Poutní cesta Svatý Hostýn - Velehrad (a zpět, i dál na Sv. Kopeček) - 2. řada příběhů k pouti z Velehradu na Sv. Hostýn

07.09.2020 - pěší pouť na Velehrad

CITÁTY Z PÍSMA, PÍSNĚ POUTNÍ I LIDOVÉ A PŘÍBĚHY K JEDNOTLIVÝM ZASTAVENÍM

 

II. řada

Příběhy ke každému zastavení poutní cesty ve směru z Velehradu na Sv. Hostýn

 

Citát z Písma svatého vybral Jan Graubner, arcibiskup olomoucký a metropolita moravský, PROTEKTOR MATICE SVATOHOSTÝNSKÉ I VELEHRADSKÉ

a k němu je příběh z knihy Norberta Lechleitnera Oázy pro duši, s laskavým svolením nakladatelství Vyšehrad, které ji vydalo v Praze 2006

--

1. VELEHRAD

Slovanští apoštolové uposlechli Kristův příkaz:

JDĚTE A VYDÁVEJTE MI SVĚDECTVÍ. (Jan 15, 27)

Bylo k tomu potřeba sílu, ale vnitřní a také touhu po pomoci Boží. To nedokáže každý, i když třeba na první pohled vypadá silně, dokonce vzbuzuje strach, jak ukazuje příběh z 12. strany knihy Oázy pro duši:

Drsný tetovaný chlapík s jizvami v obličeji, náušnicí v uchu a těžkým zlatým řetězem kolem zápěstí se dožadoval rozhovoru s mudrcem. Mudrc ho vybídl, aby se posadil, a ptal se, co pro něj může udělat. "Po celá léta jsem ve svém okolí býval obávaným mužem. Ale potom mi zemřela žena. A já byl dlouho těžce nemocný. Už jsem se sice celkem zotavil, ale od té doby se nemůžu zbavit myšlenky, že ne všechno se dá řešit silou. Myslím, že se chci změnit. Jak se můžu naučit chovat se jinak, přemoct své ego?" Mudrc se svému zvláštnímu hostovi podíval přímo do očí a řekl: "Nejsi dost silný." "Cože? Jsem mocný, všichni se mě bojí, jsem nevypočitatelný a kdo pocítí moji pěst, ten hned tak nevstane." "Jak jsem řekl," odpověděl mudrc.

-- A měl pravdu, ten člověk nebyl dost vnitřně silný a nevěděl, jak a kde hledat pomoc.

Písně:

BOŽE, COS RÁČIL PŘED TISÍCI ROKY ..........

MORAVO, MORAVO, MORAVĚNKO MILÁ ...

Byly vybrány proto, že zde začala evangelizace Slovanů a byl zde střed Velké Moravy.

--

2. MODRÁ

Poutní chrám je už na dohled, blížíme se k němu jako k památce, jako k cíli, ale také jako k chrámu Krista Pána a plníme tak jeho slova:

ŽENICH JE TU, JDĚTE MU NAROTI. (Mt 25, 6)

Je vždycky důležité, jak celkově svůj život zaměříme. Nechceme dopadnout jako ten přítel člověka v následujícím příběhu ze 6. strany nazvaného Lovecká vášeň:

Jednoho rána lovecký pes zachytil pach kapitálního srnce a pustil se do pronásledování. Přes jeho stopu ale právě přeběhla liška, pach byl ještě zcela čerstvý. Pes se vydal za liškou. Stopu lišky zkřížil před pár minutami králík a pes už se za ním hnal. Jeho stopu zkřížila veverka. Lovecký pes se za ní rozběhl. Přes stopu veverky přeběhla polní myš a pes se rozhodl ulovit ji. Myš už cítila horký dech svého pronásledovatele, když zmizela ve své noře. Lovecký pes, který ráno vyrazil ulovit srnce, večer kňučel před myší dírou.

Písně:

ZVOŇTE, ZVONY, NA VŠE STRANY ...........

KDYŽ JSEM ŠEL Z HRADIŠŤA ...

Byly vybrány proto, že až sem jsou slyšet zvony a přecházíme silnici k Hradišti.

--

3. JALUBÍ

Pokud se putuje směrem na Velehrad, přicházíme se sem k večeru, jako ti učedníci jdoucí do Emauz, kteří prosili:

ZŮSTAŇ S NÁMI, UŽ SE PŘIPOZDÍVÁ. (Lk 24, 29)

Zdá se, že večer už nic nedoženeme, ale Bůh je Pán nad Pány, on je věčný, pro něho neplatí omezení času, on je šikovnější než nejšikovnější mistr?

Příběh ze 67. strany:

Největším královským pokladem byl vzácný a velký diamant. Z ničeho nic uprostřed celý praskl. Nikdo nevěděl, co s tím, všichni mysleli, že už ztratil svou hodnotu. Objevil se však klenotník. Řekl králi: „Nech mi ten prasklý diamant na týden. Dostaneš ho pak zpátky v plné kráse." O tak závažné záležitosti se král chtěl nejprve poradit se svými ministry. Střídaly se názory, obavy i naděje. Nakonec se shodli, že to risknou. Zavedli starého muže do přísně střežené pracovny, starali se, aby se cítil dobře, a dbali na to, aby měl vše, co požadoval pro svou práci. Nastal týden plný napjatého očekávání. Byl to ten nejdelší týden pro celé království. Osmého dne muž opustil svou dílnu. Opatrně nesl diamant na rudém polštářku a jemně ho podal králi. Král nemohl uvěřit svým očím. Neuvěřitelné! Okouzlující! Starý klenotník udělal kámen hezčí, než byl předtím! Od pukliny uprostřed diamantu se teď vinul vyrytý stonek nádherné něžné růže, s listy a trny, která vykvétala uprostřed drahokamu. Jaká výjimečná krása! Král to uchvátilo. Ve svém nadšení nabídl starému muži půl království, protože jako jediný dokázal svým uměním překonat něco již beztak krásného a dokonalého. Stařec ale s úsměvem odmítl a řekl: "Nic takového jsem neudělal. Jen jsem proměnil to, co bylo plné vad a mělo zlomené srdce, v něco krásného."

Písně:

K NEBESŮM DNES ZALEŤ PÍSNÍ ............ DEJ, AŤ V DOMECH NAŠICH VZKVÉTÁ PRAVÁ LÁSKA, PRAVÁ CTNOST ....

EJ, OD BUCHLOVA ...

Byly vybrány proto, že je vidět mnoho obcí s tolika domy a že pravé poklady jsou ty vnitřní, ctnosti a že je krásně vidět hrad Buchlov.

--

4. SUŠICE

Přecházíme na polní cesty, bez označení, někdy dost spletité. Ani v životě není vše jednoduché, kéž nás uklidní slova našeho Pána:

JÁ JSEM CESTA, PRAVDA A ŽIVOT. (Jan 14,6)

Někdy je těžké uvědomit si, že bloudíme a ještě těžší je pak najít cestu ven.

Vidíme to i na příběhu ze 47. strany:

Až měl pocit, že je nemocný, a vydal se k doktorovi. Ten ho vyšetřil a ptal se: "Pijete alkohol?" "Ne," řekl pacient. Ale ruce se mu třásly a jeho dech svědčilo tom, že se nedávno alkoholu napil. "No dobrá," řekl lékař. "Ženské vám nedají spát?" "Ne," řekl pacient. Ale stopy rtěnky nešly přehlédnout. .Ehmm," odkašlal si lékař a zeptal se: "Kouříte?" "Nikdy!" odpověděl pacient. Konečky prstu měl zbarvené nikotinem a ve vybou1ené kapse jeho džín krabičku cigaret nešlo přehlédnout. "Jaké tedy máte potíže?" zeptal se lékař. "Pořád jen lžu," odpověděl pacient.

Písně:

KAŽDÝ DEN PÁN MI SÍLU DÁVÁ ...

CHODÍME, CHODÍME HORE PO DĚDINĚ ....

Byly vybrány proto, že se únavy zvyšuje a že zastavení je na horním okraji Sušic.

--

5. HUŠTĚNOVICE

Zde se narodila Matka Vojtěcha, která měla těžké dětství a jako řeholnice šla věrně za Ježíšem i za těžkých okolností pamětliva jeho slov:

KDO CHCE JÍT ZA MNOU, ZAPŘI SE, VEZMI SVŮJ KŘÍŽ A NÁSLEDUJ MNE. (Mt 16,24)

Brát kříž a libovat si v překážkách nám možná připadá středověké, ale příroda má pořád stejné zákonitosti. Poslechněme si příběhu ze 75. strany:

Co se myslí překonáváním sebe sama, vysvětloval mudrc svým žákům následujícím příběhem: Voda vesele zurčela z pramene. Přeskakovala malé a velké kameny a tekla stále dál do světa, vstříc neznámému cíli. Na své cestě přitekla do krajiny, kde byl jen samý písek. Dokonce ani ta nejsilnější vlna nepřevedla vodu přes tuto poušť. Žalostně se ztrácela v horkém písku. "Takhle se dál nedostaneš!" volal na vodu vítr. "Tvé snažení vede jen k tomu, že se z tebe stane bláto. Jestli tak nechceš skončit, musíš se naučit překonat sama sebe. Musíš se proměnit!" "Cože, proměnit se?" volala voda. "Zeptej se slunce!" zavolal vítr a uháněl dál. "Ale když se změním, už nebudu sama sebou," naříkala voda. "Co ze mě jen bude?" "Když se proměníš, budeš víc, než jsi byla předtím!" vysvětlovaly sluneční paprsky. "Musíš se odpoutat od představ, které o sobě máš, a zapomenout na ně. Není to snadné. Ale jde to, jestli se nechceš stát močálem." Voda byla přesvědčená, že tohle není nic, o co by měla usilovat. A tak se svěřila slunečním paprskům. Ty proměnily vodu v mraky. Vítr je odnesl daleko za poušť. V jiné zemi se mraky protrhly - čerstvá a čistá voda proudila dolů, naplněná energií větru ...

Písně:

SLUNCE AŤ SVÍTÍ, KDE JSI TY ...

ŠLY PANENKY SILNICÍ ....

Byly vybrány proto, že i ve dnech těžkých může křesťan aspoň někoho trochu potěšit a že přecházíme státní silnici 1. třídy.

--

6. BAŤŮV KANÁL (BABICE)

Cesta přírodou, dost daleko od rušných cest nám připomíná slova Pána Ježíše:

POJĎTE I VY NA OPUŠTĚNÉ MÍSTO A TROCHU SI ODPOČIŇTE. (Mk 6,31)

Ticho je velmi důležité. Poslyšme slova příběhu z 87. strany:

Když ho pozvali, aby na letošním kongresu přednesl řeč, bylo to považováno za vrchol jeho kariéry. Jeho manželka, jeho syn, který s ním už dlouho spolupracoval, a jeho švagrová přišli za ním do hotelového pokoje, aby mu na cestě do posluchárny poskytli morální podporu, jak žertem říkali. Ano, už byl také připraven. Perfektně padnoucí oblek, řeč připravená, za pár minut to mohlo začít. Natáhl paži, aby se podíval na hodinky - nebyly tam. Kam je položil? Jeho žena spěchala do koupelny. Nebyly tam. Všichni teď rozrušeně pobíhali po místnosti, všechno nadzvedávali a přesouvali, shýbali se a křičeli jeden přes druhého. Znervózněl. Hodinky potřebuje, aby mohl v přísném časovém harmonogramu přesně začít a nepřesáhl dobu své řeči. "Takové věci se stanou samozřejmě pokaždé, když je člověk nejmíň potřebuje," pomyslel si. "Času už není nazbyt. " "Přestaňte!" zvolal. "Zůstaňte všichni stát. Buďte tiše a nehýbejte se!" Všichni čtyři stáli jako zkamenělí. Naslouchali tichu. Až zaslechli tiché tikání. V tichu hodinky našli.

Písně:

PÁN ZASTAVIL SE NA BŘEHU ....

U STUDÁNKY SEDĚLA ...

Byly vybrány přímo k místům, kudy jdeme.

--

7. ŽIVOT V ŘECE A KOLEM ŘEKY

U jiné, ale také vodní plochy řekl Pán Ježíš učedníkům:

POJĎTE ZA MNOU A UDĚLÁM Z VÁS RYBÁŘE LIDÍ. (Mk 1,17)

Získávat lidi není vždy snadné. Vidíme to i na příběhu z 88. strany:

Mudrc a jeho žák putovali po opuštěné, prašné polní cestě. Byli unaveni a doufali, že brzy dorazí k místu, kde měli nocovat. V pozvolna slábnoucím světle zapadajícího slunce se na horizontu zvedl velký oblak prachu. A zatímco se ještě zaměstnávali úvahami, co by to mohlo být, zaslechli dunění a rachot vozu taženého šesti cválajícími koňmi, který se k nim řítil vysokou rychlostí. Kočí se nijak nesnažil koně zbrzdit, ačkoli zcela jistě poutníky zpozoroval, ale neúprosně se na ně řítil, takže byli nuceni vrhnout se do příkopu u cesty, kde tvrdě přistáli do špíny. Vůz se přehnal kolem. Sotva stáli znovu na nohou, mudrc za bezohledným kočím zavolal: "Ať se splní tvá nejtajnější přání." "Proč za takovým hulvátem ještě voláš takové dobré přání?" ptal se žák, zatímco si oprašovali šaty. "No, co myslíš?" odpověděl mudrc. "Když se splní tajná přání tohoto hlupáka, napadne ho ještě chovat se k ostatním tak bezohledně, jako před chvíli k nám?"

Písně:

NA VŠECH CESTÁCH TÉTO ZEMĚ SMÍŠ SE K BOHU PŘIBLÍŽIT ...

NA TĚCH PANSKÝCH LUKÁCH ...

Byly vybrány proto, že všude se dá něco dobrého zakusit a druhá přímo podle okolí.

--

8. SPYTIHNĚV

Vedle nás vede státní silnice i hlavní železniční tah, lidé směřují do velkých dálek. Doma i jinde máme pamatovat na Ježíšova slova:

JDĚTE DO CELÉHO SVĚTA A HLÁSEJTE EVANGELIUM. (Mk 16,15)

V evangeliu čteme, že nestačí mluvit, že je potřeba i jednat, a to podle Božích přikázání, i když to může být těžké. Někdy jsme příliš ovlivňování špatnými příklady. Dokonce jako bychom obdivovali ty, kteří v tom takzvaně umějí chodit. Více ve vtipném, ale vlastně smutném příběhu ze 40. strany:

Kdesi na východě nabízel Nasredin na trhu každou středu ráno velice výhodně zdravého silného osla. Jeho cena nebyla žádná jednorázová speciální nabídka, ale pokaždé se pohybovala pod obvyklou tržní cenou dospělého osla. Konkurence mu záviděla. Jednoho dne si ho k sobě pozval místní nejbohatší obchodník s osly. U sklenice čaje mu povídá: "Snížil jsem svoje náklady, jak jsem mohl. Moji muži nutí rolníky, aby jim krmivo pro osly přenechávali zadarmo. Moji otroci se o osly starají, aniž by za to dostávali jakoukoli mzdu. A přes tahle všechna úsporná opatření stejně nemůžu prodávat svoje osly za takovou cenu jako ty. Prozraď mi, jak to děláš. " "Ty vysáváš rolníky i svoje dělníky, abys snížil svoje výrobní náklady. Já si jednoduše ušetřím jakékoliv náklady," řekl Nasredin. "Jak to?" "No - ukradnu osla."

--------Moudrost anebo ubohost lidská?

Písně:

SLYŠ, JAKÝ TO NAD ŘEKOU JÁSOT A PLES ....

POD NAŠIMA OKNY TEČE VODIČKA ...

Byly vybrány kvůli blízkosti řeky a obce ležící nad ní.

--

9. POVODNĚ

Zde procházíme územím ohroženým odjakživa vodním živlem. Prosíme o pomoc v každém nebezpečí, které hrozí teď nebo v budoucnu s důvěrou v Ježíšova slova, která řekl učedníkům v podobné situaci.

JSEM TO JÁ, NEBOJTE SE. (Mk 6,50)

Někdy jako bychom se báli už dopředu a na vše se díváme jako na nebezpečné a špatné. Chybí nám kladný postoj a klidný pohled. Vyplývá to i z příběhu z 10. strany:

Hotelový host se zlobil. Vzbudili ho o půl hodiny později než si přál. Mrzutě spěchal do jídelny. Jeho náladu ještě zhoršilo, když mu místo objednaných vajec naměkko, toastů a kávy naservírovali čaj a míchaná vajíčka se šunkou. A donesli mu noviny AB místo požadovaných novin XY. Mladá žena na recepci, u které si stěžoval na špatný servis, se šaramantně usmála. "Takže, spal jste dlouho a dobře, viďte? Donesli Vám dobrou snídani. A zatímco jste jedl, dali Vám něco ke čtení. Chci říct: Žijete si opravdu dobře, milý pane!"

--- Byla mladá, byla určena, aby poslouchala a ne poučovala. Co se odvážila říci, platí pro nás pro všechny, vždyť pořád tolik lidí kolem nás si pořád jen stěžuje. Nemusíme to po nich opakovat. Naopak.

Písně:

MÁTI PÁNĚ PŘESVATÁ ........ CELOU NAŠI OBEC CHRAŇ ....

TEČE VODA, TEČE ...

Byly vybrány proto, že v té první prosíme o pomoc v každém nebezpečí, druhá se přímo nabízí.

--

10. NAPAJEDLA U HŘEBČÍNA

Koně pomáhají člověku, s jejich pomocí se dá vykonat plno dobrého. A k tomu nás všechny jasně nabádá Pán Ježíš:

CO TEDY CHCETE, ABY LIDÉ DĚLALI VÁM, TO VŠECHNO I VY DĚLEJTE JIM. (Mt 7,12)

Myslet na druhé, jak jednoduchý recept na štěstí, které se jako míč kutálí, kam chce. Chceme li s míčem dát gól, musíme nahrát, musíme se dívat, kdo nahrává anebo komu nahrát. Potvrzuje to i příběh ze 63. strany:

Řidič začínal pomalu pochybovat, jestli stále ještě jede správným směrem. Někde asi musel špatně zabočit. Poslední směrovku spatřil před půl hodinou. Nemohl dělat nic jiného, než jet dál touhle pustinou, dokud se nebude moct zeptat někoho na cestu. Konečně dorazil k malému selskému stavení a zastavil u něj. Na lavici před domem seděla na sluníčku stará žena. Vystoupil a šel ke starému muži, který před domem kosil trávu a neustále si pískal. Tóny vycházející z jeho úst netvořily žádnou známou melodii. Přestal pískat, až když na něj řidič promluvil. Nechal si popsat cestu, a sotva stařec skončil s vysvětlováním, začal znovu pískat. "Pískáte si pokaždé, když máte dobrou náladu?" zeptal se řidič. "Ach, s náladou to nemá co dělat," odpověděl stařec. "Spíš jde o moji paní. Brali jsme se před dvaačtyřiceti lety. A před čtyřmi roky moje žena oslepla. Ve stáří se to těžko snáší, žít už jen v noci a temnotě. Bojí se, že zůstane sama a bez pomoci. Proto jsem si navykl neustále pískat, aby věděla, že jsem blízko ní, a neznepokojovala se."

Písně:

ANDĚLE BOŽÍ, ........... RAČ VŽDYCKY BÝT OCHRÁNCE MŮJ ...

UŽ MNĚ KONĚ VYVÁDĚJÍ ..

Byly vybrány proto, že i jízda na koni může být nebezpečná.

--

11. NAPAJEDLA - MĚSTO

Na místním hřbitově je pochována Anička Zelíková, která zemřela v mladém věku, a nabídla svůj život jako smírnou oběť. Svou nemoc nesla podle slov Pána Ježíše:

KDO NENESE SVŮJ KŘÍŽ A NEJDE ZA MNOU, NEMŮŽE BÝT MÝM UČEDNÍKEM. (Lk 14,27)

Dneska mnozí lidé nesnášejí ani pohled na kříž. Má to smutné důvody a ješztě smutnější konce. Ukazuje to i příběh z 5. strany:

Jistý muž, který zastával názor, že radost ze života spočívá v honbě za smyslovými požitky, se očividně cítil špatně. Šel k lékaři a řekl mu, že se navzdory svému dobrému životu cítí stále častěji indisponovaný a sklíčený. Lékař se ho podrobně vyptával a potom řekl: "Tak, určitě chcete, abych Vám předepsal lék, který Vám pomůže trochu se omezit?" "Jak jste na to přišel?" rozčílil se muž. "Já se nechci omezovat, já chci, abyste mi dal něco na utišení svědomí!"

---------- Takové prášky ani injekce však nejsou.

Písně:

POJĎ K SPASITELI ...

HÁJKU, HÁJEČKU, HÁJKU ZELENÝ ...

První byla vybrána proto, že každý den jsme sice k smrti blíž, ale také Pán Ježíš nám jde vstříc, jak řekla sv. Terezie z Lisieux, která se tak podobala Aničce Zelíkové.

--

12. OLDŘICHOVICE

V obci pod námi je nový kostel zasvěcený svaté Zdislavě, manželce a matce čtyř dětí, patronce rodin. Pro všechny rodiny, pro každého člena platí Ježíšova slova:

KDO VÁS PŘIJÍMÁ, MNE PŘIJÍMÁ. (Mt 10,40)

Je lehké někoho odmítnout, ignorovat. Když se to stane v rodině, má to někdy velmi tragické následky. Přijmout dítě může být těžké, přijmout je jako takové jaké je, bývá ještě těžší. Není to však nemožné a vždycky je to požehnané, pro lidi i před Bohem, jak Pán Ježíš připomíná a jak ukazuje i příběh z 65. strany:

Vedoucí lékař dětského oddělení si všiml malého děvčátka, které tiše sedělo na posteli a pevně k sobě tisklo panenku. Většina dětí si vesele hrála v rohu. Ale tahle malá holčička vypadala osaměle a sklíčeně. Zeptal se staniční sestry, co o ní ví. "Za tou malou nechodí žádné návštěvy. Její matka zemřela. Otec tu byl jen jednou a přinesl jí tu panenku. Od té doby ji nedá z ruky. Už dva týdny ji nenavštívil. Ostatní děti mají návštěvu jako obvykle skoro každý den. Protože za tou malou nikdo nechodí, ostatní děti ji nepovažují za důležitou a nevšímají si jí. Není už tak nemocná, aby si s nimi nemohla trochu hrát. Taky už nevím, co si s tím počnu." Lékař se nad informacemi sestřičky zamyslel a rychle se rozhodl. Hlučně vrazil do pokoje, odkašlal si a přistoupil k posteli malé pacientky. "Můžu si k tobě na chvíli sednout? Nemám moc času, ale chtěl jsem tě navštívit a popovídat si s tebou," řekl lékař hlasitě a srdečně, že nejenom holčička udiveně vykulila oči, ale i děti v hracím koutku zmlkly a dívaly se na ně. Lékař ztlumil hlas, zeptal se, zda si malá pacientka něco nepřeje, utěšil ji a poptal se také na zdraví její panenky. Chvíli takhle tiše hovořil, až se dítěti znovu rozzářily oči. Když se lékař zvedl z postele, věnovalo mu svůj nejkrásnější úsměv. "A nezapomeň na naše tajemství," řekl teď opět tak nahlas, aby to slyšely všechny děti v místnosti. Podal holčičce ruku a rozloučil se taky s její panenkou. Už byl skoro u dveří, ale ještě se otočil a nahlas řekl: "A určitě víš, že to nikomu nesmíš prozradit!" Než zavřel dveře, podíval se ještě po místnosti a usmál se tomu, jak se najednou to malé děvčátko ocitlo v centru pozornosti ostatních dětí.

------- Inu, láska si vždycky ví rady.

Písně:

ZDISLAVO V ŘÍŠI KRÁS, SLYŠ SVÝCH DĚTÍ VROUCÍ HLAS ...

JÁ JSEM MALÝ MYSLIVEČEK ...

Byla vybrána zlidověla píseň Otče náš, vyslyš nás se sloku věnovanou patronce místního kostela a druhá kvůli blízkosti lesů.

--

13. MALENOVICE - SVATÁ VODA

U lesní kaple je pramen, proto se celé toto malé poutní místo jmenuje Svatá Voda. O pramenité vodě říká Pán Ježíš:

KDO PODÁ NĚKOMU TŘEBA JEN ČÍŠI STUDENÉ VODY PROTO, ŽE JE MÝM UČEDNÍKEM, NEPŘIJDE O SVOU ODMĚNU. (Mt 9,41)

Bez jídla vydržíme mnohem déle než bez vody. Vždycky tím trpíme, ale utrpení duše je však horší než trápení těla, i když se to na první pohled nezdá. Poznáme to z příběhu z 50. strany:

Mudrc učil své žáky, jak zvládat výzvy života. Vždyť snad každý člověk bude muset ve svém životě zažít zklamání, nemoc, bídu, ztrátu a smrt. "Jaká je největší zátěž, kterou kdy člověk musel ve svém životě nést?" zeptal se ho jeden žák. "Nejtěžší břímě pro člověka je," odpověděl mudrc, "pokud nikdy nemusel žádné nést."

Písně:

Ó MATKO PÁNĚ, MATKO RAJSKÝCH KRÁS ....... POJĎ SE MNOU KRAJEM MÉHO DOMOVA, DO LESŮ VONNÝCH KVĚTŮ ...

TEČE POTŮČEK BUBLAVÝ ....

Byly vybrány kvůli okolní přírodě, obě jsou dost smutné, té první však dodává naději důvěra v Matku Boží.

--

14. LESNÍ EKOSYSTÉM

Příroda má své zákonitosti, všechno se jim musí podřídit. Pán Ježíš dává zákon nový, vyššího řádu:

PODLE TOHO JAK SOUDÍTE, BUDETE I VY SOUZENI. (Mt 7,2)

Je umění rozsoudit druhé, ještě větší umění je posoudit sebe sama. Nechceme dopadnout jako král z příběhu na 31. straně, který se skutečně přecenil, neboť všechny ostatní podceňoval:

Král malé říše náhle ucítil, jak se zem pod jeho nohama zatřásla. Hrozně se vylekal. Zbledl jako stěna, posadil se ke stolu a ani se nepohnul. O něco později dovnitř vrazil rozrušený ministr a hlásil, že zemětřesení zničilo půlku čtvrti a mnoho domů je zbořených nebo neobyvatelných. "To jsem rád," řekl král a otřel si čelo. "Už jsem myslel, že se o mě pokoušely mdloby."

Písně:

DO TVÝCH STAROSTÍ ... PŘIŠEL TEN, JENŽ MÁ TĚ RÁD ...

V LESE, V LESE NA JEHLIČÍ ...

Byly vybrány proto, že v hlubokých lesích se dříve lidé báli, že zabloudí. Ta druhá má spíš pobavit.

--

15. ZLÍN - U MAJÁKU

Město je víc než množina domů, každý byt je vlastní svět, záleží moc na tom, kolem čeho, spíše koho, se v něm všechno otáčí. I zde je možná velká změna, jak ukazuje Zacheus, kterému Pán Ježíš řekl.

POJĎ DOLŮ, DNES MUSÍM ZŮSTAT V TVÉM DOMĚ. (Lk 19,5)

Máme na to, abychom pozvali Pána Ježíše, Krále nebe a země? Nejde o hodnsoti ani cennosti, jde o přístup, jak ukazuje příběh z dávných časů (strana 66):

V dobách starého Říma bylo zaznamenáno, že císař Augustus byl velmi společenský. Pozvání jen zřídkakdy odmítl. Jednou večer ho sice srdečně přivítali v hostitelově domě, ale upustili od veškerých ceremonií. Jídlo bylo prosté a dobré. Stolní víno se k němu skvěle hodilo. Hovor příjemně plynul. Když se císař Augustus po několika hodinách loučil, stiskl hostiteli ruku a řekl: "Vůbec jsem netušil, že jsme takoví přátelé. "

--- A měl pravdu, vztahy se nedají vyjádřit jen hmotně nebo finančně.

Písně:

MÁ DUŠE BOHA VELEBÍ, ...

POCESTNÝ ...

Byly vybrány proto, že se podařilo postavit nový kostel na Jižních Svazích a to je důvod k vděčnosti. A město je důležitou křižovatkou cest.

--

16. ZLÍN - POUTNÍ M ÍSTO ŠTÍPA

Kde jsou lidé blízko sebe, tam mohou vzniknout spory. Pán Ježíš to ví, proto nám laskavě připomíná:

PŘINÁŠÍŠ-LI SVŮJ DAR K OLTÁŘI A TAM SI VZPOMENEŠ, ŽE TVŮJ BRATR MÁ NĚCO PROTI TOBĚ, NECH TAM SVŮJ DAR A JDI SE NEJDŘÍV SMÍŘIT. TEPRVE POTOM PŘIJĎ A OBĚTUJ SVŮJ DAR. (Mt 5,23 n)

Jsou vždy dvě možnosti, spory vyostřovat anebo hroty ulamovat. Vede k tomu i příběh ze 62. strany:

Za panem Františkem přišel mladý muž. "Jsem tesařský tovaryš," řekl. "Ale umím také truhlařinu. Nářadí mám v autě. Kdybyste měl něco, co bych pro Vás mohl udělat, rád to zařídím." František chvíli přemýšlel. "Tak pojďte se mnou," řekl a zavedl tesaře kousek od. domu. "Vidíte to tady?" řekl vztekle. "Můj soused před dvěma týdny změnil tok potoka, který tekl na hranicích našich pozemků. Traktorem vyoral hluboké koryto a nechal sem seshora ten potok přitéct. Nikdo už ho nepřejde. Ve stodole mám spoustu trámů a prken. Postavte mi podél toho potoka vysoký plot, abych se na něj nemusel koukat. A na toho neřáda odnaproti taky ne! Jedu do města něco nakoupit. Už to tady stejně nemůžu vydržet. Než skončíte, budu zpátky a zaplatím Vám za práci." "To pro mě není žádný problém," řekl tesař. "Odvedu dobrou práci. Až se vrátíte, budete spokojen." Když všechno dohodli, odjel František pryč. Tesař měřil a řezal, kopal a bušil kladivem, radost pohledět, jak mu šla práce od ruky. Pracoval rychle, nedopřál si ani přestávku, jen se občas napil, a bylo na něm vidět, jak se raduje z toho, co vyrůstá pod jeho rukama. Už se stmívalo, když práci dokončil. Zrovna sbíral hrubé třísky, které mu odpadly při práci, když se František vrátil z nákupů ve městě. "Jak jste daleko?" volal na tesaře. Ačkoli si sám ten plot přál, tísnilo Františka pomyšlení na stále silnější a obtížněji překonatelné překážky mezi kdysi tak dobrými sousedy a přáteli. "Ale když on to tak chtěl," povzdechl si a šel se podívat na nový hraniční plot. Ale když spatřil, co tesař postavil, oněměl úžasem. Stálo tam něco úplně jiného než ponurý, vysoký plot! Přes potok se klenul půvabný dřevěný most, bezchybná řemeslná práce. A na druhé straně stál Karel s nataženýma rukama. "Zatraceně, Františku, to by mě nikdy nenapadlo, že jsi tak velkorysý. A já se tak bál přiznat, že mi to tele nepatří, jak jsem později zjistil." "Ten most nebyl můj nápad. Postavil ho ten mladý muž, já přikázal něco jiného. Ale teď jsem rád, že tě vidím." A uprostřed mostu si ti dva tvrdohlavci padli do náručí. "To musíme oslavit!" Karel se chtěl bezpodmínečně podílet na nákladech. Zatímco platili tesaři za jeho práci, František mu nabídl, aby ještě zůstal. Na obou statcích je práce na celé léto. Ale tesař s odmítl. "Nemohu bohužel zůstat," řekl, "musím ještě postavit hodně mostů."

Písně:

AVE MARIAPOLI ...

JAKÉ JE TO HEZKÉ, DVA KOVÁŘI V MĚSTĚ ...

Byly vybrány proto, že polis je řecky město a v tomto je nový kostela zasvěcený Panně Marii. Je to město průmyslové a kovárny byly vlastně první malé továrny.

--

17. FRYŠTÁK

V městě sídlí salesiáni, kteří se dobrovolně podřizují pravidlům, řeholi, jak k tomu vybízí i náš Pán:

KDO PŘICHÁZÍ KE MNĚ A NEKLADE I SÁM SEBE AŽ NA DRUHÉ MÍSTO, NEMŮŽE BÝT MÝM UČEDNÍKEM. (Lk 14,26)

Kdo vidí jen sebe, zůstává sám. Může být obávaný, ale také oklamaný, když se nechce s nikým poradit. Dokreslí nám to stará pohádka z 33. strany:

V džungli žil lev, kterého se všechna zvířata v lese obávala kvůli jeho bezohlednosti. Zabil každé zvíře, které mu přeběhlo přes cestu. Obyvatelé džungle ze svého života neměli žádné potěšení. Na tajném shromáždění se dohodli, že každý den půjde za lvem zvíře, které určí los, aby se obětovalo za všechna ostatní. Lesní zvěř se shromáždila před lví jeskyní a volala: "Mocný vládče! Činíme ti královskou nabídku. Když přestaneš se svým nemilosrdným lovem, pošleme ti každý den k obědu jednoho z nás. Určitě si uvědomuješ, že je mnohem pohodlnější, když jídlo přijde až k tobě. Honit se za ním je opravdu pod tvou důstojnost." Lev na chvíli oněměl úžasem, ale pak zařval: "Přesně tak chci, aby to bylo. Nechci už lovit. Jídlo ke mně musí přijít včas. Nenávidím, když musím na jídlo čekat." Příštího dne poslala zvířata lvovi jako oběd starého moudrého zajíce. Ale zajíc se zrovna nehrnul nechat se sežrat lvem. Když konečně dorazil ke lví jeskyni, začínalo se pomalu smrákat. Lev byl vzteklý. "Jdeš pozdě. Proč jsi mě nechal tak dlouho čekat?" "To není moje vina," řekl starý zajíc. "Zdržel mě nějaký obrovský lev. Můžu ti ho docela přesně popsat: Má silné tlapy s dlouhými, ostrými drápy, přesně jako ty, nádhernou hřívu a hezkou srst, přesně jako ty, strašlivé zuby a obrovskou tlamu, přesně jako ty." "Cože?" zařval zuřící lev. "Jiný lev v mém lese? Okamžitě mi ho ukaž!" "Ráčí-li mě Vaše výsost následovat," řekl uctivě zajíc, "hned Vás k němu dovedu." Moudrý zajíc vedl lva k hluboké studni plné vody. Tlapkou ukázal na studnu a řekl: "Jen se podívejte, výsosti, spatříte nejnebezpečnějšího lva v džungli!" Lev šel ke studni, podíval se dovnitř a v klidné vodě viděl zrcadlit se svůj vlastní obraz. Domníval se, že vidí cizího lva, svého nepřítele a hrozně zařval: "VÁÁÁ!" Jeho řev se ve studni nahromadil a zazněl zpět jako ozvěna: "VÁÁÁ!" "Kdo jsi?" zařval ještě hlasitěji. Ozvěna se zeptala stejně: "Kdo jsi?" "Já jsem vládce džungle," zařval. A ozvěna odvětila: "Já jsem vládce džungle." "Ty se opovažuješ prohlašovat se za vládce?" "Ty se opovažuješ prohlašovat se za vládce?" zavolala ozvěna zpět. To bylo víc, než lev dokázal snést. Plný vzteku otevřel tlamu, zvedl pracky a ukázal protivníkovi své nebezpečné drápy. Jedním skokem skočil vyzyvateli doprostřed obličeje. Pořádně to žbluňklo - a lva už nikdo nikdy neviděl.

Písně:

LAUDATE OMNES GENTES (Chvalte Pána, všechny národy) ...

KDYŽ JSEM K VÁM CHODÍVAL PŘES TY LESY ...

Byly vybrány proto, že i naši saleziáni působí v mnoha zemích a že cesta zase vede přes lesy.

--

18. LUKOVEČEK

Snadné a rychlé řešení nemusí být trvalé. Pán Ježíš mluví jinak, svatý Petr mu to jasně řekl jménem apoštolů:

PANE, KE KOMU BYCHOM ŠLI? TY MÁŠ SLOVA VĚČNÉHO ŽIVOTA. (JAN 6, 68)

Co má cenu, to se musí hledat - a ocenit. Poznáme to i z příběhu z 81. strany:

Malá skupina turistů za sebou měla náročný den. Teď už měli stany postavené na kopci u opuštěného jezera a v hlubokém tichu divočiny pozorovali fantastické barvy západu slunce. "To je skutečně působivé," řekl jeden účastník, "být tady den co den bez telefonu, bez televize, rádia a novin. Bude to určitě pořádný šok, vrátit se za pár týdnů opět do města a zjistit, co se ve světě skutečně děje." Jejich průvodce si odkašlal a řekl: "Myslel jsem, že proto jste přišli sem!"

Písně:

SLUNCE KRISTOVY LÁSKY AŤ OZÁŘÍ NÁS ...

POD TOU SKÁLOU ...

Byly vybrány proto, že cesta stoupá do kopců, zapotíme se, i když slunce na obloze nebude svítit, půjdeme také kolem skal ne u řeky, ale v lese.

--

19. ONDŘEJOVSKO

V obou směrech se stoupá do dalších kopců, pokud chceme dojít k cíli, nedá se nic jiného dělat.

SNAŽTE SE VEJÍT ÚZKÝMI DVEŘMI. (Lk 13,24)

Široká brána nemusí být ta správná, pravé bohatství může být úplně někde jinde. Opravdu chudý také. Poslechněte si příběh z 91. strany:

V nádherně jasné noci seděl mnich před svou chýší a pozoroval kouzelnou nádheru úplňku. Uchvácen vší tou krásou seděl tiše, ponořený do myšlenek, a nevšiml si, že se připlížil zloděj. Ostří nože se zablesklo v měsíčním světle a když došel k chýši, zloděj zakřičel: "Dej mi všechno, co máš!" "Moc toho nemám," odpověděl nevzrušeně mnich. "V mé chýši je jen pár kousků starého oblečení a jeden čajový šálek. Bezcenné věci. Sedni si raději vedle mě a pozoruj ten překrásný měsíc. Bylo by hezké, kdybych se s tebou mohl podělit o svou radost." To zloději nebylo po chuti. Zamával nožem a znovu zakřičel: "Dej mi všechno, co máš!" "Mám radost a trochu vyrovnanosti. Také trochu vědomostí o osvobození od utrpení a zkušeností ze života. Ale to určitě není to, co chceš," řekl mnich a dal zloději staré oblečení a také to, co měl na sobě. Šálek zloděj nechtěl a se šaty pod paží pospíchal nocí pryč odtud. Nahý a třesoucí se zimou seděl mnich ve stříbrném světle měsíce a díval se za zlodějem. "Jaký to ubohý muž!" zamumlal mnich. "Chtěl jsem mu darovat ten překrásný měsíc."

Písně:

NASTOKRÁT BUĎ POZDRAVENA, O, MATIČKO HOSTÝNSKÁ

SEDÍ SOKOL NA JAVORI ...

Byly vybrány proto, že Svatý Hostýn se blíží a že se jde lesem, kde na stromech hnízdí dravci.

--

20. RUSAVA

Blížíme se k poutnímu kostelu, domu modlitby. Modlit se sice můžeme jak chceme - svými slovy - a kde chceme - i v přírodě - ale Pán Ježíš učil apoštoly naprosto jasně a krátce:

KDYŽ SE MODLÍTE, ŘÍKEJTE: OTČE NÁŠ ...(Lk 11,2)

Příroda je vznešená, jí se musíme podřídit, ale jsem v rukou Otce. Na to pamatujeme, nechceme skončit jako ten kosmický, ale spíše komický příběh z 25. strany:

Plachetnice elegantně prořezávala vlny. Na přídi stála mladá žena. Bílé šaty se jí ve větru vzdouvaly, světlé vlasy povlávaly kolem čela. Zvedla obě paže k nebi a zvolala: "Ach, jak je to krásné! Tady venku na čerstvém vzduchu opravdu cítím, že žiji. Tady vím, že jsem spojená s nebem a zemí. V jednotě s přírodou, v jednotě s mraky, v jednotě s větrem a vodou, v jednotě s rybami a ptáky, jsem částí kosmického celku. To je celá moje víra, celá moje filozofie!" Kolem s křikem přeletěl racek a něco dámě upustil na bílé šaty. Její nadšení pro racky jako část kosmického celku pak zřetelně ochladlo.

--- Příroda je macecha, náhoda je slepá, osud je krutý, ale my víme od Pána Ježíše, že jsme v rukou jeho i našeho milosrdného Otce.

Písně:

SPOJ NÁS V JEDNO, PANE ...

DÚ VALAŠI, DÚ ... nebo: MY JSME VALAŠI ...

Byly vybrány proto, že těšíme se na setkání s ostatními poutníky a že obec Rusava byla založena osadníky z Valašska.

--

21. SVATÝ HOSTÝN

Už jsme na místě, za chvilku vstoupíme do kostela, opakujme si slova věřících Starého Zákona, kteří vystupovali do jeruzalémského chrámu:

DO DOMU HOSPODINOVA PŮJDEME S RADOSTÍ. (Žalm 121,1)

Kéž bychom si tato slova řekli na konci své životní pouti. Někteří moudří pohané ve starém Řecku sice tvrdili, že na zemi jsme jako v okovech, že pravá svoboda nastane až po smrti. Někteří moderní lidé vidí zase jen tuto zemi a odmítají uvažovat o tom, co bude po smrti. Zajímavě to doplňuje příběh z 39. strany:

Ve vysoké trávě blízko kraje lesa lovec jednou ulovil hejno křepelek. Přinesl je do svého domu a zavřel do klece. Tam lomozily celý den, běhaly kolem dokola a proklínaly své vězení. Jen když dostaly najíst, byly chvíli zticha, na chvíli zmlkly, zcela zaměstnány tím, aby si naplnily svá břicha. Všechny křepelky se tak chovaly, kromě jedné, která tiše seděla v rohu. Tahle křepelka rozrušeně neběhala kolem dokola. Nepřidala se k hlasitému protestování proti svému zajetí. Ani se s ostatními nehádala o jídlo. Jen tam tiše seděla a šetřila síly. Ostatní křepelky přibíraly na váze. Neměly také nic jiného na práci, než jíst. A ani o jídlo se nemusely, starat, protože jim ho servírovali dostatek. Postupně se uklidnily. Ve své zlaté kleci si to pohodlně zařídily. A jen ta jedna křepelka stále ještě nejedla a očividně hubla. Po nějaké době naložil lovec klec s křepelkami na velký vůz a vyjel na trh. Tam chtěl své dobře živené křepelky prodat a vydělat pěkné peníze. Ještě jednou své zboží zkontroloval a objevil hubeného ptáčka, krčícího se v rohu, kterého si předtím nevšiml. Vyndal zesláblou křepelku z klece a pozorněji si ji prohlédl. "Ty jsi opravdu jen kost a kůže. Nejsi nemocná? S tebou nechci nic mít. Prodat tě nemůžu. Jen bys mi kazila nabídku," usoudil lovec ptáků. A mávnutím ruky, jako by ubohou křepelku chtěl zahodit, ji od sebe odehnal. Sotva křepelka ucítila, že je volná, popoletěla na blízký strom. Tlustým křepelkám v kleci to neuniklo a jedna přes druhou náhle opět rozčíleně křičely, když viděly svou bývalou družku na svobodě. Ze stromu se smutným a slabým hlasem ozvalo: "Vy lační blázni. Přijali jste jídlo z ruky lovce, který vás připravilo svobodu, a dařilo se vám dobře. Teď zemřete. Já jsem v zajetí málem umřela, ale teď jsem volná." Z posledních sil se vznesla do vzduchu a odletěla pryč.

--------- Jsme jako křepelky? Nemáme sice křídla, andělé je také nemají, jen na obrazech se jim malují, ale církev se nad zemřelými modlí: Andělé Boží ať tě doprovodí do ráje, ať tě dovedou před Trůn nejvyššího. Kéž se tak stane! Na přímluvu Panny Marie!

Písně:

TISÍCKRÁTE POZDRAVUJEM, TEBE  1., 9. A 10. SLOKA.

MORAVA KRÁSNÁ ZEM ...

Byly vybrány proto, že poutní chrám stojí na vrcholu hory a že Panna Maria je zde uctívaná jako Vítězná ochrana Moravy.

--

Tři příběhy k úvahám o třech božských ctnostech

Víra:

Je třeba správně věci pojmenovat (příběh ze strany 58)

„Je to prostě hrozné, být na klinice a muset poslouchat tyhle hlouposti: ,To se spraví! Co se spraví? Život pro mě skončil. Žádná naděje, že se to zlepší. Vždyť nic nemá smysl!" Tak si stěžoval starší pán svému dobrému příteli z lepších časů, který ho navštívil poté, co se zhroutil. ,,O trochu víc naděje a víry by ti určitě pomohlo," doporučoval pacientovi. "Naděje v co?" "Máš bolesti?" "Ne, teď ne." "Pamatuješ si ještě, jak ses cítil, když bolesti konečně zmizely? Nebylo to prima?" "Co to v těchto podmínkách znamená? Je mi mizerně a tady je to odporné." "Chutná ti aspoň jídlo?" "Nemám na vybranou. Mám snad umřít hlady?" "Opravdu ti nic nechutnalo?" "Ale jo. Ten zmrzlinový pohár se šlehačkou nebyl špatný." "Tak si na něj tedy občas vzpomeň, představ si k tomu ještě hezkou kavárnu a svou ženu vedle sebe, a bude ti hned líp." "Prosím, ušetři mě těch nesmyslů." "Promiň! Nechtěl jsem se tě dotknout. Ale prozraď mi, prosím, jak to že sis vychutnal ten zmrzlinový pohár?" "Protože jsem nic jiného neměl, zatraceně!" "Přesně tak, příteli."

Naděje

(příběh ze strany 59)

Byli jednou dva muži, kteří leželi v malém, úzkém nemocničním pokoji ve svých postelích. Jen jeden z obou nemocných byl schopen zvednout hlavu tak vysoko, že viděl ven z jediného malého okénka. Ten druhý musel ležet na zádech a mohl pozorovat jen na zdi a strop pokoje. Odpoledne někdy slunce nakreslilo na zdech slabý stín. To se pak ten, co ležel blíž k oknu, musel trochu natáhnout a svému sousedovi vyprávět, co je venku ve světě všechno k vidění. A vyprávěl o parku, který viděl, o světle ve větvích stromů, o ptácích a velkém rybníku, na kterém plavou labutě a kachny. Vyprávělo procházejících se lidech, jejich psech a mracích na nebi. Všiml si, že jeho líčení druhému nemocnému pomáhají. Zklidnil se, jeho tak často tvrdý hlas zněl měkčeji a přátelštěji, když vypravěče prosil o přesnější popis a víc detailů. Ten pak líčil hezké mladé ženy v letních šatech a lidi ležící na trávě, jak se opalují, čtou si nebo spolu dovádějí. A jednou vyprávěl, jak nějaké malé děvčátko málem spadlo do vody, když krmilo kachny. Jeho druh si mohl všechny popisované scény dobře představit, stejně jako by je pozoroval sám. Ráno sestřička našla zdravějšího muže ležet v jeho posteli mrtvého. Přišel lékař a potom ho mlčky odvezli z pokoje. Ten druhý teď ležel v nemocničním pokoji sám. Svoji netrpělivost sotva udržel na uzdě. Odpoledne se sestry zeptal, jestli by jeho postel nemohla přivézt k oknu. Ochotně mu vyhověla. Dosáhl svého cíle. S vypětím sil se nadzvedl, aby konečně mohl sám zažít ten hezký výhled - a uviděl šedou zeď sousedního domu.

Láska

(příběh ze strany 45)

Rok po smrti své ženy se vdovec rozhodl, že se ožení s ještě mladou, bezdětnou ženou ze sousední vesnice, která přišla o svého muže. V době smutku se mu jasně ukázalo, že nemůže současně vydělávat na živobytí a vychovávat svého vzpurného syna. Žena velmi ráda souhlasila, protože si vždycky přála mít dítě, o které by se mohla starat. Chlapec ale novou ženu svého otce vehementně odmítal. "Ty mi nemáš co nakazovat. Nejsi moje matka," byla ještě ta nejmírnější slova, kterými ji častoval. Stále znovu shazoval ze stolu oběd, který mu pečlivě připravovala tak, aby mu chutnal. Odmítal odpovídat na její otázky, bouchl dveřmi a nechal ji tam prostě stát. . Žena byla zoufalá. Nevěděla si rady. Od otce nemohla čekat žádnou podporu, protože byl celý den mimo domov a v otázce výchovy svého rebelujícího syna už beztak kapituloval. Protože už nevěděla kudy kam, vydala se žena jednoho dne za poustevníkem, který žil v jeskyni na blízké hoře a v okolí byl považován za moudrého muže. "Prosím tě o kouzelný nápoj pro mého nevlastního syna," prosila ho úpěnlivě, "aby se mě naučil mít rád tak, jako já mám ráda jeho." "To je náročné přání, co ti mám splnit," řekl mudrc. "Můžu ti sice připravit ten nápoj, ale aby účinkoval, musíš přísady obstarat ty sama. A bude to pro tebe nebezpečné. Neboť mi musíš donést jeden vous z brady živého lva." Rozpolcená pochybnostmi i nadějí, ale odhodlaná nevzdat se žena příští noc tajně vstala a vyklouzla z domu. Nesla mísu s masem, spěchala spícími uličkami a potom ještě kus pouští až ke skále, kde žil velký lev. Ve světle měsíce šla tak blízko ke skále, jak jen jí to odvaha dovolila. Uslyšela lva zařvat, srdce se jí rozbušilo, upustila mísu a utíkala zpět do bezpečí svého domu. Následující noc šla opět s mísou masa pod paží tajně do pouště. Bázlivě se blížila ke skále a v bledém světle měsíce tam viděla stát mohutného lva. Položila mísu, opatrně popošla několik kroků zpět a pak rychle utíkala, dokud nebyla doma. Každou noc se ke lvovi přiblížila o něco víc. Každou noc lev sežral maso, které mu přinesla. Po nějaké době se zdálo, jako by na ni čekal. Jednou položila mísu s masem blízko něj. Lev ji bedlivě pozoroval. Neutekla pryč, ale pomalu couvala a pozorovala lva, který opatrně přišel blíž a klidně jedl maso. Příští noc položila mísu s masem ještě blíž. Lev k ní pomalu došel a začal žrát. Opatrně natáhla ruku a dotkla se jeho hřívy. Lev spokojeně zamručel. "Díky, starý brachu," zašeptala žena a opatrně mu vytrhla jeden vous. Potichu se vracela zpátky. A pak utíkala celou cestu, až dorazila k mudrci na horu, rozrušením a námahou skoro bez dechu. "Dokázala jsem to!" volala a vrazila do jeho jeskyně. "Nesu ti vous živého lva!" Poustevník seděl uvnitř u malého ohýnku. Vzal vous a pečlivě ho zkoumal ve světle plamenů. "Opravdu, je to vous živého lva. Přijmi mé srdečné blahopřání k tvému velkolepému výkonu," řekl - a upustil vous do ohně. "Co jsi to udělal?" vykřikla. "To byl vous živého lva, který jsi po mě chtěl, abys mohl připravit kouzelný nápoj! Víš, kolik strachu a námahy mě stálo opatřit ti ten vous?" Bývala by poustevníkovi nadávala ještě hůř, ale ten ji vzal něžně za ruku. Konejšivě se usmál a řekl: "Může snad být těžší získat lásku a důvěru dítěte než divokého lva? Běž domů ke svému synovi a přemýšlej o tom, co jsi zažila." Žena se zamyšleně vrátila zpět ke své rodině. A postupně, denně prokazovanou láskou a denně zkoušenou trpělivostí si získávala důvěru a lásku svého nevlastního syna.

----

POZNÁMKA:

Příběhy jsou vypsány z knihy Norberta Lechleitnera Oázy pro duši, Vyšehrad 2006 a trochu upraveny. Byly vynechány všechny narážky na různé mistry, neboť stále platí Ježíšova slova „Vy však si nedávejte říkat Mistře: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří." (Matouš 23:8)

 

Komentáře:

přidej komentář

Dnes je 23. zaří 2020

svátek má Berta

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT K DOBRÉMU ÚČELU vše z těchto stránek kromě rozpisu bohoslužeb (NEBOŤ TAM MOHOU BÝT NÁHLÉ ZMĚNY VYNUCENÉ NOVÝMI OKOLNOSTMI)