POUTĚ DO ŘÍMA L.P. 2025 A JEJICH DOZNÍVÁNÍ - Doznění v prosinci: úvaha akustická a tleskací

Úvahy sepsané v prosinci

Úvaha akustická

U sv. Klimenta, kde se dosud čte a káže z ambony, jaké používali první křesťané, jsem si vzpomněl na ještě starší věci, na Starý zákon, kde v knize Nehemiášově čteme: Kněz Ezdráš přinesl Zákon před shromážděné muže i ženy a všechny, kdo byli schopni rozumět. …. Ezdráš, znalec Písma, stál na dřevěném výstupku, který pro ten účel zhotovili. Otevřel knihu před očima všeho lidu – stál totiž výše než všichni lidé a když ji otevřel, všechen lid povstal.  V synagogách byly podobné výstupky, pak přišly na řadu vyvýšené románské ambony a pak gotické a barokní kazatelny. Pak se to všechno zrušilo, prý kvůli tomu, aby se kněz nepovyšoval nad ostatní věřící, když jsme všichni přece děti Boží. Všude se zavedly pultíky, žádné výstupky, lektor i kněz k tomu jde po rovině, až na čestné výjimky, jak je ambona v Jedovnicích, dílo Ludvíka Kolka, který každý den ministroval, takže měl vhled do liturgie i její přípravy.

Dost lidí si začalo pochvalovat, jak se církev stává demokratickou i viditelně. Zapomnělo se trochu na slyšitelnost. Prostě na akustiku. Máme sice zesilovače, velice nám pomáhají, ale.…

Ve Velkém Meziříčí chodil pravidelně na mši svatou jeden starší pán, který špatně slyšel. V kostele vyhledával místa blízko zesilovačů, zkoušel více možností, a přesto mu to nepomohlo. Jednou v neděli nešla elektřina, proto jsem kázal z kazatelny. Natočil jsem se směrem k střednímu sloupu v kostele, jak to dříve učili moji předchůdci každého nového kaplana a snažil jsem se mluvit pomalu, nahlas a výrazně. Po mši sv. mi ten pán řekl, že dnes poprvé rozuměl kázání. Takto kázat při čtyřech mších svatých za dopoledne by asi pořád nešlo. Uvědomil jsem si, jak byli předkové moudří a jak využívali akustické zákony a jak nemoudré bylo tvrzení, že kněz se nemůže vyvyšovat při kázání nad věřící lid a musí stát na jeho úrovni. Za jakou cenu?

Mikrofon má nahradit, co kazatelna zvládla sama. Je to pěkné, ale zapomíná se, co psal Mons. Simajchl v pokynech pro lektory už před 50 lety: Mikrofon je sice pomocník, ale takém zrádce. A stává se to, i když elektrický proud jde a mikrofon je v pořádku. Ten, kdo čte nebo káže, si myslí, že přístroj přenáší jeho hlas dostatečně, a někdy tomu tak není. V tom je ta zrada. A škoda.

Nebo snad Boží vedení? Mockrát se mi stalo, že jsem si myslel, jak jsem to dneska pěkně řekl a pak si mě někdo posteskl, že dnes nešel mikrofon.

Úvaha tleskací

Když jsem dopisoval tyto vzpomínky, právě v televizi přenášeli z Notre Dame v Paříži blahořečení 50 francouzských kněží, řeholníků, bohoslovců a laiků umučených v době nacismu. Na konci arcibiskup děkoval jmenovitě všem vzácným hostům, diecézním archivářům, kteří vše začali sepisovat, a kněžím postulátorům, kteří to dotáhli do konce. Děkoval i všem účinkujícím.  A nikdo ho nepřerušil potleskem ani nevystartoval s kyticí natož s lahvinkou vína v papírové kabelce ke jmenovanému. Přesto bylo vše velmi hluboké, plné vděčnosti a naděje, vůbec ne smutné ani chladně úřední. Ani náznakem to nepřipomínalo to, co běžně vidíváme na schůzích, oslavách, soutěžích a  žel, žel i v některých kostelích. Při závěrečné latinské mariánské antifoně se seřadil průvod a při jeho odchodu varhaník hrál delší skladbu. Pár nadšenců, kteří si asi neuvědomili, že jsou v katedrále a že byli účastni služeb Božích a ne lidského představení, se sice snažilo chrám roztleskat, ale on hrál dál. Neviděl jsem, co pak bylo před katedrálou, ale to už není liturgický prostor ani děj. Notre Dame v Paříži je vzor všech katedrál, kéž by tomu bylo i v tomto bodě a pro všechny kostely.

Svatý Jan Zlatoústý píše, že v domě pána se nemá tleskat jeho služebníku, tedy v domě Božím netleskat ani knězi, ani ostatním. I pro potlesk může totiž platit Ježíšovo varování: Už přijali svou odměnu (Mat 6,2). Kéž by vše opravdu vyznělo k slávě Boží i jeho svatých a blahoslavených, k povzbuzení věřících a k potěšení všech. Dej nám to Pán Bůh na přímluvy Matky Boží.

Pořád přitom vzpomínám na jednoho pana profesora, který ve své vysoké funkci prohlásil, že církev je spolek jako každý jiný, třeba zahrádkáři. Všichni, vyšší i nižší duchovenstvo i řadoví věřící, prudce nesouhlasili, ale na jejich hlas stejně nikdo nedal.

Když dnes tak často v kostelích skoro všichni tleskají (včetně některých vyšších i nižších duchovních) někdy i několikrát za jednu mši svatou, je to pak stejné jako na nějaké schůzi či zábavném pořadu, které pořádají různé spolky pro své členy i pro veřejnost. A tím nechtěně dáváme za pravdu panu profesorovi, že jsme jen jeden ze spolků. Ačkoli jsme s jeho tvrzením veřejně nesouhlasili, teď s ním prakticky souhlasíme. Ani si to neuvědomujeme. Žel, žel, žel......

To všechno můžeme brát jako zajímavou úvahu, ale dovolím si přidat svědectví ze života: V jednom moravském městě udělaly katechetky s dětmi v postní době křížovou cestu v parku, kde byl kříž. Cestou k němu děti oblečené jako Ježíš, Šimon, Pilát, vojáci či apoštolové četly jejich slova přesně podle Bible. Do parku zrovna přišla na odpolední vycházku i rodina, která o tom všem asi moc nevěděla. Zastavili se opodál a opatrně se ptali jednoho člověka v doprovodu: „To je tady nějaké divadlo?“ „Ne, to je křížová cesta, děti čtou úryvky z Bible. Proto mají to starodávné oblečení.“ Oni zůstali stát a uctivě pozorovali celý program. Když křížová cesta skončila u kříže poslední modlitbou, dospělí dětem zatleskali. Udělali to asi z radosti, že to ti malí tak pěkně zvládli. Ze strany té rodinky však polohlasem zazněla věta plná zklamání: „Tak to přece jen bylo jenom divadlo…“ Člověka napadne: Hlas lidu, hlas Boží (Vox populi, vox Dei), i když v tomto případě ti lidé nebyli členy žádné církve, smysl pro to posvátné neztratili. A my se ho tak lehce vzdáváme. Co když právě toto budou takoví lidé někdy hledat v našich kostelích?

Řím, 18.6.2000 mezi 5. a 6. hodinou ranní, na obou fotografiích je vidět západ měsíce

Dodatek čistě osobní:

           Nechtěl bych být počítán ani mezi Rozhněvané mladé muže (anglicky Angry Young Men), kteří vešli ve známost v době, když jsem začal chodit do školy, a už vůbec ne mezi ubrblané staré dědky. Proto si stále připomínám slovo Boží z knihy Kazatel 7,10 „Neříkej: Jak to, že dřív bylo lépe než teď? – není to moudré, že se takhle ptáš.“ A nezapomínám, že mi občas řeknou: „Podívej se do občanky na datum narození a nebudeš se divit.“

Rád bych si však dovolil trochu snít, jak nás k tomu vybízel papež František. On také prohlásil, že tradice není hlídání studeného popela, ale hledání hořících uhlíků, které se v něm ukrývají. Sním o tom, že se podaří odstranit nános různých zlozvyků – házení plyšáků po kostele, tleskání, předávání souvenirů a dalších divných návyků - a objeví se dosud žhavé uhlíky, které znovu rozehřejí naši lásku a úctu k Bohu Stvořiteli, vděčnost a klanění jeho Synu za vykoupení a my budeme moci v tichu zakoušet útěchu Ducha Svatého.

Sním o tom, že tyto řádky třeba jednou někoho osloví a třeba i pomohou. Sním o tom, i když vím, že musím vždycky dodat: Dá-li Pán Bůh. A s Jobem musím vyznat: „Hospodin dal, Hospodin vzal. Hospodinovo jméno buď pochváleno“ (1,21).                                                                                      Jan Peňáz

 Bohu díky.

Jeho svatým andělům díky.

Panně Marii, Průvodkyni na cestách,

sv. Petru a Pavlu a všem svatým díky.