ZÁCHRANÁŘI

04.12.2020 - úvahy

 

ZÁCHRANÁŘI
na sv. Františka Xaverského - 3. prosince 2020 - uveřejnil na FB  P. Josef Peňáz

Svatý František Xaverský je znám takovým misijním nasazením, které ho nakonec přivedlo k smrti vyčerpáním. Co ho k tomu motivovalo? Jako vždy, i zde nacházíme více odpovědí. Jednou z hlavních pak bude skutečnost, že byl doslova hnán touhou zachránit tyto statisíce před věčným zavržením, nebo spíše obráceně, zachránit je pro Boha. Svatý Pavel na jednom místě v těchto souvislostech říká: „Kristova láska nás nutí / žene."

Můžeme použít tentýž princip, který platí u podobenství. Na obrazech, které si člověk snadno dokáže představit, vysvětluje Pán Ježíš věci, které bychom si už představit nedokázali. Díky podobenství lze potom mnohé pochopit. Tak i v našem tématu si nejprve představme činnost záchranářů se vším, co k ní patří, když jde o život. Na příklad při velkém požáru nebo v horách. Sami se vydávají do nebezpečí a riskují svůj vlastní život. Přitom ví o těch, kteří byli jako oni před nimi a skutečně ho během záchranných operací ztratili. A přesto je zde cosi, co je ještě silnější než vlastní pud sebezáchovy. Prožívají to, co se vyjádřit nedá a do čeho nepronikne nikdo z těch, kdo to též neprožil. Paradoxně právě v takových situacích zakoušejí jakési naplnění. Vybavme si nějaký dokumentární film plný skutečných a realisticky zachycených obrazů záchranářské akce.

Na tomto obrazu může člověk začít chápat, o co jde v případě pastorační činnosti duchovenstva, specifickým způsobem pak v oblasti misijního působení. S tím rozdílem, že zde nejde o život pozemský, ale věčný.

V článcích o celibátu bylo připomenuto, že se nejedná o zavržení přirozeného ženichovství a otcovství, ale o jeho docenění a uskutečňování na nadpřirozené rovině. Tak také záchranářský aspekt kněžské činnosti předpokládá docenění záchranářství, jeho plné přijetí a uskutečnění na nadpřirozené rovině. Nebylo by od věci, kdyby všichni - včetně věřících laiků - občas důkladně prorozjímali pozemské záchranářství a pak si stručně uvědomili: V případě kněžské činnosti jde o totéž, s tím rozdílem, že se jedná se o věčný život.

Je jisté, že mezi hlavní příčiny vyprazdňování seminářů, skutečnosti, že společnost odmítá kněžství jako takové, stejně jako ochabnutí misijního zápalu, patří pozapomenutí záchranářského rozměru kněžské činnosti. U těch zvláštních jednotek hasičů by se stalo něco podobného, kdyby je napříště společnost nahlížela jako manažery volného času s podtextem tématiky ohně. Jejich řady by rychle prořídly a to málo, které by zůstalo, by mělo mezi sebou i takové „záchranáře", kteří umějí dobře zapalovat prskavky, ale to je asi tak všechno. Naopak vědomí, o co jde ve skutečném záchranářství, jednak odradí tento typ prskavkových záchranářů a jednak naláká skutečné záchranáře, kteří mají předpoklady a jsou plni toho nepopsatelného a silnějšího dokonce i než pud sebezáchovy, o čem byla řeč výše. Tak také v případě duchovních povolání, konkrétněji pastorace: Je nutné oživit vědomí, že v pastoraci jde ve skutečnosti o zachraňování věčného života těch, kteří ho mohou ztratit nebo jsou už díky setrvávání v hříchu duchovně mrtví. V pastorační službě jde o zachraňování z ďábelského klamu (pohanství, hereze a bludy) k pravdám pravé víry.

Jsou mnozí, kteří se právě řečené snaží znemožnit. Vytvářejí dojem, že záchrana není potřebná, že není koho zachraňovat. Že prý všichni jsou na cestě života a k věčnému životu dojdou. Šíří nevědomost, nakolik je možné nevědomost šířit, ohledně nebezpečí věčného zavržení. Vůbec o něm nemluví, a když mluví o nebi, činí tak způsobem, jak kdyby tam každý směřoval a měl dojít. Ani je nenapadne, že něčí věčný život je ohrožen. A kolik takových lidí kolem nás je, kolik lidí žije a setrvává v těžkém hříchu nebo "jen" dědičném hříchu, ve stavu nemilosti: Předstoupí-li v tomto stavu před Boží soud, nebudou spaseni, nedosáhnou věčného života. Ti potřebují záchranu, každý, kdo je ve stavu těžkého nebo „jen" dědičného hříchu. Ale tito mluví o nebi a spáse jako o něčem samozřejmém a automatickém - v přímém rozporu s evangeliem. Pán Ježíš říká jasně, že někteří budou spaseni, jiní zavrženi. Jak se může považovat za Ježíšova učedníka ten, kdo tvrdí - a navíc se přitom dovolává evangelia - že budou spaseni prakticky všichni? Jak se může považovat za Ježíšova učedníka ten, kdo o konkrétním zemřelém, třeba z rodiny, automaticky říká, že jeho duše je v nebi? První list Korinťanům vypočítává některé těžké hříchy a varuje adresáty, aby se nenechávali oklamat. Říká, že nikdo z těchto lidí nebude spasen (přestože byli věřící a „přijali Krista"). Jak je vidět, tito klamači existovali už v prvním století. Ale klam zůstává klamem.

Kdo však bere vážně jak Ježíšovo učení o věčném zavržení, tak i totéž učení hlásané skrze apoštoly; kdo nezapomíná, že těžkým hříchem se člověk vylučuje z možnosti věčného života a určuje se pro věčnou smrt (zavržení), ten dokáže uznat, jak potřebná je záchranářská služba kněží zpovědníků. Dokáže také uznat, jakou má tato záchranářská služba hodnotu. Možná i v sobě zpozoruje povolání.

Kdo bere vážně Ježíšovo učení o potřebě křtu, kterým je člověk vysvobozen z područí zlého ducha a uveden na cestu možnosti věčného života, ten dokáže uznat, jak potřebná je záchranářská služba křtitelů a misionářů a jakou má tato záchranářská služba cenu a význam. A možná v sobě zpozoruje i hřivny dané Stvořitelem, předpoklady a touhu být takovýmto záchranářem, kdy jde zachraňovaným nejen o život, ale o úplně vše.

Kdo bere vážně Ježíšovo slovo „pravda vás osvobodí", ten dokáže uznat, jak cenná a potřebná je záchranářská služba těch, kteří hlásají pravdy víry ať už těm, do je dosud neslyšeli, nebo těm, kdo upadli do bludů a herezí. Dokáže uznat, že díky této záchranářské službě jsou dotyční vysvobozováni z nadvlády Otce lži, který nechce pustit ty, které ovládá, aby byli volní pro Boha. Jsou-li však zachráněni, mohou k Bohu směřovat. Kdo bere tato Kristova slova vážně, uposlechne hned i jinou jeho výzvu: „Proste Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň." A možná je i on sám jedním z nich.

Znovu promysleme pozemské záchranářství se všemi jeho aspekty, aplikujme to na záchranu života milosti a věčného života a s tímto prosme o nová duchovní povolání, s tímto prosme na přímluvu svatého Františka Xaverského o znovuroznícení misijního zápalu církve.

Zmíněný citát „Kristova láska nás nutí" se dá z řečtiny i latiny přeložit dvojím způsobem: Láska Krista k lidem - kdy záchranář poslaný Kristem má zprostředkovávat to, co chce Kristus skrze něho dát, a láska ke Kristu. Misijní působení a celá ta záchranářská činnost, nakolik se uskutečňuje na nadpřirozené rovině, natolik upřednostňuje nadpřirozenou motivaci před tou přirozenou. Vše pak je kvůli Bohu. Láskyplný vztah k zachraňovaným lidem je součástí vyššího celku, postoje k Bohu samotnému, k jehož větší slávě se toto všechno děje.

 

Komentáře:

přidej komentář

Dnes je 27. července 2021

svátek má Věroslav

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT K DOBRÉMU ÚČELU vše z těchto stránek kromě rozpisu bohoslužeb (NEBOŤ TAM MOHOU BÝT NÁHLÉ ZMĚNY VYNUCENÉ NOVÝMI OKOLNOSTMI)