Promluvy P. JOSEFA Peňáze

07.01.2021 - promluvy

Na svátek Jména Ježíš a na slavnost Zjevení Páně

 

KÝM A ČÍM JE JEŽÍŠ KRISTUS

- svátek Nejsvětějšího jména Ježíš   P. Josef Peňáz 2.1.2021

 

Často můžeme slýchat otázku: „Kým je pro tebe Ježíš Kristus?" I když zní na první pohled zbožně, může se stát příležitostí k velkému nebezpečí. Člověk by mohl promítat své subjektivní představy nebo dokonce přání do osoby Ježíše Krista a přitom vůbec nebrat ohled na to, kým a čím je ve skutečnosti. Asi jako když si někdo o jedovaté houbě řekne: „Pro mě je jedlá." Nejedná se o nic jiného, než sebeklam.

Kým a čím Ježíš Kristus objektivně je, to musí být určující pro konkrétní osobu, která pak mezi odpověďmi ukáže, kterou z nich považuje za důležitější. Ale to už je něco docela jiného, než když by takový člověk tvrdil, čím pro něho Ježíš je, a přitom vůbec nebral v úvahu, čím Ježíš skutečně je, nezávisle na nás.

Proto se raději ptejme pouze: „Kým Ježíš Kristus je?" - bez dodatku „pro mě, pro tebe". Kým a čím je sám o sobě.

Na tuto otázku nám dává odpověď mimo jiné svátek Nejsvětějšího jména. Jak známo, v hebrejské kultuře nebylo jméno něčím náhodným nebo pouhým projevem nějakého dobového trendu („letos je v módě toto jméno"). V hebrejské kultuře ukazovalo jméno identitu, úkol a poslání, okolnosti atd. A pokud jméno vyjadřuje identitu, může nám právě dnešní svátek ukázat, kým a čím Ježíš Kristus je.

Na prvním místě myslíme na jméno „Ježíš". Toto slovo znamená „Bůh zachraňuje". Nepřichází na svět jako ledajaký zachránce. Tato záchrana je činností Boží. Starozákonní prorok to vyjadřuje slovy „Sám Bůh přijde a spasí vás". Už o Vánocích jsme si říkali, že se narodil jako spasitel, zachránce, a tato Boží záchrana je míněna jak v negativním smyslu (od zla, vykoupení z otroctví hříchu), tak i v pozitivním: záchrana pro Boha, pro věčný život ve společenství s ním. I věta: „Sám Bůh přijde a spasí vás" a skutečnost jednosti božství nás vede k výroku, který zazněl při poslední večeři, a sice: „Filipe, kdo viděl mě, viděl Otce." Toto všechno je součástí první odpovědi na otázku, kým a čím Ježíš Kristus je.

Za druhé nám zaznívá jméno „Emmanuel" znamenající „Bůh s námi". Úzce souvisí s tím, co bylo právě řečeno. I když nikdo nepopírá Boží transcendenci a všudypřítomnost, přece jen pokud jde o naši stranu, v důsledku prvotního hříchu už lidstvo s Bohem nebylo. Z naší strany bylo toto společenství přerušeno, vtělení a vykoupení pak má za důsledek, že i ze strany lidstva opět platí ono „Bůh (je) s námi". Navíc skrze Ježíšovo lidství je nám přesažný Bůh jaksi blíže a člověk pak může se zřetelem na vtělení a při pohledu na narozeného Ježíše snadněji říct: „Ano, tento transcendentní a všudypřítomný Bůh je s námi".

Za třetí vidíme jméno „Kristus". To je téma nadcházejících svátků a týká se jeho lidství poznamenaného spojením s božstvím, ne bez působení Ducha Svatého. Týká se potvrzení jednosti jeho osoby, kdy i jako člověk je jedinou osobou, Božím Synem. Jméno Kristus navíc ukazuje na jeho poslání či úlohu jako kněze, proroka a krále. Také to je součástí odpovědi na otázku, kým Ježíš Kristus je a co to pro nás znamená. Jako kněz obětoval sám sebe za nás, pro naši spásu. To má pro nás veliký význam. Jako prorok nám zprostředkoval jedinečné a plné poselství, na jehož základě jsme uvěřili a vydali se na cestu spásy. Jako králi je mu dána „veškerá moc na nebi i na zemi" a s takovým smíme být ve společenství, na jeho vlastním smíme mít účast.

Kniha Zjevení svatého Jana ho jmenuje mimo jiné „Věrný a Pravý". Též toto jméno je dobrou příležitostí k hlubokému rozjímání. Starozákonní prorok k tomu připojuje: „kníže pokoje" a „mocný Bůh". Takto vyjíždí onen Věrný a Pravý do rozhodujícího boje. Tímto je Ježíš Kristus.

Za jméno lze považovat označení „Nazaretský", což také vyjadřuje jeho identitu a poslání, tedy odpověď, kým a čím je. V duchu slovní hříčky Matoušova evangelia se opět jednalo o dvojznačný výraz, který ukazuje jak na místo, kde strávil většinu svého života, tak i na skutečnost, že jako člověk je „zasvěcencem Bohu", což je předjímání jeho oběti, kterou Bohu přinese na kříži, potažmo našeho vykoupení a určení Bohu. Opět důležité poselství pro každého, kdo hledá odpovědi na otázku, kým Ježíš je, aby pak mohl říct, co to i pro něho osobně znamená.

Dále můžeme zmínit Petrovu odpověď: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha." Tedy ani Otec, ani Duch Svatý.

Prolog Janova evangelia ho nazývá Slovem. Otec se zcela vyslovil, toto je Syn. Tedy co do božství je tímtéž, čím je Otec. Poslání Syna na svět („Slovo přebývalo mezi námi") je pak Boží sebesdělení, sebezjevení lidstvu. A tak nám i toto jméno, ono janovské označení Syna názvem „Slovo", dává jednu z nejdůležitějších odpovědí na otázku, čím je Ježíš Kristus.

Mnohokrát bylo při různých příležitostech připomenuto, že kdykoli vyslovuje větu: „Já jsem" a ta má dvojznačný význam, jedná se o překlad starozákonního Božího jména „Jsem, který jsem". Tedy i toto je označení Ježíše Krista, jméno, které vyjadřuje, čím on je: Bohem, tím, kterého uctívali starozákonní židé.

Nejen jména ve vlastním smyslu slova, ale i různá další označení na způsob charakteristik nebo vlastností jsou názvem, jeho pojmenováním. Ať už se jedná o obraznou řeč z jeho vlastních podobenství (dveře, dobrý pastýř, vinný kmen), nebo obrazů použitých apoštoly a proroky (skála, úhelný kámen, hlava), nebo ještě další věci. Bylo by užitečné všechny dobře poznat a snažit se pochopit, jaký to všechno má význam samo o sobě, potažmo pro nás osobně.

A původní otázku pak můžeme trochu přeformulovat: Kým a čím Ježíš Kristus je, jaký to má význam a jaký význam by to mělo mít pro mě. 

 

CO JE A CO NENÍ KŘESŤANSKÁ VÍRA

-svátek Epifanie, téma theofanie  P. Josef Peňáz 6.1.2021

 

Na svátek Epifanie se více zabýváme tématem Božího sebesdělení, sebezjevení lidstvu. Ne náhodou byl tento svátek ve starověku spojen s Vánocemi. V narozeném Ježíši Kristu a v celém jeho působení a díle vrcholí Boží darování se a zjevení se. A tak se toto Boží sebezjevení (neplést se zjeveními ve smyslu různých vidění, která jsou něčím jiným), stává základem křesťanské víry v takového Boha, jaký je, protože když se zjevuje, zjevuje se takový, jaký je, protože nemůže klamat. Přitom věříme „pro Autoritu zjevujícího se Boha, ne pro pouhou pravdivost předmětu víry, kterou bychom snad poznali přirozeným rozumem." A věříme vírou, která je vlitou božskou ctností.

Čím častěji někdo něco opakuje, tím snadněji zůstane na povrchu, nevěnuje tomu pozornost - vždyť to přece už dobře zná - a v důsledku tvrdí při své nepozornosti opak.

V dnešní den se můžeme znovu zastavit a zamyslet se, o co vlastně jde, když hovoříme o víře jako božské ctnosti, o co jde, když hovoříme o předmětu víry jako Bohem zjeveném.

Je-li víra vlitou nadpřirozenou božskou ctností, pak 1) jejím původcem je Bůh, 2) je darovaná.

Tímto dává První vatikánský koncil jasnou odpověď na mnohá nepochopení pozdního středověku a novověku až do dnešních dnů, kdy si někteří lidé myslí, že je prý víra produktem lidského rozumu a vůle.

Kdyby ale byla víra produktem lidského rozumu pohnutého vůlí, nebyla by nadpřirozenou ctností, ale jen něčím přirozeným, nakolik naše produkty, produkty našeho rozumu a vůle, mohou být jen přirozené, a jejím původcem by nebyl Bůh, který ji vlévá, ale člověk, resp. lidský rozum a lidská vůle, které by ji vytvořily.

Toto by ovšem bylo něčím úplně jiným než vírou ve smyslu božské ctnosti, vírou, o které mluví List Židům, vírou, která má význam pro spásu, vírou, která má co do činění s duchovním životem a vůbec, s křesťanstvím.

Racionalismus (racionalisticky pojatá víra) a přehnaný důraz na vůli, tolik přítomné v novověku, jsou pro křesťanství velmi nebezpečné. Prakticky vůbec neberou v úvahu duchovní realitu, přitom ta je v náboženství tím hlavním. Jistěže víra je racionální ve smyslu, že nesmí jít proti rozumu, ale není racionální ve smyslu, že by nemohla jít nad rozum. I zde platí, co tak často zdůrazňuji: Je nutné rozlišovat mezi „nad" a „proti".

Tedy víra ve smyslu božské ctnosti není produktem lidského rozumu pohnutého vůlí, ale je darem Božím. Člověk může pomocí rozumu a vůle souhlasit, a pak je věřícím, jak má být, ale souhlas není nic víc, než přijetím toho, co je dáváno, něčeho objektivního. Souhlas není vytvářením. Dalo by se říct, že člověk díky souhlasu rozumu pohnutého dobrou vůlí přijímá nebo jaksi spolupracuje s tím, co mu dává Bůh, ale Bůh zůstává původcem božské ctnosti víry. Lidský rozum a vůle ji nevytváří.

K tomu, aby člověk mohl pomocí božské ctnosti víry být opravdu věřícím, potřebuje něco, v co má věřit. Má-li být jeho víra pravá, toto „něco" musí být pravdivé.

Tím se při rozlišení „víra - čím věřím, když mám víru" a „víra - (v) co věřím" opět vracíme k tématu theofanie na svátek Epifanie.

To, v co člověk věří, zůstává navzdory zjevení lidským smyslům zahalené. Jinak by víra (čím člověk věří), už nebyla vírou. U Jordánu je zjeveno mystérium trojjedinosti, ale trojjediný Bůh zůstává neviditelným. Filipovi je při poslední večeři řečeno: „Kdo vidí mě, vidí Otce," ale lidským očím byl viditelný Ježíš Kristus jako člověk, božství - jediné božství Otce i Syna - zůstává skryté a přesažné. Podobně v tom často zmiňovaném příkladu s apoštolem Tomášem: Ono „Pán můj a Bůh můj" svatý Tomáš nespatřil. Mudrci od Východu vidí narozené dítě jako kterékoli jiné, ale svým příkladem nás vedou k adorování Boha.

„Víra je z hlásání". Víra ve smyslu „(v) co věřit" byla lidstvu zjevena, když se Bůh sám v Ježíši Kristu jako člověku lidem sebesdělil, zjevil (opět: neplést se zjeveními na způsob vidin).
A toto přešlo do hlásání církve.

Proto musí být církev při svém hlásání věrná („předal jsem, co jsem sám přijal"), tj. tradiční (předal jsem - tradidi), hlásání musí být zcela a pouze v souladu s Tradicí, má-li hlásat pravého Boha, který se lidstvu zjevil.

Má-li zůstat Bohu věrná, nemůže zavádět žádnou novou věrouku, nesmí se odklánět od Tradice.

Do obsahu tradičního hlásání totiž přešlo Boží sebezjevení, věrnost tradičnímu (tradovanému, předávanému) obsahu bez úprav znamená věrnost Bohu sebezjevenému.

Zavádění nové věrouky, všelijakých bludů, nebo heretický přístup (vybírání si, co člověk věřit bude, a odmítání toho, co je součástí pravé víry, ale on věřit nechce - i kdyby se jednalo o nepodstatné věci) by bylo odklonem od Boha sebezjeveného.

A tím se pomalu dostáváme k tématu jedné z následujících promluv, až nastane tzv. ekumenický týden.

Komentáře:

přidej komentář

Dnes je 29. července 2021

svátek má Marta

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT K DOBRÉMU ÚČELU vše z těchto stránek kromě rozpisu bohoslužeb (NEBOŤ TAM MOHOU BÝT NÁHLÉ ZMĚNY VYNUCENÉ NOVÝMI OKOLNOSTMI)