Promluva na 15. v mezidobí "B" - 15.7. 2012
15.07.2012 - promluvy
Úvod:
Milí věřící, mohu říci vám všem, milí bratři ze Křtin, z obcí, patřících do naší farnosti ale i z dalších obcí v okolí a vy všichni, ať už jste přišli zblízka či z dáli.
1.
Věřící však nejsme jenom my. Víte, kolik lidí dneska věří. A věří v náhodu, věří, že náhodou na ně vyjde ta výhra když zavolají do redakce, kde se soutěží o cédéčko, když pošlou nějaký ten kupón, když zavolají Impulsům. Věří v náhodu. To jsou jen takové běžné řeči. Odborníci nám však řeknou, že člověk vznikl tím, že se náhodu poskládaly nějaké řetězce kyselin, že se nějaké geny náhodou propojily, že celý svět je výsledkem náhody. A tvrdí to naprosto vážně. Přitom však to je jen slovo lidské. Proto se ohlížíme za slovem Božím, co nám k tomu řekne Písmo svaté. Dnes jsme to slyšeli v 2. čtení: Buď pochválen Bůh a Otce našeho Pána Ježíše Krista, protože on si nás vyvolil už před stvořením světa. Ti odborníci mají pravdu po stránce chemické a biochemické, ale toto je pravda Boží. Nejsme tady náhodou, nemusíme věřit v náhodu, jsme tady vyvoleni od Boha. On nás poslal na tuto zem.
To se lehce řekne, ale opravdu to tak je. Je možné na to nějak přijít. Je.
2.
Když se podíváme na krásu světa, když se podíváme, jak je to všechno promyšleno a uspořádáno, můžeme dojít k tomu, že to stvořil Bůh. To není důkaz víry, to je cesta k ní, k víře, že Bůh je.
Přijde farář do hospody, tam sedí chlapi, už mají pár piv v sobě a tak si jeden dodá odvahy a řekne: „Pane farář, tomu vy nerozumíte, vy si žijete jen na té faře, pořád čtete jen ty své knihy, vy jim věříte, ale ono to tak není." A pak hrdě přidá: „To já, já věřím jen tomu, co vidím." Bratři a sestry, vypadá to, že ten chlap vyhrál. Zvláště, když něco takového řekne nějaký dospělý člověk dítěti, tak to může jeho vírou otřást. Vezměme to klidně a rozumně: Co by řekl ten chlap, kdyby mu hospodský nalil do půllitru nejprve sirup a dolil to pivem. Jistě by se bránil: „Já jsem chtěl pivo a ne vodu se sirupem." A přesně takhle se tady pletou dohromady dvě věci, které k sobě nepatří. Takhle se míchá vidět a věřit. Když se podívám na svatostánek u nás ve Křtinách, vidím tam dvě svíce vedle něj. Ty svíce vidím, v ty svíce nevěřím, protože je vidím. Ale věřím, že tam jsou proto, že ve svatostánku je Nejsvětější svátost, a já věřím, že to je Pán Ježíš, i když taky jako každý jiný vidím jen bílou svatou hostii.
Protože je svět krásný a uspořádaný, můžeme věřit, že je Bůh, který jej stvořil, i když jsme ho nikdo (kromě Pána Ježíše) neviděli. To je cesta k víře. To není důkaz, my věříme právě proto, víra nepožaduje důkazy. Až ho jednou uvidíme, už nebudeme věřit, právě proto, že ho budeme vidět.
3.
Je zde ještě další cesta. Pravoslavný kněz otec Arsenij, který byl dlouhá léta vězněn v koncentračních táborech na Sibiři, píše ve svých vzpomínkách, že vězni po celodenní dřině měli nárok na 8 hodin spánku, že večerka byla v 10 hodin, ale že je nejdříve počítali, a že to trvalo do půlnoci někdy i do jedné hodiny, jak to schválně ti dozorci protahovali. Když se konečně dostali na pryčnu, moc dlouho tam nepobyli, protože v 6 ráno začali bušit do kolejnic, a všichni museli nastoupit. Vězni pak toužili jen po jednom: aby se mohli aspoň jednou pořádně vyspat. Asi jsme každý podobnou touhu zažili. Vyspat se po noční, po dlouhé cestě. A najíst se, pokud člověk vyhladověl. Víte asi, že ve všech koncentračních táborech trápili lidi hladem. Víme však, že člověk touží ještě po něčem jiném, po vyšších věcech, než je jen spánek, jídlo a zdraví, i když právě to zdraví si přejeme všichni. Po něčem vyšším, po něčem hlubším. A tato touha není z nás samých, ta nám ukazuje, že musí být něco vyššího, to je také cesta k Bohu. K Otci našeho Pána Ježíše Krista, který si nás vyvolil už před stvořením světa.
Závěr:
Hodně dětí je teď na táboře. Některým to tam utíká rychle, jiným pomalu, zvláště, když je třeba špatné počasí a nebo něco nevyjde, stane se nějaká nehoda. Všechny děti, však používají nejčastěji jedno slovo: Domů. Ať se jim tam líbí nebo nelíbí, těší se domů, jak budou vyprávět, jak si odechnou. My, bratři a sestry, jsme také děti Boží. V Ježíši Kristu nás Bůh přijal za své děti, slyšeli jsem také ve druhém čtení. A poslal nás na zem jako na výlet. Na tábor. A teď čeká, s jakou s k němu vrátíme domů, tam, kde je, to znamená do nebe. Nejsme tady náhodou, na tomto krásném světě, který je od Boha dobře promyšlen a seřízen, i když každé televizní noviny nám ukážou nějakou bouračku a zrůdičku, jsme tady a jsme povoláni k vyšším věcem, i když se někdy divíme nízkosti a ubohosti slov, jakými na sebe mluví i vážené osobnosti, byli jsme vyvoleni. To Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista nás vyvolil ještě před stvořením světa, to n nás přijal za své děti, o on nás čeká, protože je Otec náš.