Komentář týdne ing. Pavla Jajtnera na Radiu Proglas

22.06.2010 - úvahy

 jajtner.jpg

Dlouho jsem se rozmýšlel, zda nebude nošením dříví do lesa, když se pokusím povědět ještě něco k letošním volbám do Poslanecké sněmovny poté, co už jsme toho ze všech stran a od tolika celebrit tak mnoho slyšeli. Dospívám k názoru, že nebude. Nemohu zamlčet několik závažných skutečností a nemohu nepoložit několik závažných otázek:

Jak je možné, že nikoli nevýznamní muži Církve se nejen nestyděli, ale dokonce si pokládali za čest veřejně a v masových sdělovacích prostředcích (i katolických)  přiznat, že volili politické strany, které jsou ve svých programech, ať již otevřeně či skrytě zaměřeny pouze na věci „tohoto světa" a ignorují, či jsou dokonce v hlubokém rozporu s učením Církve, ať již jde o Desatero, katechismus katolické Církve či její sociální nauku?

Čeho dosáhli v posledním dvacetiletí katolíci v těchto politických stranách? Stali se tam evidentně pouhými maskoty a protože byli, jsou a budou drtivě menšinoví, mohlo, může a bude moci jejich katolictví prospívat pouze jim a nikoli těm, kteří je tam svými voličskými hlasy - nezřídka v  dobré víře - poslali.

Jak mohou vzdělaní a věhlasní katolíci nabádat nás, prosté katolické křesťany, abychom se rozptýlili do všech politických stran? Jak mohou tito lidé, znalí historie ignorovat ověřené poznání, že každé schizma, každé rozdělení je každému subjektu vždy pouze ke škodě? Jestliže katolické celebrity hovoří o silnější podpoře katolicky inspirované politiky ze strany Církve jako o „polibku smrti", pak doslova platí to, co  mně těsně po těchto volbách nikoli bez hořkosti napsal jeden můj dobrý přítel, také z rodné Vysočiny, katolický kněz : „Do čeho všeho nám Bůh ještě nesmí mluvit?"

Divide et impera! Rozděl a panuj. To bylo smyslem falešných sloganů začátku devadesátých let: „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny." Nahnat všechny do jednoho stáda znamená vzít jim jejich individuální tváře. Jak jsme se modlili předvolební modlitbu ke svatému Václavu za náš národ? Pokud jsme se ji nemodlili, četli jsme ji alespoň? Tam přece byl celý náš katolický volební program. Nebo se snad stydíme za to, že vyznáváme hodnoty o kterých nelze jednat?

Obáváme se snad, že Evangelium lásky a pokoje nemůže být přitažlivé i pro ty, kdo se s ním sotva kdy setkali? Omyl: V této věci mohu posloužit osobní zkušeností z časů hluboké totality: Věrohodnosti našeho katolického svědectví si tehdy potají vážili a obdivovali se jí, ba dokonce ji i do jisté míry respektovali, všemocní a obávaní komunisté. Dochovalo se nejedno svědectví, jak nám záviděli naše pilné a dobře vychované děti, zatímco ty jejich se nezřídka ocitaly v konfliktech se zákonem: „Oni mají čas se dětem věnovat, my musíme budovat socialismus!" Tak zněly jejich stesky.

Proč by dnes, v čase, kdy křesťanské hodnoty: pravda, spravedlnost, solidarita a svoboda jsou tím, co bohatým západním společnostem, mezi něž patříme, nejvíce a téměř zoufale chybí, nemohli pokornou, skromnou a nenásilnou nabídku těchto hodnot přijmout i ti, kteří v Boha nevěří, ale kteří se cítí ohroženi korupcí a násilím skličující celoevropské současnosti?

Stačilo málo: kráčet vyrovnaným krokem a náš čas by musel zcela zákonitě, dříve či později, nadejít. A jsem si jist, že zase nadejde. Tak jako z popela a trosek evropských měst povstal Fénix myšlenky Evropy bez konfliktů, Evropy usmíření, Evropy agapé a pokoje, jehož tvůrci byli tři věrohodní katoličtí křesťané, ze zoufalství lidí ohrožených odcizením a egoismem těch druhých vzejde touha po tom, co trvá, co je stálé a co obstálo v každé zkoušce dějin. Pokud ovšem většinově dospějeme k poznání, jak fatálně jsme ohroženi, ještě dříve, než se toto ohrožení stane příští apokalypsou, příštím údolím stínu ve stále se opakujících událostech dějin ...

Místo vyrovnaného kroku po jediné cestě jsme zvolili pobíhání po nesčetných, často i slepých pěšinách. Ignorovali jsme evidentní zkušenost, že dosáhnout cíle znamená být předvídatelnými: zejména tím, že půjdeme stále po téže cestě. Pobíhat sem a tam, abychom se zalíbili, není nic jiného než bloudění. Naším programem je už dvě tisíciletí Evangelium, Dobré Poselství. Tudíž nemusíme, dokonce - nechceme-li  zradit toho, za kým jdeme - ani nesmíme, experimentovat s hledáním jiných cest. Zradíme-li Krista, ztrácíme vše. On je ten, koho chceme následovat, On sám je Cesta, Pravda i Život ...

Věrohodné křesťanství znamená tedy trvalé úsilí podobat se Kristu.  To platí nejen pro nás, kdo pouze volíme, ale zejména pro ty, kdo usilují o to, aby byli zvoleni. Vždyť jsou to oni, kdo jsou trvale na očích. Není myslitelné, aby zrána na mši svaté sedávali v prvních lavicích, přijímali Tělo Páně a byli před námi, prosťáčky, kterým čouhá sláma z bot, „dobrými" katolíky, a odpoledne před televizními kamerami jimi už nebyli a dokonce nabízeli slabými hlasy na politických jarmarcích to, co jiní mohou vyřvávat daleko silnějšími hlasy tlampačů nakoupených za peníze těch, kterým budou po volbách zcela bezpečně zpronevěřeny.

Přijali jsme za své pošetilou myšlenku „politického marketingu". Přistoupili jsme na prolhané teorie politických výměnných obchodů, jež hlásají, že práci, snažení a hodnověrná svědectví vydaná životy lidí - v našem případě statisíců katolíků v této zemi, kteří se poctivě snaží hledat Boha - lze zredukovat na jedinou tvář, na jediné plytké heslo. Věru bylo pošetilé takové snažení pod vedením takzvaných odborníků na volby této doby. Nejen proto, že pro nedostatek peněz bylo předem odsouzeno k neúspěchu, ale i kvůli konfliktům zájmů, které tam, kde jsou ve hře velké peníze, vždycky jsou.

Proto kladu, tady a nyní, důrazně a nám všem před oči příklad prvních křesťanů. Nejchudší z chudých, propuštění otroci, žebráci a plebejci si nemohli kupovat hlasy rozhazováním mincí do davu, jak tak činili zkorumpovaní a nemravní římští senátoři a imperátoři. První křesťané upoutali pozornost, tím, že byli jiní. Natolik jiní, že ti ostatní o nich užasle říkali: „Hle, jak se milují".

Také naše křesťanská strana podle jména a katolická ve skutečnosti by se měla svým politickým stylem výrazně odlišovat.  Bylo chybou říkat: „Pojďte s námi, my se přizpůsobíme tomu, co žádáte!" Správné bylo nejen slovy, ale především hodnověrnými osobními svědectvími světu kolem nás pokojně a skromně nabídnout: „Pojďte s námi, uvidíte, že co je dobré pro nás věřící, je dobré i pro vás, pro vaše bezpečí, pro radost vašich dětí, pro budoucnost této země, pro budoucnost této planety!" Nestalo se a účet byl vystaven.

Bilance věru neutěšená. Na místě je otázka, jak v dané situaci dál?

Především je třeba udělat to, o co se - pokud je mně známo - doposud nikdo důkladně a důsledně nepokusil: Analyzovat uplynulé dvacetiletí a zjistit, kdo jiný než katolíci naši poslední, nyní už bývalou parlamentní, názvem křesťanskou, ale ve skutečnosti katolickou politickou stranu volil. Jsem si jist, že výsledek takové analýzy ukáže to, co není obtížné i poměrně jednoduchou úvahou a léty zkušeností odhalit: až na nepatrné a statisticky zanedbatelné výjimky to byli pouze katolíci a dokonce ještě jenom jejich menší část. Jak jsme se tedy mohli domnívat, že dokážeme oslovit i jiné, jak jsme mohli plýtvat silami v tomto předem ztraceném úsilí o jejich přízeň, když jsme nebyli dostatečně věrohodní ani pro ty, kdo se hlásí ke stejné víře?

Obávám se, že pokud na letošní svatováclavský sjezd k nám na Vysočinu, do Žďáru nad Sázavou, přijedou většinově titíž delegáti, kteří byli loni ve Vsetíně, nejen, že se nic nezmění, ale ani se nic změnit nemůže. Pokud tam budou zase ti „hodní", kteří tam jezdili po dvacet uplynulých let, ti „hodní" vedení obavou, aby nikomu neublížili, bude kairos, čas příhodný, pro skutečný nový začátek, zase jednou promarněn. Protože „být hodný" není kvalifikace. Kdy jindy než nyní, je na čase říci, jako v oné Andersenově pohádce, že císař byl nahý.

Nový začátek musí být - po mém soudu - skutečně radikální, tedy zejména se zcela novými lidmi. Nevěřím, že takoví mezi katolíky nejsou. Jen jim ti, kdo neuměli odejít, nedovolili vyrůst. Přičiňme se všichni, kdo jsme přesvědčeni, že stranu křesťanskou podle jména a katolickou v realitě, potřebujeme, protože jinak nás nová totalita konzumu a zábavy, která již nastala, bude zase přinejmenším žalářovat, ne-li předhazovat divé zvěři. Přičiňme se o to, aby nový začátek opravdu nastal. Sice pozdě, ale přece. I po dlouhých dvaceti letech bloudění to bude lepší než nic.

Dovoluji si závěrem vyjádřit své hluboké přesvědčení, že v čase světové krize křesťanských hodnot daleko méně záleží na tom, jak obratní a prohnaní v politickém řemesle budou ti noví, které musíme najít a kterým chceme dát svou obrozenou důvěru, ale na tom, jak věrohodné bylo, je a bude jejich životní svědectví založené na dospělé a zralé katolické víře a tradici.

K tomu nám dopomáhej Bůh.

Komentáře:

přidej komentář

Dnes je 13. dubna 2024

svátek má Aleš

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT K DOBRÉMU ÚČELU vše z těchto stránek kromě rozpisu bohoslužeb (NEBOŤ TAM MOHOU BÝT NÁHLÉ ZMĚNY VYNUCENÉ NOVÝMI OKOLNOSTMI)