Měsíční pouť Nový Jeruzalém 2019 - únor 2019

30.10.2019 - ostatní poutě

Pochválen buď Ježíš Kristus!

Milí přátelé!

Dnes si Církev připomíná svého učitele svatého Františka Sáleského.  Z jeho objemné knihy "Pojednání o lásce k Bohu" pro nás myšlenka: (str. 352, 3. kapitola, z 3. odstavce) o Boží vůli: "Odporujeme - li BV -  je to důsledek naší špatnosti,  když BV neodporujeme - plníme Boží touhu a přání."

Ať nám pomohou k plnění Boží vůle modlitby NJ, myšlenky P. Pacnera, P. Špindlera a P. Piťhy (úplně dole) ....a zítřejší svátek Obrácení svatého Pavla.

Boží požehnání Vám všem vyprošuje a posílá - jáhen Ladislav

Nový Jeruzalém č. 2/2019

Zpravodaj pro 230. prosebnou mariánskou pouť, která se bude konat (dá-li Pán Bůh)

v Lysicích - ve středu 13. února 2019 v 17 hodin.

 

Zpráva o pouti NJ a průběhu stálých modliteb ve Velkém Meziříčí.

V úterý 15. ledna přijelo a přišlo na pouť NJ do Velkého Meziříčí čtyřmi autobusy, auty a pěšky asi 300 poutníků. Svátost smíření udělovalo 5 zpovědníků - Pán Bůh zaplať za jejich obětavou službu.

  Modlitby a mši svatou jsme obětovali na úmysly poutí Nový Jeruzalém:

1) o nová a trvalá kněžská a řeholní povolání 2) o věrné a obětavé spolupracovníky duchovních

 3) o vzrůst víry v našem kraji        4) o pokoj a mír ve světě a v našich rodinách

 5) o život těla a duše pro všechny počaté děti      6) na smír za hříchy celého světa

Kázání probošta P. Pavla Pacnera na pouti NJ ve Velkém Meziříčí:

Úvod do mše svaté: Pěkně Vás vítám, před chvílí dojel poslední autobus (a v něm čtyři poutníci - pozn. jL), mnozí máte za sebou několik hodin cesty v tomto počasí, ale Bohu díky jsme zde, v tomto společenství, abychom se společně modlili.

Promluva: Milí přátelé - z různých koutů - nejen Vysočiny, je tady krásně teplo, tady ve Velkém Meziříčí. To si mnozí velmi užíváme, protože nejen v Mikulově, ale v mnoha vašich farnostech takové teplo v kostelech není.

Začnu takovou jakoby veselou vzpomínkou. Je to několik let, co jsem byl s přáteli na horách, v zimě v Krkonoších. Jako správní katolíci jsme vyrazili v neděli na mši svatou. Tam byl kostel na vršku. Neskutečná zima v něm byla a já jsem zůstal s těmi přáteli sedět v lavici, tak nenápadně. Pan farář, který tam statečně přijel, celkem dlouho hovořil. Na začátku mše, kázání i na konci mše, však to znáte někteří, když se my kněží nepatřičně rozhovoříme, je to náročné. A mně v té lavici byla velká zima a občas jsem ke svým kamarádům něco zašeptal nebo nevhodně pronesl. Po skončení té dlouhé mše svaté, když jsem zmrzlý stál před kostelem venku, ke mně přišla jedna z pěti místních farnic a řekla: „No vy asi nechodíte moc často do kostela, že?" Tak Bohu díky, že tady máme teplo.

Ale nebojte, nebudu mluvit dlouho a zneužívat toho, že je tady teplo. Já vás velmi obdivuji, mnozí máte za sebou opravdu, jak jsem slyšel mnohahodinovou cestu náročnými podmínkami, teď tady krásný duchovní zážitek, duchovní boj a zase cesta zpátky. Takže to není nic jednoduchého, máte můj obdiv.

Začali jsme nový rok 2019 a když jsem tak přemýšlel, co bychom si měli přát, myslím si a vnímám to i podle sebe, že bych vám i sobě přál v tom novém roce více důvěry v Boha. Více důvěry v Boží milosrdenství. Slyšeli jsme dnes evangelium o tom, že Ježíš učil jako ten, kdo má moc. Ježíš má moc. Ale asi mi dáte za pravdu, že se nám někdy zdá, jako by Bůh tu svou moc neprojevoval v naší době a kolem nás. Někdy bychom čekali, že se ta Boží moc více ukáže. Někdy si říkáme, jak to Pán Bůh myslí nebo proč nezasáhne. Častokrát máme strach. Často máme strach o své zdraví, o zdraví svých bližních, máme strach z toho, co nás čeká. Mnozí zakoušíte nelehkou tíhu samoty, opuštěnosti. Máme strach, bojíme se mnoha věcí. A já bych rád řekl jenom takovou krátkou myšlenku, která mě jednou moc oslovila: „Ten náš strach je často způsobený tím, že nedokážeme žít přítomný okamžik." A když o tom mluvím, zcela upřímně přiznávám, že ani já to nedokážu. My buď žijeme v minulosti - vzpomínáme stále na to co bylo nebo co se nepodařilo. Mnoho věcí z minulosti nás trápí. Anebo žijeme moc v budoucnosti. Přemýšlíme jen, co nás čeká, bojíme se, co bude. Jak je pro nás těžké žít přítomný okamžik. Třeba i teď přemýšlíme, jaká bude cesta domů. Nebo přemýšlíme nad důležitými věcmi, které nás čekají. Jak je těžké pro nás žít přítomný okamžik - tady a teď. A tak se mnohdy trápíme minulostí, trápíme se i budoucností. A uniká nám, uniká mně přítomnost, kterou nám Bůh dává. Byl jsem kdysi na exerciciích - duchovní obnově s otcem Karlem Satoriou - mnozí ho znáte, minimálně z televize NOE - a právě téma té duchovní obnovy bylo - „Žít tady a teď". Jedině v přítomném okamžiku se mohu setkat s Bohem. Bůh mně dává tuto chvíli, tady a teď se s ním mohu setkat. Minulost už neovlivníme ale můžeme ji svěřovat Božímu milosrdenství. Často nás trápí mnohé slabosti a hříchy. Už jsme je i vyznali ve svátosti smíření. Zdá se mně, říkají to moudřejší lidé než já, že často ten zlý se snaží nám to připomínat a znejišťovat nás, abychom tolik nevěřili v Boží odpuštění. Ale minulost patří Bohu. A my chceme důvěřovat v Boží odpuštění, v Boží milosrdenství. Tady a teď - v této chvíli se můžeme setkat s Bohem. Tehdy otec Satoria říkal slova svatého Augustina, která jsem do té doby ani neznal - on prý řekl: „Dělej, co děláš." Dělej, co děláš. To znamená - právě v přítomné chvíli se můžeš setkat s Bohem - když umýváš nádobí, když se modlíš, když řídíš auto, když žiješ přítomný okamžik. Když se setkáváš s druhým člověkem a jsi pro něj v tu chvíli - můžeš se setkat s Bohem. Dělej, co děláš.

  Nedávno jsem se bavil s jedním pánem a on mi úplně upřímně řekl: „Víte, vy se se mnou bavíte, ale já vidím, že už přemýšlíte o tom, co vás pak čeká." Řekl to přímo a přesně. Mluvil jsem s ním, ale v duchu jsem už spřádal plány, co se potom musí vykonat nebo zařídit. Žít přítomný okamžik, tady a teď se mohu setkat s Bohem. Tak to bych moc přál vám i sobě do nového roku, abychom více důvěřovali v Boří milosrdenství. Minulost patří Bohu, budoucnost také patří Jemu, ale Bůh nám dává přítomnou chvíli. Přeji vám i sobě, abychom se ve všem, co děláme mohli setkávat s Bohem. Aby se to Augustinovo dělej, co děláš mohlo říct i takto: „To, co děláš, dělej naplno. To co děláš, snaž se dělat co nejlépe, co nejpoctivěji." Abychom v tom přítomném okamžiku mohli zakusit, že je Bůh s námi, že nás má rád.

Po zaplacení autobusů a nutné režie jsme darovali 4 136 Kč domovu sv. Alžběty v Žernůvce. Poděkování patří také místnímu faráři otci Pavlu Šenkyříkovi a všem farníkům z Velkého Meziříčí, kteří celou pouť velmi dobře a obětavě organizačně připravili. A hlavně - díky za každodenní modlitbu na výše uvedené úmysly poutí NJ.

 

.......Cesta k domovu (svědectví o jedné z mnoha cest tam a zpět na a z poutě NJ veVM )

Začalo to otázkou: A jak jste včera dojeli? A jak to zvládly autobusy? My jsme jeli autem se sousedy a nakonec se z toho stala částečně i pouť pěší.:-) Za Zásekou stál v kopci kamión, tak jsme se to snažili objet na Stráneckou Zhoř. Jenže v polovině kopce jsme zapadli do závěje. Tlačení nepomohlo. Naštěstí se nám podařilo vycouvat zpět pod kopec. Telefonem jsme sehnali pomoc s traktorem, ten nám cestu prohrnul. Mezitím se již za námi seřadilo cca 7 dalších aut, jejichž řidiče napadla stejná objížďka. Kopec po prohrnutí se však stal klouzačkou, tak se nahoru dostala jen 3 auta s lepšími pneumatikami. My jsme to nebyli.:-) Po cca hodině se rozhodl traktorista, že nás do toho kopce vytáhne. Malý synek se vezl, my šlapali do kopce pěšky.:-) Ale bylo to pěkné. Po tu dobu, co jsme šlapali do kopce, přestalo sněžit a i vítr jako by odpočíval. Šťastně jsme dojeli a připsali si i zásluhu částečné pěší poutě.:-) Jen doufám, že vy jste měli méně dobrodružnou cestu a že i všechny autobusy dojely v pořádku. Moc jsme na Vás všechny mysleli.  Přejeme požehnané dny.

 

Rozhovor s hlavním celebrantem poutě NJ v Lysicích P. Mgr. Ondřejem Špindlerem, farářem v Sádku u Poličky a Korouhvi

Stručné představení - věk, dětství, mládí, studia, působiště: Jmenuji se Ondřej Špindler, jsem mlád 38 let, pocházím z vesnice pod Orlickými horami nazvané Dolní Dobrouč. V třiceti letech mi Pán řekl: „Pojď", a tak jsem šel. Zdolal jsem všechny hory studií, nad mnohým kroutil hlavou, ale nakonec jsem tu saň zvládl a otec biskup Jan Vokál shledal, že by to snad se mnou šlo. A tak jsem byl vysvěcen na kněze královéhradecké diecéze. Pak dva roky jsem byl v Pardubicích a teď sídlím a panuji v obci Sádek a Korouhev nedaleko Poličky.

Otče, co podstatného jste se v dětství naučil od rodičů?  Že za každým dobrým dílem stojí spousta práce, že bitvy se vyhrávají slabostí a že lidské srdce je nakloněno k sebeklamu.

Co bylo tím nejdůležitější impulsem pro rozhodnutí stát se knězem? Srdcem uvěřit, uslyšet a mít odvahu vykročit na bojiště s ďáblem. Takže impuls byl Duch svatý, který mě uschopnil.

Kdo byl nebo je pro vás kněžským vzorem? Každý kněz, bohoslovec či chlapec zamýšlející se nad kněžstvím musí vidět žitou kněžskou víru. Někdo potřebuje vidět chytrého kněze, někdo moudrého, někdo vřelého a někdo naprosto obyčejného, který svou věrností svědčí a neměnném. I já ho měl a vzpomínka na něj mě posiluje ve dnech méně vlídných. Jméno je nepodstatné, to je v mém srdci.

Co považujete na službě kněze za nejdůležitější a nejkrásnější? Hlásat Krista prostředky, kterými mě On sám vybavil. Hlásat radost prýštící z Pravdy a odhalovat smutek, vyvěrající ze zla. Odpouštět hříchy, obvazovat zraněné, léčit nemocné.

Co může věřící člověk dělat pro to, aby vzrostla víra v jeho okolí? Misijní poslání každého z nás je velkým tématem. Musí však vzejít z čistého srdce zaplaveného láskou a zbaveného neřestí a těžkých hříchů. Jinak je to marnost. Je tak tenká linie mezi evangelizací a manipulací. Druhá činnost je zlo. První je povinností. A bojiště je v našem srdci. Takže abych já mohl přivést ke Kristu celý svět, což není problém, potřebuji být v Bohu, svobodně a uvědoměle, pořád, což problém je.

Co vidíte jako důležité, na co kladete důraz ve Vaší práci, ve svém životě? Modlitba, zrání v lásce, věrnost. Dorůstání v slabosti, která si nechá pomoci.

Mohl byste nám přiblížit úmysl sbírky, která je pouti NJ obětována (ze sbírky se hradí režie, autobusy a co zbude, tak se pošle tam, kam určí hlavní celebrant)?

Pokud zbydou nějaké peníze, dejte je na misie.

Kde vás nejvíc „tlačí boty"? Jsou dvě kritická místa. Buď takhle vepředu u palce, anebo vzadu u paty, tam se rád dělá puchýř. Své tlačení si s dovolením nechám pro sebe.

Na co se nejvíc těšíte? Na smrt. Pak se dozvím, jaký to má všechno smysl.

Co Vám udělalo v poslední době radost? No, když poodstoupíme od světských záležitostí, tak mi velkou radost udělal revidovaný překlad proroka Izaiáše od doc. Hřebíka. A dělá mi také radost má farnost, kde mohu být a kde se mohu učit „farářskému řemeslu." Také mi chodí zprávy o narozených dětech, což zvláště z povzdáli je takové hezoučké. A také když se podaří „zaopatřit" umírajícího, to je veliká radost. Všechno je radost, i to, když člověk odevzdá večer upachtěný a mizerný den.

Co je pro rodiny podstatné, co potřebují, čím může církev rodinám pomáhat, jak to prožíváte ve své službě?  Opět velká otázka. Rodina je první realizací mé lásky prožívané s Bohem. To je primární mé poslání, ne černouškové v Africe, ale můj otec, matka, manželka, manžel, děti. Církev rodinám pomáhá ve všem podstatném. Tady bych nic neměnil. Hlásat Evangelium, udílet svátosti, učit rozlišovat dobro od zla. Od toho je Církev. Jistě mohou přicházet další činnosti, kavárničky, „žvanírničky," ale to může být, nebo nemusí. Rodina by měla být prostředím, které předjímá Boží království. Vztah důvěry rostoucí ve společném žití z Boha. Plně v rukou lidí, kteří se rozhodují, a to i pro to, jestli Pána vpustí za práh svého domu. Připravíme u stolu místo i pro Pána? Bude domov místem osvěžení po práci? Můžeme si tam říci to, co je v našem srdci? Protože jestli v rodině ne, tak i náš duchovní svět bude podstatně ochuzen. A to třebas o důvěru k druhým lidem. Je to velká práce pěstovat krásnou rodinu, ale právě takové rodiny jsou tím nejzdravějším podhoubím pro nová kněžská a řeholní povolání. Důvěřovat rodičům vede k tomu, aby člověk důvěřoval i Bohu. A to ne v hlavě, ale v srdci.

Pozvánky.

FATYM zve na faru do Prosiměřic na duchovní obnovy exercičního typu v roce 2018. Začíná se vždy ve čtvrtek v 18:00, zakončení v neděli ve 14:00.S sebou: spací pytel nebo deku, Bibli, poznámkový blok a potraviny do společné kuchyně. Cena: 300 Kč (vzhledem ke skutečným nákladům budeme vděční i za případné dary navíc). Přihlášky: ŘKF Náměstí 20, 671 03 Vranov n/D, e-mail: marek@fatym.com, telefon 515 296 384. Pokud na některý z turnusů nebude 10 dní před začátkem přihlášeno alespoň 10 účastníků, bude turnus zrušen!  Nabízíme:

7. - 10. 2. - muži - jáhen Ladislav Kinc - téma: Radujte se a jásejte; 15. - 17. 2.(až od pátku) - Marianky dospělé - P. Marek Dunda - téma: Využitá šance; 21. - 24. 2. - maminky Marianek a Soluňáků - P. Marek Dunda - téma: Nový pohled; 7. - 10. 3. - pro Soluňáky - P. Marek Dunda - téma: Nečekané možnosti; 14. - 17. 3. - ženy - jáhen Ladislav Kinc - téma: Radujte se a jásejte; 21. -24. 3. - ženy - P. Milan Plíšek - téma: Hovory o víře.

 

Plán poutí na rok 2018:

8. 5. poutní výlet rodin s dětmi (Litomyšl)

      19. - 21. 7. - Západní Čechy III.

           18. - 24. 8. - XIX. pěší pouť na Velehrad

           21. 9. - XVI. pěší smírná pouť P. MUDr. Ladislava Kubíčka

           28. 10. - Praha - po stopách sv. Anežky České

 

K 1150. výročí smrti sv. Cyrila v Římě - 14. 2.  869

Matici velehradské se s pomocí Boží a jistě na přímluvu Panny Marie, Matky Unie, podařilo vybudovat Poutní cestu růžence. Začíná u vlakového nádraží ve Starém Městě a vede až k bazilice na Velehradě. Navrhl ji Milivoj Husák z Lelekovic u Brna a z božanovského pískovce vytesal Josef Kozel z Klepáčova u Blanska. Stála skoro 3 miliony a uhradila se tak, že na každé z 20 zastavení věnovali potřebných 135 tisíc jednotlivci, rodiny, farnosti nebo jiné právnické osoby (zastavení 19. poutníci z Vysočiny a  Znojemska). Pán Bůh zaplať napořád. Požehnal ji arcibiskup Jan Graubner v roce 2010.

Dalším úkolem, který Matice dostala, jsou kamenné sochy v průčelí poutního areálu. Zde bylo třeba uspořádat výběrové řízení, toho se ujalo Arcibiskupství olomoucké. Byl vybrán návrh brněnských autorů Vladimíra Matouška a Radima Horáka za necelých 700 tisíc. Matice pak vyzvala své členy a přátele k finanční pomoci.

Ukázalo se však, že to už je úkol nad naše síly. Složité je také vyhlášení veřejné sbírky. Proto se všech těchto starostí ujalo opět arcibiskupství a vytvořilo pro veřejnou sbírku zvláštní účet. Matice na něj uložila vše, co mezi svými členy vybrala, byla to zhruba třetina potřebné sumy. Teď už se přispívá přímo na účet 44 33 66 22 / 0800 u České spořitelny. Z něj byly uhrazeny už tři dílčí faktury za 450 tisíc, takže jsme - Bohu díky - za polovinou.

Financí stále není dostatek. Proto jsme požádali o pomoc i Televizi Noe a s ní navštívili autory díla. Natáčení proběhlo v Blansku ve venkovním atelieru kameníka Jana Leitgeba, který s umělci spolupracuje. Sem byly přivezeny dva bloky vytěženého vyhnanovského pískovce. Podle modelů a plánů, které dodala autorská dvojice, kameník průběžně pracuje na hrubé podobě soch. Autoři ji pak doladí. Podle jejich slov je ještě dost času, aby se dílo stihlo dokončit a instalovat při hlavní pouti už letos v roce 1150. výročí úmrtí sv. Cyrila.

Jen ještě najít vhodný počet dárců. Proto vás, milí poutníci a ctitelé našich slovanských apoštolů, prosím o příspěvek na ten účet. Všem vám děkuji upřímným Pán Bůh zaplať.

Velkorysé opravy velehradské baziliky a celého areálu byly hrazeny z příspěvků EU, ministerstva kultury a Zlínského kraje. Bude pěkné, když tyto sochy, které poutník uvidí jako první hned u vstupu a které jsou i závěrečnou tečkou za celým dílem, věnují lidé přímo.

Tak se naplní heslo známé i odjinud: Národ sobě! Poutníci, farníci i občané z vděčnosti našim věrozvěstům.                                                    Jan Peňáz, předseda Matice velehradské

Plán poutí NJ na rok 2019 a rok 2020:

2019 

11. duben Měřín - opat M.R. Kosík  14. květen Nové Veselí  13. červen   Jimramov

  16. červenec Křoví      13. srpen     Žďár I          12. září         Radostín

   15. říjen          Bystré        13. listopad Jámy     12. prosinec Olešnice

2020  

14. leden       Velké Meziříčí      13. únor  Trpín      12. březen    Křižanov

 14. duben     Měřín       13. květen    Bohdalov       16. červen

  14. červenec              13. srpen                 15. září          Pavlov

   13. říjen        12. listopad  Jámy              15. prosinec  Olešnice

Se souhlasem místního pana faráře je možné přihlásit další farnosti - pořadí je určováno heslem - kdo dřív přijde -... ....

Srdečné pozvání na 231. pouť NJ - v úterý 12. března 2019 v 17 hodin do Křižanova -

hlavní celebrant - P. Mgr. Karel Adamec, kaplan ve Velkém Meziříčí, Netíně a Borech.

 

Pán Bůh zaplať za Vaše dopisy a příspěvky do tohoto zpravodaje. Zprávy, oznámení, články, pozvánky do tohoto zpravodaje můžete posílat na níže uvedenou adresu. Uzávěrka příštího čísla je 20. 2. 2019. Po přečtení můžete dát přečíst svým známým, nemocným.

Občasník - zpravodaj Nový Jeruzalém

Vydává: Římskokatolická farnost Rovečné, 592 65 Rovečné 14.

Zodpovědný redaktor : jáhen Ladislav Kinc, kinc@dieceze.cz, telefon: 606948970

Časopis je určen výhradně pro vnitřní potřebu farností a poutníků NJ.

 

Requiem za Jana Palacha,

kostel Panny Marie před Týnem, 19. 1. 2019

Liturgické texty: 1. čtení: 2. Moj 3, 1-5; Žl 39, 4-5,9,11a,13a; 2. čtení: Skut 2, 1-4; Evangelium: Mt 3, 11-12

 

Bratři a sestry,

oslovuji vás takto, protože jsme v domě Božím, stojíme před Stvořitelem a Soudcem nás všech a každého. Víme o něm, že nehledí na osobu lidskou a při svém slavném soudu se bude zajímat jen a jedině o naše srdce.

 

Stojím zde proto, že před padesáti lety jsem byl členem vědecké rady Filosofické fakulty Karlovy univerzity, stál v zástupech před naší fakultou, slyšel velké řečníky v čele s akademikem Charvátem a prof. Milanem Machovcem. Stál jsem mnohokrát u Palachovy rakve vedle studentů jako čestná stráž sboru fakulty. Byl jsem v tomto postavení přítomen příchodu arcibiskupa pražského Františka Tomáška. Viděl jsem, jak sám položil věnec před katafalk a požehnal Janovu rakev. Vyslechl jsem poslední řeč kardinála Berana, v níž odmítl tvrzení, že Palachův čin byl sebevraždou: Skláním se před jejich hrdinstvím, i když nemohu schválit jejich zoufalý čin. Zabít se není nikdy lidské. To ať nikdo neopakuje. Zato ale mají všichni před očima velký ideál, pro který oni obětovali svůj mladý život.

Celou noc před pohřbem jsem strávil v nepočetné skupině strážců Palachových ostatků. Z Karolina jsem však odcházel ještě za tmy.

 

Stojím zde, jak mi to přikazuje zákon. Přišly mi na mysl verše z náhrobku v Thermophylách: Poutníče, zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám.. Stát zde je něco zcela jiného, nesrovnávám se s králem Leonidem. Ale princip přijaté a plněné povinnosti je stejný. Tolik na vysvětlení.

 

Uběhlo půl století pohnutých dějin a je namístě porovnat první reakce a dnešní reflexi události, která vzrušila celý svět. Sloužíme mši svatou. Obraťme se tedy nejprve ke svatým knihám křesťanství. Četli jsme několik úryvků o ohni, plamenech a lásce.

 

V knize Exodus čteme o tom, jak Bůh povolal Mojžíše k úkolu vyvést izraelský národ z faraonova otroctví. Hospodin-Bůh  se mu zjevil v podobě ohně, který zachvátil suchý keř, ale nespálil ho.

Žalm, který následoval, mluví rovněž o plameni, ale zapáleno je srdce toužící po svobodě. Nesvoboda není žalmistou představena jako otrocká práce, ale jako spoutanost hříchem, danou odklonem od Boha.

V úryvku ze Skutků apoštolských jsme hleděli na obraz seslání Ducha svatého. Apoštolové jsou zažehnuti, nad každým je plamen. Jde o okamžik, kdy se zčista jasna přestali bát. Vystoupí a promluví. Důležité je, že jim všichni rozuměli. Svatopisec neříká, že řečené chápali. To je přesně případ Jana Palacha, který dostal tu nepředstavitelnou odvahu, vzplanul a před jeho pochodní strnuli všichni. Porozuměli, i když mnozí nepochopili celou pravdu onoho výkřiku ticha. Mnozí ho nechápou dodnes.

V Matoušově Evangeliu je popsán křest ohněm. Je to obraz, kterým jsme připravováni na Boží soud i varováni, kam se můžeme dostat. Osud plev je strašným koncem, ale zrna ujdou ničivému ohni. Zrna nesou budoucí život, plevy jsou k ničemu.

 

Nyní obraťme svou pozornost každý sám k sobě. Prvé, co mě napadá, je, že při vší empatii jsme neschopni vcítit se do Jana Palacha v předvečer a v noci před činem. Jan musel vědět, že již nikdy nenastaví čelo jarnímu vánku, že nepocítí dotek milujících rtů, že se nezaraduje nad narozením syna, že nikdy neuvidí rozkvést svou dceru ke svatebnímu veselí a nevezme na lokty své vnuky... Nezviklalo to jeho rozhodnutí. Stejně tak nejsme schopni se vcítit do okamžiku činu, protože naše zkušenost spálenin o pekáček buchet a puchýřů od sluníčka na to nestačí. 

 

Vážnější, daleko vážnější je, jak se tváří v tvář jeho hrdinství chováme. Co se to děje s národem, za který zemřel? Odhalujeme pamětní desky, klademe věnce k jeho pomníkům. Neuvědomujeme si přitom ani to, že jsou ulity z bronzu a vytesány do kamene. Vyslovujeme přísahy a oslavná slova. Zajisté, nic nechybí ke slávě a cti Jana Palacha, zvláště naše řeči ne, protože, bohužel, nic nechybí na kabátu z hanby, který důstojně nese většina řečníků. Prázdnota, zkroucení jejich slov, ze kterých je vyšlapán smysl i pravda jsou jako pohozené petlahve, které mění naši krajinu v jediné obrovské smetiště. Přísahy a sliby z nich sestavené odvane vítr jak spalované spadané listí.

 

Co se to s námi děje? Jan zemřel kvůli národu, pro jeho probuzení z deprese po naprosté porážce. Pozvedl pochodeň proti tmě a beznaději jako sžíravý plamen spalující strach. Vzpomínám na verše žalmu: Když Bůh v své moci povstane, dav nepřátel se rozvane. Utečou, před ohněm utečou. Dnes, aby nás budil

z lhostejnosti nadbytku a z lhostejnosti vypěstované stínem skutečnosti na obrazovkách. Skutečnosti, v niž už nevěříme a roztříštíme si nakonec lebky, až na ni narazíme. Neuhne. Je pevná jako Slovo Boží, kterým je stvořena. Ne, Jan Palach nezemřel proto, aby se mohli blýsknout před kamerami řečníci a notáblové sledovaní lhostejným zástupem obdivně vzhlížejícím k našim elitám. Jan Palach zemřel kvůli nejzákladnějším a zároveň nejvyšším hodnotám našeho lidství. Stojíme, každý sám, v plné svobodě před rozhodnutím: Vstoupíme do tvrdé skutečnosti a budeme se bránit, nebo zanikneme ve stínech a beztvarých mlhovinách neskutečna? Kéž nám Bůh dá sílu pro správné rozhodnutí. Amen.

 

Kázání v den narození sv. Anežky Přemyslovny

Kostel svatého Františka Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, 21.1.2019 

Liturgické texty:  1. Čtení: Gal 2, 19-21, Žalm 128, 1-2, 3, 4-5, Evangelium Mt 10, 16-20

 

Vaše Milosti, otče velmistře,

bratři a sestry,

 

otevíráme Rok sv. Anežky České. Co znamená otevření roku? Znamená to, že stojíme na prahu prostoru možností a výzev. Prostoru, z něhož může vystoupit cokoli. Něco z toho známe, něco lze předpokládat, něco lze tušit. Nicméně můžeme být zcela zaskočeni, takřka vstoupit do nachystané pasti. Nebývá dobré mudrovat o tom, co nevíme. Je však třeba dobře zvážit, co víme.

 

Jde o pamětní rok, kterým bude procházet společnost nevraživě rozdělená a rozdrobená. Spolu s ní je politicky, ale i věroučně povážlivě rozdělena církev. Jsou a budou dál vedeny nevěcné debaty zvyšující názorový zmatek. Zájem o tyto debaty bude nás odvádět od všech možných problémů, které budou narůstat úměrně času, na nějž budou odkládány. Dál se budeme topit v řečech zbytečných a planých.

 

Bezesporně hlavním letošním výročím je třicet let od Sametové revoluce úzce kauzálně spjaté s kanonizací sv. Anežky Přemyslovny. Není to však výročí jediné. Stojí zde 17. listopad roku 1939 a 15. března téhož roku. Jejich souvislost je jasná a dobře známá. Méně si už uvědomujeme rok 1919, kdy se právě vzniklá republika musela na východě bránit, aby se k nám nepřelila komunistická revoluce, a byl i jinde dál veden zápas o charakter nového státu a pojetí demokracie. Našli bychom mnoho dalších výročí, ale pro tuto chvíli je třeba vzít do úvahy na samém horizontu času stojící výročí sv. Cyrila a ještě doznívající výročí Jana Palacha. Právě toto výročí je klíčem otevírajícím letošní anežský rok.

 

Palachův oheň a pochodně od něho zapálené byl normalizační silou uhašen. Podařilo se to možno říct dokonale, ale přeci jen ne úplně a stačila malá nedbalost režimu a oheň se opět vznítil. Palachův týden v roce 1989 předznamenal závěr toho roku. Když se podíváme na linii uvedených výročí, zjistíme, že jde o linii zápasu o svobodu, a to o svobodu člověka, která byla a je ohrožována i drcena různě tvarovanými a zbarvenými skupinami nositelů a konatelů zla, útočícími pokaždé nějak jinak. Vždy znovu však útočí na mysl a srdce člověka. Není obtížné dojít k závěru, že tento zápas vítězným způsobem rozhodl Ježíš Kristus.

 

Když uvažuji o letošních oslavách Jana Palacha, jeví se mi, že společnost jako celek si přestává uvědomovat, co ta svoboda doopravdy je. Velké množství lidí, zvlášť silně se to projevuje mezi mladými, se cítí zcela svobodnými. Každý si může dělat, co chce, úplně všechno. Svoboda je tedy neomezená. Přitom se stáváme dokonale nesvobodnými. Jsme poutáni všemi možnými systémy, lidé se nepříčetně bojí o svou kariéru, místo, jednou pracovní, jednou u koryta. Svíjí se, jako by seděli na porouchaném elektrickém křesle.  Pochopitelně, protože je těžké zmizet v netečném davu a nemít žádnou odpovědnost a současně vynikat na vůdčí pozici.

 

Mluvím o tom z velmi prostého důvodu. Chceme-li být svobodnými, musíme přijmout svou odpovědnost za vlastní jednání a za druhé lidi a tuto svobodu hájit. Milovat neznamená souložit kde s kým, přirozeně nebo perverzně a za každou cenu zamezit zrození. Milovat znamená ochotně pomáhat, být připraven přinášet oběti a nepřehlédnout potřebného. To se bezesporu nejlépe učíme v rodině. Ona se tak odjakživa jmenuje, neboť je to svazek, kde se lidé rodí. Jakékoli přívlastky, přirozená, tradiční, moderní, jednopohlavní, vícepohlavní, po telefonu, jsou nesmysly.

 

Co k tomu všemu říká Písmo? O svobodě získané obětí vlastního egoismu nás v několika větách poučil apoštol Pavel. V žalmu je popsána odměna za spravedlivý život, kterou je rodina. V Evangeliu k nám promlouvá sám Kristus o tom, co čeká hlasatele Evangelia. To jsme i my všichni. Nic příjemného to není, jak většina z nás už v nějaké síle pocítila. Zároveň nám však slibuje, že si nemáme dělat starosti s tím, co budeme říkat. Duch sv., tj. Láska a Pravda Boží, bude mluvit za nás. Konec konců můžeme pak i mlčet. Ale to až poté, co jsme naplnili svou povinnost hlasatelů. Víme, že na jiném místě Kristus říká, že kdo se zastane jeho, toho se zastane on.

 

Pozoruji, že se někteří posluchači začínají vrtět, protože jsem ještě pořádně nepromluvil o sv. Anežce. Neřeknu toho mnoho. Každý, ať jedinec či národ, potřebuje vzory. Anežka Přemyslovna je zářivým vzorem pro dnešní situaci. Postarala se o mír v zemi rozdělené a znesvářené až k občanské válce. Byla mocnými pouty spojena se členy své rodiny, i když vstoupila do kláštera. Miluje a chrání naši zem a národ. Ukazuje nám, co máme dělat, a zcela konkrétně cítíme její ochranu. Ukazuje nám také důležitou věc, kterou opomíjíme a kterou, přiznávám, jsem si uvědomil teprve před pár dny. Nebyla ve svém zápase o smír v zemi a v poukazu na sílu rodiny sama. Je to až s podivem, že své prosby v dnes tak těžké obraně rodiny obracíme na ni a na jiné světce a neopřeme se o Anežčinu

současnici sv. Zdislavu, která je naší nejpovolanější patronkou rodin v nebeském království, k němuž se klopýtavě blížíme a toužíme do něho vstoupit. Kéž se tato naše touha naplní. Amen.

Komentáře:


(ochrana proti spamu)
všechny položky jsou povinné, HTML tagy budou odstraněny

Dnes je 18. listopadu 2019

svátek má Romana

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT COKOLI Z TĚCHTO STRÁNEK 

K DOBRÉMU ÚČELU