Poutníci v cíli: Petr Tauscher a Tomáš Jirsák - Vzpomínka na Petra

Jeden poutník napsal o Petru Tauscherovi:

 

"Mám jednu vzpomínku na něj. Když začal chodit na naše poutě, rád jsem s ním po cestě diskutoval. Já jsem původně Náchoďák a tak jsme byli krajané. Vím, že mu vrtalo hlavou, jak je možné, že se růženec modlí také chlapi. On byl zvyklý z toho kraje kolem Adršpachu, že po odsunu obyvatel do kostela chodilo pár žen a ty modlily růženec. Ale mužská modlitba růžence na naší pouti byla pro něho zjevením."

Já to trochu doplním a rozvedu: vůbec byl Petr Tauscher ukázkou takového lidového hloubajícího hledače, který konečně našel správný směr (víru), ale příliš ji neznal - abych tak řekl - intelektuálně, z knih. Ale to nebylo vůbec na závadu, právě proto jsme spolu tak plodně diskutovali o víře.

A s tím růžencem je to příznačné: on si skutečně myslel, že k Matce Boží se obracejí především ženy. Přitom na této modlitbě je úžasné, že si můžeme představit P.Marii jako naši maminku v nebi, která může a chce se s námi modlit za naše potřeby a v naší nouzi. A ona dokonce skutečně naše matkou je, je Matkou církve a matkou Božího Syna, našeho bratra a Pána.

Jenomže s modlitbou růžence mají problémy nejen lidé, kteří si myslí, že to je ženská modlitba (jediného takového jsem poznal právě v Petrovi), ale daleko spíše ne-tradiční katolíci (a samozřejmě také evangelíci, protestanti, evangelikálové a ateisté, ale to teď necháme stranou) z jiných důvodů.

Já například, když jsem kolem svého 26. roku znovu objevil víru a svobodně se rozhodl (na základě důkladného studia literatury), že katolická je pro mě ta nejlepší, když jsem přistoupil k první generální zpovědi u Tomáše Halíka, tak jsem prohlásil: "Ale růženec se nebudu asi modlit nikdy..." - Protože mi na něm nevadila ta slova, ale to neustálé opakování, které se až tolik (na první pohled) podobalo opakování mantry v hinduismu a buddhismu /a to jsem jako křesťan považoval za zlé a nepřípustné/, protože se při této modlitbě jakoby "vytěsňoval" rozum a logické formulování myšlenek. Dnes vím, že jsem se mýlil, a dobře, že jsem tehdy řekl "asi".

Jenomže za ta léta jsem postupně růženec objevil - ne jako modlitbu starých žen, která se drmolí v kostele přede mší - ale jako rozjímavou modlitbu na cestách v přírodě. Když takto dlouho jdete a máte v sobě takovou čistou a jásavou radost z Božího stvoření v přírodě kolem sebe, zjistíte, že moc dlouho nemůžete Bohu děkovat logicky vymyšlenými větami. Dá Vám to práci, myslet na to, co a jak Bohu říci - aby to bylo opravdu "dobré". To je obvyklý omyl čerstvých konvertitů, kteří si myslí, že Boha nějak "ukecají" svým geniálním rozumem a svými hezkými slovy.

Jenomže před Bohem (a před velikostí jeho stvoření) jsme naprosto nicotní a naše myšlenky jsou zoufale nedostatečné a naše literární schopnosti směšné. Na to se brzy přijde, když v přírodě zkusíte mluvit s Bohem.

A tehdy jsem objevil růženec. Ano, opakují se tam části modliteb stále dokolečka, ale není to samoúčelné. Můžeme si tím nahradit tu lidskou potřebu - při modlitbě mluvit - a zároveň se na to mluvení nemusíme soustřeďovat, ale vlastně naše myšlenky jdou mimo nebo spíše "vedle" té modlitby, ale jsou tou modlitbou doprovázeny a částečně i usměrňovány (už to je dobré, protože jinak často od modlitby unikneme myšlenkami někam úplně jinam, i tam, kam bychom vlastně vůbec nechtěli).

Takto sám se modlitbu růžence modlil svatý Dominik, když s bratry putovali od města k městu (jako potulní kazatelé). Dokonce se o něm bratři domnívali, že odhání mouchy, jak se přitom často křižoval (ale dá se to dělat i bez těchto vnějších gest).

A poutníci se modlí na našich poutích růženec vždy v malých skupinkách, vždy po pěti, aby se střídali v pronášení modlitby a pěti tajemství jednoho růžence. To má zase jinou funkci: sjednotí to celé společenství k modlitbě a spolupráci (i ke stejnému kroku a rytmu dýchání).
A rozjímat (meditovat) můžete při tomto skupinovém modlení také, podobně jako o samotě.

Navíc, při skupinové modlitbě růžence se ta modlitba modlí vždy za nějakým účelem (zatímco o samotě je častější použít růženec jen jako prostředek volné osobní meditace), který také sjednocuje společenství a vede naše modlitby společným směrem. Tak se první růženec vždy modlíme za ty farnosti a místa, kterými procházíme, za ty lidi, kteří tam bydlí a možná naši modlitbu moc potřebují. Možná je to někdy a někde poprvé, co se za ně a za jejich kraj někdo modlí (proto chodíme každý rok jinými trasami, abychom "všechnu zemi" promodlili).

Druhý růženec se dnes modlí také za muslimy, aby našli cestu míru a pokoje ke křesťanům, a za navrácení Evropy ke křesťanským kořenům. Je to rok od roku naléhavější, protože v muslimských zemích je vražděno stále více stovek křesťanů a nikdo se jich nezastane. Ať se jich tedy zastane Bůh a on sám (neboť je i jejich jediným Bohem, Alláhem) obrátí mysl muslimů k pokoji. My nechceme prvoplánovitě muslimy nenávidět, protože vraždí naše bratry pro víru, chceme se "modlit za své nepřátele", jak nás k tomu vede Ježíš.

Teprve třetí růženec je za nás za poutníky a naše potřeby, za trápení v našich rodinách.
A poslední růženec připojujeme ke každodenní modlitbě růžence papeže, modlíme se s ním za jeho úmysl, který na ten den měl, a za celou obecnou církev ve světě.

Toto píšu tak podrobně proto, že ta vzpomínka na Petra ve mně vzbudila něco, co už trochu usnulo. Ten můj zprvu odmítavý a nyní velmi milý vztah k této modlitbě a taky k naší mamince v nebi, Marii z Nazareta, židovské dívce, která se stala matkou Boha.

Tato modlitba se stala prostředkem něžné lásky k ní a k Bohu, stala se z ní slova důvěry a odevzdanosti do Božího milosrdenství. Stala se skutečnou "mantrou" (teď už bez té negativní konotace, kterou nám podsouvá rozum), kterou rád opakuji v přírodě v rozmluvě (meditaci) s Bohem.

 

Libor