na pohřbu v Bohdalově

Ve jménu Otce …. Pán s vámi…… POSADÍME SE

Začali jsme ve jménu Nejsvětější Trojice, nemůže uškodit připomenout si také trojí cíl našeho shromáždění v tomto domě Božím. Zde byl váš tatínek, bratr, dědeček a strýček v srpnu před 80 roky pokřtěn. Mnoho pro vás všechny, i pro neteře a synovce a jejich děti udělal a znamenal a už jsme mu za to nestihli poděkovat. Není pozdě, můžeme to udělat právě při této oběti díkůvzdání, eucharistii, kterou sloužím za jeho nesmrtelnou duši. Při této oběti děkujeme i Bohu, za to, co mu dal a co on vám dokázal předávat. Druhým bodem je prosba za něho, za odpuštění a také za dosažení cíle v Božím království, do kterého při křtu každý dostáváme stále platnou pozvánku. A za třetí se s ním loučíme, jeho tělesné ostatky doprovodíme na náš hřbitov, kde jeho rodiče, maličtí sourozenci zemřelí v dětském věku a předkové očekávají slavné vzkříšení a jeho duši na cestu přejeme, aby byla co nejdříve přijata do Božího náručí.

Krátce připomenu pozemskou etapu jeho životní pouti. ….gdpr….  I přes těžký úraz zvládal dál svoji práci a našel si čas i pro své záliby, chovatelství, sport, filatelii a hudbu i zpěv. Mnozí tuto jeho osobní statečnost opravdu obdivovali.

Velkou oporou v těžkých chvílích byl i rodině své sestry a jejím dětem. Od vás nejbližších jsme se také dozvěděl, že jako svého dědečka ho vnímaly i děti ze širší rodiny.

Umírá náhle, ve spánku, doma v osmdesátém roce svého pozemského života, naplněného pokorou, odvahou a optimismem, na které budou jeho nejbližší, jak mi sami řekli (a nejen  oni), rádi a dlouho vzpomínat. Teď spolu s nimi všichni děkujeme a prosíme za odpuštění hříchů pro něho i pro sebe.

Zarmoucená rodino, milí příbuzní, sousedé, spolupracovníci, přátelé a známí, vážení smuteční hosté.

Všechno, co zde v kostele vidíme, co teď uslyšíme i co k tomu budeme dodávat slovem, zpěvem i postojem, má své hluboké důvody v Písmu svatém. Bez jeho znalosti si můžeme připadat jako cizinci, ačkoli všichni mluvíme stejnou řečí.

Když se setkáme s mrtvým zvířetem či ptáčetem, může nám to být líto, děti z toho budou někdy velmi smutné. Při zprávě o smrti člověka, kdy je bolest nesrovnatelná, však řekneme: Odpočinutí věčné, dej mu, o Pane. Někdy to napíšeme i na hrob tou známou zkratkou: R.I. P. Requiescat in pace, ať odpočívá v pokoji.

O odpočinku slyšíme i ve skautské večerce. Nad táborem zazní trubka a všichni zpívají: Zapad´ den, slunce svit vymizel z údolí, z temen hor - odpočiň každý kdos´ Boží tvor.

Ano, každý z nás je Boží tvor a všichni potřebujeme odpočinek. Lidé i zvířata, nakonec i rostlinstvo, které odpočívá pod sněhovou pokrývkou.

Člověk je však víc než jen Boží tvor. Nelze totiž dát ve všem rovnítko mezi člověka a ostatní tvory, i když je jasné, že z hlediska ekologického jsme všichni provázáni. Písmo svaté nám to jasně říká. My lidé, se smíme nazývat Božími dětmi, protože jimi skutečně jsme. Slyšeli jsme to v dnešním čtení z 1. listu apoštola Jana. Pak dodává: Čím budeme, není ještě zřejmé, ale až uvidíme Krista, budeme mu podobní. V evangeliu to potvrdil sám Ježíš, protože řekl, že je schopen a připraven nás vzkřísit v poslední den.

Proto přejeme zemřelým lidem  - Božím dětem - odpočinutí věčné, něco víc než jen odpočinek pro každého Božího tvora.

A proto neříkáme, že zvířata zemřou, ale že zhasnou, padnou, jak nás poučí všichni, kdo se o ně starají ve volné přírodě, nebo že uhynou, jak někdy musí - i když neradi - psát do výkazů ti, kteří se starají o jejich chovy. Proto církev nabízí pohřební obřady pouze pro člověka, proto odmítáme zvířecí hřbitovy a pomníky. Nic proti ušlechtilým zálibám, ale od křtu jsme Boží děti, jednou máme uvidět Pána a být vzkříšeni, proto se to na křtu připomíná, proto nejen děkujeme do minula za to, co nám i díky našemu zemřelému bylo dáno, a proto děkujeme i do budoucna za to, co nám bude dáno při vzkříšení.

Proto můžeme našemu bratru v Kristu ale i všem našim zemřelým přát nejen odpočinutí věčné ale i slavné vzkříšení, proto můžeme o každém z nich říci, že na hřbitově očekává život budoucího věku, jak to z Písma svatého vyvodili a slavnostně vyhlásili právě před 1700 lety církevní otcové na nicejském koncilu a jak to každou neděli společně vyznáváme. Amen.