Bože, buď milostiv a žehnej nám! (Žalm 66)

SEPTUAGINTA II

Několik DALŠÍCH vzpomínek na 70 let pozemské pouti k nebeské vlasti

a 70. výročí křtu

 

Bože, buď milostiv a žehnej nám! (Žalm 66)

 

Mons. Jan Peňáz

            3. vydání, trochu doplněné, 701 - 750 

(fotografie na konci)

Žalm 90, verše 1,10,12

Pane, tys nám býval útočištěm od pokolení do pokolení!

Našich let bývá úhrnem sedmdesát, u toho, kdo je při síle, osmdesát.

Většina jich je lopota a trýzeň, neboť rychle pomíjejí, a my odlétáme.

Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce.

 

Bohu díky za všechno. A Pán Bůh zaplať VŠEM, kteří mi jakýmkoli způsobem pomohli. Snad jsem to mohl a ještě budu moci vracet. Jsem si vědom, že jsem asi řekl dost nevhodných slov. Někdy jsem si to uvědomil vzápětí, někdy mi to došlo až později, něco mi asi ještě nedošlo. Chci to vyvážit následujícími DALŠÍMI vzpomínkami na 70 let darovaných od dobrého Boha ...                JP

 

Septuaginta je latinsky 70 a vypráví se, že sedmdesát učenců, každý o samotě, překládalo Starý Zákon do řečtiny a když skončili, všem to vyšlo stejně. Dodnes se řecký překlad Písma lidově nazývá tímto slovem.

JAN PEŇÁZ

Narozen 29. 6. 1951 vNovém Městě na Moravě,

• pokřtěn byl P. Václavem Küchlerem 3. 7. 1951 vnemocniční kapli sester sv. Kříže,
• biřmován kardinálem Štěpánem Trochtou 20. 5. 1972 vLitoměřicích, přijaljméno Pavel,
• vysvěcen na jáhna 5. 3. 1978 v Brně biskupem Josefem Vranou,
• vysvěcen na kněze 25. 6. 1978 vBrně biskupem Josefem Vranou,
• primice vJamách 9. 7. 1978,
• kaplanem ve Vranově u Brna, Jedovnicích a Ostrově u Macochy, farářem v Moutnicích a Žatčanech 1982 - 1990, děkanem a farářem ve Velkém Meziříčí a duchovním správcem v Netíně, Borech, Uhřínově a od r. 2008 farářem ve Křtinách,
• předsedou výboru Matice velehradské od r. 2007,
• 15. 9. 2010 jmenován kaplanem Jeho Svatosti,
• od 1. 8. 2017 farářem v Novém Veselí a Bohdalově.

RODINA A ŠKOLA

Dědoušek Josef Peňáz vysázel sad na mezích u svých polí. Byla to jeho záliba, kterou v něm probudil pan řídící Josef Koněrza (národní buditel a nadšený zahrádkář a sadař, ve Slavkovicích 1879 - 1920). On vysázel vůbec první sad, po něm je pojmenován a dosud tam stromy rostou. Dědoušek měl pro stromky velký cit. Nechtěl, aby s nimi při sklizni zatřáslo. Ovoce sice hned popadalo, ale mohly se potrhat kořínky. A tomu se chtěl vyhnout.

Vyprávělo se také, že než jeho stromky začaly rodit, objednával ovoce jinde. Jednou mu na nádraží do Nového Města vlakem přišly dva koše kadlátek (tak se u nás říkalo švestkám) někde od Doubravníka. Šel pro ně, vzal do každé ruky jeden, potěžkal je a řekl si, že je domů donese (čekalo ho 4,8 km). Nepodařilo se mu to. První musel odložit po 2,1 km - na kopci nad nynější nemocnicí, kterému se dodnes říká Na Kudli - a druhý na našem kopci - u železného sloupu, který tam dodnes stojí - po 4,3 km, těsně před cílem. Zajímavé...

Až nedávno jsem se dozvěděl, proč se říkalo Na Kudli. Kudlou pojmenovali formani klín, který dole pod prudkým kopcem přivázali těsně za zadní kola vozů. Když unavení koně zastavili, vůz by mohl začít couvat. Byla tam však kudla, která spadla na zem, zaklínila se a zabránila tomu. Na vršku kopce ji odložili a ten, kdo jel dolů, ji měl zase zavézt pod kopec.

*

Narodil jsem se po válce a nikdy jsem se nedozvěděl, jak naši prožívali konec války ve Slavkovicích a maminčina rodina ve Svratce. Něco asi musí zůstat tajemstvím a je možná lépe ani to nevědět. Přídělový systém zůstal i po válce a byl využit i jako tlak na hospodáře na vlastní půdě, aby šli do společného. Třeba v tom, že jim omezili potravinové lístky, ani ty na cukr nedostali. Tatínek vzpomínal, jak v té těžké době přinesl pošťák obálku. Byl v ní jen jeden lístek na cukr, jinak nic.

*

Tatínek nám vyprávěl příběhy. Jeden mi zvlášť utkvěl v paměti. Přijde soused, že potřebuje půjčit deset tisíc. Domluvili se, podepsali smlouvu. Soused vzal peníze a odcházel. Když šel pod otevřeným oknem, říkal si pro sebe: „Já jsem se postaral, jak si půjčit, ty se postarej, jak vrátit." Hospodář to zaslechl a pochopil, že je zle. Popadl ještě jednu tisícovku a běží za ním. „Sousede, dal jsem vám jen devět tisícovek, tady je ta desátá." „Ale vždyť jsme to počítali." „Počkejte, přepočítám to znovu." A vzal ten balíček peněz do svých rukou a dodal: „Už jsme se postaral."

*

Tatínek nechtěl, abychom se my děti dívaly na zabíjení prasete. Mohli jsme přijít, až když se začalo pařit. Chtěl také, abychom si zapamatovali: Sedlák na zámek nepatří a s tulákem se nebratří. A také neměl rád, když jsme místo dům řekli: barák. Přitom byl ochoten ustoupit ve prospěch ostatních, jak dosvědčuje i zápis na 322. straně slavkovické kroniky. Pochvalně se tam zmiňují, že při přestavbě maštale na garáž r. 1975 postavil zeď dál od silnice, aby křižovatka byla přehledná.  Pokud vím, byl jediný, kdo takto uhnul.

*

Doposud si vzpomínám na dětský sen, který mě tenkrát vylekal, možná ještě v předškolním věku: Zdálo se mi, že místním rozhlasem byla vyhlášena likvidace. Tomu slovu jsem nerozuměl, ale cítil jsem, že je to něco hrozného. Veřejně a útočně na veřejnosti a doma se strachem se tenkrát mluvilo o chystané likvidaci vesnických boháčů.

*

Když jeden spolužák zlobil (přece jen ctíme soukromí), byl od pana řídícího trestán tím, že musel několik minut držet na předpažených rukou polínka, a jednou dokonce i železný sochor na prošťourávání kamen ve třídě. Dodnes nepochopím, že byl od téhož pana řídícího zván, aby jako nejsilnější kluk ze třídy s ním jezdil odpoledne do Města (samozřejmě toho nového a na Moravě), a pomáhal mu při stavbě domku, který si tam chystal na důchod.

Také úplně jinak vidím pana učitele Aleše Zavadila, když jsme s ním šli na vycházku do Horky a jiný kluk najednou vylezl na borovici asi 10 m vysoko. A my jsme se smáli, jak on dole chodí a mne si ruce a dlouho jsme to ještě po něm skrytě opakovali. My se sice smáli, on asi prožíval muka.

Snažil se nás také vést k dobré životosprávě, a proto nás varoval před bonbony, že se nám po nich zkazí zuby. Říkal, že je proto nejí a naopak jí hodně zeleniny. A když jsme mu dětsky namítli, že mu stejně některé zuby chybí, řekl nám s klidem, že když byl malý, říkali mu, že zubům škodí tlusté maso, takže je nejedl. O sladkostech se to ještě nevědělo, proto je klidně jedl a tak na to doplatil. Když to víme, ať je nejíme. Bonbonům, nevím proč říkal šmorny a jeho heslem bylo: Šmorny kazí zuby. Někdy jsme to museli i mnohokrát opisovat, někdo to nenápadně opravoval na: Šmorny kozí zuby. Dětská pomsta!

*

Ze školních let si také pamatuji různé totalitní říkanky a také, co na to odpověděli naši, když jsem je přednášel doma. Například: Rodiče moji neměli kde bydlet, boháči měli paláce, my však už nikdy nepoznáme, co je to býti bez práce.

A maminka řekla na adresu toho bydlení, co znala ze svého života: „Protože všechno propili."

Maminka často smutně říkávala, že založení JZD přineslo tři špatné věci: rozmnožení hrdliček, rozšíření vysokého plevele, kterému jsme říkali „sladkej lupen", odborně šťovík kadeřavý, na loukách i v polích. Na tu třetí věc, která se jí nelíbila, si už nemohu vzpomenout, a na tomto světě to už asi nikdy nezjistím, není už koho se ptát. Vím, že je těžké opravovat své rodiče, Poláci říkají: Polsko je tvá matka a o matce se nemůže mluvit špatně. Musí se však přiznat, že s hrdličkami to bylo ve skutečnosti jinak. Hrdličky divoké (Streptopelia turtur) u nás žily odedávna daleko od lidí ve volné přírodě, ale hrdličky zahradní (Streptopelia decaocto) zvyklé na obydlí lidí, přitáhly do střední Evropy právě v době zakládání JZD. Původně žily v Zadní Indii (Barma, Thajsko, Vietnam) a odtud se začaly šířit na západ. Přes (přední) Indii se dostaly až do Turecka. A odtud přes Balkán v polovině 20. století pronikaly k nám (proto se jim francouzsky říká Hrdlička turecká - Tourterelle turque). Teď už je tento invazní druh, který vyvede mladé a hned je vyžene o kus dál, stále jedním směrem, i na britských ostrovech. S tím sladkým lupenem však měla pravdu, roste všude a je velmi vytrvalý. Když jsem s ní chodil na pole, i když už bylo družstevní, každý plevel, na který nářadím v ruce dosáhla, vykopla nebo aspoň srazila, aby moc nerostl a tolik neškodil. Společné hospodaření se chápalo, že všechno je všech, ale bylo to vlastně ničí. A tak se ničilo. I já teď, jako ona, kde mohu, tam sladkej lupen i další plevel utrhnu, vždyť přes svoje krásné jméno a přezdívku krajinu vůbec nezkrášlí.

*

Tatínek také s koňmi vozil zemřelé z domu smutku ke kříži a pak do kostela v Jamách. Používal se nízký vůz s plošinou, na kterou se dala velká šedá deka a v létě se ozdobila zelení. Proto jsme před každým pohřbem museli do lesa nastříhat kapradiny a doma jsme je kolem celé plošiny připevnili. Skončilo to v polovině šedesátých let, kdy komunální služby všechno zabraly pro sebe, od pohřbů až po vylepování plakátů.

*

Dodnes i pamatuji verše z kalendáře z první republiky, které vyzývaly k pokrokovým postupům: Všeho nech, vyhub mech, kup zelenou skalici, přikup jednu dojnici.

A pak ty totalitní verše z takzvaných bleskovek z padesátých let. Asi jich chodilo s novinami hodně, naši schovali jen ty, co se týkaly přízně: Než dát žito pracujícím než dát chleba pro děti, raděj si ho sama nechám a spařím ho praseti. Tak smýšlela Anna Stará ....... a byla po zásluze potrestaná.

Ten motor se nesmí ztratit, JZD s ním nesmí mlátit, myslel, že je filuta, postihla ho pokuta (jeden hospodář z Řečice).

*

Také vzpomínám, jak nám naši říkali, že nikdy nesmíme pít vodu z potoka nebo z kaluže, i kdyby se zdála čistá. Pít se může jen voda doma z kohoutku a venku jedině ze studánky. Měl jsem žízeň a šel jsem kolem potoka. Svítilo slunce, voda byl čistá, jasná a já si řekl, že tam přece nemůže být nic špatného. Nabral jsem si tedy vody ve Francínkově hlubánce Slavkovického potoka a napil se. To byl průjem! Na to si vzpomínám v souvislosti s duchovní žízní, zaviněné komunismem a dalšími směry. Lidé pak v oblasti duchovní uvěří čemukoli, tak jako žíznivý pije cokoli a pak se všichni divíme.

*

Poslouchali jsme, o čem se dospělí baví, často to byly zážitky z vojny. Tatínek jednou vyprávěl, jak šla skupinka vojáků na vycházku, šli přes most, jeden se maličko opozdil a když je za chvilku dohnal, ukazoval peněženku, kterou právě jako šikovný kapsář ukradl jednomu z proti jdoucích. Pochlubil se s tím kamarádům, peníze z ní vytáhl, dal pár bankovek jim a peněženku hodil do vody pod mostem. „Proč to dělal?", vyhrkl jsem. „No přece, peníze může mít každý u sebe, i kdyby ho kontrolovali, nemůžou mu to vyčítat, ale kdyby u něj našli cizí peněženku, bylo by to jasné. Proto se zbavil usvědčujícího materiálu." Tenkrát jsem obdivoval šikovnost tohoto zloděje. Dnes už ne. A s lítostí však vidím, jak systém pokračuje dále: Děti mi v náboženství málem napovídají, když začnu mluvit o vykrádání aut. V televizi jim pořád ukazují metody, jaké dnešní kapsáři a jejich povedení kamarádíčkové používají. A děti to přímo hltají a pak nadšeně popisují.

*

Nesmím však tatínkovi křivdit: Jeli jsme pro seno, které nám bylo přiděleno pro záhumenkovou krávu. Nejprve bylo potřeba na obecní váze (dnes je tam prostor před kaplí Božího milosrdenství) zvážit vůz. Najeli jsme tam, slezli z vozu, zvážili a tatínek to zapisoval a já jsem mu říkal: „Napíšeme tam o dva metráky méně." Podíval se na mně varovně, ale beze slov. Věděl jsem samozřejmě, že by to byla lež, tedy hřích, ale až po dlouhé době mi došlo, že kdybych takto lhal, ošidil bych nás, že ten skutečný a zkušený zloděj napíše váhu vozu větší, aby platil méně sena, než skutečně veze. Také vzpomínám na sečení zeleného krmení pro záhumenkovou krávu na mezích a místech, kam se družstevní stroje nedostaly. Sekli jsme jen tam, i když jsme jasně viděli, že někteří funkcionáři a nadšení horlitelé pro JZD sekli třeba u sloupu v poli či v louce a jak se říká obsekli ho pořádně, na dva metry, i když by kvůli strojům stačilo jen půl metru. Tatínek to nekomentoval. Tak jako nekomentoval vtip, který mu na hrázi obecního rybníka řekl sám předseda místní KSČ: „Johan, víš jaký je rozdíl mezi opiem a tímto režimem u nás?" Tatínek nic. Funkcionář na to: „Žádný, obojí pochází z nedozrálých makovic. Cha, cha." Tatínek zase nic. Tenkrát jsem se divil, proč se nesměje, protože mně to hned připadlo velice výstižné. Teď už se nedivím, mohla to být i provokace.

*

Během mé školní docházky ve Slavkovicích přešly přes obec tři vlny: první byla stavba dálkového telefonu. Pokládali jej do země a na školní zahradě postavili podzemní rozvodnu. Později bylo vše zrušeno a na stejném místě dnes stojí kaple. Druhá vlna přišla za rok: natáčel se film Malý Bobeš. Z jara a v létě pak bylo všude slyšet: „Ticho, kamera jede." I místní, lidé dostali krátké role, před tím je však nastrojili a tváře jim namalovali skoro do oranžova, protože film byl černobílý a bez líčení by v něm vypadali bledí jak mrtvoly.

Následující zimu se po obci rozneslo: Budou dávat Malého Bobše v televizi. Těchto přístrojů bylo tenkrát v obci jen asi deset a pan řídící nás všechny rozdělil, aby to každé dítě mohlo vidět. Nás přidělili k Doležalům. A všichni jsme napjatě čekali. Samozřejmě nedávali film, ten byl určen do kin, byl jen pořad o jeho natáčení. Nejprve nás seznámili s hlavním hercem a způsobem, jak se do takové dětské role vybírá. Pak řekli, že malý Bobeš vyrůstal v chudé obci Radňovice v kapitalistické době. A dodali, že dnes však bychom Radňovice nepoznali, že je tam zásluhou socialistického režimu už všechno nové a moderní. A byl záběr na Radňovice zdáli. Pak řekli, že je tam i nový kravín. Následoval záběr na vnitřek stavby, kde kdosi zatáhl za páku, uvolnil zábrany a 100 krav se najednou vrhlo na krmivo dovezené pásovým dopravníkem. Jenže v té době se kravín ve Slavkovicích teprve stavěl a v Radňovicích není postaven dosud. A jen zhruba tisíc diváků vědělo, jaká to je lež a nikdo z nich se neodvážil to někomu říci natož napsat.

Dvě vlny přešly poměrně rychle, ale, jak jsme si s „klukama" řekli, ta třetí zůstala. Byli to uraňáci, lidé z geologického průzkumu a těžby uranové rudy z Jáchymovských dolů. Zajímavé, že když začali budovat šachtu ve Slavkovicích, všichni občané zde přišli o vodu, všem, jak se říká strhali prameny. Jen my jsme doma vodu měli a jezdila k nám pro ni celá obec. Za pár let se prameny zase obnovily a pak jsme přišli o vodu my a museli jsme jezdit do obecní studny. Po čase se však voda do našeho mělkého polního prameniště Na příhonech zase vrátila.

*

V té době se v kostelích opouštěla latina a zaváděla nová liturgie. Už jsem chodil do školy v Novém Městě, ale v jamském kostele jsem viděl, jak ministranti rozdávají lístky s českými odpověďmi. Protože by mu to žádná tiskárna neudělala, pan farář si je nechal napsat od dětí v náboženství v nižších třídách, podle toho vypadal rukopis, ale tím to bylo milejší. Přede mší sv. vysvětloval, kdy se bude vstávat a kdy sedat. Přesto byli lidé trochu nejistí. Tatínek pak doma říkal: „Já jsem byl úplně klidný. Díval jsem se co dělá P. Stanislav Zeman a podle toho jsem to dělal i já." To byl kněz odsouzený v padesátých letech a po propuštění z vězení pracující ve výrobě a bydlící v Jamách, který měl od státu povolení zpovídat nikoli sloužit mši svatou. Podobné to bylo s profesorem P. Tomandlem, bývalým profesorem na novoměstské reálce, který v místním kostele nesměl kázat.

*

U nás byl mlýn, kterému se říkalo Horní, aby se odlišil od dalších dvou slavkovických. Nad ním je dosud Horní rybník. Od roku 1707 do protektorátu tam mleli Peňázové (v latinsky a německy psaných matrikách Penias), naposledy dědoušek, ale i tatínek měl výuční mlynářský list. Proto se u nás říkalo U Mynářů, tatínek byl Horní mynář. Když se k sousedům přes dva domy přivdala nevěsta z jiné vesnice, řekla mu jednou: „Pane Mynář." Tenkrát jsem se tomu málem smál, ale sám jsem se po letech vytrestal, když jsem právě jí řekl: „Paní Svatoňová", jak se zase u nich říkalo po domě, zatímco se psala Slezáková.

*

Předběhnu dobu a vzpomenu, že pan kaplan Vojtěch Suchý, který tatínka zaopatřoval v novoměstské nemocnici, říkal, že se přitom usmíval. A také pořád vzpomíná na jeho upracované ruce i ruce všech dalších mužů, které na Vysočině při zaopatřování mazal svatým olejem. Maminka zemřela doma v péči švagrové, sám jsem se o ni před tím staral jen jeden měsíc a od té doby si vážím všech, kteří svým rodičům doslouží.

 

STUDIA VE FRANCII

*

Když jsem nastoupil do internátu v Dijonu, octl jsem se poprvé ve městě. Jeden spolužák z Prahy mě „zasvěcoval" do zvyků velkoměsta. V neděli jsme zůstávali na internátě, ale já jsem si v ten den vždycky bral sváteční oblečení, protože jsem šel do kaple. Když si toho oblečení spolužák všiml, řekl mi: „Tady nejsi na vesnici, kde máte všední a sváteční oblečení. Teď jsi ve městě a tady musíš být pěkně oblečený každý den." Dal jsem na jeho rady, ale až později jsem si uvědomil, že každý den pěkně znamená každý den stejně. A když je to pořád stejné, tak to zevšední. Každý den je pak všední. Žádný svátek, jen ta všednost, nic zvláštního, samá šeď. Anebo také modř - barva amerických modráků, ať už se jim říká džíny, jeansy nebo rifle. Nosí se všude, i v neděli na bohoslužby. Maminky už nevypraví své dcery v šatech ani do kostela. Byl jsem opravdu nemile překvapen, když při prvním svatém přijímání jsem viděl vedle děvčete v bílém její dvě starší sestry v riflích. Bůh dobře ví, proč nám přikázal světit sedmý den. Jinak jsme otroci práce a smýkáni časem, který tak rychle ubíhá a ubíjí, protože nejsou žádné příjemné zastávky a body k zachycení, jakým je právě sváteční den neděle.

*

Několik týdnů po příjezdu do Dijonu jsem se nachladil a měl trochu zvýšenou teplotu, a proto jsem se v určený čas vydal na ošetřovnu. Vrchní (a jediná) sestra mně změřila a zeptala se mě francouzsky, zda chci bylinkový čaj. Pro vysvětlení uvádím, že běžný čaj se francouzsky řekne jako u nás - thé, zatímco pro ten bylinkový je úplně jiné slovo - tisane, které jsem ještě neznal. Odpověděl jsem jí tedy, že nerozumím. Za mnou stál starší spolužák krajan a ona mu řekla: „Přeložte mu to do vaší řeči", a dodala polohlasem: „Ti vaši mladší spolužáci toho umí daleko méně než vy." Slovo tisane jsem ještě neznal, ale toto jsem pochopil všechno a hned. Učit se máme i neznámá slovíčka, ale pozor si musíme dávat pořád.

*

Velikonoční prázdniny během prvního školního roku ve Francii jsme trávili v Tunisku. Syn tehdejšího (a prvního) tuniského prezidenta totiž studoval také v Dijonu a proto jsme měli protekci. Všichni na nás byli přívětiví, všude spokojenost, klid, pohoda. Když jsme se vraceli lodí zpět do Marseille, všiml jsem si, že místní, kteří s námi v zástupech nastupovali na cestu do ciziny, už se tvářili jinak: jaksi opatrně s určitým napětím, podezřívavě, i když jeli do země, jejíž kolonií (přesněji protektorátem) kdysi byli a jejíž jazyk a zvyky dobře znali.

*

Další velikonoční prázdniny jsme prožili na Korsice. Bydleli jsme v ubytovně pro mládež v hlavním městě. Stopem jsem jezdil na různá zajímavá místa ostrova. Večer jsem se pokaždé vracel na ubytovnu. Jednou mi zastavili dva muži, asi montéři, kteří se vraceli do města od zákazníka. Posadili mě dozadu a rozjeli se. Trasu asi dobře znali, protože před některou zatáčkou zpomalili jen lehce, jinde zase důrazně zabrzdili. V tom prvním případě byla za zatáčkou silnice přímá, v tom druhém následovaly další zatáčky, což jsem nevěděl a obavy, zda to vytočí, jsem měl pořád. Navíc jsem vzadu lítal ze strany na stranu. Užil jsem si svoje, i když jízda byla bezpečná. Další den mi zase zastavil nějaký zedník, který v upraveném osobním autě vezl cihly. Měl jsem skutečně dojem, že se to za chvilku všechno převrátí dolů ze strání, po kterých jsme jeli. Díky Bohu a jeho andělům jsem vždycky dojel a za svůj život stopem ujel asi 10 tisíc km.

*

Naši francouzští profesoři i spolužáci se snažili, abychom se také dostali z internátu do rodin. Mohl jsem poznat rodinu farmáře (hezky česky se to řekne sedlák) na venkově. Zajímal jsem se o všechno. Proto jsem se opatrně zeptal: „U vás prý lidé jedí malé ptáčky zpěváčky?" „No to né, loví se tu pouze skřivani."

*

Před maturitou pozval profesor filosofie nás své dva československé žáky na oběd na rozloučenou. Využil jsem toho a poprvé ochutnal francouzské speciality drozdí paštiku (tu zatím i naposled) a žabí stehýnka (ta jsou dnes i u nás a nejsou tak špatná).

Ústřice jsem ochutnal už dříve. Bylo to na gastronomickém veletrhu v Dijonu, který začal v pátek. S českým spolužákem jsme se tam vypravili až na nedělní vycházce. Nabízeli sadu 6 ústřic se stopečkou bílého vína, vše za 6 franků. Složili jsme se na půl, zakoupili vzorek a pustili se do toho. Snědl jsem první ústřici, spolužák druhou, zezelenal a odešel. Snědl jsem pak další čtyři, v puse měl bahnitou chuť jako po výlovu rybníka a dopil jsem víno. Napadlo mě, že to víno musí být, aby se ta pachuť spláchla. Spolužák ani nechtěl, abych mu vrátil peníze za jeho podíl, který nevyužil. Až po letech mě jeden známý kněz pozval v Bretani na ústřice. Byly čerstvé, přímo z moře a vůbec žádný pach po nich nebyl. Není divu, ty první byly už nejméně tři dny staré a nějakým klukům dáme cokoli.

V internátní jídelně nám z těch specialit dávali v neděli jednou za rok jako předkrm chřest, asi dvakrát artyčoky, ale na Tři krále vždy tříkrálový koláč a na sv. Karla Velikého lahev vína navíc, před Vánoci pak tzv. Vánoční poleno, něco jako náš srnčí hřbet svrchu nazdobený krémem a šlehačkou. Víc cukroví tam nebylo.

Až po letech jsem se dostal na stříbrnou svatbu bratra svého spolužáka na francouzském venkově. Byla v obecním sále, od půl jedné odpoledne do půlnoci. Pilo se jen víno a minerální vody, pouze na začátek byl nějaký aperitiv a na konci šampaňské a teplá cibulová polévka, což je nepsaný příkaz: Sníst ji, zahřát se a jít domů.

Jako předkrm byl malý meloun s kouskem ovoce pokropeného nějakou pálenkou, pak na celou dobu sedm druhů studeného masa a pět druhů salátů, kde si každý bral, co chtěl a kdy chtěl. Pak už jen nějaké čerstvé ovoce, zmrzlina a káva. Nic víc, nic méně. Občas byl program přerušen povelem: „Dopít, bude se nalévat nové víno." A všichni poslechli. Pořád hrál magnetofon, samé známé písně, hodně zpívali s ním a hodně tancovali. Nikdo nebyl opilý, ale hodně se kouřilo. Bylo i cukroví a to tak, že mezi čtyřmi hosty byl malý plochý talíř a na něm vrstva větších lentilek s nějakým oříškem či voňavým semínkem uprostřed. Na konci oslavy na tom talířku z mé strany byla výseč, bílé místo po tuctu lentilek, které jsem sezobal. Každý z mých sousedů měl před sebou jen malé prázdno, protože si vzal tak dva tři kousky. Pak nemají být Francouzi štíhlouncí. Však také „stříbrná" nevěsta přišla ve svých svatebních šatech. Na konec mi říkají: „To si vezmi, to je pro tebe." A ukázali na jeden ze čtyř balíčků kolem toho talířku. Byl to spíše uzlíček z nějaké řídké látky svázaný krásnou mašličkou a v něm asi tucet těch lentilek. To byla výslužka. Mám ji doposud, mohu ji ukázat (foto je vzadu). Když jsem to jednou popisoval našim kuchařkám, žádné nadšení k napodobení světoznámé francouzské kuchyně jsem u nich neviděl.....

*

Ve Francii jsme před maturitou v přírodních vědách probírali zkameněliny a profesor nám vysvětloval, jak se na zeměkouli postupně objevili nějací ti živočichové, stále jich přibývalo, dosahovali větších rozměrů, a když už byli obrovští, vyhynuli a objevil se nový druh. Ukazoval nám to na trilobitech různých velikostí. Mně v té chvíli blesklo hlavou, že se totéž asi právě děje s člověkem. I v naší rodině jsme my děti byly větší než naši, a bylo to tak skoro všude. A tato myšlenka nebyla nijak veselá. Pak jsem zažil útěchu Ducha Svatého (který v našem srdci volá: Abba, Otče) a blesklo mi hlavou podruhé: „I kdyby k tomu došlo, jsme stále v rukou Božích a na konečný cíl našeho života, na Boží království, kde se máme sejít u svého nebeského Otce, to nemá vliv. To přijde, jak se o to modlíme".

*

O Vánocích před maturitou jsem byl doma a tatínek se ptal, co míním dál dělat, jakým směrem chci dál studovat. Řekl jsem asi něco o přírodě nebo zemědělství a on mi řekl: „A o studiu na kněze neuvažuješ?" Odpověděl jsem mu jasně a hned: „Církev přece potřebuje také věřící laiky." S tím mohl jen souhlasit a také to nahlas udělal. Tím to bylo uzavřeno, ale jen mezi námi. Dost brzy po tom se mně někde jinde bratr zeptal: „A ty na kněze nepůjdeš?"

Neřekl jsem mu nic, ale té myšlenky jsem se už nezbavil. Když jsem se ho po létech - už jako seminarista -, ptal, proč se mně tenkrát na to ptal, řekl, že proto, že z naší rodiny ještě žádný kněz nebyl. A také proto, že jsem si četl bibli, kterou jsem si přivezl z Francie, protože u nás tenkrát nebyla k sehnání.

Brzy poté jsem napsal Tomáši Týnovi, staršímu spolužákovi, který už šel k dominikánům, a svěřil jsme mu své otázky ohledně povolání ke kněžství a všeho kolem toho. Poslal mi šestistránkový dopis. Nedávno jsem ho našel a chci ho přeložit a poslat komisi, která v Bologni připravuje jeho blahořečení.

Později mi v jednom dopise napsal, že chce nasadit svůj život v boji proti protestantizaci katolické církve. Tenkrát jsem se trochu divil, dnes se spíše dost obávám. O tom, že při kněžském svěcení nabídl svůj život jako smírnou oběť za svobodu církve v Československu a jejím přijetí 1.1.1990 jsem už psal dříve.

 

VOJNA

*

Po ukončení 2. ročníku semináře jsme museli nastoupit na dva roky na vojnu. Po rozdělení na roty se odevzdalo civilní oblečení a bylo úředně posláno rodičům. Před tím jsme na závěr úvodní procedury, kam samozřejmě patřilo i stříhání, dostali tepláky a lísteček s číslem roty a čety, kam máme jít a kde dostaneme další výstroj. A byli jsme poučeni, že nikde jinde nesmíme říkat, kde jsou naše kasárna a kolik nás v nich je, že to je vojenské tajemství. Za pár dní dostal jeden nováček dopis, kde bylo: Vojín XY, 1. rota, 2. četa, 1. družstvo. Velitelé z toho dělali problém a vyčítali mu prozrazení vojenského tajemství, protože kasárna měla krycí číslo, které jediné se smělo používat, ani název ulice tam nesměl být. Když zjišťovali, jak se to mohlo stát, přišlo se na to, že chudák nováček ten svůj lístek omylem nechal u civilního obleku. Jeho rodiče asi neměli ponětí, co je to vojna, lísteček našli a napsali mu to všechno na obálku. Nakonec mu to bylo laskavě prominuto.

Osobně jsem začátkem vojny zažíval napjaté chvíle, když se četl denní rozkaz V jeho závěru se rozdávala cenná pošta a peníze a dotyčný pro ně musel vystoupit z řady a dodržet spoustu povelů. A když se rozkaz četl slovensky (v druhé úřední řeči armády) a ozvalo se: „Cenná pošta, peniaze", už jsem se chystal, ale pak si oddechl, že mě to tentokrát mine. Je zajímavé, že naše příjmení nemá se slovenským peniaz nic společného, na Slovensku nikdo takové příjmení nenosí. Vypadá, že Peňáz je španělského původu a že je asi možné, že první jeho nositel přišel s doprovodem španělské šlechtičny, která se k nám provdala. Dodnes najdeme příjmení Peñas, které znamená skály, u tisíců lidí v Madridu, v okolí Compostely a Murcie. Lidé s tímto příjmením, mající právo mít znak, v něm mají dvě nebo tři zlaté hvězdy na červeném poli.

*

Ze začátku na vojně kontrolovali všechno a nečekaně, jednou odpoledne zjišťovali, jestli má každý u sebe toaletní papír, stačilo pár aršíků. Měl jsem jich skoro celý balíček, a tak jsem mohl tajně podělit spoustu kolegů. Kontrolor si toho nevšiml, ale jeden Slovák ano a pak mi zašeptal: „Kade chodil, dobre činil (Sk. apoštolů 10,38)." Podobně má polní láhev, v které byla voda nalitá už dávno, přesto posloužila mnoha klukům, když ráno při nástupu byla nečekaná kontrola. Důstojník ji vzal, zaštěrchal a spokojeně mi ji vrátil. Za pár vteřin mu stejnou láhev podal soused, který ji pak rychle a hlavně nenápadně podal dalšímu sousedovi, u kterého právě byli.

 

SEMINÁŘ

*

Po smrti pana faráře Hladkého, který v Jamách působil 24 let, nastoupil nový kněz P. Bohuslav Marek. Brzy na to začala generální oprava fary. První práce byla izolace zdí proti vlhkosti. Předseda místního JZD Václav Šír na to hned sehnal chlapy, kteří právě v okolí Jam budovali tranzitní plynovod. I další práce organizoval on. Myslel také na placení a rozhodl, že na opravu fary by měla přispět všechna čtyři JZD ve farnosti. Podle plochy půdy mezi ně rozpočítal celkové náklady. A protože Šírovi se nedalo odporovat, museli to tak udělat všude. I ve Slavkovicích, kde však předseda Zdeněk Bukáček, evangelického vyznání a člen staršovsta sboru v Novém Městě, řekl, že stanovená suma se na faru do Jam odešle, ale protože mezi členy je tolik a tolik procent evangelíků, odpovídající část se pošle také do Nového Města. Pan senior Batelka mi pak říkal, že novoměstský sbor byl jediný v celé českobratrské evangelické církvi, který měl v účtech dar od JZD - družstevního sektoru, jak se tenkrát říkalo (další mohl být pouze socialistický nebo soukromý, ale ten byl jen trpěný).

*

Když jsem si ve 4. ročníku semináře udělal řidičský průkaz, hned o prvních prázdninách mi pan farář Šikula, který mě vždy po večerní mši svaté v Jamách vozil domů, řekl: „Dneska už můžeš řídit sám, sedni za volant, já pak pojedu zpátky." Bylo to v únoru a byla velká mlha. Jel jsem velice pomalu a opatrně, ale pod Veselíčkem jsem najednou patníky s červenými sklíčky, které měly být po pravé straně, uviděl nalevo. Něco bouchlo, zadrncalo to a motor zhasl, protože jsem sjel do pole. První slova, která pan farář naprosto klidně řekl, byla: „Vytáhni klíček ze zapalování." Tak jsem to udělal a hned mě napadlo: Tady si sami neporadíme, domů je to blízko, jdu pro bratra Pepíka, on nám pomůže. A odešel jsem. Po pár metrech jsem byl na přejezdu silnice se železnicí, a říkám si, že nepůjdu dokola po silnici, vezmu to přes pole přímo na konec Slavkovic, vždyť to tady znám dobře, co bych si to prodlužoval obcházením. Sněhu moc nebylo, ale bílé bylo všechno, pole i noční mlha. Namířil jsem to k rodné obci a za chvíli už jsem uviděl obrysy jakýchsi střech. Jsou však nějaké dlouhé. Obloukem doleva jsem totiž znovu došel k trati, a to přede mnou byl násep. Jak je to možné? Odhadl jsem znovu vzdálenost od silnice, upravil směr a znovu na Slavkovice - po rovném poli, mně dobře známém. Za chvíli však znovu narazím na trať. To není možné. Teď už musím jít kolmo ke kolejím, vždyť to tady znám. Jdu, dávám si pozor, držím přímý směr, očekávám domy Na příhonech, a přesto narazím na trať potřetí. Naštěstí a Bohu díky u zbytku mostu, ke kterému vedl úvoz (po našem vejvoz) z Horního konce. Už tam dávno nikdo nejezdil, ale po obou stranách zůstaly jasně vyčnívající meze. Těch jsem se chytil a podle nich jsem došel k nejvýše položenému stavení a po obecní cestě přišel konečně domů. Po přeměření na počítači vidím teď tato čísla: plánovaná cesta: 400 m, azimut 66°, první bloudění asi 300 m, skutečný azimut 24°, druhé bloudění zase asi 300 m, azimut měl být 85° a ve skutečnosti jsem šel zase asi 300 m a došel v úhlu 125° a po třetí to bylo podobné, ten most je od přejezdu vzdušnou čarou 600 m s azimutem 6°. A od mostu k nám je to ještě 800 m, takže místo 400 m to bylo 1700 m a uhnul jsem tedy v té tmě o 60 stupňů doleva na rovné ploše tři krát vždy ve vzdálenostech kolem tří set metrů. Už se nedivím, že lidé zabloudili a zmrzli kousek od domova. Pepík hned vzal auto, že nás vytáhne, a jeli jsme tam. Nevím, jak byl pan farář prokřehlý, neodvážil jsem se ho na to nikdy zeptat, asi to prožíval krušně. Ani nevím, jak dlouho to všechno trvalo. Pepík si nejprve sedl za volant farní Škodovky a poměrně rychle vyjel na silnici. Pan farář jel na faru už sám a nikdy mně toto dobrodružství už nepřipomínal.

*

Jako bohoslovec jsem jednou chodil po sbírce při pouti v Radešínské Svratce. Košík s penězi jsem podával až do lavice, aby ti, kteří sedí uprostřed, tam snadno mohli něco dát. Jenže ouha: Uprostřed jedné lavice seděla maminka s malým děvčátkem na klíně. To vše bystře sledovalo a když se před ní octl košík s jakýmisi obrázky, jeden si vzalo a pevně schovalo ve své pěstičce. Maminka zrudla, pokoušela se její sevření uvolnit, ale moc jí to nešlo. Není divu, když vám něco podávají, tak si to přece vezmete a je to vaše. Nakonec se vše vyřešilo, ale maminky mně bylo líto. Byla v tom však naprosto nevinně, stejně jako já.

 

KAPLAN A FARÁŘ

*

S autem - darem od své kmotřenky Anny Peňázové - jsem začínal jezdit až při kaplanování v Jedovnicích. Začátky byly složité, trhavé rozjíždění, pár menších nárazů. Když jsme někam jeli společně, vzal pan farář své auto a cestou tam řídil. Hospodyňka seděla vzadu, hosté také, já vpředu a podřimoval jsem. Otce Františka to rušilo, nechtěl, abych spal a já se marně bránil: „Otče, to je přece znamení mé naprosté důvěry ve Vás."

*

Jako nerozvážný kaplan jsem nabídl ministrantům z vyšších tříd základní školy, že jim umožním řídit své auto. Vybrali jsme k tomu pole nad Jedovnicemi, které bylo pěkně zelené a brzy zjara jsme tam vjeli. První kluk si sedl za volant, já na místo samozvaného instruktora, ale auto jelo stále pomaleji. Musíš zastavit, řekl jsem a chtěl sám pokračovat. Nešlo to však ani mě, auto bylo zapadlé po nápravy v mokré hlíně, neboť jsme nevjeli na louku ale na pole oseté ozimem. Z Vilémovic jsme musili donést podlážky, auto nadzvedli, kola jimi podložili a pak jsem rychle vyjel. Slib jsem klukům splnil až koncem léta na vyprahlém strništi.

*

V Jedovnicích musel každý pohřeb začínat v obecní obřadní síni, pak se muselo jít ke hrobu a teprve až byla rakev v hrobě, mohla být zádušní mše svatá v kostele. Obřadní síň byla na kopci, z kterého byl krásný rozhled, ale při obřadu se lidé dívali na zadní stěnu sousedovy stodoly. Kdyby architekti vnitřní zařízení navrhli obráceně, pozůstalí by viděli za rakví nádherné panoráma jedovnického údolí. Ale budiž. Hlavní slovo měl řečník ze Sboru pro občanské záležitosti, v této nevděčné a náročné službě se střídali tři. Osnova projevu byla více méně stejná: zemřelý se narodil v čase první světové války, kdy byla velká bída, za 1. republiky zažil útlak pracujících, pak přišla tvrdá léta okupace a pak se dožil krásného budování socialismu. Už si jej však neužije, protože nám umřel. Občas ještě přidali šroubované věty typu: Dědeček zabezpečoval nákupy pro celou rodinu. Jedna mladší paní, také pověřená tímto úkolem si po čase dala podmínku: „Když chcete, abych mluvila na pohřbech, dovolte mi také mluvit na svatbách, jinak končím se vším." Museli jí vyhovět, o ty pohřby skutečně nebyl zájem. Kněz by to přitom zvládl sám celé a podle přání pozůstalých. Na Slovensku to řešili po svém: Podobné síně postavili v každé obci a nazvali je Dom smutka. A protože tam jsou vesnice vždycky velmi dlouhé, příbuzní se sjeli k tomuto domu, v něm se u rakve pomodlili po svém, pak už se uspořádal krátký průvod, do něhož se zapojila celá obec a šlo se do kostela, kde pohřeb pokračoval jako obvykle. A všichni byly spokojeni.

*

V Moutnicích už jako samostatný kněz jsem jednou na faře uslyšel, jak před ní zastavil traktor. Řidič přišel až dovnitř a říká: „Něco jsem vám tam za vraty složil." Kouknu a vidím pytel prášku na hnojení. „To přece nejde, to si nemohu nechat", říkám rozpačitě: „Buďte ticho, ukradli vám víc." A tak jsem byl....

*

Složitější byly případy, o kterých jsem jen slyšel a podrobnosti neznám a nerad bych pomlouval. Kdosi mi však vyprávěl, že při vybírání brambor na družstevním poli si jich na konci práce ženy nabraly plné kabely. A jediné, která to odmítla udělat, protože to přece je družstevní majetek, tam brambory nasypaly také, aby musela být zticha. Veřejně brambory z kabely vysypat se asi nedalo.

*

Jednou pořádalo JZD Žatčany pro své členy zájezd do Polska. Pan Hlávka se mě před odjezdem ptal, co by mi měl z ciziny dovézt. V té době u nás zrovna nebyly k dostání konvičky na víno a vodu. Když jsme je sháněli a divili se, proč nejsou, úřady odpovídaly, že je nedostatek surovin, ale že do plánu jejich výrobu dají. A to trvalo roky. Proto jsem ho poprosil, ať mě je tam koupí, že však nevím, jak se to řekne polsky. On mi na to řekl, abych mu jednu sebou dal. Přivezl je pak pro mě i pro sousedy.

*

Režim slábl, dovolili i svěcení biskupa pro Slovensko. Jeli jsme na ně do Trnavy, s varhanicí, jejím manželem, paní Ryšavou a jedním ministrantem v roce 1988. Náměstí před katedrálou bylo plné a všichni mohli díky technice pěkně slyšet a všichni se modlili. Ke konci bylo ohlášeno, že kněží, řeholní sestry a bohoslovci mají připravené občerstvení v arcibiskupském paláci. Kluk hned vyhrkl: „Půjdete tam, pane faráři?" „Petře, ne, nevím, kde to je." A vedle se hned ozvalo: „Já vás tam zavediem." Po nějakém čase jsme jeli s celým autobusem na hrob P. Juraje Sloty, slovenského národního buditele, který před léty působil jako kaplan v Moutnicích. Program končil večerní zastávkou v trnavské katedrále. Nebyli jsme ohlášeni, ale kostel byl otevřený, pomodlili jsme se sami a prohlíželi si jej. Přišla mladá dívka, vše rozsvítila, sama začala výklad, který uvedla slovy: „Pozdravujem vás i menom nášho biskupa Jána." To je synodalita v praksi.

*

Režim slábl víc a lidé se dostali do Říma na svatořečení naší Anežky. Jeli jsme autem do severní Itálie, přespali u krajanů a pak vlakem pokračovali do Říma. Před odjezdem na nádraží nás pozvali na snídani: dostali jsme kávu nebo čaj, chleba s máslem a med. Ten byl ve zvláštní skleničce s víčkem a zobáčkem, kterým bylo možno ten táhnoucí se proud medu jakoby ustřihnout, aby se nic nepokapalo. To se mi líbí, takový stříhač medu koupím a přivezu mamince. Začal jsem po něm pátrat až v Římě po svatořečení. Zašel jsem do obchodu, kde by to mohli mít a lámanou italštinou jsem se na to ptal. Paní prodavačka poslouchala, pak pochopila a řekla: „A, dosatore per miele (dávkovač medu). Tak to tady nevedeme." A dodala hrdě s patřičným pohybem ruky: „My Římané mažeme med nožem. To možná Němci, ale my ne ..." Zastavil jsem se pak ještě u hrobu sv. Antonína v Padově a šel do velkoobchodu s jasným cílem. Dosatore per miele. Poslali mě k příslušnému stojanu, střihač tam byl, obrátím jej a dole na skle čtu: Made in Germany. Opravdu bez komentáře!

*

Když se pak otevřely hranice úplně, jezdili všichni do Rakouska, zírali do výloh, kolik je tam zboží a přepočítávali šilinky na koruny, aby zjistili, o kolik je zde všechno dražší. Udělal jsem to jinak: s maminkou a paní Ryšavou jsme na Červené pondělí 1990 v poledne jeli do Rakouska také. Zaparkovali jsme na náměstí prvního městečka a šli jsme ne kolem dokola - po diagonále, ale od středu pryč - po radiále. A bylo to čím dál hezčí. I boční ulice byly upravené, uklizené, vše srovnané. Pak okružní ulice a za ní cesty do polí, vše v nádherném stavu. Na začátku lánu to, čemu dnes říkáme ekologické třídění odpadu, věci na spálení, suť, kompost s odpadky z kuchyně. Tam jsem pochopil přednosti soukromého vlastnictví a heslo polského prezidenta Lecha Walesy: Každý kousek Polska musí někomu patřit.

*

Když jsem přišel do Velkého Meziříčí, musel jsem si zvykat na město. A k němu patřily ještě dvě venkovské farnosti. V Borech už pan farář nebyl a předání bylo jednoduché, v Netíně pan děkan ještě žil, ale už nesloužil, a já se musel sžívat s jeho stylem, kterým farnost (dobře) vedl už skoro 50 let. Zlepšovací návrhy jsem však dával pořád a netrpělivě čekal, že se ujmou. Když to šlo pomalu, měl jsem námitky, často nahlas po mši svaté, až mi jedna paní soukromě a upřímně řekla: „My si jen smutně říkáme: Co se mu zas nebude líbit?" Snad mi to pomohlo. Snad se to tenkrát zlepšilo...

*

V Meziříčí bývala otevřena jen předsíň kostela. Navrhl jsem na farní radě, že otevřeme kostel více, aspoň do poloviny lodi. Členové rady však byli proti a já jsem je nechtěl obejít a v žádném případě jednat proti nim. Až za deset let, když jsme se vrátili z pouti do Říma, jsem řekl, že všude po cestě byly kostely otevřené, a že proto otevřeme i ten náš.

*

Když mně jednou nabídli, že mě mohou zásobovat vynikajícím mešním vínem ze zahraničí, a já jsem zdvořile odmítl s poukazem, že mám tuzemské zdroje, ozvalo se: „Ať vám tedy chutnají ty moravský kyselky!"

*

Jednou se na faře v sobotu odpoledne zastavil mladý člověk, že potřebuje pomoc a chvilku si odpočinout. Když jsem mu řekl, že se právě chystám na mši svatou do Pohořílek, ochotně jel se mnou. Tam se oblékl do ministrantského a přesně a zbožně ministroval. Radost se něj dívat. Po mši sv. zůstal v sakristii, kam přišla místní obětavá žena a přihlašovala se na autobusovou pouť do Mariazell. Zapsal jsem si ji, a když se ptala na placení zálohy, řekl jsem jí, že to vyberu až v autobuse. V neděli mladík odjel a v pondělí jsem se dozvěděl, že hned jel do Pohořílek, vyhledal tu paní a řekl jí, že jsem si to rozmyslel a že chci tu zálohu už teď. Ona si vzpomněla na jeho zbožné chování u oltáře a zálohu mu svěřila. Od té doby jsme neviděli ani jeho ani tu zálohu. To je opravdové zneužití služby Boží, podobně jako zneužívají jméno Boží tuláci, kteří na faře hned pěkně křesťansky pozdraví Chvála Kristu, a pak lžou, aby něco dostali. A křesťanské Rádio Proglas už křesťanské pozdravy zrušilo a ozývá se z něj stejné Dobrý den, jak ze stanic veřejnoprávních i komerčních, které žijí z reklam.

*

Kaplan Stanislav, o 12 let starší než já, vyprávěl, jak ve svých 6 letech zažil na jižní Moravě přechod fronty. Když se vojska blížila, lidé se schovali v mělkém dole na uhlí, který se jmenoval Žofka. Jeho maminka tam vzala všechny své tři děti s tím, že tam budou tak přes jednu noc. Nakonec tam strávili mnoho dní a zažili hlad i napětí. Díky Bohu to dopadlo dobře. Standa říkal, že když potom mladší sourozenci nechtěli něco jíst a vybírali si, maminka jim říkala: „Do Žofky s váma."

*

Když jsem se dostal do Říma na svatořečení naší Anežky, viděl jsem, jak Svatý otec, dnes už svatý Jan Pavel II. podal Tělo Páně vybraným zhruba 40 věřícím, pak přišel akolyta a nádobu (zvanou ciborium) od něj převzal a odnesl do svatostánku. A Jan Pavel (tenkrát mu bylo 69 let) mu je předal a poklekl - před Pánem Ježíšem.

Za pár let jsem se dostal do Francie a poprvé zde koncelebroval mši svatou. S místním knězem byli u oltáře i dospělí ministranti a akolyté v krásných tunikách. Inu, francouzská móda je na úrovni i v kostele. K oltáři přinášeli konvičky, tácek a ručníček na umytí rukou kněze. Před svatým přijímáním však - žel - úplně stejným způsobem jako před pár minutami vzali ten tácek a ručníček z postranního stolku, vzal jeden z nich ze svatostánku ciborium s Nejsvětější svátostí a položil je na oltář jakoby nic. Žádné znamení úcty, pokleknutí už vůbec ne. Je sice pravda, že v některých francouzských klášterech se nepokleká, ale mniši se před svatostánkem hluboce, opravdu hluboce uklánějí. Zde však to bylo skutečně naprosto technické - podat jedno či druhé - ani trochu eucharistické úcty.

Nemohu si však na francouzské věřící jen stěžovat. Když jsem za pár let sám zastupoval v kostele na předměstí Rennes, hlavního města Bretaně, nemile jsem překvapil při první mši svaté ve všední den místní věřící, když jsem hned po svatém přijímání přečetl modlitbu a nenechal jim ani pár minut na tichou osobní děkovnou modlitbu. Hned druhý den jsem to napravil.

A podobně mě upozornila jedna madame, která s manželem přijela na „netínskou" pouť, že se jí vše líbilo, ale byla zklamána odpoledním svátostným požehnáním, kterým se poutníci loučili s kostelem. „Pořád jste něco říkal anebo se zpívalo a vůbec nebyl čas Pánu Ježíši a jeho Matce v klidu něco říci", posteskla si nakonec. Pak jsem je oba vzal na jeden den do Prahy. Už jsem tam byl dříve s jedním párem jejich krajanů. Šli jsme od sv. Václava na Staré Město, pak přes Karlův most k Pražskému Jezulátku, vyšli k Hradu, prošli jej i Strahov a zahrady a zakončili s večerním výhledem na Prahu z blízké restaurace a metrem se vrátili k Českému rozhlasu, kde jsme ráno zaparkovali auto. Znovu jsem s nimi použil tuto trasu, ale po mši sv. u Jezulátka v závěru oběda madam řekla: „Viděli jsme Jezulátko, viděli jsme všechno. Jsem už unavena, pojeďme domů."

*

Vzpomínám také na jinou madame, která byla profesorkou na střední škole v Dijonu. Ve farnosti pomáhala při vyučování náboženství, které je ve Francii mimo školu, protože republika rozhodla, že tam nepatří. Děti však mají právo na náboženské vyučování, a proto kvůli tomu je v prvních 5 třídách volná středa, aby mohly jít k farářovi, pastorovi, rabínovi nebo imámovi a ten ať jim říká, co chce. V té době se ve školách učilo i v sobotu, ačkoli v podnicích byl už pětidenní pracovní týden. Mnohým profesorům to komplikovalo život a rádi se sobotních hodin zbavovali. Ona si je brala s tím, že za ni vezmou něco ve středu, aby mohla na faře učit po celý den.  

*

Když za mnou přijel z Francie po pádu železné opony spolužák Daniel se svou rodinou, říkal mě, že jeho syn nastoupil do školy pro speciální zubní laboranty, kde byli studenti z celé Francie. Ve třídě jich bylo 22 a jednou dostali otázku: Kdo ještě žije s oběma vlastními rodiči spolu? „Jediný náš kluk se mohl přihlásit," řekl mi hrdě, „všichni ostatní zažili rozvod a podobná trápení."

*

Klášter na ostrůvku Mont St Michel u francouzského pobřeží kanálu La Manche je opravdu skvost, památka světového významu. Vypravili jsme se tam při jednom poutním zájezdu, které jsme pořádali se švagrem Jiřím. V programu také bylo pěší přejití z pevniny během odlivu, kdy se jde po mořském dně, jak chodívali poutníci dříve. S lidmi musí jít průvodce, protože v té oblasti jsou tekuté písky. Potok či říčka teče do moře a v písku si vytvoří své koryto. Po nějaké bouři či nenápadné změně se pohne i směr proudu, voda teče o kousek dál a staré koryto se rychle zaplní pískem z okolí. Shora to není vidět, ale vstoupit na písek, který tam ještě není dost slehlý, je životu nebezpečné. Člověk do něho zapadne a nemůže vylézt a každé i mírné zvýšení hladiny při návratu vody ho hrozí utopením. Proto musí jít průvodce s každou skupinou. Ten náš nám 11.8.2004 ukazoval taková místa, opatrně se k nim přiblížil, ponořil do tekutého písku chodidlo, začal jemně vrtět celou nohou a ta tam pomalu kousek zajela. Pak ji rychle vytáhl. S několika odvážlivci jsem to zkusil taky, noha mi jela dolů, druhá s ní, lidé se smáli, ptali se, jestli mám napsanou poslední vůli, já jsem vrtěl dál, zatímco ti druzí už toho nechali, a najednou jsem tam byl po kolena a přestávalo to být veselé a zpátky už to nešlo. Vedoucí zájezdu Jacques Lamy řekl: „Musíme mu pomoci, sám to nezvládne." A udělal to. Na fotkách je jasně vidět, jak mě s panem Ludvíkem Kučerou z Petrovic tahají z písku, je tam také vidět, že už se moc nadšeně netvářím.

Radostně děkuji dodnes Pánu Bohu a jim všem za vyváznutí z té nebezpečné situace. Děkuji také Bohu a lékařům, které On obdařil moudrostí a šikovností, za úspěšnou operaci oční sítnice. Kdyby nebylo tohoto plodu lidské práce, už bych asi neviděl.

*

Pan kostelník František Vávra dlouhá léta ministroval a kostel-ničil, jak s oblibou opakoval, dlouhá léta ve Velkém Meziříčí. Byl opravdu mojí pravou rukou. Brával jsem ho s sebou na různé slavnosti, kde ho místní někdy považovali za kněze důchodce, tak se uměl vypravit a chovat. Na žehnání kaple ve Víru se mnou jel také. Po obřadech jsme se přesunuli na jídlo do blízké restaurace. On však sám od sebe zůstal v kapli, kterou nebylo možné zamknout a hlídal nejen sbírku, ale především držel čestnou stáž u svatostánku.

Po letech, když už dožíval u dcery v Mostištích, jsme s hospodyňkou tudy jeli na cestě ze Křtin. Navštívíme pana Vávru, řekli jsme si. A když jsme vstoupili, viděli jsme, že už opravdu slábne. Modlili jsme se tedy růženec, během kterého přicházely další jeho děti a když jsme se domodlili, dědeček, jak se mu běžně říkalo, už mezitím odevzdal svou duši svému stvořiteli.

*

Pěší poutě přinášejí spoustu zážitků, jednak je to svým způsobem oběť, opravdu jsme tam mohli jet, už není nutné chodit pěšky. Na druhou stranu je to velká radost ze společenství, i těch putujících, i hostitelů. Pěší poutníci z Francie mají heslo, že pouť je od srdce k srdci. Jsou však i jiné zážitky. Šli jsme přes nějakou obec, předzpěvák zpíval do mikrofonu mariánské písně, lidé opakovali. Pak se ke mně přitočil jeden z místních a říká mi: „Když jsem vás uslyšel, myslel jsem si, že přijel kůžkař." Není divu, oni také pouštějí dechovku na celou obec.

 

NOVÉ VESELÍ A BOHDALOV

*

Poprvé jsem viděl jméno Bohdalov napsané na prvního máje začátkem šedesátých let napsané ve Slavkovicích na cestě před domem jedné slečny (jméno ani příjmení neuvádím), která právě navázala známost s chlapcem z Bohdalova (taktéž neuvádím). Když jsem nastoupil do Bohdalova, řekl jsem hospodyňce Marii Dvořáčkové, že zde má být provdána nějaká nevěsta ze Slavkovic. „Jsou tady tři", řekla mě, a hned je vyjmenovala. Jedna z nich pak za mnou brzy přišla a řekla mně: „Jeníku, pochoval bys mně manžela?"

*

Když už se vědělo, že budu nastupovat do Nového Veselí, řekla mi sestra: „Nejdeš přímo domů, vzpomeň si, jak jsme říkali, že Veselí je už za Žďárem." Když jsem pak byl na pile v Chroustově, řekl mi pan Chmelař: „Vy prý pocházíte z nějaké vesnice za Žďárem?" Dal jsem mu za pravdu, obojí platí, vždycky je to za Žďárem, pokaždé z jiné strany.

 

 

ZAJÍMAVOSTI A ZKUŠENOSTI

*

V kostelích se v poslední době rozmohlo tleskání tak, jak je vidíme a slyšíme  na jakémkoli občanském či společenském setkání. Lidé to dělají automaticky, nechají se strhnout bez ohledu na posvátnost místa a neuvědomují si, jak tím snižují jeho úroveň. Jeden příklad za všechny:

V jednom moravském městě udělaly katechetky s dětmi v postní době křížovou cestu v parku, kde byl kříž. Cestou k němu děti oblečené jako Ježíš, Šimon, Pilát, vojáci či apoštolové četly jejich slova přesně podle Bible. V parku zrovna byla i rodina, která o tom všem asi moc nevěděla. Zastavili se opodál a opatrně se ptali jednoho člověka v doprovodu: „To je tady nějaké divadlo?" „Ne, to je křížová cesta, děti čtou úryvky z Bible. Proto mají to starodávné oblečení."  Oni zůstali stát a uctivě pozorovali celý program. Když křížová cesta skončila u kříže poslední modlitbou, dospělí dětem zatleskali. Udělali to asi z radosti, že to ti malí tak pěkně přednesli. Ze strany té rodinky však polohlasem zazněla věta plná zklamání: „Tak to přece jen bylo jenom divadlo..." Člověka napadne: Hlas lidu, hlas Boží (Vox populi, vox Dei), i když v tomto případě ti lidé nebyli členy žádné církve, smysl pro posvátné neztratili. A my se ho tak lehce vzdáváme. Co když právě toto u nás někdy budou ti druzí hledat?

Když po mši svaté, při které zpíval sbor nebo schola, lidé zatleskají, je to jistě vyznání vděčnosti těm zpěvákům. Zároveň se tím však dává signál všem přítomným: Byli jsme na koncertě, bylo to nádherné. Co když však lidé přišli kvůli Pánu Ježíši, jemu děkovat, jeho poprosit, jemu se svěřit?

*

Každá svatba je vážná věc, kněz se ptá snoubenců, zda je jejich rozhodnutí svobodné a upřímné, oni si slibují lásku, úctu a věrnost až do smrti, a protože vědí, jak to někdy může být těžké, dovolávají se oba pomoci Boží. Proto také začínají před oltářem, jak to vyjadřuje i svatební píseň č. 916: O hojné požehnání tě, Bože, prosit jdou, dva páry lidských dlaní spojených modlitbou .... A pak se tleská. Jako v divadle. V obřadních síních se při občanských sňatcích ani po nich netleská, jak mi na přímou otázku sdělila matrikářka z obecního úřadu. Všichni to berou jako důležitou a slavnostní událost. A v kostele lidé tím potleskem dávají vlastně najevo totéž, co v divadle na konci představení: „To byl hezká hra, hráli jste nádherně!" A přitom jde o snášení všeho dobrého i zlého až do smrti - s pomocí Boží! Žádné divadlo ani předvádění! Neměli bychom raději obě dlaně k sobě sice přiložit, ale už je tak nechat, prsty propojit a místo tleskání se modlit, aby se těm dvěma ale i všem ostatním manželům podařilo krásná slova slibu splnit?

*

Při návštěvě hřbitova nebo při vzpomínce na naše zemřelé jakoby pořád zněla jejich němá výzva:

Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy.

Může však zaznít - třeba i nahlas - také naše odpověď:

Kdybyste nebyli vy, nebyli bychom ani my.

Naši rodiče jsou přece naši největší dobrodinci, a ti měli zase své rodiče. Každý z nás totiž musí mít 2 dědečky a 2 babičky, 4 pradědečky a 4 prababičky a tak dále (i když je také možné, že třeba někdo z nich není zapsaný v rodokmenech). Musíme však dát pozor: Prapradědeček z tatínkovy strany může třeba zároveň být prarapradědečkem z maminčiny strany, prostě dvě místa v rodokmenu mohou patřit stejné osobě, odborně se tomu říká ztráta předků, takže místo 8 pradědědečků jich po tomto světě mohlo chodit jen 7, ale v rodokmenu obsadili osm míst. Jim všem děkujeme, proto za ně prosíme.

Můžeme si je spočítat lehce:

Když spočítáme počet slabik PRA v názvu předka, k tomu připočteme jedničku a tímto číslem umocníme dvojku, dostaneme počet těchto předků v rodokmenu.

Prarodiče - 2 na (1+1) = 2² =4 - a máme skutečně 4 prarodiče - 2 dědečky a 2 babičky. Pozor: pradědeček s prababičkou nejsou naši prarodiče, ale praprarodiče.

Prababičky máme 4, stejně jako jsou 4 pradědečci, i když jsme všechny asi osobně neznali.

Praprarodiče - 2 na (2+1) = 2³ = 8 - a máme skutečně 8 praprarodičů, 4 prababičky a 4 pradědečky.

A postupně dále do kořenů svého rodu ...

Platí to i o rodičích, jsou dva, bez předpony pra, takže 2 na (0+1) tedy 2¹ a zase nám vyjdou dva.

Musíme však dát pozor: tento vzoreček platí jen v češtině. Slováci to mají mnohem jednodušší.

Porovnejte si to sami.

Našemu .... rodiče: otec, matka - prarodiče: dědeček, babička - praprarodiče: pradědeček, prababička - prapraprarodiče: prapradědeček atd.... odpovídá slovenské:

rodičia: otec, matka -- starí rodičia: dedko, babička -- PRARODIČIA: pradedko, prababka -- PRAPRARODIČIA: prapradedko, praprababka,.

Stejně to mají i Poláci, Němci, Angličané i Francouzi (ti všichni už od dědečka a babičky).

Jak mi prozradila teta z interneta, shodneme se pouze s bratry Rusy:

родители: отец, мать -- прародители: дедушка, бабушка - прапрародители: прадедушка, прабабушка - прапрапрародители: прапрадедушка ........../pro ty, kdo už neznají azbuku: roditěli: otěc, mať, -- praroditěli: děduška, babuška .../

*

Třikrát jsem naletěl při čtení knihy. Jeden spolubratr vydal knihu Pouť na západ o tom, jak šel pěšky od nás k hrobu sv. Terezie do Lisieux. Knihu jsem pečlivě četl a uznal jsem, že je psána podle skutečnosti. Únavu, starosti při vstupu do cílového města a další věci jsme přesně stejným způsobem zažívali také. Spolubratr spal na farách a vždy tam potkal velmi zajímavého kněze. Uvádí, že pozměnil jména, ale on pozměnil i místo a čas. Ty různé typy poznal během svého života, ale zde je seřadil postupně do všech far na své cestě.

Podruhé jsme asi mnozí nedbale četli příhody z Gulagu od paní Věry S. V poznámkách bylo malým písmem napsáno, že to podle jejích vzpomínek sepsal nějaký spisovatel, který se literatuře faktu věnoval už za socialismu. Paní Věra asi vzpomínala dost nepřesně a on asi její příběhy upravoval dost volně.

Třetí zklamání bylo nejhorší. Knihu Muž, který sázel stromy, napsal francouzský spisovatel Jean Giono (1895-1970) a je přeložená do mnoha jazyků a dokonce zfilmovaná. Její obsah je známý: Na holých pláních pase ovčák ovce a přitom každý den sází žaludy do děr, které udělá svou pastýřskou holí. Část žaludů se ujme a vyroste tam les, a díky němu se obnoví prameny, lidé se vrátí do a celý kraj ožije. Starosta té obce si od pana spisovatele vyžádal písemné prohlášení, že si to celé vymyslel, protože turisté pořád chtěli vidět ty dubové lesy. Zveřejněno bylo až po jeho smrti. Spisovatel svoje báje hájil tím, že chtěl lidi nadchnout pro sázení stromů.

*

Jednou jsem naletěl i sám sobě, a to v roce 1990, když jsem se nabídl, že na Mohyle míru u Slavkova budu před nastoupenými vojáky mít pobožnost s francouzskými modlitbami za všechny padlé v bitvě v roce 1805 a za mír. V historických napoleonských uniformách na ní stáli v řadách velkou většinou Češi, někteří i v uniformách jiných armád.

*

O-O-O  = Osm ošidných otázek a ta osmá je opravdu ohromně důležitá.

• 1. Může se na dálnici jet po nultém kilometru?
• 2. Začíná 2. hodina noční ve 2 hodiny po půlnoci?
• 3. Vytvořil sv. Cyril cyrilici?
• 4. Jsou můj pradědeček a moje prababička mými prarodiči?
• 5. Je osmina větší než sedmina? Je papír formátu A 5 větší než papír formátu A 4?
• 6. Patří třicátá léta minulého století do jeho třetí desítky?
• 7. Mohou se péci sladké buchty bez soli?
• 8. Musí se ten, kdo předčítá, při každé čárce zastavit a klesnout hlasem?

Kdo jen jednou řekne ANO, už má pětku a hned propadá. Na dálnici u žluté značky 0,0 začíná první kilometr, první hodina začíná o půlnoci, druhá v 1:00:01 a končí ve 2:00:00 h. Sv. Cyril vytvořil hlaholici, jeho žáci ji v Makedonii zjednodušili a pojmenovali na jeho počest. Pradědeček a prababička jsou moji praprarodiče, prarodiče jsou dědeček a babička (další podrobnosti k tomu jsou na str. 19). Pátá otázka je jasná každému žákovi, při šesté nezapomeneme, že 1. 1. 1921 začala už třetí desítka let z toho století, a sedmá je jasná každé kuchařce.

 

Osmá otázka je však velmi důležitá a je potřeba odpovědět také NE. Při hlasitém čtení se opravdu NEMUSÍ a dokonce NESMÍ klesnout hlasem po každé čárce. Přesto se i v kostele někteří lektoři zastavují při každé čárce, což působí přímo školácky. Připomíná to školní děti, které při čtení na konci 1. třídy oddělují poctivě každé slovo a dlouho trvá, než je učitelé naučí že se musí psát do sešitu, ale přečíst to jako jedno slovo - dosešitu. Napíšeme, že sedíme na židli, ale řekneme, že sedíme NAŽIDLI.

Totéž platí s těmi čárkami! Na Hod Boží velikonoční je na konci 1. čtení napsáno: „O něm vydávají svědectví všichni proroci, že skrze něho dostane odpuštění hříchů každý, kdo v něho věří. (Sk 10,43")". Dobrý lektor to však přečte takto: „O něm vydávají svědectví všichni proroci, že skrze něho dostane odpuštění hříchů každý kdo v něho věří" -  jen s jednou čárkou (a pauzou), protože odpuštění hříchů nedosáhne každý, ale každý, kdo uvěří! A to je přece rozdíl. Kdo na to zapomene a takovouto čárku nepřeskočí, dělá chybu. Všiml jsem si, že ji dokonce dělají i vysokoškolsky vzdělaní lidé, kteří čtou Slovo Boží třeba i v katedrále.

***

Závěrem pár poutnických rad vážných i nevážných:

Často platí: „Tato zkratka je sice delší, ale zato vede těžším terénem." Naši předkové to vyjadřovali příslovím: Po pěšince spíš, po silnici blíž.

Když se poutníka někdo zeptá, zda si dá kávu, může odpovědět: „Ano a rád, ale až po jídle." 

Když je večer, může unavený poutník požádat: „Prosím vás o trochu vody, mám takový hlad, že bych u vás i přespal."

****

Maminka mně stříhala nehty na rukou ještě kolem mých deseti let. Doposud si při každém jejich stříhání vzpomenu, jak jsem tenkrát s obavami uvažoval, jak to budu dělat, až na to budu sám. Opravdu mně to dělalo velké starosti. Jednou na půdě jsem otevřel okénko na plechovou střechu a zjistil jsem, že právě o plech si mohu nehty obrousit. Tak to bude řešení, uklidnil jsem se tenkrát. Pak se to vyřešilo samo, pochopitelně.

Teď mi to zatím všechno jde dobře, na prsty si ještě vidím. Uvidíme, jak to bude dál.

A vám tuto osobní zkušenost píšu pro chvíle, kdy vám na mysl také přijdou různé obavy. Pánu Bohu poručeno, říkala maminka často. Musíme a můžeme si to říkat po ní také.

 

 

PODĚKOVÁNÍ

Večer se můžeme pomodlit na poděkování za právě uplynulý den životní pouti, vždyť každý z nás je poutníkem k věčnosti, „Sláva na výsostech Bohu" a po slovech „ve slávě Boha Otce. Amen" dodat: „Kéž i my tam jednou dojdem." Otec Jiří Hájek dodával, že budeme rádi, když tam dolezem."

 

AMEN, KÉŽ SE TAK STANE,

 

KÉŽ NÁM TO PÁN BŮH DÁ.

 

PROTO UŽ TEĎ: DEO GRATIAS.

 

 

Maminka se breviář nemodlila, ani sama, ani s druhými. Každý večer si však těsně před spaním říkala jeden z hlavních biblických veršů z Modlitby před spaním:

 

Do tvých rukou, Bože, svěřuji svůj život (srov. Luk 23,46).

 

Tímto maminčiným odkazem uzavírám svoje vzpomínání na minulost a do budoucna se otvírám otcovské Boží dobrotě slovy 66. žalmu:

 

Bože, buď milostiv a žehnej nám!

 

 

 

OBSAH

Rodina a škola .................................................5

Střední škola ve Francii ....................................12

Vojna ...........................................................17

Seminář ........................................................18

Kaplanem a farářem ........................................21

Nové Veselí a Bohdalov ...................................29

Zajímavosti a zkušenosti ..................................30

Poděkování ...................................................36

 

FOTO:

Svatba rodičů 27.12.1949 v chrámu Páně sv. Václava v Radešínské Svratce

V maminčině náručí cca 1952

V náručí dědečka Josefa Peňáze

Tatínek v práci 6.2.1959, vzadu Harusák

Tatínek, Pepík, bábička, Mařenka, kmotřenka, já, maminka L.P. 1961

Tatínek veze rakev do Jan, vedle "starší bratr" Bedřicf Padalík - po roce 1960

Kmotříček Ladislav Chalupa, maminčin bratr

Sourozenci na koních - Josef na Lucině, Marie na Burdovi

Kmotřenka, sestra s prvním synovcem, bratr, maminka, JP - 1978

Před farou v Jamách o primici 9.7.1978 - maminka, novokněží Václav Vrba vlevo, JP a Karel Satoria

Fotografie „výslužky" ze stříbrné svatby r. 1997, o které se píše na závěr kapitoly o Francii

Křtiny 2009

V cíli X. pěší pouti na Velehrad 21.8.2010

483 poutníků (v 10 proudech), i s autobusovými celkem 717, v cíli 10. pěší pouti.

Vedoucí poutnických proudů na Velehradě 21.8.2010 při obnově zasvěcení národa Bohu rukama Panny Marie prohlášeného našimi biskupy v r. 1993: P. Jan Richter, P. Jiří Putala, P. Slavo Peklanský,SAC, P. Robert Boesner,OSB,  z Rakouska, P. Pavel Habrovec, P. Marek Dunda, jáhen Ladislav Kinc, P. Jindřich Bartoš, JP, P. Petr Přádka,TJ, velehradský farář, P. Josef Kubeš, P. Vojtěch Glogar,SDB

P. Přádka, JP, P. Bartoš

Příchod na Velehrad L.P. 2017

Nitra, u kapličky darované francouzskými poutníky, s místní paní profesorkou 2018

Nové Veselí v neděli 27.9.2020 večer po požehnání dvou nových zvonu s o. biskupem Pavlem