Poutník Jan

Úvod
VÍRA PRO HLEDAJÍCÍ
12 článků Apoštolského vyznání víry

12 článků Apoštolského vyznání víry

25.10.2015 - víra pro hledající

Promluvy při pěší pouti na Velehrad L.P. 2013

1. článek víry "VĚŘÍM V BOHA, OTCE VŠEMOHOUCÍHO, STVOŘITELE NEBE I ZEMĚ"

2. článek víry "VĚŘÍM I V JEŽÍŠE KRISTA, SYNA JEHO JEDINÉHO, PÁNA NAŠEHO"

3. článek víry "JEŽÍŠ KRISTUS BYL POČAT Z DUCHA SVATÉHO A NARODIL SE Z MARIE PANNY"

4. článek víry "JEŽÍŠ KRISTUS TRPĚL POD PONTSKÝM PILÁTEM, BYL UKŘIŽOVÁN, ZEMŘEL A BYL POHŘBEN"

5. článek víry "JEŽÍŠ KRISTUS SESTOUPIL DO PEKEL, TŘETÍHO DNE VSTAL Z MRTVÝCH"

6. článek víry "JEŽÍŠ VSTOUPIL NA NEBESA, SEDÍ PO PRAVICI BOHA, OTCE VŠEMOHOUCÍHO"

7. článek víry "ODTUD PŘIJDE SOUDIT ŽIVÉ I MRTVÉ"

8. článek víry "VĚŘÍM V DUCHA SVATÉHO"

9. článek víry "VĚŘÍM VE SVATOU CÍRKEV OBECNOU"

10. článek víry "VĚŘÍM V ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ"

11. článek víry "VĚŘÍM VE VZKŘÍŠENÍ TĚLA"

12. článek víry "VĚŘÍM V ŽIVOT VĚČNÝ"

Ke každému z 12 článků víry

1. Nejprve si vyslechneme Slovo Boží.
2. Pak si řekneme, jak se církev modlí ve vyznání APOŠTOLSKÉM.
3. Hned na to ve vyznání NICEJSKOCAŘIHRADSKÉM, abychom si je mohli srovnat.
4. Přečteme si příběh
5. Poslechneme si základní body z katechismu k tomu článku víry.
6. Pak si poslechneme příběh z knížečky, kterou k roku víry vydali v blanenském děkanství a kde jsou zážitky s Bohem od kněží a věřících.
7. Tím bude všechno OK a my také budeme O.K. = opakovat katechismus.
8. Nakonec se pomodlíme apoštolské vyznání (před přestávkou) a nicejskocařihradské (na závěr dopolední části). Po čtení ze života sv. Metoděje se pomodlíme modlitbu k 1150. výročí:

"Bože, tys poslal našim předkům svaté Cyrila a Metoděje, aby jim hlásali evangelium slovanským jazykem. Dej, ať i my přijímáme s radostí tvé poselství, řídíme se jím ve svém životě a na jejich přímluvu ať jsme všichni spojeni v jednotě víry a lásky. Amen."

Ráno probereme dva články víry, mezi nimi bude POVINNÁ PŘESTÁVKA, odpoledne jeden článek víry a přidáme jednu kapitolu z knihy p. prof. Petra Piťhy: SLYŠTE SLOVO A ZPÍVEJTE PÍSEŇ, kde si dočteme život sv. Metoděje po smrti jeho bratra sv. Cyrila.

Upozorňuji jen, že na začátku pouti budou promluvy delší, pak s postupující únavou čím dál kratší.

VYZNÁNÍ VÍRY (KRÉDO)

APOŠTOLSKÉ VYZNÁNÍ VÍRY:

1. Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země.
2. I v Ježíše Krista, Syna jeho Jediného, Pána našeho;
3. jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny,
4. trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest;
5. sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých;
6. vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího;
7. odtud přijde soudit živé i mrtvé.
8. Věřím v Ducha Svatého,
9. svatou církev obecnou, společenství svatých,
10. odpuštění hříchů,
11. vzkříšení těla
12. a život věčný. Amen.

NICEJSKO-CAŘIHRADSKÉ VYZNÁNÍ VÍRY:

1. Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného.
2. Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem: skrze něho všechno je stvořeno.
3. On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem.
4. Byl za nás ukřižován, za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben.
5. Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma.
6. Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce.
7. A znovu přijde, ve slávě, soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce.
8. Věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků.
9. Věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev.
10. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů.
11. Očekávám vzkříšení mrtvých
12. a život budoucího věku. - Amen.

1. článek víry "VĚŘÍM V BOHA, OTCE VŠEMOHOUCÍHO, STVOŘITELE NEBE I ZEMĚ"

Vyslechněme Slovo Boží z knihy proroka Izaiáše:

"Obraťte se ke mně a dojdete spásy, všechny končiny země. Já jsem Bůh a jiného už není ... Přede mnou poklekne každé koleno a každý jazyk bude mluvit: "Jenom v Hospodinu - řekne o mně - je spravedlnost i moc" (Iz 45,22-24).

Jak se Církev modlí

VE VYZNÁNÍ APOŠTOLSKÉM:

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země.

VE VYZNÁNÍ NICEJSKOCAŘIHRADSKÉM:

Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného.

Když se někde stane něco mimořádného, nějaký div či dokonce zázrak, všichni se tam hrnou. Stává se to výjimečně, ale už to, že vůbec jsme, že žijeme, je velký div, přímo zázrak. Někdy nás to ani nenapadne, jak ukazuje

příběh s názvem DOMEK

Jeden muž, který žil ve městě, se rozhodl prodat svůj venkovský domek, zděděný po rodičích. Náhodou potkal svého přítele novináře, jehož koníčkem byla i poezie, a požádal ho, aby mu pomohl napsat inzerát, který by dal do novin nebo na internet. „Chci prodat svůj barák na venkově, ten, co ho taky znáš. Napsal bys mi pro to dobrý inzerát?" A básník napsal: „ Prodám krásné stavení, u něhož po ránu zpívají ptáci, obklopuje ho zeleň lesíka a na zahradě osvěžuje pohled i vzduch jiskřivá a průzračná voda protékající bystřiny. Dům bývá zalit vycházejícím sluncem a zároveň nabízí k odpočinku stín verandy. Večery s jemným cvrkotem cvrčků tam oblažuje pohled na hvězdy." Za nějaký čas potkal básník onoho přítele a ptal se ho: „ Tak co, prodal jsi ten domek?" „ Ne," zněla odpověď. „ Rozmyslel jsem si to. Když jsem četl inzerát, který jsi napsal, uvědomil jsem si, že vlastním poklad." Často podceňujeme dobré věci a honíme se za klamavými vidinami, které září v televizi. Raději se dívej kolem sebe a važ si toho, co máš. Uvědom si, jakou cenu pro tebe má tvůj dům, tví drazí, přátelé, na které se můžeš spolehnout, vědomosti, jež jsi získal, dobré zdraví a všechny krásné věci života, které jsou tvým nejcennějším pokladem.

Dodatek:

Všem je jasné, že divy a zázraky může udělat jen někdo velmi mocný. Někteří si myslí, že nejmocnější je příroda, jiní říkají, že něco nad námi musí být. Křesťané věří v jednoho Boha a vyjadřují to ve vyznání víry. Jeho první článek zní: "VĚŘÍM V BOHA, OTCE VŠEMOHOUCÍHO, STVOŘITELE NEBE I ZEMĚ"

Katechismus katolické církve nám říká:

228

"Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin Jediný" (Dt 6,4; Mk 12,29). "Svrchované Bytí musí být nezbytně jediné, to je bez čehokoli rovnocenného. Není-li Bůh jediný, není to Bůh."

229

Víra v Boha nás vede k tomu, abychom se k němu obraceli jako ke svému prvopočátku a ke svému poslednímu cíli a ničemu nedávali před ním přednost a ničím jej nenahrazovali.

230

Přestože se Bůh zjevuje, zůstává nevýslovným Tajemstvím: "Kdybych ho pochopil, nebyl by to Bůh".

261

Tajemství Nejsvětější Trojice je ústřední tajemství víry a křesťanského života. Jen Bůh sám je může dát poznat tím, že se zjevuje jako Otec, Syn a Duch svatý.

262

Vtělení Božího Syna zjevuje, že Bůh je věčný Otec a že Syn je soupodstatný s Otcem, totiž že je v něm a s ním jediný Bůh.

263

Seslání Ducha svatého, kterého Otec posílá jménem Syna a kterého Syn posílá "od Otce" (Jan 15,26 ), zjevuje, že je s nimi jediný Bůh. "S Otcem i Synem je uctíván a oslavován".

264

"Duch svatý vychází hlavně z Otce a protože Otec ho od věčnosti dává Synu, vychází z Otce i Syna společně".

315

Stvořením světa a člověka Bůh vydal první a všeobecné svědectví o své všemohoucí lásce a o své moudrosti, a první zvěst o svém "plánu blahovůle", který vrcholí v novém stvoření v Kristu.

321

Boží prozřetelnost spočívá v opatřeních, kterými Bůh s moudrostí a láskou vede všechny tvory k jejich konečnému cíli.

324

Zůstává tajemstvím, že Bůh dopouští fyzické i mravní zlo; avšak Bůh je osvětluje ve svém Synu, Ježíši Kristu, který zemřel a vstal z mrtvých, aby přemohl zlo. Víra nám dává jistotu, že Bůh by nedopustil zlo, kdyby ze samého zla nevytěžil dobro a to cestami, které poznáme plně až ve věčném životě.

350

Andělé jsou duchoví tvorové, kteří neustále oslavují Boha a slouží jeho spásonosným plánům a v jejich rámci jiným tvorům:

382

Člověk je "jednota duše a těla". Učení víry tvrdí, že duchová a nesmrtelná duše je stvořena přímo Bohem.

383

"Bůh nestvořil člověka, aby ho ponechal samotného: od počátku 'je stvořil jako muže a ženu' (Gn 1,27) a jejich spojením vzniká první forma osobního společenství".

384

Zjevení nám dává poznat stav původní svatosti a spravedlnosti muže i ženy před hříchem! Štěstí jejich života v ráji vyplývalo z jejich přátelství s Bohem.

413

"Bůh neučinil smrt, ani se netěší ze zahynutí živých ... smrt vešla do světa ďáblovou závistí" (Mdr 1,13; 2,24).

414

Satan nebo ďábel a ostatní zlí duchové jsou padlí andělé, protože svobodně odmítli sloužit Bohu a jeho plánu. Jejich volba proti Bohu je definitivní. Snaží se strhnout člověka do své vzpoury proti Bohu.

415

"Člověk byl od Boha stvořen ve stavu svatosti. Vlivem svodů zlého ducha však na samém počátku dějin zneužil své svobody, pozdvihl se proti Bohu a zatoužil dosáhnout cíle svého života mimo Boha".

416

Adam jako první člověk ztratil kvůli svému hříchu prvotní svatost a spravedlnost, jež dostal od Boha nejen pro sebe, nýbrž pro všechny lidské bytosti.

417

Adam a Eva předali svému potomstvu lidskou přirozenost poraněnou jejich prvním hříchem a tedy zbavenou prvotní svatosti a spravedlnosti. Tato ztráta se nazývá "prvotní hřích".

418

Následkem prvotního hříchu je lidská přirozenost oslabená ve svých silách, podrobena nevědomosti, utrpení, moci smrti a náchylná ke hříchu (tento sklon se nazývá "žádostivost").

Kněží z blanenského děkanství k tomu v roce víry napsali:

Před výstavou o době lucemburských králů na hradě pražském přijel právě odtamtud odborník dojednat zápůjčku Velkomeziříčské Madony, která z té doby pochází. Po vyřízení všech složitých papírů a sjednání záruk pro tak vzácný kus mi říká s velkou touhou: „Rád bych se na ni ještě teď chvilku podíval. Umožníte mi to?" „Ano, jistě," řekl jsem mu, ale v duchu mě napadlo: Teď to praskne. Taková vzácnost a my ji necháváme v otevřeném kostele, zabezpečeném jen šňůrami a houkačkou. (Ta by sice při překročení šňůry začala houkat , ale než by tam někdo z fary doběhl, zloděj odnese v klidu, co chce.) Bylo před polednem, když jsme vstoupili do kostela. V zadní lavici se právě usebraně modlil starší muž. Odborník mi potichu a uznale říká: „Vidím, že máte zajištěný stálý dozor, to je správné."

Bože, děkuji ti, že nás nikoho nikdy nepodrazíš. Děkuji ti za vše, cos mi dal i vzal, co mi dáváš i co mi bereš. Buď tvoje jméno pochváleno.

Vše je O.K., proto si Opakujeme Katechismus:

228

229

Víra v Boha nás vede k tomu, abychom se k němu obraceli jako ke svému prvopočátku a ke svému poslednímu cíli a ničemu nedávali před ním přednost a ničím jej nenahrazovali.

230

Přestože se Bůh zjevuje, zůstává nevýslovným Tajemstvím: "Kdybych ho pochopil, nebyl by to Bůh".

261

Tajemství Nejsvětější Trojice je ústřední tajemství víry a křesťanského života. Jen Bůh sám je může dát poznat tím, že se zjevuje jako Otec, Syn a Duch svatý.

262

Vtělení Božího Syna zjevuje, že Bůh je věčný Otec a že Syn je soupodstatný s Otcem, totiž že je v něm a s ním jediný Bůh.

263

Seslání Ducha svatého, kterého Otec posílá jménem Syna a kterého Syn posílá "od Otce" (Jan 15,26 ), zjevuje, že je s nimi jediný Bůh. "S Otcem i Synem je uctíván a oslavován".

264

"Duch svatý vychází hlavně z Otce a protože Otec ho od věčnosti dává Synu, vychází z Otce i Syna společně".

315

321

Boží prozřetelnost spočívá v opatřeních, kterými Bůh s moudrostí a láskou vede všechny tvory k jejich konečnému cíli.

324

350

Andělé jsou duchoví tvorové, kteří neustále oslavují Boha a slouží jeho spásonosným plánům a v jejich rámci jiným tvorům:

382

Člověk je "jednota duše a těla". Učení víry tvrdí, že duchová a nesmrtelná duše je stvořena přímo Bohem.

383

"Bůh nestvořil člověka, aby ho ponechal samotného: od počátku 'je stvořil jako muže a ženu' (Gn 1,27) a jejich spojením vzniká první forma osobního společenství".

384

Zjevení nám dává poznat stav původní svatosti a spravedlnosti muže i ženy před hříchem! Štěstí jejich života v ráji vyplývalo z jejich přátelství s Bohem.

413

"Bůh neučinil smrt, ani se netěší ze zahynutí živých ... smrt vešla do světa ďáblovou závistí" (Mdr 1,13; 2,24).

414

415

416

Adam jako první člověk ztratil kvůli svému hříchu prvotní svatost a spravedlnost, jež dostal od Boha nejen pro sebe, nýbrž pro všechny lidské bytosti.

417

Adam a Eva předali svému potomstvu lidskou přirozenost poraněnou jejich prvním hříchem a tedy zbavenou prvotní svatosti a spravedlnosti. Tato ztráta se nazývá "prvotní hřích".

418

Následkem prvotního hříchu je lidská přirozenost oslabená ve svých silách, podrobena nevědomosti, utrpení, moci smrti a náchylná ke hříchu (tento sklon se nazývá "žádostivost").

Pomodleme se APOŠTOLSKÉ vyznání víry:

2. článek víry "VĚŘÍM I V JEŽÍŠE KRISTA, SYNA JEHO JEDINÉHO, PÁNA NAŠEHO"

Vyslechněme Slovo Boží z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům:

"Když se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny" (Gal 4,4-5).

Jak se Církev modlí

VE VYZNÁNÍ APOŠTOLSKÉM:

Věřím .......

I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho,

VE VYZNÁNÍ NICEJSKOCAŘIHRADSKÉM:

Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího,

který se zrodil z Otce přede všemi věky:

Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha,

zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem:

skrze něho všechno je stvořeno.

Bůh je neviditelný, nelze si ho ohmatat, proto mnozí odmítají všechno, co je spojené s vírou a dokonce pyšně křičí: Jáááá věřím jenom tomu, co vidím. Úplně zapomenou, že člověk, který už něco uviděl, tomu vlastně věřit nemůže právě proto, že už to vidí.

Přitom je tolik věcí, které si nemůžeme ohmatat ani přesně prohlédnout a přitom skutečně jsou, jak to ukazuje

příběh s názvem IDEÁL

Mudrc učil, že není možné žít bez ideálu, cíle a vysněné představy. Když chtěl vysvětlit jednomu neohroženému mladíkovi nezbytnost vysněné představy, ukázal na modravou linii horizontu a řekl mu: „Až tam musíš dojít. To je tvůj cíl!" Mladík vyskočil a rychle vyrazil. Dospěl k prvním kopcům, ale modravá linie se posunula za hřeben hor. Mladík se znovu vydal na cestu, ale modravá linie byla za horami na konci rozlehlé roviny. Zklamaně se vrátil k mudrci. „Jak pokročím o deset kroků, horizont se posune o deset kroků dál. Cesta je sice dlouhá, ale já tam nedojdu." „Ano, správně!" „ K čemu je tedy dobrá vysněná představa?" „Abychom kráčeli dopředu."

Dodatek:

Pán Ježíš není vysněná představa, v něm se neviditelný Bůh stal člověkem, se vším všudy i s plenkami, které Ježíšek potřeboval, i se slinami, když na něho plivali, i s krvavými ranami, když za nás trpěl. Proto nejsme snílci, díky tomu, že Pán Ježíš - Boží Syn, přijal skutečné lidské tělo, jak vyznáváme v 2. článku víry: "VĚŘÍM I V JEŽÍŠE KRISTA, SYNA JEHO JEDINÉHO, PÁNA NAŠEHO"

Katechismus katolické církve nám říká:

452

Jméno "Ježíš" znamená "Bůh zachraňuje". Dítě narozené z Panny Marie je pojmenováno "Ježíš", "neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů" (Mt 1,21): "Není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni" (Sk 4,12).

453

Jméno "Kristus" znamená "Pomazaný", "Mesiáš". Ježíš je Kristus, neboť Bůh ho obdařil Duchem svatým a mocí" (Sk 10,38). On je ten, který měl přijít, "to, v co doufá Izrael" (Sk 28,20).

454

Jméno "Boží Syn" znamená jedinečný a věčný vztah Ježíše Krista k Bohu, jeho Otci: on je Otcův jednorozený Syn a sám Bůh. Věřit, že Ježíš Kristus je Boží Syn je podmínkou k tomu být křesťanem.

455

Jméno "Pán" znamená božskou svrchovanost. Vyznávat nebo vzývat Ježíše jako Pána, znamená věřit v jeho božství. "Nikdo nemůže říci 'Ježíš je Pán', než v Duchu svatém" (1 Kor 12,3).

Kněží z blanenského děkanství k tomu v roce víry napsali:

Do diáře se vejde mnoho akcí, snadno se píšou, ale někdy je obtížné je také uskutečnit. Co si naplánuji na hodinu, trvá dvě, když mám za dvě hodiny napsat článek, nic mě nenapadá a ve chvíli, kdy bych měl hotový text odeslat, nemám ani řádek, a k tomu se nahrnou neplánované návštěvy, telefonáty nebo pohřby. Někdy už je toho tolik, že pořád něco dělám a nemám čas se zastavit, srovnat si všechno v hlavě a probrat to s Nejvyšším nadřízeným. Dělám vše jaksi mechanicky a nemám čas to prožívat, radovat se z podařeného a hledat, jak napravit nepodařené.

Před několika lety jsem si začal klást otázku, jestli jsem ještě věřící, nebo jen jako duchovní řemeslník uspokojuji náboženské potřeby věřících. Tehdy jsme byli s farníky na pouti na Lomečku. Byla tam zrovna nějaká sláva, plno lidí, mši venku před kostelem sloužil pan kardinál. Oblékal jsem se ke mši, ale kdosi mě poslal zpovídat na lavičku za kostelem. Myslel jsem, že stihnu i mši, ale kajícníků bylo tolik, že se to nepodařilo. Začalo pršet a déšť postupně nabýval na síle. Vytáhl jsem deštník a zpovídal dál. Poslední kajícník odešel půl hodiny po mši.

Teprve v té chvíli jsem si všiml, že stojím po kotníky ve vodě, která stékala do prohlubně vytvořené před lavičkou tisíci nohou odpočívajících poutníků. Během zpovídání jsem vůbec nevnímal, že mi teče do bot. Vylil jsem vodu, vyždímal ponožky, a domů jsem se vracel přesvědčen o tom, že to s tou mojí farářskou vírou není tak zlé, jak jsem si ještě ráno myslel.

Vše je O.K., proto si Opakujeme Katechismus:

452

453

454

455

Pomodleme se NICEJSKOCAŘIHRADSKÉ vyznání víry:

3. článek víry "JEŽÍŠ KRISTUS BYL POČAT Z DUCHA SVATÉHO A NARODIL SE Z MARIE PANNY"

Vyslechněme Slovo Boží z evangelia svatého Lukáše:

"Jak se to stane, vždyť muže nepoznávám?" "Sestoupí na tebe Duch svatý" (Lk 1,34-35).

Jak se Církev modlí

VE VYZNÁNÍ APOŠTOLSKÉM:

Věřím i v Ježíše Krista, ................. jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny.

VE VYZNÁNÍ NICEJSKOCAŘIHRADSKÉM:

On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe.

Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem.

Spojit to Boží tedy neviditelné a s lidským tělem, které je viditelné, to je velice těžký úkol, to se nedá srovnat se studeným ohněm, který vymysleli cirkusáci, aby pak mohli předvádět, jak ochočená šelma skáče skrz hořící kruh. To vyžadovalo víc než nejlepší lidský důvtip, kterého je také zapotřebí, jak ukazuje příběh s názvem SAMURAJ A RYBÁŘ

Jeden samuraj přijel k rybáři pro peníze, které mu dříve půjčil. Jelikož chudý rybář neměl čím zaplatit, uprchl a před samurajem, který byl známý svou zlou povahou, se snažil ukrýt. Když ho samuraj nenašel v domě, hledal ho po celé vsi. Byl stále zuřivější, neboť mu došlo, že se rybář před ním skrývá.

Před setměním jej nakonec našel na dně rokle. Rozzlobeně tasil meč a zakřičel: „Co mi povíš?" Rybář odpověděl: „Než mě zabijete, rád bych vám něco řekl," pravil rybář pokorně. Samuraj na to: „Ty nevděčníku! Půjčil jsem ti peníze, když jsi je potřeboval, dal jsem ti rok na splacení dluhu, a ty se mi teď takto odměňuješ! Mluv, než si to rozmyslím." „Je mi to líto," řekl rybář. „Chci jen říci, že jsem se zrovna naučil umění prázdné ruky a první příkaz je: Když ukážeš ruku, zadrž hněv; když ukážeš hněv, zadrž ruku. Samuraj zůstal zaraženě stát, když uslyšel ta slova z úst prostého rybáře. Zastrčil meč do pochvy a řekl: „Máš pravdu. Ale zapamatuj si, že se přesně za rok vrátím a bylo by lépe, kdybys měl peníze." Potom odjel.

Domů se vrátil už za noci. A jak bylo jeho zvykem, chystal jako vždycky přede dveřmi zavolat „Tak už jsem zpátky." Vtom si všiml pruhu světla vycházejícího z jeho pokoje. Zaostřil zrak a spatřil svou spící ženu a vedle ní nejasný obrys jiné osoby. Uvědomil si, užaslý a plný zlosti, že je to postava samuraje!

Uchopil meč a potichu se plížil ke dveřím ložnice. Zvedl meč a chystal se zaútočit, když si vzpomněl na rybářova slova: Když ukážeš ruku, zadrž hněv; když ukážeš hněv, zadrž ruku.

Vrátil se ke vchodu do domu a nahlas řekl: „Tak už jsem zpátky." Manželka vstala, otevřela dveře a vyběhla mu naproti spolu se samurajovou matkou oblečenou do pánských šatů. Oblékla si samurajský oděv, aby v době jeho nepřítomnosti zaplašila případné útočníky.

Rok, který dostal rybář na splacení dluhu, uběhl rychle. Samuraj opět podnikl dlouhou cestu. Rybář ho již čekal. Jakmile samuraje zahlédl, vyběhl mu vstříc a řekl: „Prožil jsem dobrý rok. Tady vracím, co vám dlužím, a navíc i s úroky. Ani nevím, jak vám poděkovat!" Samuraj položil muži ruku na rameno a řekl: „Peníze si ponechej. Nic mi nedlužíš. Dlužníkem jsem já. Vděčím ti za život své ženy."

Dodatek:

Lidský duch vítězí nad hmotou, to je nám jasné. Boží duch, tedy Duch Svatý dokázal, že Panna Maria počala a porodila Božího Syna, že mu dala tělo, jak se modlíme ve 3. článku vyznání víry

Katechismus katolické církve nám říká:

479

V čase stanoveném Bohem se jednorozený Syn Otce, věčné Slovo, to je Slovo a podstatný obraz Otce, vtělil: aniž by ztratil božskou přirozenost, přijal lidskou přirozenost.

480

Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk v jednotě své božské Osoby; proto je jediným Prostředníkem mezi Bohem a lidmi.

481

Ježíš Kristus má dvě přirozenosti, božskou a lidskou, ne smíšené, nýbrž spojené v jediné Osobě Božího Syna.

482

Protože je Kristus pravý Bůh a pravý člověk, má lidskou rozumovou schopnost a vůli, dokonale sladěné a podřízené jeho božské rozumové schopnosti a jeho vůli, kterou má společnou s Otcem a Duchem svatým.

509

Maria je opravdu "Matka Boží", protože je Matkou věčného Božího Syna, který je sám Bohem.

563

Ať už jsme pastýři nebo mudrci, zde na zemi se nemůžeme setkat s Bohem, leč že poklekneme před betlémskými jeslemi a budeme se mu klanět, skrytému ve slabém dítěti.

564

Ježíš nám dává příklad svatosti v každodenním životě rodiny a práce svou poslušností Marie a Josefa, stejně jako svou pokornou prací během dlouhých let v Nazaretě.

567

Nebeské království byla na zemi zahájeno Kristem. "Projevuje se lidem ve slovech, činech a přítomnosti Kristově". Církev je zárodek a počátek tohoto království. Jeho klíče jsou svěřeny Petrovi.

Věřící z blanenského děkanství k tomu v roce víry napsali:

Při brigádách na odvlhčování jedovnického kostela nebylo výjimkou, že se v sobotu sešlo i padesát brigádníků! Ukočírovat takovou sílu k smysluplnému využití, bylo velmi těžké. Bylo nutné vytvořit partu lidí, kteří by byli vždy k dispozici, věděli co a jak se má dělat a vedli akci ke zdárnému konci. To se podařilo. Vydatně pomáhali studenti, učni, důchodci a za minimální mzdu odvedli práci, kterou by renomované firmy nikdy neodvedli. Měl jsem možnost být u většiny těchto akcí. Byl jsem potěšen a nadšen z lidí se kterými jsem se při nich setkal. Ať už to byli zmínění studenti z obcí z celé farnosti, anebo ostatní občané. Všichni chtěli pro farnost něco udělat! Samozřejmě, že to byli a jsou věřící lidé a bylo to znát! Co slíbili, udělali, když nemohli, omluvili se, spolehnutí takřka stoprocentní. Pro mě to bylo a je i nadále velká vzpruha a radost se s takovými lidmi setkávat a mám dojem potvrzený letitou zkušeností, že i pro ostatní parťáky je to stejné. Jsou to lidé zkušení - vyškolení životem, prací a praxí! To ale nebrání a nebránilo tomu, aby své obzory dále rozšiřovali. Naším hlavní školitelem v oblasti odvlhčování byl pan Žurek z Brna - Kohoutovic. Bohu díky. Tak mohli Karel, Luba, Fana, Franta, Míra, Olda, Lojza, Pepa a další, vykonat pro farnost jedovnickou farnost mnohé věci. Pracovali jsme v Jedovnicích, v Ostrově u Macochy, Senetářově, Vilémovicích, Kotvrdovicích, několikrát ve Křtinách, Lažánkách i v Babicích nad Svitavou. Takovou ojedinělou akcí, byla oprava střechy kostela a hospodářských stavení fary v Jedovnicích, které nám poničila vichřice v červnu ze soboty na neděli v roce 2010. Naštěstí Luba posbíral strhané plechy ještě nad ránem, část jsme jich měli v zásobě, stejně tak i náhradní „bobrovku". Dostali jsme od pana děkana dispens, telefony drnčely, a ještě v neděli byly střechy obou objektů generálně opraveny! Sešlo se nás sedmnáct včetně dvou žen a amatérských horolezců.

Každý z nás je jiný a přece se rádi vidíme. Jiný byl i Pepa H., který nás předešel na věčnost, nepraktický, bez mužské síly, ale spolehlivý! Vždycky nám srdce poskočilo, když se po pěší túře „Jakubem" takřka přesně v 7.00 hod. objevil za hřbitovní zdí u kostela.

Naší odměnou kromě toho „kalorného", které za práci dostáváme, je především to, že jsme se mohli setkávat, vidět se, mluvit spolu a třeba se i přátelsky pošťuchovat. Poznali jsme mnohé krásné lidi, poznali jsme krásy lidské práce i umění, které z objektů, na kterých jsme pracovali, vyzařovalo a kterým nesly a nesou dědictví našich předků.

Byl jsem nadšen spoluprací učňů a studentů z jedovnické farnosti. Po mých zkušenostech ze sportu, kdy jsem se po léta setkával s mladými kluky, kteří mluvou a chováním zrcadlili domácí výchovu, vlastně nevýchovu, to pro mě bylo pohlazení po duši.

Je nám už dost roků a nevíme jak dlouho nám zdraví dovolí v naší činnosti pokračovat. Ať tak či onak, už jsme byli obdarováni, těmi lidmi o kterých jsem se zmínil a kteří v sobě nesou ducha víry. Bohu díky. Naše poděkování patří i našim ženám, protože bez jejich pochopení bychom nemohli dělat vůbec nic.

Vše je O.K., proto si Opakujeme Katechismus:

479

V čase stanoveném Bohem se jednorozený Syn Otce, věčné Slovo, to je Slovo a podstatný obraz Otce, vtělil: aniž by ztratil božskou přirozenost, přijal lidskou přirozenost.

480

Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk v jednotě své božské Osoby; proto je jediným Prostředníkem mezi Bohem a lidmi.

481

Ježíš Kristus má dvě přirozenosti, božskou a lidskou, ne smíšené, nýbrž spojené v jediné Osobě Božího Syna.

482

509

Maria je opravdu "Matka Boží", protože je Matkou věčného Božího Syna, který je sám Bohem.

563

Ať už jsme pastýři nebo mudrci, zde na zemi se nemůžeme setkat s Bohem, leč že poklekneme před betlémskými jeslemi a budeme se mu klanět, skrytému ve slabém dítěti.

564

Ježíš nám dává příklad svatosti v každodenním životě rodiny a práce svou poslušností Marie a Josefa, stejně jako svou pokornou prací během dlouhých let v Nazaretě.

567

Pomodleme se APOŠTOLSKÉ vyznání víry:

Pomodlíme se modlitbu k jubilejnímu roku:

Bože, tys poslal našim předkům svaté Cyrila a Metoděje ....

4. článek víry "JEŽÍŠ KRISTUS TRPĚL POD PONTSKÝM PILÁTEM, BYL UKŘIŽOVÁN, ZEMŘEL A BYL POHŘBEN"

Vyslechněme Slovo Boží z evangelia svatého Marka a Matouše:

"Ježíš byl zavržen od starších, velekněží a zákoníků" (Mk 8,31), kteří ho vydali "pohanům", aby se mu "posmívali, zbičovali ho a ukřižovali" (Mt 20,19).

Jak se Církev modlí

VE VYZNÁNÍ APOŠTOLSKÉM:

Věřím i v Ježíše Krista, který ......

Trpěl pod Pontským Pilátem, ukřižován, umřel a pohřben jest.

VE VYZNÁNÍ NICEJSKOCAŘIHRADSKÉM:

Byl za nás ukřižován, za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben.

Asi víme, že mnoho lidí se nechce dívat na kříž. Nevěrci proto, že odmítají Boha a tím i toho, kterého on poslal. Jinověrci mají námitky trochu jiné: Proč máme mít před očima Boha trpícího, poníženého, ukřižovaného mezi zločinci. Rádi by viděli Boha jako nevyššího a nejmocnějšího. I když se nám to na první pohled nezdá, nejmocnější však nemusí být zrovna ten, kdo krutě vládne, protože nejmocnější je láska, jak ukazuje

příběh s názvem POLÉVKA

Ve velké samoobslužné restauraci si jedna starší paní vzala u pultu velkou misku polévky, postavila ji na tác a po zaplacení položila tác na volný stolek. Kabelku si pověsila na opěradlo židle, chystala se, že se posadí a ochutná kouřící a voňavou polévku, když tu si uvědomila, že si zapomněla vzít lžíci. Nechala všechno, jak bylo, a zamířila k pokladně, kde byly lžíce uložené.

Když se vrátila, s překvapením spatřila, že na jejím místě sedí mladý černoch, který klidně pojídá její polévku. Žena zůstala zaraženě stát a pak se s netajeným rozhořčením posadila na sousední židli. Lžíci, kterou držela v ruce, ponořila pod nosem vetřelce do misky s polévkou. Mladík se usmál a pokračoval v jídle. Žena nabrala jednu lžíci polévky a také mladík si vzal jednu. Žena si pomyslela: „To je ale drzost! Kdybych tak měla víc odvahy! Vyhnala bych ho. Vždyť by k nám tyhle přistěhovalce neměli pouštět!"

A tak pokaždé, když si vzala lžíci polévky, si muž vedle ní, aniž by hnul brvou, nabral také. Pokračovali takhle až do chvíle, kdy v misce byl jen velmi malý zbytek polévky. Žena si pomyslela: „Teď chci opravdu vidět, co mi řekne, až bude polévka snědená." Mladík jí nechal poslední lžíci. Potom se zvedl, zdvořile pozdravil a odešel.

Žena se podívala na židli. Její kabelka zmizela. Zloděj! Byl to prachobyčejný zloděj. Rozhlížela se kolem sebe oklamaná, rozhněvaná, v obličeji celá rudá. Ale po mladíkovi ani stopy.

A pak, jak se tak dívala kolem, se hněv změnil ve zmatek a hluboký pocit trapnosti. Na vedlejším stole spatřila misku s polévkou bez lžíce; polévka už byla vystydlá. Na opěradle židle visela kabelka, tak jak ji tam nechala. Jak se styděla, když pochopila, co provedla, když si spletla stůl. Vždyť mladík, který jedl stejnou polévku, jakou si přinesla ona, se s ní vlastně rozdělil. Necítil pobouření, nadřazenost, nebyl nervózní na rozdíl od ní, která se ve své raněné pýše zesměšnila. Vzal to po dobrém.

Dodatek:

Ten černoch to udělal opravdu jako Ježíš, který přemohl zlo dobrem. On to největší zlo hřích a jeho následek smrt, přemohl tím, že obětoval dobrovolně to největší dobro svůj život, když, jak vyznáváme ve 4. článku víry, že trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, zemřel a byl pohřben."

Katechismus katolické církve nám říká:

619

" Kristus zemřel za naše hříchy podle Písma" (1 Kor 15,3).

620

Naše spása pochází z iniciativy Boží lásky k nám, protože "on si nás zamiloval a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy" (1 Jan 4,10). "Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou" (2 Kor 5,19).

621

Ježíš se dobrovolně obětoval za naši spásu. Tento dar předznamenává a předem uskutečňuje během Poslední večeře: "Toto je moje tělo, které se za vás vydává" (Lk 22,19).

622

V tomto spočívá Kristovo vykoupení: "přišel ... aby dal svůj život jako výkupné za mnohé" (Mt 20,28), to je, aby miloval "své až do konce" (Jan 13,1), aby byli "vykoupeni" ... "ze svého prázdného způsobu života", jak ho "zdědili po předcích" (1 Petr 1,18).

623

Poslušností své lásky k Otci "až k smrti na kříži" (Fil 2,8), Ježíš splní své smírné poslání trpícího Služebníka, který ospravedlní mnohé tím, že vezme na sebe jejich nepravost.

629

Ježíš "měl z milosti Boží zakusit smrt za všechny". Ten, který zemřel a byl pohřben, je opravdu Boží Syn, který se stal člověkem.

630

Během Kristova pobytu v hrobě, jeho božská Osoba zůstávala spojena jak s jeho duší, tak s jeho tělem, které však byly mezi sebou odděleny smrtí. A právě kvůli tomu mrtvé Kristovo tělo nepoznalo porušení.

Věřící z blanenského děkanství k tomu v roce víry napsali:

Bylo mi už skoro 39 let, když jsem poznala, že budeme mít čtvrté dítě. Byl to docela šok a přiznám se, že jsem si už připadala dost stará na podobné „kousky" v uvozovkách. V mém životě bylo dost převratných situací, také dost zdravotních problémů, a další těhotenství znamenalo novou zátěž. Využila jsem možnosti být sama v kostele, klečela jsem v lavici a snažila se modlit. Podotýkám znovu, že jsem byla v kostele sama.

Dost zoufale jsem volala k Pánu: „To přece po mě nemůžeš chtít, podívej se, jak jsem stará!" A najednou se, vlevo za mnou, ozval hlas, který řekl jedinou větu: "A kolik bylo Alžbětě?"

Rázem jsem díky Boží milosti pochopila, že dítě i já jsme v Božích rukou, že On o všem ví, přeje si to, a postará se. A také se postaral. Celé těhotenství proběhlo bez nejmenších komplikací, a když se naše Kačenka narodila, prožívala jsem počtvrté okamžik absolutního štěstí. V hlavě mi sám od sebe naskočil žalm: Chválíme Tě, Pane, neboť jsou úžasná Tvoje díla...

Jenže po několika hodinách se velmi silným krvácením ukázalo, že mi při porodu pětikilového dítěte praskla děloha. Zdravotnický personál se rázem dal do pohybu. S úsměvem jsem se dívala, jak kmitají, a v duchu jsem si pořád zpívala. V jednom okamžiku se mě lékařka starostivě zeptala, jak se cítím, a když jsem jí s úsměvem od ucha k uchu řekla, že dobře, stoupla si až úplně ke mně, málem se svým nosem dotýkala mého, a řekla: „JAK TO? Tak velká ztráta krve, a vy máte tlak lepší než já, pulzy naprosto předpisové, krevní obraz ukázkový,

JAK TO??"

...jak to? Přece: úžasná jsou Tvoje dílaJ

Vše je O.K., proto si Opakujeme Katechismus:

619

" Kristus zemřel za naše hříchy podle Písma" (1 Kor 15,3).

620

621

Ježíš se dobrovolně obětoval za naši spásu. Tento dar předznamenává a předem uskutečňuje během Poslední večeře: "Toto je moje tělo, které se za vás vydává" (Lk 22,19).

622

623

629

Ježíš "měl z milosti Boží zakusit smrt za všechny". Ten, který zemřel a byl pohřben, je opravdu Boží Syn, který se stal člověkem.

630

Pomodleme se APOŠTOLSKÉ vyznání víry:

STŘEDEČNÍ DOPOLEDNÍ PŘESTÁVKA

5. článek víry "JEŽÍŠ KRISTUS SESTOUPIL DO PEKEL, TŘETÍHO DNE VSTAL Z MRTVÝCH"

Vyslechněme Slovo Boží z 1. listu svatého apoštola Pavla Korinťanům:

"Odevzdal jsem vám především to, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písma a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písma, ukázal se Petrovi a potom Dvanácti" (1Kor 15,3-4).

Jak se Církev modlí

VE VYZNÁNÍ APOŠTOLSKÉM:

Věřím i v Ježíše Krista, který ......

Sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých.

VE VYZNÁNÍ NICEJSKOCAŘIHRADSKÉM:

Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma.

Proti věku není léku, čas pomalu hlodá a hlodá a my jsme každý den smrti blíž a ani si to neuvědomujeme, jak dosti drsně ukazuje

příběh s názvem ŽÁBA

Jedna žába si vesele skákala mezi kameny a stvoly trávy až k svěžím listům leknínů. Přitom sledovala hmyzí pár, který s bzučením létal kolem, a skok za skokem se dostala až k ohradě vedle statku. V jednom rohu objevila zvědavá žába hrnec. Vyskočila na okraj a zjistila, že hrnec je plný chladné, průzračné vody. „Báječný bazén, a celý jen pro mě!" pomyslela si. Vrhla se do vody a vystřídala všechny plavecké styly, které dokonale ovládala. Pak se začala ve vodě rozjařeně a bezstarostně šplouchat. Po chvíli nějaká nevšímavá ruka zažehla pod hrncem oheň. Voda se pomaloučku začala zahřívat. Najednou byla vlažná. Žábě to bylo příjemné. „Pořád lepší a lepší! Je to vyhřívaný bazén," a plavala si dál. Teplota začala stoupat. Voda byla teplá, poněkud teplejší, než by se to žábě zamlouvalo, ale příliš se s tím nezabývala; hlavně proto, že teplo ji postupně zmáhalo a uspávalo. Voda teď byla opravdu teplá až horká. Žábě to začalo být nepříjemné, ale byla tak zemdlená a otupená, že to snášela. Snažila se přizpůsobit a nedělala nic. Teplota vody byla stále vyšší, stoupala a stoupala. Ne prudce, ale postupně. Nakonec se žába uvařila a zahynula (NIKOLIV ZEMŘELA, JAK JE PSÁNO V KNIZE, ODKUD JSEM TO VYPSAL), aniž se pokusila dostat ven z hrnce. Kdyby byla žába skočila do hrnce s vodou zahřátou na padesát stupňů, byla by se vymrštila a vyskočila ven spásným skokem hodným olympijského rekordu. A pak by si vesele skákala dál. Ale stejně by jednou její život dohasl.

Dodatek:

Každý lidský život také skončí, všichni zemřeme, to je jisté. Pán Ježíš zemřel, byl skutečně mrtvý, jak můžeme jednoduše vyložit složitou část 5. článku víry, že sestoupil do pekel. To bylo v pátek. A třetího dne, tedy prvního po sobotě, už ho zase potkali živého. A to obojí společně vyznáváme v 5. článku víry.

Katechismus katolické církve nám říká:

636

Výrazem "Ježíš sestoupil do pekel" vyznání víry prohlašuje, že Ježíš skutečně zemřel, a že svou smrtí za nás přemohl smrt a ďábla, "který vládne smrti" (Žid 2,14).

637

Mrtvý Kristus sestoupil do místa pobytu mrtvých duší spojenou s jeho božskou Osobou. Otevřel brány nebes spravedlivým, kteří ho předešli.

656

Předmětem víry ve vzkříšení je událost historicky dosvědčená učedníky, kteří se skutečně setkali se Zmrtvýchvstalým a zároveň tajemně přesažná, poněvadž je vstupem Kristova lidství do Boží slávy.

657

Prázdný hrob a plátna na zemi samy o sobě znamenají, že Kristovo tělo uniklo poutům smrti a rozkladu Boží mocí. Připravují učedníky na setkání se Zmrtvýchvstalým.

658

Kristus "prvorozený z mrtvých" (Kol 1,18), je základem našeho vlastního vzkříšení, a to již nyní ospravedlněním naší duše, později oživením našeho těla.

Věřící z blanenského děkanství k tomu v roce víry napsali:

Když byla moje maminka malá (narodila se v roce 1898), v té době ženy pracovaly na poli a braly si s sebou svoje děti. Většinou pracovaly známé ženy společně a při práci si povídaly. Například okopávaly brambory na políčku jedné z nich, potom u druhé a další. Děti si mezi tím společně hrály.

Jednou ženy pracovaly na poli mé babičky. Náhle se přihnala bouřka. Maminky řekly dětem, aby šly napřed, že si vše posbírají a také hned půjdou.

Na naše pole se dalo jít po úzké pěšince, ale také širokou vozovou cestou, která místy vedla hlubokým úvozem, po obou stranách porostlým keři. Mezi dětmi byla také moje maminka a její o dva roky starší sestra Josefa, které říkali Pepino a jiné děti. Pepina byla z dětí nejstarší. Naše pole začíná úzkou mezí, která se postupně rozšiřuje do velké šíře. Ženy pracovaly asi uprostřed pole.

Děti běžely vedle meze po pěšince a ženy vyšly později a šly po vozové cestě úvozem. Když byly děti asi uprostřed cesty mezi naším polem a silnicí, bouřka už byla nad hlavou, uslyšela Pepina hlas, který volal: „Pepino, Pepino!" Obrátila se a viděla ruku, která na ni kyne. Protože dětem velela jako nejstarší, řekla: „Počkejte tady, nikam nechoďte, já se musím vrátit, maminka mně volá" a rychle se vracela zpět. Když došla na pole, nikoho tam nenašla a tak se vracela zpět k dětem. Když k nim docházela, obešla ji hrůza, protože uhodil blesk do jednoho z kaštanů, které rostly poblíž silnice u rybníka. Kaštan se roztříštil a hořel.

Když to uviděly maminky, které šly úvozem, začaly naříkat o svoje děti, protože ty by měly být právě v těch místech. Se strachem se blížily k silnici a v místech, kde se pěšinka setkává s vozovou cestou, se setkaly s dětmi. To bylo radosti!

V těch místech, kde Pepina viděla ruku, která na ni kyne, vyrostl smrk, který tam nikdo nesázel a roste tam stále. V okolí žádný smrk nerostl a do lesa je to daleko.

Vše je O.K., proto si Opakujeme Katechismus:

636

Výrazem "Ježíš sestoupil do pekel" vyznání víry prohlašuje, že Ježíš skutečně zemřel, a že svou smrtí za nás přemohl smrt a ďábla, "který vládne smrti" (Žid 2,14).

637

Mrtvý Kristus sestoupil do místa pobytu mrtvých duší spojenou s jeho božskou Osobou. Otevřel brány nebes spravedlivým, kteří ho předešli.

656

657

Prázdný hrob a plátna na zemi samy o sobě znamenají, že Kristovo tělo uniklo poutům smrti a rozkladu Boží mocí. Připravují učedníky na setkání se Zmrtvýchvstalým.

658

Kristus "prvorozený z mrtvých" (Kol 1,18), je základem našeho vlastního vzkříšení, a to již nyní ospravedlněním naší duše, později oživením našeho těla.

Pomodleme se NICEJSKOCAŘIHRADSKÉ vyznání víry:

6. článek víry "JEŽÍŠ VSTOUPIL NA NEBESA, SEDÍ PO PRAVICI BOHA, OTCE VŠEMOHOUCÍHO"

Vyslechněme Slovo Boží z evangelia svatého Marka:

"Když jim to Pán řekl, byl vzat vzhůru do nebe a usedl po pravici Boží" (Mk 16,19).

Jak se Církev modlí

VE VYZNÁNÍ APOŠTOLSKÉM:

Věřím i v Ježíše Krista, který ......

Vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího:

VE VYZNÁNÍ NICEJSKOCAŘIHRADSKÉM:

Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce.

Jistě bychom i my rádi viděli na vlastní oči živého Pána Ježíše. Toto bylo dopřáno 12 apoštolům, všem učedníkům i ženám po dobu 40 dnů. Pak vstoupil na nebe a slíbil, že s námi bude. Zdá se nám těžké tomu uvěřit, protože mnohokrát už jsme dali na různé sliby a byli jsme zklamáni. Ono totiž není tak těžké oklamat lidi, jak ukazuje

příběh s názvem OSLAVA NEDŮVĚRY

První školní den přinesl profesor do třídy velkou láhev. „Je naplněná parfémem," řekl studentům. „Chci změřit vnímání každého z vás. Jakmile ucítíte vůni parfému, zvedněte ruku." Potom láhev otevřel. Za chvíli se zvedly dvě ruce. A pak pět, deset, třicet... Nakonec byly všechny ruce nahoře. „Pane profesore, můžu otevřít okno?" zeptala se jedna studentka, které se z množství vůně zatočila hlava. Přidali se k ní další studenti. Těžká vůně vznášející se ve vzduchu začínala být pro všechny nesnesitelná. Potom profesor ukázal láhev postupně každému z nich. Byla plná vody.

Dodatek:

Pán Ježíš učil, pak trpěl a vytrval na kříži až do poslední kapky krve. Z lásky k Otci daroval všechno. Proto je po jeho pravici a proto mu my můžeme ve všem věřit.

Katechismus katolické církve nám říká:

665

Kristovo nanebevstoupení označuje definitivní vstup Ježíšova lidství do Boží nebeské vlády, odkud znovu přijde, ale kterou zatím ukrývá před zraky lidí.

666

Ježíš Kristus, Hlava církve, vstupuje před námi do slavného království Otce, abychom my, údy jeho Těla, žili v naději, že jednou s ním budeme na věky.

667

Protože Ježíš Kristus vstoupil jednou provždy do nebeské svatyně, nepřestává se za nás přimlouvat jako prostředník, který nás ujišťuje, že na nás bude stále vylévat Ducha svatého.

Věřící z blanenského děkanství k tomu v roce víry napsali:

Když se mě překulila "padesátka", přišla jsem o práci, dostavily se nemoci a hlavně mě začaly pronásledovat myšlenky na blížící se stáří a smrt. Taky víra, která mě do té doby hodně dala, se počala kdesi ztrácet. Nemohla jsem pochopit, jak je možné, že když člověk jednou Boha pozná a pevně v něho věří, může se víra v Něho zase vytrácet. Byla jsem z toho nešťastná, dostavily se deprese. Zoufale jsem hledala Boží existenci v různých knihách.

Až jednou: šla jsem kolem knihovny a do oka mě padla knížka, kterou jsem ještě nikdy nečetla. Byly to "Myšlenky Anselma Grüna". Při jejím náhodném otevření jsem začala číst a nevěřila svým očím. „Bůh chce být Bohem neustále hledaným" a dál - že výkyvy ve víře jsou normální. Přečtené věty mě naplnily velkou radostí. Vždyť Bůh odpověděl na moje myšlenky. Znal je. Věděl o mně všechno.

Teď už opět mám svoji víru, Pevně věřím že Bůh, který zná všechny moje obavy a strachy mě provede cestou stáří i možných nemocí, dá mi sílu je nést a jednou spočinu v jeho náruči.

Bůh se dá poznat každému, kdo ho hledá a po něm touží.

Vše je O.K., proto si Opakujeme Katechismus:

665

Kristovo nanebevstoupení označuje definitivní vstup Ježíšova lidství do Boží nebeské vlády, odkud znovu přijde, ale kterou zatím ukrývá před zraky lidí.

666

Ježíš Kristus, Hlava církve, vstupuje před námi do slavného království Otce, abychom my, údy jeho Těla, žili v naději, že jednou s ním budeme na věky.

667

Pomodleme se APOŠTOLSKÉ vyznání víry:

Pomodlíme se modlitbu k jubilejnímu roku:

Bože, tys poslal našim předkům svaté Cyrila a Metoděje ....

7. článek víry "ODTUD PŘIJDE SOUDIT ŽIVÉ I MRTVÉ"

Vyslechněme Slovo Boží z listu svatého apoštola Pavla Římanům:

"Vždyť právě proto Kristus zemřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými" (Řím 14,9).

Jak se Církev modlí

VE VYZNÁNÍ APOŠTOLSKÉM:

Věřím i v Ježíše Krista, který vstoupil na nebesa a ......

odtud přijde soudit živé i mrtvé.

VE VYZNÁNÍ NICEJSKOCAŘIHRADSKÉM:

A znovu přijde, ve slávě, soudit živé i mrtvé

a jeho království bude bez konce.

Dítě, které začne samostatně myslet, začne také posuzovat. Člověk pak posuzuje a soudí po celý život, a vypadá, že často velice rychle a skoro pořád špatně, jak ukazuje následující

příběh s názvem BATOH.

Jednoho svolal král zvířat všechny své poddané a řekl jim: „Chci, abyste byli šťastní a spokojení a žili v harmonii. Pokud má někdo z vás jakoukoliv stížnost, ať ji bez obav vyřkne a já ji okamžitě vyřeším." Nikdo nic neříkal. Lev se tedy obrátil k opici: „A ty, jsi spokojená?" „Jistě!" odpověděla opice, „mým pokladem jsou moje čtyři tlapy a figura, jakou mi každý závidí. Důvody k závisti nemám žádné. V porovnání s ošklivým medvědem jsem nádherná. Ten si má na co stěžovat." Ostatní zvířata uvažovala stejně jako opice, ale čekala, až si medvěd postěžuje. Ten si však nestěžoval. Naopak pyšně pronesl: „Cítím se silný, dobře stavěný a mám v sobě jistý šarm. V porovnání se slonem, který vypadá jako obludná hora masa, jež se rozpadne na kusy, jsem kouzelný. Já si na nic nestěžuji." Slon se ujal slova a pravil: „Ach! Ani já si vůbec na nic nestěžuji. Cítím se silný a pevný jako mocný král. Velryba je na tom mnohem hůře. Vypadá jak beztvará hmota." Velryba si nestěžovala. Považovala se za lepší než vytáhlá a klátivá žirafa. Žirafa se cítila štíhlá, jemná a majestátní na rozdíl od bezvýznamného a při zemi lezoucího mravence. Mravenec se považoval za krále v porovnání s komárem. Komár si připadal rychlý a schopný sebeobrany ...

Lev, který dosud mlčel, se ke všem obrátil a řekl: „Dobrá, vidím, že každý z vás nese dva batohy; do zadního házíte vlastní nedostatky, jež ukrýváte. A do předního nedostatky ostatních, které kritizujete a vysmíváte se jim."

Dodatek:

Platí to asi i o nás. I náš přední batoh může být přetížen negativním pohledem na ostatní. Jestliže jsme spokojeni s vlastním obrazem, můžeme být také spokojeni s obrazem o druhých. Přesto je potřeba něco porovnat, posoudit. Lidem se to tak těžko daří, ale věříme, Boží Syn, který zná svého Otce ale i lidský úděl, nás jednou posoudí nejlépe. Tak to vyznáváme v 7. článku víry.

Katechismus katolické církve nám říká:

680

Kristus Pán již vládne prostřednictvím církve, ale nejsou mu ještě podrobeny všechny věci tohoto světa. Vítězství Kristova království nenastane bez posledního útoku mocností zla.

681

V den soudu, na konci světa, přijde Kristus ve slávě, aby dovršil konečné vítězství dobra nad zlem, které rostly společně v průběhu dějin jako obilí a koukol.

682

Až přijde oslavený Kristus na konci časů soudit živé i mrtvé, zjeví skryté úmysly srdcí a každému člověku odplatí podle toho, jak přijímal nebo odmítal milost.

Věřící z blanenského děkanství k tomu v roce víry napsali:

Pocházím z věřící rodiny. Odmalička jsme s rodiči chodili každou neděli do kostela. S babičkou jsme se společně i s mými bratry modlili každé ráno před odchodem do školy. Vzpomínám si také na večery, kdy jsem si u svatého obrázku povídala s Pánem Ježíšem. Kamarády jsem měla všechny „nevěřící". Zpětně nechápu, že mně nepřipadlo nikdy divné, proč oni nevěří tomu, čemu já. Nikdy mě to nezaráželo. Nevzpomínám si ani, že by se mně někdo za mou víru posmíval. Myslím, že jsem byla odmalička ráda za to, že „chodím do kostela". Ale to, že jsem neměla v okolí svých blízkých vrstevníků nikoho, s kým bych mohla řešit Pána Boha a to, jak žít křesťanství v praxi a co to vlastně znamená být křesťankou v praxi, mělo na mou cestu velký vliv. Nasekala jsem na ní spoustu chyb a smutek i z již odpuštěných hříchů ve mně zůstává dál. Z Bible jsem si pro svůj dospívající věk vybrala jen to, co se mi hodilo - mít ráda své bližní. Mít ráda všechny lidi okolo mi připadalo navíc přirozené díky výchově mých rodičů, kteří o nikom nemluvili hanlivě a snažili se všechny pochopit. Ale myslím, že jsem na prvním místě vnímala sebe a svou potřebu si užívat, ne Boha. Teď nechápu, že mi spousta věcí nepřipadala jako hřích, když jsem o nich musela mockrát v kostele slyšet. Být v kostele ještě neznamená slyšet... O to víc teď ale děkuji Bohu, že mě neodsoudil, nenechal mě sejít úplně z cesty a že se mě sám dal více poznat. Pravdou je, že ve všech obdobích mého života jsem cítila, že mě Pán Bůh má rád, někdy jsem si tím možná byla až moc jista.

Na vysoké škole, daleko od domova, jsem se začala ve své víře více nalézat. Hledala jsme svůj vlastní postoj k Bohu. Doteď si vzpomínám, jak jsem začínala cítit, že mě láká žít více věrohodně, více podle učení Církve. Rovněž si ale vzpomínám, jak jsem se nechtěla mnohých věcích vzdát a začít řešit to, co pro mě do té doby nebylo problémem. Naštěstí ta touha byla větší... Rostla s každou další zpovědí. Jednou mi jeden kněz u zpovědi poradil, ať se modlím za svého budoucího manžela. Pár dnů na to jsem při jedné nedělní mší svaté ve své mysli uviděla toho „pravého". Byl to jeden z mých kamarádů z kolejí. Uplynulo pár týdnů a přes krkolomné situace nás Pán nakonec opravdu dal dohromady a za tři roky spojil navždy. Od té doby, co jsme spolu začali chodit, procházela má víra přirozenou změnou. Oba dva jsme se ve své víře povzbuzovali a viděli Boha za toho nejhlavnějšího v našem vztahu. Pro mé přátele bylo někdy docela těžké tuto změnu z mé vlažné víry pochopit. Některým jsem připadala najednou zbytečně „fanatická". Bylo to přesně to, čeho jsem se bála, když jsem začínala cítit touhu jít více za Ježíšem. Ve skutečnosti mě ale toto nepochopení tak nebolelo. Cítila jsem mnohem větší pokoj a radost ve svém srdci, který jsem se snažila svým kamarádům přiblížit. Každopádně to mé přátelství s nimi nepřetrhalo. Teď jsou mnozí naši kamarádi naopak rádi za to, že si spolu můžeme popovídat o duchovních věcech, na které je v dnešní ateistické společnosti někdy těžké najít čas. A já jsem za své nevěřící kamarády také ráda. Vidím na nich působit Boží milost, kterou Bůh nešetří i pro ty, kteří ho neznají...ale za jejich dar víry se modlím...

Chtěla bych tedy povzbudit všechny mladé, kteří se bojí, že jim něco uteče, že se něčeho budou muset vzdát na cestě k Ježíši. Nebojme se! Já osobně jsem se vzdala hlavně toho špatného nebo toho, co se nakonec ukázalo nedůležitým.

Má víra mi dává vnitřní klid a naději. A opravdové důvěře v Pána se učím hlavně u manželovy rodiny. Je to velká rodina držící při sobě. Pravidelně se všichni sourozenci se svými rodiny sjíždí. Chvíle, kdy se přes čtyřicet lidí společně modlí, mně doteď dojímají. Velmi povzbudivé jsou díky a prosby těch nejmladších účastníků a často se od nich učím. Neustále cítící vděčnost Pánu Bohu popíši jedním zážitkem. Když v nemocnici zemřel nejstarší člen rodiny, manželův tatínek, maminka tehdy položila sluchátko a začala zpívat „Bože, chválíme tebe.." Všichni ostatní, jak malí tak velcí se přidali a v celém domě byla cítit vděčnost za dlouhý život milovaného „dědečka".

Na konci mého příběhu, musím přiznat, že jsem pořád na začátku své cesty, protože čím víc chce být člověk lepší, tím objevuje více chyb. V obtížnějších situací mi krom svátostí nejvíce dodává sílu do života tichá chvilka na kolenou. Za svůj život jsem „na kolenou" pocítila třikrát tak silně Ježíšovu lásku, že jsem byla plná „vděčných" slz. Tento duchovní zážitek sice rychle přejde, ale tu jistotu, že je tu Bůh s námi, si člověk nese dál.

Vše je O.K., proto si Opakujeme Katechismus:

680

Kristus Pán již vládne prostřednictvím církve, ale nejsou mu ještě podrobeny všechny věci tohoto světa. Vítězství Kristova království nenastane bez posledního útoku mocností zla.

681

V den soudu, na konci světa, přijde Kristus ve slávě, aby dovršil konečné vítězství dobra nad zlem, které rostly společně v průběhu dějin jako obilí a koukol.

682

Až přijde oslavený Kristus na konci časů soudit živé i mrtvé, zjeví skryté úmysly srdcí a každému člověku odplatí podle toho, jak přijímal nebo odmítal milost.

Pomodleme se APOŠTOLSKÉ vyznání víry:

8. článek víry "VĚŘÍM V DUCHA SVATÉHO"

Vyslechněme Slovo Boží z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům:

"Bůh poslal do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha, který volá: Abba, Otče!" (Gal 4,6).

Jak se Církev modlí

VE VYZNÁNÍ APOŠTOLSKÉM:

Věřím v Ducha svatého,

VE VYZNÁNÍ NICEJSKOCAŘIHRADSKÉM:

Věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života,

který z Otce i Syna vychází,

s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován

a mluvil ústy proroků.

Mnoho lidí si myslí, že církev je starobylá organizace anebo zajímavý spolek. My však věříme, že ji oživuje Duch Svatý, Duch, z kterého byl počat Pán Ježíš a kterého nám seslal. Proto považujeme církev za organismus, živé tělo, a za společenství.

To je cíl všeho, nejenom v církvi, jak nám ukazuje příběh s názvem BRATRSTVÍ

Na křižovatce, kterou protínají dvě velké cesty, stála opuštěná stará studna a v ní visel poškozený provaz. U ní seděl stařec. Z dálky běžel k polorozpadlé studni uřícený mladík. S očima plnýma otazníků se znaveně posadil vedle starce a řekl: „Hledám po celém světě bratrství, ale nikde jsem ho nenašel." Stařec se smutnou tváří a vyhaslým pohledem odpověděl: „Bratrství? Je ukryto na dně studny." A se šibalským úsměvem se zvedl a vítězným krokem se dál ubíral cestou života. Mladík se naklonil do hluboké, vlhké a černé propasti. Vhodil do ní kamínek ... ale nezaslechl šplouchnutí vody. Pak do ní hlasitě zavolal: „Bra-tr-ství!" Ale studna ozvěnu nevrátila. Uchopil tedy provaz a začal jej vytahovat nahoru. Snad je bratrství připevněno k provazu na dně hluboké propasti. Šel kolem čistič bot, odložil bednu na kraji cesty a zavolal na mladíka: „Příteli, potřebuješ pomoc?" A začal tahat za provaz. Potom se přiblížil sedlák, plivl do dlaní, popadl provaz a začal tahat. Pak kolem procházel úředník, chvíli muže pozoroval, potom si sundal rukavice a přidal se k nim. Zapojil se také turista ze vzdálené země ... Všichni tahali za provaz. Ale jeden rychle, druhý pomalu, další v rytmu, jiný mimo rytmus. Bylo zapotřebí spojit síly a rytmus sladit. Noc už padala na krajinu, když se jim s první hvězdou podařilo sjednotit se v úsilí. „Už něco vidím," zvolal mladík. „Všichni naráz! Ještě jednou! Uf! Uf! Ještě jednou zatáhnout!" Na okraji studny ozářené hvězdami se na konci provazu objevilo staré zrezivělé vědro plné kamení a bláta. „To je všechno?" vykřikli naráz mladík, čistič bot, sedlák, úředník i turista ... Náhle před sebou spatřili starce s úsměvem na rtech. „Nelhal jsem vám. Bratrství je připevněné na konci provazu. Ale na opačném konci, než jste si mysleli."

Dodatek:

Lidé se musí spojit, člověk toho sám moc nezmůže. I to se však musí vzít ze správného konce. Když se totiž lidé spojí proti někomu, je z toho jen trápení. Když se spojí pro něco dobrého, je to požehnané. Když je pak spojí Duch svatý, je to svaté, tedy nejlepší. Věříme, že Duch svatý je a je s námi.

Katechismus katolické církve nám říká:

742

"Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího: Abba, Otče" (Gal 4,6).

743

Od počátku až do skonání časů, když Bůh posílá svého Syna, posílá vždycky i svého Ducha: jejich poslání je společné a neoddělitelné.

744

Ducha svatý v plnosti času vykoná v Marii všechny přípravy na Kristův příchod k Božímu lidu. Působením Ducha svatého v ní, Otec dává světu Emmanuele, "Bůh s námi" (Mt 1,23).

745

Boží Syn je posvěcen na Krista [Mesiáše] pomazáním Ducha svatého při vtělení.

746

Pro svou smrt a své vzkříšení je Ježíš ustanoven "Pánem a Mesiášem" ve slávě (Sk 2,36). Ze své plnosti vylévá Ducha svatého na apoštoly a na církev.

747

Duch svatý, kterého Kristus, Hlava, vylévá do svých údů, buduje, oživuje a posvěcuje církev, svátost společenství Nejsvětější Trojice a lidí.

Věřící z blanenského děkanství k tomu v roce víry napsali:

Nejdůležitějším svědkem byla pro mě stařenka. S ní to bylo jasné, co je nejdůležitější.

Ráno si dala tu práci, aby nás všechny svolala: „Jeno, Marto, Toníku .... poďte sa pomodlit na vstávaní."

S Pánem Bohem měla svou zkušenost, o tu se chtěla dělit, bylo to pro ni důležité. Věděli jsme, že je živý a silný, protože u něj ona hledá pomoc pro svůj den: vychovali se staříčkem 10 dětí, starala se do smrti o jeho maminku i o něj.

Pro své děti opsala ručně katechismus - nedal se koupit.

Říkávala: „Pán Bůh má víc, jak rozdal." (Chápu to - je jiný)

Vyprávěla: o dětství svého tatínka, o tom, jak se se staříčkem vzali, o smrti své maminky.

Uměla motivovat. Co se nás tatínek natrápil, aby nás naučil pravidelně si čistit zuby. Byl důsledný, kontroloval neustále - bez efektu. Jednou o uhelných prázdninách večer v kuchyni stařenka povídá: „Děcka, jak si já večer neumyju zuby, tak ňa to v noci zbudí, ten puch z huby, a mosím stat a jít si je mýt." My: „?" „Fakt."

O prázdninách u staříčka a u stařenky, tolik tam bylo lidí, strýců a tet. Měli nás rádi.

Cítili jsme, že jsou si jistí, že jsme dobří.

Když jsem někoho trápila a povyšovala se, stařenka se na mě PODÍVALA, takový měla zamyšlený obličej. Neřekla nic. Mluvilo to uvnitř.

Modlila se růženec. Nebavilo mě to, ale byla jsem u ní ráda, tak jsem se modlila s ní.

Dalo se to vydržet, ty obrazy jsem viděla ve své fantazii.

Vrátily se, když jsem ve 2. třídě zapadla do stoky - večer jsem nemohla usnout, bylo mi smutno, myslela jsem na stařenku a viděla Pána Ježíše, jak nese kříž a PODÍVAL se na mě. A pak jsem prožila odpuštění, obrácení - obrovskou úlevu a radost. (Věděla jsem už, jak se to dělá - byla jsem u sv. zpovědi a přijímání v 1. třídě - P. Cyril Vrbík bral všechny děti, které se samy přihlásily. Měla jsem ho ráda, protože nám v kapli o májových, zatímco se babičky v kostele modlily, promítal diáčky s příběhy dětí z misií.)

A pak, mnohokrát a mnoha způsoby... Děkuji.

Vše je O.K., proto si Opakujeme Katechismus:

742

"Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího: Abba, Otče" (Gal 4,6).

743

Od počátku až do skonání časů, když Bůh posílá svého Syna, posílá vždycky i svého Ducha: jejich poslání je společné a neoddělitelné.

744

Ducha svatý v plnosti času vykoná v Marii všechny přípravy na Kristův příchod k Božímu lidu. Působením Ducha svatého v ní, Otec dává světu Emmanuele, "Bůh s námi" (Mt 1,23).

745

Boží Syn je posvěcen na Krista [Mesiáše] pomazáním Ducha svatého při vtělení.

746

Pro svou smrt a své vzkříšení je Ježíš ustanoven "Pánem a Mesiášem" ve slávě (Sk 2,36). Ze své plnosti vylévá Ducha svatého na apoštoly a na církev.

747

Duch svatý, kterého Kristus, Hlava, vylévá do svých údů, buduje, oživuje a posvěcuje církev, svátost společenství Nejsvětější Trojice a lidí.

Pomodleme se NICEJSKOCAŘIHRADSKÉ vyznání víry:

9. článek víry "VĚŘÍM VE SVATOU CÍRKEV OBECNOU"

Vyslechněme Slovo Boží z evangelia svatého Jana a z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům:

"Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás ... Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti" (Jan 15,4-5). Kristus "je hlavou těla, totiž církve" (Kol 1,18).

Jak se Církev modlí

VE VYZNÁNÍ APOŠTOLSKÉM:

Věřím v ...........

svatou církev obecnou,

svatých společenství,

VE VYZNÁNÍ NICEJSKOCAŘIHRADSKÉM:

Věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev.

Slovo církev má dnes někde skoro hanlivý přídech. Těžko říci, čí je to vinou. Jedno je jisté: V církvi jsou lidé, a kde jsou lidi, tam jsou i chyby. V pohádce o třech zlatých vlasech Děda Vševěda říká hlavní hrdina: „Čichám čichám člověčinu." Ani v církvi se takové člověčině nevyhneme. Je to jako nebezpečná jáma, ale je potřeba o ní vědět a počítat s ní, vyhnout se a nikoliv do ní spadnout, jak ukazuje příběh s názvem ZEĎ

Byla jednou jedna země, a možná ještě existuje, a ta země byla rozdělena zdí na dvě části, Zeď byla vysoká, mohutná, šedá a hrozivá. Nikdy, vůbec nikdy se nikdo nepokusil ji přelézt. Nebyly v ní průchody, vrata, dveře nebo něco podobného, ani maličký otvor. Ti, kdo se narodili na jedné straně, nikdy neviděli ty, kdo se narodili na straně opačné. Malý Dan bydlel v domě, který stál přímo naproti téhle pověstné chmurné zdi. Byl to malý chlapec s hnědýma očima a světlými vlasy. Hrál si jen na dvorku u domku a už ho to omrzelo. „Proč si nemůžu jít hrát na druhou stranu, za tu zeď?" ptal se Dan jednou maminky. „Protože tam bydlí moc zlí lidé," odvětila maminka. „A jestli mi nevěříš, zeptej se táty," Dan šel za otcem do jeho dílny. „Proč si nemůžu jít hrát na druhou stranu zdi?" „Protože tam žijí moc špatní lidé," odpověděl otec.

Dan si tedy hrál zase na té straně zdi, kde bydlel, ale měl čím dál větší pokušení alespoň nakouknout na druhou stranu nějakou škvírou. Zeď byla však příliš silná. Všiml si však, že právě na jejich dvorku se na jednom místě odlouplo ze zdi trochu cementu, a tak skoro bezděčně strčil lopatku pod velký úlomek. Kus cementu docela lehce odpadl. Dan se rozhodl, že začne hloubit. Na druhé straně zdi byl jiný dvorek, domek a osmiletý kluk se světlými vlasy. Pozval Dana, aby se šel podívat na jeho tajnou skrýš. „Mám bráchu a sestru," řekl mu Dan. „Úplně jako já," odpověděl mu. „Koupil bych ti zmrzlinu, ale naši mi zapomněli jako obvykle dát kapesné." „Stejně jako naši mně," řekl Dan. „Trochu mi nejde matika a mám strach, když jsem někde ve tmě," „Přesně jako já," odpověděl na to Dan. Oba kluci se otočili a ruku v ruce se vrátili ke zdi. „Je potřeba pořád dávat pozor, protože tady jsou lidé strašně zlí," prohlásil Dan z druhé strany zdi. „Kde že jsou všichni lidé strašně zlí?" otázal se Dan z opačné strany zdi. „Tady, na druhé straně zdi," odpověděl Dan. Nakonec se znovu protáhl otvorem a vrátil se domů na opačnou stranu zdi. Vstoupil do domku. Dělal jakoby nic, ale jeho útěk doma zpozorovali. Maminka i tatínek ho už čekali. A tvářili se zachmuřeně: „Dane!" zlobili se. „Tys byl na druhé straně zdi!" „Ano," přisvědčil Dan. „Tam u těch špatných lidí?" „Ano," přikývl Dan. „No tak, jací jsou?" „Úplně stejní jako my," zněla odpověď jejich syna Dana.

Dodatek:

V církvi jsou lidé všech národů, protože je jen jedna, jak nás učí 9. článek víry. A protože vyznáváme, že je také obecná, znamená to, že tam jsou lidé všeho druhu a všech povah. A když je určena k tomu, aby jim všem i nám pomohla blíže ke svatému Bohu, proto je svatá. Ne proto, že by byla ze samých svatých lidí, ale že má posvátný cíl. My s ní můžeme prožít totéž, co prožil malý Dan: Všichni jsme stejní, všichni jsme jen lidé, ale s církví jsme pozváni k Bohu, prostě výše.

Katechismus katolické církve nám říká:

777

Slovo "církev" znamená "svolání". Označuje shromáždění těch, které Boží slovo svolává, aby utvořili Boží lid a kteří se, živeni Kristovým tělem, sami stávají Kristový tělem.

778

Církev je zároveň cesta i cíl Božího plánu: předobrazena ve stvoření, připravena Starou úmluvou, založená slovy a skutky Ježíše Krista, uskutečněna jeho vykupitelským křížem a jeho vzkříšením, se veřejně ukáže jako tajemství spásy vylitím Ducha svatého. Dokonale se uskuteční v nebeské slávě jako shromáždění všech vykoupených země.

779

Církev je zároveň viditelná i duchovní, hierarchická společnost i mystické tělo Krista. Je "jedna", vytvořená z lidského a z božského prvku. Toto je její tajemství, které dokáže přijmout jen víra.

780

Církev je v tomto světě svátostí spásy, znamením a nástrojem společenství Boha a lidí.

866

Církev je jedna: má jednoho Pána, vyznává jednu víru, rodí se z jednoho křtu, tvoří jen jedno Tělo, oživované jedním Duchem k jedné naději, jejímž naplněním, budou překonána všechna rozdělení.

867

Církev je svatá: přesvatý Bůh je jedním průvodcem; Kristus, její choť se za ni obětoval, aby ji posvětil; Duch svatosti ji oživuje. I když jsou v ní hříšní lidé, přesto je bez poskvrny. Její svatost září ve svatých; v Marii už je celá svatá.

868

Církev je všeobecná: hlásá celou víru; nese v sobě a spravuje plnost prostředků ke spáse; je poslána ke všem národům; obrací se ke všem lidem; objímá všechny doby; "svou podstatou je misionářská".

869

Církev je apoštolská: je zbudována na pevných základech: "dvanáct Beránkových apoštolů" (Zj 21,14); je nezničitelná; je neomylně uchovávána v pravdě: Kristus ji řídí prostřednictvím Petra a ostatních apoštolů, přítomných v jejich nástupcích, papeži a biskupském sboru.

936

Pán udělal ze svatého Petra viditelný základ své církve. Jemu svěřil klíče. Římský biskup, nástupce svatého Petra, je "hlavou biskupského sboru, Kristův náměstek a pastýř všeobecné církve zde na zemi".

937

Papež "má z božského ustanovení nejvyšší, plnou, bezprostřední a všeobecnou pravomoc v oblasti duchovní správy".

938

Biskupové, ustanovení skrze Ducha svatého, jsou nástupci apoštolů. "Jednotliví biskupové jsou viditelným zdrojem a základem jednoty ve svých vlastních církvích".

939

Biskupové za pomoci kněží, jejich spolupracovníků, a jáhnů, mají povinnost učit ryzí víře, slavit bohoslužby, především eucharistii, a vést svou církev jako praví pastýři. K jejich úřadu patří také starostlivost o všechny církve, a to s papežem a pod jeho vedením.

942

Laici jsou díky svému prorockému poslání "také povoláni, aby byli svědky Krista mezi všemi lidmi, to je tedy v celé lidské společnosti".

943

Díky svému královskému poslání mají laici moc zvítězit v sobě samých i ve světě nad královstvím hříchu sebezáporem a svatostí svého života.

960

Církev je "společenství svatých": tento výraz označuje na prvním místě "svaté věci" ['sancta'] a především eucharistii, která "představuje a působí jednotu věřících, kteří vytvářejí v Kristu jedno tělo".

961

Tento výraz také označuje společenství "svatých osob" ['sancti'] v Kristu, který "zemřel za všechny", takže co každý koná nebo trpí v Kristu a pro Krista, prospívá všem.

962

"Věříme ve společenství všech věřících v Krista, těch, kteří putují po této zemi, i zesnulých, kteří procházejí vlastním očištěním, i blažených v nebi. Ti všichni tvoří jedinou církev. A věříme, že v tomto společenství je nám nápomocná milosrdná láska Boha a jeho svatých, kteří stále ochotně slyší naše modlitby".

973

Tím, že vyslovila "fiat" při Zvěstování a dala svůj souhlas k tajemství Vtělení, Maria už spolupracuje na celém díle, které její Syn má vykonat. Je Matkou všude, kde On je Spasitelem a Hlavou Mystického Těla.

974

Nejsvětější Panna Maria byla po skončení svého pozemského života vzata s tělem i duší do nebeské slávy, kde se již podílí na slávě vzkříšení svého Syna, předjímajíc vzkříšení všech údů jeho Těla.

975

"Věříme, že nejsvětější Matka Boží, nová Eva, Matka církve, i nadále v nebi koná svou mateřskou službu pro Kristovy údy".

Věřící z blanenského děkanství k tomu v roce víry napsali:

Narodila jsem se a rodiče mě dali pokřtít. Také mi to řekli a to bylo jediné, co mě s církví spojovalo.

O víře se doma nemluvilo, ve škole ji popírali. Tak jsem vyrostla v názoru, že Bůh neexistuje. Vzpomínám si na jednu vášnivou debatu z mládí, kdy kamarád začal chodit s dívkou z adventistické církve a na potlachu v noci u ohně se nás asi tak deset dlouho přelo o Bibli a o Bohu. Já patřila k největším odpůrcům.

Jak se říká, odříkaného chleba největší krajíc a já byla obrácena. Nedokážu popsat jak, rozhodně to nebylo naráz, ale postupně.

Nejdříve mě přesvědčila Bible - o stvoření světa. Tím jsem uvěřila v Boha. Dalším krokem bylo slavit neděli. Nejdříve jsem chodila k jedněm evangelíkům a baptistům, protože nevím proč, ale katolická církev mi byla nejprotivnější. Jenže blížily se Velikonoce a u obou církví nebylo v tuto dobu žádné setkání, proto jsem se vypravila do kostela katolického na Zelený čtvrtek. Pak jsem přišla i v pátek a na Bílou sobotu. Vše šlo normálně až do obnovy křestních slibů. Vše jsem s ostatními vyznala, kněz pak šel a kropil přítomné svěcenou vodou. Jen jsem se tak dívala, jak se blíží, a pro sebe se usmívala, co to je za svěcenou vodu? Smích mě přešel přesně v okamžiku, kdy dopadla i na mě. Jestli bych do této chvíle nevěděla, že jsem byla pokřtěná, tak bych to jistě poznala. Zůstala jsem zkoprnělá. Zážitek byl tak intenzivní, že jsem začala chodit jen do katolického kostela.

Nyní jsem měla dilema, co s Ježíšem. Je to Boží syn, člověk...? A co proměněná hostie? Nakonec jsem uvěřila i v něho a zamilovala si ho.

Takže: víra v Boha - ano, v Ježíše Krista - ano, v Ducha svatého - ano, církev - ano, ale k čemu je papež? Není to přeceňovaná osoba? Co s tím? Nějakou dobu jsem s tím bojovala a pak měl přijet do Prahy papež Jan Pavel II. Řekla jsem si, že je to příležitost vidět na vlastní oči významnou osobnost, navíc člověk nikdy neví, kdy a jestli Jan Pavel Česko ještě navštíví.

Jela jsem s Erikou a ostatními farníky společným autobusem. Na Letné jsem se podívala na plánek a řekla Erice, že jestli papež pojede papamobilem, tak nepojede jen kolem přední, ale i kolem zadní strany našeho sektoru. Takticky jsme si probojovaly místo téměř až u zábradlí. Měla jsem pravdu, papež tudy jel. Když projížděl kolem mě, tak jsem cítila, že je ve své osobě propojením přes všechny dosavadní papeže až ke Kristu, který ustanovil Petra jako prvního z nich. Moc mě to zasáhlo. Moje poslední velká překážka pro katolickou církev padla a já jsem hrdá, že patřím právě k této církvi.

No a ještě dovětek. Mše svatá s Janem Pavlem i Praha byly krásné, s Erikou jsme si to krásně prožily a tím se i zdržely. Obě jsme věděly, že se vracíme do autobusu poslední. Řekla jsem: „Jestli nepřijdeme do autobusu poslední, věřím, že to bylo požehnané." Dorazili jsme k autobusu, všichni už nastupovali před námi, my s Erikou stojíme poslední ve frontě, když tu těsně u autobusových dveří pán před námi povídá: „Na to se musím podívat!" A obrátí se a jde si prohlédnout něco vzadu na autobusu. S Erikou jsme se obě rozesmály.

Vše je O.K., proto si Opakujeme Katechismus:

777

778

779

780

Církev je v tomto světě svátostí spásy, znamením a nástrojem společenství Boha a lidí.

866

867

868

869

936

937

Papež "má z božského ustanovení nejvyšší, plnou, bezprostřední a všeobecnou pravomoc v oblasti duchovní správy".

938

Biskupové, ustanovení skrze Ducha svatého, jsou nástupci apoštolů. "Jednotliví biskupové jsou viditelným zdrojem a základem jednoty ve svých vlastních církvích".

939

942

Laici jsou díky svému prorockému poslání "také povoláni, aby byli svědky Krista mezi všemi lidmi, to je tedy v celé lidské společnosti".

943

Díky svému královskému poslání mají laici moc zvítězit v sobě samých i ve světě nad královstvím hříchu sebezáporem a svatostí svého života.

960

961

Tento výraz také označuje společenství "svatých osob" ['sancti'] v Kristu, který "zemřel za všechny", takže co každý koná nebo trpí v Kristu a pro Krista, prospívá všem.

962

973

974

975

"Věříme, že nejsvětější Matka Boží, nová Eva, Matka církve, i nadále v nebi koná svou mateřskou službu pro Kristovy údy".

10. článek víry "VĚŘÍM V ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ"

Vyslechněme Slovo Boží z evangelia svatého Lukáše, kde čteme, že:

Kristus po svém vzkříšení vyslal své apoštoly, aby zvěstovali "v jeho jménu ... pokání na odpuštění hříchů všem národům" (Lk 24,47).

Jak se Církev modlí

VE VYZNÁNÍ APOŠTOLSKÉM:

Věřím v ...........

odpuštění hříchů,

VE VYZNÁNÍ NICEJSKOCAŘIHRADSKÉM:

Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů.

Nikdo nechce nic schválně zkazit, přesto nikdo nemůže říci, že se mu vždy vše podařilo. Někdy jsme za to nemohli, někdy to však bylo naší vinou. Ale to nemusí být konec jak ukazuje následující příběh s názvem BÍLÉ KAPESNÍKY

,,Jeden muž měl dva syny a mladší z nich..." (Lk15,11-32) začal brát drogy, stal se závislým a nakonec odešel z domova s tím, co mu nepatřilo. Všechno utratil a onemocněl AIDS. Sem tam se objevila myšlenka na návrat, ale zaplašil ji; někdy ze strachu, že nebude dobře přijat, jindy z pocitu neschopnosti vrátit se ke spořádanému životu: chyběla mu k tomu vůle. Jednou, když se blížily Velikonoce, odvážil se napsat rodičům a sourozencům. Prosil je o prominutí a sdělil jim, že nemá odvahu se vrátit, přestože po tom celým svým zhýralým životem touží. ,,Jestliže jste ochotni mě přijmout," napsal, „přivažte ke stromu před domem podél trati bílý kapesník. Když uvidím bílý kapesník, vystoupím z vlaku. Pokud ne, přijmu vaše rozhodnutí a budu pokračovat v cestě." Ve vlaku si vybavoval tak dobře známý strom s kapesníkem uvázaným na konci větve, po níž v dětství tolikrát šplhal. Zároveň si však představoval holý strom a kolem srdce pocítil chlad. Když vlak pomalu míjel dům, spatřil starý strom v novém hávu: bělel se pod záplavou kapesníků, které rodina rozvěsila po větvích.

Dodatek:

Někteří lidé odpustí, ale nezapomenou, jiní zapomenou, ale neodpustí. V 10. článku víry vyznáváme, že odpuštění je možné. Pro oběť Ježíše Krista nám všem Bůh odpouští, za podmínek, které právě Pán Ježíš ohlásil v evangeliu v podobenství o marnotratném synu a které ten mladík i rodina pochopili a naplnili.

Katechismus katolické církve nám říká:

984

Vyznání víry uvádí do souvislosti "odpuštění hříchů" s vyznáním víry v Ducha svatého. Vzkříšený Kristus totiž svěřil apoštolům moc odpouštět hříchy, když jim dal Ducha svatého.

985

Křest je první a hlavní svátost odpuštění hříchů: spojuje nás s Kristem, který zemřel a vstal z mrtvých, a dává nám Ducha svatého.

986

Z Kristovy vůle církev vlastní moc odpouštět hříchy pokřtěným a vykonává ji prostřednictvím biskupů a kněží, obyčejně ve svátosti smíření.

987

"Kněží a svátosti jsou nástroje odpuštění hříchů; nástroje, jimiž Ježíš Kristus, původce a dárce spásy, v nás působí odpuštění hříchů a dává se zrodit milosti".

Věřící z blanenského děkanství k tomu v roce víry napsali:

Chci vám vyprávět příběh, který se mi stal. Není to nic světoborného, ale stojí to za zamyšlení.

V letech 1998-2006 jsem byla zvolena starostkou obce. Jak to tak bývá, některým jsem byla po chuti, jiným zase ne. Ani zastupitelstvo nebylo, ani nemohlo být, jednotné; a tak se v něm našlo několik jedinců, kteří na mé práci a rozhodnutích vždycky hledali nějakou chybu a dva byli takoví, že kritizovali za všech okolností všechno. Měla jsem ráda, když se o předloženém problému diskutovalo a když se společně hledalo a našlo rozumné řešení.

V kanceláři jsem měla ve svícnu svíčku hromničku, kterou jsem si donesla jednou z domova, když byly večer výpadky elektrického proudu a já neměla po ruce jinou. Pak tam ta svíčka zůstala dalších několik let, aby mi připomínala přítomnost Božího světla a Boží ochrany.

Jednou, když se měla konat schůze zastupitelstva, na níž se měly rozhodovat důležité věci pro rozvoj obce, jsem se modlila, aby Duch svatý působil v myslích zastupitelů, aby oni měli dobrou vůli dohodnout se na tom nejlepším řešení. Abych svoji prosbu ještě více umocnila, vzala jsem tu svíci, zapálila ji a u každé židle, na které měl večer sedět zastupitel, jsem prosila o dary Ducha Svatého. Když jsem se domodlila, řekla jsem si, že se ještě pomodlím u prvních sedadel, která byla připravena pro hosty a občany, a na něž se občas posadil také některý z opozičních zastupitelů. Své rozhodnutí jsem hned realizovala a s hromničkou v ruce jsem zase prosila o dobrou vůli při projednávání obecních záležitostí.

Byl večer a schůze začala. Ti dva stálí kritici přišli chvilku po zahájení zasedání. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem viděla, jak zaujali místo až někde ve třetí řadě, úplně mimo prostor, kde sedělo ostatních třináct zastupitelů. Určitě netušili, proč tak učinili, ale něco je od těch „promodlených" míst pudilo jinam. Že by se zlý duch bál pobývat na místě, kde se prosilo o dobrou vůli? Že by to byla náhoda?

Já mám od tohoto zážitku hromničky v úctě. Tyto svíce žehná kněz 2. února o svátku Uvedení Páně do chrámu. Svíce nám má připomínat, že Ježíš je naším světlem, a nejen při bouřce si můžeme u zapálené svíce vyprošovat ochranu od pohrom. Ježíšovo světlo totiž dokázalo zvítězit nad tmou a tedy i nad zlem. Není to nějaká pověrčivost či magie. Je to víra v Boží ochranu, která se zhmotňuje v plameni hořící svíce.

Vše je O.K., proto si Opakujeme Katechismus:

984

985

Křest je první a hlavní svátost odpuštění hříchů: spojuje nás s Kristem, který zemřel a vstal z mrtvých, a dává nám Ducha svatého.

986

Z Kristovy vůle církev vlastní moc odpouštět hříchy pokřtěným a vykonává ji prostřednictvím biskupů a kněží, obyčejně ve svátosti smíření.

987

"Kněží a svátosti jsou nástroje odpuštění hříchů; nástroje, jimiž Ježíš Kristus, původce a dárce spásy, v nás působí odpuštění hříchů a dává se zrodit milosti".

Pomodleme se APOŠTOLSKÉ vyznání víry:

11. článek víry "VĚŘÍM VE VZKŘÍŠENÍ TĚLA"

Vyslechněme Slovo Boží z 1. listu svatého apoštola Pavla Korinťanům:

„Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli." (1 Kor 15,20).

Jak se Církev modlí

VE VYZNÁNÍ APOŠTOLSKÉM:

Věřím v ...........

těla vzkříšení

VE VYZNÁNÍ NICEJSKOCAŘIHRADSKÉM:

Očekávám vzkříšení mrtvých

Ať už je život radostná cesta, přesněji pouť, jak si všichni přejeme, anebo slzavé údolí, jak podle pravdy říkáme, jednou jeho pozemská část skončí. I ta pozemská pouť i to pozemské slzavé údolí. Na konci je vždycky smrt a to nás tíží jako balvan. Nikdo jí neunikne, nikdo ji neobelstí. Díky Pánu Ježíši se na ni však můžeme dívat trochu jinak. Je to jistě namáhavé, ale stojí za to něco s tímto balvanem udělat, jak nám ukazuje následující příběh s názvem KÁMEN NA CESTĚ

Vypráví se, že při jedné příležitosti nařídil král umístit kámen doprostřed cesty. Chtěl vědět, zda s kamenem někdo pohne. Prošli kolem někteří tamní obchodníci a dvořané toho království a kámen prostě obešli. Mnozí vykřikovali, že je to vina krále a že má udržovat cesty průchozí, ale nikdo se nepokusil kámen z cesty odstranit. Později šel tudy venkovan a přes rameno nesl náklad zeleniny. Když dospěl na místo, kde stál kámen, shodil zeleninu na zem a zkusil kámen odvalit k okraji cesty. S velkým úsilím se mu to podařilo. Zatímco sbíral rozsypanou zeleninu, spatřil tašku položenou na místě, kde stával kámen. Taška obsahovala spoustu zlatých mincí a vzkaz od krále v němž uvedl, že peníze jsou určeny člověku, který kámen odstraní.

Dodatek:

Pohřební rubáš nemá kapsy, kam bychom si schovali peníze, proto se nemusíme stále ohlížet dozadu. Pán Ježíš sám na sobě ukázal, že po smrti je vzkříšení a přímo dokázal, že oslavené tělo má jiné vlastnosti a nové nečekané možnosti, tak jako byla spousta zlatých mincí pro zelináře, který jen nenaříkal, jaký tam je balvan a něco udělal. Udělejme ten krok a dejme víc na Pána Ježíše.

Katechismus katolické církve nám říká:

1015

"Tělo je stěžejním místem spásy". Věříme v Boha, který je Stvořitelem těla; věříme ve Slovo, které se stalo tělem, aby vykoupilo tělo; věříme ve vzkříšení těla, dovršení stvoření a vykoupení těla.

1016

Při smrti se duše odděluje od těla, ale při vzkříšení Bůh navrátí našemu proměněnému tělu nepomíjející život tím, že je spojí s naší duší. Jako Kristus je vzkříšen a žije navěky, tak i my všichni vstaneme z mrtvých v poslední den.

1017

"Věříme v opravdové vzkříšení těla, které máme nyní". Nicméně zatímco se zasévá do hrobu tělo pomíjející, vstává z mrtvých tělo nepomíjející, "tělo duchovní" (1 Kor 15,44).

1018

Následkem prvotního hříchu člověk musí podstoupit "tělesnou smrt, které by byl ušetřen, kdyby nebyl zhřešil".

1019

Ježíš, Boží Syn, dobrovolně za nás podstoupil smrt úkonem naprostého a svobodného podrobení se vůli Boha, našeho Otce. Svou smrtí přemohl smrt, a tak otevřel všem lidem možnost ke spáse.

Věřící z blanenského děkanství k tomu v roce víry napsali:

Již delší dobu se těšila naše dcera na miminko a my na vnoučátko. Konečně ta dlouho očekávaná radostná zpráva přišla a děťátko bylo na cestě. Naše společná radost však dlouho netrvala. Stalo se to na štědrý večer. Dcera s manželem přijeli z podvečerní mše svaté, chystali jsme štědrovečerní večeři. Místo toho jsme však vezli dceru do nemocnice, začala totiž silně krvácet. V nemocnici doktorka konstatovala samovolný potrat a že se musí děloha pod narkózou vyčistit. Mladí manželé byli moc nešťastní, nechtěli o dlouho očekávané děťátko přijít. V poslední chvíli před zákrokem se doktorka zeptala, jestli dcera něco nejedla. Ta řekla že jedla. Před kostelem po mši sv. rozdávali ministranti velké oplatky s obrazem Panny Marie. Doktorka na to - musí se tedy počkat se zákrokem do rána.

Doma se žádný štědrý večer nekonal. Modlili jsme se za dceru i za děťátko. Prosila jsem Pannu Marii, které se tu noc taky narodilo Děťátko, aby pomohla.

Druhý den ráno nastoupil službu jiný lékař. Znovu dceru vyšetřil a zdálo se mu, že vidí na ultrazvuku tepající srdéčko.

Řekl, že se jeden den počká, pak dva dny, týden - děťátko žilo. Porod byl hodně těžký, lékaři měli obavy, že miminko nebude v pořádku. Jejich obavy se však nepotvrdily. Máme zdravou a hodnou vnučku, která nám dělá samou radost.

Můžeme se ptát: Náhoda nebo zázrak?

Věříme, že vše se stalo na přímluvu Panny Marie.

Vše je O.K., proto si Opakujeme Katechismus:

1015

1016

1017

1018

Následkem prvotního hříchu člověk musí podstoupit "tělesnou smrt, které by byl ušetřen, kdyby nebyl zhřešil".

1019

Pomodleme se NICEJSKOCAŘIHRADSKÉ vyznání víry:

12. článek víry "VĚŘÍM V ŽIVOT VĚČNÝ"

Vyslechněme Slovo Boží z 1. listu svatého apoštola Pavla Korinťanům:

"Co oko nevidělo, a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují" (1 Kor 2,9).

Jak se Církev modlí

VE VYZNÁNÍ APOŠTOLSKÉM:

Věřím v ...........

život věčný. - Amen.

VE VYZNÁNÍ NICEJSKOCAŘIHRADSKÉM:

Očekávám ................... život budoucího věku. - Amen.

Čas honí každého z nás, vlak ani autobus na nikoho nepočká, zdá se nám, že všichni zbytečně spěchají a toužíme po klidu. Život věčný neznamená, že by se čas zastavil a všechno se vleklo. Život věčný je jiný a nový pohled na naše pozemské počítání, jak nám ukazuje následující

příběh s názvem VŠECHNY TY ROKY

Narození Tomíka, krásného zdravého chlapečka, bylo v rodině slavnostní událostí. Všichni ho radostně uvítali, i jeho dvě sestry, které už chodily do školy. Postupem času se každý den potvrzovalo, jak vzácným darem bylo Tomíkovo narození. Milý přemýšlivý chlapec si rád povídal a byla radost s ním pobývat. Jednou, když bylo Tomíkovi asi pět let, jel s maminkou nakupovat do obchodního centra. Jak to obvykle s dětmi bývá, Tomík se nečekaně zeptal maminky: „Mami, kolik ti bylo let, když jsem se narodil?" „Třicet šest, Tomíku," řekla mu maminka a snažila se přijít na to, co za tou otázkou vězí. „To je škoda!" vykřikl Tomík. „Co tím chceš říct?" tázala se poněkud překvapená maminka. Tomík se na ni láskyplně podíval a odpověděl: „Jen si pomysli na všechny ty roky, co jsme prožili a neznali se."

Dodatek:

I když člověk prožívá velkou radost, je v ní stín smutku, že totiž jednou skončí. Boží láska je nepředstavitelná, nekonečná, věčná a v ní máme žít. To je poslední cíl všeho, jak vyznáváme v posledním 12. článku víry.

Katechismus katolické církve nám říká:

1051

Každý člověk dostává ve své nesmrtelné duši svou věčnou odplatu hned po své smrti, při soukromém soudu Kristem, soudcem živých i mrtvých.

1052

"Věříme, že duše všech, kteří umírají v Kristově milosti ... jsou Boží lid za hranicemi smrti, která bude s konečnou platností poražena v den vzkříšení, kdy tyto duše budou spojeny s vlastními těly".

1053

"Věříme, že množství duší, shromážděné kolem Ježíše a Marie v ráji, tvoří nebeskou církev, kde tyto duše ve věčné blaženosti vidí Boha tak, jak je, a kde v různém stupni a způsobu se podílejí se svatými anděly na božské vládě příslušející Kristu ve slávě, přimlouvají se za nás a pomáhají nám v našich slabostech svou bratrskou péčí".

1054

Ti, kteří umírají v Boží milosti a přátelství, ale nejsou dokonale očištěni, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, jsou po smrti podrobeni očišťování, aby dosáhli svatosti, která je nutná pro vstup do Boží radosti.

1055

Církev doporučuje zesnulé Božímu milosrdenství z moci "společenství svatých" a přináší za ně přímluvy, zvláště však eucharistickou oběť.

1056

Církev podle Kristova příkladu varuje věřící před "smutnou a trýznivou skutečností věčné smrti", nazývanou také "peklem".

1057

Hlavním pekelným trestem je věčné odloučení od Boha; člověk může mít jen v Bohu život a štěstí pro které byl stvořen a po nichž touží.

1058

Církev se modlí, aby se nikdo neztratil: "Pane, nedopusť, abych se kdy odloučil od tebe". Je-li pravda, že se nikdo sám nemůže spasit, je také pravda, že Bůh "chce, aby všichni lidé došli spásy" (1 Tim 2,4) a že u něho "je možné všechno" (Mt 19,26).

1059

"Nejsvětější římská církev věří a pevně vyznává, že v den Posledního soudu se všichni lidé objeví se svými těly před Kristovým soudem, aby vydali počet ze svých skutků".

1060

Na konci časů Boží království dosáhne své plnosti. Pak budou spravedliví kralovat s Kristem na věky, oslavení v těle i v duši, a i sám hmotný vesmír bude proměněn. Bůh pak bude "všechno ve všem" (1 Kor 15,28), ve věčném životě.

"AMEN" 1061

Vyznání víry, tak jako poslední kniha Písma svatého, končí hebrejským slovem Amen. Často je nalézáme na konci modliteb Nového zákona. Také církev končí své modlitby slovem "Amen".

1062

V hebrejštině má "Amen" stejný kořen jako slovo "věřit". Tento kořen vyjadřuje pevnost, spolehlivost, věrnost. Chápeme tedy, proč "Amen" může vyjadřovat, jak věrnost Boha vůči nám, tak naši důvěru k němu.

1064

Závěrečné "Amen" v Krédu tedy přebírá a potvrzuje jeho úvodní slovo: "Věřím". Věřit znamená říci "Amen" ke slovům, k příslibům, k Božím přikázáním, znamená naprosto důvěřovat tomu, který je "Amen" nekonečné lásky a dokonalé věrnosti. Každodenní křesťanský život bude tedy "Amen" k "Věřím" vyznání víry našeho křtu: Vyznání víry, ať je pro tebe zrcadlem. Dívej se do něho, abys viděl, zda věříš všechno, o čem prohlašuješ, že to věříš. A denně se raduj ze své víry.

Věřící z blanenského děkanství k tomu v roce víry napsali:

Snad každý křesťan se setkal a nebo setkává s Boží Prozřetelností. I já se denně setkávám s Boží láskou, moudrostí a milosrdenstvím. Mnohokrát jsem dodatečně děkovala Bohu za milosti, které jsem dostala. Největším darem, který jsem dostala byl dar víry, když jsem začala hledat a nalézat Boha. Události, které se zprvu zdály být pro mne nedobré a nebo snad i špatné se vždy ukázaly, že byly v můj prospěch. Ale o tom jsem psát nechtěla. Chtěla bych popsat svoje setkání s Ježíšem, které jsem prožila na naší dovolené v Loretu de Mar v září 2012.

Loret de Mar je menší město na pobřeží Costa Brava na severu Španělska. Je to velice krásné a turisticky vyhledávané letovisko, které v sezoně žije velice rušným životem. Je tam plno barů, kaváren, obchodů a obchůdků a hlavně spousta hotelů a apartmánů. Především je tam ale úžasně čisté a teplé moře s krásným členitým pobřežím. Toto letovisko splňuje prostě všechny předpoklady, aby si hosté na své dovolené pořádně, dle svých možností užili a odpočinuli si.

I my jsme se s manželem těšili, že si 10 dní užijeme sluníčka a koupání v moři. Přijeli jsme v sobotu dopoledne a ubytovali nás v krásném hotelu, kde nám ke spokojenosti nic nechybělo. Jediné co nám trochu kazilo radost bylo to, že v polovině září už sluníčko nemělo tu sílu a na obloze se neustále honily mraky. A tak jsme se ten den procházeli městem a objevovali naše stará místa ve městě. Jedním takovým místem bylo i malé náměstíčko s příjemnou kavárnou a s krásným malým kostelíkem. Do toho kostelíka jsme vždy, když byl otevřený, nahlíželi a obdivovali jsme úžasnou atmosféru tohoto místa.

Druhý den byla neděle a jelikož počasí zase nebylo úplně na koupání, rozhodli jsme se, že opět zajdeme do města a doufali jsme, že bude nedělní mše svatá v kostelíku a že ji budeme moci navštívit. Došli jsme včas, mše svatá právě začínala. Kostelík byl plný věřících a tak jsme se protlačili víc dopředu, abychom lépe viděli. Mně dokonce uvolnili místo v lavici na sezení. Vůbec jsem jim nerozuměla a ani oni mně, ale bylo to moc příjemné. Pan farář nás na začátku pozdravil asi v 6 jazycích. I přesto, že jsem nerozuměla, snažila jsem se modlit v češtině, ale hlavně jsme neustále zpívali "Aleluja". Jediné čemu jsme rozuměli bylo čtení z Písma svatého v polštině.

Právě tam jsem si uvědomila, co je to být dítětem Božím. Tam jsme si přes rozdílnost jazyků nerozuměli, ale cítila jsem, jak všichni patříme jednomu Bohu, který nás všechny miluje a že nás všechny právě Kristus spojuje. Až tam jsem si uvědomila, jak je to úžasné, že nás všechny spojuje víra a láska k Bohu a k Ježíši Kristu. A pak se začala podávat Eucharistie a já si stoupla k manželovi a on mne vybídl, abychom šli také. Šla jsem plna rozechvění a v obavách, zda je všechno správně a v pořádku. S hlubokou pokorou a úctou jsem přijala Eucharistii a odcházela na své místo a v tom jsem pocítila ten úžasný pocit. Nedokážu jej popsat ... sevřelo se mi srdce radostí, rozhostil se ve mně nepopsatelný pocit štěstí a já jsem klesla na kolena, rukama jsem si chytla tváře a myslela jsem jen na jedno "Bože děkuji, Pane Ježíši děkuji". To bylo jediné, na co jsem v tu chvíli dokázala myslet. Po skončení mše svaté jsem byla jak v mrákotách. Musela jsem jít naproti na kávu a uklidnila jsem se až po chvilce, když jsme navštívili pár krámků. Manžel mě ujistil, že měl taky tak úžasný a příjemný zážitek z té mše svaté.

Po tomto nevšedním zážitku jsem si uvědomila jedno, že Bůh Ježíš Kristus se nám nemůže zjevit cele. Že nejsme schopni Ho přijmout v plné míře. A tak se nám zjevuje a promlouvá k nám v náznacích, v podobě těch správných, dobrých lidí, kteří nás ovlivňují a pokud s Ním rozmlouváme a pozorně Ho posloucháme, vždy se nám zjeví jeho Boží vůle a odpověď vždy dostaneme. Stačí věřit, modlit se, být trpělivý a správně rozeznávat to dobré, co od Něj dostáváme.

Nedávno jsem to samé četla v časopisu Světlo, kde psali, že v tomto lidském těle, nemůžeme vidět Ježíše, protože bychom to nezvládli a puklo by nám srdce.

A proto děkujme Bohu, za jeho moudrost, za jeho lásku a milosrdenství, kterým nás každodenně zahrnuje, protože On jediný ví, co je pro nás dobré.

Vše je O.K., proto si Opakujeme Katechismus:

1051

Každý člověk dostává ve své nesmrtelné duši svou věčnou odplatu hned po své smrti, při soukromém soudu Kristem, soudcem živých i mrtvých.

1052

1053

1054

1055

Církev doporučuje zesnulé Božímu milosrdenství z moci "společenství svatých" a přináší za ně přímluvy, zvláště však eucharistickou oběť.

1056

Církev podle Kristova příkladu varuje věřící před "smutnou a trýznivou skutečností věčné smrti", nazývanou také "peklem".

1057

Hlavním pekelným trestem je věčné odloučení od Boha; člověk může mít jen v Bohu život a štěstí pro které byl stvořen a po nichž touží.

1058

1059

"Nejsvětější římská církev věří a pevně vyznává, že v den Posledního soudu se všichni lidé objeví se svými těly před Kristovým soudem, aby vydali počet ze svých skutků".

1060

"AMEN" 1061

Vyznání víry, tak jako poslední kniha Písma svatého, končí hebrejským slovem Amen. Často je nalézáme na konci modliteb Nového zákona. Také církev končí své modlitby slovem "Amen".

1062

1064

Pomodleme se APOŠTOLSKÉ vyznání víry:

"Cyrilometodějské přímluvy"

z Novény o křtu vytvořené P. Petrem Piťhou v rámci přípravy na CM jubileum v roce 2013

Dej, všemohoucí štědrý Bože,

abychom svaté knihy, které nám svatí Cyril a Metoděj přinesli, *

chovali v úctě a četli z nich v rodinách svým dětem! Prosíme tě, vyslyš nás!

Abychom slova Boží, která do našeho jazyka přeložili,*

ochotně přijímali, zbožně rozjímali a v životě se jimi řídili! Prosíme tě, vyslyš nás!

Abychom liturgii, kterou nám národním jazykem učinili pochopitelnou,*

hluboce a pravdivě prožívali a nacházeli v ní sílu k životu! Prosíme tě, vyslyš nás!

Abychom svůj národní jazyk, kterým dík soluňským bratřím můžeme chválit Boha,*

uchovávali čistý a krásný i v jeho běžném všedním užívání! Prosíme tě, vyslyš nás!

Abychom pro zásluhy svatých Cyrila a Metoděje, kteří vychovali první generaci našich kněží,*

měli vždy dostatek vzdělaných pastýřů, kteří by nás vedli k tobě! Prosíme tě, vyslyš nás!

Abychom po vzoru svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje*

srozumitelně mluvili o tvé slávě a přinášeli radostnou zvěst! Prosíme tě, vyslyš nás!

Abychom se s pomocí svatých Cyrila a Metoděje, kteří káceli modly a vedli lidi ke svobodě dětí Božích,*

uměli vzepřít moderním modlám, které nás lákají a pak zotročují! Prosíme tě, vyslyš nás!

Abychom byli hrdi na svou národní kulturu, kterou svatí Cyril a Metoděj založili,*

a milovali svou vlast, chránili ji a ve všem zvelebovali! Prosíme tě, vyslyš nás!

Abychom z díla svatých patronů Evropy, kteří usilovali o mír a jednotu našeho kontinentu,

pochopili význam rozmanitosti v jednotě a pečovali o křesťanský základ moderního evropanství!

Prosíme tě, vyslyš nás!

Abychom na přímluvu svatých Cyrila a Metoděje, kteří nás učili zákonu Božímu a vytvořili náš prvý státní,* žili před Bohem bezúhonně a pečovali o spravedlnost a pořádek v našem státě!

Prosíme tě, vyslyš nás!

Pane, smiluj se!

Kriste, smiluj se!

Pane, smiluj se!

Modleme se:

Bože, náš nebeský Otče, děkujeme ti, že jsi nám poslal svaté Cyrila a Metoděje a za poklad, který nám přinesli. Děkujeme ti, žes nám ho zachoval, i když jsme si ho mnohokrát dost nevážili. Prosíme tě, abychom plně pochopili, že víra je odpověď člověka na tvé slovo, a přijetí tvého Syna, který přichází, aby nám otevřel cestu k pravému životu. Prosíme proto, abys naši víru upevnil a pomáhal nám ve svornosti stavět na základech, které svatí bratři ve svorné jednotě lásky položili. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána. Amen.

OAMDG

Komentáře:

Od 1.4.2024: Nejlepší je začít děkování slovy:

Chtěl bych vám poděkovat za ... (10)

Rád bych vám poděkoval za .... (1)

Chci vám poděkovat za .... (0)

Musím vám poděkovat za .... (0)

Děkuji vám za .... (12)

celkem hlasovalo 25 lidí

předchozí ankety

Dnes je 19. dubna 2024

svátek má Rostislav

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT K DOBRÉMU ÚČELU vše z těchto stránek kromě rozpisu bohoslužeb (NEBOŤ TAM MOHOU BÝT NÁHLÉ ZMĚNY VYNUCENÉ NOVÝMI OKOLNOSTMI)

nadpis
komentář
jméno
zadejte aktuální rok (ochrana proti spamu)
	všechny položky jsou povinné, HTML tagy budou odstraněny