ZÁCHRANÁŘI

04.12.2020 - úvahy

 

ZÁCHRANÁŘI
na sv. Františka Xaverského - 3. prosince 2020 - uveřejnil na FB  P. Josef Peňáz

Svatý František Xaverský je znám takovým misijním nasazením, které ho nakonec přivedlo k smrti vyčerpáním. Co ho k tomu motivovalo? Jako vždy, i zde nacházíme více odpovědí. Jednou z hlavních pak bude skutečnost, že byl doslova hnán touhou zachránit tyto statisíce před věčným zavržením, nebo spíše obráceně, zachránit je pro Boha. Svatý Pavel na jednom místě v těchto souvislostech říká: „Kristova láska nás nutí / žene."

Můžeme použít tentýž princip, který platí u podobenství. Na obrazech, které si člověk snadno dokáže představit, vysvětluje Pán Ježíš věci, které bychom si už představit nedokázali. Díky podobenství lze potom mnohé pochopit. Tak i v našem tématu si nejprve představme činnost záchranářů se vším, co k ní patří, když jde o život. Na příklad při velkém požáru nebo v horách. Sami se vydávají do nebezpečí a riskují svůj vlastní život. Přitom ví o těch, kteří byli jako oni před nimi a skutečně ho během záchranných operací ztratili. A přesto je zde cosi, co je ještě silnější než vlastní pud sebezáchovy. Prožívají to, co se vyjádřit nedá a do čeho nepronikne nikdo z těch, kdo to též neprožil. Paradoxně právě v takových situacích zakoušejí jakési naplnění. Vybavme si nějaký dokumentární film plný skutečných a realisticky zachycených obrazů záchranářské akce.

Na tomto obrazu může člověk začít chápat, o co jde v případě pastorační činnosti duchovenstva, specifickým způsobem pak v oblasti misijního působení. S tím rozdílem, že zde nejde o život pozemský, ale věčný.

V článcích o celibátu bylo připomenuto, že se nejedná o zavržení přirozeného ženichovství a otcovství, ale o jeho docenění a uskutečňování na nadpřirozené rovině. Tak také záchranářský aspekt kněžské činnosti předpokládá docenění záchranářství, jeho plné přijetí a uskutečnění na nadpřirozené rovině. Nebylo by od věci, kdyby všichni - včetně věřících laiků - občas důkladně prorozjímali pozemské záchranářství a pak si stručně uvědomili: V případě kněžské činnosti jde o totéž, s tím rozdílem, že se jedná se o věčný život.

Je jisté, že mezi hlavní příčiny vyprazdňování seminářů, skutečnosti, že společnost odmítá kněžství jako takové, stejně jako ochabnutí misijního zápalu, patří pozapomenutí záchranářského rozměru kněžské činnosti. U těch zvláštních jednotek hasičů by se stalo něco podobného, kdyby je napříště společnost nahlížela jako manažery volného času s podtextem tématiky ohně. Jejich řady by rychle prořídly a to málo, které by zůstalo, by mělo mezi sebou i takové „záchranáře", kteří umějí dobře zapalovat prskavky, ale to je asi tak všechno. Naopak vědomí, o co jde ve skutečném záchranářství, jednak odradí tento typ prskavkových záchranářů a jednak naláká skutečné záchranáře, kteří mají předpoklady a jsou plni toho nepopsatelného a silnějšího dokonce i než pud sebezáchovy, o čem byla řeč výše. Tak také v případě duchovních povolání, konkrétněji pastorace: Je nutné oživit vědomí, že v pastoraci jde ve skutečnosti o zachraňování věčného života těch, kteří ho mohou ztratit nebo jsou už díky setrvávání v hříchu duchovně mrtví. V pastorační službě jde o zachraňování z ďábelského klamu (pohanství, hereze a bludy) k pravdám pravé víry.

Jsou mnozí, kteří se právě řečené snaží znemožnit. Vytvářejí dojem, že záchrana není potřebná, že není koho zachraňovat. Že prý všichni jsou na cestě života a k věčnému životu dojdou. Šíří nevědomost, nakolik je možné nevědomost šířit, ohledně nebezpečí věčného zavržení. Vůbec o něm nemluví, a když mluví o nebi, činí tak způsobem, jak kdyby tam každý směřoval a měl dojít. Ani je nenapadne, že něčí věčný život je ohrožen. A kolik takových lidí kolem nás je, kolik lidí žije a setrvává v těžkém hříchu nebo "jen" dědičném hříchu, ve stavu nemilosti: Předstoupí-li v tomto stavu před Boží soud, nebudou spaseni, nedosáhnou věčného života. Ti potřebují záchranu, každý, kdo je ve stavu těžkého nebo „jen" dědičného hříchu. Ale tito mluví o nebi a spáse jako o něčem samozřejmém a automatickém - v přímém rozporu s evangeliem. Pán Ježíš říká jasně, že někteří budou spaseni, jiní zavrženi. Jak se může považovat za Ježíšova učedníka ten, kdo tvrdí - a navíc se přitom dovolává evangelia - že budou spaseni prakticky všichni? Jak se může považovat za Ježíšova učedníka ten, kdo o konkrétním zemřelém, třeba z rodiny, automaticky říká, že jeho duše je v nebi? První list Korinťanům vypočítává některé těžké hříchy a varuje adresáty, aby se nenechávali oklamat. Říká, že nikdo z těchto lidí nebude spasen (přestože byli věřící a „přijali Krista"). Jak je vidět, tito klamači existovali už v prvním století. Ale klam zůstává klamem.

Kdo však bere vážně jak Ježíšovo učení o věčném zavržení, tak i totéž učení hlásané skrze apoštoly; kdo nezapomíná, že těžkým hříchem se člověk vylučuje z možnosti věčného života a určuje se pro věčnou smrt (zavržení), ten dokáže uznat, jak potřebná je záchranářská služba kněží zpovědníků. Dokáže také uznat, jakou má tato záchranářská služba hodnotu. Možná i v sobě zpozoruje povolání.

Kdo bere vážně Ježíšovo učení o potřebě křtu, kterým je člověk vysvobozen z područí zlého ducha a uveden na cestu možnosti věčného života, ten dokáže uznat, jak potřebná je záchranářská služba křtitelů a misionářů a jakou má tato záchranářská služba cenu a význam. A možná v sobě zpozoruje i hřivny dané Stvořitelem, předpoklady a touhu být takovýmto záchranářem, kdy jde zachraňovaným nejen o život, ale o úplně vše.

Kdo bere vážně Ježíšovo slovo „pravda vás osvobodí", ten dokáže uznat, jak cenná a potřebná je záchranářská služba těch, kteří hlásají pravdy víry ať už těm, do je dosud neslyšeli, nebo těm, kdo upadli do bludů a herezí. Dokáže uznat, že díky této záchranářské službě jsou dotyční vysvobozováni z nadvlády Otce lži, který nechce pustit ty, které ovládá, aby byli volní pro Boha. Jsou-li však zachráněni, mohou k Bohu směřovat. Kdo bere tato Kristova slova vážně, uposlechne hned i jinou jeho výzvu: „Proste Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň." A možná je i on sám jedním z nich.

Znovu promysleme pozemské záchranářství se všemi jeho aspekty, aplikujme to na záchranu života milosti a věčného života a s tímto prosme o nová duchovní povolání, s tímto prosme na přímluvu svatého Františka Xaverského o znovuroznícení misijního zápalu církve.

Zmíněný citát „Kristova láska nás nutí" se dá z řečtiny i latiny přeložit dvojím způsobem: Láska Krista k lidem - kdy záchranář poslaný Kristem má zprostředkovávat to, co chce Kristus skrze něho dát, a láska ke Kristu. Misijní působení a celá ta záchranářská činnost, nakolik se uskutečňuje na nadpřirozené rovině, natolik upřednostňuje nadpřirozenou motivaci před tou přirozenou. Vše pak je kvůli Bohu. Láskyplný vztah k zachraňovaným lidem je součástí vyššího celku, postoje k Bohu samotnému, k jehož větší slávě se toto všechno děje.

 

Komentáře:

přidej komentář

Od 1.4.2021: Nejraději bych teď na jaře zasadil(a)

nějaký ovocný strom. (8)

 

lípu. (2)

 

dub. (0)

 

buk. (0)

 

thúji. (1)

 

nějaký jehličnatý strom. (1)

 

nějaký keř. (0)

 

žádný strom ani keř. (1)

 

celkem hlasovalo 13 lidí

předchozí ankety

Dnes je 18. dubna 2021

svátek má Valérie

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT K DOBRÉMU ÚČELU vše z těchto stránek kromě rozpisu bohoslužeb (NEBOŤ TAM MOHOU BÝT NÁHLÉ ZMĚNY VYNUCENÉ NOVÝMI OKOLNOSTMI)