Poutníci jdoucí na Velehrad, lidé žijící na Velehradě a poutníci z Velehradu

09.07.2018 - pěší pouť na Velehrad

úvaha

Na letošní hlavní pouť jsme připutovali ze Svatého Hostýna už pojedenácté. Vzpomínám při té příležitosti na svou první návštěvu Velehradu. S devátou třídou jsme jeli autobusem na Malou Fatru, kde jsme pět dní lezli po horách. Při návratu jsme se zastavili v bazilice. Pan průvodce popisoval celou stavbu a podrobně vyprávěl o osudech kláštera. Řekl také, že po zrušení kláštera byly všechny knihy zničeny. V té chvíli mě napadlo, že cisterciáci, které před tím popsal jako velmi šikovné lidi po všech stranách, byli tak šikovní, že chtěli zamezit zneužití jejich znalostí a proto písemnosti zničili sami. Zeptal jsem se ho, jestli to tak bylo, když nás vyzval k otázkám. Kdepak, řekl průvodce, to ti, kdo, je vyhnali, chtěli, aby po nich nic nezbylo.

 Chápu až teď, že mniši sami by to neudělali, protože jim šlo vždy o prospěch těch druhých. Proto se vydali do bažin zhruba 4 km od trhovém vesnice Veligrad proti proudu Salašky, aby zde připravili místo k vzorovému a jistě i ekologickému využití plochy dosud považované za neužitečnou. Proto jejich duchovní předchůdcové, mniši benediktinští, opisovali staré rukopisy a to i texty, které se nim do jejich knihoven nehodily. Chtěli vše zachovat budoucím generacím.

Nejseš tady sám, slyší odmalička každé děcko, když se nechce rozdělit se sourozencem, když křičí, zatímco někdo malý vedle usíná. Nejseš tady sám, vždy ber ohled na druhé. To je stručně a výstižně formulované druhé hlavní přikázání evangelia: Miluj bližního jako sebe.

Mnoho turistů se dnes vydává na cestu samo. Vyhledávají samotu, dokonce za riskantních podmínek sólo výstupů v Himalájích. Tak riskantních, že pak se musí svolávat záchranné výpravy. Proto vláda v Nepálu už tyto adrenalinové akce nepovoluje. Když někam chceš, tak s doprovodem, aby měl kdo přivolat pomoc a kdyby se něco stalo.

Cesta moravskými úvaly a přilehlými pahorkatinami se s výstupem na střechu planety nedá srovnávat. Přesto je důležité uvědomit si, že pěší poutník si nechce něco dokázat sám, ale vždy myslí na druhé - chce jim zanechat poselství. Tím prvním je oživená historie, tady se putovávalo kdysi, tudy to zkoušíme i dnes. Druhým je doba, kterou si pěší pouť vyžaduje, protože každý ví, že autem nebo dopravou bychom tady byli mnohem dříve. Jít pěšky znamená udělat si čas, a to je také poselství evangelia, kde se v prvním hlavním přikázání říká, že máme Boha milovat. Když máme někoho či něco rádi, čas na něj nebo na to si vždycky najdeme. A jak pravil papež Benedikt, pěší pouť je modlitba nohama. Dalším poselstvím jsou důvody pouti: Poutník děkuje i prosí, a mohli bychom říci, že se obrací do minula i do budoucna. Poutník na Velehrad především děkuje těm, kteří nám přinesli Bibli, vzdělání, kulturu i právo - dvěma bratřím, o kterých bylo napsáno: Tito jsou otcové naši. A poutník prosí: Dědictví otců zachovej nám, Pane. Prosí také prosí o přístřešek, a umí poděkovat za jakoukoli pomoc, které si váží, zatímco komerční cestující jen hodnotí kvalitu služeb, které si objednal a často už i předem zaplatil.

Poutník v pěší skupině má především ohled na ostatní, nezapomíná, že nejde sám, kam ho nohy donesou jako nějaký tulák. Proto se přizpůsobí i těm pomalejším, těm nejrychlejším by stejně nestačil. Ti si stejně někdy udělají sólo útěk, spíše úprk.

V cíli pak čeká zajímavá věc: po pěti dnech společného putování, protože už po několikáté vycházíme až ze Svatého Kopečka u Olomouce, se vytvoří poměrně dobrá parta, která mezi sebe přijme i úplné nováčky. A v cíli po milém přivítání velehradskými zástupci u konventních rybníků vstoupíme do areálu, kde už to bzučí a křičí a drnčí ze všech stran. Naše zpěvy a modlitby, na které jsme si zvykli, v tom úplně zaniknou. Je to pochopitelné, přicházíme vždy 4. července k večeru a je jasné, že to musíme respektovat. Nemyslíme jen na sebe a všem, malým i velkým přejeme, aby si to i oni užili po svém. Ale třeba to jednou budou chtít vyzkoušet i příchod pěšky jako my.

To se však netýká velehradských, ti právě v těchto dnech myslí na druhé a snaží se pro ně vytvořit potřebné zázemí po všech stránkách. Proto Matice velehradská nabízí občanům Velehradu i blízkého okolí svatováclavskou pěší pouť na Svatý Hostýn, z baziliky jen 60 km, zatímco ze Sv. Kopečka je to o padesát více.

Vnitřní důvody jsou stejné - poděkovat za svatováclavskou tradici a prosit dědice české (i moravské) země: Nedej zahynouti nám ni budoucím. Potěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave. Právě na jeho svátek - letos v pátek 28.9. začínáme mší svatou v bazilice a po ní vyrážíme po cyklostezce kolem konventních rybníků a skanzenu v Modré na Jalubí, přes kopec, odkud jsou vidět obě hlavní moravská poutní místa, a pak dál. V neděli 30.9. po poledni se pak rozplyneme v trochu tišším, ale přece jen živém ruchu na Svatém Hostýně. Budete-li chtít, přidejte se, počítáme i s možností na čas si odpočinout, máme doprovodné vozidlo, pro ty, kdo by to potřebovali.

 

Komentáře:


(ochrana proti spamu)
všechny položky jsou povinné, HTML tagy budou odstraněny

Dnes je 18. dubna 2024

svátek má Valérie

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT K DOBRÉMU ÚČELU vše z těchto stránek kromě rozpisu bohoslužeb (NEBOŤ TAM MOHOU BÝT NÁHLÉ ZMĚNY VYNUCENÉ NOVÝMI OKOLNOSTMI)