Promluvy na Desatero při pouti 2022

01.09.2022 - pěší pouť na Velehrad

XXII. pěší pouť na Velehrad 2022 – promluvy na Desatero

 

Úvodní promluva předem a pak 8 promluv, každý den dvě - dopoledne a odpoledne. 6. a 9. přikázání a 7. a 10. jsou v jedné promluvě. Poprvé zaznělo při 10. pouti L.P. 2010.

Prameny: Písmo svaté – Jeruzalémská bible, Krátký katechismus katolické církve, někdy také Kompendium katechismu církve - zkratka KKKC, promluvy o Desateru od Mons. Ladislava Simajchla, který se narodil před 100 lety.

Každá promluva má 10 různě dlouhých bodů, v průměru asi 6 stran, kázání o. Simajchla má většinou dvě části:

1. Jak zní 1. přikázání Boží:

2. Jak je přesně zapsáno ve 2. knize Mojžíšově:

3. Slovo Boží z Nového Zákona:

4. Co od nás požaduje Bůh v 1. přikázání:   

5. Co je nám tímto přikázáním zakázáno:

6. Stará přísloví a nová hesla:

7. Jak o tomto přikázání kázal otec Ladislav Simajchl:

8. Jak své kázání otec Simajchl shrnul:

9. Co si máme zapamatovat:

10.  Práva dětí Božích – čeho se nemusíš bát nebo se k tomu nutit o co se můžeš opřít:

 

ÚVODNÍ PROMLUVA - navíc:

 

1. Nejprve si poslechněme, jak Desatero Božích přikázání vysvětluje Krátký katechismus. Používá k tomu přímo slova Písma svatého (články 434 a 435):

„Mistře, co mám dělat, abych dosáhl věčného života?“ (Mt 19,16)

Ježíš odpovídá mladíkovi, který mu klade tuhle otázku: „Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání“ a pak dodává „Pojď a následuj mě“ (Mt 19,16-21). Následovat Ježíše to zahrnuje zachovávání přikázání. Zákon není zrušen, ale člověk je vyzýván, aby jej znovu našel v osobě božského Mistra, který jej v sobě dokonale uskutečňuje a zjevuje jeho plný význam a dosvědčuje jeho trvalou platnost.

 Jak Ježíš vykládá Zákon?

Ježíš jej vykládá ve světle dvojího a jediného přikázání lásky: „Miluj Pána svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je jemu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon a Proroci“ (Mt 22,37-40).

 

2. Teď si poslechněme původní dlouhé znění desatera z 20. kapitoly 2. knihy Mojžíšovy (20,2-17):

Já jsem Jahve, tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.

Nebudeš mít jiné bohy přede mnou. Neuděláš si žádnou sochu, nic, co se podobá tomu, co je nahoře na nebi nebo dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Těmto bohům se nebudeš klanět a nebudeš jim sloužit, neboť já, Jahve, tvůj Bůh, jsem žárlivý Bůh, který trestám vinu otců na dětech, vnucích a pravnucích za ty, kteří mě nenávidí, ale který dávám milost tisícům za ty, kteří mě milují a dodržují má přikázání.

Nevyslovíš nadarmo jméno Jahva, svého Boha, neboť Jahve neponechá bez trestu toho, kdo nadarmo vysloví jeho jméno.

Pomni sobotního dne, abys jej světil. Po šest dnů budeš pracovat a konat veškeré své dílo; ale sedmý den je sobota pro Jahva, tvého Boha. Nebudeš konat žádné dílo ani ty, ani tvůj syn, ani tvá dcera, ani tvůj služebník, ani tvá služka, ani tvá zvířata, ani cizinec, který dlí v tvých branách. Neboť v šesti dnech udělal Jahve nebe, zemi, moře a vše, co je v nich, ale sedmého dne si odpočinul, a proto požehnal Jahve sobotní den a posvětil jej.

Cti otce svého a matku svou, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Jahve, tvůj Bůh.

Nezabiješ.

Nezcizoložíš.

Nepokradeš.

Nevydáš lživé svědectví proti svému bližnímu.

Nebudeš dychtit po domu svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho služebníkovi, ani po jeho služce, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, po ničem z toho, co patří tvému bližnímu.

 

3. Katechismus pokračuje (KKKC, čl. 436 - 441):

Co to znamená „Desatero“?

Desatero znamená „deset slov“ (Ex 34,28); je to posvátný text, jenž shrnuje Zákon, který Bůh dal izraelskému lidu v rámci Úmluvy prostřednictvím Mojžíše. Vytyčuje pro vyvolený národ a pro jednotlivého věřícího životní cestu, osvobozenou z otroctví hříchu.

Jakou důležitost přikládá církev desateru?

Církev, věrna Písmu a Ježíšovu příkladu, přiznává desateru základní důležitost a význam. Křesťané jsou povinni je zachovávat.

Proč tvoří desatero jednotu?

Deset přikázání tvoří nerozdělitelný celek, protože každé přikázání odkazuje k dalším a k celému desateru. Proto porušovat nějaké přikázání znamená přestoupit celý Zákon.

Proč desatero zavazuje těžce?

Protože vyhlašuje závažné povinnosti člověka k Bohu a k bližnímu.

Je možné zachovávat desatero?

Ano, protože Kristus, bez něhož nemůžeme dělat nic, nás uschopňuje zachovávat je darem svého Ducha a své milosti.

 

1. promluva - 1. přikázání Boží:

 

1. Jak zní 1. přikázání Boží:

V jednoho Boha věřiti budeš.

 

2. Jak je přesně zapsáno ve 2. knize Mojžíšově:

Já jsem Jahve, tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.

Nebudeš mít jiné bohy přede mnou. Neuděláš si žádnou sochu, nic, co se podobá tomu, co je nahoře na nebi nebo dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Těmto bohům se nebudeš klanět a nebudeš jim sloužit, neboť já, Jahve, tvůj Bůh, jsem žárlivý Bůh, který trestám vinu otců na dětech, vnucích a pravnucích za ty, kteří mě nenávidí, ale který dávám milost tisícům za ty, kteří mě milují a dodržují má přikázání.

 

3.  Slovo Boží z Nového Zákona:

Čtení z listu Židům (11, 1- 3, 6 - 12)

 Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím. Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného.

Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají. Noé věřil, a proto pokorně přijal, co mu Bůh oznámil a co ještě nebylo vidět, a připravil koráb k záchraně své rodiny. Svou vírou vynesl soud nad světem a získal podíl na spravedlnosti založené ve víře. Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh. Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení. Tak z jednoho muže, a to už starce, vzešlo tolik potomků, 'jako bezpočtu je hvězd na nebi a jako je písku na mořském břehu'.

 

Čtení z evangelia sv. Marka (4,35-40)

Téhož dne večer jim řekl: „Přeplavme se na druhou stranu!“ I opustili zástup a odvezli ho lodí, na které byl. A jiné lodi ho doprovázely. Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná. On však na zádi lodi na podušce spal. I probudí ho a řeknou mu: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni a utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké ticho. A řekl jim: „Proč jste tak ustrašení? Což nemáte víru?“ Zděsili se velikou bázní a říkali jeden druhému: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“

 

4. Co od nás požaduje Bůh v 1. přikázání:   (KKKC, čl. 442 – 444)

Co naznačuje tvrzení Boha: „Já jsem Pán, tvůj Bůh“ (Ex 20,2)?

Pro věřícího to znamená, aby zachovával a uskutečňoval tři božské ctnosti a vyhýbal se hříchům, které se jim protiví. Víra věří v Boha a odmítá, co je proti ní jako například dobrovolné pochybování, nevěra, blud, odpad od víry a rozkol. Naděje s důvěrou očekává blažené patření na Boha a jeho pomoc a vyhýbá se zoufalství i domýšlivosti. Láska miluje Boha nade všechno. Je tedy třeba odmítat lhostejnost, nevděčnost, vlažnost, omrzelost nebo duchovní netečnost, a nenávist Boha, která se rodí z pýchy.

Co vyžaduje přikázání: „Pánu, svému Bohu se budeš klanět a jen jemu sloužit“ (Mt 4,10)?

To vyžaduje klanět se Bohu jako Pánu všeho, co existuje; vzdávat mu náležitou bohopoctu jednotlivě i společně; vzývat ho projevy chvály, díků a prosby; přinášet mu oběti, především onu duchovní oběť svého života, spojenou s dokonalou obětí Krista; a plnit to, co jsem mu slíbil.

Jakým způsobem osoba uskutečňuje své právo klanět se Bohu v pravdě a svobodě?

Každý člověk má právo a morální povinnost hledat pravdu, zvláště v tom, co se týká Boha a jeho církve, a když ji jednou pozná, (má povinnost) ji přijmout a věrně ji uchovávat tím, že vzdává Bohu ryzí bohopoctu. Zároveň důstojnost lidské osoby vyžaduje, aby v náboženských věcech nikdo nebyl nucen jednat proti svému svědomí, ani aby mu ve spravedlivých mezích veřejného pořádku nebylo bráněno jednat podle něho soukromě nebo veřejně, individuálním nebo hromadným způsobem.

 

5. Co je nám 1. přikázáním zakázáno (KKKC, čl. 445 – 446):

Co zakazuje Bůh, když nařizuje: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne!“ (Ex 20,2)?

Toto přikázání zakazuje:

mnohobožství a modloslužbu, které zbožšťují tvora, moc, peníze, dokonce i ďábla;

pověru, která je úchylkou bohopocty, která se má vzdávat pravému Bohu, a která se vyjadřuje také různými formami zbožštění, magie, čarodějnictví a spiritismu;

volnomyšlenkářství, které se vyjadřuje pokoušením Boha slovy nebo skutky;

zneuctění, které znesvěcuje osoby nebo posvátné věci, především eucharistii;

simonii, která kupuje nebo prodává duchovní skutečnosti;

ateizmus, který odmítá existenci Boha tím, že se často opírá o falešné pojetí lidské nezávislosti;

agnosticismus, který tvrdí, že se nemůže nic vědět o Bohu a který zahrnuje lhostejnost a praktický ateizmus.

Zakazuje Boží přikázání: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho...“ (Ex 20,4) uctívání obrazů?

Ve Starém zákoně toto přikázání zakazuje zobrazovat Boha, který dokonale přesahuje všechno stvořené. Avšak od Vtělení Božího Syna, je křesťanské uctívání obrazů ospravedlněno (srov. 2. Nicejský koncil v roce 787), protože se zakládá na tajemství Božího Syna, který se stal člověkem a v němž se nejvýš dokonalý Bůh stal viditelným. Nejedná se o klanění obrazům, ale vzdává se úcta tomu, koho představují: Kristu Pánu, Panně Marii, andělům a svatým.

 

6. Stará přísloví a nová hesla:

 

Všeho do času, Pán Bůh navěky.

 

VĚŘÍM JENOM BOHU, JINÉMU NEMOHU

MOUDRÝ ČLOVĚK NEVYMĚNÍ, STVOŘITELE ZA STVOŘENÍ.

BŮH JE PÁNEM VŠEHO - I ŽIVOTA MÉHO.

KDYŽ SE KLANÍM TELEVIZI, MOJE VÍRA ZVOLNA MIZÍ.

 

7. Jak o tomto přikázání kázal otec Ladislav Simajchl:

 „Hospodin řekl: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne“ (5 Mojž 5,5-7)
Přijde paní do katolického knihkupectví a chce nějakou vhodnou knihu pro nemocného: „Něco náboženského?“ - ptá se prodavač. - „Nene“ říká paní, „tak zle mu zase není!“
Tahle anekdota dobře vystihuje, že pro mnohé lidi slovo náboženství má zvuk spíš strašlivý než útěšný.
Desatero Božích přikázání také nepatří mezi přitažlivé a radostné texty bible: Míváme pocit, že tyto příkazy a zákazy chtějí omezovat naši svobodu. Ale stačí podívat se blíž na slova desatera, jak jsou zapsána v bibli a poznáme, že ta naše představa je zkomolená.
Izrael dostává Desatero na cestě z Egypta do zaslíbené země. Navzdory mocné egyptské veleříši Hospodin vyvádí houf zubožených otroků na svobodu. Desatero, to je ruka osvoboditele, podaná otrokům. Je to Magna charta - Velká listina - křesťanské svobody. Je to ukazatel, který na různých rozcestích ukazuje správnou cestu. Poslyšte, jakým slavnostním a radostným prohlášením Desatero v bibli začíná:
„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“
Vyhlášení desatera začíná tedy radostným poselstvím o svobodě. Ale - Boží lid je dosud otroctvím ohrožen. Egyptské „hrnce masa“ stále voní na poušti světa. Stále vzbuzují laskominy šťavnaté nabídky hmotných odměn těm, kdo se dají do otrocké služby mocných světa. Prodat svobodu za hrnec masa, to je stálé pokušení, které doprovází člověka na jeho cestě za svobodou svědomí.
I mezi námi se dosud vyskytují modly. I dnes se uctívá „zlaté tele“, peníze, mamon. Je mezi námi Venuše - bohyně nevázané pohlavnosti – jakoby tyto rozkoše tvořily jediný smysl a cíl života. Pohybuje se mezi námi Fortuna, bohyně sázkařů. Najde se mezi námi mnoho bůžků a model. Proto i nám platí strohý příkaz: „Nebudeš mít jiného boha, kromě mne!“ Jakým jen otrokem modly je lakomec! Jakým otrokem je sukničkář! Jaká pouta se lámou tam, kde člověk srdcem pochopí osvobodivý smysl tohoto prostého příkazu.

Jak tedy máme žít podle 1. přikázání?
1. Jde tu o to, abychom před Bohem neuhýbali, ale abychom ho hledali. Abychom o něm přemýšleli a ve svém životě s Bohem počítali a nežili jako praktičtí pohané. Abychom ve všech situacích a událostech hledali Boží otcovskou ruku, která nás chrání, Boží prst, který nám ukazuje smysl a cíl našeho života.
2. Víra v jednoho Boha nás sjednocuje do společenství věřících - do církve. Církev, to je dnešní lid Boží putující pouštěmi dnešního světa z egyptského otroctví do svobody Božího království.
3. Jde tu o to, abychom se naučili žít beze strachu z různých tajemných sil, mocí, strašidel a model. Abychom se nebáli moci hvězd ani moci člověka. Abychom se nebáli o své peníze ani o své hračky a zábavy a potěšení. Kdo se nedrží Boha, stane se otrokem věcí a otrocký život je ve strachu. Kdo se drží Boha, ten každý den přijímá a žije jako Boží dar, ten žije bez otrockého strachu.
4. Jde tu o to, abychom uměli Bohu denně děkovat za vše dobré. V důvěrné, láskyplné a děkovné modlitbě je nejvyšší naplnění prvního přikázání.

Najdou se lidé, kteří říkají: „Já do kostela nechodím - modlit se můžu všude.“ Jenže je tu zkušenost, že kdo přestane chodit do společenství věřících a modlících se lidí v kostele, ten se brzo přestane modlit vůbec.
Najdou se lidé, kteří říkají: „Já se ústy nemodlím. Mou modlitbou je má práce.“ Dobrá věc - konat práci jako modlitbu, s láskou, což o to, jenže nebude dlouho práce modlitbou tomu, kdo se nepomodlí ráno a večer. Copak to je normální, nepozdravit se ráno s domácími, neusmát se na ně, neříct jim slovíčko? Neříci si večer dobrou noc? Tak to dělají ti, co se nemají rádi, ti co spolu nemluví. A kdo má rád Boha Otce - jak může vstávat, jak může lehat bez slovíčka pozdravení? Modlitba je živý projev víry a lásky. Kde modlitba není - jaká víra, jaká láska!

 

(2. část)

„Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, nebo dole na zemi, nebo ve vodách, v podzemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět, ani tomu sloužit. Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující.“ (5 Mojž 5,8-9)
Tento příkaz mají někteří křesťané (pravoslavní, anglikáni, evangelíci…) jako druhé přikázání desatera. U nás, katolíků, zůstalo dozvukem prvního přikázání, ale ve zpovědních zrcadlech po něm nenajdeme ani stopy.
Neuděláš si modlu! Zákaz směroval původně do pohanského světa, kde se stavěly sochy model, kde se věřilo, že božstvo je nejmocněji přítomno tam, kde stojí socha. Ale v zákaze zpodobování nejde jen o sochy model. Je to zákaz zpodobování i samého Hospodina. Každý obraz Boha, který si vytvoří člověk, je omezením Hospodinovy velikosti. Bůh je vždycky větší.
My už víme, že je jeden Bůh. Ale nepraví bohové nejsou tak mrtví, jak se zdá - ani v srdcích věřících lidí. Nepraví bohové byli nejhoršími nepřáteli rodícího se křesťanství, a jsou nejhoršími nepřáteli i křesťanství dnešního.
Ten nejstarší nepravý bůh vznikl z člověkova strachu. Je to bůh magie. Měl mnoho jmen: Baal, Moloch, ale vždy je stejný: je to hrozivá, neurčitá, beztvará moc, kterou si musíš naklonit obřady, obětmi, zaklínáním. Taková víra je pak opravdu opiem lidstva, jak kdysi tvrdil Karel Marx.
Pak jsou tu pohanští přírodní bohové jako Zeus, Dionýsos, Šiva, a mnozí jiní, v nichž začalo svítat tušení o velikosti Stvořitele. V jejich stínu se zrodila moudrost Platonova a Buddhova, ale také bída, ponižování a vykořisťování člověka v indickém kastovnictví.
Typickým znakem magického náboženství je strach. Kristus znovu a znovu vytýká apoštolům: „Malověrní, proč se tolik bojíte?“ (Mk 4,40).
I dnes musíme stále znovu kriticky přezkoumávat nové představy o Bohu. Tam, v našem myšlení, v naší představivosti, vzniká náš obraz, který si o Bohu děláme. Tam začíná to hrozné nebezpečí, že opravdu zbožný člověk bude celý život sloužit bohu, který je jeho modlou, jeho výtvorem.
Musíme se například osvobodit od falešné představy Boha všemohoucího. Ano, tak se modlíme ve vyznání víry, ale všemohoucnost Boží není totožná s představou jakéhosi světového superdiktátora, který svévolně může dělat všechno a je proto za všechno dění na světě odpovědný. Taková hrozná představa o Boží všemohoucnosti je kořenem moderního ateizmu: jak věřit v Boha, který může zabránit zlu a neudělá to?
Ve svém Synu se nám Bůh představil ne jako všemocný Diktátor, který vládne silou, ale jako bezmocné Dítě, které získává láskou. Jako ten, který se v pokušení na poušti výslovně vzdává použití své moci a násilí. Jako ten, který nepoužívá násilí ani na kříži, když ho chtějí zabít.
Musíme se osvobodit i od falešné představy Boha - četníka, mstitele, hlídače, který stále sleduje člověka, aby ho mohl potrestat nemocemi, trápením, smrtí, peklem.

Musíme se osvobodit od představy Boha podobného duchu z Aladinovy lampy. Přivoláš ho modlitbičkou, když ho potřebuješ, aby ti pomohl složit zkoušku, vyhrát spor či válku.
Měli bychom tu ještě mluvit o mnoha falešných představách, např. o podobě Boha sentimentálního, sladkobolně kýčovitého pánbíčka. Měli bychom mluvit o modlách ateistů - neboť modly Státu, Strany, Vlasti, Peněz, Sexu lze uctívat i bez víry v Boha. Náboženství tu nahrazuje ideologie té či oné strany. Naše generace zažila na své kůži hrůzy takové modloslužby.
Nikoho nezachrání před těmito modlami, že se stane ateistou. Kdo nenalezne pravého Boha, zbožští si cokoliv. Kdo se nenaučí modlit, bude vyhledávat snění vyvolané drogou.
Proto je pro nás důležité, jak nám Boha ukazuje Bible, jeho slovo, co nám tedy on sám o sobě vzkazuje. A hlavně to, co o Otci říká jeho Syn. Jedině tak se křesťan může uchránit otroctví modloslužby. Ale všimněme si dobře: Biblické obrazy Boha nás nevedou k poznání Boha, vedou nás k setkání s Ním, ke společenství s živým Bohem.
Bůh bible má tvář Ježíšovu. Představuje se obrazem milujícího. O moci a bezmoci zamilovaného vypovídá nejlépe ona pohádka o mocném králi, kterého poslouchalo množství vojáků, poddaných, sluhů a služebných. Ten král se zamiloval do pastýřky. Jako zamilovaný nemohl použít násilí, aby ho také milovala. K čemu by mu byla moc? Vždyť milovat lze jen ve svobodě. Láska milujícího je zárukou svobody milované.

Tak to platí i mezi Bohem a člověkem. Evangelia nás uvádějí do vesmíru lásky. U každého člověka riskuje Bůh odmítnutí: člověk se může uzavřít Boží lásce. Může kolem sebe stavět pekelné hradby zloby, kterými se uzavírá před vanutím Ducha lásky. A ve světě tolik zla proto, že tolik lidí se Bohu brání, aby skrze ně působil. Proto pláče milující Ježíš nad milovanými Jeruzalémy světa.

Když uvážíme, ke kolika falešným představám může vést mluvení o Bohu, nedivíme se, že velcí světci nabádali, abychom se místo mluvení o Bohu učili raději mlčení před Bohem. Abychom se k Bohu blížili spíš srdcem, zážitkem, než rozumem. A zážitky děláme ne ve vědeckých laboratořích - tam je místo pro pokusy - zážitky děláme ve svém životě. V pohlížení, v nazírání, tehdy, když zažijeme dotek otcovské Boží lásky. Když uvidíme v jeslích či na kříži živého bratra Ježíše. Když se otevřeme vanutí Božímu, hlasu svědomí.

8. Jak své kázání otec Simajchl shrnul:

V prvním přikázání nejde jen o to, abychom nevěřili pověrám, nezapalovali lampičky modlám. Jde i o to, abychom stále opravovali své dětinské a falešné představy o Bohu. A především jde o to, abychom uvěřili v jednoho Boha, Otce lidumilného a žili bez bázně a ve svobodě. Abychom přijali za učitele svého života Ježíše Krista a drželi se jeho slova. Abychom se otevřeli Božímu Duchu a žili pokojně, v pravdě a lásce Božích dětí.

 

9. Co si máme zapamatovat:

Já jsem Pán, tvůj Bůh:

Nemusíš se bát temných sil, osudu. Drž se Boha a budeš svobodný.
Víra v jednoho Boha nás sjednocuje do společenství věřících - do církve.

Věřím v Boha, který miluje člověka.

Bůh je vždy větší, než všechny lidské představy.

 

10.  Práva dětí Božích – čeho se nemusíš bát nebo se k tomu nutit o co se můžeš opřít:

Ty moje dítě: Nemusíš se bát moci hvězd, ani kouzel člověka, ani strašidel, ani osudu.

Já, tvůj Otec, chci být tvým pomocníkem: Drž se mne a budeš svobodný.

Ty moje dítě: Nemusíš si o mně dát nic namlouvat od těch, kdo o mně moc mluví a předstírají, že vědí, jaký jsem.

Já, tvůj Otec, chci být tvým učitelem ve svém Synu: Drž se jeho slova a budeš žít v pravdě.

 

2. promluva - 2. přikázání Boží:

 

1. Jak zní 2. přikázání Boží:

 Nevezmeš jména Božího nadarmo.

 

2. Jak je přesně zapsáno ve 2. knize Mojžíšově:

Nevyslovíš nadarmo jméno Jahva, svého Boha, neboť Jahve neponechá bez trestu toho, kdo nadarmo vysloví jeho jméno.

 

3.  Slovo Boží z Nového Zákona:

Čtení z evangelia sv. Matouše ( 5,33-37)

Dále jste slyšeli, že řečeno bylo otcům: 'Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Hospodinu přísahy své.' Já však vám pravím, abyste nepřísahali vůbec; ani při nebi, protože nebe je trůn Boží; ani při zemi, protože země je podnož jeho nohou; ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože nemůžeš způsobit, aby ti jediný vlas zbělel nebo zčernal. Vaše slovo buď 'ano, ano - ne, ne'; co je nad to, je ze zlého.

 

4. Co od nás požaduje Bůh v 2. přikázání:  (KKKC, čl. 447)

Jak máme mít v úctě svatost Božího jména?

Svaté jméno Boha se ctí tím, že se vzývá, že se velebí, chválí a oslavuje. Je tedy třeba se vyhnout nevhodnému užívání Jména Boha, jako je rouhání, které je svou povahou těžkým hříchem, klení a neplnění slibů vykonaných ve jménu Boha.

 

5. Co je nám 2. přikázáním zakázáno (KKKC, čl. 448 – 449):

Proč je zakázána křivá přísaha?

Protože se člověk dovolává Boha, který je pravda sama, za svědka lži.

„Nepřísahat ani při Stvořiteli, ani při tvoru, leč když je to s pravdou, nutností a úctou“ (sv. Ignác z Loyoly, DC, 38).

Co je to křivá přísaha?

Křivá přísaha je: udělat příslib pod přísahou s úmyslem nedodržet jej, nebo porušit příslib udělaný pod přísahou. Je to těžký hřích proti Bohu, který je vždy věrný svým příslibům.

 

6. Stará přísloví a nová hesla:

 

 Že mu jazyk nezdřevění.

 

JMÉNEM BOŽÍM NEPLÝTVEJ, RADĚJI SE USMÍVEJ

BOŽÍ JMÉNO V ÚCTĚ MĚJ, ROUHÁNÍ SE VYHÝBEJ!
JMÉNO BOŽÍ V ÚCTĚ MÁM, NADARMO JE NEŘÍKÁM!

CHVAL JE HODNÉ BOŽÍ JMÉNO, S ÚCTOU MÁ BÝT VYSLOVENO.

PŘIJMI DOBROU RADU ZADARMO, NEBER JMÉNO BOŽÍ NADARMO

 

7. Jak o tomto přikázání kázal otec Ladislav Simajchl:

 „Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.“ (5 Mojž 5,11)
U starých Izraelitů se zneužitím jména Hospodinova mínily zaklínací praktiky, jaké byly obvyklé u národů kolem nich. Ti se pokoušeli donutit bohy zaklínacími obřady, aby splnili přání lidí. Izraelita měl vědět, že Boha Izraele není třeba zaklínat a uprošovat, protože on sám je vždy pro člověka, je Jahve - Bůh zde přítomný.
Jaký význam má druhé přikázání pro nás dnes? Hřeší proti němu ten, kdo se rouhá.

Rouhání je dosud trestné v Anglii, kde se v soudních zápisech ze Sněmovny lordů dočteme, že to je „pohrdání, urážka, hrubost nebo zesměšňování vůči Bohu, Ježíši Kristu nebo Bibli (…)“, přičemž rozhodující pro rouhačský charakter projevu nebo díla není jejich obsah, ale jak je to podáno, to znamená „v jakém tónu, stylu a duchu“. A je velice zajímavé, že Evropský soud pro lidská práva v soudní při z roku 1996 ve věci Wingrove proti Spojenému království neshledal nesoulad mezi anglickou úpravou trestného činu rouhání a právem na svobodu projevu.

Dále hřeší ten, kdo kleje, tedy v určitém nečekaném nebezpečí bere jméno Boží nadarmo. Klení není, když někdo si omylem pustí vřelou vodu a zařve au na celou umývárnu. I kdyby křičel něco o tom, že do Prahy – je cesta dlouhá, není to klení, i když se tomu tak někdy říká. Kleje ten, kdo při každém překvapení křičí na Pána Boha. Hřeší i ten, kdo nedodrží daný slib daný Pánu Bohu a kdo křivě přísahá. Tak se to učíme v katechismu.
Braní jména Božího, svatých osob a věcí nadarmo děje se často nejen u nevěřících, ale i mezi námi, kteří se považujeme za věřící křesťany; mezi námi, kteří máme jméno Boží oslavovat - viz prosbu Otčenáše: posvěť se jméno tvé.
Jak k tomu mohlo dojít, že lidé - a často i ze starší „věřící“ generace, tak snadno hřeší proti druhému přikázání desatera? Kdysi v dávné minulosti byl zbožný zvyk vyjadřovat trvalý vztah k Bohu častým zbožným vyslovováním jeho jména. Dnes z toho zbyla bezmyšlenkovitá vycpávka, prázdný zvuk: „Ach Bože, jak čas letí!“ - „Ále, Bóže, copak na tom záleží!“ - „No, pozdrav pánbu, tys tomu dal!“ - „Jéžiši, to jsem ráda!“ - „Šmarjájosef, ať nehapáš!“
Co bylo kdysi svědectvím hluboké víry, je dnes bezduchým žvaněním, svědectvím malověrnosti a neúcty k Bohu.
Kdo svou víru chce brát jen trochu doopravdy, ten takhle nemluví. A co si myslet o člověku, který v neděli už cestou z kostela kleje, krucifixuje a himlhergotuje? (Latinské crucifixus je česky ukřižovaný, německé Himmel – Herr – Gott je česky nebesa – Pán – Bůh.) Buď tím chce říct: „Lidi, já sice do kostela jdu, ale neberte to vážně, já jsem ve skutečnosti nevěrec.“ - A to je ošklivé. Nebo tím vyjadřuje: „Lidi, neberte vážně nic, co říkám. Já plácám, co mi slina na jazyk přinese.“ A to je ubohé.
Proto vyzývám vás všechny, co mě nasloucháte: nechme my křesťané už jednou pohanům tohle rouhání a braní jména Božího nadarmo.
Pak je tu ještě druhá podoba zneužívání jména Božího: lehkomyslné slibování a nedodržení, křivá přísaha. V horském kázání po nás Pán Ježíš žádá jednoznačně: Ty, křesťane, ty nepřísahej! Nedělej slavnostní sliby. Tvá řeč ať je ano/ano, ne/ne. Jsi-li věrohodný, pravdivý, pak to stačí.
Všelijaká ta ujišťování: „Na mou čest! Čestné slovo!“ - jsou známkou, že ten člověk zpravidla lže a ví, že ho lidé mají za lháře; a tak se domáhá, aby mu aspoň tentokrát věřili.
Pak je tu třetí podoba zneužití Božího jména - to když někdo příliš rychle svou vůli vydává za vůli Boží. V každém člověku je jakási chuť k poroučení. Dělá nám dobře, když druzí musí tancovat, jak my pískáme. A nejen vladaři vyhlašovali své války a zákony ve jménu Božím, i dnešní panovační lidé rádi své poroučení podkládají vůlí Boží. Ta se ovšem vždy podivuhodně shoduje s tím, co chtějí oni. To je ošklivá podoba braní jména Božího nadarmo ke zneužívání moci. Vždyť Bůh bible, Otec Ježíše Krista, se nestaví na stranu mocných a panujících - diktátorů ve státě či v rodině, ale staví se po bok slabých a utlačovaných. Jak často hřešíme proti druhému přikázání, když se těm nad sebou uctivě klaníme a ty pod sebou panovačně kopeme.
Každý máme nad někým moc, a máme ji používat tak, jak to dělá Bůh: Být věrní i vůči nevěrným. Být laskaví i vůči zlostníkovi. Brát ohled i na bezohledného. Usmívat se i na zamračeného. Být stále ochoten ke smíru. Tak může jednat mocnější jen v síle moci Boží.
Pro nás lidi se Bůh nazval jménem Jahve, což znamená: Jsem ten, který je tu pro vás. Pro nás lidi přijal Boží Syn jméno Ježíš. A i toto jméno je celá věta: Bůh je pomoc. Ano. Ve jménu Božím, s pomocí Boží, můžeme zvládnout vše, - i smrt.
Proto je dobře každý den i každý významnější čin začínat „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“

 

8. Jak své kázání otec Simajchl shrnul:

 Naše víra se projevuje také v tom, jak vyslovujeme Boží jméno. Nemusíme mnohým modlením Boha donucovat, aby nám pomohl. On je vždy při nás. Máme však svým dobrým životem jméno Boží ctít a oslavovat. Dej, Bože, ať žijeme jako tvoji přátelé.

 

9. Co si máme zapamatovat

Nezneužívej jména Hospodinova! Nemluv o něm bez příčiny. Nezdůvodňuj své nápady jeho vůlí ani jeho jménem a nezapomeň, že máme svým dobrým životem Boha oslavovat.

 

10. Práva dětí Božích – čeho se nemusíš bát nebo se k tomu nutit o co se můžeš opřít:

Ty moje dítě: Nemusíš mne mnohým modlením a zbožnými úkony donucovat, abych ti pomohl.

Já, tvůj Otec, jsem tvůj přítel - a jsem s tebou zcela dobrovolně: Drž se mne a budeš žít pokojně.

 

3. promluva - 3. přikázání Boží:

 

1. Jak zní 3. přikázání Boží:

Pomni, abys den sváteční světil.

 

2. Jak je přesně zapsáno ve 2. knize Mojžíšově:

Pomni sobotního dne, abys jej světil. Po šest dnů budeš pracovat a konat veškeré své dílo; ale sedmý den je sobota pro Jahva, tvého Boha. Nebudeš konat žádné dílo ani ty, ani tvůj syn, ani tvá dcera, ani tvůj služebník, ani tvá služka, ani tvá zvířata, ani cizinec, který dlí v tvých branách. Neboť v šesti dnech udělal Jahve nebe, zemi, moře a vše, co je v nich, ale sedmého dne si odpočinul, a proto požehnal Jahve sobotní den a posvětil jej.

 

3.  Slovo Boží z Nového Zákona:

Čtení ze Skutků apoštolských (2,42-47)

Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení. Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí.

 

Čtení z evangelia sv. Marka (2,23-28)

Jednou v sobotu procházel Ježíš obilím a jeho učedníci začali cestou mnout zrní z klasů. Farizeové mu řekli: „Jak to, že dělají v sobotu, co se nesmí!“ Odpověděl jim: „Nikdy jste nečetli, co udělal David, když měl hlad a neměl co jíst, on i ti, kdo byli s ním? Jak za velekněze Abiatara vešel do domu Božího a jedl posvátné chleby, které nesmí jíst nikdo kromě kněží, a dal i těm, kdo ho provázeli?“ A řekl jim: „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou.“

 

4. Co od nás požaduje Bůh v 4. přikázání:  (KKKC, čl. 450 – 452)

Proč Bůh „posvětil den odpočinku a oddělil jej jako svatý“ (Ex 20,11)?

Protože v sobotu se připomíná odpočinek Boha v sedmý den stvoření, ale také osvobození Izraele z egyptského otroctví a Úmluvy, kterou Hospodin uzavřel se svým lidem.

Jak se chová Ježíš vůči sobotě?

Ježíš uznává posvátnost soboty a božskou autoritou podává její opravdové vysvětlení: „Sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu“ (Mk 2,27).

Z jakého důvodu křesťané nahradili sobotu nedělí?

Protože neděle je dnem vzkříšení Krista. Jako „první den týdne“ (Mk 16,2), připomíná první stvoření; jako „osmý den“, který následuje po sobotě, znamená nové stvoření zahájené Kristovým zmrtvýchvstáním. Stala se tak pro křesťany prvním ze všech dní a ze všech svátků: dnem Páně, v kterém On svou Paschou dovršuje duchovní pravdu hebrejské soboty a ohlašuje věčný odpočinek člověka v Bohu.

 

5. Co je nám 3. přikázáním zakázáno (KKKC, čl. 453 – 454):

Jak se světí neděle?

Křesťané světí neděli a jiné zasvěcené svátky především účastí na eucharistické oběti Pána a zdržují se také těch činností, které brání vzdávat úctu Bohu a kalí radost vlastní dnu Páně nebo nezbytné uvolnění mysli a těla. Jsou dovolené jen činnosti spojené s rodinnými potřebami nebo služby užitečné pro společenství, a to jen když nevytvářejí návyky, které by ohrožovaly svěcení neděle, rodinný život a zdraví.

Proč je důležité, aby se neděle občansky uznávala jako sváteční den?

Aby byla všem dána možnost: dostatečně užívat odpočinku a volného času, který jim umožní pěstovat náboženský, rodinný, kulturní a společenský život; mít k dispozici dobu vhodnou k meditaci, uvažování, mlčení a studiu; věnovat se dobrým skutkům zvláště ve prospěch nemocných a starých osob.

 

6. Stará přísloví a nová hesla:

 

Práce neuteče.

V neděli se nedělá, v neděli jdem do kostela.

Svěť svátek a posť se v pátek, nebude tvůj život krátek.

 

V DEN PÁNĚ NECH PRÁCI BÝT, JDI SE RADĚJ POMODLIT.

SVÁTEČNÍ DEN DODRŽUJ, DUŠI SVOJI POSILUJ.

TELEVIZÍ, INTERNETEM, NEPŘIBLÍŽÍŠ BOHA DĚTEM.

TELEVIZE NENÍ OLTÁŘ, KRISTA NENAHRADÍ POLŠTÁŘ!

V NEDĚLI NEPRACUJ, PÁNA BOHA OSLAVUJ, TÍM SVOU DUŠI POSVĚCUJ.

ŠEST DNÍ DĚLÁM TO, CO MOHU, A NEDĚLI NECHÁM BOHU!

KDO V NEDĚLI PRACUJE TEN SI ŽIVOT ZKRACUJE.

KDO SVĚTÍ DEN BOŽÍ, TOHO STRES NESLOŽÍ.

 

7. Jak o tomto přikázání kázal otec Ladislav Simajchl:

Neděle ať je ti dnem Páně

„Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Hospodin požehnal den odpočinku a oddělil jej jako svatý.“ (Ex 20,8.11)
Maminka budí v neděli ráno své dva syny: „Honem vstávejte, abyste nepřišli pozdě do kostela!“ - a pak slyší do kuchyně, jak ten mladší se lituje při oblékání gatí: „Člověče, být katolíkem, to je pořádná dřina. Každou neděli vstávat, nikdy se pořádně nedospat. Já nevím, jestli budu chodit do kostela, až budu velký.“
Myslím, že podobné pokušení se ozve občas v každém z nás: Spát v neděli, dokud se sám neprobudím. Potom pohodlně posedět u sváteční snídaně. Pak si vyjet do přírody bez špatného svědomí, že jsem zameškal kostel.
Mnoho lidí se tomuto pokušení poddává. V kostele je v neděli neuvidíš, jak je rok dlouhý, až je tam přivezou nohama napřed - při jejich funusu. Mají krásné výmluvy - třeba tu, že lidé, co do kostela chodí, nejsou o nic lepší. Že jejich bohoslužbou je jejich práce. Že se mohou stejně pomodlit v přírodě jako v kostele.
A také se ti lidé ptají: Je to dnes vůbec ještě povinné jít v neděli do kostela?
Jenže kdo se ptá po povinnosti, zda musí jít na nedělní mši, u toho není v pořádku sám základ víry. Kdo chce ctít Boha prací, ale ne bohoslužbou, ten ho brzo nebude ctít nijak. Kdo se chce modlit jen v přírodě, ale ne v kostele, ten se brzo přestane modlit vůbec. Kdo jezdí do hor, ale vynechává přitom horu Kalvárii, ten brzo ztratí ze zřetele Cestu, kterou je Ježíš.
Co tedy na té nedělní bohoslužbě v kostele je, že po celý týden dává smysl naší veškeré práci venku?
Staří Izraelité nazývali chrámovou bohoslužbu „radování před Hospodinem“ (Dt 12,12.18). Sobota – hebrejsky šabat - pro ně byla dnem radosti: člověk smí přerušit práci a radovat se ve společenství s lidmi a s Bohem.
V době Ježíšově se tento původní radostný charakter soboty ztrácel za mnoha předpisy zákoníků. Proto se Pán Ježíš postavil proti tomuto formalismu a hlásal původní smysl: sobota je tu pro člověka.
První křesťané dali svátečnímu dni krásný název: dies Dominica - den Páně. Byl to pracovní den, ale to jim nevadilo. Brzy ráno, ještě za tmy se shromažďovali ke slavení a radovali se z toho, že toho dne Pán vstal z hrobu a přemohl smrt, že toho dne sestoupil Duch svatý na apoštoly. Bratrská láska je vedla, aby se scházeli do společenství. Láska k Pánu Ježíši je vedla k naslouchání jeho slovu, ke slavení eucharistie.
Kdyby se jich byl někdo ptal, jestli jsou povinni jít v neděli do kostela, byli by udiveně odpověděli: Kdo tu myslí na povinnost? My bychom bez nedělní bohoslužby ani nemohli žít! Nedělní eucharistie, to je přece nesmírný dar, dar vykupitelské lásky Ježíšovy! Kde jinde bychom získali sílu k dobrému životu pro celý týden, k budování spravedlivějšího světa, než je ten dnešní. Kde jinde bychom prožili radostné vědomí, že nejsme osamělí, že jsme rodina Božích dětí.
Jak je tomu u nás, dnešních křesťanů? Z té prvotní důležitosti zbyl některým jen pocit musu - předpisu. A co se musí, do toho se nechce a hledají se výmluvy. Ale jsou stále takoví, kteří na nedělní bohoslužbu nehledí jako na závažný předpis, ale jako na nezbytnou potřebu svého života, na chvíli radostné pospolitosti.
Rádi se přidružují ke kroužku učedníků, shromážděných kolem Pána a Mistra, aby jim ani slovo neušlo. Vědí, že v liturgii Kristus stále ohlašuje své radostné poselství. Rádi se sdružují s knězem, zástupcem apoštolů kolem eucharistického stolu k Večeři, kterou s námi slaví Kristus.

8. Jak své kázání otec Simajchl shrnul:

Účast na nedělní bohoslužbě byla pro první křesťanskou generaci věc velice důležitá. Bylo to jejich poznávací znamení - legitimace.
I dnes, i mezi námi, jsou křesťané, kteří jdou do kostela ne z musu, ale rádi, kteří své děti učí radostnému slavení neděle, protože vědí, že i dnes platí moudrost našich předků: Jaká je tvá neděle, taková bude i tvá poslední chvíle.

A když pro nemoc nebo pro pracovní povinnost do kostela nemůžou, to se pak aspoň v duchu k farní bohoslužbě připojují, svou oběť kladou v duchu na obětní misku s ostatními, doma si zazpívají mešní píseň a porozjímají nad evangeliem. Anebo si pustí Rádio Prohlas či televizi Noe.

 

9. Co si máme zapamatovat

Neděle ať je ti dnem Páně!
Jaká neděle, taková poslední chvíle.

 

10. Práva dětí Božích – čeho se nemusíš bát nebo se k tomu nutit o co se můžeš opřít:

Ty moje dítě: Nemusíš se uštvat k smrti prací, neustálým strachem, že něco někde zmeškáš. Jednou za týden si můžeš odpočinout a dopřát si čas na mě a svou duši.

Já, tvůj Otec, tě chci povzbudit světlem svého Ducha a posílit Tělem svého Syna. Drž se mne a budeš žít zdravě.

 

4. promluva - 4. přikázání Boží:

 

1. Jak zní 4. přikázání Boží:

Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.

 

2. Jak je přesně zapsáno ve 2. knize Mojžíšově:

Cti otce svého a matku svou, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Jahve, tvůj Bůh.

A v 5. knize Mojžíšově čteme: Cti otce svého a matku svou, jak ti přikázal Jahve, tvůj Bůh, abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Jahve, tvůj Bůh.

 

 

3.  Slovo Boží z Nového Zákona:

Čtení z listu sv. apoštola Pavla Efezským. (6,1-4)

Děti, poslouchejte své rodiče, protože to je spravedlivé před Bohem. 'Cti otce svého i matku svou' je přece jediné přikázání, které má zaslíbení: 'aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi.' Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je v kázni a napomenutích našeho Pána.

 

4. Co od nás požaduje Bůh v 4. přikázání:  (KKKC, čl. 455 – 462)

Co přikazuje čtvrté přikázání?

Přikazuje ctít naše rodiče a vážit si těch, které Bůh k našemu dobru vybavil svou autoritou.

Jaká je povaha rodiny v Božím plánu?

Muž a žena spojení v manželství vytvářejí spolu s dětmi rodinu. Bůh ustanovil rodinu a vybavil ji jejím základním zřízením. Manželství a rodina jsou zaměřeny na dobro manželů a na plození a výchovu dětí. V Kristu se rodina stává domácí církví, protože je společenstvím víry, naděje a lásky.

Jaké místo zaujímá rodina ve společnosti?

Rodina je prvotní buňkou lidské společností a předchází jakékoliv uznání ze strany veřejné autority. Rodinné zásady a hodnoty tvoří základ společenského života. Rodinný život je uvedení do života společnosti.

Jaké povinnosti má společnost vůči rodině?

Společnost má povinnost podporovat a upevňovat manželství a rodinu a také respektovat zásadu subsidiarity: Vyšší má přenechat nižšímu všechno, co on sám –ten níže postavený - může dělat. Veřejná moc musí respektovat, chránit a podporovat pravou povahu manželství a rodiny, veřejnou mravnost, práva rodičů a domácí blahobyt.

Jaké povinnosti mají děti k rodičům?

Děti mají mít ke svým rodičům úctu (synovskou lásku), vděčnost, opravdovou ochotu a poslušnost a tak přispívat také svými dobrými vztahy k bratřím a sestrám k souladu a svatosti celého rodinného života. Kdyby se rodiče ocitli v nouzi, kdyby onemocněli a když zestárnou, musí jim dospělé děti poskytovat hmotnou i morální pomoc.

Jaké povinnosti mají rodiče vůči dětem?

Rodiče, podílející se na božském otcovství, jsou na prvním místě odpovědní za výchovu svých dětí a také jsou pro ně první hlasatelé víry. Mají povinnost milovat a respektovat děti jako osoby i jako Boží děti a postarat se, nakolik je možné, o jejich hmotné a duchovní potřeby tím, že jim pomáhají při volbě školy, povolání a životního stavu. Zvláště mají povinnost vychovat je ke křesťanské víře.

Jak rodiče vychovávají své děti ke křesťanské víře?

Hlavně příkladem, rodinnou modlitbou, katechezí a účastí na církevním životě.

Jsou rodinné svazky úplně nejvyšší hodnotou?

Rodinné svazky, i když jsou důležité, nejsou absolutní, protože prvním povoláním křesťana je následovat Krista a milovat ho: „Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mne hoden“ (Mt 10,37). Rodiče mají s radostí podporovat své děti, aby následovali Ježíše v každém životním stavu, i v zasvěceném životě nebo v kněžské službě.

 

5. Co z tohoto přikázání podle Krátkého katechismu katolické církve vyplývá pro společnost (KKKC, čl. 463 – 465):

Jak má být vykonávána autorita v různých oblastech občanské společnosti?

Má být vykonávána jako služba tím, že respektuje základní lidská práva, správnou stupnici hodnot, zákony, spravedlnost a zásadu subsidiarity, tedy rozdělení moci. Každý při výkonu autority má hledat zájmy společnosti a ne svoje zájmy a má se inspirovat při svých rozhodnutích pravdami o Bohu, člověku a o světě.

Jaké povinnosti mají občané vůči občanským představitelům?

Ti, kdo jsou podřízeni autoritám, mají považovat své představené za zástupce Boha tím, že jim nabídnou poctivou spolupráci, aby veřejný a společenský život dobře fungoval. To zahrnuje lásku a službu vlasti, právo a povinnost volit, odvádění daní podle vlastních možností, obranu země a právo na konstruktivní kritiku.

Kdy nesmí občan poslechnout občanské představitele?

Občan nesmí ve svědomí poslechnout, když zákony občanských představitelů odporují požadavkům mravního řádu: „Je třeba více poslouchat Boha než lidi“ (Sk 5,29).

 

6. Stará přísloví a nová hesla:

 

Kdybys byl synečku poslouchal matičku...

 

CTI OTCE I MATKU SVOU A BUĎ JIM VŽDY OPOROU

SVÉ RODIČE V ÚCTĚ MÁM, OCHOTNĚ JIM POMÁHÁM.

ZA RODIČE VDĚČNÝ JSEM, DÍKY NIM JSEM TO, CO JSEM.

DĚTI NEMÁM PRO SEBE, MÁM JE PŘIVÉST DO NEBE.

 

7. Jak o tomto přikázání kázal otec Ladislav Simajchl:

„Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ (5 Mojž 5,16)
Tři ženy byly u studny pro vodu. Nedaleko odtud seděl na lavičce stařec a naslouchal, jak ženy chválí své syny.
„Můj syn“, chlubila se první, „je tak šikovný, že se mu nikdo nevyrovná...“ - „Můj syn,“ povídá druhá, „zpívá nádherně jako slavík!“ - Třetí žena mlčela. „Proč nepochválíš také svého syna?“ - obrátily se na ni ty dvě. - „Není na něm nic tak výjimečného jako na vašich dětech. Můj syn je docela obyčejný chlapec.“
Ženy naplnily svá vědra a kráčely domů. Stařec šel za nimi. Vědra byla těžká a udřené ruce slabé. Ženy se proto po chvíli zastavily, aby si odpočinuly. Tu se objevili jejich tři synové. První měl tělo jako úhoř a metal jedno salto za druhým. Ženy volaly: „Jak hbitý je to chlapec!“ Druhý zpíval nádherně jako slavík, až byli všichni dojati. Třetí chlapec přiběhl ke své matce, zvedl její vědro a nesl je domů.
Tu se ženy obrátily na starce: „Co říkáš našim synům?“ - „Kde jsou vaši synové?“ zeptal se starý muž udiveně. „Vidím jen jediného syna.“
Právě jsme slyšeli v povídce, co čtvrté přikázání ukládá dětem. Katechizmus přikazoval podrobněji: aby děti své rodiče ctily, milovaly, poslouchaly, a aby jim pomáhaly. Takhle si před svatou zpovědí zpytují svědomí děti a největší důraz přitom bývá kladen na poslušnost.
Generační problém mezi rodiči a dětmi se vidí hlavně v té poslušnosti: „Dokdy vlastně musím poslouchat? Už nejsem malý, už si chci rozhodovat o svých věcech sám!“
Je to snaha chvályhodná - a kde rodiče řeknou: „Jsme pro, nechceme, abys byl celý život jako nedospělé mimino; budeme ti radit a pomáhat, aby ses tomu samostatnému rozhodování co nejdřív naučil,“ - tam jdou problémy s dospívajícími dětmi schůdnou cestou.
Horší je to tam, kde mládež nevidí svou nehotovost a rodiče nevidí, že děti už nejsou malé.
„Náš otec, to je policajt a ne tatínek. Vyslýchá, hlídá, poroučí, pokutuje. Sednout si se mnou, povykládat si se mnou, co bych chtěl a jak to myslím, to u něj neexistuje.
Maminka, ta dělá prima buchty - ale to je tak všechno, čím je užitečná. U té jsem malý Honzíček, kterému se musí říkat, aby se neumazal, aby si vzal čistý kapesník. Nějaká debata s ní možná není - ona holt nikdy nebyla patnáctiletým mužským.
O sestrách - o těch škoda se vůbec zmiňovat. Nemám doma kousek soukromí, kde by nečmuchaly. Jsem sám uprostřed toho, čemu se říká nadneseně: rodina.“
Kdo naučí tohoto chlapce, jak vycházet i s takovými rodiči a sourozenci, kteří mají své nedostatky? Kdo mu poví, že když se nenaučí vedle chyb vidět i jejich dobré stránky - že nebude schopen vycházet nikde a s nikým - ani v zaměstnání, ani v rodině, kterou si založí. V tom je dnešní smysl dodatku 4. přikázání: Cti otce . . . abys byl dlouho (a dobře) živ a dobře se ti vedlo na zemi.

Pamatujte, vy mladí, kteří si hledáte partnera do svého života, že ten, kdo vychází špatně s rodiči nebo sourozenci, by stejně špatně vycházel(a) i s vámi, kdybyste se vzali! Pryč od takové(ho)!
Původně se 4. přikázání nedospělých dětí netýkalo. Byl to příkaz dospělým, aby měli v úctě své staré rodiče a pečovali o ně; aby si jich vážili.
Na pohrdání tímto přikázáním bylo v Izraeli stanoveno vyloučení z izraelského lidu, ba i trest smrti: „Kdo ubližuje otci, vyhání matku, je zavržený syn“ (Př 19,26).
Toto přikázání se rozšiřuje na úctu ke starým lidem vůbec: „Před šedivou hlavou povstaneš a starému člověku prokážeš úctu“ (2. kniha Mojžíšova 19,32). Dnes už stará generace není na mladých závislá existenčně. Mají svou penzi, jsou domovy důchodců, je tu pečovatelská služba. Lékařská péče o staré lidi - geriatrie - se stala zvláštním oborem medicíny. Ve společnosti se starým lidem jemně říká „dříve narození“ a dneska senioři, což doslova znamená starší, takže z nich vlastně děláme ještě větší starce.

Ale to vše starým lidem nedá spokojené a šťastné stáří, když k tomu nedostanou od svých dětí úctu a lásku. Jsou nešťastní, protože na ně mladí nemají čas. Nemohou dožít v domku, který svýma rukama po celý život budovali a zvelebovali, protože svým dětem zavazí a vnukům jsou k smíchu. Sedí sice ve své světničce, ale nikdo nepřijde, aby s nimi zavzpomínal na to, co za celý život prožili. Nikdo jim neřekne slovo ocenění a obdivu za to, co přestáli - za války, po válce, při péči o děti.
Poslouchat své rodiče, to už dospělí samozřejmě nemusí. Mají plné právo žít si po svém, ale vyslechnout rodiče, to mohou a to dělat mají. Chovat se k rodičům s úctou a láskou, to s plnoletostí nekončí, to platí po celý život. A také povinnost pomáhat jim, dosloužit jim, starat se o ně, to také platí po celý život.

(2. část)

Čtvrté přikázání můžeme a dokonce musíme vzít také z druhé strany. Neznamená jen, že děti mají ctít své rodiče, ale že otcové a matky mají být úcty hodní

„Vy, otcové, nepopouzejte své děti k hněvu, nýbrž vychovávejte je v učení a kázni Páně!“ (Ef 6,4)
Aby děti mohly rodiče ctít, musí být rodiče úcty hodní. Aby je mohly milovat, musí být lásky hodní. Aby je mohly poslouchat, musí rodiče umět poroučet a zachovávat si autoritu. Kde děti své rodiče nemilují a neposlouchají, tam to bývá zaviněno i nesprávným chováním rodičů.
Snad ta nejhorší chyba, kterou rodiče při výchově mohou udělat, je, že dětem neumožňují, aby se od mládí učily žít samostatně. „Hlavně musí děcko na slovo poslechnout!“ - říkávají siláčtí tatínci. Jenže takhle si pletou své dítě se psem. U psa je nejdůležitější cíl výcviku, aby na slovo poslechl svého majitele nebo cvičitele. U dítěte je cíl výchovy jiný: dítě se má učit a naučit poslouchat sebe - a poručit sobě, hlídat se samo. Rodiče nebudou vždy svým dětem za zády. A co potom, když si děti neumí poručit samy, když se neumí samy rozhodnout - protože rodiče vždy sami přísně rozhodovali, co je pro děti to nejlepší. Proto nezesměšňujme každý nezralý nápad dětí, ale vysvětlujme, veďme k přemýšlení. Pochvalme každý dobrý nápad. Dovolte vše, co povolit lze, pak vám budou děti věřit, že zákaz je oprávněný.
Vaše dítě nemá vyrůstat k vašemu obrazu, ale k obrazu Božímu. Vy máte dětem pomáhat rozvinout ty dobré vlohy, které do nich Stvořitel vložil - i tenkrát, když to neodpovídá vašim představám.
Kolik mladých charakterů se nerozvinulo proto, že je rodiče nevedli k samostatnosti. Kolik mladých manželství se rozbilo proto, že rodiče chtěli stále určovat a diktovat, co je pro ty mladé nejlepší.
Dospělým dětem mají rodiče radit jen tenkrát, když se jich děti na radu ptají. Rady nevyžádané jsou nežádoucí a proto neprospěšné, byť byly sebelépe míněné. Co u svých dětí zmeškáš na výchově v dětství, to v dospělosti nedoženeš. Vraťme se tedy ještě k tomu dětství.
- Nechtěj udělat z dítěte „nejnej“ ve všem. Chtěj, aby bylo normální, takové, na co má a stačí.
- Nechtěj si za každou cenu vynutit, aby se tvé dítě mělo na světě líp než ty. Dej mu možnost, aby si žilo po svém, ukazuj mu, že duchovní hodnoty jsou víc než majetek.
- Nechtěj je ušetřit každé námahy, každého úsilí, zajistit finančně i společensky. Uč je raději, aby se samo umělo starat o sebe i o tebe.
- Nezanedbej trpělivé a laskavé, ale důrazné vedení charakteru.
- Chraň se panovačného, vojenského uplatňování autority. Ze slabých dětí to udělá lidi ušlápnuté a zakřiknuté, kterým se „nevede dobře na zemi.“ Z opačných povah to udělá lidi útočné a vzpurné, kteří jsou svým přeháněním ve stálém rozporu s okolím, ať jsou kdekoliv.

- Poroučej co nejméně. Ale když už poručíš, musíš dohlédnout na splnění rozkazu a pochválit. Svévolné rozkazování a nepochválení, to přímo provokuje k neposlušnosti.
- Nezmeškej dobu od 4 - 6 let, kdy je duše dítěte tak chtivá poznávání. Kde v tomto věku ponechají dítě jen světu pohádek a večerníčků, a nepovědí mu nic o dobrém Otci v nebesích, o Příteli Ježíši, tam bude tento nedostatek na dětech po celý jejich život patrný.
- Nic nemá děti připravit o to, aby se od rodičů naučily znát Otčenáš, když se jej společně modlí; - znát a chápat desatero, když vidí příklad rodičů, jak je zachovávají.
- Zanic se nepřiprav o pevný základ, na němž může vyrůstat poslušnost - o rodičovskou autoritu založenou na lásce, která dětem důvěřuje a dává jim tak potřebnou svobodu - svobodu k udělání chyby i svobodu k tomu, aby se z ní poučily a mohly ji napravit.
Ovšem i při sebesvědomitější výchově může dojít ke krizím a nezdarům, protože na děti působí kromě rodiny ještě škola, televize, internet, kamarádi, ulice.
Do zpovědního zrcadla patří u čtvrtého přikázání i otázka vztahu k našim nadřízeným, k vrchnosti. Zda je posloucháme, nespravedlivě nekritizujeme. Zda nepodlézáme. Měly by tam patřit i otázky nadřízeným, jak se chovají k těm, které mají pod sebou. Zda jsou spravedliví, zda nezneužívají své moci.
Při pohřbu jednoho kardinála (Josefa Berana) o něm kazatel prohlásil: „Před nikým nepoklonkoval a po nikom nevyžadoval, aby se klaněl jemu.“ - To je pěkné vyjádření, jaký má být vztah mezi podřízeným a nadřízeným.

 

8. Jak své kázání otec Simajchl shrnul:

Nedospělé děti zavazuje čtvrté přikázání, aby své rodiče ctily, milovaly, poslouchaly a aby jim podle svých sil pomáhaly. Dospělé děti už nejsou povinny rodiče poslouchat, zato se mají o to víc rodičům věnovat a s láskou jim dosloužit. Čtvrté přikázání se vztahuje i na vztah člověka k velké lidské rodině - ke společnosti.

V myšlení naší doby bychom to mohli vyjádřit třeba takto: Nemusíš se stále bouřit proti autoritě rodičů a proti kdejaké autoritě.
Vzpoura proti Božím přikázáním zotročuje stejně, jako slepá poslušnost. Uč se žít svobodně, tak, že se v mládí rodičům v lásce podřizuješ a v dospělosti lásku a péči rodičům vracíš.“

 

9. Co si máme zapamatovat

V mládí se lásce a péči rodičů podřizuj, v dospělosti lásku a péči rodičům vracej. Otcové a matky, buďte úcty hodní! Veďte děti odmala k samostatnosti, sebevládě.

Společnost musí někdo řídit, protože svoboda jednoho by pak narážela do svobody druhých.

 

10. Práva dětí Božích – čeho se nemusíš bát nebo se k tomu nutit o co se můžeš opřít:

Ty moje dítě: Věř, je to nakonec únavný život, stále se bouřit proti rodičům, proti učitelům, proti pořádkům života. Stálá vzpoura zotročuje stejně, jako slepá poslušnost. Ty tak žít nemusíš.

Já chci být tvým nebeským Otcem: Drž se mne a budeš žít ve svorné lásce.

 

5. promluva - 5. přikázání Boží:

 

1. Jak zní 5. přikázání Boží:

Nezabiješ.

 

2. Jak je přesně zapsáno ve 2. knize Mojžíšově:

Nezabiješ.

 

3.  Slovo Boží z Nového Zákona:

Čtení z listu sv. apoštola Pavla Římanům (13, 8-10)

Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon. Vždyť přikázání 'nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš' a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: 'Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.' Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona.

 

Čtení z evangelia sv. Matouše (5,21-24)

Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.

 

4. Co od nás požaduje Bůh v 5. přikázání:  (KKKC, čl. 466 – 469)

Proč se má respektovat lidský život?

Protože je posvátný, neboť od počátku zahrnuje stvořitelskou činnost Boha, je a vždycky zůstává ve zvláštním vztahu ke Stvořiteli, svému jedinému cíli. Nikomu tedy není dovoleno přímo ničit nevinnou lidskou bytost, protože to závažně odporuje důstojnosti osoby a svatosti Stvořitele. „Nepřipustíš, aby byl zabit nevinný a spravedlivý“ (Ex 23,7).

Proč oprávněná obrana osob a společnosti není porušením tohoto naprosto jasného přikázání?

Protože oprávněnou obranou se uskutečňuje volba bránit se a zhodnocuje se právo na vlastní život i druhého a ne volba zabíjet. Oprávněná obrana může být také závažnou povinností pro toho, kdo má odpovědnost za život druhého. Vždyť kdo se brání, uskutečňuje právo na život vlastní i život druhého. Obránce však nesmí užít většího násilí, než je nutné.

K čemu slouží trest?

Trest, uložený právoplatnou veřejnou autoritou, má za cíl napravit nepořádek, který napáchala vina, hájit veřejný pořádek a bezpečnost osob, přispět k napravení viníka.

Jaký trest je možno uložit?

Trest musí být přiměřený závažnosti zločinu. Dnes, kdy stát má možnosti potlačovat zločin tak, že viníka učiní neškodným, případy absolutní nutnosti trestu smrti „jsou již velmi vzácné, ne-li prakticky neexistující“ (Evangelium vitae). Jsou-li nekrvavé prostředky dostačující, úřední moc se omezí na tyto prostředky, protože ty lépe odpovídají konkrétním podmínkám obecného dobra, více odpovídají důstojnosti osoby a viníkovi definitivně neodnímají možnost morálně se obrodit.

 

5. Co je nám 5. přikázáním zakázáno (KKKC, čl. 470 – 479,483 - 485):

Co zakazuje páté přikázání?

Páté přikázání zakazuje jako těžce se protivící mravnímu zákonu:

přímou a úmyslnou vraždu člověka, ale i spolupráci na ní;

přímé ukončení těhotenství, chtěné jako cíl nebo prostředek, ale také spolupráci na něm, pod trestem exkomunikace: lidská bytost musí být absolutním způsobem hájena ve své celosti již od svého početí;

přímou eutanázii, kterou se aktivně ukončuje život tělesně postižených osob nebo nemocných nebo umírajících;

sebevraždu i záměrnou spolupráci na ní, neboť to těžce uráží spravedlivou lásku k Bohu, k sobě a k bližnímu. Odpovědnost sebevraha se může zvětšit, dá-li pohoršení, ale mohou ji zmenšit zvláštní psychické potíže nebo těžký strach.

Jaké lékařské postupy jsou dovoleny, když je smrt považována za bezprostřední?

Léčebné postupy, které má mít nemocná osoba, se nesmí oprávněně přerušit. Je oprávněné použití utišujících prostředků, nezaměřených na smrt, a zřeknutí se „terapeutické úpornosti“, to je použití nepřiměřených lékařských postupů bez rozumné naděje na kladný výsledek.

Proč musí společnost chránit každé embryo?

Nezcizitelné právo na život každého lidského jednotlivce, již od jeho početí, je základním prvkem občanské společnosti a jejího zákonodárství. Nedá-li stát svou moc do služby práv všech a zvláště nejslabších, mezi nimi ještě nenarozených, jsou tím ohroženy samy základy právního státu.

Jak se lze vyhnout pohoršení?

Pohoršení, které spočívá v tom, že se druzí přivedou ke konání zla, se lze vyhnout tím, že se respektuje duše i tělo osoby. Uvádí-li se jiní k tomu, aby těžce hřešili, páchá se těžká vina.

Jakou povinnost máme vůči tělu?

Musíme rozumně pečovat o tělesné zdraví, své vlastní i zdraví druhého, přesto se ale vyhýbáme kultu těla a jakémukoliv druhu přehánění. Kromě toho je třeba se vyhýbat užívaní drog, které způsobují velmi těžké následky na zdraví a na lidském životě a také zneužívání jídla alkoholických nápojů, tabáku a léků.

Kdy jsou morálně dovolené vědecké, lékařské nebo psychologické pokusy na osobách nebo skupinách lidí?

Jsou morálně oprávněné, jsou-li ke službě úplnému dobru osoby a společnosti, bez nadměrných rizik pro život a pro tělesnou a psychickou úplnost lidí a jsou-li lidé dostatečně informováni a s pokusy souhlasili.

Jsou dovolené transplantace a darování orgánů před i po smrti?

Transplantace orgánů je morálně přijatelná se souhlasem dárce a bez nadměrných rizik pro něho. Pro ušlechtilý akt darování orgánů po smrti, musí být náležitě zjištěna skutečná smrt dárce.

Jaké zločiny jsou proti lidské osobě?

Jsou to: únosy osob, terorismus, mučení, násilí, přímá sterilizace. Amputace, tělesné ochuzení nějaké osoby je morálně dovolené pouze pro nezbytné léčebné účely téže osoby.

Jak je třeba pečovat o umírající?

Umírající mají právo důstojně prožívat své poslední okamžiky pozemského života, především podporováni modlitbou a svátostmi, které připravují na setkání s živým Bohem.

A jak se má zacházet s těly zesnulých?

S těly zesnulých se má zacházet s úctou a láskou. Jejich zpopelnění je dovoleno, je-li prováděno bez zpochybňování víry ve vzkříšení těl.

Kdy je morálně dovoleno užít vojenskou moc? (čl. 483)

Užití vojenské moci je morálně ospravedlnitelné, jsou-li zároveň přítomny následující podmínky: jistota trvalé a těžké způsobené škody; neúčinnost jakéhokoliv jiného pokojného řešení; oprávněné možnosti úspěchu; vyloučení horších následků, vezme-li se v úvahu současná síla ničivých prostředků.

Kdo má v případě hrozby války přísně vyhodnotit takové podmínky?

To je věcí moudrého posouzení vládních představitelů, kteří mají také právo uložit občanům povinnost národní obrany, při zachování osobního práva na odmítnutí z důvodů svědomí, které je třeba uskutečnit jiným druhem služby lidskému společenství.

Co požaduje mravní zákon za války?

Mravní zákon platí stále, i za války. Vyžaduje, aby se jednalo lidsky s nebojujícími, s raněnými vojáky a vězni. Akce záměrně odporující právu národů a dispozicím, které je ukládá, jsou zločiny, které nemůže omluvit slepá poslušnost. Musí se odsoudit masové ničení, vyhlazování národa nebo národnosti, což jsou velmi těžké hříchy: je mravní povinnost odporovat rozkazům toho, kdo je nařídil.

 

6. Stará přísloví a nová hesla:

 

Každý chce žít.  

 

VYŽEŇ Z MYSLI ZLOST A HNĚV, BOŽÍ LÁSKU DRUHÝM ZJEV.

LÁSKA DUŠI ROZVÍJÍ, SOBECTVÍ JI ZABÍJÍ.

NESMÍM PĚSTÍ SKOLIT BRATRA, ANI NA NĚJ HLEDĚT Z PATRA.

 

7. Jak o tomto přikázání kázal otec Ladislav Simajchl:

„Nemstěte se sami, miláčkové, ale ponechte to Božímu soudu. Nenech se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.“ (Řím 12,19.21)
Po čtvrtém přikázání následují tři, vyjádřené jedním slovem: Nezabiješ! Nezcizoložíš! Nepokradeš!
Všechna tři přikázání ochraňují základní hodnoty člověka: život, rodinu, domov (majetek). Ke každému přikázání od 5. až do 10. bychom mohli přidat dovětek ze čtvrtého: „abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.“
Vraťme se k pátému: „Nezabiješ!“ - Žádné přikázání nevypadá samozřejmější. Uznávají je spolu se sedmým – „Nepokradeš!“ - i ti, kteří ostatní příkazy desatera odmítají: Nikdo nesmí násilně sáhnout na mne a na můj majetek!
Z přípravy na první svatou zpověď známe, že proti pátému přikázání hřeší nejen ten, kdo někoho zabije, ale i kdo druhého bije, kdo se na bližního zlobí, kdo si škodí na zdraví, kdo kazí malé děti a kdo trápí zvířata.
Bůh bere lidský život v ochranu: Kainové nesmějí zabíjet Ábely. Ani jednotlivě, ani hromadně. Válčení, vražda, sebevražda, je proti Boží vůli. Válčení je proti duchu evangelia: „Kdo po meči sahá, ten mečem zhyne.“
Myslíš si možná: To je marné proti válce mluvit. Mocichtiví politici a ctižádostiví generálové stejně vždy znovu války vyvolají. Svět bez válek, to je neuskutečnitelný sen, to je utopie! - Ale copak se nepovažovalo za utopii, když chtěli odstranit upalování čarodějnic, souboje, otroctví? - A vidíte! - Tyhle sny se už lidstvu splnily. Proč ne i ten o světě bez válek. Blahoslavení tvůrci pokoje – říká Pán Ježíš - budou nazýváni dětmi Božími.
Proto páté přikázání zakazuje i nenávist. Jen tenkrát se podaří mocným rozdmýchat válku, když zasejí dost nenávisti do srdcí lidí. Když lidem namluví, že proti druhým je nutno bojovat, protože jsou to nepřátelé. Třídní, rasoví, političtí a kdovíjací ještě. Že je nutno polepšit je násilím nebo zlikvidovat, zabít.
Polepšovat můžeme a máme - ba musíme, - ale každý nejprve sebe sama. Nejprve mír na tom kousíčku světa, kterým je tvé srdce - tuto akci pro mír můžeme začít každý sám u sebe - a bude pro pokoj ve světě něco konkrétně uděláno.
Vidíte, bratří, my křesťané nejsme utopisté. Nejdeme za mír bojovat - to je pěkně nesmyslné heslo - my ho v sobě a kolem sebe vytváříme. My odmítáme hrát hru na vojáky, kteří mají jít hrdinsky umírat. My chceme a máme hrdinsky žít. Spory ať řeší diplomaté, od toho tu jsou.
Kdosi moudrý napsal: „Existují vlastně jen dva světové názory: Světový názor lásky a světový názor nenávisti. A nenávist, to je hlad lidojeda.“
Kdo bližního nenávidí - je lidojed. Není to výrok trochu přehnaný? Vůbec ne. Pán Ježíš to řekl ještě tvrději: „Kdo svého bližního nenávidí, ten je vrah!“ - Tak to tedy je. Každý, kdo doma třeba pokojně pojídá nudle s mákem, ale pěstuje v sobě nenávist k bližnímu - ten je už lidožrout, ten je vrah. Proč? Bez nenávisti by nebyly vraždy, teroristi, nebyly by války. Nenávist je podhoubí všeho zla. Kdo lidi vychovává k nenávisti, ať z jakéhokoli důvodu, to je pravý válečný štváč, to je zločinec proti míru. A nic to na věci nemění, jestli přitom na plnou hubu vyvolává: už nikdy válku! Dramatický zápas v srdci člověka mezi láskou a nenávistí, mezi životem a smrtí, si musí každý člověk vybojovat osobně a pro sebe. To je jediné bojiště, na které má člověk právo vstoupit.
Aby člověk ten zápas dokázal vyhrát, přišel mu na pomoc Ježíš Kristus. Ten páté přikázání zostřil. Kromě zabíjení zakazuje i nenávist: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Nezabiješ! Kdo zabije, propadne soudu. Ale já vám říkám: Každý, kdo se na bratra hněvá, propadne soudu.“ (Mt 5,21-22)
Zde se hněváním nemíní chvilkové rozčilení, rozzlobení na bližního. To může být někdy docela oprávněné. Pán Ježíš se také tak rozzlobil. Zde měli překladatelé bible dát správně slovo nenávist. Ta vede k odstranění druhého, ta je počátkem cesty k zabíjení. Smýšlení biblického Kaina, který nenávidí svého bratra, se stále znovu pokouší opanovat lidské srdce, i to mé a tvé. Musíme si dávat na sebe pozor.

(2. část)

Bůh bere v ochranu i život každého jednotlivého človíčka, každé dítě - i dosud nenarozené, každého starce, který už nemůže pracovat. Ba Bůh bere v ochranu každého člověka i před ním samým. Zakazuje sebevraždu, sáhnutí si na život v náhlém návalu deprese. Zakazuje i škodění si na zdraví špatnou životosprávou, přejídáním, kouřením, pitím, tabletami, nerozumným sportováním. Sem patří i hříchy těch, kdo pěstují potraviny pomocí jedů, přestože vědí, že tím ohrožují zdraví lidí - i malých dětí.
Patří sem i ti, kdo zabíjejí dětské duše tím, že jim dávají pohoršení svým špatným příkladem, - tím, že je při výchově nevedou k dobru, k lásce, k Bohu. O těchto Herodesích, vrazích dětských duší, vyslovil Ježíš strašlivý soud: „Takovým by bylo lépe uvázat na krk mlýnský kámen a utopit je. Takovým by bylo lépe, kdyby se byli nenarodili.“ - Proč? Kdo špatně vychovává nebo vůbec nevychovává děti, ten má spoluvinu na všem, co ten zkažený potom napáchá. Všechny ty nářky na delikty mladistvých - to má někdo na svědomí! Někdo je tomu buď naučil, nebo zabránil, aby ti mladí byli vychováni v duchu Božího desatera, aby jejich svědomí bylo rozvíjeno v duchu Ježíšova evangelia.
Píšou se dojemné články o ochraně přírody, o bratru stromu. Je to tak dobře, opravdu je potřeba chránit přírodu před znečištěním, strom před zadušením. Ale kdo se stará, že je tu i bratr člověk! Kdo myslí na to, jestli mladé lidské stromky nehynou v blátě. Jestli se z nich nestávají duševní zakrslíci se zkamenělým srdcem.
Vidíme kolem sebe dost zřetelně, že tam, kde není při výchově vštěpováno náboženství, tam odumírá i lidská kultura, to, co se nazývá západní vzdělanost - protože ta vyrostla z živné půdy náboženství. Pochopí to všichni, co odpovídají za mládež, dřív než bude pozdě?
Bratr člověk. Tenhle pojem „vynalezl“ Pán Ježíš. Máme tu co dělat s ústřední myšlenkou jeho evangelia. Bůh je tvůj Otec, proto člověk je tvůj bratr, - to jsou dvě osy, na nichž spočívá naše křesťanská existence. Vše ostatní se z toho dá odvodit.
S tímto požadavkem narazil už Pán Ježíš - hned u svých současníků. Ale Ježíš na tom trval: Jahve ze Sinaje, Bůh hromů a blesků - je tvůj Otec. Každý Samaritán, každý pohan, každý špinavý cizák je tvůj bratr. I nepřítel je tvůj bratr a máš ho milovat.
Jak to dělat? Když je někdo hodný, když z jeho tváře září Boží dobrota a láska, pak to jde snadno. Ale co když je zlý, když mu z tváře blýská zloba, zrada, darebnost, co potom? Koho nemůžeme milovat, toho můžeme alespoň litovat - ten má právo na náš soucit, na naši starost o jeho osud. Marnotratný syn je také syn, zlý bratr je také bratr.

Když si tedy při večerní modlitbě zpytuješ svědomí - a doufám, že to děláme všichni, - jaképak křesťanství bez denní modlitby, - když si tedy večer zpytuješ svědomí, nestačí se ujistit: nikoho jsem dnes nezabil, nikomu jsem vědomě neublížil. To je málo! Ptej se: Udělal jsem někomu radost? Odpustil jsem, když mi někdo ublížil? Nevykládal jsem si hned ve zlém, co bylo jen nerozvážné slovo, co někdo udělal spíš z hlouposti a nešikovnosti, než z nenávisti? Nenechal jsem se odradit uzavřenou tváří dřív, než jsem si ověřil, jestli je to z tvrdosti srdce a nebo ze zkamenělých slzí a bolavých zážitků?
Přidal jsem si své polínko, když někdo někoho kritizoval? Vzpomínám na starého pána, který se nachomýtl mezi takové kritiky, a říkával s úsměvem: „Viďte, kdyby tak všichni lidé byli tak dobří jako my, co tu jsme, máme být - to by bylo na světě krásně!“

Jsou i jiní lidé. Také byl pokřtěný ten chlapík, který rád prohlašoval: „Odpustit druhému? Ale jo, to já odpustím, když mi někdo něco udělá. Ale napřed mu zpřerážím kosti!“
Bratří, není to snadné, milovat vždy přítele - natož potom politovat nepřítele. Kdyby se ti někdy zdálo, že nedokážeš odpustit tomu, kdo ti moc a surově ublížil, pak si vezmi bibli a čti si tam evangelium o marnotratném synovi. Slovo za slovem, pomalu, s myšlenkou, že ten marnotratný syn jsi ty!
A pak si začni říkat Otčenáš - až po ta slova ...odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme. Tam se zastav a opakuj si to znovu, třikrát, sedmkrát, sedmasedmdesátkrát, až pod tímto hojivým balzámem tvé srdce změkne. Až budeš mít zase srdce lidské a křesťanské.

8. Jak své kázání otec Simajchl shrnul:

Bůh je Bohem živých a ne mrtvých. Chce, abychom žili ve zdravém prostředí, chce, abychom žili ve vzájemné lásce, tím, že si navzájem sloužíme a pomáháme, že si viny odpouštíme a že pevně věříme v život, který ani smrtí nekončí.

Můžeme si tedy smysl pátého přikázání shrnout jako Boží výzvu: „Já, tvůj Pán a Bůh, ti přikazuji: Nebudeš zabíjet! Nebudeš jednat s druhými jako s konkurenty, které musíš nenávidět, které musíš předstihnout, které musíš „vyřídit“, zlikvidovat.

Tak jednají ti, co se bojí, zbabělci. Ty se nemusíš bát - já, Všemohoucí, chci být tvým ochráncem. Pomáhej raději bližnímu žít, místo abys ho hubil. Můžeš s ním žít v míru a v pokoji! Raději chtěj sloužit životu, než smrti!“

9. Co si máme zapamatovat

Nebudeš zabíjet!
Největší válečný štváč je ten, kdo učí lidi nenávidět.

Bratr strom a bratr člověk. Koho nemůžeme milovat, toho můžeme alespoň litovat.

Slunce ať nezapadne nad vaším hněvem.

 

10. Práva dětí Božích – čeho se nemusíš bát nebo se k tomu nutit o co se můžeš opřít:

Ty moje dítě: Nemusíš jednat s druhými jako s konkurenty, které je nutno pracovně předstihnout, osobně vyřídit, aby tě nepředstihli oni.

Já, tvůj Otec, chci být tvým ochráncem: Drž se mne a budeš žít beze strachu z druhých a těšit se z toho, že všichni jste jedna rodina mých dětí.

 

6. promluva - 6. a 9. přikázání Boží:

 

 

1. Jak zní 6. a 9. přikázání Boží:

Nesesmilníš. Nepožádáš manželky bližního svého.

 

2. Jak jsou přesně zapsána ve 2. knize Mojžíšově:

Nezcizoložíš.

Nebudeš dychtit po ženě svého bližního.

 

3.  Slovo Boží z Nového Zákona:

Čtení z 1. listu sv. apoštola Pavla Korintským (6, 9-11)

Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království? Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení, ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít účast v Božím království. A to jste někteří byli. Dali jste se však obmýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše Krista a Duchem našeho Boha.

 

Čtení z evangelia sv. Matouše (5,27-30)

Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Nezcizoložíš.' Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden ze tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla. A jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe aby zahynul jeden ze tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla.

 

4. Co od nás požaduje Bůh v 6. a 9. přikázání:  (KKKC, čl. 487 – 491, 527)  

Jaký úkol má lidská osoba vůči vlastní pohlavní totožnosti? (čl. 487)

Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, mající stejnou osobní důstojnost a vepsal do nich povolání lásky a společenství. Je věcí každého přijmout vlastní pohlavní totožnost tím, že uzná její důležitost, zvláštnost a doplňkovost.

Co to je čistota? (čl. 488)

Čistota je kladné začlenění pohlavnosti do osoby. Pohlavnost se stává opravdu lidská, když je spravedlivě začleněna ve vztahu mezi osobami. Čistota je mravní ctnost, Boží dar, milost a plod Ducha.

Co zahrnuje ctnost čistoty? (čl. 489)

Ta zahrnuje získání sebeovládání, jako výraz lidské svobody zaměřené a darování sebe sama. K tomu je nutná celistvá a trvalá výchova, která se postupně provádí v údobích růstu.

Jaké prostředky napomáhají žit čistotu? (čl. 490)

Je k dispozici mnoho prostředků: Boží milost, pomoc svátostí, modlitba, sebepoznání, provádění askeze přizpůsobené různým situacím, cvičení v mravních ctnostech a zvláště ctnosti umírněnosti, která se zaměřuje na to, aby rozum vedl vášně.

Jakým způsobem jsou všichni povoláni žít čistotu? (čl. 491)

Všichni podle vzoru Kristovy čistoty jsou povoláni vést čistý život podle svého životního stavu: jedni, žijí-li v zasvěceném panenství nebo celibátu, se vynikajícím způsobem oddávají Bohu s nerozděleným srdcem; jiní, jsou-li ženatí nebo vdané, uskutečňují manželskou čistotu, nejsou-li ženatí nebo vdané tím, že žijí čistotu ve zdrženlivosti.

Co požaduje deváté přikázání? (čl. 527)

Deváté přikázaní požaduje přemáhat tělesnou žádostivost v myšlenkách i touhách Boj proti takové žádostivosti prochází očišťováním srdce a uskutečňováním ctnosti umírněnosti.

 

5. Co je nám 6. a 9. přikázáními zakázáno (KKKC, čl. 492 – 502, 528 - 530):

Které jsou hlavní hříchy proti čistotě? (čl. 492)

Jsou to hříchy těžce odporující čistotě: každý podle povahy svého objektu: cizoložství, masturbace, smilstvo, pornografie, prostituce, znásilnění, homosexuální činy. Tyto hříchy jsou výrazem neřesti chlípnosti. Jsou-li spáchány na nezletilých, jsou ještě těžším útokem proti jejich tělesné a mravní celistvosti.

Proč šesté přikázání, ačkoliv říká „nezcizoložíš“, zakazuje všechny hříchy proti čistotě? (čl. 493)

Ačkoliv v biblickém textu Desatera stojí „nezcizoložíš“ (Ex 20,14), tradice církve se řídí celkově mravním učením Starého a Nového zákona a šesté přikázání pro ni zahrnuje všechny hříchy proti čistotě.

Jaké úkoly mají občanské autority vůči čistotě? (čl. 494)

Ty musí, protože mají povinnost podporovat respektování důstojnosti osoby, přispívat k vytváření prostředí příznivého čistotě také tím, že náležitými zákony zabrání šíření shora uvedených velkých urážek čistoty, především aby chránili nezletilé a slabší.

Jaká jsou dobra manželské lásky, k níž je zaměřena pohlavnost? (čl. 495)

Dobra manželská lásky, která je pro pokřtěné posvěcena svátostí manželství jsou jednota, věrnost, nerozlučnost a otevřenost k plodnosti.

Jaký význam má manželský úkon? (čl. 496)

Manželský úkon má dvojí význam: spojující (vzájemné darování se manželů) a plodivý (otevřenost k předávání života). Nikdo nesmí přerušit nerozdělitelné spojení, které Bůh chtěl mezi oběma významy manželského úkonu tím, že by vyloučil jeden nebo druhý.

Kdy je regulování porodnosti morální? (čl. 497)

Regulování porodnosti, které je jednou ze složek odpovědného otcovství a mateřství, je objektivně shodné s mravností, když je manželé provádějí bez vnějšího donucování, ne ze sobectví, nýbrž z vážných důvodů a metodami odpovídajícími objektivním měřítkům mravnosti a to periodickou zdrženlivostí a využitím neplodných období.

Jaké jsou nemorální prostředky pro regulování porodnosti? (čl. 498)

Je vnitřně špatný každý čin – jako např. sterilizace nebo antikoncepce – který před manželským úkonem nebo při jeho provádění nebo při rozvoji jeho přirozených následků zamýšlí jako cíl nebo prostředek zabránit oplodnění.

Proč je nemravná inseminace i umělé oplodnění? (čl. 499)

Jsou nemravné, protože oddělují plození od úkonu, kterým se manželé sobě vzájemně dávají a tak nastolují vládu techniky nad počátkem a určením lidské osoby. Nadto inseminace a heterologické oplození sahající k technikám, které zahrnují osobu mimo manželskou dvojici porušují právo dítěte narodit se z otce a matky, které zná, spojené mezi sebou v manželství a mající výlučné právo stát se rodiči pouze jeden skrze druhého.

Jak je třeba se dívat na dítě? (čl. 500)

Dítě je Božím darem, největším darem manželství. Neexistuje právo mít děti („dítě za každou cenu“). Existuje však právo dítěte, aby bylo plodem manželského úkonu jeho rodičů a také právo, aby bylo respektováno jako osoba od chvíle početí.

Co mohou dělat manželé, když nemají děti? (čl. 501)

Když jim nebyl udělen dar dítěte, mohou manželé, když už vyčerpali oprávněné zásahy lékařství, projevit svou velkodušnost převzetím cizího dítěte do péče nebo jeho adoptováním, anebo mohou vykonávat významné služby ve prospěch bližního. Uskutečňují tak cennou duchovní plodnost.

Co uráží důstojnost manželství? (čl. 502)

Je to: cizoložství, rozvod, mnohoženství, incest (krvesmilstvo), volná „láska“ (soužití, konkubinát), pohlavní styk před manželstvím nebo mimo ně.

Co zakazuje deváté přikázání? (čl. 528)

Deváté přikázání zakazuje zabývat se myšlenkami a touhami, které se týkají skutků zakázaných šestým přikázáním.

Jak se dosáhne čistota srdce? (čl. 529)

Pokřtěný s Boží milostí a tím že bojuje pro nezřízeným náklonnostem, dosáhne čistoty srdce prostřednictvím ctnosti a daru čistoty, čistým úmyslem, průzračností vnějšího i vnitřního pohledu, ukázněností citů a představivosti a modlitbou.

Jaké jsou požadavky čistoty? (čl. 530)

Čistota vyžaduje stud, který chrání intimitu osob a vyjadřuje jemnost čistoty, usměrňuje pohledy a gesta v souladu s důstojností osob a s jejich sdílením. Osvobozuje od rozšířeného erotismu a udržuje člověka daleko ode všeho, co rozdmychává chorobnou zvědavost. Vyžaduje také očištění společenského prostředí, skrze stálý boj proti nevázaným mravům, založeným na mylném pojmu lidské svobody.

 

6. Stará přísloví a nová hesla:

 

Sprostý jako dlaždič.

Čistému vše čisté.

Žijí na hromádce.

Žijí na psí knížku.

 

CO KAŽDÉMU NEJVÍC SLUŠÍ, JE MÍT KRÁSNOU ČISTOU DUŠI!

PROTI ĎÁBLU MOCNÁ ZBRAŇ - ČISTOTU SI V SOBĚ CHRAŇ

NEPOŠPIŇ TO, CO JE ČISTÉ, KDYŽ SI PŘEJEŠ ŽÍTI ŠŤASTNĚ.

BOJUJ PROTI POKUŠENÍ, NECHTĚJ TO, CO TVOJE NENÍ

 

7. Jak o těchto přikázáních kázal otec Ladislav Simajchl:

Šesté přikázání zní v češtině středověce a nesrozumitelně: Nesesmilníš! Ani slovo „cizoložství“ nevešlo do hovorové češtiny. Zato tím víc se používá slovo „rozvod“.
Nedopustíš se cizoložství! Nesmíš rozbít své manželství! Tenhle příkaz připadal příliš tvrdý už Izraelitům. Ti zavazovali k manželské věrnosti pod trestem smrti ženy, chtěli tak chránit legitimitu svých dětí, rodokmenů, ale muži se manželskou věrností vázaní necítili. Pán Ježíš jim vytýká, že jen pro zatvrzelost jejich srdce jim Mojžíš dovolil zapudit svou manželku. Ženě cizoložnici Pán Ježíš sice zachránil život, ale nenechal ji ani v nejmenším na pochybách, že to, co dělala, byl hřích: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!“ (Jan 8,11)
I dnes naráží na odpor radikální požadavek, který zavazuje k manželské věrnosti oba partnery, ba podle počtu rozvodů se zdá, že dnes naráží více než kdy v minulosti. -“Manželství na doživotí! - To zní jako kriminál na doživotí!?“ - říkají mnozí z dnešní generace. „Církev je v předpisech o pohlavním životě vůbec moc staromódní. Církev by měla toto přikázání změnit, zmodernizovat…“, říkají. Jenže zákony Boží církev měnit nemůže - a příkaz: „Co Bůh spojil, to člověk nerozlučuj,“ - to zákon Boží je.
A tak zůstává a provždy zůstane základním smyslem šestého přikázání ochrana manželství před rozvratem, který má kořen v osobní neukázněnosti. Vždy bude platit, že věrné manželství patří do Božího řádu a cizoložství je jeho porušením, hříchem.
Používáme-li pro šesté přikázání biblického výrazu „nezcizoložíš“, - který zavazuje manžele, neznamená to, že svobodným je dána úplná volnost v pohlavním životě. Nestydaté mluvení a chování je hříchem proti lásce. Ale o těchto hříších se káže a jsou v povědomí lidí dost, zatímco manželská nevěra se někdy ani mezi věřícími nepovažuje za opravdový hřích. Stala se romantickým přečinem, o kterém se píší zajímavé knihy a povídky, zpívají šlágry, točí filmy a televizní seriály, vypravují anekdoty jako by to byly právě jen pikantní legrácky a nic víc.
Ale tragédie rozvodových řízení, děti bez tatínka, dokládají, že to žádná legrace není.
V manželské věrnosti se podle biblického smyslu má zobrazovat Boží láska a věrnost. Slovo „cizoložný“ se ve Starém zákoně užívá často i v přeneseném smyslu. Označuje se tím nevěrné chování izraelského lidu vůči Hospodinu.
A tak navzdory všem pochybovačům hlásá šesté Boží přikázání i dnešnímu člověku, že trvalé manželské lásky schopen opravdu je. Že je možné vytvořit si na celý život pěkné manželství a teplé hnízdo domova pro děti. Že je možné stavět vzájemný vztah muže a ženy ne na romantické zamilovanosti, na citu, ale na spolehnutí, důvěře, věrnosti, na partnerství v dobrém i zlém. Že je možné po každém rozladění či nedorozumění začít znovu. Že to jde...
Proč se to tedy tak mnohým nepodaří?
Nikdo si po svatbě neřekne: „Teď začnu rozbíjet naše manželství!“ Začne to nenápadně: nedostatkem trpělivosti, nedostatkem snášenlivosti, nedostatkem ochoty odpustit a smířit se.
Začne to uraženým mlčením, pokračuje lhostejností a končí nenávistí. Začne to tím, že jeden zapomene, že manželé jsou dva horolezci uvázaní na jednom laně, aby se mohli vzájemně zajišťovat, podržet toho, který uklouzne. Zřítí-li se jeden, zřítí se do propasti oba.
Jak se tomu bránit? Co dělat?
Aby se manželství takhle nerozbilo, je třeba tisíce malých drobných pozorností, které je udržují naživu. Je třeba je střežit, aby se v něm žádný partner necítil vězněm, střeženým na každém kroku. Aby se v něm oba cítili svobodní. Aby mohli mít své osobní drobné koníčky a záliby. Aby měli jeden pro druhého čas - i pro intimní chvilky a něžnosti. Aby od sebe neutíkali - on ke své práci, ona ke svým dětem. Aby si navzájem uměli stále znovu odpouštět, vždy znovu společně začínat.
Musíme mít stále na paměti Ježíšova slova: „Kdo z vás je bez hříchu, hoď první kamenem.“ (Jan 8,7) Copak je tu někdo, kdo se proti 6. přikázání neprovinil aspoň v mysli? Komu nenapadlo, že by bylo lépe kdyby mohl prásknout doma dveřmi a hledat nového partnera?
Když si tohle uvědomíme, nebudeme se tak pohoršovat nad těmi, kteří manželské soužití nezvládli, kteří ztroskotali a rozvedli se. Budeme s nimi mít soucit, jako s lidmi, kterým se stalo neštěstí. Budeme hledat, jak těm trosečníkům pomoci, místo abychom je vylučovali z našeho farního i sousedského společenství. A to i v případě, že se pokusí pro sebe a pro děti založit náhradní manželství občanským sňatkem.
Manželská věrnost, to není jen nerozvést se, zdržet se nevěry. Věrnost je víc: je to naplnění soužití manželskou láskou.
Tuto lásku živí a udržují i projevy něhy, erotiky, tělesného vzájemného odevzdání. Proto má manželské tělesné soužití svůj mravní smysl i tehdy, když manželé nepomýšlejí na další děti. Jde tu o prohlubování manželské lásky, soudržnosti, věrnosti - a to není malý cíl.
Mluví se dnes často o potřebě sexuální výchovy a poučování mládeže. Prostředí rodiny je k tomu vhodnější než prostředí školní třídy. Jenže v mnoha rodinách vládne nezdravě stydlivé ovzduší, takže se děti od rodičů vůbec nedoví, jaký je kladný smysl v projevech něžnosti, a jak různý smysl se dává slovu „láska“. Že láska není především uspokojování sebe, ale odhodlání sloužit druhému, převzetí zodpovědnosti za druhého. Že úplné tělesné spojení a uspokojení - označované technických slovem „sex“, což je hezky česky „pohlavní styk“ - je vyjádřením úplného vzájemného odevzdání v lásce, jednoty společenství dvou lidí, převzetí zodpovědnosti za sebe navzájem a spolu za třetího, za dítě, které z té lásky může vzejít. Že tohle proto nemůže být záležitost chvilková - že to je vazba na celý život - a proto patří až do manželství. „Stáváš se navždy odpovědným za to, cos k sobě připoutal“, říká Exupéry.

(2. část)

Deváté přikázání „Nebudeš dychtit po ženě svého bližního!“, - jak to vyjadřuje ve 2. Mojžíšově knize (20,17b) nový překlad bible, - je zostřením všeobecného zákazu cizoložství. Zakazuje i ohrozit cizí manželství. A to je záležitost velmi důležitá: Nech na pokoji vdanou ženu, ženatého muže, neohrožuj cizí rodinu! Kde dva jsou spojeni slibem, slavnou závaznou přísahou před Bohem, tam nikdo nemá právo tento svazek ohrožovat. I pouhá žárlivost, tvé vzplanutí, může v druhém ohrozit jeho vazbu na partnera. Proto ten přísný zákaz už i žádostivé myšlenky na ženatého, vdanou.
Všichni jsme spoluzodpovědní za to, aby manželství lidí kolem nás byla dobrá, aby měla příležitost stát se vydařeným obrazem Boží lásky. Manželský svazek je postaven pod Boží ochranu a ani chtivý pohled jej nemá ohrozit. Je to v podstatě to, co v péči o tělesné zdraví nazýváme prevencí - předcházení chorobám, zabraňování, aby choroby nevznikly. Když člověk rázně odmítne už první chtivý nápad, pak nedojde ani k situacím manželských trojúhelníků a nevěr, které vedou k rozbití rodin, domovů pro manžele a děti.
Deváté přikázání bychom mohli vyjádřit také slovy: Lidé nejsou žádné hračky! Co z toho plyne?
Ve zpovědních zrcadlech bývá řeč o nečistých myšlenkách a o prodlévání v nečistých představách.
Ale napřed si připomeňme, že sama erotická touha v člověku není hned něco nečistého, nemravného, hříšného, něco proti Boží vůli. Bůh člověka stvořil mužem a ženou. Je to jeho dílo, že manžel touží po manželce, snoubenec po nevěstě, zamilovaný po dívce svého srdce. Je to v Božím řádu, že každý normální muž vidí hezkou ženu jako hezkou, milou ženu považuje za milou, žádoucí ženu vnímá jako žádoucí. Na tom ještě není nic hříšného. Ale je v Božím řádu i to, aby všichni muži světa sebepřítažlivější provdanou ženu nechali na pokoji. Aby ji přáli jejímu manželovi, protože je už částí jeho bytosti, protože je jeho polovičkou, možná i lepší polovičkou. Totéž platí samozřejmě i opačně pro vztah žen k mužům.
Snad bude vhodné, vrátit se na tomto místě ještě k látce šestého přikázání; k otázce tak zvané volné lásky, pohlavní promiskuity a předmanželského pohlavního styku.
Jak prokázaly v poslední době četné průzkumy, velké procento mladých lidí má za sebou sexuální zkušenosti už před manželstvím. Někteří i velmi četné. Jak by ne, když jim kdekdo říkal, že kněží jim to zakazují z nepřejícnosti. Že je to tak přirozené uspokojení tělesných potřeb, jako jídlo a pití. Že mládí má právo se vybouřit.
Teprve v současné době si i mladí lidé začínají pomalu uvědomovat, že kdo začne sexuální styk a věrnou lásku od sebe oddělovat, ten ji olupuje o její největší lidskou hodnotu a krásu.
Není to dobré ani pro možnost dobrého průběhu budoucího manželství, když se známost začíná tam; kde by měla končit a vrcholit, když dojde k tělesnému spojení bez spojení duší. Není to dobré, když se manželství uzavírá bez dobré rozvahy a přípravy, ne v klidu a radosti, ale ve zděšení z nechtěného dítěte.
Mládenci v tomto bývají výbojnější z pochopitelných důvodů - oni otěhotnět nemohou a proto si riskantnost svého počínání tolik neuvědomují. Chovají se proto jako mlsní chlapečkové, kteří vykusují z buchty napřed náplň a prázdnou buchtu pak odhodí.
Děvčata by zde měla být rázná: „Nejsem buchta k vykousnutí. Nejsem hračka pro kdekoho. Máš-li mě rád, budeš si mně šetřit, abych se vdávala zdravá a schopná dát ti děti, na které by ses těšil. A pilulky jsou pro mladou dívku velmi škodlivé a násilné ukončení nechtěného těhotenství je pohroma pro tělo i duši. I já, dívka moderní doby, mám právo očekávat od chlapce, aby mě měl opravdu rád, aby se ke mně choval rytířsky a něžně.“

8. Jak své kázání otec Simajchl shrnul:

„Nemáš zapotřebí, aby ses před sňatkem vybouřil nečistými představami a vtipkováním, sebeukájením nebo zneužíváním jiných ke svému ukájení. Nesnižuj lásku na pouhý pohlavní styk, partnera na hračku. Nepřipravuj se karikaturami nezralé lásky o radost z lásky pravé. Miluj v manželství krásně a věrně.“
A deváté přikázání - z pohledu dětí: Proti devátému přikázání Božího řádu hřeší:
- kdo chce odloudit rodině tatínka nebo maminku. A z pohledu nás, dospělých:
Hřeší každý i každá, kdo se svévolně pokouší narušit svazek života i druhé rodiny, způsobit trápení dětí, celých rodin. Hřeší, kdo zneužívá ženu jako svou hračku tím, že svádí k pohlavnímu styku před sňatkem.

 

9. Co si máme zapamatovat

„Stáváš se navždy odpovědným za to, cos k sobě připoutal.“ (Exupéry - Malý princ) Opravdová láska umí čekat. Ženy nejsou hračky!

 

10. Práva dětí Božích – čeho se nemusíš bát nebo se k tomu nutit o co se můžeš opřít:

Ty moje dítě: Nemáš zapotřebí, aby ses karikaturami nezralé a příživnické lásky připravil o radost z lásky pravé.

Nemusíš zatěžovat svůj život dychtěním po kradené lásce, která působí rozvraty.
Já, tvůj Otec, chci být dárcem tvého štěstí: Drž se mne a naučíš se milovat krásně a věrně. Já, tvůj Bůh, vám oběma dávám lásku ryzí: Držte se mne oba a poznáte ji a prožijete ji.

 

7. promluva - 7. a 10. přikázání Boží:

 

1. Jak zní 7 a 10. přikázání Boží:

Nepokradeš. Aniž požádáš statku jeho.

 

2. Jak jsou přesně zapsána ve 2. knize Mojžíšově:

Nepokradeš.

Nebudeš dychtit po domu svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho služebníkovi, ani po jeho služce, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, po ničem z toho, co patří tvému bližnímu.

Podle 5. knihy Mojžíšovy: Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, nebudeš toužit po domě svého bližního, ani po jeho poli, ani po jeho služebníkovi ani po jeho služce, ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu

 

3.  Slovo Boží z Nového Zákona:

Čtení z 1. listu sv. apoštola Pavla Timotejovi (6,6-10)

Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství. Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím. Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby, Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení.

 

4. Co od nás požaduje Bůh v 7. a 10. přikázání:  (KKKC, čl. 503 – 507, 531 - 533)

Co vyhlašuje sedmé přikázání?

Vyhlašuje určení, všeobecné rozdělení, soukromé vlastnění osob a respektování jejich majetku a celistvosti stvoření. Církev také nachází v tomto přikázání základy svého sociálního učení, které zahrnuje správné jednání v hospodářské činnosti a ve společenském a politickém životě, právo na lidskou práci i povinnost, spravedlnost a solidaritu mezi národy, lásku k chudým.

Za jakých podmínek existuje právo na soukromé vlastnictví?

Právo na soukromé vlastnictví za předpokladu, že byl získán nebo přijat spravedlivým způsobem a když zůstává první všeobecné určení jmění k uspokojení základních potřeb všech lidí.

Jaký je cíl soukromého vlastnictví?

Cílem soukromého vlastnictví je zaručit svobodu a důstojnost osob tím, že jim pomáhá ukojit základní osobní potřeby těch, za které někdo má odpovědnost, a také jiných, kteří žijí v nouzi.

Co předpisuje sedmé přikázání?

Sedmé přikázání předpisuje uznávat majetek druhých uplatňováním spravedlnosti a lásky, umírněnosti a solidarity. Zvláště vyžaduje: uznávat učiněné sliby a uzavřené smlouvy; napravit spáchanou křivdu a navrátit neprávem nabytý majetek; uznávat celistvost stvoření rozumným a umírněným užíváním nerostných, rostlinných a živočišných zdrojů, které jsou ve světě, se zvláštní pozorností vůči druhům, které jsou ohroženy vyhlazením.

Jak se má člověk chovat ke zvířatům?

Člověk se má chovat laskavě ke zvířatům jako k Božím tvorům tím, že se vyhne jak přehnané lásce k nim tak bezohledného využívání, především k vědeckým pokusům, konaným za rozumnými hranicemi a s neužitečným utrpením pro zvířata samotná.

Co vyžaduje a co zakazuje desáté přikázání? (čl. 531)

Toto přikázání, které doplňuje předešlé, vyžaduje vnitřní postoj uznávání majetku druhého a zakazuje lakomství a bezuzdnou žádostivost majetku druhého a závist, která spočívá ve smutku, který zakouší člověk před majetkem druhého a nezřízené touze zmocnit se jej.

Co žádá Ježíš, když vyžaduje chudobu srdce? (čl. 532)

Od svých učedníků Ježíš požaduje, aby mu dávali přednost přede všemi a před vším. Nelpění na bohatství – podle ducha evangelijní chudoby – a odevzdanost do Boží prozřetelnosti, která nás zbavuje obav ze zítřka, připravuji blahoslavenství „chudých v duchu, neboť jejich je nebeské království“ (Mt 5,3).

Jaká je největší touha člověka? (čl. 533)

Největší touha člověka je vidět Boha. Tak volá celé jeho bytí: „Chci vidět Boha!“ Člověk uskuteční své opravdové a plné štěstí v patření a blaženosti toho, který ho stvořil z lásky a přitahuje ho k sobě do nekonečné Lásky. „Kdo vidí Boha, dosáhl všechna dobra, která lze pojmout“ (sv. Řehoř z Nyssy).

 

5. Co je nám 7. a 10. přikázáním zakázáno a co je to sociální učení církve (KKKC, čl. 508 – 520):

Co zakazuje sedmé přikázání? (čl. 508)

Sedmé přikázání zakazuje především krádež, která je přisvojením si majetku druhého proti rozumné vůli vlastníka. Dochází k tomu také placením nespravedlivé mzdy; spekulováním s hodnotou jmění kvůli zisku na úkor druhých; falšováním šeků nebo faktur. Zakazuje kromě toho páchat daňové nebo obchodní podvody, vědomě poškozovat soukromé nebo veřejné vlastnictví. Zakazuje lichvářství, korupci, soukromé zneužívání společenského jmění, zaviněně špatně provedené práce a mrhání.

Jaký je obsah sociálního učení církve? (čl. 509)

Sociální učení církve, jako organický rozvoj pravd evangelia o důstojnosti lidské osoby a o jeho sociální dimenzi, obsahuje zásady pro uvažování, formuluje měřítka pro úsudek, poskytuje normy a směrnice pro akci.

Kdy církev zasahuje v sociální věci? (čl. 510)

Církev zasahuje tím, že dává mravní úsudek v ekonomických nebo sociálních otázkách, když to vyžadují základní práva osoby společné dobro nebo spása duší.

Jaký má probíhat společenský a hospodářský život? (čl. 511)

Má probíhat podle vlastních metod v rámci mravního řádu ke službě člověku v jeho celistvosti a celého lidského společenství při respektování sociální spravedlnosti. Má mít člověka za autora, střed a cíl.

Co se staví proti sociálnímu učení církve? (čl. 512)

Proti sociálnímu učení církve se staví hospodářské a společenské systémy, které obětují základní práva osob nebo které dělají ze zisku výlučné pravidlo či svůj poslední cíl. Kvůli tomu církev odmítá ideologie, v moderní době spojené s „komunismem“ nebo s ateistickými a totalitními formami „socialismu“. Kromě toho ve skutečnosti odmítá „kapitalismus“, individualismus a úplnou nadřazenost trhu nad lidskou prací.

Jaký význam má práce pro člověka? (čl. 513)

Práce je pro člověka je povinnost i právo, skrze kterou spolupracuje s Bohem stvořitelem. Vždyť pracuje-li člověk s nasazením a odborností uskutečňuje možnosti vepsané do své přirozenosti, oslavuje dary Stvořitele a přijaté schopnosti, živí sebe i příslušníky své rodiny, slouží lidskému společenství. Kromě toho práce může být s Boží pomocí prostředkem posvěcení a spolupráce s Kristem na spáse ostatních.

Na jaký druh práce má právo každá osoba? (čl. 514)

Přístup k jisté a čestné práci musí být otevřen všem bez nespravedlivé diskriminace při uznání práva každého na svobodnou hospodářskou iniciativu a na slušný plat.

Jakou odpovědnost má stát ohledně práce? (čl. 515)

Úkolem státu je podporovat zaměstnanost, zaručovat svobody jednotlivců a vlastnictví, dbát na pevnou měnu a účinné veřejné služby; bdít nad uplatňováním lidských práv v hospodářské oblasti. Podle poměrů má společnost pomáhat občanům najít práci.

Jaké povinnosti mají odpovědní vedoucí podniků? (čl. 516)

Odpovědní vedoucí podniků mají hospodářskou a ekologickou odpovědnost za své jednání. Musí brát v úvahu dobro osob a ne pouze zvyšování zisků, i když ty jsou nutné pro zajištění investic, budoucnosti podniků, zaměstnanost a dobrý chod ekonomického života.

Jaké povinnosti mají dělníci? (čl. 517)

Musí svědomitě, odborně a oddaně konat svou práci, a snažit se řešit případné spory dialogem. Sáhnout k nenásilné stávce je mravně oprávněné, když se jeví jako nezbytný nástroj, vzhledem k přiměřenému prospěchu a když se bere v úvahu společné dobro.

Jak se uskutečňuje spravedlnost a solidarita mezi národy? (čl. 518)

Na mezinárodní úrovni musí všechny národy a instituce pracovat v solidaritě a subsidiaritě, s cílem odstranit nebo aspoň zmenšit bídu, nerovnost zdrojů a hospodářských prostředků, ekonomických a sociálních křivd, vykořisťování osob, hromadění dluhů chudých zemí, zvrácených mechanismů, které brání v rozvoji méně rozvinutým zemím.

Jakým způsobem se křesťané podílejí na politickém a společenském životě? (čl. 519)

Laičtí věřící přímo zasahují do politického a sociálního života tím, že oživují křesťanským duchem časné skutečnosti a jako ryzí svědkové evangelia a tvůrcové pokoje a spravedlnosti, spolupracují se všemi.

K čemu nabádá láska k chudým? (čl. 520)

Láska k chudým vychází z Ježíšova blahoslavenství, jeho příkladu a jeho stálé pozornosti k chudým. Ježíš řekl: „Cokoliv jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40). Láska k chudým se uskutečňuje nasazením proti hmotné chudobě a také proti četným druhům kulturní, mravní a náboženské chudoby. Skutky milosrdenství, duchovní i tělesné, četné dobročinné instituce vzniklé během staletí, jsou konkrétním svědectvím přednostní lásky k chudým, která vyznačuje Ježíšovy učedníky.

 

6. Stará přísloví a nová hesla:

 

Kradené není požehnané.

Závist užírá.

 

MÁM TU VÝZVU K ZAMYŠLENÍ: NEBER TO, CO TVOJE NENÍ

VŠE ZA SOUSEDOVÝM PLOTEM, NEZNÁRODNÍM ANI OKEM!

 

7. Jak o těchto přikázáních kázal otec Ladislav Simajchl:

„Kdo kradl, ať už nekrade, ale raději ať pracuje a vydělává vlastníma rukama majetek, aby měl z čeho rozdávat tomu, kdo má nouzi.“ (Ef 4,28)
Jako všechna přikázání druhé desky desatera, je i sedmé „Nepokradeš!“ uplatněním hlavního přikázání o lásce k bližnímu.
V katechezi před prvním sv. přijímáním jsme si vštěpovali, že proti sedmému přikázání hřeší, kdo krade nebo loupí, kdo někoho ošidí, kdo něco najde a nechá si to, kdo něco cizího poškodí. Jak to platí pro dospělé?
V řeči dnešních lidí jako by to platilo jinak:
„Z cizího krev neteče.“
„Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu.“
„Šikovný se živí kradením, chytrý obchodováním a hlupák prací.“
A tak jsme to pro samou chytrost a šikovnost dopracovali tak daleko, že musíme pořád hlídat kufr, když někam jedeme. Že se bojíme nechat stát auto na ulici. Že vymýšlíme stále bezpečnější zámky u dveří a pevnější mříže na okna.
Bůh vede člověka k jiné chytrosti: Neber, co ti nepatří. Nenič, cos sám nevytvořil. Chraň majetek bližního stejně pečlivé, jako chráníš svůj.
Sedmé přikázání hájí právní jistotu člověka proti svévoli silnějšího a to je věc nemalá. Ježíšův Nový zákon je prohloubil: nezůstává u pouhého nekradení - míří k darování v lásce, jak to chápe svatý Pavel: „Pracuj, abys měl z čeho obdarovat nuzného.“ (Ef 4,28)
Lid Starého zákona absolutní vlastnické právo neznal: všechny věci patří Bohu, člověku jsou jen propůjčeny. Pán Ježíš mluví ve stejném smyslu v podobenství o hřivnách - talentech. Ve svých řečech znovu a znovu varuje před otročením majetku: „Neshromažďujte si poklady na zemi, kde je kazí mol a rez... „ (Mt 6,19) - „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům... Bohu i mamonu.“ (Mt 6,25) - „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a vše ostatní bude vám přidáno.“ (Mt 6,26.34)
Dnes vede nesprávný vztah k majetku buď k přeceňování a hromadění, nebo k podceňování a rušení soukromého majetku.
Postoj bible je v rovnováze uprostřed: „Bože, neprosím tě ani o chudobu ani o bohatství. Prosím tě o to, co k životu potřebuji“ - čteme v knize Přísloví (30,8-9).
Jestli se z člověka stane poctivec nebo zloděj, to se rozhoduje už v raném dětství. Když se doma děcku trpí drobné krádeže, - když je větší klučina pochválen za to, že donesl domů něco, co šikovně „otočil“ v samoobsluze nebo v dílně, - když stále slyší, že i „ti nahoře“ se obohacují na úkor lidu, - co jiného z něho může vyrůst, než zloděj. Vyprávějí se legendy o Jánošíkovi, Robinu Hoodovi a dalších, že to byli hrdinové, kteří bohatým brali a chudým rozdávali. Jsou to však báje. Skutečný Jánošík bral hodně, ale nikomu nic nedal, jen pár prstýnků holkám ze své rodné obce. Takovéhle báje přivedly do kriminálu už mnohé mladistvé „Jánošíky“, kteří také došli k názoru, že mají právo si vzít, co jim - chudým - ti majetní po dobrém sami nedávají.
Základem poctivosti křesťana i občana je správný postoj k majetku. Není to tak, že něco mít, vlastnit, je už zločin, který se má trestat tím, že se to majiteli sebere. Zločinný, zlý, je majetek nespravedlivý, nakradený, našizený na druhých. Člověk potřebuje vlastnit, něco mít. Teprve, když má víc, než potřebuje k udržení prosté existence, teprve potom si může s potěšením zařizovat byt, pořídit slušný oblek, jít do společnosti, zkrátka žít kulturně - jako člověk.
Ježíšovo „běda boháčům“ se někdy vykládá tak, že Pán Ježíš zavrhl všechny lidi, co mají majetek. Tak to není. Pán Ježíš se s majetnými lidmi stýkal, přátelil. Bohatý muž mu směl připravit hrob. Jeho přáteli byli nejen chudí, ale i bohatí, kteří si tím bohatstvím - štědrým pomáháním - činili přátele v nebi. Ježíšovo běda patřilo boháčům utlačovatelům, vykořisťovatelům, jejichž srdce zatvrdlo a oko osleplo pro nouzi bližního. Ovšem je nepochybné, že sympatie našeho Pána patřily především těm chudým, malým, zneužívaným a vykořisťovaným.
Náš Pán nežádá od každého člověka, aby rozdal vše, co má a zůstal chudý jako svatý František z Assisi. To je cesta dobrovolníků. Ale náš Pán žádá od každého bez výjimky chudobu duchovní - vědomí, že jsme jen správci, ne vlastníky toho, co máme. Že budeme skládat účty z toho, jak jsme majetku užívali. Že štěstí není v hromadění, braní, ale v srdci otevřeném pro nouzi bližního. Že štěstí není v utrácení a rozhazování, ale v dobrém hospodaření.

(2. část)

„Nebudeš toužit po domě svého bližního, ani po jeho poli, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“ (5 Mojž 5,21)
Tak zní v bibli desáté přikázání, ve kterém Bůh bere pod svou ochranu to, co patří bližnímu.
Za hřích se tu vyhlašuje žádostivost cizího, závist a chamtivost, v nichž je kořen mnohých zlých činů. Ale to zlo není až ve zlých činech. Už sama závist otravuje život. Závistivec vidí u souseda nové auto - a už kope zlostně do svého „starého křápu“. Závistivec uvidí někde nový nábytek - a už si doma připadá jako ve zbořenisku, práskne dveřmi a jde do hospody. Závistivec vidí venku hezkou ženu, hodné děti - a už si doma vylévá žluč na své rodině, která nemá zdání, proč.
Jistě jste si všimli, jak právě závistivci mívají plno řečí o spravedlnosti: Ten má větší plat a to není spravedlivé! Ten má lepší místo - a to není spravedlivé! A nejde mu ani o to, aby vydělal víc, jde mu hlavně o to, aby ten druhý nevydělal. Spravedlnost chce, aby pro každého bylo dost, ta je velkorysá. Závist je malicherná a nepřejícná. Všichni ostatní mají být chudí, oškliví, nešťastní - to je ideál správného světa podle srdce závistivce.
Závist je sestrou chamtivosti. Závist nepřeje druhému, chamtivost přeje všechno jen sobě.
Teď už chápete, jaká je to škoda, když se desáté přikázání někdy vymazávalo z povědomí tím, že se jakoby jen přilepilo k sedmému. Před občanským zákonem nezodpovídáš za to, co si myslíš - jen za to, co povíš, uděláš navenek. Boží prst však ukazuje k samým kořenům zla. Kdo v sobě zlou žádostivost, závist, chamtivost nosí, tam je jen otázkou času a příležitosti, kdy se to provalí navenek.
Je to podobné jako s rakovinou. Napřed se nákaza usadí uvnitř v těle. Když ji tělo včas nezlikviduje, tak roste a bují. Až nakonec se chorobný nádor provalí navenek. Rozdíl je v tom, že o nákaze své duše člověk ví, může tu zlou žádostivost odmítnout, může se jí zbavit hned v počátcích. Proto Boží hlas tak energicky přikazuje: Nebuď závistivý, nebuď žádostivý cizího, zanech intrikánství.
Kde se tyhle zlé nápady a pokušení v člověku vlastně berou? Po kterých předcích - Adamech - jsme ty zlé sklony v sobě podědili? Zbytečné by bylo ohlížet se vyčítavě do minulosti - lépe je hlídat si dobře přítomnost. Ty zlé nápady, žádostivosti, pokušení - ty ještě nejsou hříšné, pokud se s nimi neztotožníš, pokud je rázně odmítneš. Je třeba prokouknout jejich špatnost a hned postavit proti zlé představě ideál kladný, správný, dobrý. A ještě víc: Nejlepší ochranou proti závisti je být štědrý. Učit se radosti z dávání. Poznávat, jak pravdivé je rčení, že darovaná radost je dvojí radost.
Není to snadné, být štědrý k druhým místo k sobě. Výkladní skříně, reklama v televizi, to vše jsou pasti nalíčené na člověka. Kdo se nechá nachytat, pro toho se věci stávají modlou.
Modla. O tomhle slovu jsme už mluvili - hned na začátku, v prvním přikázání. Okruh desatera Božích přikázání se tak uzavírá: v desátém jsme zase na prahu prvního. Modla je to, co se staví na místo, které patří Bohu. Komu se modlou stávají věci, majetek, tam už není místa pro hlubší smysl života, pro lidské a mravní ideály, pro které by stálo za to žít.
Právem tedy vyhlašuje desáté přikázání za hřích už žádostivou myšlenku, protože ta vytlačuje z člověkova srdce myšlenku na Boha. Kdo se nechá vláčet životem svými žádostmi, stane se štvancem, otrokem model. Opravdu otrokem, protože svoboda je jen tam, kde Pánem lidského srdce je Bůh.
A k čemu nás desáté přikázání vede kladně, jak nás osvobozuje? Jednak k pěstování tužeb dobrých, ty mají svůj význam pro činorodost člověka.
A za druhé k cvičení v sebevládě a askezi. Původní význam řeckého slova askezis je cvičení těla ke sportovním výkonům, ale je to i cvičení ducha k lidskosti a ctnosti.
Už pro dítě je důležité cvičit se v askezi. Je třeba, aby zažilo omezení a obtíže. Aby zažilo, že nemůže dostat všechno, co chce. Musí to být dobře vysvětlené a zdůvodněné - a v tom je ta potíž. Často je pohodlnější dítěti vyhovět, než s ním hovořit a vysvětlovat, že se má rozdělit o čokoládu, protože se o svou radost máme sdílet.
Zlé žádostivosti byly známy jako hlavní hříchy: pyšný slavomam, lakota, dychtivost po cizoložství, závist, chamtivost, hněvivost, lenost. Jsou to všechny projevy nezkrocených tužeb. Zdá se, že v tom výčtu schází žárlivost. Ale ta je souhrnem toho nejhoršího z hlavních hříchů dohromady.

8. Jak své kázání otec Simajchl shrnul:

Modleme se o to, třeba tak, jak to učíval jeden moudrý kněz: „Milý Bože, učiň svět lepším - a začni s tím u mne. Abych pochopil, že není chytré pachtit se za nečestným obohacováním, za okrádáním bližního nebo státu. Že to pro zloděje a podvodníka dopadne vždy stejně: co získá na majetku, ztratí na klidné mysli a sebeúctě. Že ty chceš, abychom žili spokojeně a bezpečně. Že větší radost je dávat, než brát.“

A desáté přikázání berme jako ukazatel k životu lidsky důstojnému a svobodnému: „Já, tvůj Bůh, ti dávám dost dobrých darů. Nemusíš druhým závidět a tak se zbavovat radosti z toho, co máš. Nemusíš se chamtivě pachtit do úmoru, abys měl vše, co uvidíš. Radost z dávání, ze štědrosti, je větší než radost z braní. Drž se mých přikázání a budeš žít spokojeně.“

 

9. Co si máme zapamatovat

Nebudeš krást! Větší radost je dávat, než brát!

Nebuď závistivý ani chamtivý. Přej a bude ti přáno.

10. Práva dětí Božích – čeho se nemusíš bát nebo se k tomu nutit o co se můžeš opřít:

Ty moje dítě: Nemusíš se pachtit za nečestným obohacováním. Ať okrádáš bližního nebo stát, dopadne to vždy stejně: co získáš na majetku, ztratíš na klidné mysli.

Nemusíš se užírat závistí druhým. Zbavil by ses tak radosti z vlastního.

Já, tvůj Otec, chci být tvým živitelem: Drž se mne a poznáš, že větší radost je dávat, než brát. Já, tvůj Bůh, ti dávám dobré dary: Drž se mne a naučíš se žít spokojeně.

 

8. promluva - 8. přikázání Boží:

 

1. Jak zní 8. přikázání Boží:

Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.

 

2. Jak je přesně zapsáno ve 2. knize Mojžíšově:

Nevydáš lživé svědectví proti svému bližnímu.

 

3.  Slovo Boží z Nového Zákona:

Čtení z evangelia sv. Matouše (27,11-14)

A Ježíš byl postaven před vladaře. Vladař mu položil otázku: „Ty jsi král Židů?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám to říkáš.“ Na žaloby velekněží a starších nic neodpovídal. Tu mu řekl Pilát: „Neslyšíš, co všechno proti tobě svědčí?“ On mu však neodpověděl ani na jedinou věc, takže se vladař velice divil.

 

4. Co od nás požaduje Bůh v 8. přikázání:  (KKKC, čl. 521 – 522, 524)

Jakou povinnost má člověk k pravdě?

Každá osoba je povolána k upřímnosti a opravdovosti v jednání a v řeči. Každý má povinnost hledat pravdu a přijmout ji tím, že uspořádá celý svůj život podle požadavků pravdy. V Ježíši Kristu se Boží pravda zjevila úplně: on je Pravda. Kdo ho následuje, žije v Duchu pravdy, varuje se licoměrnosti, předstírání a pokrytectví.

Jak se vydává svědectví pravdě?

Křesťan musí vydávat svědectví evangelijní pravdě, ve všech oblastech své veřejné i soukromé činnosti, také, je-li nutné, obětí svého života. Mučednictví je svrchované svědectví vydané pravdě víry.

Co žádá osmé přikázání? (čl. 524)

Osmé přikázání vyžaduje respektování pravdy doprovázené rozlišováním lásky: v komunikaci a informaci: ty musí hodnotit osobní a společné dobro, obranu soukromého života, nebezpečí pohoršení; respektováním profesionálních tajemství, které je třeba vždy dodržet kromě toho, jsou-li závažné a přiměřené důvody. Tak se stejně požaduje respektování důvěrných sdělení pod pečetí tajemství.

 

5. Co je nám 8. přikázáním zakázáno (KKKC, čl. 523, 525, 526):

Co zakazuje osmé přikázání?

Osmé přikázání zakazuje:

falešné svědectví, křivou přísahu, lež, jejíž závažnost se měří pravdou, kterou pokřivuje, podle okolností, podle úmyslů lháře, podle škod způsobených obětem;

neuvážený úsudek, pomluvu, nactiutrhání, které zmenšují nebo ničí dobrou pověst a čest, na kterou má právo každá osoba;

lichotky, pochlebování, zdvořilůstky, především zaměřené na těžké hříchy nebo na dosažení nedovolených výhod.

Spáchané provinění proti pravdě vyžaduje napravení, jestliže druhým způsobilo škodu.

Jak se mají užívat sdělovací prostředky?

Mediální informace má být ve službě společného dobra a ve svém obsahu musí být pravdivá, a úplná při zachování spravedlnosti a lásky. Musí se kromě toho vyjadřovat čestným a vhodným způsobem tím, že úzkostlivě dodržuje mravní zákony, práva a důstojnost člověka.

Je vztah mezi pravdou a krásou a posvátným uměním?

Pravda je sama sebou krásná. Zahrnuje v sobě jas duchovní krásy. Existuje mnoho výrazových způsobů pravdy, zvláště v uměleckých dílech. Jsou plodem talentu, daného Bohem a lidského úsilí. Posvátné umění, aby bylo pravdivé a krásné, musí vyvolávat a oslavovat tajemství Boha, který se zjevil v Kristu a vést k adoraci a lásce Boha Stvořitele a Spasitele, svrchované Krásy, Pravdy a Lásky.

 

6. Stará přísloví a nová hesla:

 

Lež má krátké nohy, daleko neujde.

Pravda vyjde na povrch jako olej nad vodu.

 

OBHAJUJ VŽDY DRUHÝCH ČEST, NEVEĎ O NICH ŠPATNOU ŘEČ.

 

7. Jak o tomto přikázání kázal otec Ladislav Simajchl:

Osmé přikázání vypadá na první pohled málo potřebné. Kdypak se nám stane, abychom svědčili před soudem? Ale už dětské zpovědní zrcadlo ví, že vlastně vystupujeme denně jako svědkové, jako žalobci nebo jako soudci chování jiných.
Kněz nás už v dětství naučil, že proti osmému přikázání hřeší, kdo na někoho křivě svědčí nebo žaluje, kdo někoho pomlouvá, kdo lže řečí nebo přetvářkou. A život nás dospělé učí denně, že tohle přikázání není žádná planá úvaha, že chrání samo lidské soužití a společenství. Kde člověk člověku už nemůže důvěřovat, kde řeč je prostředek na zamlčení pravdy a ošálení druhého, tam začíná zákon džungle a právo silnějšího, tam právo horšího člověka vítězí. Ježíš nás učí, že pravdivost chrání člověkovo osobní sebevědomí a důstojnost. Kdo se dá vést cestou Ježíšovy pravdy, ten se zbaví strachu, co si lidé o něm pomyslí. Kdo se dá na cestu pravdy, vidí vše ve správných rozměrech. Básník Novalis o tom napsal: „Když uvidíš obra, napřed se podívej, kde je slunce - abys rozeznal, jestli to není obrovský stín trpaslíka.“ Tolik stínových obrů je mezi námi: nad jedněmi stojí příhodné slunce protekce, nad jinými slunce úřadu - ale osoby samy jsou trpasličí. Ježíš nás stínových obrů zbavuje. Ve světle evangelia je každý tak veliký, jak je dobrý.
Jsou různé druhy lži. Je lež drzá, je lež z nouze, je lež milosrdná, jsou tucty lží a polopravd. Jsou lži ze sobecké zištnosti, ze zlomyslné snahy ublížit.
Je lež milosrdná - když víš, že pravda by druhému ublížila, že by ji neunesl - třebas nemocný rakovinou. Je to však pořád lež.
Je i lež z lásky. Přijdeš na návštěvu, ukazují ti s radostí, jak mají zařízený byt. Zvlášť hrdí jsou na veliký obraz - jak ten pěkně oživuje celý pokoj! A ty vidíš, že podle měřítek umění je to bezcenný kýč. Máš povědět své mínění, když víš, že by zarmoutilo? Máš respektovat právo člověka zařídit si byt podle svého vkusu? Máš nepravdivě pochválit?
Můžeme se ptát: Jsme opravdu povinni vždy a každému povědět všechno, co víme? A zjistíme, že mlčení uzdravuje. A je věcí svědomí zamlčet pravdu tam, kde by byla použita ke zlému.
Na takové otázky musíme umět najít správnou odpověď, aby se nám prosté „nelži“ nestalo nepřehlednou houštinou mudrování, co se ještě smí a co už se nesmí.
A kde jinde se jít učit správné orientaci, než ke Kristu, který přišel, aby vydal svědectví o pravdě. Setkáním s Ježíšovým evangeliem, s jeho duchem, se křesťan učí čestnosti, stává se pozorným vyznavačem pravdy v lásce.
Pokorným vyznavačem pravdy - řekli jsme si. Pokorně si uvědomuje, že plnost je jen v Duchu. Že jen Kristus může říci: já jsem pravda. My vidíme pravdu zde na zemi jen jako v zrcadle - a to zrcadlo má mnoho slepých míst. Kdo si to uvědomuje, je pokorný.
Vyznavačem pravdy, v lásce - řekli jsme si. Pravda bez lásky, to je nesnášenlivý fanatismus. Fanatik pravdy dává to, co ví on, na roveň s absolutní Pravdou. Je proto odpůrcem náboženské svobody. Dodnes pevně věří, že jen on má monopol na pravdu - proto po pravdě nepátrá, jen prosazuje tu svou. Pamatujme proto, že pravda není klacek, kterým bychom mohli druhé kolem sebe utloukat.
Středem Kristovy pravdy je láska a ta může být hlásána jen v mírnosti. Proto ať je nám pravda jako plášť, který druhému podržíš, aby jej snadno mohl obléci.
Vraťme se k otázce, kdy jsem povinen ze spravedlnosti říkat pravdu, a kdy jsem povinen z lásky mlčet. Po předchozí úvaze už to snadněji vystihneme: tam, kde by holá pravda neměla za následek bezpečí, mír, radost, ale vyvolala zmatek, trápení nebo neštěstí, tam nesmíme říci vše, co víme. Je vědění, které člověk může sdělovat, a jsou situace, kde o tom, co ví, musí mlčet. Mlčet říkám, ne lhát. To není jen situace politiků, diplomatů, lékařů. To je současnost našeho života.
Jsou lidé, kteří říkají druhým do očí hrubosti a neomalenosti a doprovázejí to tvrzením: „Já už jsem takový, že faleš nesnáším a říkám vše raději na rovinu!“ Kolik nelásky může být ve slovech: „Já mu ale povím pravdu!“
Nesobecká láska k pravdě bude proto pečlivě vážit chápavost druhého, jeho momentální situaci. Vycítí, kdy je čas k mlčení, kdy je čas k promluvení. Počká ochotně na vhodnou chvíli, jako to dělá náš Pán: „Měl bych vám ještě mnoho co říci, ale teď byste to nemohli unést.“ (Jan 16,12)
Je tu nějaký rozdíl mezi hladkostí diplomatických polopravd a touto křesťanskou diskrétností? Je, a zásadní: Diplomat hledí na svůj prospěch, ohleduplný křesťan hledí na prospěch druhého.
Ještě si krátce povězme, že člověk může obelhávat i sám sebe - tím, že zavírá oči před pravdou, která je mu nepříjemná. „Životní lež“ se jmenuje tento nebezpečný stav, kdy člověk si namluví to, co by chtěl a žije jako by to byla reálná pravda. Namlouváš si ty o sobě něco, co není pravdivé? Umíš uznat skutečnost, i když je pro tebe nepříjemná? Máš zálibu v přehánění, když něco vypravuješ, když o někom mluvíš? Umíš přiznat svou chybu, nebo ji zastíráš? Umíš být mlčenlivý a ohleduplný?

8. Jak své kázání otec Simajchl shrnul:

Lhaní je namáhavé, plodí nedůvěru. Nakonec ti nebude nikdo věřit. Žij raději v upřímnosti. A uvažuj, kdy je lepší mluvit a kdy mlčet. Ohleduplný křesťan hledí vždy na prospěch druhého.

 

9. Co si máme zapamatovat

Nebudeš lhát! Tvůj Bůh je Pravda.
Drž se ho a budeš důvěryhodný!

 

10. Práva dětí Božích – čeho se nemusíš bát nebo se k tomu nutit o co se můžeš opřít:

Ty moje dítě: Nemusíš se zaplétat do lží, abys zakryl své slabosti. Lež plodí nedůvěru a ta dělá ze spolužití peklo.

Já, tvůj Otec, mám k tobě důvěru: Drž se mne, naučíš se důvěřovat a budeš sám důvěryhodný.

 

Závěrečná promluva: Desatero o Pánu Ježíši

Čtení z listu sv. apoštola Pavla Římanům (8, 5 - 11)

Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu.

Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni.

Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.

 

DESET VELKÝCH SVOBOD ČLOVĚKA
Já jsem Pán, tvůj Bůh. Ty, člověče, patříš ke mně. Když se mne budeš držet, bude tvůj život vypadat takto:
1. Nebudeš mít jiné bohy. Nebudeš si mne zpodobňovat. Já ti budu pomáhat, abys mohl žít bez bázně a ve svobodě.
2. Budeš mít v úctě mé jméno. Nemusíš mne nutit, abych ti pomohl. Já jsem Jahve, Bůh s tebou.
3. Budeš zachovávat den odpočinku. Nebudeš se štvát stálou honbou za prací, za zábavou. Máš právo žít zdravě a klidně.
4. Budeš ctít otce a matku. Dáš-li se vést mou otcovskou láskou ve své rodině, budeš mít bezpečí domova.
5. Nebudeš zabíjet. Nemusíš jednat s druhými jako s konkurenty, které je nutno předstihnout, vyřídit. Já chci být tvým ochráncem, můžeš žít beze strachu a v míru.
6. Nebudeš cizoložit. Nemáš zapotřebí, aby ses karikaturami pokoutní lásky připravil o schopnost lásky krásné a věrné. Já chci být dárcem tvého štěstí v lásce opravdové.
7. Nebudeš krást. Nemusíš se pachtit za nečestným obohacováním. Co bys získal na majetku, ztratil bys na klidné mysli. Poznáš, že větší radost je dávat než brát.
8. Nebudeš lhát. Nemusíš se zaplétat do lží, to dělá život nejistým. Já jsem Pravda a ty budeš také důvěryhodný.
9. Nebudeš žádostivě dychtit po ženě svého bližního. Nenarušíš manželství druhých, nebudeš bořit domov dětem. Já jsem svazek muže a ženy ustanovil jako posvátný. Když to budeš respektovat, ušetříš mnohé trápení sobě i jiným.
10. Nebudeš závistivý ani chamtivý. Nemusíš se užírat závistí druhým. Já ti dávám dobré dary. Uč se přát je i ostatním a naučíš se žít pokojně.

 

Poznámky:

Citáty z Písma svatého jsou z různých překladů, proto se jemně liší, někde je například služebník a jinde otrok. Byla trošinku zkrácena a místy jemně upravena kázání Mons Ladislava Simajchla.

Jeho životopis: 04.06.1922 - narozen v Horních Hamrech (farnost Žďár nad Sázavou-I) 05.07.1948 - vysvěcen na kněze v Brně, působil v Kloboukách u Brna, v Králově Poli, v Panských Dubenkách a na Fryšavě
05.07.2010 - zemřel v nemocnici v Novém Městě na Moravě
09.07.2010 - 14:00 - pohřeb v bazilice ve Žďáru nad Sázavou-II pak uložen do kněžského hrobu na Fryšavě

Deo gratias.     OAMDG

 

Komentáře:

přidej komentář

?

- (1)

 

- (0)

 

- (0)

 

- (2)

 

celkem hlasovalo 3 lidí

předchozí ankety

Dnes je 30. zaří 2022

svátek má Jeroným

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT K DOBRÉMU ÚČELU vše z těchto stránek kromě rozpisu bohoslužeb (NEBOŤ TAM MOHOU BÝT NÁHLÉ ZMĚNY VYNUCENÉ NOVÝMI OKOLNOSTMI)