Jak těch let Bohu díky pomalu přibývalo a jak se o tom psalo - Septuaginta IV aneb 14 dalších vzpomínek

27.06.2024 - úvahy

SEPTUAGINTA je latinsky 70

První dodatek

k Septuagintě III.

aneb 14 věcí a příhod,

na které jsem si vzpomněl až po jejím vytisknutí

(jako závdavek k  IV. dílu, bude-li jaký)

 

1)                    Když byla řeč o roztodivných lidských vlastnostech a jiných zvláštnostech, spolužák Vít vždycky říkal: „Všichni jsme střelení, ale každý jinak trefený.“  K tomu není co dodat.

 

2)                    Ve Křtinách jsem sloužil mši svatou u původního oltáře, tedy obrácen ke svatostánku, a jak se říká - zády k lidu. Jednou jsem si posteskl panu proboštu Petru Piťhovi: „Otče, já musím sloužit pořád zády k lidu.“ Uklidnil mě jasnými duchovními slovy: „Neříkejte zády k lidu, ale v čele lidu.“ Tato jeho rada je nepřekonatelná a nadčasová.

 

3)                    V Taizé v jižním Burgundsku je od poloviny 20. století společenství křesťanů všech vyznání, které bolí naše nejednota, proto se mu říká Mezinárodní ekumenická komunita. Mají společné modlitby se zpěvy, které jsou známy jako zpěvy z Taizé. Když se tam v 60. letech začali sjíždět mladí z celého světa, pocítili různost jazyků jako zatížení, proto zavedli společné zpívané odpovědi v latině. Až později jsem si uvědomil, že to bylo právě v té době, kdy se v katolické církvi latina opouštěla, modlitby i zpěvy se zaváděly v lidových jazycích - a tak už málokde slyšíme gregoriánský chorál s jeho víc jak tisíc let starými nápěvy. W. A Mozart prohlásil, že by dal všechna svá díla za to, kdyby byl autorem jediné chorální preface. A nápěvy z Taizé, kterým je dnes víc jak půl století, stále oslovují svou jednoduchostí a skutečnou hloubkou a zpívají se pořád - a nejenom v Taizé! Zajímavé je i to, že zakladatel komunity bratr Roger zdůrazňoval, že lidé se nemají modlit v kroužku, otočeni k sobě, ale mají být vždy obrácení jedním směrem - k Bohu – většinou tedy k oltáři, ke kříži a podobně.

 

4)                    V Nesvačilce jednou v červnu napadla dost silná vrstva sněhu. Zasněžena byla i dvě sousední políčka se vzrostlým obilím. Jedni sousedi hned vzali dlouhý tenký provaz a táhli ho přes pole, aby sníh z pučících klasů rychle spadl. Druzí neudělali nic a počkali až sníh sám (rychle) roztaje. První nesklidili v tom roce nic, druzí měli úrodu jako obvykle. Boží příroda si vždy poradí.

5)                    Jeli jsme autem na pouť na Turzovku. Na Žifčákově hoře jsme u pramenů, v kapli i v bazilice vše pěkně prožili a cestou zpátky jsem chtěl poutníkům ukázat Trojmezí, místo, kde se stýkají hranice ČR, Slovenska a Polska a kde poslední sobotu v prázdninách je pravidelná Pouť tří národů, na které se scházejí věřící z ostravsko-opavské, žilinské a bielsko-żywiecké diecéze se svými biskupy. Dojeli jsme do nejvýchodnější vesnice v našem Slezsku, do Hrčavy a vydali se na to místo. Přesný bod je vyryt na kameni uprostřed potoka, kde teče trochu vody. Stál jsem na něm chvilku bosý, sestry se z břehu jen shovívavě dívaly. Pak jsme zajeli do první polské vesničky (také ve Slezsku) Jaworzynky a vrátili se zpět. Do slovenského Čierného by s muselo pěšky a přes kopec, to se nechtělo ani mně. Pak jsem to celé nadšeně popisoval jednomu poutníkovi z Frýdku, který místní poměry dobře zná. Když jsem mu to vše barvitě vylíčil, jen suše poznamenal: „Je to pěkné, co se vám povedlo, ale nejlepší na tom je, že natruc všem těm hranicím, které nebyly vždy tak klidné jako teď, lidé ve všech těch třech obcích a v celém okolí stejně mluví stejným jazykem – po naszymu!“

6)                    Hned po vysvěcení, kdy už se vědělo, že nastoupím na Vranov u Brna, jsem dostal od (proti)církevního tajemníka okresu Brno venkov pozvánku na schůzi mladých kněží z okresu v rámci prorežimního Sdružení Pacem in terris. Pozvánka byla spolupodepsána všemi děkany, kteří do toho okresu patřili. Ptal jsem se P. Aloise Učně ze Žďáru, zda tam mám jet. Nedoporučil mi to a svou radu komentoval slovy. „Teprve začínáš a už je zde nutnost rozhodnout se podle svého svědomí, a ne podle lidských nařízení.“ Nejel jsem tam. Vranovský pan farář P. Oldřich Mifek byl velice šikovný, a protože v ten den zrovna nastoupil na 14 denní praxi na Vranov jeden bohoslovec, vzal ho na schůzi a všem děkanům a delegátům říkal: „Tady je ten nový vranovský mladý.“ Nikdo ho neznal, mně asi také ne, všichni byli spokojení. Jenže tajemník věděl, kdo je kdo. Musel jsem za ním jít pro razítko do občanského průkazu, že jsem zaměstnán, které dávali až když kněz složil slib věrnosti republice. V něm podepsal, že nebude ohrožovat její celistvost a podrývat její zřízení. Tajemník se mně přitom zeptal: „Proč jste nepřijel na tu schůzi mladých kněží?“ „Byl jsem nemocen,“ řekl jsem. Tajemník na to: „A máte na to papíry?“ „Mohu vám je donést, pane tajemníku.“ Mávl rukou, že to není potřeba. Když jsme vyšli z kanceláře, pan farář mi řekl: „Dobře jste to na něj zaválel.“ Ale já jsem nelhal v ničem, svědomí jsem měl čisté. Ta schůze byla v týdnu před mou primicí a já jsem byl trochu nachlazen. Abych neomarodil, naše paní obvodní doktorka, moje sestřenice Marie Chocholáčová, se u nás každý (možná každý druhý) den stavila a píchla mi kalciovou injekci pro posílení. Jistě to měla v záznamech a klidně by to potvrdila písemně i s razítkem.

Bože, děkuji, že na své děti nezapomínáš. 

 

7)                    Když jsem byl malý a slyšel jsem písníčku: Letěla husička, letěla zvysoka, přišel na ni střelec, střelil ji do boka ….., v které se pak popisují její malé osiřelé děti, vždy mě to rozesmutnilo skoro až k pláči.

 

8)                    Tatínek nám vysvětloval, co je řeznický kousek a přímo nám to ukazoval, když se doma upekla kačena. Rozkrojí se na půlky a z každé strany se něco málo odřízne pro sebe. Nikdo pak už je nebude dávat k sobě, a proto se na to nepřijde. Často si na to vzpomenu i při jiných příležitostech.

 

9)                    Když u nás byli na návštěvě Francouzi, vždy se divili, že zde jsou pole osetá mákem veřejně přístupná. Když jsme jim nabídli makové buchty či housky posypané mákem, nikdy si nevzali. Takový strach měli z drog.

 

10)            Na občanských svatbách v Moutnicích si nakonec oddávající - předseda MNV - a oba novomanželé připíjeli. Pan předseda vůbec neměl rád víno, a proto mu matrikářka do skleničky nalévala vodu a celý tácek otočila tak, aby si oba mladí vzali to víno. Jednou to nevyšlo a jeden z nich popadl předsedovu vodu. Nevím, jak se tvářil a jak to komentoval. Ve stejné obci jedna paní nabídla řemeslníkům slivovici. Spletla se a nalévala jim do skleniček vodu z Turzovky, kterou měla také na čestném místě. Neřekli nic, ale divili se velice.

 

11)            V Újezdě u Brna chodíval každý den na věž zvonit starší pán, někdy s sebou bral svého vnuka. Ten mu řekl: „Dědí, až umřeš, bude chodit zvonit tatínek a až umře on, budu chodit každý den já jako teď ty.“ Není nad upřímnost a čistotu dětského srdíčka a věrnost je to nejkrásnější na světě.

12)            Při závěrečné mši sv. na jedné pěší pouti na Velehrad jsem řekl, že jsme vlastně obešli zeměkouli, která na rovníku má obvod cca 40 tisíc kilometrů, Bylo nás tři sta a trasa měřila 133 km (3x 133=399 a dvě nuly k tomu) Jeden z mých synovců přijel autem až na tuto mši sv. Po ní mně hrdě hlásil: „Ujel jsem celkem 600 km, každým kolem 150!“ Ohlášky bral naprosto vážně!

 

13)            P. Tomáš Prnka rád a pěkně lidem popisoval všechny krásy poutního kostela ve Křtinách. Výklad vždy uzavíral slovy: „A nejkrásnější ozdobou jste tady vy, poutníci i farníci.“

 

14)            „Alkohol je metla lidstva. Nejlépe si s ním nic nezačínat.“ Když jsem tuto moudrost citoval, uslyšel jsem hned peprnou námitku: „Ale zametat se musí.“ K tomu opravdu už nelze nic dodat.

 

 

 

Opravy ve III. díle:

na straně 40 má být:

Nahrávka těchto zvonů pořízená Českým rozhlasem je někdy vysílána i na Rádiu Proglas.


Komentáře:

přidej komentář

KTERÝ Z 8 DŮVODŮ ÚPADKU ŘÍŠE ŘÍMSKÉ SE NEJVÍCE PODOBÁ 21. STOLETÍ?”

1 (52)

 

2 (2)

 

3 (2)

 

4 (0)

 

5 (2)

 

6 (0)

 

7 (1)

 

8 (1)

 

celkem hlasovalo 60 lidí

předchozí ankety

Dnes je 14. července 2024

svátek má Karolína

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT K DOBRÉMU ÚČELU vše z těchto stránek kromě rozpisu bohoslužeb (NEBOŤ TAM MOHOU BÝT NÁHLÉ ZMĚNY VYNUCENÉ NOVÝMI OKOLNOSTMI)