Jak těch let Bohu díky pomalu přibývalo a jak se o tom psalo - Otázky pro Jana, poutníka, kněze k jeho 50-inám

21.02.2024 - úvahy

SEPTUAGINTA je latinsky 70

O pouti do Říma a o poutích všeobecně a také o mládí a kněžství dává otázky Ing. Martina Jandlová, tisková mluvčí Biskupství brněnského, při příležitosti 50. narozenin (akce L)

 Otče, co je to vlastně pouť?

Základem každé pouti je její cíl.

O tom, zda je to opravdu pouť, rozhoduje cíl, nikoliv počet kilometrů, rychlost nebo způsob přepravy. Druhý vatikánský koncil nazývá církev putujícím lidem Božím. Putujeme tímto světem do Božího přístavu spásy, stručně řečeno do nebe. Pěkně to připomíná píseň Dobrá Madono, kde se zpívá, že „každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti". Cílem každé pouti je nějaký chrám, v němž se lidé dříve cítili jak v nebi, protože nikde tak krásnou výzdobu neviděli. My jsme viděli už ledacos, ale přesto i nás ta krása uchvacuje. Navíc zažijeme i nebeský klid, dnes už tak vzácný. A nakonec to hlavní: Cílem toho životního plahočení je skutečně dojít do nebe, ačkoli někdy lidé dnes hledají ráj zakázanými a nebezpečnými zkratkami, třeba s pomocí drogy. A právě pouť nám to má připomenout.

Pouť je také výjimka z každodenního shonu a všednosti. Člověku se zdá, že se pořád točí v kruhu, v pracovním týdnu je jeden den jako druhý, týdny i měsíce utíkají jak voda. Pouť v minulosti zpestřovala celý rok, protože na správnou pouť se člověk půl roku těší a připravuje a pak na ni půl roku vzpomíná.

Pouť nutí člověka, aby si uvědomil, jak je závislý na Bohu. Svědčí o tom dva poutníci, kteří se v únoru 2000 vydali pěšky do Říma z Husince v jižních Čechách. Jeden byl evangelík, druhý katolík a v Jubilejním roce chtěli pěšky spojit ta dvě místa, z nichž každé je drahé jednomu z nich. Do Říma došli za 36 dní. Tam pak ve vatikánském rozhlase řekl evangelík Petr Nobilis z Kolínska: „Poutníku nezbývá nic jiného, než se oddat Boží vůli. Zní to trošku pyšně, ale je to tak. Máme zkušenost, že kdykoli jsme začali víc plánovat a obávat se, věci se prostě zadrhávaly. Kdykoli jsme se uvolnili a dali jsme jen na modlitby, tak to dobře dopadlo." Na to dodal katolík Ivan Kolman od Poděbrad: „Ta víra nás sílila, že jsme skutečně věděli, že nás v tom Pán Bůh nenechá. Měli jsme štěstí na lidi. Vždycky nás přijali. Když už jsme téměř nevěřili, o to lépe to dopadlo." Petr Nobilis to pak uzavřel: „Vždycky v kritické situaci jsme oba doufali v to, že ten jeden - Hospodin - nám pomůže. A projevila se ještě další věc - v běžném životě člověk může žít ve vzpouře proti Bohu třeba několik dní nebo týdnů. Třeba i celý život, protože má nějaké finanční zajištění, a tak dále. Na pouti se nedá žít ani jeden den ve vzpouře proti Bohu, v zášti či nenávisti, bez modlitby za bližní, bez proseb za milost Boží, prostě bez těch věcí, které nás Pán Ježíš učil. Ten den by byl prostě beznadějný. Stávalo se také to, že jsme na chvilku podlehli (aspoň sám za sebe to můžu říci) sebelítosti nebo depresi. Ovšem člověk se z toho dokázal zavčas probrat, když začal Pánu Bohu za všechno děkovat. Když mě bolely nohy, tak: Pane Bože, děkuji ti, že je krásně a že jsme uplynulé tři týdny prožili ve zdraví a všechno bylo tak, jak jsme si to ani nedokázali naplánovat."

Samotné slovo pouť má několik významů, které se někdy lidem velice pletou. Osvětlíme si je mluvnickým rozborem. Pouť je podstatné jméno rodu ženského (na Vysočině někdy i mužského podle vzoru hrad), skloňuje se podle vzoru píseň a částečně i kost, ale použijeme na ně pravidla pro příslovečné určení. U tohoto větného členu určujeme místo, čas, způsob, příčinu, účel, míru, podmínku a přípustku.

A) Pouť z hlediska místa. Ptáme se: Kam? Odpovídáme: Do Říma, do Křtin, do Compostelly, do Svaté země, do Netína. Prostě na nějaké poutní místo, které je jako studánka, jako pramen. Ten se také nedá vymyslet, naplánovat, sestrojit, vynaleznout. Ten je možné jen objevit. A pak je důležité jej udržovat v čistotě a brát z něho. Už se také stalo, že nevyužívané prameny vyschly, studny se zanesly. Poutní místa jsou dána tím, že tam někdo žil (Pán Ježíš ve Svaté zemi), že je tam někdo pohřben (svatý Petr v Římě), že tam někdo něco zažil (zázračná uzdravení v Lurdech) a nebo že tam lidé hodně věcí prožili i osobně. 

B) Pouť z hlediska času. Ptáme se: Kdy? Odpovídáme: Na svatého Cyrila a Metoděje na Velehrad, na svatého Matěje na Matějskou pouť do Prahy. Když se něco důležitého připomíná (a slaví), lidé se tam shromáždí. Jako jsou pro každého člověka důležitým dnem narozeniny a svátek (jmeniny), a měly by být i křtiny (výročí křtu), tak je pro kostel důležitým dnem datum, kdy je v kalendáři svátek jeho patrona, tedy svatého, jemuž je dům Boží zasvěcen. V neděli poblíž toho svátku bývá pouť, která se podle něho jmenuje. Zavedl jsem ve svých farnostech, které mám od otce biskupa svěřeny, pouť v každé vesničce, i když má třeba jen 50 obyvatel. V některých poutě už přežily i totalitu, v některých jsme vybírali patrona podle obrazů na starých pečetích anebo podle názvu obce, takže třeba Petráveč dostala samozřejmě svatého Petra. Nakonec ty patrony úředně jmenoval otec biskup a jeho listina je na každém obecním úřadě na čestném místě. 

C) Pouť z hlediska způsobu. Ptáme se: Jak? Odpovídáme: Pěšky. Třeba do Říma, jak se nám Bohu díky povedlo v Jubilejním roce 2000. Z Vranova nad Dyjí jsme vyšli 16.5. v 8.45 a na náměstí svatého Petra v Římě jsme stanuli po 1178 kilometrech v neděli 18.6. v 5 hodin ráno před východem slunce. Pouť však není závoděním v chůzi či pořádáním pěších výkonů, které se pak zapisují do Knihy rekordů. Když jsme v listopadu Jubilejního roku 2000 šli pěšky do Brna do katedrály, vyšlo nás z Velkého Meziříčí 32. Z Velké Bíteše už nás šlo 45, ze Střelic už 60. Ten poslední kilometr, který byl celkově padesátý osmý, nás od Minoritů na Petrov šlo hodně přes tisíc. A všichni měli účast na pouti. I ti, kteří se připojili až „v hodině dvanácté", si užili své, ale prožili také velkou radost. Byl to opravdový zážitek, vidět, jak se na Petrov do kopce valila řeka lidí, kteří nadšeně zpívali. Proto by každá pouť měla mít aspoň v závěru kousek pěší cesty.

Když v totalitě úřady donutily všechny autobusy jedoucí na Svatý Hostýn zastavit na dolním parkovišti, nepřímo tím přispívaly k opravdové pouti. Ti zdraví klidně vyšlapali poslední dva kilometry pěšky a ti nemocní si počkali na místní dopravu, i když to často trvalo dlouho. Pěšky by měla vrcholit i pouť, která se koná „kolmo", což v tomto případě neznamená úhel 90 stupňů, ale na kolech, ať už na dvou (kolo, koloběžka) nebo na čtyřech (auto) či šesti - nebo kolik jich dneska ty autobusy mají. Je zajímavé, že potvrzení o pouti do Compostelly dostanou jen ti, kdo ujdou nejméně posledních sto kilometrů pěšky. Putovat se může i koňmo. Další způsoby pouti mohou být  loďmo a také letmo (do Svaté země se vlastně jinak než letadlem nedostanete).

D) Pouť z hlediska příčiny. Ptáme se: Proč? Na poutě se chodí především na znamení pokání, to jest nápravy za lidské viny. Mohlo by se jet, ale jde se, i když sedět v autobuse na jednom místě přes dvacet hodin pouze s přestávkami na záchod je také velké pokání.

Další příčinou je vděčnost Pánu Bohu, neboť on nám dal ručičky a nožičky, jak to rodiče učili své malé děti, než totalita poručila říkat: „Paci, paci, pacičky, táta koupil botičky." Tržnímu hospodářství to asi vyhovuje také, a proto mnoho vychovatelů ani nezná originál této říkanky, který zní: „Paci, paci, pacičky, Pán Bůh stvořil ručičky, aby ručky dělaly a nožičky běhaly."

Třetí příčinou pouti je prosba. Lidé si jdou vyprosit zdraví, ale také třeba usmíření v rodině. Čím déle se putuje, tím delší je pak i modlitba. K nalezení nejhlubší příčiny poutě ve významu místním i časovém nám pomůže rozbor jejích slovanských názvů. V Čechách a také u nás na Českomoravské vysočině se říká pouť. Na Moravě se říká hody. Bratři Slováci i Poláci říkají odpust. Říkají to proto, že na těch poutích z hlediska místa a času je možné získat odpustky. Toto slovo nemá hezký přídech, mnozí se mu raději vyhnou.

Když se na ně podíváme klidně a nevidíme jen ta různá zneužití v minulosti, zjistíme, že odpustky znamenají konat dobro. Udělat něco mimořádně dobrého, aby se překryla tíha zlého skutku. Vina je totiž odpuštěna ve svátosti smíření, tedy ve svaté zpovědi. Opravdová svatá zpověď nemusí být dlouhá. Hříšník stručně řekne své hříchy a kněz ho povzbudí ke změně života. Dovolím si na to téma zavtipkovat otázkou: Jaké je nejkratší povzbuzení, které kněz může dát? Kajícník vyzná své hříchy a dodá: „Toto jsou mé hříchy, těchto hříchů lituji a slibuji, že se opravdu polepším!" Na to kněz řekne: „Jen aby!" Pokud to tak je, pokud se ten člověk nezpovídá jen naoko, s úmyslem zase hřešit, je mu odpuštěna vina a věčné tresty. A teprve potom je možné uvažovat o odpustcích, tedy o prominutí trestů dočasných, tedy pozemských. Proto se někde píše o časných trestech.

Pak je možné se ptát, co mimořádně dobrého lze udělat k napravení. K tomu se vydávají takzvané seznamy příležitostí k získání odpustků. To byly ty papežské buly, které kdysi v minulosti nadělaly tolik hluku a někdy i kouře, když je veřejně pálili. I Jan Pavel II. vydal k Jubilejnímu roku 2000 bulu se seznamem odpustků. V ní byly na prvním místě napsány poutě, a jako první cíl byl uveden Řím. My jsme si vybrali tuto první možnost, a to tradičním způsobem - pěšky. Pak tam byly ještě návštěvy nemocných nebo jinak potřebných s poznámkou, že takto putujeme ke Kristu, který je podle svých vlastních slov (Mt 25, 40) přítomen v každém trpícím člověku. Byly tam i modlitby, skutky pokání, a také možnost věnovat čas nebo práci ve prospěch ostatních nebo na podporu dobré věci. Jako poslední možnost tam bylo přispět finančně na tyto účely. Škoda, že v minulosti i v současnosti se tento poslední význam dostává na první místo a považuje se za jedinou možnost ...

Vydat se tedy na určité (poutní) místo nebo v den pouti navštívit kostel, kde mají pouť, a tam se pomodlit, umožní získat odpustky, tedy rozmnožit dobro, aby se i díky té jedné osobě církev zaskvěla v bělostném šatě jako nevěsta. A tím zářivým šatem jsou dobré skutky věřících, jak je psáno v knize Zjevení 19,8 a jak to cituje Jan Pavel II. ve výše jmenované bule. Řeknu to prostě: Když se někdo opije a doma rozbije skleník na cucky, je to jeho vina. Když se usmíří se ženou a s dětmi, omluví se jim, koupí nové sklo ze svých osobních úspor a vyzná se ve svaté zpovědi z tohoto hříchu s touhou se polepšit, je mu odpuštěna vina. Pán Bůh už mu to nikdy nebude vyčítat, ani na věčnosti ne. Zůstává však špatná pověst: On chodí do kostela a takhle se zřídil a tak vyváděl. Když pak jde pěšky na pouť či vykoná nezištně něco mimořádně dobrého, asi se o tom bude mluvit. A tato dobrá pověst překryje tu špatnou, takže i díky němu církev víc zazáří v bílém šatě.

E) Pouť z hlediska účelu. Ptáme se: Za jakým účelem? A zde jsme u toho, že v naší zemi si většina lidí při slově pouť představí pouze náměstí plné kolotočů a stánků. U nás v Meziříčí při červnové pouti tomu tak je, i když mnoho občanů trvale bydlících ve středu města si na to stěžuje. Chápu, že v jiných obcích pak komedianty stěhují ze středu na okraje, z centra na periferii, jak říkají rádi ti, kdo nemají rádi češtinu. Potom se děti za nimi ženou na bývalé smetiště, kde je nyní po zasypání rovný terén, nebo za obec, kam kdysi vypouštěli husy i dobytek na pastvu, a říkali tomu proto vejpustek. Myslím, že se to dá těch pár dní na náměstí vydržet a že kolotoče patří ke každé pouti, i když to všechno se koná za účelem, aby děti vyprázdnily nejen své pokladničky, ale i kapsy svých rodičů a prarodičů i kmotrů. A zase jsme u toho, že se podle moderního hesla dostávají peníze až na první místo. Správně a věcně je to však potřeba zařadit až na páté místo pod písmeno E. Pouť má opravdu další a lepší účely, než utrácet peníze za kolotoče a cetky.

Na ty sny o klidném náměstí i během pouti odpověděli angličtí architekti a urbanisté zajímavou větou: Nechat náměstí žít! Jde o hledání kompromisu mezi místem pro obchod, dopravu a odpočinek. Když jeden z těchto prvků vypadne, je ohrožen celý život náměstí. Je hezké vyloučit dopravu, ale náměstí pak doslova umře.

Je to pěkné, ale ty odpustky opravdu vypadají starobyle, mnozí to slovo neradi slyší.

Nedivím se. Dovolte, abych k tomu vyprávěl pohádku. Jako v každé, je i v ní skryta hluboká moudrost.

Byl tedy jednou jeden král, ten měl veliký palác, před ním velikou louku. Na ní narostla velikánská tráva a pan král přikázal služebníkům, aby ji pokosili a usušili. Těšil se, že bude mít velikánskou hromadu sena. Služebníci pilně pracovali, jenomže přišel velikánský déšť a všichni se utekli schovat. Po dešti bývá vždycky pěkně. Královský princ toho chtěl využít a šel se projít po veliké louce před královským palácem. Koukal na hromady sena a nekoukal pod nohy. Tak se stalo, že šlápl na zapomenuté hrábě a dostal pořádnou ránu mezi oči. Začal královsky naříkat. Hned přiběhly chůvy a za chvíli i jeho královský tatíček. Když viděl, co se synáčkovi stalo, okamžitě vydal příkaz: V mém království nesmí být žádné hrábě, aby se můj synáček už nikdy o ně nepraštil do čela. Jak poručil, tak se stalo. Od té doby i tu velikánskou trávu museli sbírat holýma rukama. Ani stroj na hrabání nemohl nikdo vymyslet, protože na ten se přijde jen při práci s hráběmi.

Je pravda, že kdysi v minulosti, když ještě u nás panovali králové, byly odpustky zneužívány, že se s nimi skutečně kupčilo, ačkoliv nikdy nešlo získat odpustky bez svaté zpovědi a bez upřímné snahy o obrácení. Ani dnes to samozřejmě nejde. A vůbec si je už nelze koupit bez skutků pokání jen za peníze. Takzvané prodávání odpustků byl nešvar, proti kterému kázal mistr Jan Hus. Martin Luther se kvůli tomu dokonce rozešel s církví.

Nebuďme však jako král v pohádce. I když někdo zapomněl hrábě na louce a ty skutečně ublížily neopatrnému princi, neznamená to, že hrábě jsou špatným nástrojem. Kvůli tomu, že hrábě byly použity k jinému účelu, že byly zneužity, je přece nevyhodíme všechny a nebudeme sbírat seno rukama.

I odpustky jsou jakoby duchovním nástrojem. I odpustky byly zneužívány. Papež Jan Pavel II. to dobře ví. Jemu také velice záleželo na tom, aby se jasně řeklo, v čem byl mistr Jan Hus opravdovým reformátorem a v čem to přehnal. A sám se omlouval za to, co katolíci udělali v dějinách špatně. Přesto na Jubilejní rok odpustky znovu vyhlásil, protože samy o sobě jsou dobrou věcí, dobrým duchovním nástrojem. Využijme příležitostí k získání odpustků. Je přece lépe použít nástroj, než pracovat holýma rukama. Odpustky znamenají, že využijeme zásluh Ježíše Krista a svatých a nejsme odkázáni jen na své slabé lidské síly. Vždyť k tomu, abychom mohli být očištěni od následků hříchu: špatných sklonů, zlozvyků, zhoubného lpění na věcech tohoto světa a utrpení, je opravdu potřeba velká síla od Boha. V Jubilejním roce a při jiných příležitostech nám ji církev nabízí v podobě odpustků.

Proč se vlastně chodí na pouť? Z čeho ta tradice vznikla?

Kromě předcházejících pěti důvodů máme především důvody biblické. Podle Mojžíšova zákona se každoročně putovalo do jeruzalémského chrámu. Pán Ježíš tam také putoval se svou Matkou a svatým Josefem, jak víme z Lukášova evangelia. Už v prvních staletích vznikají mariánská poutní místa ve Svaté zemi. Je to především hora Karmel, chrám obětování Panny Marie v Jeruzalémě a její hrob v údolí Josafat. V té době vznikají u koptických křesťanů mariánská poutní místa v Egyptě: Zahrada Panny Marie, Strom Panny Marie, Pramen Panny Marie - všechno údajné památky na pobyt Panny Marie v Egyptě. Později se začalo putovat také na místa zázraků a zjevení.

Má v naší době pouť vůbec ještě smysl? Má cenu chodit na pouť, když jsem i na druhé straně zeměkoule letadlem za pár hodin?

Určitě má! Podle mé soukromé teorie (kdosi ironicky podotkl něco o soukromých docentech) není správné, když člověk tak rychle protíná poledníky a rovnoběžky. Boží příroda nás vybavila určitou rychlostí, a ta se nemá moc přehánět. Když rychle jíte, není to zdravé, když rychle vylezete po nemoci z postele, je to přímo škodlivé. Všechno chce svůj čas. Jít na pouť znamená dopřát si čas. Nejen na to klidné překonávání vzdáleností, ale i na promyšlení věcí, na duchovní odpočinutí. Škoda, že si to z časových důvodů nemůže dovolit každý. Zvláště pro člověka, který má na starosti děti nebo třeba živé hospodářství, je to téměř přepych. Když jsme šli po Rakousku a Itálii a já jsem mohl podrobně pozorovat, jak je tam všechno zařízeno, říkal jsem si: „Jestli se ještě někdy někam vydám, tak jenom pěšky, abych z té země něco měl." Nevím, jestli to dodržím, ale rozdíl je obrovský. O tom, co jsem mohl pozorovat jako pěšák, jsem podrobně psal v naší knížce o pouti, a viděl jsem už výtisky, kde si čtenáři podtrhávali právě ty postřehy, které nemůže mít člověk jedoucí v autobuse.

Jakou roli sehrály poutě ve vašem životě? Zač jim vděčíte?

Nejsem sportovní typ, v dětství jsem se hodin tělocviku přímo obával. Při pouti do Říma jsem poznal, že s Boží pomocí člověk dokáže hodně, překoná sám sebe, když má cíl, který je podstatnou částí pouti. Když jsem po návratu do vlasti došel na hrob rodičů, měl jsem přímo fyzickou chuť jim říci, že jsem to dokázal díky tělu, které mám od nich. Chtěl jsem jim říci, že je nemusí mrzet, že jsem byl takový nešikovný na ten tělocvik. Vzpomínal jsem, jak se maminka se mnou zlobila, že těma nohama tak tluču. Učila mě chodit zlehka, ale nepovedlo se jí to. Z Říma jsem přišel s oběma podpatky úplně ubroušenými, a to na jiných místech, než jak je měli kolegové. A zdá se nejen mně, ale i druhým, že jsem od návratu zdravější a odolnější na různá nachlazení. Při pouti jsme také děkovali za to, že už není středověk, kdy poutníky někdy zajali a požadovali po nich výkupné. Dneska je možné Evropou klidně procházet. Je smutné, že jako rukojmí slouží misionáři nebo novináři ve vzdálených zemích.

Vaše nejtěžší pouť?

Na naši pěší pouť do Říma jsem se poctivě připravoval. Jeden z mých kaplanů, P. Marek Vácha, pobýval víc jak měsíc s polárníky v Antarktidě. Říkal mi, že oni trénují naprosto jednoduše. Žádná sauna, žádné posilování, ale dělají pouze to, co je čeká v Antarktidě. Tam musí táhnout všechny své zásoby na saních. Proto několik měsíců před odjezdem za sebou doma tahají saně se 40 kilogramy zátěže, v létě pneumatiku naplněnou betonem ve stejné váze. Od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že půjdeme pěšky do Říma, jsem začal chodit po silnicích. Než jsme vyšli, našlapal jsem po Vysočině 1050 km.

Přesto jsem měl krizi hned druhý den. To jsme za nádherného slunečného počasí vycházeli z poutního místa Panny Marie Třídubské - Maria Dreieichen. Vyfotografovali jsme se s poutním chrámem v pozadí. Dosud je na snímku vidět, jak se sice usmívám, ale nuceně. V té chvíli mě pálila levá pata, našlapoval jsem tedy jen na prsty, ale tím se noha křiví, a mě začal bolet levý kotník, koleno i kyčel. Už jsem se připravoval, že to vzdám, že řeknu spolupoutníkům, ať jdou dál sami. (Nenapadlo mě v té chvíli, že by to nedovolili, že by byli se mnou solidární.) V duchu jsem se modlil a říkal Pánu Bohu, že jsem připraven snést tu ostudu, že jsem vydržel jen první den, že mu to nabízím jako oběť, pokud mám skončit tady. A bolesti najednou přešly, ani nevím jak. Patu jsem pak mazal a ošetřoval pečlivě, ale už dala pokoj. To byla má největší krize za celou dobu tréninku a při všech poutích, které jsme podnikli. Až po návratu domů jsem si uvědomil, že za celou pouť mě pak kromě chodidel nic nebolelo, vůbec žádný kloub, zatímco doma mě pořád někde píchá či loupe.

Chci ještě podotknout, že moji spolupoutníci tolik netrénovali, někteří dokonce vůbec. Já jako nejstarší jsem tento přístup považoval za riskantní. Oni tím však chtěli ukázat, že na pouť se může vydat skutečně každý. Někteří se ale také obávali, že se příliš unaví už předem a nezbudou jim síly na Řím. Proto razili heslo: „Raději padnout na pouti než na tréninku." Naštěstí a díky Bohu se to nesplnilo. Po určitých kilometrech však na ně přišly stejné potíže jako na mne při tréninku. Rozdíl byl v tom, že já jsem jej mohl na týden přerušit, oni však na to měli jen jedinou noc, ráno se šlapalo dál.

A vaše nejdelší a nejdůležitější pouť?

Samozřejmě zase ta „jubilejní" římská. Napadlo to P. Jindřicha Bartoše a P. Marka Dundu. My ostatní jsme se postupně přidávali. O pouti jsem během 40 dnů po návratu napsal za přispění ostatních poutníků osmdesátistránkovou knihu, které už je rozebráno víc jak deset tisíc výtisků. Tam je vše velice podrobně vypsáno, ale občas se mi ještě vybaví, co jsem tam nenapsal. Nejzajímavější doplňky mě napadly, když jsem - musím to přiznat - až po návratu četl knihu církevního historika Dr. Polce „Svaté roky".

Zjistil jsem, že tři věci jsme sami vycítili nějakým šestým smyslem: Když jsme přišli do Říma, měli jsme naprosto jasný pocit, že všichni nás přijímají v duchu: „Jsme tu pro vás." V knize píšu, že to P. Marek Dunda vyjádřil slovy: „Jsme přece ve středu naší církve." A bylo to tak v sakristii u svatého Petra i v ostatních bazilikách. Všude bylo pro poutníky vše připraveno, u bazilik byly toalety na lepší úrovni než na letišti, šatny a úschovny byly všude zadarmo. Teprve z té knihy jsem se dozvěděl, že už papež Pius XII. si ve Svatém roce 1950 přál, aby si každý katolík, který přijede v Jubilejním roce, mohl říci: „Řím je mou vlastí."

Za druhé jsem se dočetl, že od středověku se o poutníky, kteří přišli do Říma na Svatý rok, staraly zvláštní spolky - poutnická bratrstva. Jejich členové připravovali pro poutníky ubytování a stravu, nezištně jim sloužili a sháněli pro ně milodary, aby jim to vše mohli poskytnout bezplatně. Když se pak na Svatý rok 1900 chystalo do Říma díky železniční dopravě daleko více poutníků, členové bratrstev si uvědomili, že nemají síly ani prostředky, aby všem a vše poskytli zadarmo. Proto se rozhodli, že tradici dodrží jen pro ty poutníky, kteří připutují pěšky. Když jsme přišli do Říma my, šli jsme se ubytovat do našeho poutního domu v koleji Nepomucenum, který vedl Mons. Karel Janoušek, rodák z Moutnic, kde jsem dříve působil. Proto jsem mu o naší pouti psal předem, takže o nás věděl. Nevěděl však o rozhodnutí římských poutnických bratrstev z roku 1900. Přesto nám všem nabídl celý pobyt zadarmo.

Za třetí: V každé obci, kterou jsme procházeli, ať na Moravě nebo v Rakousku či v Itálii, jsme šli kolem pomníku padlých ve válkách. My jsme se u každého z nich modlili za všechny padlé, nejen za ty, jejichž jména tam byla napsána. Až z té knihy Dr. Polce jsem se dozvěděl, že papež Pius XII. si přál, aby se ve Svatém roce 1950, prvním po skončení druhé světové války, všeobecné smíření a odpuštění vztáhlo i na ty, kteří se stali oběťmi vzájemného nelidského vraždění. Proto na jeho výzvu hledali v Itálii a ve Francii skauti zapomenuté hroby padlých nepřátelských vojáků a podávali prostřednictvím charitních organizací zprávy příbuzným v Německu a jinde, zatímco německá katolická Charita zjišťovala hroby cizinců, kteří zahynuli za války v Německu. Tak během Svatého roku a krátce po něm mohla řada německých a rakouských poutníků položit aspoň kvítí na hroby svých padlých. V Německu se zase katolické ženy zavazovaly, že budou zdobit hroby cizinců a že se budou modlit za spásu jejich duše. Staraly se tedy o hrob muže, který střílel možná právě po jejich synovi nebo manželovi.

Tam asi byl ten pravý začátek sjednocené Evropy, světadílu, kde předtím vznikly dvě světové války. Teprve když si křesťanští politikové - Francouzi Robert Schuman a Charles de Gaulle, Němec Konrad Adenauer a Ital Alcide de Gasperi - řekli: „Necháme už válčení a připomínání válek a začneme žít v míru," mohl být přes řeku Rýn, která mnohokrát v minulosti přímo rudla krví Francouzů i Němců, postaven most Míru. Kéž by se něco takového podařilo aspoň v myšlenkách vybudovat mezi námi a Němci, ačkoli mezi sebou nemáme řeku, ale pohraniční hory. Myslím ale, že hory nenávisti, která se uměle udržuje a přivolává, jsou ještě horší. Dají ještě moc zabrat, než se odstraní. Byl jsem ve Francii několikrát na oslavách konce 2. světové války a poznal jsem, že to je možné. Všechny projevy při nich se nesly v duchu slov Pána Ježíše: „Toto čiňte a tamto nezanedbávejte." (Lk 11, 42) Vždycky tam vzpomněli na ty, kdo obětovali svůj život za vlast, která u nich byla ohrožena z východu, z druhé strany Rýna, ale také vždycky připomněli, že v Evropě je teď potřeba společně hledět k nové společné budoucnosti.

Je to potvrzeno i tím, čeho jsem si s překvapením všiml ve Francii, když jsem se tam po 20 letech opět dostal, a co jsem také pozoroval při naší pouti Rakouskem a Itálií. Na rozdíl od nás, kde se pořád zdůrazňuje jediný a jedinečný stát a vše je centrálně řízeno, u nich má každá oblast právo zdůraznit svou zvláštnost. Cizím slovem se tomu říká regionalismus, já bych to však nazval hrdost na svůj domov. V jižní Francii má každá obec dvojí název: ten spisovný ve francouzštině a ten lidový v provensálštině (Avignon - Avignoun). Podobně tomu bylo i v severní Itálii - italsky a friulsky - ačkoli ani tam v tom tak velký rozdíl nebyl, vzpomínám si jen na Venzone a Venčon. Zdůraznili však hrdost na svůj stát i kraj: „My jsme Italové, ale také Friulové. My se za to nestydíme." Právě Evropa však už pochopila, že velké státy znamenají velké nebezpečí války, zatímco důraz na místní kraje a zvyklosti vede víc k mírovému soužití.

V celé Evropě se ustupuje od centralismu, který u nás ještě přitužil. Když jsme se blížili k Římu, procházeli jsme dvěma předměstími - Saxa Rubra a Grotta Rossa. Jméno prvního pochází z latiny a znamená Červená skála, druhé jméno znamená italsky Červená jeskyně. Obě sídliště patřila už k hlavnímu italskému městu, ale na tabuli měla velkými písmeny hrdě napsané své jméno, které jim lidé dali už dávno podle barvy místních kamenů. Až pod tím byla poznámka, psaná malým písmem: část Říma. Tak slavné město, skutečně město měst, a dovolí každé obci, kterou pohltí, aby si nechala svoje původní jméno.

U nás je to přesně naopak. Velký název vzdáleného sídla a jen malými písmeny vlastní jméno té obce, kde právě jste. V matrikách se úředně píše: narozen ve Zhoři, část Kochánov, ačkoli ten člověk je narozen v Kochánově, který v této době je zrovna veden jako část Zhoře. A v Kochánově bude mít rodiště až do smrti, zatímco sídlo obecního úřadu se může ještě několikrát změnit. Při vstupu na rakouské území vás vítají cedule: Republika rakouská. Země Dolní Rakousy. Kraj Vína. U nás jen tam jen úřední název Česká republika. Ani zmínka o tom, že jste se ocitli na Moravě. Někdy mám dojem, že slovo Morava je považováno za sprosté. Dokonce i o sportovních klubech ze Zlína a Otrokovic, které mají problémy se svými chatami na Slovensku, v rozhlase nedávno říkali, že jsou to kluby z Čech.

Papež Jan Pavel II. nadarmo neřekl při své návštěvě Slovenska v Nitře 30.6.1995: „Nacionalismus ne, patriotismus ano." Zdůraznit, že jsem z Moravy a že je to krásná zem, není podle mne žádný nacionalismus ani šovinismus, ale právě ta zdravá hrdost na svou otčinu, která se latinsky řekne patria. V žádném případě nejsem zaujatý. Vím, že jsou pravdivá slova písně „Čechy krásné ...", snažím se, abych český jazyk nekazil žádnými novotvary. A přátele kněze, kteří působí v Čechách, se snažím podporovat, jak to je jen možné.

Přinesl jste si z té pouti nějaké poučení?

První je spíše osobní: S pomocí Boží člověk dokáže víc, než si myslel. Když jsem v sobotu 15. ledna 2000 večer uslyšel v telefonu otce Jindřicha Bartoše: „Jdeme pěšky do Říma, nechceš jít s námi?", uvědomil jsem si, že na takovou nabídku se nedá odpovědět NE. Jak to pak poznal můj kaplan o. Petr Holý, byl jsem hned rozhodnut, že půjdu. Strach, zda to zvládnu, jsem však měl, a velký. Neřadím se mezi žádné vytrvalce. V Moutnicích se každý rok putovalo pěšky do Žarošic. Bylo to 25 kilometrů a chodilo se tam první nebo druhou sobotu v září. V ty dny bývala ve farním kostele každý rok svatba. Když mě mladí farníci zvali, abych šel s nimi, říkal jsem jim se smutným výrazem: „Škoda, že s vámi kvůli té svatbě letos nemohu jít." Ve skutečnosti jsem však byl rád, že mám výmluvu, která vypadala důvěryhodně. Takže jsem opravdu nebyl trénovaný. V posledních letech jsem pouze jednou za rok chodil při hlavní pouti z Velkého Meziříčí do Netína a zpět, což je přibližně 20 kilometrů. Proto jsem si řekl: „Za ty čtyři měsíce, co zbývají, si vzdálenost od nás do Říma musím nachodit předem." A skutečně jsem začal poctivě trénovat. Hned v neděli 16. ledna jsem ušel víc jak třicet kilometrů s tím, že když padnu, padne i celý smělý plán. Díky Bohu jsem toho prvního dne došel, ačkoli noc a vstávání ráno byly kruté. Pak jsem hodně šlapal po okolních silnicích, i když jsem často musel odmítat nabídky dobrých lidí ke svezení.

Druhé je duchovní. Překročili jsme dvakrát státní hranice, poprvé hned první den mezi Moravou a Rakouskem, italsko-rakouské pak třináctého dne. Když jsem potom kreslil mapku naší pouti, uvědomil jsem si, jak máme ty hranice vryté do paměti. Už dítě na základní škole pozná podle tvaru hranic Českou republiku a další státy. Na mapě jsou ty hranice namalovány výraznou červení. V minulých dobách byly také někdy skropeny červenou krví. Prolévali ji naši i italští vojáci při bojích na řece Piavě a ve všech dalších válkách. Na hranicích také někdy vykrváceli ti, kdo byli zastřeleni či postřeleni při útěku do svobodného světa.

V terénu však hranice vůbec nerozeznáte. Moravský břeh Dyje je stejný jako ten rakouský. Na italské straně hranic je stejná příroda jako na rakouské. Hranice jsou opravdu něco nepřirozeného a umělého. Proto můžeme být jen rádi, že v nové Evropě už hranice mezi státy nejsou tím, čím byly v minulosti, že nastal volný pohyb osob i zboží. Proto jsme také děkovali Bohu, že už padla železná opona. A chápeme radost tvůrců Evropy nad tím, že státní hranice už patří minulosti.

Nebezpečné však je, když některé skupiny chtějí rušit další hranice, a to i ty přirozené. Proto navrhují zákony, které stírají rozdíl mezi rodinou, kde je otec, matka a jejich děti, a registrovaným společenstvím osob téhož pohlaví, které chtějí získat děti dokonce klonováním. Proto chtějí povolit eutanázii, aby nebyl rozdíl mezi lékem podaným na utišení bolesti a jedem podaným na ukončení života. Proto se halasně vykřikuje, že přece není rozdíl mezi penězi čistými a špinavými. A on je, i ubohý kopáč z Ukrajiny to pozná, ačkoli neumí číst naše písmo. Dobře však ví, kdy mu šéf něco dává na černo. Děkujeme Bohu, že padly ty hranice mezistátní, které jsou umělé a nepřirozené. Nedopusťme však, aby padly hranice, které Bůh dává svými přikázáními, hranice etické, morální. Buďme opatrní na rozdíl mezi poctivě nabytým a ukradeným, na rozdíl mezi spravedlností a křivdou, pravdou a lží. Na tom stojí nejen evropská kultura, ale i společnost jako taková. Jinak to opravdu bude konec civilizace.

Co byste k té pouti ještě dodal?

Svatý Klement Maria Hofbauer šel do Říma jedenáctkrát tam a zpět. Přitom ušel nejméně dvacet šest tisíc kilometrů. Zdá se nám to hodně, ale pošťák na Vysočině ujde za život přes půl milionu kilometrů. V některých dílnách našlape dělnice u tří strojů za směnu i padesát kilometrů. A to nemluvím o sestřičkách u nemocných ...

I po cestě jsme mohli velebit všechno Boží stvoření, především květiny, které člověk vnímá úplně jinak, když jde pěšky po polních cestách nebo malých silničkách. Také jsme sledovali ptactvo, které nám zpívalo do kroku. Viděli jsme a slyšeli různé ptačí druhy. Po celou cestu nás však provázel hlas křepelek. Na jižní Moravě na nás volaly pět peněz a v Rakousku asi Fünf Schilling (pět šilinků). Nejvíce na jihu jsme byli s otcem Bartošem na poutním místě Římanů, ve svatyni Matky Boží lásky. Stojí uprostřed polí a také z nich se ozývalo křepelčí: Tre mille (tři tisíce) nebo něco podobného.

Také jsem si vzpomněl, že v Itálii byly na minerálkách výrazné nápisy OLIGOMINERALE. To znamenalo: Naše voda má málo minerálů. Nemusíte se tedy bát, že vám zasolí ledviny. U nás zatím vidím, jak se každý dodavatel chlubí tím, že jeho minerálka je nejlepší a že ji máme kupovat, protože obsahuje hodně solí. Jejich reklamy přímo hyzdí krajinu podél našich dálnic, zvláště ta s ohromnou bílou slepicí, které namalovali zahnutý zobák, aby vypadala jako orel.

Bříška prstů u nohou jsou kulatá. Když položíte mokrou nohu na něco suchého, otiskne se tam pět třešniček od největší po nejmenší. Prsty našich nohou vypadaly už za dva týdny chůze jako pět stroužků česneku. Ostré hrany, které se na nich vytvořily, tlačily pak na měkká bříška, až se tam udělaly puchýře. Proto jsem si je na noc namazal silnou vrstvou tuku, a to pomáhalo.

Získal jste na pouti nějaké nové poznatky nebo zkušenosti?

Když se doma připravuji na mši svatou, nevidím na sebe. Jiní kněží v sakristii nebývají. Na pouti jsem každý den při společném oblékání viděl, že otec Jindřich Bartoš si nikdy nezapomněl dát přes albu cingulum. To dnes není v módě. Ornáty nebo albokazule, v kterých si mladí libují, se nosí volně, a tak připomínají těhotenské šaty. Nejvíc tak vypadají alby, které mladí nosí bez přepásání. Zdravotníci by o nich řekli: „Jsou oblečeni jako gravidky." Ale všechno chce svoje. „Opásal jsem se" je biblický výraz, opásání patří k pěknému dojmu. A cingulum, šňůra či látka na opásání, k albě rozhodně patří. Otec Jindřich na to nikdy nezapomene. A také mu to sluší. Neruší svým jevem, a tak se lidé mohou soustředit na to, co říká. Nepomohou totiž sebevíce libá slova, když kazatel působí opticky nelibým dojmem. A to zvláště u tělnatějších mladých kněží alba bez pásku dělá.

Stále si také potvrzuji, co jsme viděli ve všech kostelech v Korutanech. Na každém oltáři bylo všechno souměrné, stejný počet svící na obou stranách a kříž uprostřed. Biskupem tam byl Egon Kapellari, bývalý studentský kaplan, který jistě rozumí moderním věcem. Je přesvědčen, že hlavním znakem posvátného prostoru je uspořádání věcí souměrně k hlavní ose, odborně symetrie. Před několika lety byl pozván na kněžské setkání na Moravu a tam řekl: „Od Malty až po Skandinávii ovládla Evropu nesouměrnost, tedy asymetrie v liturgickém prostoru. Ta je však výrazem toho světského, profánního." A dodal, že to pak je v kostele stejné jako v obýváku.

V jeho diecézi, do které patří celé Korutany, to bylo opravdu jiné, symetrie tam skutečně podporovala posvátno. Květiny lze naaranžovat naprosto svobodně a nesymetricky, ty přece v Boží přírodě rostou nepravidelně, jak chtějí. Ani by nebylo hezké dělat z nich geometrické obrazce. Posvátné předměty však mají být umístěny souměrně, tím vytváří posvátné prostředí. Jinak se stírá rozdíl mezi obývákem a obětním stolem, mezi hostinou lidskou a Beránkovou.

A úplně poslední dojem, který jste třeba dosud ještě nikomu neřekl?

Spisovatel Richard Halliburton vypráví v knize Létající koberec o svých cestách po světě. Jako kluk jsem to hltal a dodnes si pamatuji, jak popisoval pěší pochod s cizineckou legií, ke které se na jeden den přidal, cesty k lovcům lebek a podobně. Píše také, jak se rozhodl přeplavat Panamský průplav. Když konečně vyřídil všechna povolení, slavnostně začal. Bylo tam mnoho diváků. Svlékl se do plavek, skočil do vody a plaval - ouško. Jinak to neuměl. Dav byl zklamaný, čekali nějakého borce, a on plave ouško, dětský primitivní styl. Já osobně mám pocit, že neumím pořádně chodit. Potvrzovali mi to i na vojně. A jeden člověk z Meziříčí, který mně dobře zná, prohlásil: „On se svou chůzí si troufá dojít až do Říma!" Chápu jeho obavy. Tím víc jsem vděčný Pánu Bohu, že díky jeho pomoci jsme došli všichni.

Také jsem ještě nikomu neřekl, s jakou jsem se probudil druhou noc v Itálii. Večer předtím jsme zmokli, nechtěli nás vzít pod střechu, pak jsme měli obavy z policejní kontroly. Ráno jsme se probudili do slunečného dne. A to vždycky spraví náladu. Zase se nám pěkně půjde. A v tom jsem si vzpomněl, že až se vrátím do Meziříčí, bude potřeba už začít s opravou fary. A bylo po náladě. Dnes musím dodat, že s pomocí Boží a díky šikovným zedníkům a stavitelům a zvláště panu Janu Smejkalovi, který byl duší celé stavby, už máme u nás faru odpovídající 21. století. I když ty dva roky oprav za plného provozu daly zabrat všem, nejvíc kaplanům a pak naší hospodyňce. Jednou jí přivezli do kuchyně kolečko malty a na místě je zpracovávali, zatímco ona musela dovařit jídlo.

A co promítání?

Když se pan kaplan Marek Vácha vrátil na jaře 1997 z Antarktidy, promítal mnohokrát diapozitivy, které tam pořídil. Všude ho zvali, a proto na to měl vyhrazený jeden den volna v týdnu. Viděl jsem jeho promítání na setkání mladých kněží v Brně a byl jsem nadšen. Promítl pár pěkných obrázků, přidal několik zajímavostí o nich a mnoho postřehů z ekologie, estetiky i morálky. Nenásilně, stručně a jasně. Když jsem se chystal do Říma, vzpomněl jsem si na to, a proto jsem fotografoval na diapozitivy. Nejméně třetinu snímků jsem musel hned vyřadit. Za čtyři roky od návratu z Říma jsem promítal už 144 krát. Odvažuji se doufat, že jsem tím trochu naplnil slovo Boží ze Skutků apoštolských: „Bratři, můžete-li něco říci lidu pro povzbuzení, ujměte se slova!" (13,15). Lidé jsou dnes tak unavení až smutní, že skutečně je potřeba udělat vše pro povzbuzení malého stádce.

Na 43. promítání v Pozořicích jsem se dozvěděl, jak se jmenují ty plody vyfotografované na návsi v Martorano u Ravenny. Tehdy jsem si myslel, že jejich jméno je nološo, protože ta paní mi to přesvědčivě tvrdila. Až později jsem zjistil, že „no lo scio" italsky znamená: Já to nevím. Až v Pozořicích mně odborník z botanické zahrady řekl, že to jsou maklury z čeledi morušovníkovitých, které jsou však nejedlé. To vysvětlilo i nezájem té Italky. Největší účast byla na 58. promítání v Jedovnicích. V kostele se tam v neděli 18. března 2001 večer sešlo na tři sta posluchačů a mnozí z nich přišli z okolních vesnic pěšky, aby se naladili na správnou poutnickou notu. V Osové Bitýšce jsem promítal právě v době, kdy bylo finále mistrovství světa v hokeji, a přesto mezi posluchači byla většina mužů.

Všiml jste si něčeho až při promítání?

Ano, na fotografii před bazilikou svatého Petra má většina z nás na sobě kalhoty s nažehlenými puky. Vytáhli jsme je ze spodku batohů. Je pravda, že v kraťasech by nás do baziliky nepustili, ale je také pravda, že to byla neděle a člověk, nejen katolík, by se měl v den Páně svátečně obléci. V šestnácti letech jsem nastoupil do internátu a jako kluk z vesnice jsem se poprvé ocitl ve městě. Jeden spolužák z Prahy mě „vysvětloval" taje a zvyky velkoměsta. Na neděli jsme domů nejezdili, a já jsem si v ten den vždycky bral sváteční oblečení. Když si toho ten spolužák všiml, řekl mi: „Tady nejsi na vesnici, kde máte všední a sváteční oblečení. Teď jsi ve městě a tady musíš být pěkně oblečený každý den." Dal jsem na jeho rady, ale až později jsem si uvědomil: každý den pěkně znamená každý den stejně. A když je to pořád stejné, tak to zevšední. Každý den je pak všední. Žádný svátek, jen ta všednost, nic zvláštního, samá šeď. Anebo také modř - barva amerických modráků, ať už se jim říká džíny, jeansy nebo rifle. Nosí se všude, i v neděli na bohoslužby. Maminky už nevypraví své dcery v šatech ani do kostela. Byl jsem opravdu nemile překvapen, když při prvním svatém přijímání jsem viděl vedle děvčete v bílém její dvě starší sestry v riflích. Bůh dobře ví, proč nám přikázal světit sedmý den. Jinak jsme otroci práce a smýkáni časem, který tak rychle ubíhá a ubíjí, protože nejsou žádné příjemné zastávky a body k zachycení.

Máte nějaký zvlášť zajímavý záběr?

V údolí mezi štýrskými a korutanskými Alpami jsem zachytil poutníky, jak kráčejí podél louky, na jejímž pozadí se tyčí hory pokryté sněhem. Při promítání u toho vždycky cituji z básně Františka Ladislava Čelakovského Poutník: „Sotva přejdeš jedny hory, hned se najdou jiné." Když jsem vyfotografoval poutníky, všiml jsem si že na louce se pasou krávy. To bude záběr podobný těm, které jsou na obálce švýcarské čokolády Milka! Čekal jsem tenkrát několik minut, aby se aspoň jedna stračena postavila ke mně bokem a já měl jejich foto s alpskými velikány v pozadí. Když se k tomu žádná pořád neměla, zmáčkl jsem spoušť. Za těch pár minut byli kolegové dost daleko a bylo těžké je pak dohonit. Při promítání tohoto záběru se vždycky ptám: „Z čeho vzniklo slovo reklama?" Lidé většinou nevědí, že to je z latinského clamo - volám. Řeknu jim tedy polo žertovně a polo vážně: „Od slova klamat. Tady vidíte, jak to vypadalo ve skutečnosti." Na záběru se totiž pasou tři krávy a navzájem se zakrývají, jsou celé hnědé a vyhublé a zasněžené vrcholky hor jen nepatrně vyčnívají za blízkým lesíkem. Říkám: „Toto je pravda. Žádná vypasená fialová kráva, stojící v pozoru před bělostným horským štítem. To, co vidíte na obálce čokolády, je klam a mam." Přesto lidé reklamě věří. V lékárně říkali, že když v osm hodin ráno otvírají, už se babičky ptají, zda mají ten zázračný lék proti rýmě. Včera ho ukazovali v televizi a proto si ho hned chtějí koupit. Lékárník o něm ještě ani neví, ale stařenky ho už vyžadují. Přitom právě babička by měla být pokladnicí lidové moudrosti a životních zkušeností. Z nich vyplývá, že léčená rýma trvá sedm dní a neléčená až týden. Nemluvě už o tom, že ve všech těch halasně vyzvedávaných lécích tvoří hlavní složku stejná kyselina askorbová jako v našem celaskonu. Pouze to ochutili a dali tomu barevný obal. A lidé to kupují a platí jako diví, protože reklamě nekriticky věří.

A co jiní poutníci do Říma?

Velmi pozorně pročítám každou knihu, kterou vydají o své pouti ti druzí. Zatrhávám si v nich stránky, kde popisují své zážitky a pocity úplně stejně jako my. Když Ivan Kolman a Petr Nobilis přešli například nejvyšší alpské sedlo, vzali to přímo dolů. My jsme v podobném případě také poznali, že nebylo síly, která by člověka donutila přesně sledovat serpentiny. V jejich knize Cesta do Říma jsem takových míst našel přes třicet. Něco podobného jsem objevil i v knize Viktora Faktora Pěší pouť do Říma. Obdivuji čtyři mladé lidi, kteří šli pěšky z Prahy do Říma v roce 2002 se svým šedesátiletým strýcem. Trvalo jim to 49 dní a všechno si přitom nesli na zádech. Nevyhýbali se ani hřebenům Alp a Dolomit, naopak je přecházeli po těch nejkrásnějších, a tedy i nejobtížnějších stezkách.

V diecézi jste inicioval řadu zajímavých - nejen poutních - akcí. Povězte o nich, prosím, pár slov...

Dneska se neobejdeme bez auta. Proto jsem po vzoru Mons. Aloise Pekárka a také polských kněží chtěl v Jubilejním roce nabídnout všem lidem požehnání jejich vozidla. Církev na to má krásné modlitby, které vycházejí z Písma svatého, proč je tedy nevyužít? Kolem svátku patrona řidičů svatého Kryštofa (25.7.) bylo u nás na náměstí žehnání aut. Všichni dostali samolepku se znakem Jubilea roku 2000 a s veršem z Bible: „Svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách" (žalm 91, 11).

Někteří lidé mi pak řekli: „My auto nemáme, jezdíme na kole - a to je někdy ještě nebezpečnější. Také bychom chtěli Boží ochranu." Ohlásil jsem tedy žehnání jízdních kol. Kolem svatého Václava pak bylo ještě žehnání koní. Je třeba podle pravdy připomenout, že ty žehnací modlitby se více než věcí a zvířat týkají řidičů, cyklistů a jezdců. Při žehnání se církev za ně modlí, aby jednali zodpovědně, aby využívali dopravních prostředků k dobrému a aby je Bůh chránil před nebezpečím.

Když to vešlo ve známost, hned se objevily námitky, že církev žehnala i zbraně. Musel jsem vysvětlit, že ti vojáci, kteří se dozvěděli, že ráno vyrážejí na zteč, z toho pochopitelně měli strach. Proto prosili svého duchovního, aby se za ně modlil, aby jim u Boha vyprosil ochranu a přežití. Tragédie války byla v tom, že na druhé straně o totéž prosili nepřátelští vojáci zase svého pastýře. Takže se modlili jak katoličtí kněží, kterým se říkalo polní kuráti, tak evangeličtí pastoři, pravoslavní popové, židovští rabíni či muslimští imámové. I toto žehnání bylo tedy zaměřeno na lidi, a ne na zbraně, takže církev opravdu zbraním nikdy nežehnala. Důkazem toho je, že v žádné úřední knize takové modlitby nenajdete.

Kam byste si přál ještě putovat?

Přál bych si putovat na Jasnou horu u Čenstochové a nějakým způsobem tam odčinit ty dvě rýhy na tváři Panny Marie. Víme, že to je národní svatyně Poláků. Můžeme si tedy domyslet, že tam chodí i školní děti a že slabikují dějiny toho místa a obrazu, které jsou napsané na velkých tabulích. Na prvním řádku čtou, že obraz se tam dostal roku 1382. Hned pod tím následuje, že 14. dubna 1430 tam přijeli husité a obraz posekali. Pak je tam těch vět ještě asi deset, mimo jiné také o tom, že Švédové při svém tažení v roce 1655 dobyli všechny polské pevnosti kromě Jasné hory. Už od dětství mají Poláci jméno naší vlasti spojené s touto hanebností. Co kdyby tam bylo připsáno, že přišli poutníci z Čech i Moravy a činili pokání za své předky? To by ovšem muselo být připraveno ve spolupráci s církevními představenými našimi i polskými.

Jasná Hora se v tom roce 1655 ubránila proti mnohonásobné přesile a to byl příklad pro celé Polsko, které ze sebe brzy cizí vojska setřáslo. Vděčný král Jan Kazimír I. pak 1. dubna 1656 prohlásil Pannu Marii Královnou Polska. Když po trojím dělení své země přišli Poláci o své království i krále, zůstala jim jen královna - Matka Boží Jasnohorská. Podruhé byla prohlášena královnou po „zázraku na Visle" v roce 1920. Bolševici prohlásili, že všechny neruské národy se mohou osamostatnit. Když to udělali i Poláci a vyhlásili republiku, byli také napadeni Rudou armádou. Vrhla se na Polsko a v létě 1920 už byla před Varšavou. Polští biskupové se shromáždili v Čenstochové a znovu vyhlásili Matku Boží Královnou Polska. S nimi se tam modlily za vítězství tisíce lidí. To skutečně přišlo u Varšavy právě v den Mariina svátku - 15. srpna a bylo nazváno zázrakem na Visle. Mladá Polská republika hledala současně pomoc po stránce hmotné. Objednala zbraně ve Francii, která tenkrát podporovala všechny nově vzniklé státy, tedy i nás. Proto tu zásilku zbraní poslala přes naši zem. Železničáři v Bohumíně, zpracovaní komunistickou propagandou, však nechtěli zbraně přeložit do polských vagónů. Tehdejší ministr zahraničí Edvard Beneš  proti tomu nic neudělal. Dopustil, že jsme porušili podepsanou mezinárodní smlouvu a postavil se vlastně proti Polákům. I když zásilku už zaplatili, nedostali ji. Byla vrácena a došla k nim potom po moři. Přesto se Varšava zázračně ubránila právě díky své Královně Panně Marii Jasnohorské. To je další důvod ke kající (i děkovné) pouti do Čenstochové.

Běžný člověk v Evropě si jméno Edvarda Beneše spojí s jeho dekrety. A ty jsou opravdu hrozné: vyhlásit, že si každý může beztrestně vraždit a znásilňovat bezbranné ještě víc jak pět měsíců po skončení války, to je opravdu zvláštní. A nemluvě o tom, že tento pán prosadil vyhnání Němců. Čechy Morava i naše Slezsko byly zbaveny tří milionů občanů německé národnosti, z nichž drtivá většina byla nevinných. A zřejmě i větší část z těch, kteří kdysi manifestovali pro Třetí říši, to dělala z donucení a ze strachu, však dobře víme, jak to bylo později u nás. Vítězi přece sluší velkorysost. A neuškodili jsme si jen po stránce morální, ale i po hospodářské a kulturní. Pohraničí, obývané pracovitým věřícím lidem, se z toho dosud nevzpamatovalo, ačkoli se tam dávalo tolik peněz. A nikdo nemá odvahu to říci a ochotu kajícně si to přiznat. Někteří si to pochvalují dosud, dokonce říkají, že s odchodem Němců se aspoň snížilo procento katolíků.

A co Velehrad?

Už mnohokrát se mě lidé ptali, kam vyrazíme na další pouť, jestli zase do Říma. Každý rok nemůže být jako ten jubilejní a nedá se tam chodit tak často po sobě. V prvním roce nového tisíciletí na svátek Panny Marie, Matky jednoty křesťanů - tedy 18. 1. 2001 - jsme se my, kteří jsme se díky Bohu vrátili od hrobů svatých apoštolů Petra a Pavla, dohodli, že budeme putovat pěšky na Velehrad, kde je Maria právě pod tímto jménem uctívána. Řím stojí u kolébky křesťanství v Evropě, Velehrad je Betlémem víry pro naši vlast. Když se v tom biblickém Betlémě narodil Pán Ježíš, andělé oznámili, že to bude „radost pro všechen lid" (Lk 2,10), a vyzvali pastýře, aby se nebáli.

Pouť jsme naplánovali na předposlední týden v srpnu, aby žáci, studenti i učni měli ještě sedm dní na zahojení puchýřů a učitelé mohli v posledním prázdninovém týdnu klidně nastoupit do škol. Jen podle map jsme od stolu určili dvojí trasu na Velehrad: ze Znojma a z Velkého Meziříčí. Vycházelo to na 4 dny a denně 33 km. Když jsme pak v srpnu 2001 vyšli, díky Bohu se potvrdilo, že se tyto vzdálenosti dají ujít i s větší skupinou, i s poutníky různého stáří či mládí. V severním proudu byly děti pod 15 let  i důchodci  a důchodkyně a všichni došli v pohodě. Bylo to znamení, že nám Bůh žehná. Dalším Božím vzkazem bylo počasí. Zmokli jsme sice dvakrát, ale jinak byly povětrnostní podmínky ideální. Když jsme putovali po silnicích mezi Meziříčím a Vranovem otevřenou krajinou, bylo pod mrakem. Jak jsme vstoupili do vysokých lesů Drahanské vrchoviny, začalo pražit srpnové slunce. Jeho paprsky zesílily, když jsme přecházeli holou rovinu na Hané u Vyškova a Bučovic. Naštěstí (správně díky Bohu) tam foukal ostrý severní vítr. Domorodci mu říkají Polák, ne podle úrodných polí, nad kterými se proháněl, ale proto, že přichází až z Polska, snad přímo od moře. A ten nás krásně provětrával. Brzy jsme pak byli v chřibských lesích, a to už byl na dosah ruky Velehrad, duchovní střed našeho národa, naší země i celé Evropy. Posledního dne se k nám přidali další poutníci, kteří přijeli autobusy, aby měli podíl na naší pouti. Byli nadšeni stejně jako otec biskup, který měl v sobotu v poledne pro všechny závěrečnou mši svatou. Mnoho poutníků pak řeklo: „Za rok půjdu zase." A poctivě křesťansky dodávali: „Dá-li Pán Bůh."

Velcí i malí, mládež i rodiny, prostě každý, kdo se nebojí ujít něco přes 30 km denně, se s námi může vydat vždy koncem srpna na Velehrad. Vycházíme předposlední úterý v srpnu ráno buď ze Znojma, z Velkého Meziříčí nebo z Víru, kde u kaple Svatých sedmipočetníků začíná třetí proud. Celá pětidenní pouť má duchovní program. Zpívají se písně staré i nové a najde se čas i na trochu zábavy, aby to opravdu byla „radost pro všechen lid". Velehrad je vlastně hlavní město Evropy po duchovní stránce, protože je spojeno s jejími patrony svatými Cyrilem a Metodějem. Má tedy být cílem všech duchovních cest, aby opravdu platila slova písně Zvoňte zvony: „Svolávejte odevšad na posvátný Velehrad!" Pouť má být radostnou událostí pro její účastníky i pro ty, s kterými se setkáme. V tu sobotu po předposledním srpnovém úterý pak v 8.00 mohou do Buchlovic přijet autobusy s poutníky, abychom všichni šli posledních sedm kilometrů pěšky společně. Pouť končí v poledne v bazilice slavnostní bohoslužbou. Před ní se na nádvoří ještě obnovuje zasvěcení národa Panně Marii.

Jsem velice rád, že jsme už mohli na Velehrad třikrát dojít pěšky a že to všichni dobře zvládají. Těší mě, že se k nám přidávají další poutníci, z Radešínské Svratky, z Veselí nad Moravou a dalších míst. Zvláště mám  radost z poutníků z Prahy, kteří na Velehrad etapově putovali z Levého Hradce už od roku 1982 a z Nového Jičína, kteří jdou zase ze severu. Už s námi šli i poutníci z jiných zemí, z Ukrajiny, z Polska, samozřejmě ze Slovenska, můžeme tedy plným právem zpívat „v Betlém Slávů Velehrad".

Kdo vás v životě nejvíc ovlivnil? Koho si nejvíc vážíte?

Rodiče, křestní kmotři, sourozenci a jejich rodiny, a pak kněží. Jamský pan farář P. Josef Hladký, synovec prezidenta Svobody, který nás děti měl rád, jeho nástupce P. Bohuslav Marek, který vypadal sice přísně, ale ve zpovědnici skutečně svědčil o Božím milosrdenství vůči hříšníkům. Sobě neodpustil nic, sloužil až do posledního dechu. I další jeho nástupce P. Eduard Šikula, dobrák od kosti, za jehož působení jsem měl v jamském kostele primici.

Velký vliv na mě měl studentský kněz na Carnotově lyceu v Dijonu, kam jsem nastoupil roku 1967 ve svých 16 letech, abych tam mohl s dalšími Čechoslováky tři roky studovat a udělat si maturitu. Byli jsme vřele přivítáni. Říkali nám pořád „Messieurs les Tchèques!" (Pánové Češi.) Rozdělili nás do tříd, zase vítání. Pořád však kolektivně. Čtvrtého dne našeho pobytu byla neděle. Šel jsem do kaple, sám z 24 krajanů. Viděli mě malí francouzští primánci a hned to hlásili tomu knězi. „Pane abbé, je tady jeden Čech." A on mi řekl: „Jak se jmenuješ?" Odpověděl jsem a on na to samozřejmě francouzsky: „Jene, já tě u nás vítám." Byl první, který mě oslovil jménem. Už jsem nebyl jen člen nějaké skupiny, ale jedinec, který má své jméno. Vždyť i Bůh zná každého jeho jménem, jak připomíná Bible na mnoha místech.

A ještě v jednom si na něho pořád vzpomínám. Umíte si představit ten stesk po domově, když jsme v tom věku nastoupili v září do školy s vidinou, že své blízké uvidíme až v červenci příštího roku. Ty první dny byly pro mne vždycky krušné. Abbé Delaunay, tak se jmenoval ten kněz, však druhý rok přišel za námi staršími se slovy: „Je tady hodně primánů, mají sice napsáno, do které ložnice mají jít, kde mají studovnu, ale nevyznají se zde. Běžte a uvádějte je na jejich místa." Dali jsme se do toho, a po stesku ani památka. Jen když člověk zapomene na sebe a slouží druhým, najde štěstí. Tak to říkají otcové Druhého vatikánského koncilu, inspirováni slovy Ježíše Krista o zrnu, které musí umřít, aby přineslo užitek.

Jak vidíte svůj pobyt ve Francii s odstupem?

Až teď si uvědomuji, jaký to byl dar od Pána Boha, když jsem se v dospívání dostal ze země za železnou oponou do svobodného světa. Do Evropy, protože už tenkrát tam mladí Francouzi i Němci nemluvili jen o hrůzách druhé světové války a neplánovali odvetu, jak tomu bylo u nás. Tam už uvažovali o smíření a hrdě o sobě říkali: Jsem Evropan.

Na internátě byly stovky Francouzů, gymnazistů i těch, kteří už byli po maturitě a připravovali se ke konkursu na význačné univerzity. Mnozí z těch starších byli doslova pobláznění levičáctvím, přímo horovali pro Lenina, Trockého i Mao Cetunga. Nikdy však nepřišli za námi zeptat se nás na tu „novou a lepší" společnost, kterou jsme zažili na vlastní kůži. Nechtěli prostě znát pravdu, žili ve svých nebezpečných snech.

Úplně jinak se zachovala jedna dáma, která nám zastavila, když jsme s kamarádem Petrem při návratu z Lurd stopovali u Bordeaux. Když zjistila, že pocházíme zen země za železnou oponou, hned řekla: „ U nás ve Francii se o Sovětském svazu hodně debatuje. Někteří jsou pro, jiní proti. Já jsem si řekla, že se tam prvně pojedu podívat. Byla jsem tam. Jsem proti!"

Nechtěl jste tam zůstat?

Možnosti byly, s maturitním vysvědčením berou ve Francii na většinu vysokých škol bez přijímacích zkoušek. Po srpnu 1968 nám byla celá Evropa nakloněna. Někteří spolužáci tam také zůstali, třeba Tomáš Týn, který vstoupil k dominikánům a těsně po pádu berlínské zdi zemřel v Itálii na rakovinu. Sám sebe nabídl jako smírnou oběť za svobodu v Československu a Bůh ji přijal. Zemřel v pověsti svatosti. Už bylo zahájeno řízení o jeho blahořečení. Měl jsem to štěstí, že jsem ho uviděl po dvaceti letech a mohl s ním mluvit necelé dva měsíce před jeho smrtí. Hodně jsme si spolu rozuměli a moc dobře mi vždy poradil. Já jsem si však po maturitě nedovedl představit, že bych zůstal v cizině a už nikdy neměl spatřit svou rodinu. Jak jsem později zjistil, to byl pocit, který vedl většinu nás Čechů a Slováků zpět do vlasti, i když jsme si nedělali iluze o tom, co nás v normalizaci čeká.

Na které lidi ještě vděčně vzpomínáte?

Na P. Karla Hesa, který začal kaplanovat v Českých Budějovicích, když jsem tam nastoupil na vojnu, a u něhož jsem našel druhý domov ještě dlouho po odložení zeleného sukna. Velice si vážím Mons. Františka Vavříčka, u něhož jsem byl čtyři roky kaplanem. Na jeho příklad stále vzpomínám. A často si připomínám slova i názory jedovnické hospodyňky Anny Pospíšilové, která uměla vystihnout situaci a dobře poradit.

Vděčně také vzpomínám na své předchůdce, na které jsem mohl navázat. Byl to P. Otmar Kaplan, rodák z Otmarova, farář v Moutnicích (kam patřil i Rozařín a Nesvačilka) a Žatčanech, který tam navázal pěkně na všechny lidové křesťanské tradice a získal pro ně právě mladé lidi. Tím oživil celou farnost a podchytil mládež. Pro mě bylo zajímavé toto objevovat a velmi radostné v tom pokračovat. Podobně i ve Velkém Meziříčí P. Vojtěch Kodet za svého čtyřletého kaplanského působení dal dohromady farnost tím, že se opravila věž. Ještě důležitější bylo, že vybudoval společenství, takže u nás je farnost tím, čím má být: společenstvím ze společenství.

Za mnoho také vděčím P. Jiřímu Hájkovi ze Stříbra. Když jsem byl pozván na pěší pouť do Říma, hned jsem mu volal a on mi řekl: „Neváhej a jdi, protože po padesátce se už ničeho takového neodvážíš." A mně do ní scházel právě rok. Vážím si také všech žen, které tiše a obětavě pomáhají na farách a umožňují tak nám kněžím, že se můžeme věnovat svému působení. Je jich mnoho, jmenuji jen sestry Marii Malcovou, Marii Vlachovou, Marii Zetelovou, Marii Novákovou, Marii Turčíkovou a Miroslavu Ryšavou, ačkoli i ostatní by si to také bohatě zasloužily. Kéž je všechny Pán Bůh štědře odmění.

Velmi také obdivuji jáhna Františka Řezníčka za jeho houževnatost. Přes ohromné puchýře, které se mu udělaly třikrát po sobě na stejném místě, s námi došel až do Říma a nikdy si na nic nestěžoval. Dalo by se říci, že díky jeho přítomnosti jsme se vyhnuli takzvané ponorkové nemoci, která každé uzavřené skupině hrozí.

Vzpomínám také na moutnickou varhanici Josefu Dohnálkovou. V neděli hrávala na obou mších svatých. Když jsem na té ranní něco zajímavého v kázání řekl, hned to využila při hrubé. Když jsem se například zmínil, že člověk může svým úsměvem druhému zlepšit náladu i v nevlídném počasí, hned ten den zpívali mladí píseň „Slunce ať svítí, kde jsi ty". Její manžel Adolf byl mým věrným spolupracovníkem, zvláště při dopisování kronik. Hodně vzpomínám na kostelníka Jana Dohnálka, který první den v důchodu přestal chodit do práce, ačkoli ho lákali, a věnoval se jen kostelu. Každý kout v něm nese stopy jeho rukou. Zemřel v pověsti svatosti těsně před mým přeložením. Vzpomínám i na jeho rodinu a všechny ostatní spolupracovníky a spolupracovnice z Moutnic. Vzpomínám i na varhaníka v Žatčanech, Antonína Sedláčka, který za varhanami hrál víc jak 66 let, ačkoli začínal v 18 letech jako naprostý samouk. Tenkrát po první světové válce chtěl dosavadní varhaník doběhnout faráře a v pátek mu znenadání vrátil klíče od varhan. Ten prosil o pomoc kostelního hospodáře, Antonínova otce. On řekl: „Toníku, v neděli musíš hrát ty." Syn si na stůl namaloval klávesy a za den se naučil svou první píseň, takže sváteční bohoslužba mohla být s hudbou. Vzpomínám také na kostelníka Josefa Hladkého a ostatní obětavé žatčanské muže i ženy.

A na které události rád vzpomínáte?

Za svého působení v Moutnicích jsem zažil, jak obětaví muzikanti chodili na Štědrý večer po obci a hráli u každého domu koledy. Říkalo si jim pastýři. Jakmile děti  uslyšely, že jdou, vyběhly ven je přivítat. I dospělí s nimi vyšli před dům a po zahrání koledy si všichni popřáli k svátkům. Když se děti vrátily domů, uviděly stromeček s dárky, které jim Ježíšek nadělil zatímco byly venku. Tato tradice, předávaná z pokolení na pokolení a udržovaná i přes nepřízeň minulé doby, byla ohrožena už o Vánocích 1982, brzy po mém nastoupení do farnosti. V sousedních Těšanech tenkrát jednoho pastýře srazilo auto a on nehodu nepřežil. Za rok proto váhali i moutničtí. Kvůli větší bezpečnosti jsem pro ně pořídil pásy s odrazovými sklíčky. Chodil jsem s nimi a pozval jsem i svobodnou mládež, aby se přidala. Rádi si dali říci, protože se doma v tomto věku často u stromečku nudí. Chodili s pastýři a střídali se s nimi ve zpěvu a hraní koled. Především od muzikantů a jejich rodin to byla velká oběť, když tátovi dovolili, aby o nejposvátnějším večeru v roce opustil teplo domova a své nejbližší a dělal radost cizím dětem. Byla to však radost pro celou obec. A první kousek vždy hráli na hřbitově pro své zemřelé. Ve farnosti nebyla mše svatá ani večer, ani v noci, ale až jitřní brzy ráno. Byla to pak oběť i pro chrámový sbor, protože po probuzení se vždycky zpívá namáhavěji než večer. Pro pastýře (a pro děti) to však všichni rádi udělali.

Vzpomínám také na sté výročí sňatku Maryši, o které pak napsali bratři Mrštíkové ve stejnojmenném realistickém dramatu, že nakonec otrávila svého o mnoho let staršího manžela. Realita byla však jiná, než jak to popisují Alois a Vilém. Na moutnické faře zůstaly třetí opisy matrik, které stát nezabavil. Ve snubní matrice z roku 1888 jsem tam našel zápis, že v místním kostele si 6.6. vzal Felix Turek z přifařených Těšan, třicetipětiletý vdovec se třemi dětmi na krku, svobodnou jednadvacetiletou Marii Horákovu, které říkali Maryša, z téže obce. Na ni sice myslel Šimon Petlák, který byl v té době na vojně, a ani jí asi nebyl lhostejný. Je také pravděpodobné, že jí rodiče ženicha vybrali. Když však v moutnickém kostele slíbila před Bohem svému muži věrnost, také ji zachovala. Třicet devět roků spolu klidně žili a měli ještě čtyři děti. Snažila se být dobrou matkou všem svým dětem, vlastním i nevlastním. Vypráví se, že těm starším osobně žehlila kroj na hody, aby nikdo nemohl říci, že je zanedbává. Své vlastní dceři při tom říkala: „Až ty půjdeš na hody, budeš si to už dělat sama." Manžela dochovala do smrti a přežila ho o 16 let.

Realisté Mrštíkovi složili své drama ze tří věcí, které se však odehrály na různých místech. Právě někde v okolí Těšan slyšeli, jak na muzice křičí opilý voják, jehož děvče si mělo brát někoho jiného: „Stejně ti za ňó budu chodit!" V černé kronice se dočetli, že v Brně odsoudil krajský soud ženu, která otrávila svého muže. A když viděli, že si starší vdovec z Těšan bere mladé děvče, usoudili, že to musí dopadnout špatně. Nenapadlo je, že s pomocí Boží se dají zvládnout i těžší situace, asi neuvažovali o lidském svědomí a síle milosti. Napsali drama, které se nazývá realistické. Přitom z Turka udělali Vávru, z Horákových Lízalovy, ze Šimona pak Francka. Pouze v devátém výstupu druhého jednání nechali jediný pravdivý údaj, že do kostela v Moutnicích to z Těšan není daleko. Vše ostatní je tedy vymyšleno. Zlé jazyky tvrdí, že Vilém Mrštík, který učil v Těšanech, se tím pomstil za to, že Maryšin otec mu ji nechtěl dát za ženu. Slyšel jsem, jak jeden starý občan vzpomínal, že jako dítě při prvním veřejném představení Maryši v Moutnicích seděl na zemi před lavicemi. Tam slyšel, jak si babička Turková, která seděla v první řadě, povzdechla: „To ze mě pan hočitel neměli hodělat." Je zajímavé, že Maryša přežila i Francka, který si vzal slečnu Sýkorovou. Byl pohřben nedaleko od jejího manžela, a vypráví se, že Maryša se chodívala modlit k oběma hrobům. Po její smrti daly děti, které na maminku ani na tatínka nedaly dopustit, vyrýt na pomník nápis: Napsáno drama, prožito větší. Oba hroby na starém těšanském hřbitově hned vedle hlavní silnice jsou dodnes udržovány a navštěvovány.

Skutečná realita je tedy povzbudivá a svědčí o síle, kterou Bůh dává ve svátosti manželství. To vše jsme si snažili připomenout, proto jsem před stým výročím tohoto sňatku pozval do Moutnic židlochovického pana děkana Valouška. V kostele svatého Jiljí, který byl svědkem slibů Maryši a jejího manžela, měl 5.6.1988 mši svatou s obnovou manželských slibů a prosbami za současné rodiny.

Proč jste se rozhodl pro kněžství?

Cítil jsem v nitru tichý hlas, kterým se mne Bůh ptal, zda bych mu dal svůj život a věnoval jej posvátné službě. V tom, že jsem za ním šel, mě podpořil příklad kněží, které jsem znal, příklad o rok staršího spolužáka Tomáše Týna z Brna a morální podpora ze strany nejbližších členů naší rodiny. Ti si v tajnosti přáli, abych byl knězem, ale nechávali mi naprostou svobodu v rozhodování.

Kdy jste zažil vítězství a kdy prohry?

Mám dojem, že vítězství se podobají setkání s Bohem, jak je prožíval Mojžíš, který ho viděl, až když přešel. Teprve až přejdeme ty hory a doly na životní cestě, můžeme mluvit o vítězství. Přesto si dovolím vzpomenout na jednu hodinu náboženství na škole v Ostrově u Macochy. Tenkrát jsem dostal u tabule ledvinovou koliku. Odpotácel jsem se do sborovny a jedna ochotná paní mě odvezla na pohotovost. Děti zůstaly ve třídě samy a na pobídku malé Šárky se za mě začaly modlit. Je to i díky jejich modlitbě, že od té doby už takové problémy nemám.

Proher si člověk všimne spíše a hned tak na ně nezapomíná. Jednou mně ministranti při schůzce hodně zlobili. Tomu nejbystřejšímu jsem řekl: „Jak bys to na mém místě dělal ty?" Odpověděl mi s upřímností svých desíti let: „Asi bych na kněze nešel!" Zhruba ve stejné době mi řekl jeden jeho starší kolega: „Vy to s námi neumíte!"

Za prohru také považuji jednání ve vatikánské kanceláři v den našeho odletu z Říma. Bylo nám přislíbeno přijetí u Svatého otce a měli jsme se tam dostavit v 11 hodin. Byli jsme tam už v deset a já jsem byl poslán dovnitř jako mluvčí celé skupiny. Více lidí tam pustit nechtěli. Nedokázal jsem být dostatečně vlezlý, abych to pro nás všechny vymohl. Vadí mi to čím dál víc a nerad na to vzpomínám.

Z čeho máte jako člověk, jako farář a děkan, jako poutník největší radost?

Jako člověk mám radost, když slyším ptačí zpěv a rozpoznám, kdo to zpívá, a také když se rozhlédnu za jasného počasí po kraji a poznám obce a kopce, na které je vidět. Jako farář, když se podaří lidem překonat samotu a uvědomí si, že Bůh je s námi a my jsme jeho děti a můžeme tedy vytvářet rodinné společenství v rámci obce či farnosti. Jako děkan, když moji kaplani, kterých jsem měl tady ve Velkém Meziříčí zatím sedmnáct, vzpomínají v dobrém na své první místo. Jako poutník, když jsou lidé povzbuzeni, že sami někam došli.

Co byste přál všem poutníkům?

Těm, kteří putují po cestách této země i všem lidem, „poutníkům k věčnosti", bych přál slovy večerní kněžské modlitby: ... ať vytrváme v dobrém až do konce.

Pane děkane, a kam byste si přál směřovat svým životem?

Chtěl bych být otcem, dobrým pastýřem, po vzoru Dobrého Pastýře Ježíše Krista. Zda se mi to daří, mohou posoudit druzí lidé. Jednou to bude posuzovat ten Dobrý Pastýř - kéž je mi milosrdným soudcem.

Komentáře:


(ochrana proti spamu)
všechny položky jsou povinné, HTML tagy budou odstraněny

Dnes je 20. dubna 2024

svátek má Marcela

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT K DOBRÉMU ÚČELU vše z těchto stránek kromě rozpisu bohoslužeb (NEBOŤ TAM MOHOU BÝT NÁHLÉ ZMĚNY VYNUCENÉ NOVÝMI OKOLNOSTMI)