Desatero Božích přikázání - 7. a 10. přikázání

30.10.2010 - víra pro hledající

v 8 promluvách

 

Dopolední páteční promluva - 7. a 10. přikázání Boží:

 

1. Jak zní 7 a 10. přikázání Boží:

Nepokradeš. Aniž požádáš statku jeho.

 

2. Jak jsou přesně zapsána ve  2. knize Mojžíšově:

Nepokradeš.

Nebudeš dychtit po domu svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho služebníkovi, ani po jeho služce, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, po ničem z toho, co patří tvému bližnímu.  

Podle 5. knihy Mojžíšovy: Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, nebudeš toužit po domě svého bližního, ani po jeho poli, ani po jeho služebníkovi ani po jeho služce, ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu  

 

3. Slovo Boží:

Čtení z 1. listu sv. apoštola Pavla Timotejovi (6,6-10)

Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství. Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím. Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby, Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení.

 

4. Co od nás - podle Krátkého katechismu katolické církve -  požaduje Bůh v 7. a 10. přikázání:    (čl. 503 - 507, 531 - 533)

Co vyhlašuje sedmé přikázání?

Vyhlašuje určení, všeobecné rozdělení, soukromé vlastnění osob a respektování jejich majetku a celistvosti stvoření. Církev také nachází v tomto přikázání základy svého sociálního učení, které zahrnuje správné jednání v hospodářské činnosti a ve společenském a politickém životě, právo na lidskou práci i povinnost, spravedlnost a solidaritu mezi národy, lásku k chudým.

Za jakých podmínek existuje právo na soukromé vlastnictví?

Právo na soukromé vlastnictví za předpokladu, že byl získán nebo přijat spravedlivým způsobem a když zůstává první všeobecné určení jmění k uspokojení základních potřeb všech lidí.

Jaký je cíl soukromého vlastnictví?

Cílem soukromého vlastnictví je zaručit svobodu a důstojnost osob tím, že jim pomáhá ukojit základní osobní potřeby těch, za které někdo má odpovědnost, a také jiných, kteří žijí v nouzi.

Co předpisuje sedmé přikázání?

Sedmé přikázání předpisuje uznávat majetek druhých uplatňováním spravedlnosti a lásky, umírněnosti a solidarity. Zvláště vyžaduje: uznávat učiněné sliby a uzavřené smlouvy; napravit spáchanou křivdu a navrátit neprávem nabytý majetek; uznávat celistvost stvoření rozumným a umírněným užíváním nerostných, rostlinných a živočišných zdrojů, které jsou ve světě, se zvláštní pozorností vůči druhům, které jsou ohroženy vyhlazením.

Jak se má člověk chovat ke zvířatům?

Člověk se má chovat laskavě ke zvířatům jako k Božím tvorům tím, že se vyhne jak přehnané lásce k nim tak bezohledného využívání, především k vědeckým pokusům, konaným za rozumnými hranicemi a s neužitečným utrpením pro zvířata samotná.

Co vyžaduje a co zakazuje desáté přikázání? (čl. 531)

Toto přikázání, které doplňuje předešlé, vyžaduje vnitřní postoj uznávání majetku druhého a zakazuje lakomství a bezuzdnou žádostivost majetku druhého a závist, která spočívá ve smutku, který zakouší člověk před majetkem druhého a nezřízené touze zmocnit se jej.

Co žádá Ježíš, když vyžaduje chudobu srdce? (čl. 532)

Od svých učedníků Ježíš požaduje, aby mu dávali přednost přede všemi a před vším. Nelpění na bohatství - podle ducha evangelijní chudoby - a odevzdanost do Boží prozřetelnosti, která nás zbavuje obav ze zítřka, připravuji blahoslavenství „chudých v duchu, neboť jejich je nebeské království" (Mt 5,3).

Jaká je největší touha člověka? (čl. 533)

Největší touha člověka je vidět Boha. Tak volá celé jeho bytí: „Chci vidět Boha!" Člověk uskuteční své opravdové a plné štěstí v patření a blaženosti toho, který ho stvořil z lásky a přitahuje ho k sobě do nekonečné Lásky. „Kdo vidí Boha, dosáhl všechna dobra, která lze pojmout" (sv. Řehoř z Nyssy).

 

5. Co je nám 7. přikázáním zakázáno a co je to sociální učení církve (čl. 508 - 520 KKKC):

Co zakazuje sedmé přikázání? (čl. 508)

Sedmé přikázání zakazuje především krádež, která je přisvojením si majetku druhého proti rozumné vůli vlastníka. Dochází k tomu také placením nespravedlivé mzdy; spekulováním s hodnotou jmění kvůli zisku na úkor druhých; falšováním šeků nebo faktur. Zakazuje kromě toho páchat daňové nebo obchodní podvody, vědomě poškozovat soukromé nebo veřejné vlastnictví. Zakazuje lichvářství, korupci, soukromé zneužívání společenského jmění, zaviněně špatně provedené práce a mrhání.

Jaký je obsah sociálního učení církve? (čl. 509)

Sociální učení církve, jako organický rozvoj pravd evangelia o důstojnosti lidské osoby a o jeho sociální dimenzi, obsahuje zásady pro uvažování, formuluje měřítka pro úsudek, poskytuje normy a směrnice pro akci.

Kdy církev zasahuje v sociální věci? (čl. 510)

Církev zasahuje tím, že dává mravní úsudek v ekonomických nebo sociálních otázkách, když to vyžadují základní práva osoby společné dobro nebo spása duší.

Jaký má probíhat společenský a hospodářský život? (čl. 511)

Má probíhat podle vlastních metod v rámci mravního řádu ke službě člověku v jeho celistvosti a celého lidského společenství při respektování sociální spravedlnosti. Má mít člověka za autora, střed a cíl.

Co se staví proti sociálnímu učení církve? (čl. 512)

Proti sociálnímu učení církve se staví hospodářské a společenské systémy, které obětují základní práva osob nebo které dělají ze zisku výlučné pravidlo či svůj poslední cíl. Kvůli tomu církev odmítá ideologie, v moderní době spojené s „komunismem" nebo s ateistickými a totalitními formami „socialismu". Kromě toho ve skutečnosti odmítá „kapitalismus", individualismus a úplnou nadřazenost trhu nad lidskou prací.

Jaký význam má práce pro člověka? (čl. 513)

Práce je pro člověka je povinnost i právo, skrze kterou spolupracuje s Bohem stvořitelem. Vždyť pracuje-li člověk s nasazením a odborností uskutečňuje možnosti vepsané do své přirozenosti, oslavuje dary Stvořitele a přijaté schopnosti, živí sebe i příslušníky své rodiny, slouží lidskému společenství. Kromě toho práce může být s Boží pomocí prostředkem posvěcení a spolupráce s Kristem na spáse ostatních.

Na jaký druh práce má právo každá osoba? (čl. 514)

Přístup k jisté a čestné práci musí být otevřen všem bez nespravedlivé diskriminace při uznání práva každého na svobodnou hospodářskou iniciativu a na slušný plat.

Jakou odpovědnost má stát ohledně práce? (čl. 515)

Úkolem státu je podporovat zaměstnanost, zaručovat svobody jednotlivců a vlastnictví, dbát na pevnou měnu a účinné veřejné služby; bdít nad uplatňováním lidských práv v hospodářské oblasti. Podle poměrů má společnost pomáhat občanům najít práci.

Jaké povinnosti mají odpovědní vedoucí podniků? (čl. 516)

Odpovědní vedoucí podniků mají hospodářskou a ekologickou odpovědnost za své jednání. Musí brát v úvahu dobro osob a ne pouze zvyšování zisků, i když ty jsou nutné pro zajištění investic, budoucnosti podniků, zaměstnanost a dobrý chod ekonomického života.

Jaké povinnosti mají dělníci? (čl. 517)

Musí svědomitě, odborně a oddaně konat svou práci, a snažit se řešit případné spory dialogem. Sáhnout k nenásilné stávce je mravně oprávněné, když se jeví jako nezbytný nástroj, vzhledem k přiměřenému prospěchu a když se bere v úvahu společné dobro.

Jak se uskutečňuje spravedlnost a solidarita mezi národy? (čl. 518)

Na mezinárodní úrovni musí všechny národy a instituce pracovat v solidaritě a subsidiaritě, s cílem odstranit nebo aspoň zmenšit bídu, nerovnost zdrojů a hospodářských prostředků, ekonomických a sociálních křivd, vykořisťování osob, hromadění dluhů chudých zemí, zvrácených mechanismů, které brání v rozvoji méně rozvinutým zemím.

Jakým způsobem se křesťané podílejí na politickém a společenském životě? (čl. 519)

Laičtí věřící přímo zasahují do politického a sociálního života tím, že oživují křesťanským duchem časné skutečnosti a jako ryzí svědkové evangelia a tvůrcové pokoje a spravedlnosti, spolupracují se všemi.

K čemu nabádá láska k chudým? (čl. 520)

Láska k chudým vychází z Ježíšova blahoslavenství, jeho příkladu a jeho stálé pozornosti k chudým. Ježíš řekl: „Cokoliv jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali" (Mt 25,40). Láska k chudým se uskutečňuje nasazením proti hmotné chudobě a také proti četným druhům kulturní, mravní a náboženské chudoby. Skutky milosrdenství, duchovní i tělesné, četné dobročinné instituce vzniklé během staletí, jsou konkrétním svědectvím přednostní lásky k chudým, která vyznačuje Ježíšovy učedníky.

 

6. Stará přísloví a nová hesla:

 

Kradené není požehnané. 

Závist užírá.

 

MÁM TU VÝZVU K ZAMYŠLENÍ: NEBER TO, CO TVOJE NENÍ

VŠE ZA SOUSEDOVÝM PLOTEM, NEZNÁRODNÍM ANI OKEM!

 

7. Jak o tom kázal otec Ladislav Simajchl:

„Kdo kradl, ať už nekrade, ale raději ať pracuje a vydělává vlastníma rukama majetek, aby měl z čeho rozdávat tomu, kdo má nouzi." (Ef 4,28)
Jako všechna přikázání druhé desky desatera, je i sedmé „Nepokradeš!" uplatněním hlavního přikázání o lásce k bližnímu.
V katechezi před prvním sv. přijímáním jsme si vštěpovali, že proti sedmému přikázání hřeší, kdo krade nebo loupí, kdo někoho ošidí, kdo něco najde a nechá si to, kdo něco cizího poškodí. Jak to platí pro dospělé?
V řeči dnešních lidí jako by to platilo jinak:
„Z cizího krev neteče."
„Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu."
„Šikovný se živí kradením, chytrý obchodováním a hlupák prací."
A tak jsme to pro samou chytrost a šikovnost dopracovali tak daleko, že musíme pořád hlídat kufr, když někam jedeme. Že se bojíme nechat stát auto na ulici. Že vymýšlíme stále bezpečnostnější zámky u dveří a pevnější mříže na okna.
Bůh vede člověka k jiné chytrosti: Neber, co ti nepatří. Nenič, cos sám nevytvořil. Chraň majetek bližního stejně pečlivé, jako chráníš svůj.
Sedmé přikázání hájí právní jistotu člověka proti svévoli silnějšího a to je věc nemalá. Ježíšův Nový zákon je prohloubil: nezůstává u pouhého nekradení - míří k darování v lásce, jak to chápe svatý Pavel: „Pracuj, abys měl z čeho obdarovat nuzného." (Ef 4,28)
Lid Starého zákona absolutní vlastnické právo neznal: všechny věci patří Bohu, člověku jsou jen propůjčeny. Pán Ježíš mluví ve stejném smyslu v podobenství o hřivnách - talentech. Ve svých řečech znovu a znovu varuje před otročením majetku: „Neshromažďujte si poklady na zemi, kde je kazí mol a rez... „ (Mt 6,19) - „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům... Bohu i mamonu." (Mt 6,25) - „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a vše ostatní bude vám přidáno." (Mt 6,26.34)
Dnes vede nesprávný vztah k majetku buď k přeceňování a hromadění, nebo k podceňování a rušení soukromého majetku.
Postoj bible je v rovnováze uprostřed: „Bože, neprosím tě ani o chudobu ani o bohatství. Prosím tě o to, co k životu potřebuji" - čteme v knize Přísloví (30,8-9).
Jestli se z člověka stane poctivec nebo zloděj, to se rozhoduje už v raném dětství. Když se doma děcku trpí drobné krádeže, - když je větší klučina pochválen za to, že donesl domů něco, co šikovně „otočil" v samoobsluze nebo v dílně, - když stále slyší, že i „ti nahoře" se obohacují na úkor lidu, - co jiného z něho může vyrůst, než zloděj. Vyprávějí se legendy o Jánošíkovi, Robinu Holcovi a dalších, že to byli hrdinové, kteří bohatým brali a chudým rozdávali. Jsou to však báje. Skutečný Jánošík bral hodně, ale nikomu nic nedal, jen pár prstýnků holkám ze své rodné obce. Takovéhle báje přivedly do kriminálu už mnohé mladistvé „Jánošíky", kteří také došli k názoru, že mají právo si vzít, co jim - chudým - ti majetní po dobrém sami nedávají.
Základem poctivosti křesťana i občana je správný postoj k majetku. Není to tak, že něco mít, vlastnit, je už zločin, který se má trestat tím, že se to majiteli sebere. Zločinný, zlý, je majetek nespravedlivý, nakradený, našizený na druhých. Člověk potřebuje vlastnit, něco mít. Teprve, když má víc, než potřebuje k udržení prosté existence, teprve potom si může s potěšením zařizovat byt, pořídit slušný oblek, jít do společnosti, zkrátka žít kulturně - jako člověk.
Ježíšovo „běda boháčům" se někdy vykládá tak, že Pán Ježíš zavrhl všechny lidi, co mají majetek. Tak to není. Pán Ježíš se s majetnými lidmi stýkal, přátelil. Bohatý muž mu směl připravit hrob. Jeho přáteli byli nejen chudí, ale i bohatí, kteří si tím bohatstvím - štědrým pomáháním - činili přátele v nebi. Ježíšovo běda patřilo boháčům utlačovatelům, vykořisťovatelům, jejichž srdce zatvrdlo a oko osleplo pro nouzi bližního. Ovšem je nepochybné, že sympatie našeho Pána patřily především těm chudým, malým, zneužívaným a vykořisťovaným.
Náš Pán nežádá od každého člověka, aby rozdal vše, co má a zůstal chudý jako svatý František z Assisi. To je cesta dobrovolníků. Ale náš Pán žádá od každého bez výjimky chudobu duchovní - vědomí, že jsme jen správci, ne vlastníky toho, co máme. Že budeme skládat účty z toho, jak jsme majetku užívali. Že štěstí není v hromadění, braní, ale v srdci otevřeném pro nouzi bližního. Že štěstí není v utrácení a rozhazování, ale v dobrém hospodaření.

(2. část)

„Nebudeš toužit po domě svého bližního, ani po jeho poli, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu." (5 Mojž 5,21)
Tak zní v bibli desáté přikázání, ve kterém Bůh bere pod svou ochranu to, co patří bližnímu.
Za hřích se tu vyhlašuje žádostivost cizího, závist a chamtivost, v nichž je kořen mnohých zlých činů. Ale to zlo není až ve zlých činech. Už sama závist otravuje život. Závistivec vidí u souseda nové auto - a už kope zlostně do svého „starého křápu". Závistivec uvidí někde nový nábytek - a už si doma připadá jako ve zbořenisku, práskne dveřmi a jde do hospody. Závistivec vidí venku hezkou ženu, hodné děti - a už si doma vylévá žluč na své rodině, která nemá zdání, proč.
Jistě jste si všimli, jak právě závistivci mívají plno řečí o spravedlnosti: Ten má větší plat a to není spravedlivé! Ten má lepší místo - a to není spravedlivé! A nejde mu ani o to, aby vydělal víc, jde mu hlavně o to, aby ten druhý nevydělal. Spravedlnost chce, aby pro každého bylo dost, ta je velkorysá. Závist je malicherná a nepřejícná. Všichni ostatní mají být chudí, oškliví, nešťastní - to je ideál správného světa podle srdce závistivce.
Závist je sestrou chamtivosti. Závist nepřeje druhému, chamtivost přeje všechno jen sobě.
Teď už chápete, jaká je to škoda, když se desáté přikázání někdy vymazávalo z povědomí tím, že se jakoby jen přilepilo k sedmému. Před občanským zákonem nezodpovídáš za to, co si myslíš - jen za to, co povíš, uděláš navenek. Boží prst však ukazuje k samým kořenům zla. Kdo v sobě zlou žádostivost, závist, chamtivost nosí, tam je jen otázkou času a příležitosti, kdy se to provalí navenek.
Je to podobné jako s rakovinou. Napřed se nákaza usadí uvnitř v těle. Když ji tělo včas nezlikviduje, tak roste a bují. Až nakonec se chorobný nádor provalí navenek. Rozdíl je v tom, že o nákaze své duše člověk ví, může tu zlou žádostivost odmítnout, může se jí zbavit hned v počátcích. Proto Boží hlas tak energicky přikazuje: Nebuď závistivý, nebuď žádostivý cizího, zanech intrikánství.
Kde se tyhle zlé nápady a pokušení v člověku vlastně berou? Po kterých předcích - Adamech - jsme ty zlé sklony v sobě podědili? Zbytečné by bylo ohlížet se vyčítavě do minulosti - lépe je hlídat si dobře přítomnost. Ty zlé nápady, žádostivosti, pokušení - ty ještě nejsou hříšné, pokud se s nimi neztotožníš, pokud je rázně odmítneš. Je třeba prokouknout jejich špatnost a hned postavit proti zlé představě ideál kladný, správný, dobrý. A ještě víc: Nejlepší ochranou proti závisti je být štědrý. Učit se radosti z dávání. Poznávat, jak pravdivé je rčení, že darovaná radost je dvojí radost.
Není to snadné, být štědrý k druhým místo k sobě. Výkladní skříně, reklama v televizi, to vše jsou pasti nalíčené na člověka. Kdo se nechá nachytat, pro toho se věci stávají modlou.
Modla. O tomhle slovu jsme už mluvili - hned na začátku, v prvním přikázání. Okruh desatera Božích přikázání se tak uzavírá: v desátém jsme zase na prahu prvního. Modla je to, co se staví na místo, které patří Bohu. Komu se modlou stávají věci, majetek, tam už není místa pro hlubší smysl života, pro lidské a mravní ideály, pro které by stálo za to žít.
Právem tedy vyhlašuje desáté přikázání za hřích už žádostivou myšlenku, protože ta vytlačuje z člověkova srdce myšlenku na Boha. Kdo se nechá vláčet životem svými žádostmi, stane se štvancem, otrokem model. Opravdu otrokem, protože svoboda je jen tam, kde Pánem lidského srdce je Bůh.
A k čemu nás desáté přikázání vede kladně.jak nás osvobozuje? Jednak k pěstování tužeb dobrých, ty mají svůj význam pro činorodost člověka.
A za druhé k cvičení v sebevládě a askezi. Původní význam řeckého slova askezis je cvičení těla ke sportovním výkonům, ale je to i cvičení ducha k lidskosti a ctnosti.
Už pro dítě je důležité cvičit se v askezi. Je třeba, aby zažilo omezení a obtíže. Aby zažilo, že nemůže dostat všechno, co chce. Musí to být dobře vysvětlené a zdůvodněné - a v tom je ta potíž. Často je pohodlnější dítěti vyhovět, než s ním hovořit a vysvětlovat, že se má rozdělit o čokoládu, protože se o svou radost máme sdílet.
Zlé žádostivosti byly známy jako hlavní hříchy: pyšný slavomam, lakota, dychtivost po cizoložství, závist, chamtivost, hněvivost, lenost. Jsou to všechny projevy nezkrocených tužeb. Zdá se, že v tom výčtu schází žárlivost. Ale ta je souhrnem toho nejhoršího z hlavních hříchů dohromady.

8. Jak své kázání otec Simajchl  shrnul:

Modleme se o to, třeba tak, jak to učíval jeden moudrý kněz: „Milý Bože, učiň svět lepším - a začni s tím u mne. Abych pochopil, že není chytré pachtit se za nečestným obohacováním, za okrádáním bližního nebo státu. Že to pro zloděje a podvodníka dopadne vždy stejně: co získá na majetku, ztratí na klidné mysli a sebeúctě. Že ty chceš, abychom žili spokojeně a bezpečně. Že větší radost je dávat, než brát."

A desáté přikázání berme jako ukazatel k životu lidsky důstojnému a svobodnému: „Já, tvůj Bůh, ti dávám dost dobrých darů. Nemusíš druhým závidět a tak se zbavovat radosti z toho, co máš. Nemusíš se chamtivě pachtit do úmoru, abys měl vše, co uvidíš. Radost z dávání, ze štědrosti, je větší než radost z braní. Drž se mých přikázání a budeš žít spokojeně."

 

9. Co si máme zapamatovat

Nebudeš krást! Větší radost je dávat, než brát!

Nebuď závistivý ani chamtivý. Přej a bude ti přáno.

10. Práva dětí Božích - co nemusíš a co se můžeš opřít:

Ty moje dítě: Nemusíš se pachtit za nečestným obohacováním. Ať okrádáš bližního nebo stát, dopadne to vždy stejně: co získáš na majetku, ztratíš na klidné mysli.

Nemusíš se užírat závistí druhým. Zbavil by ses tak radosti z vlastního.

Já, tvůj Otec, chci být tvým živitelem: Drž se mne a poznáš, že větší radost je dávat, než brát. Já, tvůj Bůh, ti dávám dobré dary: Drž se mne a naučíš se žít spokojeně.

 

Komentáře:

lol | deidei - 18.11.2020

very good text, thx


(ochrana proti spamu)
všechny položky jsou povinné, HTML tagy budou odstraněny

?

a (0)

 

b (0)

 

c (0)

 

d (0)

 

celkem hlasovalo 0 lidí

předchozí ankety

Dnes je 21. října 2021

svátek má Brigita

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT K DOBRÉMU ÚČELU vše z těchto stránek kromě rozpisu bohoslužeb (NEBOŤ TAM MOHOU BÝT NÁHLÉ ZMĚNY VYNUCENÉ NOVÝMI OKOLNOSTMI)