Vtělení Ježíše Krista

Na všechno musí být dva. Tak se to říká, tak to platí  v manželství. I včera byli v našem kostele dva mladí lidé, kteří si slíbili , že spolu ponesou všech no dobré a zlé a společně prosili  Boha o pomoc při plnění slibu. Ačkoli je osobně neznáme a dnes tu zůstaly jen květiny, které věnovali Panně Marii, máme  se za ně modlit, A samozřejmě i za ostatní rodiny, za své vlastní,  za rodiny našich příbuzných především dětí i vnoučat, za rodiny v naší farnosti. Aby oba spolu zůstali dva. Víte, jak je bolestné, když někdo ovdoví a on anebo ona zůstanou na výchovu sami(y). To je bolest skutečná. Je i bolest morální, když vidíme, že někteří  se vědomě rozhodli pro neúplnou rodinu,  jsou schválně sami(y), odmítají jít životem ve dvou a s pomocí Boží.

1.

Dnes  na 2. neděli po Narození Páně se podívejme i na evangelium z pohledu dvou. Slyšeli jsme, že slovo se stalo tělem. Kdo četl tento začátek Janova evangelia, víc, že to Slovo se píše velkým S, a že to Slovo byl Bůh, také s velkým B.

Dvojí odpověď je také na otázku prč se to stalo, proč bylo to Slovo učiněno tělem najdeme v Písmu. Tu první u svatého Jana o kousíček dál: "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný" (Jan 3,16). To napsal svatý Jan a vyjádřil pohled směrem od Otce. A svatý Pavel to vysvětlil z druhé strany: „Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš: ačkoliv má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži" (Fil 2,5-8). Láska Otcova a poslušnost Synova, to je ta dvojí odpověď, to je odpověď Bible na otázku, proč se Slovo stalo tělem.

2.

Od vtělení Pána Ježíše, jak tomu odborně říkáme, začínáme počítat náš letopočet. To vtělení je začátek, ale také základ všeho. Někomu se to nemusí zdát, někdo se může divit, ale v katechismu je jasně řečeno, že víra ve skutečné vtělení Božího Syna je rozlišovacím znamením křesťanské víry. A zase je to opřeno o svatého Jana, tentokrát o jeho první list: "Podle toho poznáte Ducha Božího: Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha" (1 Jan 4,2). Ani my to nechápeme, ale je to pravda víry:  Bůh se přiblížil k člověku, sdílí s ním jeho osud. A protože na všechno musí být dva, vyplývá z toho, že tím se člověk přiblížil k Bohu, i když zůstává na zemi. Tak prosté to dnes je, jak to potvrdil sám Pán Ježíš, když říká, že to, co uděláme pro nejposlednějšího z našich bratří, uděláme tím pro něho, pro Božího Syna. Takže se opravdu k Bohu přiblížíme, když druhému pomůžeme.

3.

Začala nám konečně zima a novináři budou psát, jak uhodily kruté mrazy. Za půl roku budou psát o kruté žízni. Normální člověk se musí v zimě chránit opřed chladem a v létě před horkem, obojí je nebezpečné. A to se opakuje každý rok. Je zajímavé, že ty základy víry jsou napadány ze dvou stran a že se to opakuje v dějinách znovu.

Ježíš Kristus přišel na svět v lidském těle  a je z Boha, tak píše svatý Jan a to bylo pro někoho moc. Jedni říkali. Ano, je to bezva člověk, ale kdoví kde se vzal, nemůže být od Boha. Tyk to tvrdili ti, co se hlásili k bludnému učení zvanému ariánství. Na to odpověděl první ekumenický koncil v Niceji. Tam  roku 325 rozhodli, že se budeme modlit ve vyznání víry, že Boží Syn "je zrozený, ne stvořený, jedné podstaty ["homousios"] s Otcem". Pak byla zase druhý blud, opačný: Byl to pouze  člověk, takže měl matku jako všichni ostatní a na Panně Marii není nic vyjímečného. Další koncil ( v Efesu) prohlásil, že Panna Maria je matkou Boží, že je opravdu Bohorodičkou. Pak se došlo k tomu, co říkáme při modlitbách: Veleben buď Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý člověk a co zpíváme právě o vánocích: Syn Boží a syn člověka. Ano, tak to je, Ježíš je skutečně Božím Synem, který se stal člověkem, naším bratrem, aniž přestal být Bohem, naším Pánem. Tak to je, i když se znovu různě objevují staré omyly a  opakují se jako ty mrazy a vedra.

Závěr:

Možná je to všechno moc složité, řekněme si to jednoduše: Jsme katolíci, jsme římskokatolíci, papež je důležitý. I Benedikt, který i ve svém věku oslovuje mladé, kteří ho slyší a po setkání mládeže v Sydney se začínají hlásit do semináře. I ten první papež - svatý Petr, který jasně řekl Pánu Ježíši: Ke komu jinému bychom šli, ty máš slova života věčného.

Kéž s ním jdem, kéž tam dojdem, kéž se tam sejdem.

Amen.