Desatero Božích přikázání - 1. přikázání

30.10.2010 - víra pro hledající

v 8 promluvách

 

8 promluv o Desateru Božích příkázání -

pronesených během X. pěší pouti na Velehrad L.P. 2010 jako katecheze pro dospělé s přihlédnutím k brožurce Mons Ladislava Simajchla 

 

KYRIE ELEISON   Veni, Sancte Spiritus...   Maria, pomoz...

 

ÚVODNÍ PROMLUVA:

 

1. Nejprve si poslechněme jak Desatero Božích přikázání vysvětluje Krátký katechismus. Používá k tomu přímo slova Písma svatého (články 434 a 435):

„Mistře, co mám dělat, abych dosáhl věčného života?" (Mt 19,16)

Ježíš odpovídá mladíkovi, který mu klade tuhle otázku: „Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání" a pak dodává „Pojď a následuj mě" (Mt 19,16-21). Následovat Ježíše to zahrnuje zachovávání přikázání. Zákon není zrušen, ale člověk je vyzýván, aby jej znovu našel v osobě božského Mistra, který jej v sobě dokonale uskutečňuje a zjevuje jeho plný význam a dosvědčuje jeho trvalou platnost.

 Jak Ježíš vykládá Zákon?

Ježíš jej vykládá ve světle dvojího a jediného přikázání lásky: „Miluj Pána svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je jemu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon a Proroci" (Mt 22,37-40).

 

2. Teď si poslechněme původní dlouhé znění desatera z 20. kapitoly 2. knihy Mojžíšovy (20,2-17):

Já jsem Jahve, tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.

Nebudeš mít jiné bohy přede mnou. Neuděláš si žádnou sochu, nic, co se podobá tomu, co je nahoře na nebi nebo dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Těmto bohům se nebudeš klanět a nebudeš jim sloužit, neboť já, Jahve, tvůj Bůh, jsem žárlivý Bůh, který trestám vinu otců na dětech, vnucích a pravnucích za ty, kteří mě nenávidí, ale který dávám milost tisícům za ty, kteří mě milují a dodržují má přikázání.

Nevyslovíš nadarmo jméno Jahva, svého Boha, neboť Jahve neponechá bez trestu toho, kdo nadarmo vysloví jeho jméno.

Pomni sobotního dne, abys jej světil. Po šest dnů budeš pracovat a konat veškeré své dílo; ale sedmý den je sobota pro Jahva, tvého Boha. Nebudeš konat žádné dílo ani ty, ani tvůj syn, ani tvá dcera, ani tvůj služebník, ani tvá služka, ani tvá zvířata, ani cizinec, který dlí v tvých branách. Neboť v šesti dnech udělal Jahve nebe, zemi, moře a vše, co je v nich, ale sedmého dne si odpočinul, a proto požehnal Jahve sobotní den a posvětil jej.

Cti otce svého a matku svou, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Jahve, tvůj Bůh.

Nezabiješ.

Nezcizoložíš.

Nepokradeš.

Nevydáš lživé svědectví proti svému bližnímu.

Nebudeš dychtit po domu svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho služebníkovi, ani po jeho služce, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, po ničem z toho, co patří tvému bližnímu.  

 

3. Katechismus pokračuje (čl. 436 - 441):

Co to znamená „Desatero"?

Desatero znamená „deset slov" (Ex 34,28); je to posvátný text, jenž shrnuje Zákon, který Bůh dal izraelskému lidu v rámci Úmluvy prostřednictvím Mojžíše. Vytyčuje pro vyvolený národ a pro jednotlivého věřícího životní cestu, osvobozenou z otroctví hříchu.

Jakou důležitost přikládá církev desateru?

Církev, věrna Písmu a Ježíšovu příkladu, přiznává desateru základní důležitost a význam. Křesťané jsou povinni je zachovávat.

Proč tvoří desatero jednotu?

Deset přikázání tvoří nerozdělitelný celek, protože každé přikázání odkazuje k dalším a k celému desateru. Proto porušovat nějaké přikázání znamená přestoupit celý Zákon.

Proč desatero zavazuje těžce?

Protože vyhlašuje závažné povinnosti člověka k Bohu a k bližnímu.

Je možné zachovávat desatero?

Ano, protože Kristus, bez něhož nemůžeme dělat nic, nás uschopňuje zachovávat je darem svého Ducha a své milosti.

 

Dopolední úterní promluva - 1. přikázání Boží:

 

1. Jak zní 1. přikázání Boží:

V jednoho Boha věřiti budeš.

 

2. Jak je přesně zapsáno ve  2. knize Mojžíšově:

Já jsem Jahve, tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.

Nebudeš mít jiné bohy přede mnou. Neuděláš si žádnou sochu, nic, co se podobá tomu, co je nahoře na nebi nebo dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Těmto bohům se nebudeš klanět a nebudeš jim sloužit, neboť já, Jahve, tvůj Bůh, jsem žárlivý Bůh, který trestám vinu otců na dětech, vnucích a pravnucích za ty, kteří mě nenávidí, ale který dávám milost tisícům za ty, kteří mě milují a dodržují má přikázání.

 

3. Slovo Boží:

Čtení z listu Židům (11, 1- 3, 6 - 12)

 Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím. Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného.

Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají. Noé věřil, a proto pokorně přijal, co mu Bůh oznámil a co ještě nebylo vidět, a připravil koráb k záchraně své rodiny. Svou vírou vynesl soud nad světem a získal podíl na spravedlnosti založené ve víře. Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh. Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení. Tak z jednoho muže, a to už starce, vzešlo tolik potomků, 'jako bezpočtu je hvězd na nebi a jako je písku na mořském břehu'.

 

Čtení z evangelia sv. Marka (4,35-40)

Téhož dne večer jim řekl: „Přeplavme se na druhou stranu!" I opustili zástup a odvezli ho lodí, na které byl. A jiné lodi ho doprovázely. Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná. On však na zádi lodi na podušce spal. I probudí ho a řeknou mu: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?" Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni a utiš se!" I ustal vítr a bylo veliké ticho. A řekl jim: „Proč jste tak ustrašení? Což nemáte víru?" Zděsili se velikou bázní a říkali jeden druhému: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?"

 

4. Co od nás - podle Krátkého katechismu katolické církve -  požaduje Bůh v 1. přikázání:     (čl. 442 - 444)

Co naznačuje tvrzení Boha: „Já jsem Pán, tvůj Bůh" (Ex 20,2)?

Pro věřícího to znamená, aby zachovával a uskutečňoval tři božské ctnosti a vyhýbal se hříchům, které se jim protiví. Víra věří v Boha a odmítá, co je proti ní jako například dobrovolné pochybování, nevěra, blud, odpad od víry a rozkol. Naděje s důvěrou očekává blažené patření na Boha a jeho pomoc a vyhýbá se zoufalství i domýšlivosti. Láska miluje Boha nade všechno. Je tedy třeba odmítat lhostejnost, nevděčnost, vlažnost, omrzelost nebo duchovní netečnost, a nenávist Boha, která se rodí z pýchy.

Co vyžaduje přikázání: „Pánu, svému Bohu se budeš klanět a jen jemu sloužit" (Mt 4,10)?

To vyžaduje klanět se Bohu jako Pánu všeho, co existuje; vzdávat mu náležitou bohopoctu jednotlivě i společně; vzývat ho projevy chvály, díků a prosby; přinášet mu oběti, především onu duchovní oběť svého života, spojenou s dokonalou obětí Krista; a plnit to, co jsem mu slíbil.

Jakým způsobem osoba uskutečňuje své právo klanět se Bohu v pravdě a svobodě?

Každý člověk má právo a morální povinnost hledat pravdu, zvláště v tom, co se týká Boha a jeho církve, a když ji jednou pozná, (má povinnost) ji přijmout a věrně ji uchovávat tím, že vzdává Bohu ryzí bohopoctu. Zároveň důstojnost lidské osoby vyžaduje, aby v náboženských věcech nikdo nebyl nucen jednat proti svému svědomí, ani aby mu ve spravedlivých mezích veřejného pořádku nebylo bráněno jednat podle něho soukromě nebo veřejně, individuálním nebo hromadným způsobem.

 

5. Co je nám tímto přikázáním zakázáno (čl. 445 - 446 KKKC):

Co zakazuje Bůh, když nařizuje: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne!" (Ex 20,2)?

Toto přikázání zakazuje:

mnohobožství a modloslužbu, které zbožšťují tvora, moc, peníze, dokonce i ďábla;

pověru, která je úchylkou bohopocty, která se má vzdávat pravému Bohu, a která se vyjadřuje také různými formami zbožštění, magie, čarodějnictví a spiritismu;

volnomyšlenkářství, které se vyjadřuje pokoušením Boha slovy nebo skutky;

zneuctění, které znesvěcuje osoby nebo posvátné věci, především eucharistii;

simonii, která kupuje nebo prodává duchovní skutečnosti;

ateizmus, který odmítá existenci Boha tím, že se často opírá o falešné pojetí lidské nezávislosti;

agnosticismus, který tvrdí, že se nemůže nic vědět o Bohu a který zahrnuje lhostejnost a praktický ateizmus.

Zakazuje Boží přikázání: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho..." (Ex 20,4) uctívání obrazů?

Ve Starém zákoně toto přikázání zakazuje zobrazovat Boha, který dokonale přesahuje všechno stvořené. Avšak od Vtělení Božího Syna, je křesťanské uctívání obrazů ospravedlněno (srov. 2. Nicejský koncil v roce 787), protože se zakládá na tajemství Božího Syna, který se stal člověkem a v němž se nejvýš dokonalý Bůh stal viditelným. Nejedná se o klanění obrazům, ale vzdává se úcta tomu, koho představují: Kristu Pánu, Panně Marii, andělům a svatým.

 

6. Stará přísloví a nová hesla:

 

Všeho do času, Pán Bůh navěky.

 

VĚŘÍM JENOM BOHU, JINÉMU NEMOHU

MOUDRÝ ČLOVĚK NEVYMĚNÍ, STVOŘITELE ZA STVOŘENÍ.

BŮH JE PÁNEM VŠEHO  - I ŽIVOTA MÉHO.

KDYŽ SE KLANÍM TELEVIZI, MOJE VÍRA ZVOLNA MIZÍ.

 

7. Jak o tom kázal otec Ladislav Simajchl:

 „Hospodin řekl: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne" (5 Mojž 5,5-7)
Přijde paní do katolického knihkupectví a chce nějakou vhodnou knihu pro nemocného: „Něco náboženského?" - ptá se prodavač. - „Nene" říká paní, „tak zle mu zase není!"
Tahle anekdota dobře vystihuje, že pro mnohé lidi slovo náboženství má zvuk spíš strašlivý než útěšný.
Desatero Božích přikázání také nepatří mezi přitažlivé a radostné texty bible: Míváme pocit, že tyto příkazy a zákazy chtějí omezovat naši svobodu. Ale stačí podívat se blíž na slova desatera, jak jsou zapsána v bibli a poznáme, že ta naše představa je zkomolená.
Izrael dostává Desatero na cestě z Egypta do zaslíbené země. Navzdory mocné egyptské veleříši Hospodin vyvádí houf zubožených otroků na svobodu. Desatero, to je ruka osvoboditele, podaná otrokům. Je to Magna charta  - Velká listina - křesťanské svobody. Je to ukazatel, který na různých rozcestích ukazuje správnou cestu. Poslyšte, jakým slavnostním a radostným prohlášením Desatero v bibli začíná:
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne."
Vyhlášení desatera začíná tedy radostným poselstvím o svobodě. Ale - Boží lid je dosud otroctvím ohrožen. Egyptské „hrnce masa" stále voní na poušti světa. Stále vzbuzují laskominy šťavnaté nabídky hmotných odměn těm, kdo se dají do otrocké služby mocných světa. Prodat svobodu za hrnec masa, to je stálé pokušení, které doprovází člověka na jeho cestě za svobodou svědomí.
I mezi námi se dosud vyskytují modly. I dnes se uctívá „zlaté tele", peníze, mamon. Je mezi námi Venuše - bohyně nevázané pohlavnosti - jakoby tyto rozkoše tvořily jediný smysl a cíl života. Pohybuje se mezi námi Fortuna, bohyně sázkařů. Najde se mezi námi mnoho bůžků a model. Proto i nám platí strohý příkaz: „Nebudeš mít jiného boha, kromě mne!" Jakým jen otrokem modly je lakomec! Jakým otrokem je sukničkář! Jaká pouta se lámou tam, kde člověk srdcem pochopí osvobodivý smysl tohoto prostého příkazu.

Jak tedy máme žít podle 1. přikázání?
1. Jde tu o to, abychom před Bohem neuhýbali, ale abychom ho hledali. Abychom o něm přemýšleli a ve svém životě s Bohem počítali a nežili jako praktičtí pohané. Abychom ve všech situacích a událostech hledali Boží otcovskou ruku, která nás chrání, Boží prst, který nám ukazuje smysl a cíl našeho života.
2. Víra v jednoho Boha nás sjednocuje do společenství věřících - do církve. Církev, to je dnešní lid Boží putující pouštěmi dnešního světa z egyptského otroctví do svobody Božího království.
3. Jde tu o to, abychom se naučili žít beze strachu z různých tajemných sil, mocí, strašidel a model. Abychom se nebáli moci hvězd ani moci člověka. Abychom se nebáli o své peníze ani o své hračky a zábavy a potěšení. Kdo se nedrží Boha, stane se otrokem věcí a otrocký život je ve strachu. Kdo se drží Boha, ten každý den přijímá a žije jako Boží dar, ten žije bez otrockého strachu.
4. Jde tu o to, abychom uměli Bohu denně děkovat za vše dobré. V důvěrné, láskyplné a děkovné modlitbě je nejvyšší naplnění prvního přikázání.

Najdou se lidé, kteří říkají: „Já do kostela nechodím - modlit se můžu všude." Jenže je tu zkušenost, že kdo přestane chodit do společenství věřících a modlících se lidí v kostele, ten se brzo přestane modlit vůbec.
Najdou se lidé, kteří říkají: „Já se ústy nemodlím. Mou modlitbou je má práce." Dobrá věc - konat práci jako modlitbu, s láskou, což o to, jenže nebude dlouho práce modlitbou tomu, kdo se nepomodlí ráno a večer. Copak to je normální, nepozdravit se ráno s domácími, neusmát se na ně, neříct jim slovíčko? Neříci si večer dobrou noc? Tak to dělají ti, co se nemají rádi, ti co spolu nemluví. A kdo má rád Boha Otce - jak může vstávat, jak může lehat bez slovíčka pozdravení? Modlitba je živý projev víry a lásky. Kde modlitba není - jaká víra, jaká láska!

 

(2. část)

„Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, nebo dole na zemi, nebo ve vodách, v podzemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět, ani tomu sloužit. Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující." (5 Mojž 5,8-9)
Tento příkaz mají někteří křesťané (pravoslavní, anglikáni, evangelíci...) jako druhé přikázání desatera. U nás, katolíků, zůstalo dozvukem prvního přikázání, ale ve zpovědních zrcadlech po něm nenajdeme ani stopy.
Neuděláš si modlu! Zákaz směroval původně do pohanského světa, kde se stavěly sochy model, kde se věřilo, že božstvo je nejmocněji přítomno tam, kde stojí socha. Ale v zákaze zpodobování nejde jen o sochy model. Je to zákaz zpodobování i samého Hospodina. Každý obraz Boha, který si vytvoří člověk, je omezením Hospodinovy velikosti. Bůh je vždycky větší.
My už víme, že je jeden Bůh.  Ale nepraví bohové nejsou tak mrtví, jak se zdá - ani v srdcích věřících lidí. Nepraví bohové byli nejhoršími nepřáteli rodícího se křesťanství, a jsou nejhoršími nepřáteli i křesťanství dnešního.
Ten nejstarší nepravý bůh vznikl z člověkova strachu. Je to bůh magie. Měl mnoho jmen: Baal, Moloch, ale vždy je stejný: je to hrozivá, neurčitá, beztvará moc, kterou si musíš naklonit obřady, obětmi, zaklínáním. Taková víra je pak opravdu opiem lidstva, jak kdysi tvrdil Karel Marx.
Pak jsou tu pohanští přírodní bohové jako Zeus, Dionýsos, Šiva, a mnozí jiní, v nichž začalo svítat tušení o velikosti Stvořitele. V jejich stínu se zrodila moudrost Platonova a Buddhova, ale také bída, ponižování a vykořisťování člověka v indickém kastovnictví.
Typickým znakem magického náboženství je strach. Kristus znovu a znovu vytýká apoštolům: „Malověrní, proč se tolik bojíte?" (Mk 4,40).
I dnes musíme stále znovu kriticky přezkoumávat nové představy o Bohu. Tam, v našem myšlení, v naší představivosti, vzniká náš obraz, který si o Bohu děláme. Tam začíná to hrozné nebezpečí, že opravdu zbožný člověk bude celý život sloužit bohu, který je jeho modlou, jeho výtvorem.
Musíme se například osvobodit od falešné představy Boha všemohoucího. Ano, tak se modlíme ve vyznání víry, ale všemohoucnost Boží není totožná s představou jakéhosi světového superdiktátora, který svévolně může dělat všechno a je proto za všechno dění na světě odpovědný. Taková hrozná představa o Boží všemohoucnosti je kořenem moderního ateizmu: jak věřit v Boha, který může zabránit zlu a neudělá to?
Ve svém Synu se nám Bůh představil ne jako všemocný Diktátor, který vládne silou, ale jako bezmocné Dítě, které získává láskou. Jako ten, který se v pokušení na poušti výslovně vzdává použití své moci a násilí. Jako ten, který nepoužívá násilí ani na kříži, když ho chtějí zabít.
Musíme se osvobodit i od falešné představy Boha - četníka, mstitele, hlídače, který stále sleduje člověka, aby ho mohl potrestat nemocemi, trápením, smrtí, peklem.

Musíme se osvobodit od představy Boha podobného duchu z Aladinovy lampy. Přivoláš ho modlitbičkou, když ho potřebuješ, aby ti pomohl složit zkoušku, vyhrát spor či válku.
Měli bychom tu ještě mluvit o mnoha falešných představách, např. o podobě Boha sentimentálního, sladkobolně kýčovitého pánbíčka. Měli bychom mluvit o modlách ateistů - neboť modly Státu, Strany, Vlasti, Peněz, Sexu lze uctívat i bez víry v Boha. Náboženství tu nahrazuje ideologie té či oné strany. Naše generace zažila na své kůži hrůzy takové modloslužby.
Nikoho nezachrání před těmito modlami, že se stane ateistou. Kdo nenalezne pravého Boha, zbožští si cokoliv. Kdo se nenaučí modlit, bude vyhledávat snění vyvolané drogou.
Proto je pro nás důležité, jak nám Boha ukazuje Bible, jeho slovo, co nám tedy on sám o sobě vzkazuje. A hlavně to, co o Otci říká jeho Syn. Jedině tak se křesťan může uchránit otroctví modloslužby. Ale všimněme si dobře: Biblické obrazy Boha nás nevedou k poznání Boha, vedou nás k setkání s Ním, ke společenství s živým Bohem.
Bůh bible má tvář Ježíšovu. Představuje se obrazem milujícího. O moci a bezmoci zamilovaného vypovídá nejlépe ona pohádka o mocném králi, kterého poslouchalo množství vojáků, poddaných, sluhů a služebných. Ten král se zamiloval do pastýřky. Jako zamilovaný nemohl použít násilí, aby ho také milovala. K čemu by mu byla moc? Vždyť milovat lze jen ve svobodě. Láska milujícího je zárukou svobody milované.

Tak to platí i mezi Bohem a člověkem. Evangelia nás uvádějí do vesmíru lásky. U každého člověka riskuje Bůh odmítnutí: člověk se může uzavřít Boží lásce. Může kolem sebe stavět pekelné hradby zloby, kterými se uzavírá před vanutím Ducha lásky. A ve světě tolik zla proto, že tolik lidí se Bohu brání, aby skrze ně působil. Proto pláče milující Ježíš nad milovanými Jeruzalémy světa.

Když uvážíme, ke kolika falešným představám může vést mluvení o Bohu, nedivíme se, že velcí světci nabádali, abychom se místo mluvení o Bohu učili raději mlčení před Bohem. Abychom se k Bohu blížili spíš srdcem, zážitkem, než rozumem. A zážitky děláme ne ve vědeckých laboratořích - tam je místo pro pokusy - zážitky děláme ve svém životě. V pohlížení, v nazírání, tehdy, když zažijeme dotek otcovské Boží lásky. Když uvidíme v jeslích či na kříži živého bratra Ježíše. Když se otevřeme vanutí Božímu, hlasu svědomí.

8. Jak své kázání otec Simajchl  shrnul:

V prvním přikázání nejde jen o to, abychom nevěřili pověrám, nezapalovali lampičky modlám. Jde i o to, abychom stále opravovali své dětinské a falešné představy o Bohu. A především jde o to, abychom uvěřili v jednoho Boha, Otce lidumilného a žili bez bázně a ve svobodě. Abychom přijali za učitele svého života Ježíše Krista a drželi se jeho slova. Abychom se otevřeli Božímu Duchu a žili pokojně, v pravdě a lásce Božích dětí.

 

9. Co si máme zapamatovat:

Já jsem Pán, tvůj Bůh:

Nemusíš se bát temných sil, osudu. Drž se Boha a budeš svobodný.
Víra v jednoho Boha nás sjednocuje do společenství věřících - do církve.

Věřím v Boha, který miluje člověka.

Bůh je vždy větší, než všechny lidské představy.

 

10. Práva dětí Božích - co nemusíš a co se můžeš opřít:

Ty moje dítě: Nemusíš se bát moci hvězd, ani kouzel člověka, ani strašidel, ani osudu.

Já, tvůj Otec, chci být tvým pomocníkem: Drž se mne a budeš svobodný.

Ty moje dítě: Nemusíš si o mně dát nic namlouvat od těch, kdo o mně moc mluví a předstírají, že vědí, jaký jsem.

Já, tvůj Otec, chci být tvým učitelem ve svém Synu: Drž se jeho slova a budeš žít v pravdě.

Komentáře:

přidej komentář

Dnes je 19. listopadu 2019

svátek má Alžběta

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT COKOLI Z TĚCHTO STRÁNEK 

K DOBRÉMU ÚČELU