Pohřební promluvy:

1. Úvod ke mši svaté

2. Pohřeb Josefa N.  25.7.2008

3.  Za panem varhaníkem s velkým V

4. Na rozloučenou s Martinem (17 let)

5. Rozloučení s Pavlem (něco přes 20 let)

6. Promluva při pohřbu paní profesorky

7. Promluva při pohřbu mladého hasiče

8. Promluva při tatínkově pohřbu (J.B.)  

   

1. Úvod ke mši svaté

 

Dříve řečník vyjmenoval všechny podniky, kde byl nebožtík zaměstnán, a vychvaloval jeho práci, dneska někdy duchovní při pohřbu pronáší jen předepsané modlitby a čtení, na něž má pak promluvu. Ale .... !!

 

Ano, tak to má být, při pohřbech nemají zaznívat žádné chvalořeči, ale slovo Boží (Pohřební obřady č. 44), ale něco osobního se přidat musí!!
Přikládám svůj návrh, jak začít a ukončit pohřební obřady.
Nabízím to jako pomůcku vám, bratři (a sestry), kteří různým způsobem sloužíte pozůstalým...

Začátek obřadu:
Ve jménu Otce .... (Pán s vámi.)

Společně začínáme zádušní mši svatou za duši našeho/naší zemřelé/ho bratra/sestry ..........
Poprvé spatřil/a světlo tohoto světa dne ..................
v ............... (našem městě)
jako ........ (druhé) ze ....(čtyř) dětí
...................a jeho manželky ..........,
rozené ........... .
V (našem) chrámu Páně sv. ......
v ...........
byl/a pokřtěn/a a tím získal/a naději na věčný život v nebi.
Dětství prožíval v .........
Z jeho/její cesty k tomuto cíli všech našich cest připomínám (29. duben 19..),
kdy byl/a v (našem) chrámu Páně sv. ......
v ...........
oddán/a s ....................
ze ................... .
Spolu snášeli všechno dobré i zlé, jak si před oltářem slíbili (až do jeho/její smrti dne ........). Spolu dali život ... dětem
a těšili se z jejich rodin s ...... vnoučaty
a ......... pravnoučaty
a ....... pra-pravnoučaty.
Náš bratr/sestra umírá (zaopatřen/a) dne .......
v (požehnaném) věku .. let
- v nemocnici v ..................
- doma - u dcery/syna v ..............
jako ...... ze svých sourozenců.
Do nejsvětější oběti vložme svoji vděčnost Bohu za jeho/její život a začněme ji tichou prosbou za odpuštění pro sebe i pro něho/ni.

Závěr obřadu:

Pomodleme se ještě jednou za našeho/naši zemřelého/ou bratra/sestru ...., za jeho/její rodiče a příbuzné, za naše dobrodince, za všechny, kdo na našem hřbitově odpočívají, za oběti světových válek, přírodních katastrof, dopravních nehod a teroristických atentátů, za zemřelé kněze, za duše v očistci a také za toho z nás, kdo první bude následovat našeho bratra/sestru na věčnost.
-- modlitba --

Jménem zarmoucené rodiny vám všem děkuji za vaše modlitby, zpěvy, hudbu, křesťanskou účast na pohřbu a všechny služby při něm. Potěšili jste je v jejich zármutku a prokázali jste tak úctu tělesným pozůstatků jejich zesnulé/ho.
Jménem zemřelé/ho vás prosím, abyste mu/jí, jestli někoho ve svém životě zarmoutil/a, pro milosrdenství Boží (pro pět ran Krista Pána, pro sedm bolestí Panny Marie) ze srdce odpustili.
Všichni:
Odpusť mu/jí Pán Bůh.
Kněz:
Odpočinutí věčné dej mu/jí, Pane,
Všichni:
a světlo věčné ať jim svítí. Ať odpočinou v pokoji. Amen.
Kněz (laický pomocník):
Požehnej vás (nás), na všech cestách tohoto světa provázej a ke šťastnému shledání ve svém království přiveď všemohoucí Bůh + Otec i Syn i Duch Svatý.
Amen.

 

2. Pohřeb Josefa N. 25. 7. 2008

 

Lidé se odjakživa snaží odhalit tajemství. Už od malička tím dokonce trápíme děti ve škole a už ti nejmenší si musí lámat hlavu nad tím, jak i se v tom slově píše, jaký správný výsledek má v tom příkladě vyjít. A musí se namáhat tak dlouho, až na to přijdou, až to tajemství odhalí.

Při každém pohřbu stojíme před tajemstvím, které však neodhalíme. Sám Pán Ježíš nám přece jasně řekl, že neznáme den ani hodinu. Neznáme ani způsob smrti. A dnes neznáme ani příčinu smrti našeho bratra, ani jediný důvod.

Při diktátě se dá opisovat, k výsledkům se dá dostat nějakým podvodným způsobem, řešení a nápady se dají ukrást.

My však teď podle slov Pána Ježíše musíme být připravení a bdělí. Připravení přijmout všechno. I tuto bolestnou zprávu, která přišla tak náhle, přímo brutálně. I ty různé tiché náznaky plížícího se nebezpečí či blížícího se stáří. Přijmout a nepřehlédnout.

A bdělí, abychom nepřeslechli, co říká Ježíš tichý a pokorný srdcem: Pojďte ke mně všichni,kdo se lopotíte a jste obtíženi, já vás občerstvím.

Obtíže se dají zveličovat, dá se před nimi utíkat, dá se jim vyhýbat.

Dá se s nimi také přijít za Ježíšem.

Ke komu jinému bychom šli, vždyť on jediný má slova života věčného. Litujeme náhlého a nečekaného konce pozemského žibota našeho bratra Josefa. Pán Ježíš má život věčný připravený pro nás pro všechny. I pro našeho bratra. Pojďme k němu s prosbou, aby nás občerstvil, obdaroval.

 

3. Za panem varhaníkem s velkým V

Pan Pol hrál 54 let a byl vzorem pro všechny.

 

Tomu, který stvořil celý vesmír a uvádí v soulad všechno, co je, se zalíbilo povolat do sborů, které ho chválí nebeskými chvalozpěvy, zpěváka a hudebníka, který ho chválil zde na zemi 54 let jako varhaník a který hrál a zpíval k potěše všech svých blízkých, pana Miroslava Pola z Dolních Borů. Při zádušní mši svaté v místním kostele sv. Jiljí jsme mu 22. 10. t.r. děkovali za všechno, čím nám, farnosti i společnosti posloužil. Zároveň jsme děkovali Bohu, že mu dopřál klidný odchod bez bolesti, což bylo v jeho těžké nemoci opravdu velikým darem.
Ve čtení z listu svatého Pavla Korinťanům jsme slyšeli, že až zazní polnice, budou všichni povoláni k životu. Nám se dosud zdá, že jen čekáme, jaký zazní nález lékařů. Od prvního varování, že jde o vážnou nemoc, uplynulo půl roku a náš bratr byl odvolán. Chápeme všichni, že takový už je život. Proto musíme být připraveni, jak nás vybízí Pán Ježíš. Pan Pol byl vždycky připraven k varhanické službě víc jak deseti kněžím v této farnosti a také v okolí. Svědčí o tom následující příběh, který by mohl vejít do varhanických kronik. Omylem jsem jednou na tabulku dal číslo písně, která se tenkrát v Borech ještě neznala. Od té doby jsme se díky jemu už naučili mnoho dalších. Místo sedmičky jsem sáhl po osmičce a bylo to. Pan Pol tam číslo uviděl, píseň si našel a na znamení zvonku ji začal hrát a zpívat naprosto přesně a jasně. Zpíval ji celou a s takovým nadšením, že nakazil i ostatní, takže při posledních slokách se k němu přidávali zdatnější zpěváci v lodi.
Varhaník a ředitel kůru také obchází kolem zpěváků a zpěvaček, naslouchá jim a s láskou je opravuje. V evangeliu jsme slyšeli, že ty připravené bude sám Pán obcházet a obsluhovat je. Kéž se toho co nejdříve dočká i náš bratr v Kristu.
Jménem svým a jménem všech kněží, kterým sloužil a jménem všech farníků, které doprovázel mu děkuji. Děkuji také za svatebčany, kterým vyhrával. Děkuji za celý náš kraj, v němž všichni těšili, že bude hrát jeho kapela. Od té první velké z Agromotoru až po známé Marko Polo, kdy to s panem Markem táhli ve dvou před naplněnými sály.
Teď už ho potřebuje náš nejvyšší Pán. Ačkoli nám zde bude chybět, přejme mu, aby u něho zpíval píseň novou a hrál s jeho nebeskými sbory. A přejme si, abychom se této slavnosti jednou i my mohli zúčastnit.

 

 

4. Na rozloučenou s Martinem,

který v 17 letech tragicky zahynul v září 2003 při nehodě (promluva v kostele nabitém mladými lidmi z jeho třídy)

 

Zarmoucená rodino, milí Martinovi spolužáci a pedagogové, smuteční hosté.

Už 700 let stojí tento kostel a za tu dobu se v něm kromě omítek a soch nic nezměnilo. Od jeho postavení až dodnes zde pláčou děti při křtu. Plakal zde asi i Martin, když zde byl v roce 1986 pokřtěný. Už 700 let se zde podává Tělo Kristovo v tajemném plátku svaté hostie. A lidé se modlí: Přijď ke mně, Pane Ježíši a posilni mě, posvěť mě a živ mě k životu věčnému. I Martin zde poprvé přistoupil ke stolu Páně v roce 1996 a také takto prosil. A už 700 let se zde ozývá pláč a vzlykání nářek při pohřbech. Tak jako dnes, kdy máme doprovodit jeho tělesné pozůstatky ke hrobu na místním svatém poli. Myslíme však na život věčný, který je připraven pro Martinovu nesmrtelnou duši. Jako duchovní správce tohoto chrámu Páně jsem povinen právě za ni sloužit zádušní mši svatou. Začneme ji ve znamení kříže.

Když se před půlhodinou zavírala rakev, byli jste pozváni, abyste se přišli ještě rozloučit s Martinem. Nepřišel nikdo. Nedivím se. Chtěli jste si ho v paměti uchovat tak jak vypadal živý. Ale on je živý. To se už v tomto kostele říká při pohřbech už 700 let. To jsme si nevymysleli, to nám všem vzkazuje Pán Ježíš, o kterém jsme z Bible slyšeli, že už neumírá a smrt už nad ním vládu nemá. Jsme v jeho chrámu, v chrámu Páně, jak říkáme, a on tento svůj život nabízí všem, kdo se k němu hlásí. Martin žije, v rakvi před námi jsou jenom pozůstatky jeho těla, které nevydrželo tak prudký náraz při havárii auta. Martin žije, ačkoli od nás odešel cestou, z které není návratu, a nejbližší se s ním mohli rozloučit jen políbením na studené čelo.

V evangeliu jsme slyšeli, jak mladší syn vyrazil do světa. Asi to byla také velká sláva, když odcházel s polovinou majetku. Tenkrát asi vyhrávali na beraní rohy nebo na nějaké šalmaje či jiné historické nástroje. Dnes lidé vyrážejí na silnice v autech a z oken jim hraje techno hudba na celé město. Mladší syn si ve světě užíval, sama Bible říká, že prohýřil otcův majetek s nevěstkami. Ale pak se vrátil. Domů k svému otci. Přicházel otrhaný, hladový, byl na mizině. A otec ho čekal. Dokonce mu přiběhl naproti. A dal mu nové šaty, prsten, aby mohl pečetit na znamení, že zase může doma rozhodovat. A připravil pro něj k jídlu to nejlepší, co doma měl.

Martin se také vrátil, k Otci v nebi. A také přichází v ubohém stavu. Nebeský Otec ho čeká a vyjde mu naproti. Za stejných podmínek, jaké nám připomnělo Slovo Boží. Mladší syn se totiž rozhodl. „Vstanu z této své bídy a vrátím se k otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem." Slovo hřích je typicky české, a cizinci mají problémy jak přesně vyslovit H a CH a zvláště to Ř, s kterým máme potíže někdy i my Češi. Škoda, že se dnes slovo hřích z naší řeči vytratilo, že je pro tolik lidí slovem cizím, neznámým. A že si tak málo mladých přizná, že zhřešili, když si třeba kazí zdraví. Anebo hazardují se svým životem a ohrožují druhé.

Všechno se pro mladšího syna obrátilo k dobrému jenom proto, že byl schopen upřímně říci: „Otče, zhřešil jsem." Martin to už svými ústy říci nemůže, už jsou nehybná a studená. Řekněme to za něj i za sebe. Náš Otec v nebi čeká na každého. To nám vzkazuje jeho Syn i tím dnešním příběhem o mladším synu. Čeká i Martina, který se k němu vrátil.

Děkuji vám za pozornost. Neplatila mně, ale Pánu Ježíši. Já ze svého úřadu jsem jen povinen jeho věčně platná slova uvádět do dnešní doby.

 

 

5. Na rozloučenou s Pavlem (něco přes 20 let)

 

Dnešní doba nepřeje stromům, kolik jich bylo pokáceno, na kolika z nich se podepsaly jedy v ovzduší. Vždycky nám přijde líto, když nějaký z nich padne k zemi. Kolem javoru nad Uhřínovem, který se tak tragicky podepsal na osudu vašeho Pavla, však budeme jezdit s lítostí nad mladým životem. Nikdo z nás se už nedozví, jak se to všechno seběhlo, nikdo z nás neví, který okamžik a jaké místo bude osudné pro nás. A přitom je pro každého už existuje. Každý máme svůj strom. Dnes to zní příliš tvrdě. Nemusíme to však brát čistě mechanicky, ani pouze ekologicky. I v kostele, i při modlitbě mohou tato slova zaznít. Každý však opravdu máme jeden strom, který je pro nás velmi důležitý. Duchovní básníci nazývají tak nazývají Ježíšův kříž. A mluví dokonce o ovoci ze stromu kříže.
Zpráva o Pavlově tragické smrti na nás padla jako těžký kříž. Zvláště na vás, rodiče a sourozenci, ale i na mne, když mám poprvé v životě pochovávat svého žáka, a také na ostatní přátele, spolupracovníky i spoluobčany. Lidé si chtějí nějak oddechnout, volně nadechnout při té tíži a tak často se nezmůžeme na víc než na opakování té smutné zprávy. Už jste to slyšeli, už to víte, co se stalo? Můžeme si však také říci:
Už to víte, že každý máme nárok na odpuštění a na život věčný díky Pánu Ježíši, který za nás na stromě kříže zemřel. Už víte o této naději, kterou kvůli Pavlovi potřebujeme právě teď, ale kterou bude každý člověk potřebovat ve svůj čas? Už to víte, že Kristova poslušnost na kříži přinesla celému lidstvu ospravedlnění, které dává život (Řím 5, 18). A to je ovoce stromu kříže, které Pavlovi přejeme a po němž sami toužíme.

 

 

6. Promluva při pohřbu paní profesorky

 

V pátek 27. IX. 02 měla pohřeb paní profesorka Marie Žáková Mezlíková. Narodila se v našem městě 14.8. 1917 jako první ze tří dětí Ladislava Málka a Bohumily rozené Michalové. Poprvé ovdověla 7.5.1945, kdy při velkomeziříčské tragédii zahynul její manžel Stanislav Mezlík. Zemřela 20. září v třebíčské nemocnici.

Celý život naší zesnulé byl ve znamení jakési dvojice, smutného dvojího opakování. Dvakrát musela opustit školu: nacističtí okupanti jí nedovolili dostudovat fakultu, naši lidé jí pak zakázali učit naše děti. Dvakrát ovdověla, dvakrát se musela vyrovnat se samotou, poprvé velmi prudce při bolestné velkomeziříčské tragedii. podruhé sice pomalu, ale také bolestně při dlouhé manželově nemoci.
Dvakrát se vzepřela proti nevěreckému režimu, ačkoli vojáci toho prvního prý měli na opascích napsáno: Bůh s námi a šiřitelé toho druhého museli slepě věřit všemu, co jim řekli na schůzi nebo napsali ve stranickém tisku. Dokázala oddolat, protože věřila. A my jí děkujeme za tuto její víru. Za víru v Boha, s nímž vždy vážně počítala. Za víru v dobro, které sama kolem sebe šířila, protože v jeho vítězství pevně doufala.
Proto se s vírou díváme do minula i do budoucna. A víra v Boží slovo nás vede k uznání, že soud patří Pánu. Tak se vyjádřila i ona sama v televizi, když se jí ptali, jak by se pomstila vrahovi svého muže a jeho lidí, s kterými on dobrovolně obětoval svůj život. Víra nás vede k tomu, že dnešní pohřeb nepovažujeme za tečku, ale za dvojtečku. Nekončí to pro nás hozením hrudky hlíny na rakev, ale očekáváme život budoucího věku.
Když jsem naši drahou zesnulou v třebíčské nemocnici navštívil, byla už upoutaná na lůžko a velmi unavená. Přesto mně okamžitě poznala a s tichou radostí přijala službu církve, kterou jsem jí mohl nabídnout. Při odchodu jsem se za ní ještě ohlédl. Ačkoli jí každý pohyb dělal těžkosti, mávala mi na pozdrav, několikrát za sebou. To nebylo mávnutí ruky, kterým člověk vyjadřuje svou lhostejnost anebo dokonce někoho v duchu odepisuje. To bylo mávání na cestu, to bylo pokynutí a povzbuzení. To bylo opravdu jako když máma mává na dítě s přáním: "Tak si na výletě užij a šťastně se navrať."
Víra nás vede k tomu, abychom i my považovali svůj život za výlet, na jehož konci je návrat domů k nebeskému Otci. Naše zesnulá už na této cestě prošla bolestnou branou umírání a smrti. Už je mnohem blíž k cíli než my. Je v blízkosti Boha, který všechno ví a jehož milosrdenství je nezměrné. U Boha, jehož Syn prolil svou krev na odpuštění hříchů a jako Beránek snímá hříchy celého světa. Nestojí za to se radostně vypravit ze tímto cílem. A nemáme i my zamávat mamince, paní profesorce, na cestu. Nemáme však i my mávnout nad různými malichernostmi a problémy a dál pokračovat na tom svém úseku. Nemáme to vždycky tak složité, jak to měla paní profesorka po celý život. Máme sice různě těžkou zátěž, proto nemůže každý postupovat stejně rychle. Cíl však už je připraven stejný pro všechny a to ten nejlepší jaký může být: Jeho království, kde už nebude pláč ani nářek ani bolest. Království svatosti, lásky a pokoje.

 

 

7.  Promluva při pohřbu mladého hasiče

 

V Moutnicích měl 19.1. 2002 pohřeb můj bývalý ministrant Jaroslav, který spolu se svým kolegou zahynul při požáru v Brně 8. ledna, když zachraňovali život.

 

Nasadil a obětoval svůj život
Hasiči a farnost, aspoň tam, kde jsem působil, žili vždycky ve vzácném spojení. Nemyslím jenom na žatčanský kostel, který důkladně ostříkali před jeho omítáním. Nemám na mysli jen velkomeziříčskou kostelní věž, na níž zajišťují bezpečnost, když je tam den otevřených dveří a lidé i děti vystupují až na ochoz. S vděčností vzpomínám na léta prožitá u vás, kdy byli hasiči skutečně pravou rukou každého kněze v Moutnicích. A nejen při brigádách, ale i při práci s mládeží. V době, kdy jsme my kněží jen z kazatelen nabádali k obětavosti a službě pro druhé, jste toto vše prakticky vštěpovali do srdcí mladých chlapců i děvčat. A ve službě zahynul bratr Jaroslav, při záchraně života svého bližního. Pro něho svůj život nasadil a obětoval. Když se zpráva o tom rozletěla, ztichli jsme všichni, podobně jako na pár vteřin ztichli členové všech zásahových skupin v Brně po té ohlušující explozi, která způsobila smrt obou hasičů. Jsme ztichlí smutkem, jsme umlčení rychlostí, s jakou nás náš drahý zemřelý opustil. Ve chvílích, kdy člověk nemůže mluvit, snaží se aspoň dělat něco s rukama. Je v pokušení aspoň na něco ukázat. Prosím vás všechny, neukazujme na nikoho a na nic. Ani na osoby fyzické ani právnické. Co tedy dělat? Jen pokrčit rameny a říci, že s tím musí počítat každý hasič, nejen ti profesionální? Jen si skrytě zamnout ruce, protože to tentokrát nepotkalo právě mě nebo někoho z mé rodiny? Anebo spojit ruce k modlitbě. Na posledním koncilu se řeklo, že radost i naděje, smutek úzkost lidí v tomto světě jsou i radostí i nadějí, smutkem a úzkostí církve. A zde v Moutnicích byl odvolán připravovaný ples a nikdo nechtěl náhradu. A nejen to: Scházíte se k modlitbě s pozůstalými, s nimi spínáte ruce a prosíte za Boží spásu pro zemřelého bratra Jaroslava i Davida a za Boží sílu pro ty, kdo zůstali najednou sami, bez manžela, bez syna, bez bratra. Tak místní církev naplňuje své poslání. Když pohřbívám někoho mladšího, než jsem sám, vždy mám jakési pochybnosti. Jak k tomu člověk přijde, že ze hřbitova odchází, zatímco tělesné pozůstatky zůstávají uloženy v posvátné půdě. Jak se my živí můžeme vrátit ke svým starostem a radostem, když pro zesnulého zde na zemi všechno končí. I zde církev naplňuje své poslání tím, že právě podle přání posledního koncilu má pohřbívající připomenout především našeho zakladatele - Ježíše Krista. Ve všech těch neštěstích, v celém tom slzavém údolí můžeme vidět své spojení s Adamem, jak píše sv. Pavel v 1. listě Korinťanům. Země nám přináší jen námahu a bolest. Zvláště teď vám, kteří se loučíte se svým drahým, který se stal obětí svého povolání. Zemřel při záchraně druhého. Podle sv. Pavla zde můžeme vidět i tajemné spojení mezi našimi zemřelými a Kristem, který obětoval svůj život za druhé. Proto vám chci připomenou že s naším Pánem byl i váš Jaroslav povolán k životu. K životu věčnému u Otce v nebi. Na tak dalekou pouť ho vyprovázíme a doprovázíme s nadějí, že jednou všichni tohoto společného cíle dosáhneme. Vždyť všichni jsme k němu povoláni.

 

 

8. Promluva Patera J.B. při pohřbu jeho tatínka - červen 2007

 

Slova svatého evangelia podle Jana
Ježíš řekl svým učedníkům:
„Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka. Amen, amen pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.
Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce.
Nyní je má duše sevřena úzkostí. Co mám říci? Otče, zachraň mě od této hodiny? Vždyť pro tuto hodinu jsem přišel. Otče, oslav své jméno!"
Z nebe přišel hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím".

Kázání
Vždycky když jako kněz pochovávám někoho, dívám se na pozůstalé a uvědomuji si, že nemůžu pochopit jejich bolest. Ale dnes je to jiné. Dnes jsem já pozůstalým, taky moje maminka, moje sestra, příbuzní.
Vybavuje se mi mnoho vzpomínek na tatínka, myslím na to, co všechno mi do života dal a jaký byl. A když přemýšlím, jakými slovy bych ho nejlépe vystihnul, snad jsou to slova skromný, jednoduchý, obyčejný... A právě tím byl mimořádný. Žil obyčejně. I když byl vzdělaný, nikdy se nechlubil, nepovyšoval. Nikdy nemluvil složitě, nepoužíval cizí slova, i když je znal. Pravá moudrost se vyznačuje jednoduchostí. Svou pokorou a skromností ukazoval na Pána Ježíše. A uvědomil jsem si, že to je vlastně to nejvzácnější a nejdůležitější, co může rodič svému dítěti předat.
Pro dnešní mši sv. jsem vybral text evangelia o semenu, které padá do země a přináší užitek. Tatínek měl rád zahradu, rád se tam zdržoval v klidu, rouboval stromky, okopával, zaséval semena pro příští úrodu. Přesně stejná víra, jakou má zahradník, se nyní vyžaduje od nás. (Ostatně i Ježíš prohlašuje o sobě, že je vinař nebo zahradník, a my ho přece chceme ve všem následovat).
Zahradník pracuje pro budoucí úrodu, zasévá semena ve víře v jejich život. Ježíš říká: dokud semeno nezemře, nemůže vydat úrodu, ale když zemře, vydá úrody třicetinásobek, šedesátinásobek i stonásobek (29). Semeno se v zemi znehodnotí, odpadne z něj slupka, ta ztrouchniví, celé semeno je zničené, ztracené... Vypadá to s ním špatně. Něco podobného dělá s tělem člověka těžká nemoc a pak i samotná smrt. Život ale zůstane! Zahradník to ví a přijímá kvůli tomu i to těžké. Odevzdává semeno zemi. A očekává život. Alespoň třicetinásobný užitek. V tomto smyslu může říct sv. apoštol Pavel: smrt je mi ziskem.
Pohřeb je zasetím semene do země. My jsme nyní zahradníci (vzdáváme se, pouštíme, taky „od-pouštíme"). Při vzkříšení mrtvých náš tatínek vstane, jako když vyklíčí semeno. Budeme pak, všichni spolu, se radovat, procházet se v krásné zahradě nebe. Dneska se s ním loučíme a je nám smutno. Když člověk ztratí rodiče, je to jako by rostlině podetnuli kořeny. Ale my věříme, že tatínek přešel do věčnosti, a budeme se modlit, aby hleděl na Boží obraz, aby hleděl tváří v tvář Bohu, na kterého ukazoval svým životem....