Promluvy při 24. a 25. pěší pouti na Velehrad - - při XXV. pěší pouti na Velehrad L.P. 2025

S POMOCÍ BOŽÍ    VSS..........  MARIA, POMOZ

Promluvy na jubilejní XXV. pěší pouť na Velehrad

18.-23.8.2025

Svatý rok, odpustky, skutky obojího milosrdenství

 

Nejprve si připomeneme tři hlavní věci při 25. pouti: 1) letos máme svatý rok, 2) v něm můžeme získat odpustky, k tomu jsou určité podmínky, ale také je tam napsáno, že 3) stačí skutky milosrdenství. O tom bude tato úvodní promluva a pak budeme probírat ty skutky milosrdenství i ty tělesné (které asi známe), ale hlavně skutky duchovního milosrdenství.

1.) Papež František vyhlásil Jubilejní rok 2025 bulou „Spes non confundit“, „Naděje neklame“ (Řím 5,5 – všimněte si dobře, že to je v 5. kapitole a v 5. verši, a 5 x 5 dá dohromady letošní rok 25)). Právě ve znamení naděje dodává apoštol Pavel odvahu komunitě křesťanů v Římě. Naděje je také hlavním poselstvím nadcházejícího Svatého roku, který papež podle starobylé tradice vyhlašuje každých pětadvacet let. Hned v 1. kapitole píše: Myslím na všechny poutníky naděje, kteří se vypraví do Říma, aby zde zažili Svatý rok, a na všechny, kteří nebudou moci přijet nebo přijít do města apoštolů Petra a Pavla a budou tento Rok slavit v místních církvích. Kéž je to pro všechny čas opravdového a osobního setkání s Pánem Ježíšem, který je „dveřmi“ spásy (srov. Jan 10,7.9), s tím, kterého církev, jak je to jejím posláním, vždy, všude a všem hlásá jako „naši naději“ (1 Tim 1,1).

Tím končí citace z papežské buly. Pro nás je teď důležité, že naděje patří k třem hlavním, božským ctnostem, stále o všechny tři musíme prosit i děkovat: Máme to v modlitbě č. 019, která nás bude letos provázet.

019: Věřím všechno, – co vtělený Bůh Ježíš Kristus učil, – co hlásali apoštolové – a co učí Kristova církev. – V této víře chci žít a umřít. – Bože, rozmnož mou víru.
Doufám v tebe, můj Bože, – že mi odpustíš hříchy, – udělíš mi svou milost a zachováš mě navěky. – Můžeš to dát: jsi všemohoucí. – Chceš to dát: jsi dobrotivý a milosrdný. – A skutečně dáš: vždyť jsi to slíbil – a jsi svému slovu věrný. – Bože, upevni mou naději.
Miluji tě, Bože, – protože jsi můj dobrotivý Otec. – Miluji tě nadevšecko, – protože jsi nejvyšší Dobro, Krása a Štěstí – a jsi hoden mé veškeré lásky. – Miluji své bližní – a v nich miluji tebe. – Bože, rozněcuj mou lásku.

2.) U naděje je tím hlavním a nejbližším, že doufáme v odpuštění hříchů.

O tom nás učí církev takto:

Hříchy se odpouštějí ve svátosti pokání, někdy říkáme ve svátosti smíření, lidově při svaté zpovědi.

O této svátosti se učíme v náboženství, na první svatou zpověď je zvláštní příprava v kostele, vše o ní najdeme v katechismu a při poutích na Velehrad jsme to probírali v roce 2009.

Musíme však dát pozor: Odpuštění hříchů a odpuštění trestů jsou dvě etapy. První je platná svátost smíření, ve které jsou nám pro Kristovu krev za nás prolitou na kříži odpuštěny hříchy a věčný trest za ně. Časný trest, který vyžaduje Boží spravedlnost, však zůstává i po řádně vykonané platné svátosti pokání nebo také smíření. Je to očistec, který jednou skončí. Proto můžeme přesněji říci, že to je trest dočasný. Odpustek znamená odpuštění časných (dočasných) trestů v očistci. Pokud je to odpustek plnomocný, jsou odpuštěny všechny tyto tresty, takže pokud člověk po obdržení tohoto daru zemře, jde přímo do nebe. Nesmírná hodnota a hluboký význam, které tento „poklad“ obsahuje, z něj činí privilegium vyhrazené pro konkrétní místa a časy určené k jeho udělení. Právě v tom spočívá velikost jubilejního roku, doby, kdy se příležitosti k jeho získání násobí - dokonce dvakrát během jednoho dne! Ačkoli platí pravidlo, že za den lze získat pouze jeden plnomocný odpustek, během jubilejního roku lze získat jeden pro sebe a druhý pro duše v očistci, tj. druhý se bude vztahovat pouze na zemřelé.

3.) Jak získat odpustky

Pro získání jubilejního odpustku je důležité jednak vědět, jak se uděluje (požadavky), a jednak kde (konkrétní místo nebo časy) se uděluje.

Jak se odpustek uděluje: Papežský dokument to uvádí naprosto přesně a dává 4 podmínky:

„Všichni věřící, kteří se 1) upřímně kají a jsou prostí jakékoli náklonnosti k hříchu, kteří jsou pohnuti duchem lásky a kteří se během svatého roku, 2) jsou očištěni svátostí pokání a 3) občerstveni svatým přijímáním, 4) modlí na úmysly Svatého otce, tímto budou moci získat plnomocné odpustky z duchovního pokladu církve vzniklého zásluhami Pána Ježíše, jeho Matky a svatých.“

Kdy a kde se uděluje:

V průběhu roku 2025 budou moci katolíci získat odpustek při pouti na kterékoli svaté místo jubilea, tedy do těch kostelů, které jsou k tomu určeny. V Římě jsou to čtyři hlavní baziliky.

První ale: Pokud se však člověk nemůže vydat na pouť do Říma, existuje mnoho jiných způsobů, jak získat odpustek a zažít opravdové obrácení a posílení víry.

V každé diecézi jsou určená místa, kam lze putovat a kde lze odpustky získat, patří mezi ně i velehradská bazilika, cíl této pouti.

Druhé ale: Kromě toho ti, kdo se z „vážných důvodů“ nemohou zúčastnit poutě, mohou získat odpustek, pokud se pomodlí Otče náš, Vyznání víry v jakékoli schválené formě a další modlitby v souladu s cíli svatého roku a obětují svá utrpení nebo těžkosti svého života.

Třetí ale ( které máme jako téma letošní pouti)

Odpustky lze také získat konáním skutků milosrdenství a pokání, například návštěvou lidí v nouzi nebo v nesnázích (nemocných, vězňů, osamělých starých lidí atd.), dokonce i tím, že se alespoň na jeden den zdržíte „banálních rozptýlení“, jako jsou sociální sítě.

4.) Proto letos budeme probírat skutky tělesného a duchovního milosrdenství. Je jich vždycky sedm, tedy celkem 14.

Nejprve si poslechneme Slovo Boží k sedmi skutkům tělesného milosrdenství: Slova svatého evangelia podle Matouše (25,31-46)

Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; 32 a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jeden od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, 33 ovce postaví po pravici a kozly po levici. 34 Tehdy řekne král těm po pravici: 'Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. 35 Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, 36 byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.' 37 Tu mu ti spravedliví odpoví: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? 38 Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? 39 Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?' 40 Král jim odpoví a řekne jim: 'Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.' 41 Potom řekne těm na levici: 'Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! 42 Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, 43 byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.' 44 Tehdy odpoví i oni: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?' 45 On jim odpoví: 'Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.' 46 A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života.“

K tomu poznámka:

Už prvotní církev rozšířila šest skutků milosrdenství, které uvádí Ježíš, ještě o sedmý, a sice o pohřbívání mrtvých. Toto rozšíření provedl na počátku 4. století brilantní kazatel Lactantius s odvoláním na pasáž ze starozákonní knihy Tobiáš (Tob 1,17). Tak jako všichni členové prvotní církve měl i on stále ještě živé vědomí toho, že seznam dobrých skutků má biblické pozadí.

Takže sedmero skutků tělesného milosrdenství je:

1. Sytit hladové

2. Dávat pít žíznivým

3. Odívat nahé

4. Ujímat se pocestných / lidí bez domova

5. Navštěvovat nemocné

6. Navštěvovat vězněné

7. Pohřbívat zemřelé

Zkratka pro všechny SYDAO UJNANE  NAVPO

Skutky duchovního milosrdenství:

1. Radit pochybujícím

2. Poučovat nevědomé

3. Napomínat hříšníky

4. Utěšovat zarmoucené

5. Odpouštět urážky

6. Trpělivě snášet obtížné lidi

7. Modlit se za živé zemřelé

Zkratka: RAPONAU ODTRMO

5.) Co k tomu říká katechismus katolické církve:

V článku 2447:

 Skutky milosrdenství, to je veškerá láskyplná činnost, kterou pomáháme svému bližnímu v jeho tělesných nebo duchovních potřebách. Učit, radit, těšit, posilovat to jsou skutky duchovního milosrdenství, jako odpouštět a trpělivě snášet. Skutky tělesného milosrdenství spočívají obzvláště v tom, že dáváme najíst tomu, kdo má hlad, že hostíme toho, kdo nemá střechu nad hlavou, že odíváme toho, kdo nemá co na sebe, že navštěvujeme nemocné a vězněné, že pohřbíváme zesnulé. Dávat almužnu chudým, je mezi těmito skutky jedno z hlavních svědectví bratrské lásky: je to také úkon spravedlnosti, který se líbí Bohu:

Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné. A kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně (Lk 3,11). Raději dejte to, co je v mísách, jako almužnu, a pak vám bude všechno čisté (Lk 11,41).

Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne“ „Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se“ ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je jim to platné? (Jak 2,15 16).

Krátký katechismus na otázku č. 520 K čemu inspiruje láska k chudým? dává odpověď:

Láska k chudým se inspiruje evangeliem blahoslavenství, Ježíšovým příkladem a jeho stálou pozorností k chudým. Ježíš řekl: „Cokoliv jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40). Láska k chudým se uskutečňuje prostřednictvím nasazení proti hmotné chudobě a také proti četným formám kulturní, mravní a náboženské chudoby. Skutky milosrdenství, duchovní i tělesné, četné dobročinné instituce vzniklé během staletí, jsou konkrétním svědectvím přednostní lásky k chudým, která charakterizuje Ježíšovy učedníky.

 

6.) Osnova dalších 7 promluv: (body 3 a 8 je možno si upravit)

1. Slovo Boží k jednomu skutku tělesného milosrdenství.

---

2. Modlitba 021 – prosba k Pánu Ježíši o velkomyslnost, která je velice podobná milosrdenství, prostě o pomoc při konání dobra

---na poslední stránce ---

3. Verš k 1. skutku tělesného milosrdenství (při další promluvě mohou být 2 verše, při další tři atd, nakonec všech 7 – všechny jsou vzadu – a vždy se mohou aspoň dvakrát zopakovat.)

4. Název skutku duchovního milosrdenství a jeho krátké vysvětlení

5. Slovo Boží k tomu skutku

6. Úvaha od bratra Anselma z benediktinského řádu

7. Příběh k tomu skutku z knihy Andělské dopisy od Eduarda Martina (vlastním jménem Martin Petiška, syn spisovatele Eduarda Petišky), kterou vydalo karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2010:

8. Verš k 1. skutku DUCHOVNÍHO milosrdenství (při další promluvě mohou být 2 verše, při další tři atd, nakonec všech 7 – všechny jsou vzadu – a vždy se mohou aspoň dvakrát zopakovat.)

9. Zakončíme modlitbou za víru, naději a lásku č. 019 (i teď na konci úvodní promluvy). Texty modliteb jsou i na poslední stránce, i všechny verše.

 

1. Slovo Boží k 1. skutku tělesného milosrdenství – sytit hladové

Slova svatého evangelia podle Matouše (14,14 -21)

Když vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto. I uzdravoval jejich nemocné. 15 Když nastal večer, přistoupili k němu učedníci a řekli: „Toto místo je pusté a je už pozdní hodina. Propusť zástupy, ať jdou do vesnic koupit si jídlo.“ 16 Ale Ježíš jim řekl: „Nemusejí odcházet, dejte vy jim jíst!“ 17 Oni odpověděli: „Máme tu jen pět chlebů a dvě ryby.“ 18 On však řekl: „Přineste je sem!“ 19 Poručil, aby se zástupy rozsadily po trávě. Potom vzal těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům a učedníci zástupům. 20 I jedli všichni a nasytili se; a sebrali nalámaných chlebů, které zbyly, dvanáct plných košů. 21 A jedlo tam na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.

2. Modlitba 021 – prosba k Pánu Ježíši o pomoc

3. Verš k 1. skutku tělesného milosrdenství:   

Hladovým vždy najíst dej, / to, cos dostal, rozdávej.

 

4. Název skutku duchovního milosrdenství a jeho krátké vysvětlení:

Radit pochybujícím znamená také radit hledajícím anebo mít trpělivost s lidmi v pochybnostech

5. Slovo Boží k 1. skutku duchovního milosrdenství.

Slova svatého evangelia podle Lukáše (10,25-28)

Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ 26 Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?“ 27 On mu řekl: „'Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí' a 'miluj svého bližního jako sám sebe'.“ 28 Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.“

6. Úvaha od bratra Anselma z benediktinského řádu

Ten, kdo se domnívá, že nemá žádné pochyby, ze sebe dělá nadčlověka. Dokud žijeme, pochybujeme. Je ovšem důležité, abychom se prostřednictvím pochybností vždycky navraceli zpátky k víře. Radit pochybujícím proto znamená především přemýšlet, jaké zdroje druhý člověk potřebuje k tomu, aby se dokázal v pochybnostech dopracovat k rozhodnutí, aby navzdory pochybnostem dospěl k názoru, který mu pomůže na další cestě a aby navzdory svým pochybnostem ve víře dokázal nabýt důvěry, která ho ponese. Radit znamená přivést druhého ke zdrojům, ze kterých může čerpat, přepadnou-li ho pochybnosti.

7. Každý chce dělat všechno dobře a upřímně se o to snaží, a přesto se mu to nemusí dařit, jako třeba mladé učitelce, o které si přečteme z knihy Eduarda Martina: Andělské dopisy článek s názvem Pochvala

„Když jsem nastoupila jako mladá, začínající učitelka v pohraničí, byla jsem někdy pěkně bezradná. A vzteklá.

Jsou lidé, u kterých se jejich bezradnost pojí s pokorou, u jiných se pojí se vzteklostí. Já bohužel patřím k té druhé skupině.

Žáci si ze mě dělali vyloženě legraci.

Autoritu... Tak tu jsem neměla žádnou.

A přitom jsem byla přísná jako ta nejpřísnější učitelka, kterou jsem v době své školní docházky zažila já, a myslím dokonce, že jsem ji v přísnosti i překonávala.

Křičela jsem... Ječela. Je mi teď hanba, když si na to, jak jsem v té vísce učívala,

vzpomenu.

A paní ředitelka naopak, ta nekřičela, neječela, její hodiny byly tiché. A přece měla takovou autoritu, o jaké jsem já jenom snila. Stačilo, aby se přísně podívala, a žáci se okamžitě zklidnili. Stačilo, aby je napomenula, a ihned se žáci cítili provinilí, a už když se někde objevila, každé dítě se začalo chovat jako starý Fridolín, ten hodný, až „odporně hodný" chlapeček z jedné prastaré dětské knížky.

Jak to jenom dělá?

Nechápala jsem, jak ta stará paní učitelka dokáže to, co já, plná mládí a energie, nemohu dokázat.

Jednou jsme seděly v kabinetu, byla sněhová bouřka, a tak jsme čekaly, až přestane, a povídaly jsme si. Děti už dávno odešly, venku byla vichřice, vločky hustě létaly na okna, zešeřilo se a přestal jít proud. V té době se v oné zapadlé končině republiky stávalo, že elektrické vedení, které sloužilo už jenom tak tak, každou chvíli vynechalo.

Seděly jsme ve světle jediné svíčky. Taková správná nálada na to, udělat si spolu malou černou hodinku. Zeptala jsem se jí, v čem podle ní dělám chybu.

Usmála se. 'Chybu?'

'Někde musím dělat chybu, když na mě děti kašlou a neposlouchají mě a tebe poslouchají a mají rády. A přitom na ně vůbec nemusíš křičet...'

'Málo chválíš.'

'Cože?'

'Ty nechválíš,' řekla tiše, 'Každý chce být pochválený, každé dítě chce být skvělé, úspěšné, znamenité, a ty jim jenom ukazuješ, jak jsou hloupé a jak nic neumějí. Málo chválíš. Zkus nějaké dítě pochválit místo toho, abys na ně křičela. I když nebude moc umět, zkus najít něco, co umí a co můžeš s klidným srdcem pochválit. žádné dítě není tak hloupé, aby se na něm nedalo něco pochválit...'

Zdálo se mi to nesmyslné. Chválit? Proč bych měla ty debily chválit?...

Ale zkusila jsem to... Hned druhý den jsem pochválila jednoho ze svých 'největších nepřátel'.

Zajíkl se. Viděla jsem mu na tváři rozpaky... A štěstí.

Odcházel od tabule, jako by se pod dotykem těch několika slov proměnil.

Jako bych se ho dotkla ne slovy, jako bych se ho dotkla kouzelnou hůlkou.

Jsou věty, které jsou jako kouzelné hůlky, toho, koho dotknou, dokážou zcela změnit. A já začala chválit... A žasla jsem.

Po čase jsem měla třídu tichou, spokojenou a naplněnou žáky, kteří si začali tak pronikavě zlepšovat prospěch; že inspektor, který k nám přijel, ani nemohl pochopit.

Pochvala... Ono to není jenom pár slov. Ono je to něco, po čem vlastně každý z nás touží. Pochvala je páka, která umí pohnout i tím, čím by se jin; pohnout nemohlo.

Chtěl jste, abych si vzpomněla, jestli jsem v životě měla nějakou chvíli, která mi proměnila život.

Tohle byla moje chvíle.

Ta chvíle za vichřice, za vánice, kdy jsem se dívala do tváře moudré učitelky a kdy jsem naslouchala jejím vlídný slovům..."

8. Verš k 1. skutku DUCHOVNÍHO milosrdenství – při další promluvě budou 2 verše, při další tři atd, nakonec všechny – všechny jsou vzadu – a vždy se zopakuji aspoň dvakrát.

1. Radit pochybujícím - V pochybnostech poradíš, / svoje nitro uklidníš.

 

9. Zakončíme modlitbou za víru, naději a lásku č. 019

 

1. Slovo Boží k 2. skutku tělesného milosrdenství.

Slova svatého evangelia podle Jana (4,1-13)

Když se Pán dověděl, že farizeové uslyšeli, jak on získává a křtí více učedníků než Jan 2 ač Ježíš sám nekřtil, nýbrž jeho učedníci 3 opustil Judsko a odešel opět do Galileje. 4 Musel však projít Samařskem. 5 Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému syny Josefovi; 6 tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne. 7 Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi pít!“ 8 Jeho učedníci odešli před tím do města, aby nakoupili něco k jídlu. 9 Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid, můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají. 10 Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ 11 Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká, kde tedy vezmeš tu živou vodu? 12 Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“ 13 Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň 14 Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“

2. Modlitba 021 – prosba k Pánu Ježíši o pomoc

3. Verš k 2. skutku tělesného milosrdenství

Utiš žízeň žíznivého, / za své vezmi starost jeho.

Opakujeme: 1. Hladovým vždy najíst dej, / to, cos dostal, rozdávej. 2. Utiš žízeň žíznivého, / za své vezmi starost jeho.

 

4. Název 2. skutku duchovního milosrdenství a jeho krátké vysvětlení:

Poučovat nevědomé znamená také předávat zkušenosti anebo dělit se o vědomosti tedy o svůj duševní majetek

5. Slovo Boží k 2. skutku duchovního milosrdenství.

Slova svatého evangelia podle Matouše (23,8-12)

Vy však si nedávejte říkat 'Mistře': jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. 9 A nikomu na zemi nedávejte jméno 'Otec': jediný je váš Otec, ten nebeský. 10 Ani si nedávejte říkat 'Učiteli': váš učitel je jeden, Kristus. 11 Kdo je z vás největší, bude váš služebník. 12 Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.

6. Úvaha od bratra Anselma z benediktinského řádu

O našem svědomí nemá rozhodovat nikdo jiný než Kristus sám. Jenom on je naším pravým učitelem, protože nepoučuje pouze svými slovy, v nichž je moc, ale také vlastním příkladem. Svým životem a utrpením naplňuje to, co učí své žáky slovy. Evangelista Matouš nám líčí Ježíšovy pašije tak, že na nich všichni zúčastnění mohou vidět a zakusit Ježíšovo horské kázání.

Za důležitý úkol církve proto pokládám hlásat křesťanské poselství tak, aby se neznalí znovu učili dívat, aby dokázali hledět novýma očima na Ježíšovo milosrdné a láskyplné poselství a aby našli vlastní cestu k životu.

 

7. Nikdo nemůže vědět, jak by se zachoval, kdyby se dostal do krizové situace, ale je zajímavé, jak to řešil zadlužený obchodník v příběhu s názvem Meč zdvořilosti z knihy Eduarda Martina: Andělské dopisy

„Onehdy jsem byl v dost obtížné situaci," řekl obchodník K. V. „Ten, kdo se věnuje obchodování, mi porozumí. Byl jsem dlužný dost peněz, jenomže mnohem víc peněz, než jsem byl dlužný, mi naopak dlužila jedna firma. Jenomže ta firma neplatila a já věděl, že má asi dvě stě míst, na kterých je dlužná, a že se blíží okamžik, kdy zbankrotuje...

A já nedostanu nic.

Ta suma, kterou mi dlužili, byla pro mě rozhodující.

Jestli zkrachují a já nic nedostanu... radši jsem na to ani nemyslel.

A tak jsem se k nim vydal.

Známí se mi smáli, proč tam chodím.

'Vyhodí tě...'

Ale já jsem tam šel stejně.

Vypil jsem s majitelem kávu, popovídali jsme si.

Byl to unavený, uštvaný člověk. Rozhodně nevypadal jako ten, který chce své věřitele trápit.

Prostě...

Neměl peníze.

Vysvětloval mi, jak se do tohohle postavení dostal, kdo ho oklamal...

A pak se na mne zadíval.

'Víte, já,' řekl, 'já vám ty peníze dám. Jsme sice na mizině,

jenomže nějaké peníze nám ještě zbyly. A vy jste jediný z těch dvou set lidí, co jsme jim dlužni, který na mne neřval.'

Že to řekl, by ještě tak zvláštní nebylo. Jenomže on mi peníze opravdu dal.

Když jsem o tom mluvil se svými známými, ani mi nechtěli věřit.

'Cos mu řekl?'

Nic zvláštního, jenom jsem s ním hovořil s pochopením, vlídně, tak jako mluvívám s ostatními lidmi...

I s těmi, které bych měl podle obecného mínění – jak se to říká? - nakopat. Měl jsem s ním soucit. A proto ho měl on se mnou.

Věděl jsem, že nemá cenu na něj křičet. A on věděl, že nemá cenu, aby mne vyhodil, jako tolik jiných...

Jsou různé meče...

Ale je i meč zdvořilosti.

Meč vlídnosti.

Když se tak ohlížím, právě s tímhle nenápadným mečem jsem dosáhl v životě nejvíc vítězství.

A u těch, kteří by podle mých známých na pochopení a soucit neměli mít nárok, u těch jsem dosáhl vítězství, kterým je někdy opravdu těžko rozumět...

Tolik lidí dnes pozvedne nějaký meč...

Možná, kdyby ho odložili, kdyby se zamysleli, kdyby pozvedli meč vlídnosti...

Meč pochopení..."

8. Verš k 1. skutku DUCHOVNÍHO milosrdenství (při další promluvě mohou být 2 verše, při další tři atd, nakonec všech 7 – všechny jsou vzadu – a vždy se mohou aspoň dvakrát zopakovat.)

Poučovat nevědomé - Nevědomé poučuj, / dobrý příklad ukazuj.

Opakujeme: 1. V pochybnostech poradíš, / svoje nitro uklidníš.

2. Nevědomé poučuj, / dobrý příklad ukazuj.

9. Zakončíme modlitbou za víru, naději a lásku č. 019

 

1. Slovo Boží k 3. skutku tělesného milosrdenství.

Čtení z 1. knihy Mojžíšovy (9,20-27)

I začal Noe obdělávat půdu a vysadil vinici. 21 Napil se pak vína, opil se a odkryl uprostřed svého stanu. 22 Chám, otec Kenaanův, spatřil svého otce obnaženého a pověděl to venku oběma svým bratřím. 23 Ale Šém a Jefet vzali plášť, vložili si jej na ramena a jdouce pozpátku přikryli nahotu svého otce. Tvář měli odvrácenou, takže nahotu svého otce nespatřili. 24 Když Noe procitl z opojení a zvěděl, co mu provedl jeho nejmladší syn, 25 řekl: „Proklet buď Kenaan, ať je nejbídnějším otrokem svých bratří!“ 26 Dále řekl: „Požehnán buď Hospodin, Bůh Šémův. Ať je Kenaan jejich otrokem! 27 Kéž Bůh Jefetovi dopřeje bydlet ve stanech Šémových. Ať je Kenaan jejich otrokem!“

2. Modlitba 021 – prosba k Pánu Ježíši o pomoc

3. Verš k 3. skutku tělesného milosrdenství

Nahým dodej ošacení, / skutek ten si Pán Bůh cení.

Opakujeme: 1. Hladovým vždy najíst dej, / to, cos dostal, rozdávej. 2. Utiš žízeň žíznivého, / za své vezmi starost jeho. 3. Nahým dodej ošacení, / skutek ten si Pán Bůh cení.

4. Název 3. skutku duchovního milosrdenství a jeho krátké vysvětlení:

Napomínat hříšníky – ani jedno z těchto dvou slov se dnes běžně nepoužívá, přesto jsou obě potřeba, ale můžeme říci totéž trochu jinak: Odvážně rozlišovat dobro a zlo anebo řečeno přesněji ctnosti a hříchy.

5. Slovo Boží k 3. skutku duchovního milosrdenství.

Slova svatého evangelia podle Matouše (18,15-20)

Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. 16 Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby 'ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď'. 17 Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník. 18 Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi. 19 Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. 20 Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“

6. Úvaha od bratra Anselma z benediktinského řádu

Místo abychom o druhém mluvili, měli bychom mluvit s ním. Máme to však vždycky dělat s vědomím, že jsme i sami v ohrožení. Ty, kteří se cítí být silní, svatý Pavel v prvním listu Korinťanům varuje: „Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl“ (1 Kor 10,12). Bratra nebo sestru nemáme uvádět do rozpaků a odsuzovat.

Dnešní psychologie často doporučuje, že chceme-li druhého na něco závažného upozornit, měli bychom tak činit výhradně v první osobě, ve formě já. Nikdy bychom neměli říkat: „Ty jsi zhřešil. Ty jdeš špatnou cestou, ty se mýlíš.“ Spíše bychom měli vycházet od sebe a z vlastního dojmu: „Já mám pocit, že ti tahle cesta neprospívá, že se sám sobě zpronevěřuješ. Jsem na pochybách, jestli je zrovna tohle pro tebe dobré. Nedělá mi dobře, když tě vidím na této cestě.“ Vždycky tak vneseme do věci i vlastní já. Ponecháme druhým svobodu, jak na to zareagují.

7. Při vyznání hříchů litujeme špatných myšlenek, slov i skutků ale také, že nekonáme, co máme konat. Toto poslední se zdá jako něco obyčejného a běžného, ale musíme být opatrní, jak ukazuje článek Limuzína z knihy Eduarda Martina: Andělské dopisy

Tohle se mi stalo v zahraničí, v jednom velkém obchodním domě. Přecházela jsem z oddělení do oddělení a vybírala si. Chodit po obchodních domech a radovat se z nabídky, jaká tam je, radovat se z toho, i když si někdy ani nic nekoupím, je moje velká vášeň...

A vtom ke mně přijde červená Karkulka.

Karkulka?

Děvčátko oblečené jako červená Karkulka... a za ní vlk. Červená Karkulka rozdávala zapečetěné obálky, vybírala je z košíčku a vlk rozdával bonbony.

Vzala jsem si obálku i bonbon, ten jsem cucala a obálku jsem zastrčila do kabelky.

A zapomněla na ni. V obchodních domech bývá tolik prospektů...

Brouzdala jsem po obchodním domě, probírala se v regálech a žasla nad tím, co lidé všechno nevymyslí... Koupila jsem řadu dárků, kupuji je ráda do zásoby, nesnáším ty chvíle, kdy člověk musí vyběhnout z domu a něco rychle nakupovat jenom proto, že někdo má nějaký svátek nebo nějaké výročí, pěkně si nakupuju do zásoby, v klidu, v pohodě...

Druhý den jsem zůstala u přátel.

Třetí den jsem šla do města, a když jsem si rovnala věci v kabelce, našla jsem i tu Karkulčinu obálku. Byla zapečetěná. Měla na sobě velkou pečeť, tak jako mají pohádkové obálky mít...

Rozlomila jsem pečeť, vytáhla jsem z obálky list papíru, začetla jsem se do něj... a mrazilo mne. Na tom papíru stálo, že mám štěstí, jsem vítězem velké soutěže, kterou uspořádali k výročí založení obchodního centra. Prý rozdávají spoustu obálek a jenom v jedné je tenhle dopis, na který, pokud se s ním dostavím do dveří číslo to a to, okamžitě dostanu limuzínu. Mám se rychle dostavit do propagačního oddělení.

Ještě psali, že tím vozem mohu okamžitě odejet přáli mi k mé šťastné hvězdě. Hned jsem se do obchodního domu rozeběhla. do toho propagačního oddělení.

„Ale to jste tu měla být předevčírem..."

„Neotevřela jsem obálku."

Mladá žena, vedoucí propagačního oddělení, přede mnou telefonovala. Se šéfem...

„Lituju, moc lituju," řekla mi, když položila sluchátko, šéf říká, že když jste si vůz nevyzvedla, chodila červená Karkulka s novým poukazem na vůz. Prý se na vedení všichni divili, co to může být za člověka, který nestojí o tak nádhernou limuzínu..."

„Ale já jsem vyhrála..."

„Lituju. Moc lituju."

„Ale oni mi tady blahopřejí k mé šťastné hvězdě.

„Lituju. Moc lituju."

Pochopila jsem, že tahle mladá žena v propagačním oddělení mi nedá ani dětské autíčko. Vypotácela jsem se z oddělení.

Cestou z propagace jsem šla přes jedno podlaží obchodního domu a potkala jsem vlka. Zase rozdával bonbony.

Nejradši bych ho kopla... Ale uvědomovala jsem si, že bych se měla zlobit jenom

na jednoho člověka. Na sebe...

Kolik takových obálek dostává člověk v životě... Obálek s dary. S možnostmi, se zdravím... S láskou...

A člověk ani ty obálky neotvírá a dary, které se mu dostaly do ruky, nechává zmizet. Odkládá ty obálky. Odkládá dary.

Jenomže dary, kterých si člověk nevšímá, které nevyužívá, se rozplývají...

Pak se dá běžet do nějakých dveří a dožadovat se daru, přemlouvat, naříkat, prosit... Ale onen dar už dostal někdo jiný, někdo, kdo ho postřehl, využil ho. Má ho...

Stačí si ten dar uvědomit. Stačí ho poznat. Stačí jej využít.

Kdo ví, kolik lidí má dnes obálku s darem, s nějakým nesmírným darem... Větším než nějaká limuzína. Drží tu obálku v ruce... Teď, třeba právě teď... V tuhle nenápadnou, tak nenápadnou chvíli...

Otevřou ji? Vezmou si ten dar, nebo se o něj začnou zajímat, až jej už nebudou moci dostat? Možná tu pohádkovou obálku máte v ruce právě v tuhle chvíli.

8. Verš k 3. skutku duchovního milosrdenství

Napomínat hříšníky - Hříšníky jen napomínej, / Boží lásku připomínej.

Opakujeme: 1. V pochybnostech poradíš, / svoje nitro uklidníš.

2. Nevědomé poučuj, / dobrý příklad ukazuj.

3. Hříšníky jen napomínej, / Boží lásku připomínej.

9. Zakončíme modlitbou za víru, naději a lásku č. 019

 

1. Slovo Boží k 4. skutku tělesného milosrdenství.

Čtení z 1. knihy Královské (17,7-24)

Uplynula řada dnů a potok vyschl, protože v zemi nenastaly deště. 8 I stalo se k Eliášovi slovo Hospodinovo: 9 „Vstaň a jdi do Sarepty, jež je u Sidónu, a usaď se tam. Hle, přikázal jsem tam jedné vdově, aby tě opatřovala potravou.“ 10 Vstal tedy a šel do Sarepty. Přišel ke vchodu do města, a hle, jedna vdova tam sbírá dříví. Zavolal na ni: „Naber mi prosím trochu vody do nádoby, abych se napil.“ 11 Když ji šla nabrat, zavolal na ni: „Vezmi pro mě prosím s sebou skývu chleba.“ 12 Řekla: „Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu oleje. Hle, sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme.“ 13 Eliáš jí řekl: „Neboj se. Jdi a udělej, co jsi řekla. Jen mi z toho nejdřív připrav malý podpopelný chléb a přines mi jej. Potom připravíš jídlo pro sebe a svého syna, 14 neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: »Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť.“ 15 Šla a udělala, jak Eliáš řekl, a měla co jíst po mnoho dní ona i on i její dům. 16 Mouka ve džbánu neubývala a olej v láhvi nedocházel podle slova Hospodinova, které ohlásil skrze Eliáše. 17 Po těchto událostech onemocněl syn té ženy, paní domu. V nemoci se mu přitížilo, ba již přestal dýchat. 18 Tu řekla Eliášovi: „Co ti bylo do mých věcí, muži Boží? Přišel jsi ke mně, abys mi připomněl mou nepravost a mému synu přivodil smrt?“ 19 On jí řekl: „Dej mi svého syna!“ Vzal jí ho z klína, vynesl jej do pokojíka na střeše, kde bydlel, a položil ho na své lože. 20 Pak volal k Hospodinu: „Hospodine, můj Bože, cožpak i té vdově, u které jsem hostem, způsobíš zlo a přivodíš jejímu synu smrt?“ 21 Třikrát se nad dítětem sklonil a volal k Hospodinu: „Hospodine, můj Bože, ať se prosím vrátí do tohoto dítěte život!“ 22 Hospodin Eliášův hlas vyslyšel, do dítěte se navrátil život a ožilo. 23 Eliáš dítě vzal, snesl je z pokojíka na střeše do domu, dal je jeho matce a řekl: „Pohleď, tvůj syn je živ.“ 24 Žena Eliášovi odpověděla: „Nyní jsem poznala, že jsi muž Boží a že slovo Hospodinovo v tvých ústech je pravdivé.“

2. Modlitba 021 – prosba k Pánu Ježíši o pomoc

3. Verš k 4. skutku tělesného milosrdenství

Pocestné vždy přijímej, / pohoštění pro ně měj.

Opakujeme: 1. Hladovým vždy najíst dej, / to, cos dostal, rozdávej. 2. Utiš žízeň žíznivého, / za své vezmi starost jeho. 3. Nahým dodej ošacení, / skutek ten si Pán Bůh cení. 4. Pocestné vždy přijímej, / pohoštění pro ně měj.

4. Název 4. skutku duchovního milosrdenství a jeho krátké vysvětlení:

Utěšovat zarmoucené je možno také říci se sv. Pavlem: Radovat se s radujícími a plakat s plačícími, jak píše v listě Římanům 12,15

5. Slovo Boží k 4. skutku duchovního milosrdenství.

Čtení z knihy Job (2,11-13)

O všem tom zlém, co Jóba potkalo, se doslechli jeho tři přátelé a přišli každý ze svého místa: Elífaz z Témanu, Bildad ze Šúchu a Sófar z Naamatu. Dohodli se spolu, že mu půjdou projevit soustrast a potěšit ho. 12 Rozhlíželi se po něm už zdaleka, ale nemohli ho poznat. Propukli v hlasitý pláč, roztrhli své řízy a rozhazovali nad hlavou k nebi prach. 13 Seděli potom spolu s ním na zemi po sedm dní a nocí a slova k němu žádný nepromluvil, neboť viděli, že jeho bolest je nesmírná.

6. Úvaha od bratra Anselma z benediktinského řádu

Latinský termín pro utěšovat zní consolari. V původním významu to znamená být s osamělým: kontakt - dotyk s něčím, solista - samotář. Římané vnímali útěchu zjevně jako odvahu vstoupit do prostoru osamělosti a vydržet tam. Někdo zůstane se mnou, abych já dokázal vydržet se sebou.

Neexistuje však jen smutek ze smrti blízkého člověka. Jakákoli ztráta v nás přece vyvolává smutek, ať už je to ztráta lásky v rozpadávajícím se manželství, ztráta zaměstnání, zdraví nebo přátelství. Také promarněné možnosti mají za následek smutek; bolestné vědomí smutku v nás vyvolávají i naše životní nezdary. Pán Ježíš prohlašuje truchlící za blahoslavené a slibuje jim: „Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni“ (Mt 5,4).

7. Článek Velký oheň z knihy Eduarda Martina: Andělské dopisy nám ukáže, jak našel klid člověk, který při požáru přišel o všechen majetek hmotný i duševní

„Bylo mi tehdy pětadvacet, když se mi změnil život.

Bydlel jsem tehdy na vesnici, na polosamotě, v domku zděděném po babičce.

Byl to hezký domek a já se tam jezdil připravovat na závěrečné zkoušky.

Večer, když jsem byl hodně unavený, jsem si zapálil dýmku a šel se projít.

Měl jsem ve zvyku zapalovat si dýmku o svíčku ze starého babiččina svícnu. Mám rád svíčky, jejich plamen jako by byl kamarád, když svítí svíčka, člověk se necítí sám... Jednou jsem nezapálil svíčku ve svícnu, došly mi, zapálil jsem si tedy svíčku, jaká se dává na hroby, malý knot zasazený do kelímku z umělé hmoty.

Měl jsem těchhle svíček doma plno, nosíval jsem je často babičce na náš venkovský hřbitůvek.

A když jsem šel na večerní odpočinkovou procházku, nenapadlo mě, že bych měl plamínek v onom kelímku sfouknout.

Nevím, jestli dnes také, tehdy se ony kelímky vyráběly kupodivu z umělé hmoty, která byla hořlavá.

Nesmysl...

A nesmysl, který se mi nevyplatil. Ten den jsem šel na delší procházku než obvykle. Procházel jsem se lesní cestou, na které jsem se vždycky znamenitě osvěžil, nabral si ticho a harmonii... A náhle jsem uviděl záři... Nechápal jsem, co se za lesem děje. Pak mě napadlo, že ta záře vychází ze směru, ve kterém je ona polosamota, na které bydlím. A tak jsem se rozeběhl k babiččinu domku. Už zdálky jsem viděl, jak se její venkovský dům proměnil, vyhlížel jako dům, který je celý vystavěný z plamenů.

A já jsem v tom domě měl všechno...

Velkou knihovnu, dokumenty, učebnice, peníze, všechny svoje šaty... jak jsem spěchal k domku, napadala mě jedna věc za druhou a tiskla mne stále větší úzkost...

Dům byl na místě, odkud se oheň nemohl šířit, tak jsem spálil jenom svůj domov. Nikoho jsem neohrozil.

Když přijeli hasiči, mohli sice oheň zaplavit spoustou vody, jenomže tím mi nepomohli...

Neměl jsem nic. Tolik krásných knih, moje diplomka, regál s tolika studijními materiály, a tak dál a tak dál, všechno shořelo.

Jako bych byl ve snu... Tohle přece nemůže být skutečnost...

Tu noc jsem šel přespat k příteli faráři na jeho venkovskou faru. 'Víš,' řekl mi, 'to, co se stalo tobě, je moc zlý. Jenomže můžeš si aspoň představit, co jsou to hodnoty, o které nelze přijít...'

Laciná útěcha? Pro mě tehdy vůbec laciná nebyla.

Když jsem tu noc nemohl usnout, tak jsem se snažil si pojmenovávat to, co člověk může mít... a co mu žádná svíčka nemůže vzít, žádný plamen jej o to nemůže připravit...

Můžeme ztratit dům. Můžeme ztratit majetek. Kolika lidem, kolika milionům lidí se něco podobného jako mně už v dějinách stalo...

Veliké ztráty nám pojmenovávají veliké hodnoty, které nelze ztratit, pokud se o ně člověk nepřipraví sám. Z mého domu se už nezachránilo nic. Jenom jsem si odnesl kousek ohořelého trámu. Mám ho tady, tady na stole, vidíte?

Abych ho měl stále před očima... Abych stále měl na paměti, jak snadno může člověk přijít o to, čemu se dříve říkalo vzletně 'statky pozemské' ... Abych nezapomínal, že všechno, co mám z pozemských statků, z těch statků, na kterých tolik lpím, může třeba zničit jeden jediný malý plamínek.

Ale že jsou jiné hodnoty... Ty, které oheň neničí a rez nenapadá, hodnoty, jakých se nedotýká ani pád měny, ani stáří...ani nemoc ….

Často se na ten ohořelý kousek trámu dívám. A snažím se pojmenovávat si ony hodnoty, pojmenovávat si to, co mi nemůže žádný požár, žádný zmatek vzít.

Od toho požáru uplynulo už víc než padesát let. A když se tak na to víc než půlstoletí dívám, napadá mě, jak vlastně byl ten požár veliký dar...

Jak jinak by můj život vypadal, kdybych byl tehdy nevyhořel...

Kolik bych si toho neuvědomil... Kolika cestami, marnými cestami bych se byl ve svém životě dal a o co všechno bych přišel...

Jsou požáry, které rozsvítí veliké světlo, osvítí život. Každému bych doporučoval, aby si představil svůj dům v plamenech.

Aby si představil, že o všechno, co má, přišel.

A aby si představil...

Aby si představil také to, o co ho žádný plamen na světě nemůže připravit..."

8. Verš k 4. skutku DUCHOVNÍHO milosrdenství (při další promluvě mohou být 2 verše, při další tři atd, nakonec všech 7 – všechny jsou vzadu – a vždy se mohou aspoň dvakrát zopakovat.)

4. Utěšovat zarmoucené - Zarmoucené potěšíš, / sobě radost připravíš.

Opakujeme:

1. V pochybnostech poradíš, / svoje nitro uklidníš.

2. Nevědomé poučuj, / dobrý příklad ukazuj.

3. Hříšníky jen napomínej, / Boží lásku připomínej.

4. Zarmoucené potěšíš, / sobě radost připravíš.

 

9. Zakončíme modlitbou za víru, naději a lásku č. 019

 

1. Slovo Boží k 5. skutku tělesného milosrdenství.

Čtení z 1. listu svatého apoštola Pavla Soluňanům (1. Sol 5,13-18)

Žijte mezi sebou v pokoji. 14 Klademe vám na srdce, bratří, kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost. 15 Hleďte, aby nikdo neoplácel zlým za zlé, ale vždycky usilujte o dobré mezi sebou a vůči všem. 16 Stále se radujte, 17 v modlitbách neustávejte. 18 Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.

2. Modlitba 021 – prosba k Pánu Ježíši o pomoc

3. Verš k 5. skutku tělesného milosrdenství

Když je někdo nemocný, / buď mu rád nápomocný.

Opakujeme: 1. Hladovým vždy najíst dej, / to, cos dostal, rozdávej. 2. Utiš žízeň žíznivého, / za své vezmi starost jeho. 3. Nahým dodej ošacení, / skutek ten si Pán Bůh cení. 4. Pocestné vždy přijímej, / pohoštění pro ně měj. 5. Když je někdo nemocný, / buď mu rád nápomocný.

4. Název 5. skutku duchovního milosrdenství a jeho krátké vysvětlení:

Odpouštět urážky znamená neplánovat pomstu, ale místo ní chystat odpuštění anebo aspoň se hned nerozčilovat, protože jak praví básník: Člověk se může rozčilovat jen kvůli tomu, že se sám zbytečně rozčiloval.

5. Slovo Boží k 5. skutku duchovního milosrdenství.

Slova svatého evangelia podle Matouše (18,23-35)

„S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků. 24 Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který byl dlužen mnoho tisíc hřiven. 25 Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu. 26 Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: 'Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím!' 27 Pán se ustrnul na oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil. 28 Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: 'Zaplať mi, co jsi dlužen!' 29 Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: 'Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!' 30 On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. 31 Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. 32 Tu ho pán zavolal a řekl mu: 'Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; 33 neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?' 34 A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. 35 Tak bude jednat s vámi můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“

6. Úvaha od bratra Anselma z benediktinského řádu

Každý z nás má nějaké citlivé místo. Ten, kdo chce urazit, obvykle tuto naši slabinu velice dobře vycítí. Přesně na ni zacílí to zraňující slovo, takže se stará rána znovu rozbolí. Urážlivé ale může být i přezírání. Druhý nás vůbec nebere na vědomí. Dělá, jako bychom byli vzduch. Uráží nás i ten, kdo nám nadává, říká o nás nepěkné věci, zesměšňuje nás před druhými, je na nás nepříjemný, nejedná s námi na rovinu nebo nás poníží tím, že nás odepíše.

Odpustit znamená to zesměšnění pustit pryč, propustit, poslat daleko od sebe. Znamená to, že sám u sebe druhého pošlu pryč, a že se tedy přestanu neustále točit kolem ublížení, které mi on způsobil, ale že toto ublížení dám jednoduše pryč, že je ponechám jemu, a já se od něj osvobodím.

 

7. Vždycky jsou dvě možnosti – nenávidět, toho, kdo ubližuje, což je tma, anebo se snažit o něco pěkného, světlého v sobě, třeba i v temných a zlých časech koncentráků nebo gulagů. Poslechněme si o tom článek s názvem Nezhasni z knihy Eduarda Martina: Andělské dopisy

„Moje pratetička byla v koncentráku," vyprávěla paní E. W., „a zažila si tam hrozné věci... Nechtěla na to ani vzpomínat. Jednou jsem četla knížku o koncentračním táboře, kde tetička byla, a tak jsem si jakžtakž uměla představit, co tam asi zkusila.

Ve škole jsme měli tehdy za domácí úkol zapsat vyprávění někoho, kdo zažil válku... A tak jsem se vydala za pratetičkou a bylo mi při tom hloupě, uvědomovala jsem si, že já bych v její kůži asi taky nechtěla vzpomínat. Ale byla jsem zvědavá a nikoho, kdo by poznal válku tak bezprostředně jako ona, jsem neznala.

Udělala si pro mne čas. Seděla jsem s ní u okna, za kterým se stmívalo, a poslouchala...

Teď po letech si už toho moc nepamatuji, písemná práce je kdovíkde... Jedno si ale pamatuji...

'Víš, bylo to tam moc zlý,' říkala tetička, 'pro takovou mladou holku to bylo obzvlášť moc zlý. Představ si, že by tě teď, když ti je sedmnáct, jako bylo tehdy mně, někdo zavřel, a tys nevěděla, jestli přežiješ, a když ano, jestli se vůbec někdy dostaneš ven.

Možná už nikdy.

Neměli jsme ani to... jak se říká... maličké světýlko na konci tunelu.

Jenom tma, tma.

Moje pryčna byla vedle pryčny jedné staré paní.

V sedmnácti se zdají člověku pětadvacetileté holky už hodně staré. A tahle paní byla pro mě stará strašně. Mohlo jí být klidně sto. Chodila pomaličku, byla křehoučká...

Já byla holka hned plná vzdoru a vzteku, hned zas plná beznaděje a pořád ubrečená... A představ si, že jsem přežila díky té staré paní.

Říkala mi: 'Vydrž... Nezhasínej... Neplač... Jestli ty sama nezhasneš, však oni tě nezhasnou...'

Kolikrát jsem to přeříkávala po ní. Nezhasni... Nesmíš zhasnout!...

Když se nezhasneš sama, když sama nebudeš souhlasit se svým zhasnutím, tak tě nezhasne nikdo...

Koncentrák jsme přežily obě dvě.

A já si nesu tu větu, ten dar, který mi tehdy v koncentráku dala s sebou, po celá léta... a ani nevíš, kolikrát mi tahle věta už pomohla, kolikrát mě podržela, když jsem padala.

Nezhasni...

Nesmíš zhasnout...

Když se sama nezhasneš, když jiným nedovolíš, aby tě sfoukli, tak vydržíš, jenom tak můžeš vydržet... Vydržet i to, co se zdá, že se vydržet ani nedá. Však ty to vydržíš... Vydržíš... Nezhasni..."

8. Verš k 5. skutku DUCHOVNÍHO milosrdenství (při další promluvě mohou být 2 verše, při další tři atd, nakonec všech 7 – všechny jsou vzadu – a vždy se mohou aspoň dvakrát zopakovat.)

 Odpouštět urážky - Na urážky odpuštění / tím se všechno v dobré změní.

Opakujeme: 1. V pochybnostech poradíš, / svoje nitro uklidníš.

2. Nevědomé poučuj, / dobrý příklad ukazuj.

3. Hříšníky jen napomínej, / Boží lásku připomínej.

4. Zarmoucené potěšíš, / sobě radost připravíš.

5. Na urážky odpuštění / tím se všechno v dobré změní.

 

9. Zakončíme modlitbou za víru, naději a lásku č. 019

 

1. Slovo Boží k 6. skutku tělesného milosrdenství.

Čtení ze Skutků apoštolských (5,17-32)

Ale velekněz a jeho stoupenci, totiž saducejská strana, byli naplněni závistí; 18 chopili se apoštolů a vsadili je do městského vězení. 19 Anděl Páně však v noci otevřel dveře vězení, vyvedl apoštoly ven a řekl: 20 „Jděte znovu do chrámu a zvěstujte lidu ta slova života.“ 21 Oni poslechli, vešli na úsvitě do chrámu a učili. Jakmile se dostavil velekněz se svými lidmi, svolali veleradu a všechny starší izraelské a poslali pro apoštoly do vězení. 22 Když tam stráže došly, vězení bylo prázdné. Vrátili se tedy a hlásili: 23 „Dveře žaláře jsme našli pevně zavřené a stráže stály před nimi, ale když jsme otevřeli, nikoho jsme uvnitř nenašli.“ 24 Když ta slova uslyšel velitel chrámové stráže a velekněží, nedovedli si vysvětlit, co se to mohlo stát. 25 Tu přišel nějaký člověk a oznámil jim: „Ti muži, které jste vsadili do vězení, jsou v chrámě a učí lid.“ 26 Velitel a stráž tedy pro ně došli a vedli je, ale bez násilí; báli se totiž, aby je lid nezačal kamenovat. 27 Když je přivedli, postavili je před radu a velekněz je začal vyslýchat: 28 „Důrazně jsme vám zakázali učit o tom člověku, a vy jste tím svým učením naplnili celý Jeruzalém; a na nás byste chtěli svalit odpovědnost za jeho krev!“ 29 Petr a apoštolové odpověděli: „Boha je třeba poslouchat, ne lidi. 30 Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, kterého vy jste pověsili na kříž a zabili; 31 toho Bůh vyvýšil jako vůdce a spasitele a dal mu místo po své pravici, aby přinesl Izraeli pokání a odpuštění hříchů. 32 My jsme svědkové toho všeho a s námi Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají.“

2. Modlitba 021 – prosba k Pánu Ježíši o pomoc

3. Verš k 6. skutku tělesného milosrdenství

Na chudáky v kriminále / se soucitem mysli stále.

Opakujeme: 1. Hladovým vždy najíst dej, / to, cos dostal, rozdávej. 2. Utiš žízeň žíznivého, / za své vezmi starost jeho. 3. Nahým dodej ošacení, / skutek ten si Pán Bůh cení. 4. Pocestné vždy přijímej, / pohoštění pro ně měj. 5. Když je někdo nemocný, / buď mu rád nápomocný. 6. Na chudáky v kriminále / se soucitem mysli stále.

4. Název 6. skutku duchovního milosrdenství a jeho krátké vysvětlení:

Trpělivě snášet obtížné lidi, dříve se říkalo trpělivě snášet křivdy, můžeme však také říci se sv. Františkem: Počasí je vždycky krásné, jenomže pokaždé jiné, a proto trpělivě snášet všechny rozmary počasí. A o lidech můžeme vtipně říci: Každý jsme střelený, jenomže každý jinak trefený. To nezměníme, to jen můžeme trpělivě snášet.

5. Slovo Boží k 6. skutku duchovního milosrdenství.

Slova svatého evangelia podle Lukáše (18,1-8)

Vypravoval jim podobenství, aby ukázal, jak je třeba stále se modlit a neochabovat: 2 „V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z lidí si nic nedělal. 3 V tom městě byla i vdova, která k němu ustavičně chodila a žádala: 'Zastaň se mne proti mému odpůrci.' 4 Ale on se k tomu dlouho neměl. Potom si však řekl: 'I když se Boha nebojím a z lidí si nic nedělám, 5 dopomohu jí k právu, poněvadž mi nedává pokoj. Jinak mi sem stále bude chodit, a nakonec mě umoří.'“ 6 A Pán řekl: „Všimněte si, co praví ten nespravedlivý soudce! 7 Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? 8 Ujišťuji vás, že se jich brzo zastane. Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“

6. Úvaha od bratra Anselma z benediktinského řádu

Hledíme-li proto na trpělivé snášení obtížných osob na základě biblických výroků, může to znamenat přibližně: „Nedávejte těm, kdo vás obtěžují, tolik moci nad sebou. Buďte pevní. Ukažte, že si stojíte na svém. Nepadněte! Zůstaňte věrní sobě samým. Nedejte se ohnout. Obtížný bratr nebo sestra, kteří vám jdou na nervy, smějí být takoví, jací jsou. Ale nedovolte, aby vám diktovali. Stůjte při nich, ale neneste celou jejich tíhu. Tu musí nést oni sami. Milosrdně jim v tom pomozte.“

7. Jsou lidé, kteří rádi obtíže dělají, říká se jim potížisté a ti si pořád jen stěžují. Jsou však i potíže, které nejsou zaviněny přímo nějakým člověkem. Takových se bojíme a proto prosíme Pannu Marii, pomocnici křesťanů: Odvrať od nás hlad a mor a válku. Co dělat, než budeme vyslyšeni, ukazuje válečný příběh z knihy Eduarda Martina: Andělské dopisy s názvem Strach

„Můj dědeček mi vyprávěl," vzpomínal pan J. L., „často vyprávěl, jak bojoval v první světové válce. Prošel několika bojišti, bojoval i v Itálii, kde byly zvlášť krvavé boje a kde zahynulo mnoho jeho kamarádů.

I po letech si vzpomínám na jedno jeho vyprávění, které jsem si už mnohokrát připomněl...

Dědeček mi vyprávěl, jak jednou při nočním útoku seděl v trychtýři po letecké pumě a skrýval se... pláň, na které si tenhle úkryt našel, byla ostřelována kulomety... a navíc na ni dopadaly další letecké bomby.

Krčil se v trychtýři po letecké pumě a opakoval si starou vojenskou moudrost, že na jedno místo nedopadne dvakrát puma, jenomže zase tak moc jí nevěřil, aby ho tahle poučka uklidnila, nevěřil jí tolik, aby nebyl - dvacetiletý mladíček - hrozně vyděšený.

V tom trychtýři se s ním krčil jeden bohoslovec, který sloužil u stejné setniny. Kolem práskají výstřely... Je slyšet sténání. Každou chvíli se někde ozve obrovitý výbuch a k nebi vzletí sloup hlíny vymrštěný leteckou pumou...

Dědeček mi vyprávěl, že se z té hrůzy rozplakal. Rozplakal strachy.

Ani ho nenapadlo, že by se někdy mohl vrátit domů, ke svým rodičům, k dívce, kterou miloval, počítal s tím, že na téhle neznámé italské pláni zahyne... a že ho tady někde zasypou italskou hlínou...

Bohoslovec, který s ním byl v jámě vyrvané ze země výbuchem, se na něj usmál. 'Boj se jenom svého strachu,' řekl.

Dědeček na něj udiveně pohlédl. 'Cože?'

'Není nic, kromě strachu, čeho bys ses měl bát...'

Vedle nich vybuchla bomba a do jejich úkrytu zasvištěl oblak hlíny. Bohoslovec si setřel hlínu z tváře. Usmál se na dědečka povzbudivě.

'Proč bychom se měli bát, když je s námi všude Všemohoucí,' řekl bohoslovec. A dědeček vyprávěl, jak na něj z těch slov vydechl klid, veliký klid...

Za čas střelba ustala, za chvíli skončil nálet. Dědeček i bohoslovec se vyplazili za tmy ze svého úkrytu a doplazili se ke zbytkům své jednotky.

A pak se dědeček přece jenom jednou vrátil domů a oženil se a narodila se mu moje matka. A jí jsem se narodil já..., já, kterému po mnoha letech vyprávěla tenhle příběh.

Já, který jsem zažil v životě už hodně nepříjemných chvil, hodně úzkostí, hodně nebezpečí... A připomínal jsem si tu dávnou válku... Dávnou větu neznámého bohoslovce... 'Proč bychom se měli bát, když je s námi všude Všemohoucí...´

8. Verš k 6. skutku DUCHOVNÍHO milosrdenství – při další promluvě budou 2 verše, při další tři atd, nakonec všechny – všechny jsou vzadu – a vždy se zopakuji aspoň dvakrát.

Trpělivě snášet obtížné lidi - I lidi obtížné snášej trpělivě, / pak se ti podaří jednat dobrotivě.

Opakujeme:

1. V pochybnostech poradíš, / svoje nitro uklidníš.

2. Nevědomé poučuj, / dobrý příklad ukazuj.

3. Hříšníky jen napomínej, / Boží lásku připomínej.

4. Zarmoucené potěšíš, / sobě radost připravíš.

5. Na urážky odpuštění / tím se všechno v dobré změní.

6.  I lidi obtížné snášej trpělivě, / pak se ti podaří jednat dobrotivě.

9. Zakončíme modlitbou za víru, naději a lásku č. 019

 

1. Slovo Boží k 7. skutku tělesného milosrdenství.

Čtení z knihy Tobiáš (1,9-20)

Když jsem dospěl v muže, vzal jsem si ženu z našeho příbuzenstva, která se jmenovala Anna; dala mi syna, jehož jsem pojmenoval Tobiáš. 10 Když došlo k asyrskému zajetí, byl jsem odveden a dostal jsem se do Ninive. Všichni mí bratři i lidé z mého rodu jedli pohanské pokrmy; 11 já jsem se však požívání pohanských pokrmů vyvaroval. 12 Poněvadž jsem byl z celého srdce věrný svému Bohu, 13 dopřál mi Nejvyšší přízeň u Salmanasara a já jsem se stal jeho zmocněncem. 14 Cestoval jsem do Médie, kde jsem pro něho až do jeho smrti uzavíral obchody a v Ragách v Médii, u Gabriho bratra Gabaela, jsem si uložil pytle se stříbrem o deseti talentech. 15 Když Salmanasar zemřel, nastoupil po něm jeho syn Senacherib; cesty do Médie byly uzavřeny a nemohl jsem tam už nadále jezdit. 16 Za Salmanasarových dnů jsem často dával almužny svým pokrevním bratřím, 17 svůj chléb jsem dával hladovějícím a svůj oděv těm, kteří byli nazí; a když jsem viděl mrtvoly svých krajanů pohozené za hradbami Ninive, pohřbíval jsem je. 18 Pohřbil jsem i ty, které pobil Senacherib. Když se Senacherib poté, co tohoto rouhače Nebeský král ztrestal, vrátil jako uprchlík z Judska, pobil ve hněvu velký počet Izraelitů. Tehdy jsem sebral jejich těla, abych je pohřbil; Senacherib je hledal a už je nenalezl. 19 Jakýsi Ninivan krále zpravil o tom, že tím tajným hrobařem jsem já. Když jsem se dozvěděl, že to král o mně ví, a viděl jsem, že mě hledají, aby mě vydali na smrt, dostal jsem strach a uprchl jsem. 20 Všechen můj majetek byl obstaven; vše bylo zabaveno ve prospěch pokladny; nezůstalo mi nic, jen má žena Anna a můj syn Tobiáš.

2. Modlitba 021 – prosba k Pánu Ježíši o pomoc

3. Verš k 7. skutku tělesného milosrdenství

K zemřelým též úctu měj, / důstojně je pohřbívej.

Opakujeme: 1. Hladovým vždy najíst dej, / to, cos dostal, rozdávej. 2. Utiš žízeň žíznivého, / za své vezmi starost jeho. 3. Nahým dodej ošacení, / skutek ten si Pán Bůh cení. 4. Pocestné vždy přijímej, / pohoštění pro ně měj. 5. Když je někdo nemocný, / buď mu rád nápomocný. 6. Na chudáky v kriminále, / se soucitem mysli stále. 7. K zemřelým též úctu měj, / důstojně je pohřbívej.

4. Název 7. skutku duchovního milosrdenství a jeho krátké vysvětlení:

Modlit se za živé i zemřelé, ale můžeme upřesnit: za zemřelé ale zvláště za duše v očistci a za živé v této době i za budoucí pokolení.

5. Slovo Boží k 7. skutku duchovního milosrdenství.

Čtení z 1. listu svatého apoštola Pavla Timoteovi (2,1-10)

Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, 2 za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. 3 To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, 4 aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. 5 Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš, 6 který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví v určený čas. 7 Byl jsem ustanoven hlasatelem a apoštolem tohoto svědectví mluvím pravdu a nelžu učitelem pohanů ve víře a v pravdě. 8 Chci tedy, aby se muži všude ve shromáždění modlili, pozvedajíce ruce v čistotě, bez hněvu a hádek. 9 Rovněž ženy ať se oblékají slušně a zdobí se prostě a střízlivě, ne účesy a zlatem, perlami nebo drahými šaty, 10 nýbrž dobrými skutky, jak se sluší na ženy, které se rozhodly pro zbožný život.

6. Úvaha od bratra Anselma z benediktinského řádu

Modlitba a čin znamenají pro mnohé lidi dva protipóly. Domnívají se, že by měli místo modlení se za druhé raději jít a přiložit pomocnou ruku k dílu, aby tak trochu zlepšili jejich situaci. Jen v případě, že už nedokážou udělat nic jiného, zbývá modlitba. Modlitba za druhé je ale něco více než pouhá náhražka za jednání. Nasadit vlastní síly pro druhého a modlit se za něho patří k sobě. Bez modlitby je totiž jednání často slepé. Platí to ovšem i naopak: Chápeme-li modlitbu jako alibi pro naše nicnedělání, pak modlitba ztrácí svou hodnotu. Modlitba a práce (Ora et labora: Modli se a pracuj), zápas a kontemplace, mystika a politika patří k sobě. Naše modlitba musí ústit v nové jednání.

7. Modlit se při pohřbu za zemřelého i za pozůstalé je běžné, i když dneska už ne vždycky, také v kostele anebo na hřbitově to jde. Příběh z povídky Šup do vody v knize Marcely Neužilové Oheň tajemství nám ukazuje, že to jde i v mimořádných situacích, do kterých bychom se teoreticky mohli dostat i my

 Profesorka jménem Jarka jede v autobuse s kolegyní Danou do školy, kde obě učí:   „Podívej, dnes ředitel nestojí před chrámem a nezapisuje!" podivila se Jarka, protože před jeho zraky se nikdy neodvážila do chrámu na ranní mši svatou jít. Zapisovával si totiž studenty, kteří odvážně do chrámových dveří zamířili, a pak je v ředitelně „válcoval", volal si i jejich rodiče, vyhrožoval. Kostel stál pod kopcem a muselo se kolem něj přejít. Jarka věděla, že je zbabělá, ale nedokázala svou bázeň překonat a riskovat vyhazov ze školství. Neuměla si totiž před-stavit, že by mohla dělat něco jiného než učit. Ale ty studenty, kteří byli na ředitelově „indexu" a měli mít ztíženou cestu k vysoké škole, zvlášť opatrovala a postavila se za jejich doporučení. Ředitel stejně tušil, že když on u kostelních vrat nestojí, Jarka tam vždycky jde. Žáci to o ní věděli. Byla jí před nimi hanba, ale jako pštros v písku byla jaksi před ředitelem přímo schovaná. Proto se teď rychle od Dany oddělila a už klečela za zadními lavicemi ve stínu kůru. Jako pokaždé, když zde byla, prosila za odvahu, aby dokázala žít otevřeně a čestně i v tomto režimu. Prosila i za ředitele, protože tušila, že on, venkovský kluk, jistě byl kdysi pokřtěný a možná všechno dělá právě z takového strachu, možná jen umocněnějšího, jako má ona.

Když se pak blížila k budově školy, vládl kolem ní nějaký silný rozruch: „Volali záchranku? Už přijedou? Je to vážné?" Věty se podivně křižovaly, neptala se, jen vyběhla bleskově vzhůru po schodech budovy. Před ředitelnou stálo mnoho žáků, několik kantorů. Podívala se dovnitř. Na koberci na zemi ležel bezvládně ředitel úplně sám. Nikdo u něj nebyl. Smrt vycenila zuby hrůzy nebo chtěla položit jasné dělítko, že tady už začalo něco jiného, jiný život. Všemi to asi otřáslo.

„Je mrtvý," pošeptala jí Dana. „Prý náhlý silný infarkt, říkala to bioložka."

Jarka vběhla dovnitř, klekla k němu a chytila ho za ruku, která byla ještě teplá. Pak se pokřižovala, udělala kříž i nad jeho tělem a hlasitě řekla: „Pane, odpusť, Pane, smiluj se! Lituji všeho, co jsem nedělal dobře." A začala se už tišeji modlit Otčenáš. Několik hlasů z chodby se k ní připojilo. Nahnula se co nejvíc nad mrtvým tělem a modlila se co nejblíž jeho hlavy. Najednou se otočila ke všem stojícím a vysvětlila: „Říká se, že mrtvý ještě hodinu všechno slyší. Vzbudila jsem tedy za něho opravdovou lítost, aby odešel v pokoji." Nikdo ani nehlesl, snad situace působila jako z jiného světa. Až když přišel lékař a saniťáci, Jarka se zvedla. Aniž by se nějak viditelně chvěla, začaly jí stékat po tvářích slzy. „Pane, odpusť mu," slyšela se šeptat a zamířila do třídy, v níž měla učit.

Teprve tam si sedla. Studenti ji nechali chvíli v klidu, ale pak nesměle sami začali vyprávět, co slyšeli, a odvážili se jí vyptávat. Musela se sebrat a nenechat děti ve zmatku.

Ne, nemyslela na to, co se samo nabízelo: takové ty řeči, že dnes zde jsme, nevíme dne ani hodiny a kdovíco ještě. Nevybavila se jí ani Danina slova, že všeho do času. Představila si jeho ženu, představila si i jeho děti. Aniž by si to uvědomila, promítla se sama do jejich situace. Co by bylo, kdyby jim tak náhle otec zemřel? A nemohla než okamžitě děkovat za život, jaký je, za to, že oni jsou všichni pohromadě. A zároveň prosila i za rodinu, kde ode dneška manžel a otec chybí, za rodinu ředitele ale i za něj.

8. Verš k 7. skutku DUCHOVNÍHO milosrdenství

 Modlit se za živé i zemřelé - Za živé i zemřelé / modli se vytrvale.

Opakujeme:

1. V pochybnostech poradíš, / svoje nitro uklidníš.

2. Nevědomé poučuj, / dobrý příklad ukazuj.

3. Hříšníky jen napomínej, / Boží lásku připomínej.

4. Zarmoucené potěšíš, / sobě radost připravíš.

5. Na urážky odpuštění / tím se všechno v dobré změní.

6.  I lidi obtížné snášej trpělivě, / pak se ti podaří jednat dobrotivě.

7.  Za živé i zemřelé / modli se vytrvale.

9. Zakončíme modlitbou za víru, naději a lásku č. 019     

DEO GRATIAS.

Modlitby

Kancionál 019:  Věřím všechno, – co vtělený Bůh Ježíš Kristus učil, – co hlásali apoštolové – a co učí Kristova církev. – V této víře chci žít a umřít. – Bože, rozmnož mou víru.   Doufám v tebe, můj Bože, – že mi odpustíš hříchy, – udělíš mi svou milost a zachováš mě navěky. – Můžeš to dát: jsi všemohoucí. – Chceš to dát: jsi dobrotivý a milosrdný. – A skutečně dáš: vždyť jsi to slíbil – a jsi svému slovu věrný. – Bože, upevni mou naději.   Miluji tě, Bože, – protože jsi můj dobrotivý Otec. – Miluji tě nadevšecko, – protože jsi nejvyšší Dobro, Krása a Štěstí – a jsi hoden mé veškeré lásky. – Miluji své bližní – a v nich miluji tebe. – Bože, rozněcuj mou lásku.

 

021  Věčné Slovo, jednorozený Synu Boží, nauč nás pravé velkomyslnosti. Nauč nás tobě sloužit, jak to právem zasluhuješ. Ať dáváme a nepočítáme, ať bojujeme a nedbáme ran, ať pracujeme a nehledáme odpočinek, ať se obětujeme a nečekáme jinou odměnu kromě vědomí, že jsme splnili tvou vůli. (sv. Ignác z Loyoly).

Verše:

 1. Sytit hladové - Hladovým vždy najíst dej, to, cos dostal, rozdávej.

2. Dávat pít žíznivým - Utiš žízeň žíznivého, za své vezmi starost jeho.

3. Odívat nahé - Nahým dodej ošacení, skutek ten si Pán Bůh cení.

4. Ujímat se pocestných / lidí bez domova - Pocestné vždy přijímej, pohoštění pro ně měj.

5. Navštěvovat nemocné - Když je někdo nemocný, buď mu rád nápomocný.

6. Navštěvovat vězněné - Na chudáky v kriminále se soucitem mysli stále.

7. Pohřbívat zemřelé - K zemřelým též úctu měj, důstojně je pohřbívej.

 

1. Radit pochybujícím - V pochybnostech poradíš, / svoje nitro uklidníš.

2. Poučovat nevědomé - Nevědomé poučuj, / dobrý příklad ukazuj.

3. Napomínat hříšníky - Hříšníky jen napomínej, / Boží lásku připomínej.

4. Utěšovat zarmoucené - Zarmoucené potěšíš, / sobě radost připravíš.

5. Odpouštět urážky - Na urážky odpuštění / tím se všechno v dobré změní.

6. Trpělivě snášet obtížné lidi - I lidi obtížné snášej trpělivě, / pak se ti podaří jednat dobrotivě.

7. Modlit se za živé i zemřelé - Za živé i zemřelé / modli se vytrvale.

 

Zkratky pro všechny skutky tělesného milosrdenství

 SYDAO UJNANE  NAVĚPO

Zkratky pro skutky duch. milosrdenství RaPoNaU OdTrMo