Měsíční mariánská pouť Nový Jeruzalém 2020 - Únor 2020

27.07.2020 - ostatní poutě

 

buď Ježíš Kristus!

Vážení a milí přátelé!

Připomínka dvou "kulatin" přivedla Kristovu Církev k nabídce a prožívání roku Božího Slova

O co se člověk v této době zajímá?  Co je člověku stále dnes a denně mocnými a bohatými, kteří ovládají sdělovací prostředky , předkládáno k vědění a věření?  S pomocí Boží - vyjděme proti tomuto proudu tím, že uvedeme ve skutek to co je ve slovech písně:

Otevřme Písmo a poslouchejme, promluví Bůh, Mistr a Pán. Amen. 

K této výzvě připojuji slova otců Jiřího a Josefa a pozvánky na akce spojené se Slovem Božím ve zpravodaji - pěkně zdraví a žehná - jáhen Ladislav

Nový Jeruzalém č. 2/2020

Zpravodaj pro 242. prosebnou mariánskou pouť, která se bude konat (dá-li Pán Bůh)

v Trpíně - v  úterý 11. února  2020  v  17 hodin.

 

Zpráva o pouti NJ a průběhu stálých modliteb ve Velkém Meziříčí.

V úterý 14. ledna přijelo a přišlo na pouť NJ do Velkého Meziříčí čtyřmi autobusy, auty a pěšky asi 360 poutníků. Svátost smíření udělovalo 10 zpovědníků - Pán Bůh zaplať za jejich obětavou službu.    Modlitby a mši svatou jsme obětovali na úmysly poutí Nový Jeruzalém:

1) o nová a trvalá kněžská a řeholní povolání   2) o věrné a obětavé spolupracovníky duchovních 

 3) o vzrůst víry v našem kraji                               4) o pokoj a mír ve světě a v našich rodinách 

  5) o život těla a duše pro všechny počaté děti                     6) na smír za hříchy celého světa

Kázání P. Jiřího Kupky  na pouti NJ ve Velkém Meziříčí:

Špičkový chirurg, pro kterého se náročné operace staly rutinou.  Každý pacient bylo pro něho jenom číslo. Přivezli ženu, která utrpěla vážný úraz, s diagnózou vnitřní krvácení.  Chirurg se jen tak letmo podíval do tváře pacientky a ustrnul hrůzou. Před ním ležela jeho vlastní žena a ten stav byl velmi vážný. Přestože operační sál byl stejný jako vždycky, přestože asistující personál byl úplně stejný jako vždycky,  přece se něco podstatného změnilo. Chirurg svou ženu nesmírně miloval, nedokázal si představit svůj život bez ní.  Měli spolu důvěrný vztah a stačilo málo, jedno přehlédnutí  a mohl propadnout tomu samému, rutině a jeho vlastní žena mohla být jenom pouhé číslo. Zmiňuji tuto zkušenost velmi slavného chirurga, pro kterého tento okamžik znamenal to, že když jde k operaci, tak si vyžádá podrobné informace o pacientovi.  Nestačí mu, zda je to muž nebo žena, zda je mladý nebo starý, ale v jaké rodině ten člověk žije čím ta rodině prochází. Jestli jsou tam radosti nebo trápení.  A od té doby nepřistupuje k těm pacientům jako k číslům. Uvědomuje si, že ten člověk někoho má a cítí obrovský závazek a svým způsobem, i když to je víru nepraktikující člověk, vnímá, že je přece někdo, kdo vede jeho ruku a aby operace dopadla úspěšně a ten člověk se vrátil zpátky mezi ty své.

Ano milí přátelé Boží, ta rutina. Ale ona se netýká jen našeho tělesného života, ale ona hrozí i v duchovním životě.  Že nás vůbec nic a nikdo nepřekvapí.  A jdeme tímto životem a proto je tak důležité, že máme dnes tuto možnost a je to velké dílo, když si uvědomíme, že je to v pořadí 241. pouť Nový Jeruzaléma. To není samo sebou. Jistě pro nás všechny, tak jako pro většinu našeho národa, je to zase jeden úplně obyčejný večer. A možná mnozí si přejí, aby noc skončila a bylo ráno.  My jsme tady, to znamená, nepodlehli jsme té rutině.  Proč myslíte, že my v Církvi máme liturgický kalendář?  Kde se střídá Advent, Vánoce, mezidobí, půst, Velikonoce a zase mezidobí?  Právě proto, aby to člověka vytrhlo z rutiny.  Aby člověk prožil ÚŽAS. Prožívali jsme - a vánoční strom a Betlém to dosvědčuje - krásné vánoční svátky, které jsou o tom ÚŽASU.  Svatý otec papež František k Vánocům napsal nádherný list. Hovoří tam o jesličkách.  A všímá si těch figur, které tam přicházejí. Nejenom Panny Marie, svatého Josefa, ale všech. Všech, které naplnil ten ÚŽAS.  Nad tím, že Bůh je tady pro člověka, že nejsme my lidé jenom pouhé číslo na nějakém seznamu.  Bůh nás zná jménem, Bůh nás k sobě volá. Ne někdy, už teď! A ten ÚŽAS, bylo by dobré, abychom si ho nikým nenechali vzít. A nepodlehli té rutině.  Že už nás nic a nikdo nepřekvapíBůh stále překvapuje. A musím to říct ze své zkušenosti. Když jsem v jedné farnosti  ukazoval dětem Betlém.  Dětem z mateřské školky.  Bylo jich přes čtyřicet. Děti se dívali do jesliček, hlavně na černouška. Ale byl tam jeden chlapec, který, když jsem vyprávěl co se stalo v Betlémě, on se odpojil a šel do presbytáře, díval se a pozoroval.  A pak šel kostelem z jedné strany, z druhé strany a díval se na obrazy křížové cesty.  Stál, pokýval hlavou a šel dál.  Velmi pozorně se díval. Pak se vrátil a položil mně otázku: „Co udělal ten pán, že mu ostatní ubližují?" A tak jsem mu odpověděl: „To je Pán Ježíš, ten, který se narodil v Betlémě, stal se z něho muž, hlásal a konal dobro, ale lidem se to nelíbilo a tak ho chtěli zbavit života."  A on říkal: „A oni ho i zabili?" - „Ano, oni ho zabili!" - „Já -  říká ten malý chlapec - až budu veliký, budu policajt, všechny je najdu a všechny spravedlivě potrestám." A v tu chvíli jsem si, milí přátelé, uvědomil, jak dokážeme uchlácholit pěknými slovy děti i dospělé.  Stačilo velmi málo a mě velmi potěšilo, jak vnímavé je lidské srdce. Nejenom dětí, ale i nás dospělých. Mnozí bereme Vánoce jako folklór, dobrou tradici. Ale my víme, proč to je. My víme, proč to tak muselo být.  Za měsíc přijde jiná situace.  Přijde půst. Velikonoce. Mnozí si dali tu práci a hledali nějakou souvislost  Advent a Vánoce - půst a Velikonoce.  A zdá se, že tam nenajdeme žádnou společnou nit. Ale jednu ano.  U Vánoc a Velikonoc zcela konkrétní.  Když jsem hovořil o tom ÚŽASU, všimněte si, že u těch Vánoc zaznívá od andělů směrem k pastýřům: „Nebojte se!" Od anděla k Panně Marii: „Neboj se!"  Přijdou Velikonoce, budeme slavit Kristovo vzkříšení, vítězství nad smrtí a hříchem nás lidí. Kristus jako vzkříšený vstoupí do večeřadla: „Nebojte se!"  „Nebojte se!" Jak potřebujeme toto slyšet. Když přichází to, že den střídá den a zdá se, že se nic nemění,  že se neměníme my. To je nebezpečí rutiny. Jistě i po skončení této pouti. Zase se rozejdeme, ve stejných šatech - u nás u kněží je to jiné máme liturgický oděv - s tím samým účesem, stejní se vracíme zpátky. Kde je ta změna?  Ta změna je v tom, že s čím jsme přišli, to zde necháváme. Netáhneme to jako balvan za sebou. Jistě ono se to zase ozve.  Trápení v rodině, i o tom je tato pouť. Nebo, že máme málo dětí, vymíráme. Vyprazdňují se kněžské semináře, řeholní komunity.  Zdání klame. I dnes jsou povolání. My potřebujeme se sjednotit v tom, že ty povolané - do manželství, do kněžství nebo jiné formě života - budeme doprovázet, tím, že jim  fandíme.  To je přece úžasné, že i dnes odpovídají na Boží volání. Ano i v semináři, po tom všem čím prochází naše společnost a čím prochází i Církev. Dá se říct, že musíme přijmout s povděkem, že ještě někdo přichází do semináře. Když se konaly přijímací pohovory do kněžského semináře, tak se biskup ptá: „Víš do čeho jdeš? Že si na tebe budou ukazovat lidé prstem a říkat - to je jeden z nich? Jeden z nich řekl - Já jsem jenom poslechl to, k čemu mě Bůh volá a já mu chci říct své ano.  Milí přátelé, to ano říká každý z nás dnes a denně.  Možná to říkáme i těch chvílích, kdy se nám přestává dařit. Nevíme kdy, nevíme jakým způsobem, ale víme, že Bůh zasáhne. A v mnoha ohledech překvapivě, že to v člověku vyvolá úžas. A zase z našich kněžských řad - moji spolubratři kněží to potvrdí, kolik takových úžasů, Božích zásahů jsme zažiliV jednom případě, kdy kněz se těší na farní zahradě, jak mu tam dozrávají jablka. Těší se, až si jedno utrhne, ale ještě není čas. A jednoho dne v podvečer přijde a zjistí, že ten strom je nějaký chabý, že mu někdo na ta jablka chodí. Má podezření, že to budou jeho ministranti, jsou velmi zdatní.  Plot pro ně neznamená nic. A protože je učí náboženství, ví, že jsou znalí.  Večer vezme ceduli a na strom připevní nápis: „Pán Bůh to všechno vidí!" Na druhý den kněz jde zkontrolovat situaci stromu a ouha. Na cedulce je něco připsáno: „Ale neprozradí nás."  Ten kněz  říká, tady nešlo o ty jablka, ale  přece jsem do těch děcek něco dostal.  Oni  ví.    To je skvělé, milí přátelé, že my víme. A když se říká, že máme jít a hlásat, protože jsme pokřtění a poslaní. To znamená, že zapalujeme.  My dáváme souhlas, k tomu - my nepatrní a hříšní - aby Ježíš vstupoval do tohoto světa. Svatý Jan Pavel II. papež, jednou prohlásil, že každý člověk - muž nebo žena - každý je knězem tvorstva. Každý. Protože slouží, slouží Bohu jako pokřtěný a slouží druhým.  Jistě jsou vyčleněni muži, kteří  přijímají svátostné svěcení pro specifickou službu u oltáře. Ale on tím chtěl něco zdůraznit, něco podstatného. Že ten úžas, že jsme svědky zázraku, při slavení mše svaté, kdy Bůh sestupuje na tuto zem, mezi nás, tak nepatrně, skrytě. To není jen výsada kněží, všichni jsme svědky toho zázraku. A zvlášť v tom okamžiku, kdy přijímáte svátostného Krista a vycházíme ven a hoříme. A platí, kdo hoří ten zapaluje. A zapalovat může jen ten, kdo ví, proč to tak je. A kdo se nebojí propadnout - v tom dobrém slova smyslu - tomu úžasu nad tím co je.  Nepřidávejme se k té tezi, že  všechno v našem národě a ve světě je špatné.  Takových komentářů slyšíme desítky. Nic se nedaří, všechno je špatné. Ano i co se týká církevního prostředí - že nám lidí ubývá - to víme všichni. Ale máme přece nějaké zkušenosti, že tvoříme jedno společenství. Nejenom kněží, všichni pokřtění - malé děti, bratři a sestry. Všichni patříme Kristu a to mě naplňuje ÚŽASEM. Bůh to všechno dobře vede, má to pevně ve svých rukou. A když se mu i dnes, při této nádherné pouti dáme znovu k disposici, pak jsem přesvědčen, že se budou dít zázraky.  Že nám - promiňte mi ten výraz - vypadnou oči z důlků.  Protože budeme  citliví pro Boží věci. A možná Bůh právě nás, kteří se tak často vyznáváme ze své minulosti, možná právě nás vybírá k těmto věcem, abychom  do tohoto světa, v kterém žijeme - nebo lépe řečeno, učíme se žít, vnášeli to Božské.  My jsme ty živé svatostánky, když přijímáme Krista a jdeme do tohoto světa. A nemusíme si vzít hlásné trouby:  „Já jsem někdo, ten, kterého Ježíš zvolil."  Maria - vykonala co Bůh řekl a změnila svět. Stal se zázrak.  Přeji vám i sobě, abychom byli jejími dětmi.  Ne nějak programově, hlasitě.  Spíše ve skrytosti.  Abychom vnímali, že ona, matka krásné lásky, při nás stoji.  Aby nás vedla, abychom tak jako ona rozjímali to co Bůh pro nás udělal. Otočme to - co my uděláme pro Boha? Když Kenedy měl inaugurační řeč, tak řekl Američanům:  „Milí Američané, neptejte se co udělá Amerika pro vás, ale co vy uděláte pro Ameriku."  Dovolím si tohoto velkého muže využít v náš prospěch: „Neptejme se co Bůh dělá pro nás, ale co my chceme dělat pro něho. A když to bude naše rozhodnutí - ve víře vytrvat až do konce - pak jsme pochopili o čem je Písmo, o čem je život. A Bůh je připravený nám dávat. Bude dávat nám i našim blízkým a budeme svědky zázraků. A naplní nás jeden velký úžas už teď, za měsíce, za roky, ale zcela jistě v jeho království.

Sbírka - po zaplacení autobusů, nutné režie - jsme darovali  Kč na bohoslovce . Pán Bůh zaplať. Poděkování patří také místnímu faráři otci Pavlovi Šenkyříkovi a všem farníkům z Velkého Meziříčí, kteří celou 241.pouť NJ  velmi dobře a obětavě organizačně připravili.

                A hlavně - díky za každodenní modlitbu na výše uvedené úmysly poutí NJ.

 

Představení hlavního celebranta NJ v  Trpíně, kterým je  Mons. Josef Socha, papežský prelát z Hradce Králové:

Stručné představení - věk, dětství, mládí, studia, působiště: Mons. Josef Socha se narodil 28. 6. 1943 v Předhradí u Skutče. Po absolvování konzervatoře v Kroměříži působil tři roky v Moravské filharmonii Olomouc. V letech 1968 - 1973 studoval bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. Jako kaplan působil od r. 1973 v Kutné Hoře, v letech 1977 - 1982 byl ustanoven duchovním správcem v Kácově nad Sázavou, poté ve Zbraslavicích. Od roku 1985 působí v Hradci Králové, nejprve jako archivář biskupské konzistoře a duchovní správce kostela Panny Marie, po roce 1990 jako sekretář biskupa Karla Otčenáška. V letech 1998 - 2010 byl generálním vikářem biskupa Dominika Duky a od května 2011 do konce roku 2019 byl generálním vikářem biskupa Jana Vokála. Nyní působí dál jako pracovník biskupství s určením biskupský delegát.

Otče, co podstatného jste se v dětství naučil od rodičů? Na dětství a život v blízkosti svých rodičů a také prarodičů, kteří s námi bydleli v jednom domě, vzpomínám rád. Jsem vděčný především za to, že jsem už od nejútlejšího věku byl v křesťanském prostředí a denně jsem měl možnost nahlížet do jednoduché, prosté, ryzí a upřímné víry svých rodičů a prarodičů. Ráno i večer jsem viděl, jak se modlí a jak prožívají jednotlivá období církevního roku tak, jak k tomu povzbuzuje církev skrze křesťanskou tradici. Advent, Vánoce, půst, tradice májových pobožností, Svatodušní svátky, Boží Tělo... a vůbec všechno, co patří k rytmu církevního roku. Život v tomto duchu jsem přijímal a dosud přijímám jako něco, co neodmyslitelně patří k životu každého člověka. Právě duch církevního roku obohacoval už od dětství moje myšlení, tužby, přání, modlitby, celý život. Nedovedu si představit, že bych toto všechno neměl. A opravdu bych to neměl, kdyby nebylo mých rodičů, kteří tuto požehnanou a živou tradici církve přijímali jako dar i samozřejmost. Rodiče mi byli vzorem v pracovitosti, odpovědnosti a i v tom, že uměli přijímat, a to vždy zdůrazňovali, z Božích rukou všechno, co přinášel život. A dovedli to zpracovávat živou vírou k užitku svému i celé rodiny. Za co jim také vděčím, je i to, že neděle pro celý náš dům byl dnem svátečního klidu, nedělní bohoslužby a odpočinku. Už jako děti jsme se na tento den těšili. A nejen proto, že jsme nemuseli do školy. Prožívání neděle jako dne Páně stmelovalo i naši rodinu a zasvěcovalo do tajemství křesťanského života.

Co bylo tím nejdůležitějším impulsem pro rozhodnutí stát se knězem?  Povolání ke kněžství přišlo až po té, co jsem měl svoje povolání. Myslel jsem, že už ani jiné mít nebudu. Měl jsem ho rád a už odmala jsem se těšil ze všeho, co mi připomínalo hudbu. Netušil jsem, že povolání hudebníka bude pro mě pouze předstupeň k další cestě. Bůh má s člověkem své plány a také je uskutečňuje. Když přišla první myšlenka, která měla už velkou sílu a zůstávala vězet v tom dobrém slova smyslu v hlubinách srdce, bylo to i pro mě velkým překvapením. Nějaký čas jsem přemýšlel a v tomto čase začala víc a víc převažovat touha po kněžství. Aniž bych zanevřel na svoje bývalé povolání, poznával jsem víc a víc, že mě Bůh chce mít jinde než u houslí. Dar kněžství převážil i mou někdejší touhu po muzikanství a jsem Bohu vděčný, že jsem se směl stát Kristovým knězem.

Kdo byl nebo je pro vás kněžským vzorem?  Dobrých kněží, kteří na mě zapůsobili svým kněžským životem, bylo jistě mnoho. Neměl jsem žádný konkrétní a zářivý příklad kněžské osobnosti. Pro mě každý kněz byl znamením Boží přítomnosti, protože zpřítomňoval na oltáři tajemství Kristovy oběti na kříži. Této úctě ke každému knězi mě učili i moji rodiče. A také i obyčejní, prostí věřící, které jsem už jako chlapec a ministrant vidíval z okolních vesnic přicházet za každého počasí na nedělní mši svatou.

Co považujete na službě kněze za nejdůležitější a nejkrásnější?  V životě kněze je všechno důležité a krásné, i když mnoho událostí má v životě kněze jasnou podobu Kristova kříže. Jinak to ani nemůže být. Důležitost, krása, radost... to všechno má své místo v životě služebníka oltáře. Jenže všechny tyto skutečnosti mají možná jiné akcenty, než tomu bylo u povolání hudebníka. Musím stále objevovat ve svém životě krásu a radost z daru kněžství a vím, že tady na světě nejsem schopen dostat se až do těch nejzazších hloubek toho, že si Bůh povolal ke kněžství také i mne.

Co může věřící člověk dělat pro to, aby vzrostla víra v jeho okolí?   Není snadné předávat dar víry. Poznával jsem to už u svých rodičů. Žili křesťansky a mohu říci, že i poctivě, ale poznával jsem, že to je nad lidské síly být dobrým křesťanem a předávat víru druhým. Ale také jsem se u nich i naučil, že v této službě nám vydatně pomáhá Bůh a stále je přítomen v našich radostech i bolestech, starostech i zklamáních, jistotách i nejistotách, v nemoci i umírání. Člověk, který počítá ve svém životě s Bohem a dovede mu svěřit všechno, co k jeho životu patří, je dobrým evangelizátorem a stává se podle Krista „světlem světa a solí země".

Co vidíte jako důležité, na co kladete důraz ve Vaší práci, ve svém životě, ve farnosti?

To, co je v životě kněze velmi důležité a potřebné, je stále rostoucí radost z daru kněžství. Právě o toto se snažím v práci, kterou jako generální vikář denně vykonávám. Je to služba jiná, než když jsem působil jako kněz ve farnosti. A právě úsilí o radost mi zároveň pomáhá tuto někdy náročnou službu nejen vydržet, ale přijímat ji jako dar. Musel jsem mnoho opustit, když jsem přišel na biskupství, ale za těch 30 let, co zde působím, jsem víc získal, než jsem musel obětovat.

Kde vás nejvíc „tlačí boty"?    Je mi už 77 let, poznávám své lidské limity a samozřejmě i svou slabost a hříšnost. I k té se hlásím. I tu musím nechávat léčit ve svátosti smíření a vděčně a s pokorou přijímat dar Božího milosrdenství, které mi pomáhá překonávat moje limity, nedostatky i hříchy.

Na co se nejvíc těšíte?   Většinou se říká, že se člověk těší na to, až bude v důchodu. Důchodový věk už mám a času na odpočinek mi mnoho nezbývá. Jiné to už asi nebude. V současné době kromě malého úvazku na biskupství působím v pastoraci, a to jako výpomocný duchovní při katedrále Svatého Ducha a o nedělích jezdím do farnosti Rosice nad Labem, aby tamní farníci měli možnost nedělní mše svaté. Pan biskup Hlouch nám v semináři říkával: „Odpočívat budete až v nebi." Přijímali jsme to tenkrát, byl jsem v prvním ročníku v Litoměřicích, jako dobrý vtip a moc jsme tomu nerozuměli. Po tolika letech poznávám, že tato biskupova věta byla prorocká, a že se realizuje i v mém životě. Kněžský život podléhá přece jen jiným zákonitostem, než život hudebníka. Je to cesta za Kristem, která má stále jasnější a zřetelnější podobu Kristovy křížové cesty, která směřovala na Kalvárii. Usiluji o to, i když je to náročné, abych v této Kristově perspektivě spatřoval naplnění svého kněžství a tedy i naplnění svých osobních přání, tužeb i radostí.

Co Vám udělalo v poslední době radost?   Člověk, který v životě hledá jen samou radost, ji asi hned tak všude nevidí. Spíš bychom měli prosit, abychom neoslepli tak, že bychom přestali vidět každý pramének radosti, který se před naším zrakem otevře a nabízí se se svým poselstvím.

Pozvánky.

FATYM zve na faru do Prosiměřic na duchovní obnovy exercičního typu v roce 2020 s heslem: Kdo se řádně obnovuje, ten zbytečně nestagnuje!.  Začíná se vždy ve čtvrtek v 18:00, zakončení v neděli ve 14:00. S sebou: spací pytel nebo deku, Bibli, poznámkový blok a potraviny do společné kuchyně. Cena: 300 Kč (vzhledem k skutečným nákladům budeme vděční i za případné dary navíc). Přihlášky: ŘKF Náměstí 20, 671 03 Vranov n/D, e-mail:  marek@fatym.com, telefon 515 296 384. Pokud na některý z turnusů nebude 10 dní před začátkem přihlášeno alespoň 10 účastníků, bude turnus zrušen!    

Nabízíme:  6. -   9. 2. - pro Marianky malé - P. Marek Dunda - téma: Učím se od Panny Marie;  13. - 16. 2. - pro  ženy - P. Milan Plíšek - téma: Hovory o víře.   20. -  23. 2. - pro ženy - jáhen Ladislav Kinc - téma: Pán Ježíš: Horské kázání;    27. 2. -1. 3. - pro Marianky větší - P. Marek Dunda - téma: Život a víra;  12. - 15. 3. - pro maminky Marianek a Soluňáků - P.Marek Dunda - téma:  Stopy

 

Postní duchovní obnova 4. dubna 2020 ve Štěpánově nad Svratkou, kterou povede - dá-li Bůh - P. Mgr. Ing. Pavel Habrovec. Zahájíme ji - dá-li Bůh - v 9 hodin adorací, budou tři přednášky na téma Osmero blahoslavenstí podle encykliky papeže Františka: Povlání ke svatosti; polední občerstvení na faře, sv. zpověď, křížová cesta, korunka k Božímu milosrdenství, svatý růženec, mše svatá, svátostné požehnání.  Předpokládaný konec - v 16 hodin. Srdečně zveme.

 

Lurdy - La Salette 30.4.-9.5.2020, duchovní doprovod Mons. Jan Peňáz, cena 13800 Kč zahrnuje dopravu, ubytování s polopenzí. Zbývá posledních 10 volných míst.

Medugorje - 10.3.-15.3.2020, duchovní doprovod P. Mariusz Lezsko SAC, cena 3000 Kč + 60 Euro za ubytování s polopenzí. Na obě poutě se přihlašujte co nejdříve, nejpozději do půlky února, u Václava Šustra, tel.: 777 640 961, mail: vaclav.sustr@post.cz

 

Plán  poutí na rok  2020:  8. 5.  poutní výlet rodin s dětmi; 17. - 19. 7.  - Západní Čechy IV.; 16.-22. 8. -  XX. pěší pouť na Velehrad; 12. 9.  - XVII. pěší smírná pouť P. MUDr. L. Kubíčka

  

Plán poutí NJ na rok 2020 a rok 2021:

2020  

14. duben    Měřín - P. Čamek    13. květen   Bohdalov 16. červen    Žďár n/Sáz

  14. červenec         13. srpen                        15. září          Pavlov

 13. říjen   Velká Biteš          12. listopad         15. prosinec Olešnice

2021   11.(16.) února - Lysice

Se souhlasem místního pana faráře je možné přihlásit další farnosti - pořadí je určováno heslem - kdo dřív přijde -... .... 

 

Srdečné pozvání na 243. pouť NJ - ve  čtvrtek 12. března 2020 v 17 hodin do Křižanova -

hlavní celebrant - P.  ICLic. Mgr. Stanislav Tomšíček, farář ve Svojanově a Bělé nad Svitavou, spolupracovník diecézní pastorace manželů, advokát Diecézního církevního soudu.

 

Pán Bůh zaplať za Vaše dopisy a příspěvky do tohoto zpravodaje. Zprávy, oznámení, články, pozvánky do tohoto zpravodaje můžete posílat na níže uvedenou adresu. Uzávěrka příštího čísla je 20. 2. 2020. Po přečtení můžete dát přečíst svým známým, nemocným.

 

Občasník - zpravodaj Nový Jeruzalém; Vydává: Římskokatolická farnost Rovečné, 592 65 Rovečné 14. Zodpovědný redaktor : jáhen Ladislav Kinc, kinc@dieceze.cz, telefon: 606948970

Časopis je určen výhradně pro vnitřní potřebu farností a poutníků NJ.

Komentáře:

přidej komentář

Dnes je 14. srpna 2020

svátek má Alan

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT COKOLI Z TĚCHTO STRÁNEK 

K DOBRÉMU ÚČELU