tomandlem, bývalým profesorem na novoměstské reálce, který v místním kostele sice mohl sloužit, ale nesměl kázat.

* Nedostatek všeho

Věci pro kostel se těžko sháněly. I kancionály byly nedostatkové zboží. Nové se netiskly a staré se rozpadaly, Když zemřel tatínkův bratranec v Jamách, dali mu do rakve jeho kancionál. Když o tom pan farář pak mluvil, řekl: „Byla to škoda, mohl posloužit někomu dalšímu v kostele.“

* Citliví věřící

V sedmé nebo osmé třídě jsem v září skočil z patra na balíky slámy, ale noha mi projela mezi nimi až na zem a pak to bolelo. Maminka mě řekla, že s tím ráno musím k doktorovi. Šel jsem tam místo školy a on mě poslal na rentgen do nemocnice. Došel jsem tam s bolestí a celý vyplašený. Jako první jsem tam potkal paní Černou ze Slavkovic, která tam uklízela: „Neboj se, to dobře dopadne“, řekla hned jak mě uviděla. A měla pravdu, i díky jejímu povzbuzení se to nakonec splnilo. Dodnes jsem jí za tato slova vděčný a rád bych ji v tom napodoboval.

*Boží Tělo 1968

Zajímavé bylo, když v roce 1968 zase bylo v Novém Městě procesí Božího Těla a šlo se po náměstí, příslušníci SNB zajišťovali pořádek, zatímco jindy oni a jejich kolegové z druhého sboru věřící hlídali a honili.

* Oprava fary v Jamách

Po smrti pana faráře Hladkého, který v Jamách působil 24 let, nastoupil nový kněz P. Bohuslav Marek. Brzy nato začala generální oprava fary. První práce byla izolace zdí proti vlhkosti. Předseda místního JZD Václav Šír na to hned sehnal chlapy, kteří právě v okolí Jam budovali tranzitní plynovod. I další práce organizoval on. Myslel také na placení a rozhodl, že na opravu fary by měla přispět všechna čtyři JZD ve farnosti. Podle plochy půdy mezi ně rozpočítal celkové náklady. A protože Šírovi se nedalo odporovat, vyšlo to všude. I ve Slavkovicích. Tam však předseda Zdeněk Bukáček, evangelického vyznání a člen staršovsta sboru v Novém Městě, řekl, že stanovená suma se na faru do Jam odešle, ale protože mezi členy je tolik a tolik procent evangelíků, odpovídající část se pošle také do Nového Města. Pan senior Batelka mi pak říkal, že novoměstský sbor byl jediný v celé českobratrské církvi evangelické, který měl v účtech dar od JZD – družstevního sektoru, jak se tenkrát říkalo (další mohl být pouze socialistický nebo soukromý).

Vzpomínky na školu

* Učitel, řídící a farář

Ve škole ve Slavkovicích nás pan učitel Aleš Zavadil učil poznávat přírodu, pan řídící Josef Novotný nám podrobně vypravoval pověsti z celého kraje a pan farář Josef Hladký dokázal současně psát mladším dětem učivo na tabuli a jinou látku diktovat starším dětem. Pak všechny přezkoušel, a nakonec vyprávěl poutavý příběh.

Když jeden spolužák zlobil (přece jen ctíme soukromí), byl od pana řídícího trestán tím, že musel několik minut držet na předpažených rukou polínka, a jednou dokonce i železný sochor na prošťourávání kamen ve třídě. Dodnes nepochopím, že byl od téhož pana řídícího zván, aby jako nejsilnější kluk ze třídy s ním jezdil odpoledne do Města (samozřejmě toho nového a na Moravě), a pomáhal mu při stavbě domku, který si tam chystal na důchod.

Také úplně jinak vidím pana učitele Zavadila, když jsme s ním šli na vycházku do Horky a jiný kluk najednou vylezl na borovici asi 10 m vysoko. A my jsme se smáli, jak učitel dole chodí a mne si ruce a dlouho jsme to ještě po něm skrytě opakovali. My se sice smáli, on asi prožíval muka.

Snažil se nás také vést k dobré životosprávě a proto nás varoval před bonbony, že se nám po nich zkazí zuby. Říkal, že je proto nejí a naopak jí hodně zeleniny. A když jsme mu dětsky namítli, že mu stejně některé zuby chybí, řekl nám s klidem, že když byl malý, říkali mu, že zubům škodí tlusté maso, takže je nejedl. O sladkostech se to ještě nevědělo, proto je klidně jedl a tak na to doplatil. Když to víme, ať je nejíme. Bonbonům, nevím proč, říkal šmorny a jeho heslem bylo: Šmorny kazí zuby. Někdy jsme to museli i mnohokrát opisovat, někdo to nenápadně opravoval na: Šmorny kozí zuby. Dětská pomsta!

* Totalitní říkanky

Ze školních let si také pamatuji různé totalitní říkanky a také, co na to odpověděli naši, když jsem je přednášel doma. Například: Rodiče moji neměli kde bydlet, boháči měli paláce, my však už nikdy nepoznáme, co je to býti bez práce.

A maminka řekla na adresu toho bydlení, jak to znala z dřívějška: „Protože všechno propili.“ Bylo mi hned jasné, že to nikde nemohu říkat a musím si to nechat jen pro sebe.

* Telefonisté, herci a uraňáci a prolhaná televize

Během mé školní docházky ve Slavkovicích přešly přes obec tři vlny velkých prací: první byla stavba dálkového telefonu. Pokládali jej do země a na školní zahradě postavili podzemní rozvodnu. Dnes na tom místě dnes stojí kaple. Druhá vlna přišla za rok: natáčel se film Malý Bobeš. Zjara a v létě pak bylo všude slyšet: „Ticho, kamera jede.“ I místní, lidé dostali krátké role, před tím je však nastrojili a tváře jim namalovali skoro do oranžova, protože film byl černobílý a bez líčení by v něm vypadali bledí jak mrtvoly.

Následující zimu se po obci rozneslo: Budou dávat Malého Bobše v televizi. Těchto přístrojů bylo tenkrát v obci jen asi deset a pan řídící nás všechny rozdělil, aby to každé dítě mohlo vidět. Nás přidělil k Doležalům. A všichni jsme napjatě čekali. Samozřejmě nedávali film, ten byl určen do kin, byl jen pořad o jeho natáčení. Nejprve nás seznámili s hlavním dětským hercem a způsobem, jak se do takové role vybírá. Pak řekli, že malý Bobeš vyrůstal v kapitalistické době v chudé obci Radňovice. A dodali, že dnes však bychom Radňovice nepoznali, že je tam zásluhou socialistického režimu už všechno nové a moderní. A byl záběr na Radňovice zdáli. Pak řekli, že je tam i nový kravín. Následoval záběr na vnitřek stavby, kde kdosi zatáhl za páku, uvolnil zábrany a 100 krav se najednou vrhlo na krmivo dovezené pásovým dopravníkem. Jenže v té době se kravín ve Slavkovicích teprve stavěl a v Radňovicích není postaven dosud. A jen zhruba tisíc diváků vědělo, jaká to je lež a nikdo z nich se neodvážil to někomu říci natož napsat.

Dvě vlny přešly poměrně rychle, ale, jak jsme si s „klukama“ řekli, ta třetí zůstala. Byli to uraňáci, lidé z geologického průzkumu a horníci z Jáchymovských dolů. Zajímavé, že když začali budovat šachtu ve Slavkovicích, všichni občané zde přišli o vodu, všem, jak se říkalo, strhali prameny. Jen my jsme doma vodu měli a jezdila k nám pro ni celá obec. Za pár let se prameny zase obnovily a pak jsme přišli o vodu my a museli jsme jezdit do obecní studny. Po čase se však voda do našeho mělkého polního prameniště Na příhonech zase vrátila.

* Evangeličtí spolužáci na 2. stupni ZDŠ

Pak jsme přešli do školy v Novém Městě, v náboženství už všichni nepokračovali. Setkal jsem se tam ve třídě i s evangelickými spolužáky. Byli upřímně věřící a když byla ve sboru na Velký pátek dopoledne Večeři Páně anebo když měli přípravu na konfirmaci, nešli do školy. Nedbali na to, že za neomluvené hodiny by mohli dostat dvojku z chování. Jeden z nich mi doma ukázal rodinnou Bibli, kde byla na poslední stránce dopisována jména rodu a on byl už 8. pokolení.

* Prohnaná ateistická propaganda

Všichni jsme ve škole však zažili odrazování od náboženství a víry, někdy to bylo nepříjemné. Až ve vyšším ročníku nám jeden z pedagogů řekl na rovinu, že on nám věřícím nic vyčítat nebude, že naše názory zesměšňovat nebude, že se jen zeptá, jestli je v Bibli psáno, že Bůh dobré odměňuje a zlé trestá. Pár nás pochopitelně přikývlo. Pak se zeptal, zda je tam psáno, že bez Boží vůle nikomu ani vlas z hlavy nespadne. Opět jsme přikývli. A pak jsme uslyšeli: „Takového Boha neberu, prvně dovolí lumpovi, aby něco zlého vyvedl, a pak ho za to potrestá.“ Všichni pochopitelně mlčeli. Osobně jsem se s tím nikomu nesvěřil, ačkoli si to přesně pamatuji dodnes. Teprve po několika letech jsem se na dalších školách dozvěděl, že tuto námitku řešil už kolem roku 400 po Kristu sv. Augustin, učitel církve (i v běžné filosofii známý jako Augustinus Aurelius) a odpovídá: „Ano, Bůh předem ví, co se stane, ale to neznamená, že by ten člověk ztrácel odpovědnost. Prostě Boží vševědoucnost neruší lidskou svobodu.“     

* Politika ve škole

V Novém Městě jsme jednou v občanské výchově zažili smutnou ukázku politické výchovy - aspoň pro mě byla smutná, protože jsem vytušil, kam učitel míří. Vyvolal jednu ze slabších žákyní a zeptal se: „Kdo u nás vládne?“ „Lid“, řekla přesně tak, jak to do nás hustili. „To je špatná odpověď. To by si každý dělal, co chce? Kdo přesně vládne?“ ptal se jí podruhé. „Vláda.“ „Ta má asi 15 ministrů, to myslíš, že na to všechno stačí oni sami?“ A když děvče bezradně mlčelo, přišel smeč: „Vedoucí úlohu ve státě má Komunistická strana Československa.“

 * Tichý odboj

Až po letech mi došlo, proč asi pan učitel Koudela při čtení seznamu žáků u příjmení spolužáka Kopřivy vždycky dodal: „Kopřivu mráz nespálí.“ Jeho strýc byl totiž uvězněn už na začátku komunistické totality, ale po těžkém úrazu byl propuštěn domů na dožití. Jeho pohřeb v sedmdesátých letech byla tichá manifestace.

 Studium ve Francii

* Příležitost, přivítání

Z 9. třídy jsem šel na tzv. Dvanáctiletku v Novém Městě, kde mi byla jako cizí jazyk určena francouzština. V pololetí přišla nabídka na pokračování středoškolských studií ve Francii díky stipendiu francouzské vlády. Přihlásili jsme se čtyři, do krajského kola vybrali jen mě, z čehož ti ostatní měli upřímnou radost, protože si to mezitím rozmysleli. Prošel jsem i kolem celostátním a v září 1967 jsem nastoupil s dalšími jedenácti Čechoslováky na Carnotovo lyceum v Dijonu. Už za první republiky tam studovali mladí od nás, byl mezi nimi i Čestmír Císař, a když se stal ministrem školství, tuto možnost obnovil.

Když se v mé rodné obci rozneslo, že v šestnácti letech pojedu na studia do Francie, jeden z příbuzných varoval tatínka: „Hans, nepouštěj ho tam, on se ti tam zkazí.“ Je třeba říci, že tento pán chodil v neděli dvakrát denně do Nového Města pěšky. Ráno do kostela a večer do kina. A tam viděl často francouzské filmy, místy trochu rozverné. Chudák nevěděl, co jsem si řekl až o pár let později: Ve francouzském internát byl režim jako semináři, ale bez modliteb, a zároveň jako v kasárnách, ale bez rozcviček.

Byli jsme vřele přivítáni. Říkali nám pořád „Messieurs les Tchèques!“ (Pánové Češi.) Rozdělili nás do tříd, zase vítání…. Pořád však kolektivně. Čtvrtého dne našeho pobytu byla neděle. Šel jsem do kaple, sám z 24 krajanů. Viděli mě malí francouzští primánci a hned to hlásili knězi. „Pane abbé, je tady jeden Čech.“ A studentský kaplan, abbé Maurice Delaunay, mi řekl: „Jak se jmenuješ?“ Odpověděl jsem a on na to samozřejmě francouzsky: „Jene, já tě u nás vítám.“ Byl první, kdo mě oslovil jménem. Už jsem nebyl jen člen nějaké skupiny, ale jedinec, který má své jméno. Vždyť i Bůh zná každého jeho jménem, jak připomíná Bible na mnoha místech.

* Krušné začátky

Začátky byly krušné. U nás jsem se učil francouzsky jen jeden rok. První vyučovací hodinu na lyceu byl zeměpis. Probíraly se všeobecné věci o rovnodennosti, obratníku Raka a Kozoroha, slunci v nadhlavníku a podobně. Dával jsem pozor a dělal si poznámky. Na konci hodiny jsem měl v sešitě všechna slova, kterým jsem při výkladu porozuměl. Byla tři: Le soleil brille - slunce svítí.

Umíte si také představit ten stesk po domově, když jsme v tom věku nastoupili v září do školy s vidinou, že své blízké uvidíme až v červenci příštího roku. Velmi smutné byly i mé první Vánoce mimo domov. Společně jsme je trávili na turistické ubytovně v Paříži. Když jsem se na ni jednou večer vracel, uprostřed samých cizích lidí, najednou se v parku ozval kos. I když lidé kolem mluvili úplně jinak, on zpíval stejně jako u nás doma a já jsem si v tu chvíli už nepřipadal jako v cizině.

Spolužáci z vlasti mi česky napsali, že by si s někým chtěli dopisovat, ať o to požádám současné spolužáky. Chtěl jsem jim vyhovět, vzal jsem slovník, přeložil si to a ptal jsem se Francouzů, kdo by si chtěl dopisovat. Jenže jsem vybral význam „dopisovat text“ a pak se divil, proč na to oni nic neříkají.

Někdy jsem však pochopil vše. Při první návštěvě obchodního domu jsem viděl, jak prodavačka opatrně nese nějaké krabice po schodech dolů. Přitom do ní málem vrazilo nějaké děvče. A prodavačka na poslední chvíli zakřičela: „Mademoiselle, vous etes Anglaise? – Slečno, vy jste Angličanka?“ Uspěchaná holka se totiž hnala nahoru po levé straně.

* Městské zvyky v oblékání

Když jsem nastoupil do internátu v Dijonu, octl jsem se poprvé ve městě. Jeden spolužák z Prahy mě „zasvěcoval“ do zvyků velkoměsta. V neděli jsme zůstávali na internátě, ale já jsem si v ten den vždycky bral sváteční oblečení, protože jsem šel do kaple. Když si toho oblečení spolužák všiml, řekl mi: „Tady nejsi na vesnici, kde máte všední a sváteční oblečení. Teď jsi ve městě a tady musíš být pěkně oblečený každý den.“ Dal jsem na jeho rady, ale až později jsem si uvědomil, že každý den pěkně znamená každý den stejně. A když je to pořád stejné, tak to zevšední. Každý den je pak všední. Žádný svátek, jen ta všednost, nic zvláštního, samá šeď. Anebo také modř – barva amerických modráků, ať už se jim říká džíny, jeansy nebo rifle. Nosí se všude, i v neděli na bohoslužby. Maminky už nevypraví své dcery v šatech ani do kostela. Byl jsem opravdu nemile překvapen, když při prvním svatém přijímání jsem jednou viděl vedle děvčete v bílém její dvě starší sestry v riflích. Bůh dobře ví, proč nám přikázal světit sedmý den. Jinak jsme otroci práce a smýkáni časem, který tak rychle ubíhá a ubíjí, protože nejsou žádné příjemné zastávky a body k zachycení, jakým je právě sváteční den neděle.

Když nám jednou pošťák donesl dopisy z vlasti, postěžoval jsem si polohlasem, že ještě nemám svůj dopis domů dopsaný, že bych mu ho dal. Byl jsem nemile překvapen, že se ostatní dali do smíchu a povýšeně mě poučovali, jaký je rozdíl mezi poštovním doručovatelem a poštovní schránkou. Listonoš, který chodil k nám do Slavkovic, vždycky vybral schránku na návsi, ale osobně bral i dopisy od lidí, kteří mu k tomu samozřejmě dali i peníze na známku.

* Pozor i na cizí jazyk

Několik týdnů po příjezdu do Dijonu jsem se nachladil a měl trochu zvýšenou teplotu, a proto jsem se v určený čas vydal na ošetřovnu. Vrchní (a jediná) sestra mně změřila a zeptala se mě francouzsky, zda chci bylinkový čaj. Pro vysvětlení uvádím, že běžný čaj se francouzsky řekne jako u nás – thé, zatímco pro ten bylinkový je úplně jiné slovo – tisane, které jsem ještě neznal. Odpověděl jsem tedy, že jí nerozumím. Za mnou stál starší spolužák krajan a ona mu řekla: „Přeložte mu to do vaší řeči“, a dodala polohlasem: „Ti vaši mladší spolužáci toho umí daleko méně než vy.“ Slovo tisane jsem ještě neznal, ale toto jsem pochopil celé a hned. Učit se máme i neznámá slovíčka, ale pozor si musíme dávat pořád.

* Prázdniny v Tunisku

Velikonoční prázdniny během prvního školního roku ve Francii jsme trávili v Tunisku. Syn tehdejšího (a prvního) tuniského prezidenta totiž studoval také v Dijonu a proto jsme měli protekci. Všichni na nás byli přívětiví, všude spokojenost, klid, pohoda. Když jsme se vraceli lodí zpět do Marseille, všiml jsem si, že místní, kteří s námi v zástupech nastupovali na cestu do ciziny, už se tvářili jinak: jaksi opatrně s určitým napětím, podezřívavě, i když jeli do země, jejíž kolonií (přesněji protektorátem) kdysi byli a jejíž jazyk a zvyky dobře znali.

* Pomoc mladším

Na začátku dalšího školního roku za námi staršími přišel abbé Delaunay se slovy: „Je tady hodně primánů, mají sice napsáno, do které ložnice mají jít, kde mají studovnu, ale nevyznají se zde. Běžte a uvádějte je na jejich místa.“ Dali jsme se do toho, a po stesku ani památka. Jen když člověk zapomene na sebe a slouží druhým, najde štěstí. Tak to říkají otcové Druhého vatikánského koncilu, inspirováni slovy Ježíše Krista o zrnu, které musí umřít, aby přineslo užitek.

* Soucit u stolů

V Carnotově lyceu v Dijonu jsme jedli u stolů, kde sedělo osm kluků. Dospělí zaměstnanci školy přivezli jídlo a na kraj každého stolu dali mísu s osmi porcemi. Žáci si postupně nabírali. Ti první samozřejmě nejvíc a nejlepší kousky. Zasedací pořádek byl stejný po celý rok. Seděl jsem až na konci u zdi, naproti mně Jean-Pierre, žák z jiné třídy, jehož rodiče pocházeli z kolonií. Znal jsem ho však z lycejní kaple. Na kraji seděli synkové z takzvaných lepších rodin. Nebyli zvyklí brát ohled na druhé a nabírali si, jak chtěli. Jednou to asi přesáhlo meze, a tak přilítl hlavní studijní dozorce a přikázal: „Vyměnit místa!“ Ta dvojice šla na konec stolu a já s Jean-Pierrem na první místo. Velice rychle jsme z této pozice navrhli Francouzům zvyk, který byl u těch stolů, kde seděli jen Češi, že si z mísy začne nabírat poprvé každý týden jiná dvojice a že se to pravidelně střídá.

* Nástup do práce ve Francii

Po návratu do druhého ročníku jdu na poštu a koho tam nevidím. Spolužáka z naší třídy, který měl jméno nebo příjmení Pascal, už to přesně nevím. Ve Francii se používá na obou místech - jako u nás třeba Petr. Pascal asi nechtěl nebo nemohl pokračovat ve studu až k maturitě. Zde už měl pěknou a snad i dobře placenou práci. Před poštou se právě začalo stavět podzemní parkoviště. Odborné vedení bylo v rukou Francouzů, všechny ostatní práce dělali samí mladí muži ze severní Afriky, z bývalých francouzských kolonií.

* Jak se jí ve Francii

Naši francouzští profesoři i spolužáci se snažili, abychom se také dostali z internátu do rodin. Mohl jsem poznat rodinu farmáře (hezky česky se to řekne sedlák) na venkově. Zajímal jsem se o všechno. Proto jsem se opatrně zeptal: „U vás prý lidé jedí malé ptáčky zpěváčky?“ „No to né, loví se tu pouze skřivani.“ Před maturitou pozval profesor filosofie nás své dva československé žáky na oběd na rozloučenou. Využil jsem toho a poprvé ochutnal francouzské speciality drozdí paštiku (tu poprvé i naposled, i když byla velmi chutná) a žabí stehýnka (ta jsou dnes i u nás a nejsou tak špatná).

Ústřice jsem ochutnal už dříve. Bylo to na gastronomickém veletrhu v Dijonu, který začal v pátek. S českým spolužákem jsme se tam vypravili až na nedělní vycházce. Nabízeli sadu 6 ústřic se stopečkou bílého vína, vše za 6 franků. Složili jsme se na půl, zakoupili vzorek a pustili se do toho. Snědl jsem první ústřici, spolužák druhou, zezelenal a odešel. Snědl jsem pak další čtyři, v puse měl bahnitou chuť jako po výlovu rybníka a dopil jsem víno. Napadlo mě, že to víno musí být, aby se ta pachuť spláchla. Spolužák ani nechtěl, abych mu vrátil peníze za jeho podíl, který nevyužil. Až po letech mě jeden známý kněz pozval v Bretani na ústřice. Byly čerstvé, přímo z moře a vůbec žádný pach po nich nebyl. Není divu, ty první byly už nejméně tři dny staré a nějakým klukům se mohlo prodat cokoli.

V internátní jídelně nám z těch specialit dávali v neděli jednou za rok jako předkrm chřest, asi dvakrát artyčoky, ale na Tři krále vždy tříkrálový koláč a na sv. Karla Velikého lahev vína navíc, před Vánocemi pak tzv. Vánoční poleno, něco jako náš srnčí hřbet svrchu nazdobený krémem a šlehačkou. Víc cukroví tam nebylo.

* Velikonoce v Monaku

O druhých velikonočních prázdninách jsme při pobytu u moře navštívili také proslulé Cassino v Monte Carlu (jedna z původních tří vesnic, tvořících knížectví Monako). Do lidové herny s automaty pustili jen pár spolužáků, mne ne, neměl jsem kravatu. Další den jsem si ji vzal a šel tam znovu. Měl jsem sebou 3 franky. Dal jsem do automatu první, nevypadlo nic. Dal jsem tam druhý, dopadlo to stejně. Dal jsem tam třetí frank, vypadlo jich deset. Kdybych teď šel domů, měl bych sedm franků navíc. To jsem neudělal, jak to v takové chvíli neudělá asi nikdo. Postupně jsem je tam všechny naházel, nic už nevyhrál a odcházel tedy se ztrátou tří franků. To bylo naštěstí a díky Bohu moje první a poslední sázení. Skromně doufám, že si to více lidí vezme jako příklad k následování, protože bez ohledu na měnu a počty to dopadne vždycky takhle.

* Velikonoce na Korsice

Další velikonoční prázdniny jsme prožili na Korsice. Bydleli jsme v ubytovně pro mládež v hlavním městě Ajacciu. Stopem jsem jezdil na různá zajímavá místa ostrova. Večer jsem se pokaždé vracel na ubytovnu. Jednou mi zastavili dva muži, asi montéři, kteří se vraceli do města od zákazníka. Posadili mě dozadu a rozjeli se. Trasu dobře znali, protože před některou zatáčkou zpomalili jen lehce, jinde zase důrazně zabrzdili. V tom prvním případě byla za zatáčkou silnice přímá, v tom druhém následovaly další zatáčky, což jsem nevěděl a obavy, zda to vytočí, jsem měl pořád. Navíc jsem vzadu lítal ze strany na stranu. Užil jsem si svoje, i když jízda byla bezpečná. Další den mi zase zastavil nějaký zedník, který v upraveném osobním autě vezl cihly. Měl jsem skutečně dojem, že se to za chvilku všechno převrátí dolů ze strání, nad kterými jsme jeli. Díky Bohu a jeho andělům jsem vždycky dojel a za svůj život stopem ujel asi 10 tisíc km.

Na Zelený čtvrtek jsem v katedrále v hlavním městě poprvé sledoval, jak biskup umýval nohy dvanácti starcům. Nevím, kdo je vybíral a řadil, ale všichni byli buď šedovlasí, nebo holohlaví, jen ten poslední měl tmavé rozcuchané vlasy a husté černé obočí. Prostě Jidáš.

Na Velký pátek jsme se spolužákem Františkem jeli stopem do města Sartene, kde se koná křížová cesta s dvěma kajícníky. Ten velký, v červeném šatě, dělá Krista a nese kříž. Dříve to býval bandita, který se dal na pokání. Lidé však byli od banditů sužování, proto na cestu sypali rozbité sklo, aby ten, který se chce obrátit, trpěl ještě víc. Vlekl za sebou řetěz, dříve mu na něj znenadání někdo šlápl, aby upadl, dnes jsou místa pádu stanovena předem kvůli televizi. Ten druhý jde v bílém a má úlohu Šimona. Řekli nám, že dnes už se na obojí hlásí běžní lidé. Spali jsme v klášteře u františkánů a jeden mnich mě se spolužákem vedl do našeho pokoje. Vtom šel po chodbě velký kajícník, už civilu. Mnich nás hned nacpal za nejbližší dveře, abychom ho nespatřili. Zahlédl jsem však jeho tvář i jeho oči. Drobný člověk s laskavým výrazem a mírným pohledem.

* Dobré i divné názory Francouzů

Na internátě v Dijonu byly stovky Francouzů, gymnazistů i těch, kteří už odmaturovali a připravovali se ke konkursu na význačné univerzity. Mnozí z nich, zvláště ti po maturitě, byli doslova pobláznění levičáctvím, přímo horovali pro Lenina, Trockého nebo Mao Ce-tunga. Nikdy však nepřišli za námi zeptat se nás na tu „novou a lepší“ společnost, kterou jsme zažili na vlastní kůži. Nechtěli prostě znát pravdu, žili jen ve svých nebezpečných snech, které se nikde nedaří uskutečnit.

Úplně jinak se zachovala jedna dáma, která nám zastavila, když jsme s kamarádem Petrem při návratu z Lurd stopovali u Bordeaux. Když zjistila, že pocházíme ze země za železnou oponou, hned řekla: „U nás ve Francii se o Sovětském svazu hodně debatuje. Někteří jsou pro, jiní proti. Já jsem si řekla, že se tam prvně pojedu podívat. Byla jsem tam. Jsem proti!“

* Na venkovské farnosti

Na jaře roku 1969 jsem byl v neděli na mši svaté v malé burgundské vesničce, která se jmenuje Etang Vergy. Kostel byl plný lidí, na jedné straně seděli nebo stáli muži, na druhé ženy. Při mši svaté se obě strany střídaly ve zpěvu latinských částí, o kterých jsem se až později dozvěděl, že se jim říká ordinarium. Označuje se tak to, co je podle mešního řádu (ordo) vždy na určitém místě při každé mši svaté. Jak je známo, patří sem zpěv Kyrie - Pane smiluj se.., Gloria - Sláva na výsostech Bohu.., Credo - Věřím v jednoho Boha.., Sanctus - Svatý, svatý..., Agnus Dei - Beránku Boží... a Pater noster – Otče náš. To všechno v tom venkovském kostele zpívali latinsky a všichni střídavě, takže jedna věta zazněla mužným basem, do toho vpadly ženy se svými líbeznými vyššími hlasy, a tak se to doplňovalo po celou mši svatou. Bylo to krásné, snad ne tak těžké pro místní, kteří mají latinu více v krvi, vždyť Francouzi jsou románský národ. Tak to bylo zřejmě v každé francouzské farnosti – aspoň při zpívané mši svaté. Musím poznamenat, že románské země pojem mešní píseň neznají, v mateřštině prostě žádnou píseň nemají. Kromě ordinária se zpívaly jen některé chvalozpěvy – latinsky nebo francouzsky, v adventu například: Rorate coeli desuper.

Mše svatá končila obvyklými ohláškami, které jsem moc nechápal. Když se na jejich konci knězi zlomil hlas a něco říkal úplně plačtivě, nerozuměl jsem už vůbec. Napadlo mě, jestli neohlašoval něco tragického, třeba že bude pohřeb jeho maminky. Ptal jsem se, o čem to mluvil. Místní řekli: „Ne, nic takového. Ohlašoval, že za týden bude první svaté přijímání.“ A přitom plakal, protože věděl, že to bude pro většinu dětí přijímání poslední, slavnostní odpad od víry, jak se dá ironicky podotknout. Co dodat? Ježíši, milosrdenství…., jak mě to učil P. Eduard Šikula, za něhož jsem měl v Jamách primici.

Na podzim toho roku pak byl zaveden nový mešní řád v celé církvi a v každé zemi začaly modlitby v jazyce lidu. Do Etang Vergy už jsem se nedostal, ale i tam místo střídavého zpěvu chorálních nápěvů starých víc jak tisíc let nastoupily texty francouzské. Ty se jen recitovaly. A mnozí to dodnes považují za velkou škodu.

* Světlo víry k vědeckým poznatkům

V posledním ročníku jsme v přírodních vědách probírali zkameněliny a profesor nám vysvětloval, jak se na zeměkouli postupně objevili nějací ti živočichové, stále jich přibývalo, dosahovali větších rozměrů, a když už byli obrovští, vyhynuli a objevil se nový druh. Ukazoval nám to na trilobitech různých velikostí. Mně v té chvíli blesklo hlavou, že se totéž asi právě děje s člověkem. I v naší rodině jsme my děti byly větší než naši, a bylo to tak skoro všude. A tato myšlenka nebyla nijak veselá. Pak jsem zažil útěchu Ducha Svatého, který v našem srdci volá: Abba, Otče) a blesklo mi hlavou podruhé: „I kdyby k tomu došlo, jsme stále v rukou Božích a na konečný cíl našeho života, na Boží království, kde se máme sejít u svého nebeského Otce, to nemá vliv. To přijde, jak se o to modlíme.“

* Co dál v životě?

O Vánocích před maturitou jsem byl doma a tatínek se ptal, co míním dál dělat, jakým směrem chci dál studovat. Řekl jsem asi něco o přírodě nebo zemědělství a on mi řekl: „A o studiu na kněze neuvažuješ?“ Odpověděl jsem mu jasně a hned: „Církev přece potřebuje také věřící laiky.“ S tím mohl jen souhlasit a také to nahlas udělal. Tím to bylo uzavřeno, ale jen mezi námi. Bůh to viděl jinak. Dost brzy po tom se mně někde jinde bratr zeptal: „A ty na kněze nepůjdeš?“

Neřekl jsem mu nic, ale té myšlenky jsem se už nezbavil. Po létech už jako seminarista jsem se zajímal, proč se mně tenkrát na to ptal. Řekl, že proto, že z naší rodiny ještě žádný kněz nebyl. A také proto, že jsem si četl bibli, kterou jsem si přivezl z Francie, protože u nás tenkrát nebyla k sehnání.

Brzy poté jsem napsal Tomáši Týnovi, staršímu spolužákovi, který už šel k dominikánům, a svěřil jsem mu své otázky ohledně povolání ke kněžství a všeho kolem toho. Poslal mi šestistránkový dopis. Nedávno jsem jej našel a chci ho přeložit a poslat komisi, která v Bologni připravuje jeho blahořečení.

Později mi Tomáš v jednom dopise napsal, že chce svůj život nasadit proti protestantizaci katolické církve. Tenkrát jsem se tomu trochu divil, dnes se spíše toho nebezpečí obávám. Víme však, že vše je v Božích rukou.

* Ctihodný Tomáš Týn

Někteří spolužáci se po maturitě domů nevrátili. Jeden z nich, Tomáš Týn, o kterém jsem se už zmínil, že vstoupil k dominikánům, pak působil v Itálii a těsně po pádu berlínské zdi zemřel na rakovinu u rodičů, v Německu. Při kněžském svěcení v Římě ve Svatém roce 1975 nabídl sám sebe jako smírnou oběť za svobodu církve v Československu a Bůh ji přijal. Zemřel v pověsti svatosti 1. 1. 1990. Už bylo zahájeno řízení o jeho blahořečení. Měl jsem to štěstí, že jsem ho uviděl po dvaceti letech a mohl s ním mluvit necelé dva měsíce před jeho smrtí.

* Návrat domů přes Řím

Když jsem ukončil v roce 1970 studia ve Francii, chtěl jsem si ještě užít svobody, protože bylo jasné, že jak se vrátíme domů, spadne klec. Byla sice možnost ve Francii zůstat, s maturitním vysvědčením tam berou na většinu vysokých škol bez přijímacích zkoušek. Po srpnu 1968 nám byla celá Evropa nakloněna. Znamenalo by to však dlouhé odloučení od rodiny.

Na dobrou radu spolužáka Jana jsem už v lednu písemně požádal ministerstvo školství o povolení použít služebního pasu k cestě do Itálie. Chtěl jsem vidět Řím, zatímco někteří spolužáci jezdili do Beneluxu (stačilo jedno vízum pro všechny tři země a nebylo to tak daleko). Z ministerstva mi odpověděli kladně, později všem ostatním podobné žádosti zamítali. Stopem jsem dojel až do Říma. Dostal jsem se i na papežskou audienci, tlačil jsem se dopředu mezi lidí, kterým Svatý otec Pavel VI. podával ruku, ale skončil jsem půl metru od něho, takže jsem mu ruku podat nemohl. Přespával jsem v ubytovnách pro mládež, občas i pod širým nebem (Francouzi říkají A LA BELLLE ETOILE - pod krásnou hvězdou). Vzpomínám si, že když jsem si lehl do trávy, ucítil jsem, jak tam voní máta stejně jako u nás doma ve Slavkovicích.

Studentský kaplan z Dijonu mi dobře poradil, abych v Římě nehledal nocleh u našich krajanů, že tam je to sledováno, že bych pak měl potíže. Udělal jsem dobře, že jsem ho poslechl. Přespával jsem ve francouzské koleji sv. Ludvíka.

Když jsem při zpáteční cestě přijel do města Perugia, bylo to po třech nocích pod širým nebem, potřeboval jsem se umýt, a proto jsem vyhledal malý hotel. Majitel mně dal na pokoj se dvěma mladými Italy a vysvětloval nám, jak má každý po sobě sprchou umýt vanu. Řekl jsem si, že ti dva zřejmě budou spát dlouho, já potřebuji vyjít na stop zavčas. Vstal jsem tedy brzy a sbalil se. Oni se však probudili a řekli mi, že majitel asi ještě spí, ať to zaplatím jim, že mu to předají. Jako poctivý křesťanský kluk z vesnice jsem to udělal a vyšel ven. Majitel tam však čekal a říkal: „Platit!“ „Už jsem platil,“ odpověděl jsem mu. „Komu?“ „Na pokoji, kluci vám to předají.“ „Tak tam jdeme.“ Šel se mnou a vzal od nich peníze, které by před ním mohli později třeba zapřít.

 

Kněžský seminář v Litoměřicích

 

* Rada rodičů, příklad profesorů

Když jsem se mamince poprvé a potichu svěřil, že se přihlásím do semináře, dala mi radu, kterou nikdo od té doby nepřekonal: „Musíš se hodně modlit!“

Tatínek mi řekl: „Ne, abys pak zakládal nějakou svou vlastní církev.“

Své profesory jsme měli rádi, oni také s námi více prožívali své kněžství. Pan profesor Stanislav Novák vždycky přijel nabitý zážitky ze své farnosti. Jednou nám také řekl: „Chlapci, představte si (tímhle uváděl každou řeč): Do kostela k nám jezdí pán a vozí svou ženu na vozíčku. Teď v neděli přišel sám, a tak jsem se ho zeptal, jak snáší takové trápení. Víte, co on mi řekl: ´Pane faráři, naše manželství vždycky bylo šťastné. Ale od té doby, co se to mé ženě stalo, co má poškozenou míchu, je naše manželství ještě šťastnější.“ To byla bomba. A to je bomba dosud.

* Reklama od slova klamati

Od té doby to vyprávím všem snoubencům a dodávám, že každá reklama má pět částí, které jsou pořád stejné, pouze ta čtvrtá se pokaždé mění: Vystupuje v ní mladý (1) opálený (2) štíhlý (3) člověk, který si koupí náš reklamní výrobek a drží ho v ruce, případně ho baští (4) a tváří se neskonale šťastně (5). Je zajímavé, že reklamní agenti zjistili, že i staří lidé mají peníze, a tak se dnes v reklamě už objevuje i starší člověk, ale vždy štíhlý a opálený. Tak to však nemusí být a ani není, nadarmo se neříká, že reklama je od slova klamat. Štěstí nedosáhneme tím, že podlehneme nákupní horečce. Opravdové štěstí je přece milovat a být milován.

 NA VOJNĚ

* Začátek

V roce 1973 jsem po druhém ročníku semináře nastoupil na vojnu. V přijímači se mnou byl na stejné rotě i spolužák Jiří. Pochodoval vždycky za mnou. Když jsme dostali povel ke společnému zpěvu, za chvilku na něho řvali: „Vojíne, proč nezpíváte?“ „Nemohu.“ „Jak to, že nemůžete?“ „Musím se smát tomu, jak Peňáz zpívá falešně!“

Po příchodu na vojnu jsme museli civilní oblečení odevzdat a bylo úředně posláno rodičům. Před tím jsme na závěr úvodní procedury, kam samozřejmě patřilo i stříhání, dostali tepláky a lísteček s číslem roty a čety a družstva, kam máme jít a kde dostaneme další výstroj. A byli jsme poučeni, že nikde jinde nesmíme říkat, kde jsou naše kasárna a kolik nás v nich je, že to je vojenské tajemství. Za pár dní dostal jeden nováček dopis s adresou: Vojín XY, 1. rota, 2. četa, 1. družstvo. Velitelé z toho dělali problém a vyčítali mu prozrazení vojenského tajemství, protože kasárna měla krycí číslo, které jediné se smělo používat, ani název ulice tam nesměl být. Když zjišťovali, jak se to mohlo stát, přišlo se na to, že chudák nováček ten svůj lístek omylem nechal u civilního obleku. Jeho rodiče asi neměli ponětí, co je to vojna, lísteček našli a napsali mu to všechno na obálku. Nakonec mu to bylo laskavě prominuto.

* Cenná pošta, peniaze

Osobně jsem začátkem vojny zažíval napjaté chvíle, když se četl denní rozkaz. V jeho závěru se rozdávala cenná pošta a peníze a dotyčný pro ně musel vystoupit z řady a dodržet spoustu povelů. A když se rozkaz četl slovensky (v druhé úřední řeči armády) a ozvalo se: „Cenná pošta, peniaze“, už jsem se stavěl do pozoru, ale pak si oddechl, že se mě to osobně netýká. Je zajímavé, že naše příjmení nemá se slovenským peniaz nic společného, na Slovensku nikdo takové příjmení nenosí. Vypadá, že Peňáz je španělského původu a je asi možné, že první jeho nositel přišel s doprovodem španělské šlechtičny, která se k nám na Vysočinu někdy v 16. století provdala. Naše příjmení se totiž nejvíc vyskytuje na Novoměstsku a Žďársku. A ve Španělsku najdeme příjmení Peñas, které znamená skály, u tisíců lidí v Madridu, v okolí města Santiago di Compostela a Murcie. Pokud lidé s tímto příjmením mají ve Španělsku z nějakých historických důvodů právo mít znak, jsou na něm dvě nebo tři zlaté hvězdy na červeném poli.

* Kontroly

Ze začátku na vojně kontrolovali všechno a nečekaně, jednou v neděli odpoledne zjišťovali, jestli má každý u sebe toaletní papír, stačilo pár aršíků. Měl jsem jich skoro celý balíček a tak jsem mohl tajně podělit spoustu kolegů. Kontrolor si toho nevšiml, ale jeden Slovák ano a pak mi zašeptal: „Kade chodil, dobre činil (Sk. apoštolů 10,38).“ Podobně má polní láhev, v které byla voda sice nalitá už dávno, posloužila mnoha klukům, když ráno při nástupu byla nečekaná kontrola. Když na mně přišla řada, důstojník ji vzal, zaštěrchal s ní a spokojeně ji vrátil. Za pár vteřin mu stejnou láhev podal soused, který ji pak rychle a hlavně nenápadně zase podal dalšímu sousedovi, u kterého právě byli.

* Poezie v kasárnách a pomoc Boží venku

Velitelé se starali i o kulturní program pro mužstvo. Jednou v neděli odpoledne byli všichni vojáci v kasárnách zavedeni do tělocvičny, kde mladá autorka přednášela své básně. Nikoho to asi moc nebavilo, ale začátek jedné básně si pamatuji doposud a cituji ji i snoubencům. Měla název Šílená Bolás a ve verších vyprávěla o tom, jak světem spolu nerozlučně chodí bolest, láska a smrt. Oni ti básníci i básnířky mají často jakýsi dar vidět věci přesně a lépe.

My bohoslovci jsme jako politicky nespolehliví byli posíláni do menších kasáren, kde nebyla vojna tak těžká. Jednou jsem dostal za úkol dovézt vlakem nováčka cikánské národnosti na psychiatrické vyšetření ve vojenské nemocnici v Praze. To skončilo před polednem, vlak odjížděl až večer, a on se mi svěřil, že by rád navštívil své příbuzné ve Vršovicích. Jel jsem tam s ním, on řekl, že se tam ve čtyři hodiny uvidíme a vklouzl do nějakých dveří. Klidně jsem pak odjel na místní faru za P. Hájkem. Až dodatečně jsem si uvědomil, že to mohlo špatně dopadnout, ale Bohu díky mě vojáček čekal a v pořádku jsme se vrátili do kasáren.

* Dobrá rada na celý život

Na vojně jsem se setkal s absolventem přírodovědy Tomášem. Vystudoval geologii. Když byla řeč o různých zónách, které jsou prý nebezpečné a musíme se podle toho zařídit, říkal: „V přírodě není nic podle pravítka. Žádnou z těchto věcí bych nebral vážně.“ Vzpomínal jsem si na to vždycky, když se podobné hlouposti o přírodě říkaly a někde prosazovaly.

V SEMINÁŘI PO VOJNĚ

* I zde byl marxismus povinný

Když jsem nastoupil po vojně v roce 1975 opět do semináře, bylo poznat, že přituhuje. Jednoho dne nás všechny svolali do největšího sálu a přišel profesor z Karlovy univerzity, aby zahájil pravidelné přednášky marx-leninismu. On i vedení školy to zdůvodňovali tím, že na farách přijdeme do styku se vzdělanými lidmi a že by nebylo dobré, kdybychom si před nimi připadali jako méněcenní, protože na všech vysokých školách se tento předmět vyučuje. Už tehdy jsme se tomu potají usmívali a vnitřně byli proti tomu. On to musel všechno vědět a jistě se důkladně připravoval. Až dnes oceňuji začátek jeho úvodní přednášky, kdy se nám jakoby svěřil, že jako malý chlapec také chodil do kostela ve své rodné vsi, a že tam přišel teď po dlouhé době a kostel nepoznal. Mnoho starých věcí, které si pamatoval z dětství, zmizelo, místo nich jsou tam nové, podle jeho vkusu málo vhodné do toho prostoru a podobně. A tím nás dostal, pár spolužáků s ním začalo diskutovat o potřebně liturgické reformy, debata se pěkně rozběhla a první přednáška skončila klidně.

* Hudba a já

Z hudební výchovy jsem vždycky měl horší známku. Vzpomínám si matně, že ještě jako velmi malý jsem u stromečku nadšeně zpíval Narodil se Kristus Pán a že jsem vycítil jakési rozpaky u všech starších kolem. Asi mi nechtěli kazit radost upozorňováním na to, že správně by se mělo zpívat trochu jinak. Dnes si to už nemám kde ověřit. Ke službě Bohu však zpěv patří, proto jsem v semináři chodil do kroužku hraní na klavír a trochu teorie jsem pochopil. O jedněch prázdninách jsem poprosil Magistra Olejníka o soukromé hodiny, protože on už v semináři učit nesměl. Ochotně mi vyhověl a skutečně se mi trpělivě věnoval. Povolil mě dokonce v nápěvech, které ke mši svaté složil, usnadnit si zpěv intervalů a nahradit quartu sekundou. V praxi jsem toho stejně nevyužil, protože jsem si samostatně zpívat netroufl. Mam však rád lidový zpěv v kostele a vždy jsem jej podporoval.

* Výběr správného žalmu

V semináři se žalmy nejen zpívaly, ale také četly. Při polední modlitbě v kapli měl bohoslovec, který ji ten týden vedl, právo vybrat sám něco na závěr. Stávalo se, že některé úterý v té chvíli dotyčný řekl: Pomodlíme se žalm z dnešní hodinky uprostřed dne. Zrovna v úterý tam jsou žalmy s ostrou kritikou bezbožníků ale i nadějnými slovy, že Bůh pomůže k obnově. Zhruba jednou za měsíc, ale vždy v úterý totiž bývaly v Praze schůze prorežimního kněžského sdružení Pacem in terris. Bohoslovci se proto k tomuto žalmu rádi a nadšeně přidali. Nikdo nic nenamítal, ani z představených.

* První jízda autem

Ve čtvrtém ročníku semináře jsme si mohli udělat řidičský průkaz, a hned o prvních pololetních prázdninách mi pan farář Šikula, který mě vždy po večerní mši svaté v Jamách vozil domů, řekl: „Dneska už můžeš řídit sám, sedni si za volant, já pak pojedu zpátky.“ Byla velká mlha. Jel jsem velice pomalu a opatrně, ale pod Veselíčkem jsem najednou patníky s červenými sklíčky, které měly být po pravé straně, uviděl nalevo. Něco bouchlo, zadrncalo to a motor zhasl, protože jsem sjel do pole. První slova, která pan farář naprosto klidně řekl, byla: „Vytáhni klíček ze zapalování.“ Tak jsem to udělal a hned mě napadlo: Tady si sami neporadíme, domů je to blízko, jdu pro bratra Pepíka, on nám pomůže. A odešel jsem. Po pár metrech jsem byl na přejezdu silnice se železnicí, a říkám si, že nepůjdu dokola po silnici, vezmu to přes pole přímo na kraj Slavkovic, vždyť to tady znám dobře, co bych si to prodlužoval obcházením. Sněhu moc nebylo, ale bílé bylo všechno, pole i noční mlha. Namířil jsem to k rodné obci a za chvíli už jsem uviděl obrysy jakýchsi střech. Připadaly mně však nějaké dlouhé. I když se mi zdálo, že jdu rovně, točil jsem se doleva a došel zase k trati, jejíž násep mi připomínal ty střechy. Divil jsem se, jak je to možné? Odhadl jsem znovu vzdálenost od silnice, znovu namířil na Slavkovice. Za chvíli jsem však znovu narazil na trať. To snad není možné! Teď už musím jít od kolejí kolmo dolů, vždyť to tady znám. Jdu, dávám si pozor, abych držel přímý směr, očekávám krajní domy obce, a přesto jsem narazil na trať potřetí. Naštěstí a Bohu díky to bylo u zbytku mostu, ke kterému vedl úvoz (po našem vejvoz) z Horního konce obce. Už tam dávno nikdo nejezdil, ale po obou stranách zůstaly jasně vyčnívající meze. Těch jsem se chytil a podle nich jsem došel na obecní cestu a po ní konečně domů.

Po přeměření na mapě v počítači teď vidím, že plánovaná cesta, která měla mít 400 metrů, se protáhla na 1700 metrů, a že jsem v té bílé tmě uhnul o 60 stupňů doleva na rovné ploše, o které jsem si myslel, že ji dobře znám. Už se nedivím tomu, že lidé zabloudili a zmrzli kousek od svého domova.

Pepík hned vzal auto a jeli jsme tam. Nevím, jak byl pan farář prokřehlý, neodvážil jsem se ho na to nikdy zeptat, asi to čekání prožíval krušně. Ani nevím, jak dlouho to všechno trvalo. Pepík sedl za volant farní Škodovky a rychle vyjel na silnici. Pan farář odjel hned na faru a nikdy mně toto dobrodružství už nepřipomínal.

* Sbírka naopak

Jako bohoslovec jsem jednou chodil po sbírce při pouti v Radešínské Svratce. Košík s penězi jsem podával až do lavice, aby ti, kteří sedí uprostřed, tam snadno mohli něco dát. Jenže ouha: Uprostřed jedné lavice seděla maminka s malým děvčátkem na klíně. To vše bystře sledovalo a když se před ní octl košík s jakýmisi obrázky, jeden si vzalo a pevně schovalo ve své pěstičce. Maminka zrudla, pokoušela se její sevření uvolnit, ale moc jí to nešlo. Není divu, když vám něco podávají, tak si to přece vezmete a je to vaše. Nakonec se vše vyřešilo, ale maminky mně bylo líto. Byla v tom však naprosto nevinně, stejně jako já.

* Noční kontrola

Po skončení semináře v roce 1978 jsem většinu věcí poslal poštou v kufrech, takže jsem se vracel domů nalehko. Do Žďára – jak nespisovně říkáme my místní – jsem dojel vlakem před půlnocí. Přece nebudu celou noc čekat na ranní spoj. S menší taškou jsem si to přes sídliště namířil na Slavkovice. Za chvíli u mě byla hlídka SNB. Zkontrolovali doklady a přikázali mi otevřít tu tašku. Bylo tam pár knih a boty na přezutí. Dovolili mi tedy pokračovat v cestě. Na jednu stranu jsme rádi, že dnes už takto není nikdo obtěžován, ovšem na druhou stranu je to pro někoho pobídka, aby si do tašky vzal vrtačky a rozbrušovačky a někde se v klidu a po tmě pustil do zámků cizích bytů či budov.

 

pRIMICE V JAMÁCH

* Výčitky a potíže od úřadů

Když jsem byl u okresního církevního tajemníka žádat o dovolení primice v Jamách, řekl mi, že stejně ví, že jsem se v cizině školil k ideologické diverzi. Odpověděl jsem mu, že to je nesmysl, protože škola ve Francii byla státní a ne církevní, a vybralo nás tam Ministerstvo kultury naší socialistické republiky. On mi však namítl: „A co ty diapozitivy v kostele?“ Vzpomněl jsem si, že po přihlášení do semináře mi pan farář P. Bohuslav Marek řekl, abych večer v jamském kostele promítl pár diapozitivů ze svých cest. Protože jsem si v Itálii za poslední peníze koupil běžné turistické snímky Říma a Vatikánu, promítl jsem je s jednoduchými vysvětlivkami. Na okrese se to však dozvěděli a hned si to vyložili v tom horším, a pak mi to „pěkně“ připomněli.

Ve žďárském děkanství měly být 2. července 1978 primice dvě, v Jamách moje a v Bobrové P. Jiřího Palečka. Ten si už natiskl oznámení v počtu, který mu dovolil pan církevní tajemník (tak se mu říkalo, úředně to byl tajemník pro věci církevní a prakticky to byl proticírkevní činitel). Najednou telefon ze Žďáru, z okresu, že ty primice nemohou být 2. 7. protože v ten den se koná na Cikháji okresní mírová slavnost. Pokud by byly primice 2.7., věřící by přišli o mírovou slavnost. Úřady přece chtěly, aby se i věřící jí mohli zúčastnit. Proto primice posunuly až na neděli 9. 7. s tím, že pokud máme už natisknutá oznámení, okres nám zaplatí vytisknutí nových. Já jsem je ještě neměl, ale Jiří už ano. Dal si tedy vytisknout novou dávku s datem 9. 7., a na těch dosavadních jemně přepsal dvojku na devítku, takže měl oznámení dvakrát tolik a mohl v Bobrové dát každé rodině.

Také počet primičních obrázků byl omezen. Přesto jsem jich do tiskárny přinesl daleko víc, než bylo povoleno. Pan Vojta je vzal, všechny potiskl a při výdeji jen krátce podotkl: „Bylo jich o trochu víc.“

* Primiční kazatelé

P. Palečkovi měl kázat pan doktor P. Alois Učeň ze Žďáru, já jsem požádal o tuto čestnou službu novoměstského pana kaplana P. Vojtěcha Suchého, pozdějšího provinciála jezuitů. Oba oslovení kazatelé se radili s lidovým farářem o. Vlastimilem Šenkýřem z Bohdalova, jak tuto pastorační příležitost dobře a zbožně využít. On jim navrhl, že mohou dokreslit Boží lásku, která je podstatou Ježíšovy krvavé oběti na kříži i oběti nekrvavé na oltáři, jedním příkladem z nové literatury. Ať citují Čapkův román RUR (Rozumoví univerzální roboti), kde u robotů všechno funguje, ale jen mechanicky. Teprve až se objeví láska, věci se změní a postoupí dopředu. Oba kazatelé s jeho nápadem souhlasili a vložili tento příklad do své promluvy. Tím se stalo, že pár lidí, kteří stihli primici 9.7. 1978 dopoledne v Bobrové a odpoledne v Jamách, pak tvrdilo, že obě kázání byla stejná. Nebyla, byl jen stejný příklad.

Kaplanem na Vranově, v Jedovnicích a v Ostrově u Macochy

Na Vranově jsem byl nejprve  na praxi už jako bohoslovec a pak čtyři měsíce jako kaplan od svěcení do půli listopadu 1978. Maminka vždy vzpomínala, jak se chodilo z Radešínské Svratky na Vranov pěšky a jak s mou budoucí tetou strávily noc v kostele. Později, když jsem působil ve Velkém Meziříčí, zavedl jsem pěší poutě k Panně Marii Vranovské přes Velkou Bíteš.

* Nový kostel v Senetářově

Z Vranova jsem byl poslán na čtyři roky do jedovnické farnosti, kterou tvořilo šest obcí. Jednou z nich byl i Senetářov, kde díky Mons. Vavříčkovi postavili nový kostel. Jako student jsem na něj také něco málo přispěl a dostal jsem pak pozvánku na svěcení. Využili jí bratr se sestrou, kteří tam spolu jeli na motorce.

* Jízdy autem a ministranti

S autem Škoda 105, darem od své kmotřenky Anny Peňázové, jsem začínal jezdit až při kaplanování v Jedovnicích. Začátky byly složité, trhavé rozjíždění, pár menších nárazů. Když jsme někam jeli společně, vzal pan farář své auto a cestou tam řídil. Hospodyňka seděla vzadu, hosté také, já vpředu a podřimoval jsem. Otce Františka to rušilo, nechtěl, abych spal a já se marně bránil: „Otče, to je přece znamení mé naprosté důvěry ve Vás.“

Jako nerozvážný kaplan jsem nabídl ministrantům z vyšších tříd základní školy, že jim umožním řídit své auto. Vybrali jsme k tomu rovnou plochu nad Jedovnicemi, která byla pěkně zelená a brzy zjara jsme tam vjeli. První kluk si sedl za volant, já na místo samozvaného instruktora, ale auto jelo stále pomaleji. Musíš zastavit, řekl jsem a chtěl sám pokračovat. Nešlo to však ani mě, auto bylo zapadlé po nápravy v mokré hlíně, neboť jsme nevjeli na louku ale na pole oseté ozimem. Z Vilémovic jsme musili donést podlážky, auto heverem nadzvedli, kola jimi podložili a pak jsem rychle vyjel. Slib jsem klukům splnil až koncem léta na vyprahlém strništi.

Jednou jsem nabídl ministrantům, že jim připravím hlemýždě přesně tak, jak je pojídají ve Francii. Připravil jsem pro každého kluka dva kousky. Jindra snědl jeden a nic neříkal. Hospodyňka se na něj podívala a řekla mu: „Mám za tebe sníst ten druhý?“ On odpověděl naprosto upřímně: „Kdybyste mohla, tak jo.“

Na ministrantských výletech jsme také zkoušeli vařit v Setonově hrnci. V ohni se rozpálí kameny, mezi tím se vykope půlmetrová jáma, do ní se pak dají ty rozžhavené kameny, na ně zabalené maso, nechá se tam kolík, vše se zahrne hlínou a udusá, pak se kolík vytáhne a dírou po něm se naleje voda, a pak se dvě hodiny čeká. Když jsme to dělali na Drahanské vysočině, dalo nejvíc práce vykopat v tom kamenitém terénu dostatečně hlubokou jámu. U Velehradu byla jáma hotová hned, ale sehnat dostatek kamenů trvalo dlouho a hodně jsme se nachodili. Inu, není lehké hrát si na pračlověky, jak říkával pan farář sloupský, když jsme tábořili na jeho zahradě.

* Pohřby v totalitě

V Jedovnicích musel každý pohřeb začínat v obecní obřadní síni, pak se muselo jít ke hrobu a teprve až byla rakev v hrobě, mohla být zádušní mše svatá v kostele. Obřadní síň byla na kopci, z kterého byl krásný rozhled, ale při obřadu se lidé dívali na zadní stěnu sousedovy stodoly. Kdyby architekti vnitřní zařízení navrhli obráceně, pozůstalí by viděli za rakví nádherné panoráma jedovnického údolí. Ale budiž. Hlavní slovo měl řečník ze Sboru pro občanské záležitosti, v této nevděčné a náročné službě se střídali tři. Osnova projevu byla více méně stejná: zemřelý se narodil v čase první světové války, kdy byla velká bída, za 1. republiky zažil útlak pracujících, pak přišla tvrdá léta okupace a pak se dožil krásného budování socialismu. Už si jej však neužije, protože nám umřel. Občas ještě přidali šroubované věty typu: Dědeček zabezpečoval nákupy pro celou rodinu.

Jedna mladší paní, také pověřená tímto úkolem, si po čase dala podmínku: „Když chcete, abych mluvila na pohřbech, dovolte mi také mluvit na svatbách, jinak končím se vším.“ Museli jí vyhovět, o ty pohřby skutečně nebyl zájem. Kněz by to přitom zvládl sám celé a podle přání pozůstalých.

Na Slovensku to řešili po svém: Podobné síně postavili v každé obci a nazvali je Dom smutka. A protože tam jsou vesnice vždycky velmi dlouhé, příbuzní se sjeli k tomuto domu, v něm se u rakve pomodlili po svém, pak se uspořádal krátký průvod, do něhož se zapojila celá obec a šlo se do kostela, kde pohřeb pokračoval jako obvykle. A všichni byli spokojeni.

* Náboženství

Při jedné hodině náboženství ve škole v Ostrově u Macochy jsem v roce 1981 dostal u tabule ledvinovou koliku. Odpotácel jsem se do sborovny a jedna ochotná paní mě odvezla na pohotovost. Děti zůstaly ve třídě samy a na pobídku malé Šárky se za mě začaly modlit. Je to i díky jejich modlitbě, že od té doby už takové problémy nemám.

Když klesl počet dětí přihlášených do náboženství pod šestnáct, neučilo se už každý týden, ale jen jednou za čtrnáct dní. I v Ostrově se to stalo. Na podzim jsem řekl tomu zbytku věrných: „Děti, máme mít náboženství každé druhé pondělí. Já bych navrhoval teď, když bude zima, učit se každý týden a pak až bude hezky, už budete mít volno.“ Pak jsem na to jako by zapomněl a bylo náboženství každý týden po celý rok. Fungovalo to několik let, pak přišlo nové vedení a musel jsem předem nahlásit dny, kdy přijedu, a dodržet je.

Na rodiče dělali jak v obci, tak v zaměstnání velký nátlak. Jeden tatínek mi vyprávěl, jak ho lákali do komunistické strany. Nechtěl tam jít, proto řekl, že je věřící, i když do kostela vůbec nechodil. Pak si řekl, že za svými slovy musí stát. Začal tedy chodit do kostela a našel i odvahu zpívat žalmy.

* Jedovnická hospodyňka

Na jedovnické faře byla hospodyňka Anna. Stejně jako pan farář znala za ta léta celou farnost. Oba měli skutečně zlaté srdce. Dobře mi poradila, když bylo nebezpečí, že hrkání po obci bude bývat bez ohledu na bohoslužby, takže by pak ministranti nemohli chodit. Šel jsem to vyjednávat přesně podle jejích pokynů a dobře to dopadlo.

* Kradení stírátek

Tenkrát před 40 roky se kradly gumy ze stěračů - stírátka. Šikovné zlodějské ručičky je z ramena rychle sesmekly a odnesly. V tehdejších mototechnách se pak těžko sháněly nové. Proto zodpovědní řidiči, mezi něž jsem patřil i já novopečený, vždycky před zamčením vozidla svoje stírátka sundali a schovali v autě pod sedadlo, aby to nikoho nelákalo. Dělal jsem to na každém parkovišti, hlavně v Brně, ale i v dalších městech.

Dvakrát jsem si řekl, že stojím na klidném místě a že je tedy mohu nechat nasazená, a dvakrát mi je právě tam ukradli. Prvně to bylo před farou a podruhé před naším domem. I oni je zřejmě potřebovali, protože také jim je ukradli druzí. A jsme u dodnes žhavé otázky: Jak to řešit? Tenkrát se to dělalo tak, že když řidič přišel na parkoviště a stírátka byla pryč, „vypůjčil“ si je z nejbližšího auta v sousedství, na kterém ještě zbyla. Klidně odjel, protože jízda bez nich byla pokutována a utěšoval se tím, že jeho právě postižený kolega řidič štafetu posune dál a poslouží si u dalšího souseda.

Takto přišel o stírátka i kolega kaplan Josef. Nevydal se běžnou cestou, přerušil obvyklou štafetu a odjel bez nich. Když ho zastavila hlídka Veřejné bezpečnosti a vyčítala mu to, řekl klidně: „Přece jako farář (ačkoli byl teprve kaplan) to nemůžu udělat, jako to udělali mně.“ Propustili ho bez pokuty. Jeho rozhodnutí a zdůvodnění pořád žhavě žhne, neboť jasně vyplývá ze živého Slova Božího, z Ježíšova „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi“. I lid to pochopil, proto se říká, že čím kdo zachází, tím také schází, a podobné moudrosti, které jsou skutečně odkoukané ze života.

Byl to opravdu problém sehnat a nekrást. Osobně si nemohu stěžovat, v obou mých případech se našli dobří lidé, kteří mně pomohli. Než se do továren dostaly plány na výrobu stírátek, už po nich taková sháňka nebyla. Krize asi skončila. Za dva roky poté si pak stěžoval jeden ředitel národního podniku, že plán splnili a vyrobili dva miliony stírátek a lidé už je nekupují. „To přece takhle nejde, co s nimi teď máme dělat?“

* Tříska a trám

Člověk si všímá chyb druhých, ale zapomíná na slova Pána Ježíše o třísce v oku druhého a trámu ve vlastním. Potvrdil jsem si to sám na sobě, když jsem šel ze hřbitova kolem kostelního vchodu a všiml jsem si, jak tam někdo škrtá sirkou. Hned mě napadlo, že tam bude kouřit pěkně v závětří, a tak jsem tam přísně nakoukl. Nic jsem však neřekl, protože on zapaloval svíčku na hrob právě kvůli povětří, které bylo venku. Dodnes se za takové a podobné ukvapené úsudky stydím.

*  S mladými rodinami

Zajímavé to bylo i na společenství mladých rodin. Jednou koncem listopadu jsem tam nepřišel a oni právě uvažovali o nějakém pěkném Mikuláši pro své děti. Kdo ho bude dělat? Nikdo nechtěl, tak se dohodlo, že kaplan, Nedalo se couvnout, ale jsem tomu dodnes rád. Trochu potají a během více dnů kolem 5. prosince jsem pak každý rok navštěvoval kolem dvě stě dětí u nich doma a navíc asi dvacet nemocných.

Jedni rodiče, jejichž děti jsem už učil, se mi svěřili, že budou mít třetí děťátko. Povzbudil jsem je a ptal se, jestli už to vědí ti moji dva žáčci. Už ano a je jim také jasné, že to pro ně bude znamenat omezení výletů a další oběti. Kéž bychom tak pěkně dovedli uvažovat všichni, vždyť přece musíme být pro život. Nestačí jen mluvit nebo dokonce křičet proti přistěhovalcům, kteří se přímo hrnou do Evropy, protože v ní je tak málo dětí.

Moutnice a Žatčany

* Pohled na Moravu, pohled z Moravy

Když jsem nastoupil na samostatnou faru do Moutnic na okrese Brno venkov, říkávali mi lidé z Vysočiny: „Tam na Moravě, tam se máte, lidi nemusí pracovat tak těžce jako my. Tam je úrodná půda. Zahodí pecku a vyroste z ní strom a oni jen sklízí plody. To není jako ten těžký život u nás na horách.“ A moji farníci říkávali nezávisle na nich: „Tam u vás na Vysočině se lidi tolik nenadřou jako my. Tam jen zasejí obilí a zasázejí brambory a do podzimu se o to nemusí starat. My tady musíme pořád jen okopávat, plet, jednotit.“

* Hody na Moravě

V Moutnicích byly tři hodové (poutní) zábavy: v sobotu s moderní kapelou, aby přišlo hodně lidí a vydělalo se, v neděli s krojovanou kapelou, která předtím vedla průvod po obci a stála pochopitelně dost peněz, v pondělí s místními a jen pro ně, a ta byla nejlepší. Na ni jsem také chodil. Před tuto poslední zábavu jsem vložil vždy děkovnou mši svatou a komedianti se divili, že v tu hodinu měli u atrakcí prázdno. Tady se jim říkalo šouklaři, podle německého slova Schaukel – houpačka.

* Silvestr v kostele

Na konec roku vždy o půlnoci bývala pobožnost střídavě v Moutnicích nebo Žatčanech. Jel jsem tedy na Silvestra v půl dvanácté v noci do Žatčan. Hned jak jsem vyjel nad Moutnice, na protějším kopci zastavilo auto a zhaslo světla. Jinak na silnici nebylo živáčka. Napadlo mě, že to bude hlídka VB a že si chce posvítit na ty, kdo si zřejmě rozjaření vyrazili na půlnoční jízdu. A bylo to tak: najednou červené světlo. Zastavil jsem a tušil jejich zklamání, když uviděli jednoho střízlivého řidiče, který říkal, že jede do kostela. Ani doklady nechtěli.

* Varhaníci a další pomocníci

Moutnická varhanice, paní Josefa Dohnálková, hrávala v neděli na obou mších svatých. Když jsem na té ranní řekl v kázání něco zajímavého, hned to využila při hrubé. Když jsem se například zmínil, že člověk může svým úsměvem druhému zlepšit náladu i v nevlídném počasí, hned ten den zpívali mladí píseň „Slunce ať svítí, kde jsi ty.“ Její manžel Adolf byl mým věrným spolupracovníkem, zvláště při dopisování kronik. Od ní také vím, že v padesátých letech se všichni snažili odolávat vnucované ideologii, třeba i veršíky: „Děda Mráz není náš, to je ruskej šmelinář,“ po té, co jakýsi funkcionář vykřikoval na schůzi: „My nechceme Jéžiše, my chceme Dědu Mráze.“

Pan Antonín Sedláček za varhanami hrál v žatčanském kostele víc než šedesát šest let, ačkoli začínal v osmnácti letech jako naprostý samouk. Brzy po vyhlášení republiky chtěl místní učitel, který pravidelně hrál na varhany, doběhnout faráře a v pátek mu znenadání vrátil klíče. Duchovní prosil o pomoc kostelního hospodáře, Antonínova otce. Ten neváhal a řekl: „Toníku, v neděli musíš hrát ty.“ Syn si na stůl namaloval klávesy a za den se naučil svou první píseň, takže sváteční bohoslužba mohla být s hudbou.

V té době se nedaly sehnat skleněné konvičky na víno a vodu. Když měli členové JZD Žatčany jet na zájezd do Polska, řekl mi pan Hlávka: „Co bychom vám odsud mohli přivézt?“ Řekl jsem, že konvičky ke mši svaté. Odpověděl velmi moudře: „Prosím, dejte mi jednu s sebou na ukázku.“ A přivezl dva páry.

A nejsou jen spolupracovníci dospělí. V malých předních lavicích v moutnickém kostele vždy zůstalo po dětech více bláta. Poprosil jsem starší děvčata, aby to vždy hned po dětské mši svaté uklidila. Vzala si to za své a poctivě to plnila. Když jsem odsloužil svou poslední mši svatou v Moutnicích, řekla mi jedna z nich: „Pojďte s námi naposledy uklízet!“ Dodnes na to vzpomínám.

* Majetkové otázky

V Moutnicích jsem jednou na faře uslyšel, jak před ní zastavil traktor. Řidič přišel až dovnitř a říká: „Něco jsem vám tam za vraty složil.“ Kouknu a vidím pytel prášku na hnojení. „To přece nejde, to si nemohu nechat“, říkám rozpačitě: „Buďte ticho, ukradli vám víc.“ A tak jsem byl….

Složitější byly případy, o kterých jsem jen slyšel, podrobnosti neznám a nerad bych pomlouval. Kdosi mi však vyprávěl, že při vybírání brambor na družstevním poli si jich na konci práce ženy vždy braly plnou kabelu domů. A jediné, která to odmítla udělat, protože to přece je družstevní majetek, tam brambory nasypaly také, aby musela být zticha. Veřejně ty brambory z kabely vysypat se asi už nedalo.

* Střet se státní mocí

V Žatčanech jsem prožil první střet se státní mocí, který způsobila moje krátká poznámka. Před biřmováním mi řekl tatínek dvou mladých lidí, kteří měli jít k této svátosti jít, že na tu slavnost pozve dechovku. Hned jsem mu řekl, co mě právě napadlo: „Na okrese by těžko snesli.“ Tím jsem si byl jistý, ale netušil jsem, že tatínek už několikrát psal stížnosti přímo na ústřední výbor KSČ do Prahy. Jednou třeba, když bylo zdraženo mléko a podobně. Po mé odpovědi tam také hned psal a ptal se, proč na okrese Brno venkov nechtějí povolit dechovku na biřmování. Oni to poslali k prošetření na kraj, ti pak na okres, mně nikdo nic neřekl. A pak přišli na faru oba tajemníci, krajský i církevní, a pokárali mě za to, že jsem svými slovy postavil do špatného světla státní správu. Podle nich jsem měl říci: „Přece nechcete, vážený pane, aby u nás bylo biřmování tak bombastické jako bývá v Polsku. Uděláme to skromné a zbožné.“ Takové to bylo.

* Zaopatření a pohřeb se Bohu díky podařily

Jinak se vyvíjela situace jednoho funkcionáře lidosprávy, jak se tehdy říkalo, dnes bychom ho nazvali starostou. Těžce onemocněl, ležel v nemocnici, stav se nelepšil. Jednou jsem přijel na faru až pozdě večer, zastavil a z křoví vystoupila jeho manželka, která tam na mě celý večer čekala. Řekla mi: „Taťka nemůže umřít, asi čeká na vás. Leží tam a tam, s lékaři je to domluveno, zajeďte ho zítra zaopatřit.“ Jel jsem tam, zaopatřil jsem ho, i když už nemluvil, ale jasně jsem cítil, že mi zmáčkl ruku, když jsem se s ním loučil. Měl pak církevní pohřeb, ale parte si už předem tak šikovně složil, že to nikdo z něj nemohl předem vyčíst. Když jsme přišli s ministranty a zpěváky k domu smutku, ostatní funkcionáři přímo zašuměli údivem. Kázal jsem o Bohu, který je i nejvýš milosrdný i nejvýš spravedlivý.

* Sněhová kalamita

V lednu jednoho z osmdesátých let se i kolem Moutnic nečekaně objevily takové sněhové vánice, že autobus z Trnavy do Brna byl nucen v Moutnicích zaparkovat a obec musela zajistit cestujícím deky na přespání na židlích v sokolovně. Z Brna z práce se lidé dostávali vlakem nebo pěšky. Ráno nikdo nemohl do práce jet a kolem osmé hodiny se před každým domem oháněl hospodář s lopatou, z komínů se kouřilo, prostě venkovská idylka. Teprve po poledni přijela vojenská technika a silnice v okolí zprovoznila.

*Jak se postit

Se sousedními kněžími jsme se navštěvovali. Vzpomínám si, jak mi jednou spolubratr v Borkovanech nabízel nějaké občerstvení, ale já jsem se bránil, že ne, že mám dneska postní den. „Nic neříkej, u mne si vezmi a posti se doma“, prohlásil mírně ale jasně. Měl pravdu, pravý půst je vydržet to právě doma, kde má každý plno zásob přímo po ruce.

* Biskupské svěcení na Slovensku

Režim slábl, dovolili i svěcení biskupa pro Slovensko. Jeli jsme na ně do Trnavy, s varhanicí, jejím manželem, paní Ryšavou a jedním ministrantem v roce 1988. Náměstí před katedrálou bylo plné a všichni mohli díky technice pěkně slyšet a všichni se modlili. Ke konci bylo ohlášeno, že kněží, řeholní sestry a bohoslovci mají připravené občerstvení v arcibiskupském paláci. Kluk hned vyhrkl: „Půjdete tam, pane faráři?“ „Ne, nevím, kde to je.“ A vedle se hned ozvalo: „Já vás tam zavediem.“ Po nějakém čase jsme jeli s celým autobusem na hrob P. Juraje Sloty, slovenského národního buditele, který před léty působil jako kaplan v Moutnicích. Program končil večerní zastávkou v trnavské katedrále. Nebyli jsme ohlášeni, ale kostel byl otevřený, pomodlili jsme se sami a prohlíželi si jej. Přišla mladá dívka, vše rozsvítila, sama začala výklad, který uvedla slovy: „Pozdravujem vás i menom nášho biskupa Jána.“ To je synodalita v praxi.

* Jak to tehdy viděl biskup Otčenášek

Vzpomínám si, jak jsme v říjnu 1989 navštívili pana biskupa Otčenáška, který v té době směl být jen farářem v severočeském pohraničí. Projížděli jsme s ním jeho farnosti, on se rozhlížel po zpustošeném kraji a řekl stručně, ale výstižně: „Co nemohli, to nepokazili.“

* Do Říma na svatořečení naší Anežky

Slábnoucí režim umožnil lidem, aby se dostali do Říma na svatořečení naší Anežky. Pár kněží a laiků nás jelo autem do severní Itálie, přespali jsme u krajanů a pak vlakem pokračovali do Říma. Před odjezdem na nádraží nás pozvali na snídani: dostali jsme kávu nebo čaj, chléb, máslo a med. Ten byl ve zvláštní skleničce s víčkem a zobáčkem, kterým bylo možno ten táhnoucí se proud medu jakoby ustřihnout, aby se nic nepokapalo. To se mi líbilo, takový stříhač medu koupím a přivezu mamince. Začal jsem po něm pátrat až v Římě po svatořečení. Zašel jsem do obchodu, kde by to mohli mít, a lámanou italštinou jsem se na to ptal. Paní prodavačka poslouchala, pak pochopila a řekla: „A, dosatore per miele (dávkovač medu). Tak to tady nevedeme.“ A dodala s patřičným pohybem ruky: „My Římané mažeme med nožem. To možná Němci, ale my ne …“ Zastavil jsem se pak ještě u hrobu sv. Antonína v Padově a šel do velkoobchodu s jasným cílem: Dosatore per miele. Poslali mě k příslušnému stojanu, střihač tam byl, obrátím jej a dole na skle čtu: Made in Germany. Opravdu bez komentáře!

* Ještě do Mariazell

V Brně jsem se kolem roku 1985 setkal s francouzsky mluvícími turisty, tenkrát to byla vzácnost. Provedl jsem je po městě, ukázal jim pár pěkných míst, oni mi pak z vděčnosti dali bankovku v hodnotě 50 švýcarských franků. Poděkoval jsem a schoval si ji. Kdybych se dostal někdy ven, bude to pěkná sumička. Tu padesátku jsem vzal potají s sebou na blahořečení. Koupím si za ni lístek z Vídně do Mariazell až se budu vracet. Ve Vídni jsem cestu přerušil a na nádraží šel vyměnit bankovku za šilinky. „Už neplatí,“ řekla mi paní u okýnka. Tak jsem se rozjel do Mariazell stopem. Moc se to nedařilo, blížil se večer, byl jsem pořád na kraji města, bez peněz, a v té chvíli jsem vzpomínal, jak za monarchie zde ve Vídni bylo od nás podobných nešťastníků daleko víc. Nakonec to dopadlo dobře. Protože jsem měl platný lístek mohl jsem strávit noc na nádraží. V deset hodin přišel zřízenec, přehlédl skoro prázdnou čekárnu a zhasl. Za pár minut se ze záchodů a kdoví odkud vyhrnuli Poláci, posadili se a potmě vytáhli trochu jídla. Soused mi pak vyprávěl: „Těžko sháním práci, nemám povolení k pobytu. Když o něj žádám, ptají se mně nejprve, jestli mám práci. A tak je to pořád dokola.“ Ráno jsem znovu začal stopovat, zastavil mně mladý muž, který jel v autě sám, a mám dojem, že si kvůli mně do Mariazell schválně zajel. Byl jsem na večerní mši svaté a divil jsem se, že v přímluvách se modlí za Československo. Nemohou přece vědět, že jsem tady mezi lidmi. To už začaly události po 17. listopadu, o kterých jsem se na cestách nedozvěděl.

V pondělí jsem stopoval zpět do Vídně. K večeru jsem se dostal jen pár kilometrů od Mariazell a moc veselo mi nebylo. Vtom zastavil autobus a řidič, který v něm jel sám, mě pozval dovnitř. Vysvětlil mi, že ráno vezl děti z města na týden do hor a že se vrací a že mu aspoň nebude smutno. Při řeči vzpomínal, jak za Dubčeka, když se hranice na čas otevřely, jezdili s kamarády tancovat do Bratislavy. Ani jeden z nás netušil, že za dva týdny to bude zase možné.

Když v novinách psali, že je nebezpečí, že lidové nadšení v naší zemi by mohlo být potlačeno silou, byl jsem ještě ve Vídni a modlil jsem se za svobodu a křesťanskou Evropu ve svatyni na Kahlenbergu, která byla postavena na památku vítězství nad tureckou přesilou r. 1683, kdy byla i díky Polákům zachráněna křesťanská Evropa.

* Svobodně do Rakouska

Když se pak otevřely hranice úplně, jezdili všichni do Rakouska, zírali do výloh, kolik je tam zboží a přepočítávali šilinky na koruny, aby zjistili, o kolik je zde všechno dražší. Udělal jsem to jinak: s maminkou a paní Ryšavou jsme na Červené pondělí roku 1990 v poledne jeli z Moutnic do Rakouska také. Zaparkovali jsme na náměstí prvního městečka a šli jsme ne kolem dokola – po diagonále, ale od středu pryč – po radiále. A bylo to čím dál hezčí. I boční ulice byly upravené, uklizené, vše srovnané. Pak okružní ulice a za ní cesty do polí, vše v nádherném stavu. Na začátku lánu to, čemu dnes říkáme ekologické třídění odpadu, věci na spálení, suť, kompost s odpadky z kuchyně. Tam jsem pochopil přednosti soukromého vlastnictví a heslo polského prezidenta Lecha Walesy: Každý kousek Polska musí někomu patřit.

* Pohřební řečníci

V osmdesátých letech zemřel náhle v čekárně u státní silnice mladý svobodný muž ze Žatčan, který se chystal jet autobusem do práce v jednom brněnském podniku. Pohřbíval jsem ho, bylo plno lidí, a poslední slovo si vynutil řečník poslaný z podniku. Mluvil až po spuštění rakve do země a mých závěrečných modlitbách. Připomenul nám, abychom se nenechali ukonejšit žádnými řečmi o nějakém pokračování, že prostě všechno skončilo, i když to vlastně bylo předčasně a nečekaně. Projev uzavřel tím, že podnik zemřelému děkuje za jeho práci a na závěr vyjádřil soustrast rodičům.

Cítil jsem, že to tak nemohu nechat, ale že nesmím provokovat ani reagovat ukvapeně, protože pohřbívám jménem církve. Proto jsem po jeho řeči jen krátce poznamenal: „Ještě se pomodlíme za našeho zemřelého a jeho zemřelé příbuzné“ a začal jsem Věřím v Boha. Lidé pochopili, přidali se a svou víru skutečně vyznávali. Závěrečná věta: Věřím v život věčný zněla jako slavnostní přísaha a pokorná prosba zároveň.

Na tento pohřeb jsem nezapomněl ani po letech, ale až nedávno, když jsem působil v Novém Veselí, jsem zjistil, že člověk své paměti nemůže důvěřovat úplně ve všem. Sloužil jsem mši svatou v žatčanském kostele a po ní jsem řekl několika farníkům, že se půjdeme pomodlit k hrobu tohoto mladíka. Zamířil jsem k řadám hrobů směrem k faře, protože jsem si pořád myslel, že právě tam to bylo. Řekli mi však, že on je pochovaný v řadě směrem k hřišti a že tedy musíme jít od kostela na opačnou stranu. Měli pravdu, šli jsme tam a společně se pomodlili. Jen já jsem si musil své vzpomínky na místo hrobu opravit, i když jsem si tak dlouho myslel, že to bylo směrem k faře. Lidská paměť – i ta moje - je tak nedokonalá!

* Jak to bylo s Maryšou

Bratři Mrštíkové napsali ve stejnojmenném takzvaně realistickém dramatu, že Maryša svého o mnoho let staršího manžela nakonec otrávila. Skutečnost (realita) však byla jiná, než jak ji sourozenci Alois a Vilém popisují. Na moutnické faře zůstaly třetí opisy matrik, z kterých vyplynulo, že když Maryša v moutnickém kostele slíbila před Bohem svému muži (o 15 let staršímu a vdovci k tomu) věrnost, také ji zachovala. Třicet devět roků spolu klidně žili a měli ještě sedm dětí. Snažila se být dobrou matkou všem 6 dětem, 3 vlastním (další 4 jí zemřely v dětském věku) i 3 nevlastním.

Velké Meziříčí, Netín, Bory, Uhřínov

Když jsem nastoupil do Velkého Meziříčí, měl jsem už šedivé vlasy. Říkali o mně: „Je mu 40 a vypadá na 50.“ Když děti v Borech nemohly v náboženství přijít na to, kdo je jejich děkanem, napovídal jim mladý kaplan: „Kdo sem jezdí v neděli do kostela?“ „Jo, ten starej bělovlasej.“

* Vídeň ve farnosti

Do farnosti patřila i obec Vídeň. Když nastoupil novokněz P. Ludvík Bradáč a měl první mši svatou u nás, řekl jsem mu u oběda: „Odpoledne jedeme do Vídně, budeš tam dávat novokněžské požehnání.“ „Nemohu, nemám s sebou pas, nechal jsem ho v Brně.“ Podobně před primicí našeho rodáka P. Jiřího Bradáče ho sháněli jeho známí u nich doma. Tam jim řekli, že šel na faru. My jsme jim řekli, že tady byl, ale teď odjel do Vídně kvůli limonádám na primiční hostinu. „A to musí mít pití z takové dálky,“ vyhrklo jim.

* Sousední farnosti

K Velkému Meziříčí patřily ještě dvě venkovské farnosti. V Borech pan farář právě zemřel a předání bylo jednoduché, v Netíně pan děkan ještě žil, ale už nesloužil, a já se musel sžívat s jeho stylem, kterým farnost (dobře) vedl už skoro 50 let. Zlepšovací návrhy jsem však dával pořád a netrpělivě čekal, že se ujmou. Když to šlo pomalu, měl jsem námitky, často nahlas po mši svaté, až mi jedna paní soukromě a upřímně řekla: „My si jen smutně říkáme: Co se mu zas nebude líbit?“ Snad mi to pomohlo. Snad se to tenkrát zlepšilo…

* Otevřený kostel

V Meziříčí bývala otevřena jen předsíň kostela. Navrhl jsem na farní radě, že kostel bude otevřený po celý den aspoň do poloviny lodi. Členové rady však byli proti a já jsem je nechtěl obejít a v žádném případě jednat proti nim. Až za deset let, když jsme se vrátili z pouti do Říma, jsem řekl, že všude po cestě byly kostely otevřené celý den, a že proto otevřeme i ten náš.

* Po letech v rodném okrese

Od svých šestnácti let jsem žil mimo své rodné Slavkovice v okrese Žďár nad Sázavou, kde měla všechna auta značku ZR. Když jsem přišel do semináře, vidíval jsem kolem sebe po pět let značky LT, po dva roky v zeleném suknu jsem zase vídával PU, KM a CB. Jako kaplan jsem byl čtyři roky na Blanensku (BK) a na prvním samostatném místě v Moutnicích jsem téměř 8 let jezdil se značkou BO (Brno – okres), protože farář má mít trvalé bydliště mezi svými ovečkami. Přitom jsem stále potkával auta z Brna města (BM). Když jsem však v těch letech uviděl auto se ZR, bylo mi hned milo u srdce. Někdo od nás, třeba přijeli za mnou. Krátký, prchavý, ale příjemný pocit, který jsem zažíval víc jak dvacet let. Pak jsem se dostal znovu na svůj rodný okres. Na autech všude samé ZR. Pokaždé, když jsem uviděl tato dvě písmena (někdy i s tím třetím dodatečným), napadlo mě: Někdo od nás! Někdo z mého rodného kraje. A to trvalo dost dlouho. Až ve čtrnáctém roce svého druhého pobytu v rodném okrese Žďár jsem si uvědomil, že už jsem si na to zvykl, že mně ZR nechává chladným, že jsem si toho přestal všímat. Až po 14 letech!

* Maminka se mnou na faře

Na faře v Moutnicích a Velkém Meziříčí se mnou byla maminka. Po osmi letech dostala mrtvičku a tři měsíce ležela v léčebně na Mostištích (jméno obce je pomnožné). Jezdil jsem za ní a ona mi vždycky říkala: „Jsem taková klidná, protože tě slyším, jak tady vedle píšeš na stroji.“ Na psací stroj jsem v Moutnicích ťukal pořad a v nemocnicích se v těch předpočítačových letech všechny závěrečné lékařské zprávy ještě psaly jen na stroji, proto to tam ťukalo až do večera.

* Meziříčské zvony

Meziříčské zvony byly pořízeny během pražského jara, kdy díky p. profesorovi Ambrozovi ve stodole v Martinicích obětaví místní lidé v jednoduchých podmínkách pod vedením zvonaře Rudolfa Manouška a Gabriela Knose ulili asi stovku zvonů pro kostely v celé republice. Zvony pro kostel sv. Mikuláše ve Velkém Meziříčí byly nejzdařilejší, říkali všichni. Byly posvěceny 20. září 1970 a v 8 hodin večer se poprvé rozezněly. Každý rok se toho dne slavnostně zvonilo. V září se teprve stmívá, a tak to byly dojemné chvíle. Přesto to někomu vadilo a volal mi na faru: „Proč tam tolik zvoní?“ „Je výročí posvěcení zvonů.“ Za pár minut volal zase: „Jak dlouho ještě budou ty zvony vysvěcovat?“ Nahrávka těchto zvonů pořízená Českým rozhlasem je někdy také vysílána na Rádiu Proglas.

Večerní klekání ve Velkém Meziříčí bývalo v 6 hodin, v letním čase pak v 8 hodin. Když jsem to chtěl na podzim vracet na 6. hodinu, řekla mi jedna maminka: „Nechte to na osmou hodinu, naši kluci si poslechnou večerníček, umyjí se, vyčistí zuby a obléknou do pyžama. Potom otevřeme okno, a když začne zvonit, pomodlíme se a pak hned jdou spát.“ Proto zvonilo klekání v 6.00 - 12. 00 a 20.00 hodin.

 * Hudebně vyspělé společenství

Farnost byla hudebně velice zdatná, nejen v oblasti sborových vstoupení ale i v prostém zpěvu. Často někdo od ambony předzpěvoval žalmy v jednoduchém chorálním nápěvu. Když odpověď někdy trochu spletl a dal přízvučnou notu o slabiku později nebo dříve, lidé tuto chybičku sami opravili a verš zazpívali správně. Říkal jsem tomu: samočistící schopnost farnosti.

* Mešní víno

Na faře se jednou zastavil obchodník s mešním vínem, které bylo o moc lahodnější než to naše. Po dálnici je vozil z Rakouska do Prahy a zřejmě ještě dál. Nabídl mi, že by se u nás mohl pravidelně stavovat a tímto vynikajícím vínem nás zásobovat. Když mi pak řekl cenu, zdvořile jsem odmítl. On mi na to vyčítavě řekl: „Tak si pijte dál ty vaše moravský kyselky!“ Mně to nevadilo, jeho to pak asi mrzelo.

* Podvodníci u oltáře

Jednou se na faře v sobotu odpoledne zastavil mladý člověk, že potřebuje pomoci a chvilku si odpočinout. Když jsem mu řekl, že se právě chystám na mši svatou do Pohořílek, ochotně jel se mnou. Tam se oblékl do ministrantského a přesně a zbožně ministroval. Radost se něj dívat. Po mši svaté zůstal v sakristii, kam přišla jedna místní žena a přihlašovala se na autobusovou pouť do Mariazell. Zapsal jsem si ji, a když se ptala na placení zálohy, řekl jsem jí, že to vyberu až v autobuse. V neděli mladík odjel a v pondělí jsem se dozvěděl, že hned jel do Pohořílek, vyhledal tu paní a řekl jí, že jsem si to rozmyslel a že chci tu zálohu už teď. Ona si vzpomněla na jeho zbožné chování u oltáře a zálohu mu svěřila. Od té doby jsme neviděli ani jeho ani tu zálohu. To je opravdové zneužití služby Boží, podobně jako zneužívají jméno Boží tuláci, kteří na faře hned pěkně křesťansky pozdraví Chvála Kristu, a pak lžou, aby něco dostali. A křesťanské Rádio Proglas už křesťanské pozdravy zrušilo a ozývá se z něj také jen Dobrý den, stejně jako ze stanic veřejnoprávních i komerčních, které žijí z reklam.

* Vzpomínky starších kaplanů

Kaplan Stanislav, o 12 let starší než já, vyprávěl, jak ve svých 6 letech zažil na jižní Moravě přechod fronty. Když se vojska blížila, lidé se schovali v mělkém dole na uhlí, který se jmenoval Žofka. Jeho maminka tam vzala všechny své tři děti s tím, že tam budou tak přes jednu noc. Nakonec tam strávili mnoho dní a zažili hlad i napětí. Díky Bohu to dopadlo dobře. Standa říkal, že když potom mladší sourozenci nechtěli něco jíst a vybírali si, maminka jim říkala: „Do Žofky s váma.“

* Pan kostelník Vávra

Pan kostelník František Vávra dlouhá léta ministroval a kostel-ničil, jak s oblibou opakoval. Byl opravdu mojí pravou rukou. Brával jsem ho s sebou na různé slavnosti, kde ho místní někdy považovali za kněze důchodce, tak se uměl vypravit a chovat. Na žehnání kaple ve Víru se mnou jel také. Po obřadech jsme se přesunuli na jídlo do blízké restaurace. On však sám od sebe zůstal v kapli, kterou nebylo možné zamknout, a hlídal nejen sbírku, ale především držel čestnou stáž u svatostánku.

Po letech, když už dožíval u dcery v Mostištích, jsme s hospodyňkou tudy jeli směrem do Křtin. Během cesty jsme si řekli, že pana Vávru navštívíme. A když jsme vstoupili, viděli jsme, že už opravdu slábne. Modlili jsme se tedy růženec, během kterého přicházely další jeho děti a když jsme se domodlili, dědeček, jak se mu běžně říkalo, už mezitím odevzdal svou duši svému Stvořiteli.

* První pouť v Martinicích

Ve většině přifařených obcí bývaly poutě a kde nebyly, tam jsme je zaváděli. Začalo se s Martinicemi – pouť se chystala pochopitelně na sv. Martina. Při první pouti v roce 1990 se v sobotu odpoledne zpovídalo v kulturním domě, pak tam byla zábava, v neděli nad ránem se tam uklízelo a dopoledne (po krátkém spánku těch obětavých občanů) tam o. Vojtěch Kodet sloužil mši sv. Odpoledne byla pobožnost a beseda. Večer jsme pouť zakončili společným Anděl Páně u zvoničky. Vzpomínám si na vděčnost Bohu, jeho svatým i farníkům, ale také na klid v duši, protože jsem jasně cítil úlevu: Zítra nebudu volán na okres, abych zase vysvětlil, co jsem si to tam dovolil dělat. Na pouť pak přijížděl i svatý Martin na koni a odpoledne na něm vozil děti.

* Hodní svatební hosté

Při jedné svatbě, kdy oddával P. Vladimír Záleský, jsem šel do kostela cosi upravit na nástěnce v boční lodi. Ze strany jsem viděl, jak svatební hosté měli v lavici v rukou otevřenou láhev alkoholu a jak si potají nahýbali. Jemně jsem na ně zahrozil. Asi to špatně pochopili, protože hned na mě začali prsty kývat, abych přišel blíž, že mi také dají napít.

* Kaple a kostel v Lavičkách

Když v květnu 1994 v Lavičkách v předvečer žehnání právě dokončené kaple blahoslavené Zdislavy uzavíral otec provinciál P. Ambrož Svatoš duchovní přípravu, žehnal i zvon. Při přímluvách přišel vždy zástupce každé věkové skupiny, přednesl prosbu, klepl na zvon a lidé odpovídali. Jako poslední nečekaně uchopil kladívko sám otec Ambrož a řekl: „Prosíme ať je paní Zdislava svatořečená“, a klepl na zvon. Do roka byla.

V prosinci 1994 proběhlo zkoumání uzdravení lékaře novoměstské nemocnice MUDr. Straky, které bylo vyprošeno modlitbami k blahoslavené Zdislavě. Jsem rád, že jsem se na celém šetření mohl podílet jako notář a překladatel spisů do francouzštiny, kterou je dnes možné použít místo latiny. Uzdravení bylo uznáno jako zázračně a proto ji mohl papež Jan Pavel II. v květnu 1995 v Olomouci prohlásit za svatou. A proto mohla být v roce 1996 stavba naším otcem biskupem Vojtěchem Cikrlem zasvěcena jako kostel svaté Zdislavy.

Poznal jsem přitom blíže o. Ambrože a zapamatoval si jeho přístup ke starým lidem. I v domově důchodců říkal všem: „Dorostenci a dorostenky“. Když se lidé divili a namítali mu, že tento věk mají dávno za sebou, zdůraznil: „Všichni přece máme dorůstat do Božího království. Proto jsme dorostenci v každém věku.“

* Čápi o Božím Těle v Lavičkách

Rok na to se na věži v Lavičkách usadili čápi. Zedníci, kteří si pamatovali, jak je tam úzká plošinka, žasli nad tím, jak na tak malém prostoru mohli postavit tak velké hnízdo. A lidé se divili, jak jsme dosáhli, že na posvátné budově zasvěcené patronce rodin, je tak pěkný a výmluvný symbol rodiny.

Ve čtvrtek 11. června 1998 bylo v Lavičkách první Boží Tělo. Ačkoli byly přichystány 4 oltáře po obci, zůstali jsme v kostele, protože lilo jako z konve. Na konec obřadů pršet přestalo a my jsme přece jen vyšli ven před kostel. Po modlitbách nastala chvilka ticha a všichni se připravovali k závěrečnému požehnání. Do toho se však z věže ozval klapot čápů. Sebešikovnější režisér by to lépe nepřipravil. To Bůh Stvořitel poslal své tvory, aby po svém oslavili tajemnou přítomnost jeho Syna mezi námi.

Čápi na věži kostela v Lavičkách každého jara pravidelně nasedali. Šest let však mladé nevyvedli, vždycky měli smůlu. Až 28. června 2003 se nahoře ozvalo pípání a dole se válely dvě prasklé skořápky. Obě čápata se měla k světu, rostla a učila se létat. 2. září o čtvrt na devět dopoledne mladí čápi spolu s rodiči odletěli do Afriky. Podle nového kalendáře už není sv. Řehoře 12. března, ale 3. září. Právě toho dne ti čápi z Laviček letěli přes moře. Kalendář se změnil, ale pranostika, že na svatého Řehoře čápi letí přes moře, byla dodržena!

* Citáty synovců a neteří

Když za mou maminkou přijeli na faru její vnuci, jezdili se mnou po večerních bohoslužbách. Ve dnech, kdy byly na řadě Lavičky, se pravidelně ptali, jestli zase pojedeme do Sedátek. Asi znali jména obcí na sousedním třebíčském okrese, kde jsou Kojátky a Pozďátky. Přitom této obci daly jméno můstky, které vedly přes potok protékající středem návsi, tedy lávky - Lavičky. Když byl mezi koncem války a únorem 1948 starostou tatínek naší milé hospodyňky Marie Malcové, zařídil za tak krátkou dobu nejen zakrytí potoka, ale i telefon do obce a místní rozhlas. Když za maminkou přijely vnučky a někam jsme s ní šli, ta mladší se mě pak ptala: „Strýčku, proč každému říkáte: Nový kámen?“ Nedošlo mi, na co se ptá, až vysvětlila, že takto vždy odpovídám na pozdrav. A skutečně, když mi někdo řekl „Chvála Kristu,“ odpověděl jsem mu pokaždé: „Na věky. Amen.“

* Co odhalily povodně r. 1997

V roce 1997 zaplavila řeka Morava také část Otrokovic s domky postavenými Baťou. On nezapomněl na možnost povodní, nechal prostor, aby při nich voda mohla odtéci, ale ten byl později zasypán, proto tam voda stála několik týdnů. V těch ulicích jí bylo na dva metry a nedalo se tam bydlet. Místní to však vyřešili snadno a rychle. I s dětmi se přestěhovali do rodných vesnic ke svým rodičům, kteří ve svých domech měli místa dost. A protože byly prázdniny, neměli vůbec žádné starosti se školní docházkou. Do začátku školního roku ve městě vše vyschlo, lidé se mohli vrátit a děti pokračovaly ve stejné škole. U nás a zřejmě i v dalších zemích místo tedy skutečně je. Nedivme se pak, že se na něj někdo pořád tlačí. Bohatá Evropa je opravdu chudá na děti, jak říká primas Čech, pražský arcibiskup Jan Graubner, který předtím byl třicet let metropolitou Moravy.

To vše jsem se dozvěděl od místního faráře, kterému vozili lidé zdaleka příspěvky na pomoc postiženým farníkům. On se mi také se smutkem svěřil s tím, že nad hranicí zaplavené části šel život dál, občané se tam dál bavili jakoby se nic nestalo.

* Dieta

Po návratu z Francie v r. 1997 se mi podařilo usilovným hladověním shodit svou dost velkou nadváhu. Bohu díky nepřišly žádné následky, pouze někteří lidé mě najednou nemohli poznat. Zažil jsem to následující Zelený čtvrtek v Brně na biskupství, kde jsme se chystali na mši svatou. Kněží se pomalu scházeli ze dvou chodeb do jednoho proudu. Z druhé strany se ke mně přibližoval jeden z bývalých kaplanů. Viděl jsem mu na očích, jak se na mně dívá s jakousi otázkou. Asi mě opravdu nemohl poznat. Za pár desítek vteřin mu v očích přímo zasvítilo, protože mně zřejmě poznal. Už jsme byli dost blízko a zdálo se mi, že se nadechuje, aby mi něco řekl. Pak se zarazil a mlčel dál. Kdo ví, co ho k tomu vedlo.

* Poprvé nabídnuté místo

Po povodních v roce 2002 jsem jel autobusem předat naši sbírku přímo do jižních Čech a při návratu jsem 4. září 2002 v 17.40 hod. v Praze Roztylích nastoupil do Metra na lince C. Hned jak jsem vstoupil do vozu, vstala mladá dívka, která seděla naproti dveřím, a nabídla mi místo. Ohlédl jsem se, ale za mnou už nikdo nešel. Proto jsem jí s úsměvem poděkoval a okamžitě si tam sedl. Pocity jsem však měl všelijaké. Bylo to poprvé v životě, kdy mi někdo připomněl stáří.

* Dva důležité citáty

Dva přesné citáty z okolí Velkého Meziříčí: „Pane děkane, lidi říkali, že by se to mělo udělat jinak, navrhují tento způsob“ (už jsem zapomněl, o co přesně šlo). „Dobře, ale prvně mně řekněte, kteří lidé?“ „Já a paní Nováková.“ 

Jeden z farníků mi dal za pravdu, když jsem řekl, že jsou jen dva druhy lidí. Jedni něco dělají a druzí na všechno nadávají. Jakmile totiž člověk začne něco dělat, už nemá čas nadávat.

*  Proč se vlastně hrká?

Všude vycházejí knížky, jak prožít Velikonoce. Jsou v nich recepty na zdobení kraslic, na pečení cukroví a na nejrůznější druhy dalších pokrmů. Občas se tam objeví také návod na správnou pomlázku. Tou se tyto svátky zakončují. Zahajují se však hrkáním. Víme ale, proč se vlastně hrká?

Každého potěší, když uslyší zvon nebo aspoň školní zvonek oznamující konec hodiny. Školní zvonek určuje denní rozvrh hodin, klášterní zvon zase svolává bratry nebo sestry k modlitbě, práci i odpočinku. (Je zajímavé, že v přísných klášterech mají místo zvonů kládu, na kterou buší dřevěnou palicí. Jáhen František Řezníček si to sám v Řecku vyzkoušel.)

Kostelní zvony (kromě umíráčku) znějí vždy radostně, protože oznamují radostné události: zvou na bohoslužby, vítají poutníky, provázejí novomanžele, ohlašují nový rok. Během velikonočního třídení si však připomínáme události bolestné a smutné: na Zelený čtvrtek byl Pán Ježíš zrazen a zajat, na Velký pátek byl za nás mučen, ukřižován a pohřben a v hrobě odpočíval po celou Bílou sobotu. Proto v tyto tři dny nezvoní zvony, ale ozývá se smutný zvuk dřevěných hrkaček. Protože pokyn nezvonit v tuto dobu vydal papež, lidově se říká, že „zvony odletěly do Říma“.

Ke všem zvykům se však časem připletou i pověry. Byli lidé, kteří se domnívali, že když zjara udělají velký rámus na polích, budou mít na celý rok pokoj od hlodavců. Proto se kdysi hrkalo a řehtalo o sto šest. Je pravda, že hlodavci před hrkači sice okamžitě utekli, ale brzy se spokojeně vrátili.

Zvon zaznívá z věže a je slyšet po celé obci. Hrkačky dělají velký rámus, ale není je tolik slyšet, proto se s nimi obcházejí všechny domy. U křížů se pak zpívá píseň vyjadřující zármutek člověka nad Kristovým utrpením a modlí se Anděl Páně. Dnes bývá křesťanský význam hrkání odmítán, mnozí berou tento zvyk jen jako příležitost k pořádnému rámusu. V lepším případě řeknou, že jdou vítat jaro.

Chraňme si toto dědictví otců a nenechme ho ničím pokazit. Po vzoru našich věřících předků i my takto „poděkujme Kristu Pánu za každičkou jeho ránu.“

*  Pouť po stopách sv. Pavla

K 50. narozeninám jsem dostal od farníků peníze na pouť po stopách svého biřmovacího patrona, sv. Pavla. Bylo jich tolik, že jsme mohli jet tři – jáhen František a místní rodák P. Jiří Bradáč. Jeli jsme se slovenskou poutnickou kanceláří autobusem přes Řecko a Turecko do Sýrie. Na hranicích této země nám hned přidělili průvodce, který byl spíše náš dozor. Tam jsme poprvé po celé cestě uviděli ostnaté dráty a všude propagandu strany a vlády, jako kdysi u nás. Když jsme mezi těmi dráty čekali na vstup, přiletěl vrabec z Turecka. Sedl si na dráty, chviličku si oddechl a letěl dál, bez dokladů, bez razítek a kontroly. Podařilo se mně ho vyfotografovat.

V Damašku nás pustili do šíitské mešity, ale dali nám velké černé pláště, na kterých bylo vzadu něco napsáno arabsky. Když jsme vycházeli, byli na nádvoří šíitští poutníci, nevím odkud, odhadem jeden autobus. Když jsem je pozoroval, cítil jsem se jako doma: Jejich mladý duchovní nadšeně mluvil ke skupině, kterou tvořily samé starší ženy.

Pak jsme projeli Jordánskem a přes silniční přechod jsme vjížděli do Izraele. Poutníci tam většinou přiletí a na letištích jsou všichni pečlivě ale rychle kontrolováni. Tady to bylo jiné. Pasy a další doklady prohlížely mladé dívky ve vojenských vycházkových stejnokrojích. Kontrolu zavazadel dělali vojáci v polních uniformách. Pak přišel jeden mladý muž v civilu, řidičům řekl, aby všechno z autobusu vyndali a jemu dali klíče. Na hodinu s autobusem odjel na důkladnou kontrolu o samotě. Oblečení se zjednodušovalo, ale kontrola se zostřovala. Není divu, tajná policie chodí v civilu.

V Jeruzalémě se mi tenkrát podařilo jít bosý směrem ke Getsemanské zahradě po teprve nedávno odkrytých schodech, po kterých šel i náš Pán.

* První modlitba na místě kostela Božího milosrdenství

Když bylo těsně před Velikonocemi 2003 úředně schváleno, že ve Slavkovicích se může postavit kostel Božího milosrdenství, vypravili jsme se tam na pouť hned při nejbližším svátku, který připadá na první neděli po Velikonocích. Na místě budoucí stavby, na opuštěné školní zahradě, která tenkrát ještě patřila městu, jsme se modlili korunku k Božímu milosrdenství. Nejlepší však bylo, že jsem to hlásil otci Pavlovi Habrovcovi jako pouť ve smyslu jednou za rok, kolem dne, kdy je v kalendáři svátek toho jména nebo události, které je kostel zasvěcen. On to pochopil jako pouť ve smyslu poutního místa (na Svatý Hostýn se přece putuje po celý rok). Tak možná vzniklo poutní místo k Božímu milosrdenství.

* Mocní přímluvci – sv. Mikuláš a sv. Josef

Svatý Mikuláš, kterému je zasvěcen kostel ve Velkém Meziříčí, je i patronem lidí ohrožených vodním živlem. A voda dokáže potrápit! Po městě je možno najít značky, kam až sahala voda při poslední velké povodni 21. května 1985. Přímluvu sv. Mikuláše jsme poznali v noci mezi 13. a 14. květnem 1996, kdy se prudce stoupající hladina Balinky zastavila 20 cm pod kritickou čarou, při jejímž dosažení by už musela být provedena evakuace. Svatý Mikuláš je také patronem obchodníků a dětí.

V roce 2006 napadlo dost sněhu a ten pak zůstal ležet od Vánoc až do konce března. Způsobilo to, že ploché střechy na stadionech se pod jeho tíhou propadaly. V půli března jsem si řekl: „Až to začne tát, zase bude nebezpečno i v městě VELKÉM MEZI ŘÍČkami Oslavou a Balinkou. Musíme prosit Boha a dovolávat se ochrany sv. Mikuláše i sv. Josefa, jehož socha stojí blízko řeky.“ Na jeho svátek v neděli 19.3. jsme k ní šli, modlili se za ochranu a pak jsme ještě šli na most a řeku jsem žehnal. Za týden nastal letní čas a v pátek 31.3. v 18 hodin se do klidného jarního podvečera, kdy bylo bezvětří a slunce ještě svítilo, najednou rozezněl městský rozhlas. Byli jsme varováni, že se blíží povodňová vlna a oznámili nám, že za chvíli rozvezou hasiči k domům blízko řeky pytle s pískem, ať je využijeme. Na faře jsme to udělali také, pak jsem otevřel kostel k modlitbám. Po západu slunce už svítila jen radnice, kde jednal krizový štáb, a kostel. V 10 večer jsem zhasl a šel spát. Ráno jsem se dozvěděl od občanů, kteří nespali a vše sledovali, že Oslava kulminovala v jednu hodinu v noci, že se rozlila po nábřeží právě v blízkosti sochy sv. Josefa a zaplavila je jen do výše 1 až 2 cm nad povrch ulice. Lidé v ní stáli a fotografovali se a ukazovali pak, jak díky blesku se jejich postavy odrážely v tmavé vodní hladině.

Děkujeme za Boží ochranu, děkujeme mocným ochráncům, sv. Mikuláši i sv. Josefu, že se stále přimlouvají.

* Nejhlubší zážitek

Před výstavou o době lucemburských králů na Pražském hradě přijel právě odtamtud odborník dojednat zápůjčku naší Madony, která z té doby pochází. Po vyřízení všech složitých papírů a sjednání záruk pro tak vzácné dílo, mi říká s velkou touhou: „Rád bych se na ni ještě teď chvilku podíval. Umožníte mi to?“ „Ano, jistě,“ řekl jsem mu, ale v duchu mě napadlo: Teď to praskne. Taková vzácnost a my ji necháváme v otevřeném kostele, zabezpečeném jen šňůrami a signalizací. (Ta by sice při překročení šňůry začala houkat, ale než by tam někdo z fary doběhl, zloděj odnese v klidu, co chce.) Bylo před polednem, když jsme vstoupili do kostela. V zadní lavici se právě usebraně modlil starší muž. Odborník mi potichu a uznale říká: „Vidím, že máte zajištěný stálý dozor, to je správné.“

Bože, děkuji ti, že nás nikoho nikdy nepodrazíš. Děkuji ti za vše, cos mi dal i vzal, co mi dáváš i co mi bereš. Buď tvoje jméno pochváleno.

 * Tři třetiny

Ty tři třetiny v hokejovém zápase nejsou nikdy stejné kvůli střídání a trestání hráčů. Stejně tak nejsou stejné třetiny ve farnosti, která se musí vypořádat s přeložením svého duchovního pastýře. První třetinu tvoří lidé, kteří změnu přijmou s velkou lítostí. Druhá třetina si oddechne, protože všude jsou pochopitelně lidé, kterým farář „nesedne“ a není to ani jejich ani jeho vina. Třetí třetina jsou lidé, kteří vždycky půjdou se svým duchovním pastýřem, protože jsou pevně přesvědčeni, že každý kněz, ať je mladý nebo starý, ať chodí v černém nebo v kraťasech, ať zpívá nebo bručí, chce vést svěřené ovečky k Dobrému Pastýři Kristu. Na třetí třetině vždycky záleží, nejen v hokeji, ale i ve farnosti. Moc bych si přál, aby ta třetí byla ve všech našich farnostech ta nejsilnější.

Toto jsem nejprve řekl v kapli v Mostištích při kázání před svým přeložením. V sakristii mně pak desetiletý ministrant Stanislav hlásil: „Pane děkan, já su ta třetí třetina. Budu ministrovat dál.“

DO FRANCIE A Z FRANCIE PO 20 LETECH

* Francouzští spolužáci u nás

Někteří spolužáci se za mnou přijeli podívat už v totalitě. Museli si předem vyměnit peníze podle počtu plánovaných dní u nás a délku pobytu ohlásit na policii. Já jsem také musel hlásit tajemníkovi návštěvu z kapitalistické ciziny. Jednou jsem se s nimi stavil u známého faráře, a on se mě pak opatrně ptal, jestli jsem nezapomněl to nahlášení. Když jsme pak po letech už ve svobodné době na to s Francouzi vzpomínali, řekl mi jeden z nich: „Tys nám tenkrát pořád říkal: Psst. Nemluvte nahlas. Dejte si pozor. A já jsem si vzpomněl, že takto popisovali svůj život za druhé světové války moji rodiče, když byla Francie obsazena Německem.“ Řekl jsem mu na to: „Nediv se, u nás v té době byla studená válka.“ Snažil jsem se jim ukázat nejen památky a zajímavosti, ale seznámit je s lidmi od nás – pochopitelně z okruhu příbuzných a dobrých známých. Byly z toho bohaté večeře a dlouhé debaty až do noci. Po jedné návštěvě mi pak poslali pohled z Rakouska, kde se při zpáteční cestě zastavili. Byl na něm obraz hotelu a slova: odpočíváme, jíme málo a spíme hodně.

Hned jak se po listopadu otevřely hranice, přijel další spolužák s ženou a třemi malými dětmi. Pak mi říkal, jak byly děti nespokojené. Pořád jen opakovaly, jaké je to tu smutné, všechno jen šedé, žádné reklamy, a chtěly co nejdříve domů. K lepšímu se to změnilo až na dvoře v Radňovicích, kde si mohly hrát se stejně starými dětmi mé sestry.

Když za mnou přijel z Francie spolužák Daniel se svou rodinou, říkal mě, že jeho syn nastoupil do školy pro speciální zubní laboranty, kde byli studenti z celé Francie. Ve třídě jich bylo 22 a jednou se jich profesor zeptal, kdo z nich ještě žije s oběma vlastními rodiči spolu? „Jediný náš kluk se mohl přihlásit,“ řekl mi hrdě, „všichni ostatní zažili rozvod a podobná trápení.“

Vyprávěl také o svém mladším bratrovi, který zdědil rodinnou usedlost. „Pole pronajal sousedovi a z naší stodoly si udělal dílnu, kde opravuje auta.“ S hospodařením na rodné půdě to není jednoduché nikde. Kdesi jsem četl, že v Jižní Koreji bylo najednou sto svateb. Nebyla to žádná hromadná svatba ve stylu nějaké sekty. Sto ženichů, soukromých rolníků z Jižní Koreje, si vzalo sto nevěst, které všechny pocházely z lidové Číny. Děvčata byla ráda, že budou moci žít ve svobodné zemi, a chlapci byli rádi, že nezůstanou na ocet, protože v bohaté Jižní Koreji si je žádná nechtěla vzít právě kvůli tomu uvázání se k hospodářství.

Ve Francii jsem v devadesátých letech viděl, jak rolníci, chcete-li sedláci, moderně farmáři, mají v kůlně několik traktorů a na každém nastálo zapřažený jiný stroj. Vláda ve snaze podpořit místní průmysl (ale také, aby lidé zůstali na venkově a nestěhovali se do měst) jim totiž dávala slevy na daních, když kupovali francouzské výrobky.

Také jsem se dozvídal, jak se řeší dědictví půdy. Všichni sourozenci mají právo na svůj spravedlivý podíl, ale pokud jej nechtějí využívat, mohou jej prodat jedině některému ze svých sourozenců. 

Daniel byl zubařem a také starostou městečka, kde působil. Při návštěvě u nich mi dovolil nahlédnout do starých matrik, ukazoval mi vzorové projevy, které dostávají svrchu pro různé státní svátky. Také se mě pochlubil: „Farářovi jsme pořídili na kostele novou střechu, opravili fasádu. Ještě mu dáme dovnitř novou podlahu.“ Po odluce církve od státu v r. 1905 se totiž rozhodlo, že o kostely a fary se po stavební stránce bude starat místní obec či město. Věřící ať se sami starají o platy duchovních a svíčky a podobné věci. Měly se ještě sepsat inventáře u každého kostela a odevzdat je na úřady. Věřící se na mnoha místech úředníkům postavili na odpor. A tehdejší ministr z radikální strany, která to prosadila, nakonec ustoupil se slovy: „Nebudeme přece vést válku kvůli několika svícnům.“ Když se teď některé obce ve Francouzském středohoří vylidňují, podobně jako u nás v pohraničí, dopadá to špatně. Obec nemá dost peněz, a tak kostel neopravují a nechají být. Když pak chátrající budova ohrožuje okolí, dají kolem ní ohradu s výstražnými nápisy. Když tento stav trvá víc jak dva roky a kostel není památkově chráněný, dostanou povolení k jeho demolici.

Jeden ze spolužáků se mi svěřil: „Kluka jsme poslali na studia do Belgie. Tam je to snadnější a než školu dokončí, Unie už bude uznávat diplomy z každé členské země.“

* Eucharistická úcta i neúcta v Římě a ve Francii

Když jsem se dostal do Říma na svatořečení naší Anežky, viděl jsem, jak Svatý otec, dnes už svatý Jan Pavel II. podal Tělo Páně vybraným zhruba 40 věřícím, pak přišel akolyta a nádobu (zvanou ciborium) od něj převzal a odnesl do svatostánku. A Jan Pavel (tenkrát mu bylo 69 let) mu ji předal a hned potom poklekl – ne před ním ale před Pánem Ježíšem.

Za pár let jsem se dostal do Francie a poprvé zde koncelebroval mši svatou. S místním knězem byli u oltáře i dospělí ministranti a akolyté v krásných tunikách. Inu, francouzská móda je na úrovni i v kostele. K oltáři přinášeli konvičky, tácek a ručníček na umytí rukou kněze. Před svatým přijímáním však – žel – úplně stejným způsobem jako před pár minutami vzali ten tácek a ručníček z postranního stolku, vzal jeden z nich ze svatostánku ciborium s Nejsvětější svátostí a položil je na oltář jakoby nic. Žádné znamení úcty, pokleknutí už vůbec ne. Je sice pravda, že v některých francouzských klášterech se nepokleká, ale mniši se před svatostánkem hluboce, opravdu hluboce uklánějí. Zde však to bylo skutečně naprosto technické – podat jedno či druhé - ani trochu eucharistické úcty.

Nemohu si však na francouzské věřící jen stěžovat. Když jsem za pár let sám zastupoval v kostele na předměstí Rennes, hlavního města Bretaně, nemile jsem překvapil při první mši svaté ve všední den místní věřící, když jsem hned po svatém přijímání přečetl modlitbu a nenechal jim ani pár minut na tichou osobní děkovnou modlitbu. Hned druhý den jsem to napravil.

* Francie po 20 letech

Když jsem ve Francii pozoroval, co se za těch 20 let změnilo, všiml jsem si dvou věcí. Jako studentík jsem se tam tenkrát rozhlížel po ulicích a neviděl jsem žádného tlustého člověka. Všichni byli hubení a když byl někdo tlustý, byla to tloušťka chorobná, ne taková běžná a milá jako u nás. Teď už to i zde bylo stejné. Uvědomují si to i sami Francouzi. Jedna madam se už v tomto století na návštěvě u nás kvůli tomu přímo rozčilovala. Mávala při řeči rukama, jak to Francouzi rádi dělají, a zesilovala hlas: „Ti mladí teď u nás jedí cokoliv a kdykoliv a kdekoliv a jakkoliv. To přece nemůžou, vždyť jsou na to pravidla. Pak to dopadne takhle!“ A opravdu: Francouzské stolování má svá krásná pravidla, obědvá se v poledne, ve škole na to byla dvouhodinová přestávka. Jí se doma, postupně a pomalu, skoro každý oběd má nejméně osm chodů: předkrm, maso, zelenina (počítají se k ní i brambory a rýže, případně i těstoviny, knedlíky neznají), salát, sýr, kompot a symbolický moučník a káva. K tomu voda a víno (i primánci je měli na stole, čtvrt litru na den), před tím aperitiv, po tom digestiv – sklenička na dobré trávení, pan Lamy z Paříže tomu říkal špunt na kafe. Není divu, že když dnes do sebe pak naházejí v kantýně v rychlosti několik sendvičů, je to poznat i na váze.

Učili jsme se také, že za revoluce byly zrušeny historické provincie a místo nich zavedeny mnohem menší departementy. Burgundsko už byl jen starobylý název. Teď je Francie rozdělena na oblasti (ti, kdo nemají rádi češtinu, jim říkají regiony i u nás) a Burgundsko, Normandie, Lotrinsko a podobně už zase něco znamenají a mají větší samosprávu.

* Světové dny mládeže ve Francii 1997

V roce 1997 jsem jel do Francie na Světové dny mládeže. Přípravný program pro Čechy z Čech, Moravy a našeho Slezska byl v diecézi Belfort. Na závěr byl večer, kde se představily všechny přítomné národy. Na podium se dával pro každý z nich nějaký symbol. Češi tam dali pochopitelně láhev Plzně, Libanonci obraz cedru, mladí z Guayany model rakety, protože v této kolonii je francouzská pokusná střelnice. Byli tam i Maďaři a Poláci. Když tam jménem těch posledních dávali láhev vodky, vyvolalo to úsměvy po celém sále. Na konci setkání se však ujala slova mladá Polka. Perfektní francouzštinou řekla, že je zamrzelo, že jim vybrali jako národní symbol láhev alkoholu. Řekla, že všichni u nich doma si uvědomují, jaké velké zlo to je, a snaží se mu zabránit. Zakončila tím, že si však myslí, že by tam pro jejich vlast měl být jiný symbol. „Nezapomeňme, že jsme dali světu Jana Pavla II.“ Ohlas byl ohromný.

Na popud Jana Pavla II. založili v Polsku hnutí Kruciata wyzwolenia – Křížová výprava za vysvobození – z alkoholismu. Členové tohoto sdružení se modlí za vyléčení z této nemoci a chtějí podpořit alkoholiky, kteří se chtějí své závislosti zbavit, a proto už nesmějí nikdy alkohol ani ochutnat. Proto se členové Kruciáty dobrovolně zříkají alkoholu a dělají něco jako slib střízlivosti. Slibují, že žádný alkohol nebudou pít, nikomu nabízet a ani se nebudou skládat na takzvanou „flašku k narozeninám“. Jsou pouze dvě výjimky: cukroví s alkoholem a mešní víno, ale jen při mši svaté. Když se jeden z mých kaplanů setkal s člověkem, který právě upřímně bojoval s tímto zlem, řekl mi, že ho podpoří a do Kruciáty se přihlásí. Přihlásil jsem se také a už jsem v ní zůstal. Dost lidí se tomu diví, protože pak člověk nemůže ani brigádníkům nabídnout malé štamprle, někteří považují toto rozhodnutí za nerozumné. Mně však potěšilo, když mi polští kněží, kteří působí ve Slavkovicích, na to řekli: „Rodiče jsou také členy Kruciáty.“

* Na stříbrné francouzské svatbě

Po tom světovém setkání jsem se dostal na stříbrnou svatbu bratra svého spolužáka na francouzském venkově. Byla v obecním sále, od půl jedné odpoledne do půlnoci. Pilo se jen víno a minerální vody, pouze na začátek byl nějaký aperitiv a na konci šampaňské a teplá cibulová polévka, což je nepsaný příkaz: Sníst ji, zahřát se a jít domů.

Jako předkrm byl malý meloun s kouskem ovoce pokropeného nějakou pálenkou, pak na celou dobu sedm druhů studeného masa a pět druhů salátů, kde si každý bral co chtěl a kdy chtěl. Pak už jen nějaké čerstvé ovoce, zmrzlina a káva. Nic víc, nic méně. Občas byl program přerušen povelem: „Dopít, bude se nalévat nové víno.“ A všichni poslechli. Pořád hrál magnetofon, samé známé písně, hodně zpívali s ním a hodně tancovali. Nikdo nebyl opilý, ale hodně se kouřilo. Bylo i cukroví a to tak, že mezi čtyřmi hosty byl malý plochý talíř a na něm vrstva větších lentilek s nějakým oříškem či voňavým semínkem uprostřed. Na konci oslavy na tom talířku z mé strany byla výseč, bílé místo po tuctu lentilek, které jsem sezobal. Každý z mých sousedů měl před sebou jen malé prázdno, protože si vzal tak dva tři kousky. Pak nemají být Francouzi štíhlouncí. Však také „stříbrná“ nevěsta přišla ve svých svatebních šatech. Na konec mi řekli: „To si vezmi, to je pro tebe.“ A ukázali na jeden ze čtyř balíčků kolem toho talířku. Byl to spíše uzlíček z nějaké řídké látky svázaný krásnou mašličkou a v něm asi deset těch lentilek. To byla výslužka. Mám ji doposud, mohu ji ukázat. Když jsem to jednou popisoval našim kuchařkám, žádné nadšení k napodobení světoznámé francouzské kuchyně jsem u nich neviděl…..

* Francouzi v Praze

Jednou přijeli na netínskou pouť manželé od Paříže. Madam mě pak řekla, že se jí vše líbilo, ale byla zklamána odpoledním svátostným požehnáním, kterým se poutníci loučili s kostelem. „Pořád jste něco četl anebo se zpívalo a vůbec nebyl čas Pánu Ježíši a jeho Matce v klidu něco říci“, posteskla si. Pak jsem je oba vzal na jeden den do Prahy. Už jsem tam byl dříve s jiným párem jejich krajanů. Šli jsme tenkrát od sochy sv. Václava na Staré Město, pak přes Karlův most k Pražskému Jezulátku, vyšli k Hradu, prošli jej i Strahov a jeho zahrady a zakončili s večerním výhledem na Prahu z blízké restaurace a metrem se vrátili k Českému rozhlasu, kde jsme ráno zaparkovali auto. Znovu jsem s nimi použil tuto trasu, ale po mši sv. u Jezulátka v závěru oběda madam řekla: „Viděli jsme Jezulátko, viděli jsme všechno. Jsem už unavena, pojeďme domů.“

* Francouzi doma

Vzpomínám také na jinou madam, která byla profesorkou na střední škole v Dijonu. Ve farnosti pomáhala při vyučování náboženství, které je ve Francii mimo školu, protože v roce 1905 republika rozhodla, že tam nepatří. Děti však mají právo na náboženské vyučování, a kvůli tomu mají ve středu v prvních pěti třídách volno. Ať si děti jdou jít za farářem, pastorem, rabínem nebo imámem a ten ať jim říká, co chce. V té době se však ve školách ještě učilo i v sobotu, ačkoli v podnicích byl už pětidenní pracovní týden. Mnohým profesorům to komplikovalo život a rádi se sobotních hodin zbavovali. Ona si je brala s tím, že za ni vezmou něco ve středu, aby mohla na faře učit po celý den.

* Poutní zájezdy do Francie

Se švagrem Jiřím jsme uspořádali několik autobusových poutních zájezdů do Francie. Během cesty jsem se našim lidem snažil přiblížit tuto zemi dějepisně i zeměpisně a také kulturně. Proto jsem rád citoval ze sbírky lidových písní Zpěvy sladké Francie. Snažil jsem se také o setkání našich poutníků s místními farníky. V tom nám pomáhal pan Jacques Lamy, který se k nám vždy připojil.

Seznámili jsme se, když sháněl doklady pro svůj rodokmen. V r. 1996 kvůli tomu jel do Rakouska. Ve Vídni zjistil, že se jeho prababička narodila ve Velkém Meziříčí. Přijel tam a kápl na mně a společně jsme na faře o ní našli zápisy v matričních triplikátech, které stát nezabral. Tím začala naše spolupráce. Jednou vodil náš autobus po Paříži, kterou dobře znal, protože si jako student přivydělával právě touto prací. Čas však nezastavíme a my jsme najednou zůstali stát v úzké uličce, kde bylo plno zaparkovaných aut a z které nešlo vycouvat. Jeho povzdech, že dříve se tudy normálně projíždělo, v té chvíli moc nepomohl. Naši muži si však pomohli sami, vystoupili a jedno auto přenesli o dva metry stranou. A autobus mohl jet dál. Po několika letech doprovázení autobusů a našimi poutníky prohlásil: „Vidím, jak se vaše úroveň zvedá. Už to nejsou jen instantní polévky a konzervy.“

* Pouť na Horu sv. Michaela

Klášter na ostrůvku Mont St Michel u francouzského pobřeží kanálu La Manche je opravdu skvost, památka světového významu. Vypravili jsme se tam při jednom z těch poutních zájezdů. V programu také bylo pěší přejití z pevniny během odlivu, kdy se jde po mořském dně, jak chodívali poutníci dříve. S lidmi musí jít průvodce, protože v té oblasti jsou tekuté písky. Potok či říčka teče do moře a v písku si vytvoří své koryto. Po nějaké bouři či nenápadné změně se pohne i směr proudu, voda teče o kousek dál a staré koryto se rychle zaplní pískem z okolí. Shora to není vidět, ale je životu nebezpečné vstoupit na písek, který tam ještě není dost slehlý. Člověk do něho zapadne a nemůže vylézt. Pokud pak přijde příliv, i mírné zvýšení hladiny hrozí utopením. Proto musí jít průvodce s každou skupinou. Ten náš nám 11.8.2004 taková místa ukazoval, opatrně se k nim přiblížil, ponořil do tekutého písku chodidlo, začal jemně vrtět celou nohou a ta tam pomalu kousek zajela. Pak ji rychle vytáhl. S několika odvážlivci jsem to zkusil taky, noha mi zajela dolů, druhá za ní, lidé se smáli, ptali se, jestli mám napsanou poslední vůli, já jsem vrtěl dál, zatímco ti druzí už toho nechali, a najednou jsem tam byl po kolena a přestávalo to být veselé a zpátky už to nešlo. Pan Jacques Lamy řekl: „Musíme mu pomoci, sám to nezvládne.“ A s pomocí dalších to udělali. Na fotkách je jasně vidět, jak mě s panem Ludvíkem Kučerou z Petrovic tahají z písku, je tam také vidět, že už se moc nadšeně netvářím.

Radostně děkuji dodnes Pánu Bohu a jim všem za vyváznutí z té nebezpečné situace. Děkuji také Bohu a lékařům, které On obdařil moudrostí a šikovností, za úspěšnou operaci oční sítnice. Kdyby nebylo tohoto plodu lidské práce, už bych asi neviděl.

* Nová kapitola

Švagr Jiří byl vždy naprosto upřímný. Když jsem měl dlouhé kázání, vždy mně pak nenápadně ale pravdivě řekl: „Strýčku, méně je více.“ Uznával jsem to, protože jsem věděl, že mezi kněžími se říká: Udělej to kratší a budou tě mít radši. Proto jsem mu odpovídal: „Ano, je to tak, platí to všude kromě na výplatní pásce.“ Po čase jsme však jezdit přestali. Švagr to vyjádřil opět naprosto otevřeně: „Zajistit, aby si strýček udělal čas a mohl s námi jet, je těžké, ale dá se to. Když pak známe datum, sehnat místa na ubytování je těžší, ale zvládne se to. Sehnat však tolik lidí, aby byl autobus zaplněn, je nejtěžší. A to se vždy nezvládne.“ Tím se tato krásná kapitola na čas uzavřela. Po svém tatínkovi ji však převzal můj synovec Václav a pokračuje v ní pod krásným názvem Včelka tour, protože je nadšený a úspěšný včelař.

* Pařížská předměstí

Když jsem později soukromě navštívil pana Lamy v Paříži, zajeli jsme spolu na předměstí Evry, kde je nová moderní katedrála. Opravdu zajímavá stavba. Vstoupili jsme dovnitř a viděli, jak se tam lidé modlí. Mezi nimi i mladý černoch. Hned jsem si vzpomněl, jak jsem před lety sám v cizině nacházel domov a pokoj v domě Božím. Pak jsme šli do středu tohoto města. Tam byla marocká mešita. Maročtí muslimové jsou známi svou tolerancí. A opravdu – strážce svatyně, asi by se mělo říci mešitník, nás pustil dovnitř, nevyžadoval po nás sundání bot, ale zvedal před námi koberce tak, abychom na ně nešlápli. Pak jsme vyšli ven a zašli do blízké restaurace. Pan Lamy si dal víno, já kvůli slibu střízlivosti nealko nápoj. Číšník mi jej s radostí podával, asi mě odhadl na muslima, kterého starší francouzský občan uvádí do tajů pařížské oblasti. Když se pak ptal na jídlo a já jsem si objednal špagety s vepřovým masem, zdál se mi trochu zklamaný. Možná jsem si to jen domýšlel. Kdo ví?

* Francouzská zdvořilost

Také nás tenkrát učili, že ve francouzštině není možné odpovědět jen jednou slabikou, a vůbec už ne jen odseknout Ano, Ne, Prosím, Dobrý den, Postupte si, Další… Vždycky se musí dodat: Pane, Paní, Slečno nebo přátelsky: Tatí, Jano. Prostě slušně a galantně. Vraceli jsme se už v tomto století z pouti do Lurd a zastavili jsme se v supermarché (říkají tomu pěkně po svém). Bylo nás tam plno, nikdo nám nerozuměl, přesto pokladní, narozená teprve před 20 lety, to dělala přesně tak, jak to učili už nás. Trpělivě a poctivě každého oslovila, vše v klidu a ochotně. Řekl jsem si vděčně, že s tou mládeží to ve Francií není zase tak špatné. A jsem rád, když tyto francouzské manýry (manières) vidím a slyším i u nás.

KŘTINY

* Milostná socha

Farnost jsem převzal po P. Tomáši Prnkovi, který ve Křtinách úspěšně působil už 36 let a ještě pak 4 roky se mnou. Mši svatou sloužil pokaždé stejně dlouho, ve všední den 25 minut, v neděli 50 minut, za každého počasí, při každém počtu lidí. Já jsem to nikdy nedokázal.

Před večerním zamykáním kostela, když už byla tma, jsem nechal svítit jen jedno světlo dole u hlavního oltáře. To pak ozářilo milostnou sochu Panny Marie (od slova vyprošené milosti) takovým způsobem, že bylo vidět jen tvář Božího Synáčka, která úplně zakryla tvář jeho Matky, takže opravdu byla v jeho stínu. Pravá služebnice Páně, která ustoupila, aby Spasitel vynikl. A vždycky jsem ji prosil, abych to dokázal také tak, zůstat služebníkem Pánovým přes různé choutky a pochoutky, prostě vytrvat!

* 800 let poutí

Velké Jubileum 800. výročí zjevení Panny Marie jsme začali v sobotu 1. 5. 2010 s panem kardinálem Giovanni Coppou (jeho jméno někteří Češi přátelsky překládali Jenda Hromádka). U nás působil jako apoštolský nuncius (velvyslanec Svatého stolce u naší vlády), byl tedy státní hodnostář, a proto bylo pěkné, že veřejnoprávní televize zařídila přímý přenos do celé ČR. Dali nám na to 59 minut a my jsme to zvládli za 58 a půl.

Středem jubilea byla mše svatá v blízkosti místa zjevení v Bukovince. Sloužil ji právě v den zasvěcení místního kostela 15. 8. otec biskup Pavel Posád a ze Křtin jsme tam šli pěšky. Bouřce, která se kolem nás točila, jsme unikli, pak sice trochu pršelo na začátku mše svaté, ale po proměňování už svítilo sluníčko. Zato ve Křtinách byla taková průtrž mračen, že ti, kteří chtěli jet autem až těsně před začátkem, si netroufali vůbec vyjet. Při kázání nás otec biskup upozornil na krásu okolní krajiny a připomněl, že Panna Maria si vždy uměla vybrat nejlepší místo pro své zjevení.

Jubileum jsme ukončili s naším otcem biskupem Vojtěchem na Krista Krále 21.11. Naše televize NOE to zase přímo přenášela po celé vlasti, tentokrát bez časového omezení.

Jako v každé farnosti jsme i zde obnovili hrkání před Velikonocemi. Takto se všichni už na Zelený čtvrtek dozvědí, že začínají velké svátky velikonoční.

* Svatby ve Křtinách

Mnoho dvojic si přálo mít svatbu ve Křtinách. Zažil jsem i svatby s úředním překladem (musí být u všech cizinců, kromě Slováků). V tom případě jsem česky řekl otázku, zda si dotyčný, třeba Brazilec, bere přítomnou slečnu, tlumočnice – její spolužačka, která už měla státní zkoušku, to řekla portugalsky, on řekl: „SI“, tlumočnice „ANO“ a já jsem mohl pokračovat. V případě ženicha z Kolumbie přišly na řadu studentky hispanistiky.

Mnoho dvojic podlehlo zase jakýmsi pověrám o rýži, snad i věřili, že tato základní potravina přináší štěstí, pokud se s ní tak okatě (až nestydatě, řekl bych při vzpomínce na hrstku rýže na jeden den v Indii a na hladomor v Severní Koreji) plýtvá a tento cizí a pohanský zvyk prosazovalo. Pouze jednou se stalo, že svědkyně se mě zeptala, kde máme koště a lopatku, že to zamete. Ostatní to nechávali na schodech před kostelem ležet, zatímco na schodech před hospodou nebo hotelem pak musí novomanželé všechny střepy osobně zamést.

Když pak zapršelo, byla z toho mazanice, která se lepila na koberce v kostele. Proto jsem vždy v sobotu večer šel rýži zamést. Jednou jsem přišel před kostel právě, když se tam se k sobě hezky a čistě tulili dva zamilovaní. Řekl jsem jim: „Pokud se zde budete brát, řekněte prosím svým hostům, aby na vás rýži neházeli. Já to pak musím celou hodinu uklízet.“ „Tak dlouho“, namítli nevěřícně a pomohli mně s tím. Byli jsme ve třech hotoví za 20 minut – tedy za jednu hodinu práce!

Svatební páry jsem vždycky doprovázel až k chrámové bráně, i když mi jeden spolubratr namítal, že už jsou dospělí, že ven trefí sami, že on s nimi nepůjde. Technicky to tak je. Po podpisu listin se však gratuluje. A to není možné dělat šeptem a s rukama připaženýma. Je pochopitelné, že se lidé u toho smějí a objímají. Když se to však začne hned před oltářem Páně, u kterého právě zazněl posvátný slib, že s pomocí Boží ponesou spolu všechno dobré i zlé až do smrti, není to asi úplně to pravé. Proto jsem vždy vyzval hosty, ať udělají pěknou uličku a pak se postupně zařadí za novomanžele, kteří šli hned za mnou.

Také jsem je prosil, aby při posvátném obřadu nikdo netleskal, ti dva přece nehráli žádné divadlo. Naopak! Venku jsem novomanželům krátce poblahopřál a řekl ostatním, aby v tom pokračovali. Tím pádem byla nejprve ta blahopřání s úsměvy a s objímáním a teprve pak ty další řeči a atrakce. Ti, kteří to připravovali v čase, kdy se ostatní v kostele modlili za blaho, štěstí a Boží požehnání pro novomanžele, museli se svými nápady počkat, což nikomu neuškodilo, naopak! Vzpomínám jen, jak přímo hladově čekali u dveří s chomoutem, bičem a někdy i s okovy, jako by měli někoho zatýkat, a byli překvapeni, když jsem první vyšel já. Přece jen si netroufli ten chomout na mě hodit.

* Hody ve Křtinách

Další zvyk – a nejen křtinský – mně také nedělal dobře. Mladí mají hody, obléknou si kroje, všude jich je plno, ale do kostela nejdou, leda se před ním jen společně vyfotí. Co s tím, najde se lepší řešení, když pravá „hodová neděla“ má mít i hodovou mši svatou i hodování doma? Právě v té době měl P. Michal Seknička na starosti farnost v sousedních Babicích a na přednášku pro lektory pozval P. Marcela Javoru. Když on mluvil o čtení Slova Božího, zdůraznil, že záleží i na řeči mezi lidmi a o lidech. Řekl, že když musíme někoho kritizovat, máme ho před tím třikrát pochválit. Nemá se to udělat nejen naoko, ale podle pravdy, proto se musí to kladné chvilku hledat a více o tom přemýšlet. Napsal jsem tedy článek o křtinských hodech, v něm pochválil jejich přednosti a výjimečnost –– a bylo co chválit. Zakončil jsem přáním: hodová mše svatá s krojovanými páry v neděli dopoledne jako duchovní vrchol slavných dní. Byl jsem vyslyšen až když jsem ze Křtin odcházel. První hodovou mši svatou sloužil pro místní mládež už můj mladý zástupce, kaplan P. Lubomír Řihák. Jako komentář nemusíme opakovat francouzské a Karlem Gottem proslavené C´EST LA VIE – Takový je život! Zkušenost víry nám už tolikrát ukázala: Co Bůh řídí, dobře řídí. Buď jeho jméno pochváleno. A člověk si vždy musí říci, jak nás to učil P. Jiří Hájek, který radil: „Ptej se sám sebe: O co ti jde?“

* Poutní kazatel

Z poutních kazatelů si nejvíc pamatuji na P. Stanislava Krátkého a jeho dvě otázky, které pravidelně dával všem. Uznejte sami, že jsou potřebné pořád a pro všechny. První byla: „Jak zní naše Ano?“ „Ano, a rád(a), i když je to těžké.“ Druhá byla: „Jak zní naše Ne, když nám ďábel něco nabízí a svádí nás?“ „Ne!“ „A co když nás ďábel láká dál a říká: ´Aspoň kousek.´?“ „Vůbec nic!“ „A když pokračuje: ´Jenom kousíček.´?“ „Táhni!“ (biblicky by to bylo: odstup, satane.)

* Čistě osobní

V neděli 22. 5. 2011 na závěr kongresu o Božím milosrdenství ve Slavkovicích bylo společné zasvěcení. Všichni při té modlitbě stáli, ale já jsem se zul a klekl si bosý, protože to bylo na našem poli. Zažil jsem při tom skutečně slzy radosti a vděčnosti. V neděli 21. 4. 2013 měl ve Křtinách druhou primici můj synovec P. Josef Peňáz, rodák ze Slavkovic.

* Smutná kapitola

Na faře došlo ke krádeži starých latinských a německých knih. Byl jsem na ně opatrný, ale asi příliš věřil brigádníkům. Sice bych nikoho z nich nezaměstnal natrvalo, ale na brigádě při úklidu půdy jsem jim práci svěřil. Jedna z nich toho pak zneužila. Když se pak na tu krádež přišlo, opravovali zrovna na faře klempíři okolí komínů. Řekli mi: „Musíme to udělat poctivě. Zloděj a voda si vždycky cestu najdou.“ Vystihli oboje.

Nové Veselí a Bohdalov

* Do rodného kraje, ale ne přímo domů

Bylo pro mne velkým překvapením, když jsem se náhle dozvěděl, že mám nastoupit do Nového Veselí, do svého rodného kraje. Vždyť na věže kostelů v Obyčtově, Ostrově, Novém Veselí a Bohdalově jsme se z Vejdocha už od malička dívali každou neděli, když jsme šli pěšky do farního kostela v Jamách. A první cizí člověk, který u nás doma spal, když mně bylo asi 10 let, byl pan kamnář Bělík z Nového Veselí, protože nám dělal nová kamna. Dodnes v nich švagrová Miluška peče.

Když už se vědělo, že budu nastupovat do Nového Veselí, řekla mi sestra: „Nejdeš přímo domů, vzpomeň si, jak jsme říkali, že Veselí je už za Žďárem.“ Když jsem pak byl na pile v Chroustově, řekl mi pan Chmelař: „Vy prý pocházíte z nějaké vesnice za Žďárem?“ Dal jsem mu za pravdu, obojí platí, vždycky je to za Žďárem, pokaždé z jiné strany.

* Přesto překvapen

Myslel jsem, že to zde dobře znám, ani zvláštnosti nářečí z okolí Nového Města na Moravě (které kupodivu už patří mezi ta východočeská) mě nepřekvapily. Celý život jsem si totiž musel dávat pozor, abych tak nemluvil, protože kvůli tomu se mně vždycky tolikrát smáli. A zde všichni vesele změkčují mužský rod ve 4. pádě množného čísla, ale pouze životný, a nikomu to nevadí.

Přesto jsem byl překvapen, když v Novém Veselí řekli, že fara je za potokem. Hned mě napadlo, že je to přece už horní tok řeky Oslavy, která ve Velkém Meziříčí někdy vzbuzovala takové obavy. A oni řeknou potok. Zmínil jsem se o tom jedné farnici z Velkého Meziříčí. „Vždyť mají pravdu,“ hned mi odpověděla.

* Pan varhaník Jan Vencelides

Novoveselský varhaník Jan Vencelides se svým sborem (i s členy jamského sboru) zpíval na mé primici, na varhany tenkrát hrál jeho tatínek. Jeho vnuci hrají a zpívají dnes doma i v Bohdalově. Když pan Vencelides umřel, byl jsem už objednán na operaci kýly a smířil jsem se s tím, že na jeho pohřbu budu chybět. Po příchodu do nemocnice mne však odmítli, protože jsem přehlédl, že se nastupuje den před stanoveným termínem operace. Poslali mne domů, ať se dostavím za týden, ale už v předvečer. Božím řízením jsem ho mohl pohřbít a ještě jednou mu veřejně poděkovat.

* Novoveselské náhodičky

V květnu až červenci 2017 byla díky spolupráci kraje Vysočina, ministerstva kultury, farnosti, městyse, okolních obcí, družstva vlastníků a podnikatelů opravena střecha a vazba věže. Celá konstrukce byla spuštěna na zem, zde byla vazba citlivě vyspravena a dána nová měděná krytina.

V pondělí 10. 7. 2017 byla opravená helmice vyzvednuta jeřábem na své místo. Právě když dosedla na své místo, rozezněl se zvon. Bylo pravé poledne. Byla to náhoda? Takové věci se píšou do kronik. Tak jsme to udělali,“ řekla naše kronikářka.

Pro slavnost Božího Těla v Novém Veselí v neděli 3. 6. 2018 složila místní kapela novou fanfáru. Když zazněla poprvé u prvního oltáře, měl jsem pak přečíst pokyny pro cestu k druhému oltáři. Nadechl jsem se, ale hned se však odmlčel. Na hnízdě před obecním úřadem totiž v té chvíli spustili čápi fanfáru svou: klapali zobáky zhruba stejně dlouhou, jako před tím hrála dechová kapela. Mohlo to být připraveno? Byla to náhoda nebo Boží pozdravení?

* Slečna na faře v Bohdalově

Poprvé jsem viděl jméno Bohdalov ve větě „MLADÁ VDOVA SPĚCHÁ DO BOHDALOVA.“ napsané na prvního máje začátkem šedesátých let ve Slavkovicích na cestě před domem jedné slečny (jméno ani příjmení neuvádím), která právě navázala známost s chlapcem z Bohdalova (taktéž neuvádím). Když jsem nastoupil do Bohdalova, řekl jsem hospodyňce Marii Dvořáčkové, že zde má být provdána nějaká nevěsta ze Slavkovic. „Jsou tady tři“, řekla mě, a hned je vyjmenovala. Jedna z nich pak za mnou brzy přišla a řekla mně: „Jeníku, pochoval bys mně manžela?“

Sestra Marie byla katechetka a učila, dokud náboženství nezrušili. Pak byla obžalována, že se schází s bývalými kolegy a uvězněna. Po propuštění nastoupila na faru a byla dobrou duší bohdalovské farnosti po 60 let. Díky jí i o. Vlastimilovi se zde setkávali mladí křesťané a rodiny z celé republiky. Jednou zde vedl takové setkání bohoslovec Jan Graubner. Slečna krátce po tom dodala: „To bude jednou biskup.“ Když jsem nastoupil, oslavila ve svěžesti i své devadesátiny. Pak ji odvezli do nemocnice a tam mě řekla: „Devadesát let jsem chodila, teď už chodit nebudu.“ A do týdne pak odešla - do Otcova domu!

* Bohdalovské zajímavosti

O Bohdalově se za mých mladých let vyprávělo, že tam na letní zábavě jeden kluk vyzval k tanci děvče, které ještě nemělo vyjitou základní školu. Dostal od ní tuto odpověď: „Blázníš, vždyť je tady učitel i farář!“ Je opravdu škoda, že kněží ani učitelé už nebydlí ve svém působišti, už nepůsobí svou přítomností. Tím víc mě vždycky přijde líto, když vidím zrušenou anebo dokonce zbouranou školu.

Do dějin může farnost bohdalovská vstoupit i prvním sázením stromků nebo keřů na památku prvního svatého přijímání. Loni se podařilo, že při druhém svatém přijímání – v pondělí po slavnosti a ve všednějších šatech – děti po mši svaté doslova prolezly celý kostel a pak před ním zasadilo každé z nich jeden lískový oříšek na památku včerejší životní události. Pokaždé když půjdou do kostela, si tak mohou tento svůj velký den připomenout, a až keře začnou plodit, mohou ochutnávat samy anebo i se svými dětmi. Letos zasadily růžový keřík k základům misijního kříže. V Novém Veselí sázely děti k těm základům kříže okrasné jeřáby, další roky okrasně višně před Domov klidného stáří a biřmovanci zasadili před faru dvě střemchy vonné hned jak byli pomazání vonným křižmem. Snad bude . . podobné památeční sázení i jinde. Stromy se mají sázet a děti u toho mají být. Každý strom totiž brání erozi, zadarmo dodává kyslík a zbavuje kysličník u uhličitého.

* Nová kaple v Budči aneb Paličatí Bučáci

Místo staré kapličky se zvoničkou postavili v Budči novou kapli Panny Marie Sněžné. V Rudolci je také nová kaple z r. 1998, má prostá ale velmi zajímavá nároží, úžasně ji prozařuje denní světlo, i když nesvítí slunce. Má však jen jednoduchou střechu, která v zimě promrzne a v létě se rozpálí. Tomu se chtěl pan starosta v Budči jako investor vyhnout. Zadal proto plány jednomu architektovi z okolí a chtěl po něm, aby vyřešil tyto praktické věci. Podařilo se, mají tam hezký klenutý strop, svrchu zateplený, úklidovou místnost s vodou, ale bylo nutné o tom přesvědčit úředníky z konsistoře, kteří museli dát poslední svolení k církevní stavbě. Neúnavně kvůli tomu tam z Budče jezdili, až si vysloužili přezdívku „Paličatí Bučáci“. Moc jim za to vše všichni děkujeme.

* Strop novoveselského kostela

V Novém Veselí vidíme na klenbě nad hlavním oltářem obraz Boha Otce s otevřenou náručí. Dost lidí si dává na úmrtní oznámení verš jedné básnířky, že nastala noc a pak žádné ráno. Láska Boží nás však provází ve dne v noci, i za hranicí smrti nás v Otcově domě pořád čeká jeho otevřená náruč…. A je moc pěkné, že u sv. Václava to máme před sebou i nad sebou pořád na očích…. Ať to zůstává i v naší mysli, a hlavně v srdci! Vždyť každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti ….

PĚŠÍ POUTĚ

Pouť do Říma

15. května 2000 nám, šesti poutníkům, požehnal otec biskup Vojtěch Cikrle. O den později jsme se vydali na pěší pouť z Vranova nad Dyjí do Říma. Předpokládali jsme, že budeme na cestě 40 dní, nakonec jsme dorazili k cíli už po 33 dnech - 18. června. Těch 1178 km pěšky jsme věnovali Pánu Ježíši k jeho 2000. narozeninám.

Společně jsme o tom napsali knihu. Vzpomněl jsem si ještě na jednu maličkost: Když jsme překročili řeku Pád, šel jsem první. Na okraji silnice bylo hodně zajetých ondater. Vždycky jsem hůlkou zdechlinu odhodil do příkopu. Měl jsem dojem, že bratřím poutníkům připravuji čistou cestu, a neuvědomil jsem si, že se tím zvedne dost prachu, který pak oni musí dýchat. Při první zastávce mi řekl bratr Miloš naprosto bezelstně: „Teď už chápu, proč poutníci kdysi roznášeli mor po celé Evropě!“

* Poučení z pouti

Z pouti jsem si přinesl dvě poučení: První je spíše osobní: S pomocí Boží člověk dokáže víc, než si myslel. Když jsem v sobotu 15. ledna 2000 večer uslyšel v telefonu otce Jindřicha Bartoše: „Jdeme pěšky do Říma, nechceš jít s námi?“, uvědomil jsem si, že na takovou nabídku se nedá odpovědět NE. A bylo možné jít i díky tomu, že oba tehdejší kaplani o. Petr a o. Josef rádi učili náboženství a s katechetkami si rozebrali všechny třídy, takže jsem ten rok neučil, i díky tomu, že ve farnosti byli ještě dva poměrně svěží kněží důchodci – o. Josef Martinásek a o. Jiří Bílek. Strach, zda to zvládnu, jsem však měl, a velký. Neřadím se mezi žádné vytrvalce. V Moutnicích se každý rok putovalo pěšky do Žarošic. Bylo to 25 kilometrů a chodilo se tam první nebo druhou sobotu v září. V ty dny bývala ve farním kostele každý rok svatba. Když mě mladí farníci zvali, abych šel pěšky s nimi, říkal jsem jim se smutným výrazem: „Škoda, že s vámi kvůli té svatbě letos nemohu jít.“ Ve skutečnosti jsem však byl rád, že mám výmluvu, která vypadala důvěryhodně. Takže jsem opravdu nebyl trénovaný. V posledních letech jsem pouze jednou za rok chodil při hlavní pouti z Velkého Meziříčí do Netína a zpět, což je přibližně 20 kilometrů. Proto jsem si řekl: „Za ty čtyři měsíce, co zbývají, si vzdálenost od nás do Říma musím nachodit předem.“ A skutečně jsem začal poctivě trénovat. Hned v neděli 16. ledna jsem ušel víc jak třicet kilometrů s tím, že když padnu, padne i celý smělý plán. Díky Bohu jsem toho prvního dne došel, ačkoli noc a vstávání ráno byly kruté. Pak jsem hodně šlapal po okolních silnicích, i když jsem často musel odmítat nabídky dobrých lidí ke svezení.

* Poučení druhé - duchovní

Překročili jsme dvakrát státní hranice, poprvé hned první den mezi Moravou a Rakouskem, italsko-rakouské pak třináctého dne. Když jsem potom kreslil mapku naší pouti, uvědomil jsem si, jak máme ty hranice vryté do paměti. Už dítě na základní škole pozná podle tvaru hranic Českou republiku a další státy. Na mapě jsou ty hranice namalovány výraznou červení. V minulých dobách byly také někdy skropeny červenou krví. Prolévali ji naši i italští vojáci při bojích na řece Piavě a ve všech dalších válkách. Na hranicích také někdy vykrváceli ti, kdo byli zastřeleni či postřeleni při útěku do svobodného světa. A někdy i chlapci, kteří právě tam museli narukovat.

V terénu však hranice vůbec nerozeznáte. Moravský břeh Dyje je stejný jako ten rakouský. Na italské straně hranic je stejná příroda jako na rakouské. Hranice jsou opravdu něco nepřirozeného a umělého. Proto můžeme být jen rádi, že v nové Evropě už hranice mezi státy nejsou tím, čím byly v minulosti, že nastal volný pohyb osob i zboží. Proto jsme také děkovali Bohu, že už padla železná opona. A chápeme radost tvůrců Evropy nad tím, že státní hranice už patří minulosti.

Nebezpečné však je, když některé skupiny chtějí rušit další hranice, a to i ty přirozené. Proto navrhují zákony, které stírají rozdíl mezi rodinou, kde je otec, matka a jejich děti, a registrovaným společenstvím osob téhož pohlaví, které chtějí získat děti dokonce snad klonováním. Proto chtějí povolit eutanázii, aby nebyl rozdíl mezi lékem podaným na utišení bolesti a jedem podaným na ukončení života. Proto se halasně vykřikuje, že přece není rozdíl mezi penězi čistými a špinavými. A on je, i ubohý kopáč z Ukrajiny to pozná, ačkoli neumí číst naše písmo. Dobře však ví, kdy mu šéf něco dává na černo.

Děkujeme Bohu, že padly ty hranice mezistátní, které jsou umělé a nepřirozené. Nedopusťme však, aby padly hranice, které Bůh dává svými přikázáními, hranice etické, morální. Buďme opatrní na rozdíl mezi poctivě nabytým a ukradeným, na rozdíl mezi spravedlností a křivdou, pravdou a lží. Na tom stojí nejen evropská kultura, ale i společnost jako taková. Jinak to opravdu bude konec civilizace.

* O správné chůzi

Spisovatel Richard Halliburton vypráví v knize Létající koberec o svých cestách po světě. Jako kluk jsem to hltal a dodnes si pamatuji, že tam popisoval pěší pochod pouští s cizineckou legií, ke které se na jeden den přidal, cesty k lovcům lebek a podobně. Psal také, jak se rozhodl přeplavat Panamský průplav. Když konečně vyřídil všechna povolení, slavnostně začal. Bylo tam mnoho diváků. Svlékl se do plavek, skočil do vody a plaval – ouško. Jinak to neuměl. Dav byl zklamaný, čekali nějakého borce, a on plave ouško, dětský primitivní styl.

Osobně mám pocit, že jsem na tom podobně. Neumím pořádně chodit, což mně vyčítali i na vojně. A jeden člověk z Meziříčí, který mně dobře zná, prohlásil: „On se svou chůzí si troufá dojít až do Říma!“ Chápu jeho obavy. Tím víc jsem vděčný Pánu Bohu, že díky jeho pomoci jsme do Říma došli všichni: Jindřich Bartoš, Marek Dunda, František Řezníček, Jan Klíma, Miloš Sláma a já. I vám velké díky, bratři. I všem dobrodincům.

Poutě do Brna

Děkovali jsme i v diecézi. V listopadu Jubilejního roku 2000 jsme se vydali pěšky do brněnské katedrály. Z Velkého Meziříčí nás šlo třicet dva. Z Velké Bíteše už nás šlo čtyřicet pět, ze Střelic už šedesát. Ten poslední kilometr, který byl celkově padesátý osmý, nás od kostela u minoritů šlo na Petrov hodně přes tisíc. A všichni měli účast na pouti. I ti, kteří se připojili až „v hodině dvanácté“, si užili své, ale prožili také velkou radost. Byl to opravdový zážitek, vidět, jak se do kopce na Petrov valila řeka nadšeně zpívajících lidí.

Do Brna jsem několikrát šel z Meziříčí pěšky s poznámkou, že na schůze se přece má chodit. Hospodyňka vždy namítala, že to je pravda, ale že se na schůzi má jít pěšky z parkoviště nebo z nádraží. Já jsem však chodil přímo od fary a to celou noc. Vzpomínám si, jak jsem někdy i při chůzi napolo spal, uklidněn tím, že se mnou jde ještě poutník Antonín. To způsobilo, že po cestě za Velkou Bíteší jsem měl dojem, že jdu ve velké betonové rouře, shora otevřené, i když jsme šli po rovné asfaltové silnici. Při svítání jsme byli v Říčanech. Díval jsem se před sebe a říkám si: Na tom chodníku sedí vrabec, já na něj asi šlápnu, protože neodlétá, pořád tam je. Až těsně před ním jsem si uvědomil, že to není pták, ale zmačkaný suchý list ze stromu. Musím však přiznat, že když jsem někdy šel sám, ospalý jsem nebyl, během noci mne každé prasknutí větvičky vždy překvapilo.

 

Pěší poutě na Velehrad

* Na Velehrad ze všech stran

Živou vzpomínkou na jubilejní pouť do Říma jsou pěší poutě na Velehrad. Na rozdíl od Říma je možné tam putovat každý rok a víc lidí to může zvládnout pěšky. Domluvili jsme se na nich ve Znojmě na faře přesně 18. 1. 2001, kdy je svátek Panny Marie Matky Jednoty, jejíž obraz je uctíván právě na Velehradě. Poprvé jsme putovali v srpnu 2001 v třech proudech: ze Znojma, z Netína u Velkého Meziříčí a z Víru. Před Vánocemi se nám ozvali pražští poutníci, kteří od r. 1982 putovali každoročně pěšky z Levého Hradce u Prahy, kde byl sv. Vojtěch r. 982 zvolen pražským biskupem. Chodili po dvoudenních etapách jednou za měsíc, při prvním ročníku přespali na faře v Jedovnicích, kde jsem byl kaplanem. Když nastala svoboda, ubylo jich, a proto se s námi spojili. Dojdou po etapách na Moravu a pokračujeme společně. Putuje se každý rok, někdy i z 15 míst, nejvzdálenější je Cyrilometodějská lípa na historických hranicích Čech a Moravy za Novým Veselím (180 km). Pouť dostala jméno Hvězdicová. Je rozdělena na proudy, každý z nich může postupovat jen díky dobrodincům, kteří náš čekají a přijmou. Pán Bůh zaplať. Zázemí poutí a pohodlí poutníků zajišťují doprovodná vozidla. V našem proudu za to moc děkuji rodině své sestry, švagru Jiřímu a nyní i jeho synům.

* Na Velehrad ze Sv. Hostýna i Sv. Kopečka

S Maticí svatohostýnskou jsme společně vybudovali poutní cestu ze Svatého Hostýna na Velehrad (dnes je už prodloužena oběma směry - na Svatý Kopeček a na Svatý Antonínek). Poprvé jsme po ní společně šli 3. července 2008 a bylo ohromné vedro. Když jsme došli mezi paneláky na kraji Zlína, nahmátl jsem si na čele jakési smetí. Že by na nás někdo shora házel písek, napadlo mě nejprve. Pak jsem pochopil. Byly to krystalky soli vlastní výroby. Přespali jsme pak v tělocvičně a v ní přežili silnou bouři. Ráno jsme pokračovali lesy západně od Zlína. Po bouřce tam byla mlha, pod nohama jen čvachtalo, ze stromů pořád kapalo. Řekl jsem si, že jsme ve zkratce prožili cestu svatých soluňských bratří  k nám na Moravu: Opustili rodné Řecko, vyhřáté sluncem a kvůli Pánu Ježíši se nelekli temných pralesů a studených bažin. Našim předkům žijícím i duchovně v jakési mlze a hrozných pověrách ohlašovali světlo pravé, Ježíše Krista. Od roku 2011 se díky Matici svatokopecké putuje až ze Sv. Kopečka a protože je to 110 km a protože k získání potvrzení poutě do Compostely stačí ujít 100 km pěšky (nebo 200 na bicyklu - latinsky jej nazývají nově vytvořeným, ale pochopitelným slovem bi-rota, nebo 100 km na koni), nazývá se tato pouť Moravská Compostela.

* Svatováclavská pouť z Velehradu na Svatý Hostýn

Kvůli velehradským farníkům, kteří o hlavní pouti musí být doma, se od r. 2010 putuje i v obráceném směru, z Velehradu na Sv. Hostýn, ve dnech volna kolem sv. Václava. Vychází se vždy v poledne od papežského kříže směrem na Napajedla, tedy na východ. Jde se podle Baťova kanálu, a pokud svítí slunce (což bývá kolem sv. Václava často), vidíte před sebou na sklonku dne všechno nádherně ozářené. První roky dopadaly sluneční paprsky i na žlutě kvetoucí topinambury, které rostly po obou březích kanálu. Po pár letech (asi v roce 2016) rostla na březích jen zelená tráva. Asi letos něco bagrovali a upravovali terén, napadlo mě. Za rok to však bylo zase zelené, na sluncem ozářenou žlutou krásu jsme mohli už jen vzpomínat. Pouze na vyšších místech daleko od břehu byly žlutě zářící ostrůvky, totiž tam, kam už nedosáhlo rameno motorové sekačky. Povodí Moravy však tímto pravidelným sečením naše oči nepotěšilo.

* Zajímavé pohledy na pouť a poutníky

Pěší poutě přinášejí spoustu zážitků, jednak je to svým způsobem oběť. Je jasné, že se dnes může zajet kamkoliv, už nejsme nuceni chodit všude jen pěšky. Na druhou stranu dává pěší pouť radost ze společenství, těch putujících i hostitelů. Pěší poutníci z Francie mají heslo, že pouť je od srdce k srdci. Jsou však i jiné zážitky – nepředvídatelně a překvapující. Šli jsme přes nějakou obec, předzpěvák zpíval do mikrofonu mariánské písně, lidé opakovali. Pak se ke mně přitočil jeden z místních a říká mi: „Když jsem vás uslyšel, myslel jsem si, že přijel kůžkař.“ Není divu, oni také pouštějí dechovku na celou obec.

 

Pouť do Cách 2007

Ve středověku byly kromě Svatého hrobu v Jeruzalémě ještě další tři hlavní poutní cíle: Řím – hrob sv. Petra a Pavla, Compostela – hrob sv. Jakuba a Cáchy na západě Německa, kde se už od 8. století uchovávají látkové ostatky: bederní roušku Pána Ježíše, jeho plenky, košile Panny Marie, šátek z mísy s hlavou Jana Křtitele a další. Náš král a císař Karel IV. zavedl, že se tyto ostatky ukazují a uctívají jednou za sedm let a to se pravidelně dodržuje. Poutě od nás však nebyly možné, poprvé se opět šlo až v roce 2007. Do Říma jsme v jubilejním roce 2000 nás šlo šest takříkajíc naslepo a nocleh jsme hledali vždy až večer na poslední chvíli. Do Cách nás nakonec šlo pět: Jiří Horský, hlavní navigátor, Josef Král, Karel Nevěčný, Valéria Kosíková a já. Na každé místo jsem psal, z většiny z nich nám odepsali, že nás čekají. Nakonec se ukázalo, že Bůh byl připravenější než my. Jemu díky, i vám všem, milí spolupoutníci. I všem dobrodincům.

Přes Německo jsem ve svém životě jel asi 40 krát, ale vždy jsem spal v autě, ve vlaku nebo v autobuse. Když jsme je prošli, dal jsem za pravdu bratru Karlovi, který řekl: „Vždyť ti lidé jsou tady stejní jako u nás.“ A sám jsem poznal, že jsou upřímně věřící, aspoň ti, mezi kterými jsme pobývali. Když jsem viděl a slyšel své bratry a sestry se modlit a modlil se s nimi, vše se změnilo k lepšímu. A všem bych doporučoval jet či jít do Cách nebo někam jinam na pouť. I těm, kdo občas u nás říkají či píšou, že nemají Němce rádi.

Dosud jsem miloval Francii, nejen kvůli tomu, že jsem tam prožil středoškolská léta, ale v duchu Hanuše Jelínka, který mistrně přebásnil zpěvy sladké Francie do naší mateřštiny, a který přiznával: „Miluji Francii, protože mě naučila milovat svou vlast.“ Na francouzských školách jsme se učili o jejich neustálých sporech s východním sousedem. Když jsem však poznal fakta i z druhé strany, a na místě četl, co zažili třeba v Porýní za francouzské okupace, končím tím, že miluji celou Evropu, a proto jí přeji šťastná a dlouhá léta v míru. Proto jsme při pouti děkovali za svobodu a mír a šli na pokání za všechny válečné křivdy.

Chtěl jsem putovat ve stopách největšího Čecha Karla IV. Chtěl jsem uctít i sv. Karla Velikého, který byl pro Franky tím, čím svatí Cyril a Metoděj pro Slovany. Podporoval křesťanskou víru, šířil vzdělanost, zaváděl právní řád. Vzpomínal jsem také na blahoslaveného Karla Habsburského. Jeho blahořečení u nás vyvolalo rozporné pocity, dodnes ho moc neuctíváme, ačkoli to byl náš panovník. Přitom je právě on důkazem, že i v těch nejsložitějších dobách může křesťan něco dělat. Válku nezačal, při jejím vyhlášení se ho na to nikdo neptal. Přesto dělal, co mohl, aby ukončil válku a tím i utrpení svých národů. Vyneslo mu to odpor ostatních hodnostářů, takže byl zbaven vrchního velení, a nakonec se musel všeho vzdát, opustit rodnou zemi a zemřít v exilu. Navíc byl otcem početné rodiny a osobně žil velmi zbožně.

Ačkoli jsem si říkal, že do Cách dojdu v pohodě (je to přece méně kilometrů než do Říma), byla to cesta kající. Přispělo k tomu 14 puchýřů. Myslel jsem si, že jsou následkem těch dvou sedmiček navíc, které jsem při pouti do Říma nést nemusel, totiž 7 let na krku a o 7 kilo těžší baťoh na zádech. Pak jsem pochopil, že Bůh bere vždy naše slova naprosto vážně. Naši pouť do Cách jsem nazval kající a takovou mně ji Pán Bůh dopřál. Kéž nám všem dopřeje i oživení křesťanských kořenů Evropy, což byl třetí úmysl našeho putování a kéž přijme i naše poděkování a pokání.

Při pouti na Velehrad se zpívá: Čeká nás Matka (bazilika je zasvěcená Panně Marii), čeká nás Pán, Cyril a Metoděj a starý chrám. Říkal jsem si, že to platí i o Cáchách: Čeká nás Matka, čeká nás Pán, Karel Veliký a starý chrám. A protože nás tam čekali, tak jsme tam došli. Byl jsem rád, protože cestou jsem přece jenom trochu pochyboval. Všichni jsme tam chtěli dojít. A mně pak najednou zasvitlo, že i kdybychom tam bývali nedošli, což by bylo nepříjemné, „oni“ by nás stejně čekali, třeba už dřív a trochu jinak… a to je moje povzbuzení z té pouti.

Před vyjitím z fary jsem udělal na své holi od spodního konce dva zářezy, abych mohl po návratu změřit, kolik jí ubylo. A byla o 4 centimetry kratší. A shodil jsem 7 kg.

Získali jsme však mnohem víc, díky Bohu a Panně Marii. A doufám, že s námi i všichni, kteří nás v duchu doprovázeli i celý náš národ a Evropa, za něž jsme putovali.

Poutní místo Maria Fahrenberg

Nachází se v Bavorsku ve výši 801 m nad mořem pár kilometrů za hraničním přechodem v Rozvadově a stojí na něm kostel Panny Marie. V říjnu 1956 postavili místní věřící na jeho střechu pozlacenou sochu Matky Boží s rukama mírně rozevřenýma, kterýma jakoby objímá kraj pod sebou a zároveň zadržuje nebezpečí z dáli. Socha je obrácena směrem na Přimdu, na východ, protože v té době se věřící (i nevěřící) báli útoku vojsk Varšavské smlouvy, který z té strany hrozil. Proto postavili sochu a hlavně se začali pravidelně modlit k Matce Boží a vzývali ji jako Královnu míru. Když jsem sem přišel poprvé v roce 1994 a toto se dozvěděl, vybavila se mi v paměti následující událost:

Bylo to na konci školních prázdnin. Na návsi se bavili dospělí muži: „Bude válka, na východě i na západě se hrozně zbrojí.“ Šestiletý synek jednoho z nich to slyšel a začal natahovat na pláč. Přes své mládí vycítil, že jde o něco strašného. Dospělí se na něho udiveně podívali. „Proč brečíš?“ Když se nedočkali odpovědi, řekl jeden z nich: „To bude proto, že mu za pár dní začne škola.“ Ale ten kluk neplakal kvůli škole, ale kvůli strachu z války, vím to naprosto přesně, protože se to stalo mně osobně v srpnu 1957, tedy v prvním roce zdejších modliteb za mír.

Jak léta běžela, zapomněl jsem na tuto drobnou příhodu a až na Fahrenbergu jsem si na ni vzpomněl znovu. U nás se tehdy všude říkalo, jací jsou na západě zločinci, jak si tam na nás brousí zuby, a oni se báli právě té naší strany, a proto se upřímně modlili. A také pro smíření pracovali, evropské usmíření skutečně připravovali. „To vůbec nebyli žádní revanšisté“, řekl tehdy Pater Jiří Hájek, který mě sem poprvé přivedl. Od té doby jsem zde byl víckrát, jednou s celým autobusem. Veřejně jsem tenkrát místním lidem poděkoval, že se modlili za mír.

Byl jsem rád, že jsem sem došel pěšky až z domu. A všichni jsme děkovali Panně Marii za ochranu a zpívali: ...děkujem ti, Matko milostivá, děkujeme tisíckrát. Za mír jsme prosili i jejího Syna: ...Beránku Boží, daruj nám pokoj - nám na celém světě. Modlili jsme se také za Evropu a za všechny národy v Unii i mimo ni, prosili jsme o přímluvu všechny patrony a patronky světadílu i svatého Jiří, hlavního patrona národa ruského i dalších národů.

* Potíže s němčinou

P. Jiří Hájek ze Stříbra měl pěknou družbu s bavorskou farností. Díky tomu jsem se až od něj dozvěděl zajímavé věci z této oblasti. Například to, že se německé děti učí cizí jazyk už od začátku první třídy. Je jím Hochdeutsch – spisovná němčina, protože v každé oblasti se mluví nářečím. Pater Jiří mi jednou vyprávěl, jaký měl zážitek se špatnou znalostí bavorských výrazů. Ze strany jejich partnerské farnosti byla spoluprací pověřena sestra Michaela. A ta mu před Vánocemi řekla, že jim jejich farnost daruje devět malých buldoků. Hned se jí ptal, pro koho to má být. „No přece pro děti, budou si s nimi hrát. To bude pěkný dárek.“ Na to už nic neříkal a začal se u nás poptávat, kdo by chtěl štěně buldoka. Pár lidí se nabídlo, že si je vezmou, ale stále to nestačilo. Pořád přemýšlel, jak ta štěňata rozdá. A přitom ho ani nenapadlo, že k převozu živých zvířat přes hranice musí být také povolení od veterinářů. Přijel do Vohenstraussu a po bohoslužbě Michaela říká: „Zajedeme autem k farnímu sklepu a ty malé buldoky naložíme.“ Tam otevřela dveře a vynesla ven hračky. Traktory z umělé hmoty. V Bavorsku se totiž traktorům říká buldok, jistě proto, že tak hafají.

POKUS O PŘEDÁNÍ POSELSTVÍ

* Tleskání je neštěstí …

V kostelích se v poslední době rozmohlo tleskání tak, jak je vidíme a slyšíme na jakémkoli občanském či společenském setkání. Lidé to dělají automaticky, nechají se strhnout bez ohledu na posvátnost místa a neuvědomují si, jak tím snižují jeho úroveň. Jeden příklad za všechny:

V jednom moravském městě udělaly katechetky s dětmi v postní době křížovou cestu v parku, kde byl kříž. Cestou k němu děti oblečené jako Ježíš, Šimon, Pilát, vojáci či apoštolové četly jejich slova přesně podle Bible. V parku zrovna byla i rodina, která o tom všem asi moc nevěděla. Zastavili se opodál a opatrně se ptali jednoho člověka v doprovodu: „To je tady nějaké divadlo?“ „Ne, to je křížová cesta, děti čtou úryvky z Bible. Proto mají to starodávné oblečení.“ Oni zůstali stát a uctivě pozorovali celý program. Když křížová cesta skončila u kříže poslední modlitbou, dospělí dětem zatleskali. Udělali to asi z radosti, že to ti malí tak pěkně přednesli. Ze strany té rodinky však polohlasem zazněla věta plná zklamání: „Tak to přece jen bylo jenom divadlo…“ Člověka napadne: Hlas lidu, hlas Boží (Vox populi, vox Dei), i když v tomto případě ti lidé nebyli členy žádné církve, smysl pro to posvátné neztratili. A my se ho tak lehce vzdáváme. Co když právě toto budou takoví lidé někdy hledat v našich kostelích?

Když po mši svaté, při které zpíval sbor nebo schóla, lidé zatleskají, je to jistě vyznání vděčnosti těm zpěvákům. Zároveň se tím však dává signál všem přítomným: Byli jsme na koncertě, bylo to nádherné. Co když však lidé přišli kvůli Pánu Ježíši, jemu děkovat, jeho poprosit, jemu se svěřit?

* ..zvláště o svatbách

Každá svatba je vážná věc, kněz se ptá snoubenců, zda je jejich rozhodnutí svobodné a upřímné, oni si slibují lásku, úctu a věrnost až do smrti, a protože vědí, jak to někdy může být těžké, dovolávají se oba pomoci Boží. Proto také začínají před oltářem, jak to vyjadřuje i svatební píseň č. 916: O hojné požehnání tě, Bože, prosit jdou, dva páry lidských dlaní spojených modlitbou …. A po svatební bohoslužbě se pak se tleská jako v divadle. V obřadních síních se při občanských sňatcích ani po nich netleská, jak mi na přímou otázku sdělila matrikářka z obecního úřadu. Všichni to berou jako důležitou a slavnostní událost. A v kostele lidé tím potleskem dávají vlastně najevo totéž, co v divadle na konci představení: „Zahráli jste to nádherně, je to hezká hra,!“ A přitom se v kostele prosí o sílu k snášení všeho dobrého i zlého až do smrti – s pomocí Boží! Žádné divadlo ani předvádění! Neměli bychom raději obě dlaně k sobě sice přiložit, ale už je tak nechat, prsty propojit a místo tleskání se modlit, aby se těm dvěma, ale i všem ostatním manželům, podařilo krásná slova slibu splnit?

* Cestou ke hřbitovu

Při návštěvě hřbitova nebo při vzpomínce na naše zemřelé jakoby pořád zněla jejich němá výzva:

Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy.

Může však zaznít - třeba i nahlas - také naše odpověď:

Kdybyste nebyli vy, nebyli bychom ani my.

Naši rodiče jsou přece naši největší dobrodinci, a ti měli zase své rodiče. Každý z nás totiž musí mít 2 dědečky a 2 babičky, 4 pradědečky a 4 prababičky a tak dále (i když je také možné, že třeba někdo z nich není zapsaný v rodokmenech). Musíme však dát pozor: Prapradědeček z tatínkovy strany může třeba zároveň být prapradědečkem z maminčiny strany, prostě dvě místa v rodokmenu mohou patřit stejné osobě, odborně se tomu říká ztráta předků, takže místo 8 prapradědečků jich po tomto světě mohlo chodit jen 7, ale v rodokmenu obsadili osm míst. Jim všem děkujeme, proto za ně prosíme.

Můžeme si je spočítat lehce: Když spočítáme počet slabik PRA v názvu předka, k tomu připočteme jedničku a tímto číslem umocníme dvojku, dostaneme počet těchto předků v rodokmenu.

Prarodiče - 2 na (1+1) = 22 =4 - a máme skutečně 4 prarodiče (2 dědečky a 2 babičky) ale i 4 prababičky a stejně tak 4 pradědečky.

Praprarodiče - 2 na (2+1) = 23 = 8 - a máme skutečně 8 praprarodičů (to je 4 prababičky a 4 pradědečky).

A postupně dále do kořenů svého rodu ...

Platí to i o rodičích, jsou dva, bez předpony pra, takže 2 na (0+1) tedy 21 a zase nám vyjdou dva.

Musíme však dát pozor: tento vzoreček platí jen v češtině. Slováci to mají mnohem jednodušší.  Porovnejte si to sami.

Našemu .... otec, matka, rodiče -- dědeček, babička, prarodiče -- pradědeček, prababička, praprarodiče -- prapradědeček .... odpovídá slovenské:

otec, matka, rodičia --- dedko, babička, starí rodičia - pradedko, prababka, PRARODIČIA -- prapradedko, praprababka, PRAPRARODIČIA

Stejně to mají i Poláci, Němci, Angličané i Francouzi (ti všichni už od dědečka a babičky).

Jak mi prozradila teta z interneta, shodneme se pouze s bratry Rusy:

отец, мать, родители -- дедушка, бабушка, прародители - прадедушка, прабабушка, прапрародители -- прапрадедушка ........../pro ty, kdo už neznají azbuku: otěc, mať, roditěli, děduška, babuška, praroditěli …/

* Jak je důležité číst i okrajové poznámky

Jeden spolubratr vydal knihu Pouť na západ o tom, jak šel pěšky od nás k hrobu sv. Terezie do Lisieux. Knihu jsem pečlivě četl a uznal jsem, že je psána podle skutečnosti. Únavu, starosti při vstupu do cílového města a další věci jsme přesně stejným způsobem zažívali také. Spolubratr spal na farách a vždy tam potkal velmi zajímavého kněze, pokaždé úplně jinak zaměřeného. Myslel jsem si, že to není možné, dokud jsem nebyl upozorněn, že autor v poznámce uvádí, že pozměnil jména. Asi pozměnil i místa a ty různé typy poznal během svého života, ale zde je seřadil postupně do všech far na své cestě.

* Jak jsem se zklamal

Nejhorší bylo zklamání z francouzského spisovatele Jean Giono (1895-1970), který napsal knihu Muž, který sázel stromy. Byla přeložena do mnoha jazyků a dokonce zfilmovaná. I v kostele ve Velkém Meziříčí byl o ní pořad, na který přišla spousta lidí. Její obsah je známý: Na holých pláních pase ovčák ovce a přitom každý den sází žaludy do děr, které udělá svou pastýřskou holí. Část žaludů se ujme a vyroste tam les, a díky němu se obnoví prameny, lidé se vrátí do a celý kraj ožije. To vše si milý Jean vybájil. Starosta té obce si od pana spisovatele vyžádal písemné prohlášení, že je to všechno vymyšlené, protože turisté pořád chtěli vidět ty dubové lesy. Zveřejněno to mohlo být až po jeho smrti. Spisovatel svoje báje hájil tím, že chtěl lidi nadchnout pro sázení stromů.

* Jak jsem naletěl sám sobě

Jednou jsem naletěl i sám sobě, a to v roce 1990, když jsem se nabídl, že na Mohyle míru u Slavkova budu před nastoupenými vojáky mít pobožnost s francouzskými modlitbami za všechny padlé v bitvě v roce 1805 a za mír. V historických napoleonských uniformách na ní stáli v řadách velkou většinou Češi, někteří i v uniformách jiných armád.

* Osm ošidných otázek zvláště pro lektory

O-O-O = Osm ošidných otázek a ta osmá je opravdu ohromně důležitá.

1.    Může na dálnici jet po nultém kilometru?

2.    Začíná 2. hodina noční ve 2 hodiny po půlnoci?

3.    Vytvořil sv. Cyril cyrilici?

4.    Jsou můj pradědeček a moje prababička mými prarodiči?

5.    Je osmina větší než sedmina? Je papír formátu A 5 větší než papír formátu A 4?

6.    Patří třicátá léta minulého století do jeho třetí desítky?

7.    Mohou se péci sladké buchty bez soli?

8.    Musí se ten, kdo předčítá, při každé čárce zastavit a klesnout hlasem?

Kdo jen jednou řekne ANO, už má pětku a hned propadá. 1) Na dálnici u žluté značky 0,0 začíná první kilometr. 2) První hodina začíná o půlnoci, druhá začíná v 1:00:01 a končí ve 2:00:00 h. 3) Sv. Cyril vytvořil hlaholici, jeho žáci ji v Makedonii zjednodušili a pojmenovali na jeho počest. 4) Pradědeček a prababička jsou moji praprarodiče, prarodiče jsou dědeček a babička (další podrobnosti k tomu jsou na str. 67). 5. otázka je jasná každému žákovi. 6) Nezapomeňme, že 1. 1. 1921 začala už třetí desítka let z toho století, a 7. otázka je jasná každé kuchařce.

 

Osmá otázka je však velmi důležitá a je potřeba odpovědět také NE. Při hlasitém čtení se opravdu NEMUSÍ a dokonce NESMÍ klesnout hlasem po každé čárce. Přesto se i v kostele někteří lektoři zastavují při každé čárce, což působí přímo školácky. Připomíná to děti, které při čtení na konci 1. třídy oddělují poctivě každé slovo a dlouho trvá, než je učitelé naučí že se musí psát do sešitu, ale přečíst to jako jedno slovo - dosešitu. Napíšeme, že sedíme na židli, ale řekneme, že sedíme NAŽIDLI.

Totéž platí s těmi čárkami! Na Hod Boží velikonoční je na konci 1. čtení napsáno: „O něm vydávají svědectví všichni proroci, že skrze něho dostane odpuštění hříchů každý, kdo v něho věří. (Sk 10,43")“. Dobrý lektor to však přečte takto: „O něm vydávají svědectví všichni proroci, že skrze něho dostane odpuštění hříchů každý kdo v něho věří - jen s jednou čárkou (a pauzou), protože odpuštění hříchů nedosáhne každý, ale každý, kdo věří! A to je přece rozdíl. Kdo na to zapomene a takovou čárku nepřeskočí, dělá chybu. Všiml jsem si, že ji dělají i vysokoškolsky vzdělaní lidé, a dokonce i při čtení v katedrále.

O půlnoční svaté často slyším při prvním čtení z proroka Izaiáše, jak po prvním slově „Lid“ se lektor zastaví a nadechne, protože je tam čárka, a pak pokračuje: „který chodil ve tmě“. Chudák neví, že v tomto případě čárku musí mlčky přejít a nezastavovat se. Ten Lid, který chodil ve tmě prostě patří k sobě. Je to, žel, horší chyba než když při čtení z listu Titovi, v němž sv. Pavel vyzývá, abychom se „zřekli světských žádostí“, nepozorný a uspěchaný lektor přečte sovětských. Na vlastní uši jsem to při druhém čtení na půlnoční už vícekrát slyšel.

Přídavek:

Čtyřikrát 7 vtipů

1. Farář potká muže ze své obce, který tu a tam pije přes míru. „Potěšilo mě, že jsem vás včera zase jednou viděl na večerní mši svaté.“ Muž se udiveně zeptá: „Takže v kostele jsem byl taky?“ 

2. Malý chlapec použije silnou nadávku. Tatínek mu na to říká: „Od koho jsi to slyšel takové škaredé slovo?“ „Od Ježíška,“ říká synek. „Nemluv nesmysly a řekni pravdu,“ zlobí se na něho tatínek. Ale chlapec trvá na svém: „Opravdu, tati. Když dával Ježíšek na Štědrý večer dárky pod stromeček, najednou zhaslo světlo. On se potmě udeřil o židli a řekl docela zřetelně právě to, co teď já. A dokonce to ještě dvakrát opakoval.“

3. Několik kluků si pochutnává na jablkách z farní zahrady. Farář to zjistí a běží na ně. Oni mu samozřejmě utečou. Farář proto připevní na strom velkou ceduli: Pán Bůh všechno vidí. Druhý den je na ceduli připsáno: Ale neprozradí nás. 

4. Hodinu po půlnoci zvoní na faře telefon. Rozespalý farář zvedne sluchátko. „Haló,“ ozve se na druhém konci, „je tam hospoda U Zlatého lva? Potřebujeme dvě basy piv!“ „Ne, tady není žádný Zlatý lev, tady je farář od svatého Mikuláše.“ odpovídá jasně farář. „To jsou mi věci,“ řekne volající, „co dělá v téhle době ...farář... v hospodě?“

5. Malá Eliška byla s maminkou na Popeleční středu v kostele. Doma se ptá: „Mami, je to pravda, že se všichni lidé po smrti stanou prachem?“ „Ano, Eliško, je to tak. Pan farář ti to také říkal,“ odpoví maminka. Na to malá: „Jé, to pod mou postelí musela už umřít spousta lidí.“

6. Při vyučování náboženství ve vyšší třídě se ptá kněz: „Která je první svátost? Jedna studentka odpoví: „Manželství.“ Kněz ji opravuje: „Ale ne, první svátost je přece křest.“ Studentka se brání: „V naší rodině ne, pane faráři. My jsme slušní lidé a víme, co se patří.“

7. Zemřel mladý řemeslník na vrcholu svých tvůrčích sil. Přijde k nebeské bráně a stěžuje si svatému Petru: „Proč jsem musel tak brzy odejít. Vždyť jsem mohl udělat ještě tolik práce. Umřít ve čtyřiceti, to je nespravedlivé.“ Svatý Petr poslouchá, pak otevře knihu života a čte: „Podle pracovních hodin, které jsi vykázal a nechal sis zaplatit, už ti je nejméně osmdesát let. Tak si nestěžuj.“

8. Františkán sedí ve vlakovém kupé naproti muži v elegantním obleku. Je parné léto, v celém vagonu je jako v peci. Pán už to horko nemůže vydržet, vstane, odloží sako, odváže si kravatu a říká škodolibě františkánovi: „Tohle vy nemůžete udělat!“ Páter vstane, vyjde ze dveří a za malou chvilku se vrací a nese své kalhoty přes ruku a pánovi řekne: „A tohle zase nemůžete udělat vy!“

9. Mezi cestujícími zámořského letadla nastane panika. V motoru to škube, za okny je vidět obláčky černého dýmu. Mezi cestující přijde letuška a říká: „Na našem stroji nastala porucha. Závada je neodstranitelná. Za malou chvíli se všichni objevíme na věčnosti. Je potřeba se připravit. Proto prosím, aby se přihlásil nějaký kněz a vykonal s námi náboženský úkon.“ Lidé se rozhlížejí, ale nikdo nevstává. Letuška prosí znovu: „Pospěšte si, konec se blíží. Za chvíli budeme na věčnosti. Když zde není kněz, zkuste ho někdo nahradit. Vykonejte nějaký náboženský úkon, abychom byli připraveni.“ Lidé se po sobě dívají, krčí rameny, nikdo se nezvedá. Když letuška už s pláčem opakuje svou prosbu potřetí, jeden pán se zvedne, vezme svůj klobouk a začne vybírat peníze. 

10. V kostele je řada lidí před zpovědnicí. Na její konec se postaví muž, který nese pod paží televizní přístroj. Lidé mu říkají: „Pane, tady není opravna televizorů, tady čekáme na zpověď.“ On říká: „Já vím. Já jdu s ní, ona pořád lže.“

11. Pan farář přijde do školy vyučovat náboženství a říká panu učiteli: „Představte si, co se mně dneska zdálo. Byl jsem v nebi, šel jsem tam takovou dlouhou chodbou. Byly tam dveře a na jedněch byl nápis: Učitelé. A z té místnosti se ozýval takový rámus, že nebylo slyšet vlastního slova.“ Když přijde pan farář příští týden, říká mu pan učitel: „Představte si pane faráři, co se mně dneska zdálo. Byl jsem v nebi, šel jsem tam takovou dlouhou chodbou. Byly tam dveře a na jedněch byl nápis: Faráři. A bylo tam úplně velebné ticho. Otevřel jsem dveře a on tam nikdo nebyl.“

12. Dva řeholníci se spolu modlívali breviář. Oba byli náruživí kuřáci a rádi by kouřili i při modlitbě. Domluvili se, že každý požádá svého představeného, aby mu to povolil. Oba napsali dopis. Když se opět sešli, říká ten první smutně: „Tak mi to nepovolili.“ Druhý na to radostně: „Já to mám povoleno. A o co jsi vlastně žádal?“ „No žádal jsem, abych mohl při modlení kouřit.“ Druhý mu vysvětluje: „Vidíš, já jsem ptal, jestli se mohu při kouření modlit.“

13. Zastaví policista faráře, který jede na kole bez držení. „Pane faráři, to bude pokuta ze riskantní jízdu. Ohrožujete bezpečnost.“ Farář se brání: „Neohrožuji. Mně se nemůže stát nehoda. Se mnou jede anděl strážný.“ Nato policista: „Tak to bude pokuta za jízdu ve dvou na jednom kole.“

14. Říká turista mnichovi: „Co vy v klášteře děláte? Nic pořádného, jen se modlíte. Takový sladký život bych chtěl mít taky.“ „Tak tě vyzkoušíme. Když se pořádně pomodlíš jednou: Otče náš, dám ti klášterního koně, abys mohl lépe cestovat.“ Turista začne a v půli modlitby se ptá: „A dáte mi také sedlo?“

15. Jeli poutníci do Říma a jejich vedoucí vždy ohlašoval, za koho bude následující modlitba. Úmyslů přibývalo, a proto je začal spojovat. Takže se modlil: za obrácení hříšníků a našeho pana faráře...

16. Kněz zastupuje v jedné horské farnosti. Na mši svatou přijde jen jeden pastýř. Kněz tedy nekáže a rychle je hotov. Pastýř mu pak řekne: „Pane faráři, když mám v ohradě jen jednu ovečku, musím jí dát také nažrat.“ Kněz pochopí, zastydí se a příští týden, kdy zas přišel jen ten jeden pastýř, káže přímo ukázkově, nahlas a dlouze. Po mši svaté se ho ptá: „Co říkáte na to dnešní kázání?“ Pastýř odpoví: „Víte, pane faráři, když mám v ohradě jednu ovečku, nenutím ji, aby toho sežrala za dvacet.“

17. Kaplan se ptá malého Petříka: „Máš pro postní dobu nějaké předsevzetí?“ „Ano. Nedám našemu psovi žádného buřta.“

18. Dva řeholní bratři jdou na pouť. Přijdou k řece, kterou je nutno přebrodit. Ten chytřejší říká druhému: „Nač se budeme namáčet oba. Vyhrňte si nohavice a vezměte mě na ramena“ Ten ochotně souhlasí, naloží si spolubratra a vstoupí do vody. Uprostřed řeky se ptá: „Bratříčku, máte s sebou nějaké peníze.“ Chytřejší si myslí, že bude po něm chtít zaplatit, a proto ochotně říká: „Ano, samozřejmě mám“ On ho sundá z ramen, postaví do vody a říká: „Opravdu Vás nemohu nést dál. Naše řeholní pravidla nám zakazují nosit s sebou peníze.“

19. V kostele při kázání kněz živě popisuje, jak je to krásné v nebi. Na konci řekne farníkům: „Povstaňte, chcete-li do nebe!“ Věřící všichni povstali, až na jednoho muže v první lavici. „Vy nechcete do nebe?“ ptá se udiveně kazatel. „Až umřu, tak ano,“ odvětí muž, „ale vy jste to řekl tak, že jsem si myslel, že už teď.“

20. „Aničko, proč jsi namalovala panu faráři zelené vlasy,“ diví se katechetka, která zadala dětem namalovat něco z nedělní bohoslužby. „Když já nemám plešatou pastelku!“

21. Povídá velitel vojákovi: „Věříte na posmrtný život?“ „Nevěřím!“ zní okamžitá odpověď. „Tak budete muset věřit. Ten strýc, kterému jste byl minulý týden na pohřbu, vás čeká před branou.“

22. Muž pochoval ženu. Po několika dnech jej přišel navštívit místní farář, aby ho utěšil. Najde vdovce u lahve vodky. „Opravdu je tohle vaše jediná útěcha v žalu?“ ptá se soustrastně farář. „Ne, pane faráři. Ve sklepě mám ještě celý kartón.“

23. Kluk jde posledního dne ze školy a telefonuje mamince: „Mami, nenesu moc pěkné vysvědčení, prosím tě, připrav na to tatínka.“ Za chvilku maminka volá: „Tatínek je připraven, teď se připrav ty.“

24. Holka se nechce učit, ačkoli ji maminka k tomu pořád vyzývá. Přinese domů vysvědčení a maminka jí na to říká: „Mně se to vysvědčení moc nelíbí.“ Ona odpoví: „Mami, mně také ne, ale jsem ráda, že konečně máme na tu hroznou školu stejný názor.“

25. Chlapeček chce v lékárně lék proti bolesti. Lékárník se ptá: „A co tě bolí?“ „Zatím ještě nic, ale tatínek si právě prohlíží mé vysvědčení.“

26. Ptá se paní učitelka, kdo je nejbohatší člověk na světě. „Prosím Dana,“ odpoví žák. Učitelka udiveně: „Jak jsi na to přišel?“ „Protože u nás musí všichni platit DANĚ.“

27. Věštkyně zapálí jakousi tyčinku, v tom kouři šermuje rukama a tajemným hlasem říká mladému svobodnému muži J. Novákovi: „Tak tady vidím vaši nastávající.“ „A jak se jmenuje,“ ptá se mladík dychtivě. „Nováková.“

28. „Chlapečku, vyjmenuj nějaké bicí nástroje?“ „Prosím: řemen, vařečka, rákoska.“

 

73 HÁDANEK - za každý rok jedna

(díky „Rozumu do hrsti Jana Bařinky“)

 

1. Unesu celé kmeny, ale ani jeden špendlík.

2. Kdo se stará, nemá to, kdo se nestará má to.

3. Kdo to kupuje, nechce to, kdo to dělá, nepotřebuje to, komu to dají, neví to.

4. Když mě ubírají, větší jsem, když mě přidávají, menší jsem.

5. Jednou dírou tam, dvěma dírami ven a teprve, když jsi venku, jsi tam.

6. Ucho má a neslyší, nohu má a neběhá

7. Jaký je rozdíl mezi psem a člověkem? 

8. V kterém slově je osm o?

9. Které slovo se dá zároveň časovat (protože je sloveso) i skloňovat (je současně i podstatné jméno)?

10. Do jakých sudů nelze nalít víno? 

11. Kolik písmen je v Bibli?

12. Co teče a není tekutina?

13. Který pták nesnáší vajíčka, a přesto se líhne z vajíček?

14. Kde roste nejlepší víno?

15. Do kostela nechodila, a přesto spasena byla.

16. Co se vyskytne v minutě jednou, v momentě dvakrát ale v hodině nikdy?

17. Které zvíře je nejsilnější?

18. Pod jakým stromem sedí zajíc za deště?

19. Co udělá myslivec hned, jak zastřelí zajíce?

20. Co znamená zkratka: PÚS ČPSN?

21. Pálí to, i když to nehoří.

22. V kterém měsíci se rodí nejméně chlapců?

23. V kterém měsíci se rodí nejvíce děvčat?

24. Po čem padá déšť?

25. Může pršet dva dny po sobě?

26. Které živočichy nevzal Noe do své archy?

27. Kočka leze dírou pes oknem. Jak to celé napsat šesti písmeny?

28. Proč vrabec sežere kilogram ovsa dříve než pár koní?

29. Proč žádný pekař nejí špičky od rohlíků?

30. Který palec kývá hlavou?

31. Co dělá člověk dříve, než vstane?

32. Co roste kořenem vzhůru?

33. Které ovce sežerou více, bílé nebo černé?

34. Ve stáji jsou tři osli. Který je nejchytřejší?

35. K čemu má mlynář bílou čepici?

36. Co máme před sebou a nevidíme to?

37. Co dělá osel, když na něj svítí slunce?

38. Co je ve středu Prahy?

39. Kdy začíná husa plavat ve vodě?

40. Ze které sklenice se nenapiješ?

41. Kdo mluví všemi jazyky?

42. Který živočich je nejchoulostivější?

43. Jakou silou se drží veš v hlavě?

44. Který tvor je nejotužilejší?

45. Král chtěl rozdělit korunu mezi dva syny. Jak to udělal, aby žádného nezarmoutil?

46. Kdo se nejvíc přetvařuje?

47. Který svatý má tři uši?

48. Kdo je v zimě nejchytřejší?

49. Jaký je rozdíl mezi Kolínem a Žižkovem?

50. Jak se protáhneš klíčovou dírkou?

51. Kdo mne má v kapse, nemá v ní nic.

52. Má to zuby, ale kousnout to nemůže?

53. Díra vedle díry, a přece to drží pohromadě?

54. Čím je toho více, tím méně to váží.

55. Co se potí i když je zima?

56. Na oltáři hoří šest svíček. Kostelník dvě zhasne. Kolik jich zbude?

57. Po kraji maso, uprostřed dřevo. Co je to?

58. Svatý Matěj sekal ledy? Kde nechal sekeru?

59. Čeho je v potoce víc než v moři?

60. Který obraz píchá?

61. Kde je voda nejdražší?

62. Kdo vězí v dluzích až po uši?

63. Má to dvě ruce a pět nohou. Co je to?

64. Před kým i sám král musí smeknout čepici?

65. Co je menší než hříbě a vyšší než kůň?

66. Jak uděláme ze dvou hůlek deset?  

67. Co je starší, ječmen nebo oves?

68. Co se musí přidat ke čtyřem nulám, aby daly součet třicet?

69. Který pták má tři oči?     

70. Která svatá má šest noh?

71. I když je to ze dřeva, tak to nehoří. 

72. Mám města, ale ne domy, mám řeky, ale ne vodu.

73. Kde je Silvestr dříve než Vánoce?


Řešení hádanek

1. voda – 2. dluhy nebo nepořádek – 3. rakev – 4. jáma – 5. kalhoty – 6. jehla – 7. na cizí štěká, k domácím se lísá a naopak – 8. k/osm  o/s – 9. hnát, drát, plát, stát, kout, Vít – 10. do plných

11. pět – 12. děravý sud – 13. kohout – 14. nikde protože rostou jen hrozny – 15. louka – 16. písmeno M – 17. hlemýžď – 18. mokrým – 19. otevře druhé oko – 20. dny v týdnu

21. kopřiva – 22. v únoru – 23. v devátém – 24. po kapkách – 25. ne, vždycky je mezi nimi noc – 26. ryby – 27. napíše se na papír TO CELÉ – 28. vrabec nežere koně – 29. okousané rohlíky by neprodal – 30. ospalec

31. leží – 32. horní zuby – 33. bílé, protože jich je více – 34. ten nejmenší, ti dva jsou totiž větší osli – 35. k pokrytí své hlavy – 36. nos – 37. stín – 38. písmeno a – 39. když nedosáhne na dno – 40. z prázdné

41. ozvěna – 42. ryba, protože při prvním leknutí je hned mrtvá – 43. vší silou – 44. blecha, protože běhá v létě v zimě v košili – 45. každému dá 50 haléřů – 46. optik, dělá vše na oko – 47. sv. Florián – 48. sníh, vždycky ho něco napadne – 49. tři čtvrtě, protože Kolín je celý, Žižkov je jen čtvrť – 50. napsat SE na pásek papíru a prostrčit jej zámkem (nesmí to však být zámek na klíč typu FAB)

51. díra – 52. hrábě – 53. řetěz – 54. díry v sýru – 55. okno – 56. dvě, ostatní shoří – 57. oj a koně – 58. na topůrku – 59. písmen – 60. dikobraz

61. ve víně – 62. kdo má na hlavě klobouk koupený na dluh – 63. švec na trojnožce – 64. před holičem – 65. chomout – 66. překřížíme je a máme římskou číslici 10 – 67. ječmen, protože má vousy – 68. přidáme u dvou čárečky nahoru, u dvou dolů a vzniklé číslice sečteme 6+6+9+9=30 – 69. s-oko-l – 70. Svatá rodina 71. popel 72. mapa 73. v českém nebo německém slovníku

 

Tři poutnické rady vážně i nevážně:

Často platí: „Tato zkratka je sice delší, ale zato vede těžším terénem.“ Naši předkové to vyjadřovali příslovím: Po pěšince spíš, po silnici blíž.

Když se poutníka někdo zeptá, zda si dá kávu, může odpovědět: „Ano a rád, ale až po jídle.“

Když je večer, může unavený poutník požádat: „Prosím vás o trochu vody, mám takový hlad, že bych u vás i přespal.“

DUCHOVNÍ DODATEK

Maminka mně stříhala nehty na rukou ještě kolem mých deseti let. Doposud si při každém jejich stříhání vzpomenu, jak jsem tenkrát s obavami uvažoval, jak to budu dělat, až na to budu sám. Opravdu mně to dělalo velké starosti. Jednou na půdě jsem otevřel okénko na plechovou střechu a zjistil jsem, že právě o plech si mohu nehty obrousit. Tak to bude řešení, uklidnil jsem se tenkrát. Pak se to vyřešilo samo, pochopitelně. Teď mi to zatím všechno jde dobře, na prsty si ještě vidím. Uvidíme, jak to bude dál. A vám toto vše píšu pro chvíle, kdy vám na mysl také přijdou různé obavy. Pánu Bohu poručeno, říkala maminka často. Musíme a můžeme si to říkat po ní také.

Každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti, zpívá se v písni k Panně Marii Čenstochovské, přesněji k Matce Boží na Jasné hoře u Čenstochové, oblíbené písni sv. Jana Pavla II. Platí to pořád, i když se na tu věčnost běžně zapomíná. Ani katolická smuteční oznámení, řeči při pohřbech a nápisy na pomnících s tím nepočítají. Zdůrazňují jen to, co se prožilo a teď pro nás skončilo a úplně se zapomene, že na hřbitově mají naši drazí očekávat slavné vzkříšení, protože opravdu každý z nás na této zemi ….

Velice často také slyšíme nebo čteme, že cesta je cílem. To je však omyl, přímo blud. Cesta, která nevede k cíli, nemá smysl. Taková může být jen okružní cesta lesem, po které se sváží dřevo na jedno místo, aby je pak další zpracovatelé odvezli. A už toto místo je prozatímním cílem, ne ta cesta. CESTA A CÍL PATŘÍ K SOBĚ JAKO NEROZLUČNÁ DVOJICE, cesta a cíl není totéž.

Po všech cestách této země putujme k cíli, který je v nebi u našeho Otce.

A Matka jeho Syna, našeho Spasitele ať nás provází.

 

A úplně na závěr přiznání napsané dva a půl roku po sedmdesátinách: Když mi při pěší pouti nejbližší příbuzní řeknou: „Měl by ses chvilku svézt autem, abys byl večer ještě schopen sloužit“, poslechnu. Úseky na čtyřech kolech si zaznamenávám a po pouti přiznávám, že jsem ušel pěšky jen 80 procent, pak 60, v posledním roce už jen 52 procent trasy. Při jedné pouti z Velehradu na Sv. Hostýn jsem si říkal, že letos to bude zase 100 % pěšky. Před posledním a nejtěžším stoupáním v Rusavě mi sestra Jarka řekla: „Dohodli jsme se, že taťka vás zaveze autem nahoru.“ I když se někteří divili, že neprotestuji a nechám si poroučet, rád jsem nabídku přijal. A bylo to 90 procent.

C´est la vie, takový je život.

 

Třikrát se mi stalo, že auto, které jsem řídil, dostalo smyk a udělalo takzvané hodiny: jednou v dubnu kolem roku 1980 na zbytku ledu na úzké cestě přes les v Hložku mezi Jedovnicemi a Ostrovem, 19.3.2001 na čerstvém sněhu na silnici směr Uhřínov nad velkomeziříčským koupalištěm a v neděli 20.11.2005 na čerstvém sněhu cestou z kostela v Olešné do kostela v Jamách na družstevní silnici před Novou Vsí. Díky Bohu a jeho andělům vždy auto zůstalo na silnici i když obrácené opačným směrem. Jedovnická hospodyňka tenkrát na to řekla typickým místním nářečím: „Jak Vás to mohlo napadnout jet Hlužkem už v dubně?“

Na poděkování za to, že se nic nestalo, i za ochranu na všech cestách této země a s prosbou: „Ať nás andělé Boží doprovodí až ke trůnu Nejvyššího“

se modleme Anděle Boží …

PODĚKOVÁNÍ

Bože, odplať ve své dobrotě, všem našim dobrodincům, především rodičům, ale i všem předkům a všem, kdo nám jakýmkoli způsobem pomohli na těle i na duši, sourozencům, příbuzným, lékařům, sestrám, učitelům, kněžím, spolužákům, spolupracovníkům a přátelům a všem dobrodincům životem věčným.

Za LXXII let Bohu a Panně Marii díky, sv. Janu Nepomuckému a sv. Pavlu díky, andělům a všem svatým, zvláště a sv. Cyrilu a sv. Metoději díky! Pán Bůh zaplať všem, kteří mi tolik pomohli a pořád pomáhají. I všem spolupoutníkům. Mons Jan Peňáz

OBSAH

SLOVO BOŽÍ, ŽIVOTOPIS…………………………………….…………….3

RODINNÉ KOŘENY ……………………….………………….…………….. 4

* Pradědeček Jan Peňáz * Dědoušek Josef * Tatínek Jan* Maminka Marie roz. Chalupová * Svatba rodičů * Příjmení po domě * Dětství * Tatínkova moudrost a cit * Zlý sen *Venku s maminkou * Verše z kalendářů a letáků * Pozor na čistou vodu * Smrt strýčka * Jak si chlapi vyprávěli o vojně * Tatínkova poctivost * Tatínkovy názory na družstva* Domácí zvířata * Poprvé v kině * Smrt rodičů

VZPOMÍNKY NA KOSTEL ……………………………………..…………..10

* Rozhledy po cestou do kostela * Naše poutní místa * Pohřby s koňmi a s nadějí * Nová liturgie * Nedostatek všeho * Citliví věřící *Boží Tělo 1968 * Oprava fary v Jamách 

VZPOMÍNKY NA ŠKOLU ………………………………..……………..…..13

* Učitel, řídící a farář * Totalitní říkanky * Telefonisté, herci a uraňáci a prolhaná televize * Evangeličtí spolužáci na 2. stupni ZDŠ * Prohnaná ateistická propaganda * Politika ve škole

STUDIUM VE FRANCII ………………….………..……….……………….15

* Příležitost, přivítání * Krušné začátky * Pomoc mladším * Soucit u stolů * Městské zvyky v oblékání * Pozor i na cizí jazyk * Prázdniny v Tunisku * Nástup do práce ve Francii * Jak se jí ve Francii * Velikonoce v Monaku * Velikonoce na Korsice * Dobré i divné názory Francouzů * Na venkovské farnosti * Světlo víry k vědeckým poznatkům * Co dál v životě * Ctihodný Tomáš Týn * Návrat domů přes Řím

SEMINÁŘ – VOJNA – SEMINÁŘ …………………………....…………..…23

* Rada rodičů, příklad profesorů * Reklama od slova klamati * Začátek vojny * Cenná pošta, peniaze * Kontroly * Poezie v kasárnách a pomoc Boží venku * Dobrá rada na celý život * I zde byl marxismus povinný * Hudba a já * První jízda autem * Sbírka naopak * Noční kontrola

PRIMICE V JAMÁCH…………....…………………………....…………..…28

* Výčitky a potíže od úřadů * Primiční kazatelé

KAPLANEM na Vranově, v Jedovnicích a Ostrově u Macochy................................ 29

Vranov u Brna * Nový kostel v Senetářově * Jízdy autem a ministranti * Pohřby v totalitě * Náboženství * Jedovnická hospodyňka * Kradení stírátek * Tříska a trám * S mladými rodinami

MOUTNICE A ŽATČANY…………………………………………...………33

* Pohled na Moravu, pohled z Moravy * Hody na Moravě * Silvestr v kostele * Varhaníci a další pomocníci * Majetkové otázky * Střet se státní mocí * Zaopatření a pohřeb se Bohu díky podařily * Sněhová kalamita *Jak se postit * Biskupské svěcení na Slovensku * Jak to tehdy viděl biskup Otčenášek * Do Říma na svatořečení naší Anežky * Ještě do Mariazell * Svobodně do Rakouska * Pohřební řečníci * Jak to bylo s Maryšou

VELKÉ MEZIŘÍČÍ, NETÍN, BORY A UHŘÍNOV……………….….….…38

* Vídeň ve farnosti * Sousední farnosti * Otevřený kostel * Maminka se mnou na faře * Meziříčské zvony * Hudebně vyspělé společenství * Mešní víno * Podvodníci u oltáře * Vzpomínky starších kaplanů * Pan kostelník Vávra * * První pouť v Martinicích * Hodní svatební hosté * Kaple a kostel v Lavičkách *Čápi o Božím Těle * Citáty synovců a neteří * Co odhalily povodně r. 1997 * Dieta * Poprvé nabídnuté místo * Dva důležité citáty a večerní klekání * Proč se vlastně hrká? *  Pouť po stopách sv. Pavla * Mocní přímluvci – sv. Mikuláš a sv. Josef * Nejhlubší zážitek * Tři třetiny

Do FRANCIE A Z FRANCIE PO 20 LETECH …………………………..…48

* Francouzští spolužáci u nás * Eucharistická úcta i neúcta v Římě a ve Francii * Francie po 20 letech * Světové dny mládeže ve Francii 1997 * Na stříbrné francouzské svatbě * Francouzi v Praze * Francouzi doma * Poutní zájezdy do Francie * Pouť na Horu sv. Michaela * Pařížská předměstí * Francouzská zdvořilost

KŘTINY …………………………………………………….……………..…..55

* Milostná socha * 800 let poutí * Svatby ve Křtinách * Hody ve Křtinách * Poutní kazatel * Čistě osobní * Smutná kapitola

NOVÉ VESELÍ A BOHDALOV ……………………….…….….…….……..57

* Do rodného kraje, ale ne přímo domů * Přesto překvapen * Pan varhaník Jan Vencelides * Novoveselské náhodičky * Slečna na faře v Bohdalově * Bohdalovské zajímavosti * Nová kaple v Budči aneb Paličatí Bučáci * Strop novoveselského kostela

PĚŠÍ POUTĚ ..…………..……………………………………...............……...60

Pouť do Říma * Poučení z pouti * Poučení druhé – duchovní * O správné chůzi * Poutě do Brna * Pěší poutě na Velehrad * Na Velehrad ze všech stran * Na Velehrad ze Sv. Hostýna i Sv. Kopečka * Svatováclavská pouť z Velehradu na Svatý Hostýn * Zajímavé pohledy na pouť a poutníky * Pouť do Cách 2007 * Poutní místo M. Fahrenberg * Potíže s němčinou

POKUS O PŘEDÁNÍ POSELSTVÍ ……………………………………...…..68

* Tleskání je neštěstí … * …zvláště o svatbách * Cestou ke hřbitovu * Jak je důležité číst i okrajové poznámky * Jak jsem se zklamal * Jak jsem naletěl sám sobě * Osm ošidných otázek zvláště pro lektory

PŘÍDAVEK – 28 VTIPŮ …………………………………..….…..………..…72

73 HÁDANEK ………………………………………….…..….…..…………..75

DUCHOVNÍ DODATEK …………………………………….………………..77

PODĚKOVÁNÍ ………………………………………………..…….…...…….79

 

Bože, buď milostiv a žehnej nám!


 

jamy-1959.jpg 

Jámy 1959 první sv. přijímání

 01-jp-primice-9.7.1978-jamy-dobra.jpg

 Jámy 1978 primice s P. Václavem Vrbou po levici a P. Karlem Satoriou

krtiny-2009.jpg

Křtiny 2009

 jp-nv-2023.jpg

Nové Veselí 2023 s o. biskupem Vojtěchem

   kostel-jamy.jpg

kostel sv. Martina v Jamách

kostel-vranov-u-brna.jpg

poutní kostel Narození Panny Marie na Vranově u Brna

kostel-v-jedovnicich.jpg

kostel sv. Petra a Pavla v Jedovnících

kostel-v-moutnicich.jpg

Kostel sv. Jiljí v Moutnicích


kostel-vm.jpg

kostel sv. Mikuláše ve Velkém Meziříčí

kostel-krtiny.jpg

poutní kostel Panny Marie ve Křtinách


Každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti, když chceš dojít k svému cíli, potřebuješ milosti. U své Matky hledej pomoc, zbaví tě všech starostí. Dovede tě až do věčné radosti. Ref.: Madono, dobrá Madono, je krásné tvým dítkem být ...

matka-unie.jpg

Komentáře:


(ochrana proti spamu)
všechny položky jsou povinné, HTML tagy budou odstraněny

KTERÝ Z 8 DŮVODŮ ÚPADKU ŘÍŠE ŘÍMSKÉ SE NEJVÍCE PODOBÁ 21. STOLETÍ?”

1 (52)

 

2 (2)

 

3 (2)

 

4 (0)

 

5 (2)

 

6 (0)

 

7 (1)

 

8 (1)

 

celkem hlasovalo 60 lidí

předchozí ankety

Dnes je 14. července 2024

svátek má Karolína

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT K DOBRÉMU ÚČELU vše z těchto stránek kromě rozpisu bohoslužeb (NEBOŤ TAM MOHOU BÝT NÁHLÉ ZMĚNY VYNUCENÉ NOVÝMI OKOLNOSTMI)