Zvědavým čtenářům KT - Modlit se a dělat i další věci (L.P. 2007)

 Není to ještě tak dávno, kdy se muselo chodit na vojnu. Všichni odvedení kluci museli nastoupit, i když to nebylo po jejich. Nejvíc jim vadívalo, že musí na dva roky opustit svou milou, že ji uvidí jen vzácně, pokud dostanou opušťák, jak se říkalo udělení volna k opuštění posádky.

V době povinné vojenské služby na vojnu ještě děvčata nebrali a do kasáren se žádná žena kromě výjimky pro občanské pracovnice opravdu nedostala. Při výcviku prostě není čas na schůzky, bavení, něžnosti. Přesto si každý odvedenec bral sebou fotografii své milé. Večer někde schovaný si ji aspoň prohlédl. A když se náhodou našel čas, napsal jí dopis. Po celý den musel myslet na to, aby správně vykročil, něco nepopletl a nebyl potrestán, ale nejvíc se těšil na její odpověď. Jakmile ji dostal, hned pak plánoval, kdy najde čas na psaní a co jí odpoví.

Vojenský a občanský prostor, mužský a ženský svět, které byly tak odděleny, se díky těmto věcem přímo prolínaly.

Každý musí jít za svými povinnostmi, není možné od nich utíkat. Nechceme se však za nimi hnát až tak daleko, že bychom si šli úplně po svém a tím vlastně utíkali od Boha. Je těžké to propojit, pěkně sladit modlitbu a práci, spojit věci duchovní a světské. Vždyť přece nemůžeme trávit na kolenou celé dny, protože do práce se jít musí, nemůžeme probírat zrnka růžence, když je třeba umýt nádobí. Vstupujeme do světa hmotného a hmotařského, jak se říká, ale svět Boží v nás může zůstávat. Skrytě ale stejně živě jako ta milá v kasárnách, kam si ji voják nikdy nemohl osobně vzít. Vzpomínal na ni jak mohl, po celý den, i když ten byl nabitý přísným a přesným plněním příkazů.

Vzpomínka na Boha se nazývá modlitbou. O ní píše zkrácený katechismus v článku 576: Modlit se je vždycky možné, protože čas křesťana je časem vzkříšeného Krista, který „zůstává s námi po všechny dny" (Mt 28,20). Modlitba a křesťanský život jsou proto neoddělitelné. „Je možné i na trhu nebo během osamělé procházky konat častou a vroucí modlitbu. Je to možné i ve vaší prodejně, ať už kupujete nebo prodáváte nebo také když vaříte" (sv. Jan Zlatoústý).

A je opravdu mnoho způsobů, jak si vzpomenout: potichu nebo nahlas, sám nebo společně, svými slovy nebo slovy Písma, zpíváním písně či četbou, doma nebo v kostele či venku ... A drobné zbožné věci, jako třeba obrázky, křížky medailky, mají dle slov žehnání těm, kdo je nosí, prospívat k prohloubení zbožnosti. Musíme si jít po svém, ale nemusíme na to být úplně sami. Kdo věří, není nikdy sám, jak to připomněl ve své vlasti Benedikt XVI. V semináři nám říkali, že každý má mít své malé tajemství, pár slov, která často řekne v tichu své duše svému Otci, který je v nebi, nebo svému Vykupiteli, anebo jeho Matce. Z toho pak zřejmě vznikají životní, řádová či biskupská hesla.

Na závěr něco ze současnosti a poměrně zblízka, od manželů Roberta a Sandry Lamplových z německého Waleshausenu, kteří se brali v roce 1992 a mají tři kluky: „Během všedního dne, v zaměstnání a při různých aktivitách je často těžké udržet si duchovní úroveň, jak jsme si to předsevzali. Ale přesto oba stále pociťujeme, že po dobré svaté zpovědi se nám lépe daří bojovat se hříchem. Je to jako když člověk vstane po pádu a zase vykročí správným směrem."

Musíme do světa, ale na konci cesty je Bůh. A on nás přece stále provází.