Poutní cesta Svatý Hostýn - Velehrad (a zpět, i dál na Sv. Kopeček) - 1. řada příběhů k pouti z Velehradu na Sv. Hostýn

07.09.2020 - pěší pouť na Velehrad

CITÁTY Z PÍSMA, PÍSNĚ POUTNÍ I LIDOVÉ A PŘÍBĚHY K JEDNOTLIVÝM ZASTAVENÍM

 

CITÁTY Z PÍSMA, PŘÍBĚH, A POUTNÍ A LIDOVÁ PÍSEŇ

ke každému zastavení poutní cesty

Z VELEHRADU NA SVATÝ HOSTÝN (2019)

 

Citáty vybral arcibiskup Jan Graubner, příběhy jsou vypsány z knihy italského saleziána Bruna Ferrera Květiny pro duši s laskavým svolením nakladatelství Portál, které ji vydalo v Praze 2009.

Vše je uspořádáno vzestupně podle čísel zastavení z Velehradu.

--

1. VELEHRAD

Slovanští apoštolové uposlechli Kristův příkaz:

JDĚTE A VYDÁVEJTE MI SVĚDECTVÍ. (Jan 15, 27)

Dvě věci můžeme dosvědčit, když rozumně uvažujeme o světě a všímáme si jeho krásy: že Bůh je a že nás má rád.

ÚČET

Jeden muž pátral po smyslu života, přemýšlelo posledním dni, a zvláště o posledním soudu, před nímž e dříve nebo později ocitne. Ten muž měl sen.

Po smrti přišel váhavě k velkým dveřím Božího příbytku. Zabušil a usměvavý anděl mu přišel otevřít. Posadil ho do čekárny na ráj.

Prostředí bylo velmi strohé. Vypadalo to tam jako v soudní síni.

Muž čekal a měl stále větší a větší strach.

Po chvíli se vrátil anděl s papírem v ruce, který byl nadepsán „Účet" Muž ho vzal a četl: „Sluneční svit, šumění větví, sníh a vítr, let ptáků a tráva. Vzduch, co jsme dýchali, pohled na hvězdy, večery a noci..." Seznam byl velmi, velmi dlouhý.

„...úsměv dětí, oči dívek, čerstvá voda, ruce a nohy, červeň rajčat, pohlazení, písek na plážích, první slovo tvého dítěte, svačina na břehu horského jezera, pusa od vnoučka, vlny v moři ..."

Jak muž četl, byl stále ustaranější.

Kolik to bude nakonec stát? Jak a čím kdy zaplatí všechny ty věci, které dostal?

Zatímco s tlukoucím srdcem četl, přišel Bůh.

Poklepal mu na rameno.

„Všechno to platím," řekl se smíchem, „až do konce světa. Opravdu mi to činí potěšení!"

Písně:

BOŽE, COS RÁČIL PŘED TISÍCI ROKY ....... JAZYKEM RODNÝM BOŽÍ CHVÁLU PĚLI, MATEŘSKOU ŘEČÍ KNIHY SVATÉ PSALI ...

MORAVO, MORAVO, MORAVĚNKO MILÁ ...

Byly vybrány proto, že zde začala evangelizace Slovanů a byl zde střed Velké Moravy.

--

2. MODRÁ

Poutní chrám je ještě na dohled, bereme ho nejen jako památku, ale také jako místo přebývání Krista Pána a plníme tak jeho slova:

ŽENICH JE TU, JDĚTE MU NAROTI. (Mt 25, 6)

Tolik cest nás láká, tolik možností je, přesto však na závěr zbude jen jedna, ale na ní nás čeká ne smrt, ale Pán Ježíš jako ženich. Už teď s tím máme počítat.

CESTY

Na prvním světovém kongresu cest se sešli zástupci milionů cest, které brázdí tvář všech zemí na všech polednících i rovnoběžkách.

Velkolepé ulice i uzounké cestičky, pyšné dvanáctiproudové dálnice i stezky ztracené v džungli, horské oslí stezky i alpské výstupy, štěrkové cestičky i císařské silnice, tiché uličky i hlučná jihoamerická nábřeží.

V prvních řadách seděly římská Strada dei Fori Imperiali a pařížský Boulevard des Champs Elysées, Wall Street z New Yorku a ruský prospekt Gorkého ... Předsedala vatikánská Via della Conciliazione.

Řešily se nejdůležitější problémy v oboru - od metod úpravy povrchu až po propadající se kanály v metropolích přecpaných dopravou, od nedostatku nočního osvětlení až po opravu dopravních značek a semaforů. Po třech dnech nabitého programu, bohatých pracovních obědů, chvil strávených v baru v příjemném odpočinku nebo ve znuděné strnulosti ... přišla konečně ta nejočekávanější chvíle - volba nejdůležitější cesty na světě:

Začal obvyklý boj o hlasy včetně nekonečných sporů, urputného vymáhání i pokusů o korupci. Po mnoha vystoupeních požádala až vzadu v sále o slovo útlá, křehká a bledá delegátka, která až do té doby setrvávala ve zbožném mlčení. Byla to oficiální zástupkyně „Vstupních hřbitovních cest". I ona žila stejně jako miliony jejích sestřiček vždycky mezi dvěma řadami cypřišů a byla pravidelně dlážděna smutkem a skrápěna slzami.

„Milé sestry," začala jemným, ale pevným hlasem. „Vy neúnavně brázdíte po tváři země, aniž byste se kdy zastavily a přemýšlely. Doprovázíte lidi nahoru a dolů, doprava i doleva a žádné velké problémy nemáte. A přesto - a na to nikdy nezapomínejte - ať jste bohaté, nebo chudé, důležité, nebo zapomenuté, vznešeného, nebo prostého původu ... nakonec musíte všechny své uživatele dovést k cestě, kterou musí jednou nevyhnutelně projít každý. K hřbitovní cestě. Je to jen otázka času. Cesta zpátky není. Pro nikoho! Než budete hlasovat, dobře si to uvědomte. Já vedu ke konečnému cíli!"

Byla jednohlasně zvolena.

Je to jediná cesta, po níž kráčejí všichni lidé. Každý den jeden krok.

Písně:

ZVOŇTE, ZVONY, NA VŠE STRANY ........ SVOLÁVEJTE ODEVŠAD NA POSVÁTNÝ VELEHRAD ...

KDYŽ JSEM ŠEL Z HRADIŠŤA ...

Byly vybrány proto, že až sem jsou slyšet zvony a přecházíme silnici k Hradišti.

3. JALUBÍ

Pokud putujeme směrem na Velehrad, přicházíme sem k večeru, jako ti učedníci jdoucí do Emauz, kteří prosili:

ZŮSTAŇ S NÁMI, UŽ SE PŘIPOZDÍVÁ. (Lk 24, 29)

Pán Ježíš nás vede k lásce a ta dělá divy. Když stojíme o něj, stojíme o jeho lásku.

BRATŘÍČEK

Jedna mladá matka čekala své druhé dítě. Když se dozvěděla, že to bude holčička, naučila svého prvorozeného synka Michala, aby si položil hlavičku na její kulaté břicho a zpíval spolu s ní ukolébavku sestřičce, která se měla narodit. Písnička začínala slovy: „Hvězdo, hvězdičko, blíží se noc ..." a Michalovi se velmi líbila, takže si ji zpíval častěji.

Porod byl však předčasný a těžký. Novorozenou holčičku museli dát do inkubátoru a intenzivně o ni pečovat. Rozechvělí rodiče byli připraveni na nejhorší - byla jen velmi malá možnost, že jejich holčička přežije. Malý Michal maminku a tatínka prosil: „Chci ji vidět. Musím ji nutně vidět!"

Po týdnu se stav holčičky ještě zhoršil. Tehdy se maminka rozhodla, že Michala vezme do porodnice na jednotku intenzivní péče s sebou. Sestra se jim v tom snažila zabránit, ale žena byla rozhodnuta a doprovodila synka až k postýlce, plné drátků a hadiček, kde holčička bojovala o život.

U postýlky své sestřičky Michal instinktivně přiblížil svůj obličej k její tvářičce a začal potichounku zpívat: „Hvězdo, hvězdičko ..."

Holčička okamžitě zareagovala. Začala klidně a bez námahy dýchat.

Maminka se slzami v očích šeptala: „Pokračuj, Míšo, pokračuj!" Michal zpíval dál.

Holčička začala pohybovat malinkýma ručičkama. Maminka i tatínek se smáli a plakali zároveň, zatímco sestra nevěřícně pozorovala celou scénu.

Za několik dní přinesla maminka maličkou domů a Michal dával hlučně najevo svou radost.

Ohromení lékaři na klinice jen těžko hledali slova. Maminka a tatínek věděli, že to byl prostě zázrak. Zázrak bratrovy lásky k tolik očekávané sestřičce.

*** Dokážeme žít, jen když máme jistotu, že na nás někdo čeká. Je to jedna z nejkrásnějších Ježíšových vět: „Jdu, abych vám připravil místo ... abyste i vy byli, kde jsem já." (Jan 14,2-3)

Písně:

K NEBESŮM DNES ZALEŤ PÍSNÍ ............ DEJ, AŤ V DOMECH NAŠICH VZKVÉTÁ PRAVÁ LÁSKA, PRAVÁ CTNOST ....

EJ, OD BUCHLOVA ...

Byly vybrány proto, že je vidět mnoho obcí s tolika domy a že pravé poklady jsou ty vnitřní, ctnosti, a že je krásně vidět hrad Buchlov.

--

4. SUŠICE

Přecházíme na polní cesty, bez označení, někdy dost spletité. Ani v životě není vše jednoduché, kéž nás uklidní slova našeho Pána:

JÁ JSEM CESTA, PRAVDA A ŽIVOT. (Jan 14,6)

Pravda je tak potřebná pro duši jako světlo pro tělo. Je velmi důležitá, člověk ji však nemůže vlastnit ani si ji přivlastnit. Naštěstí nám pomůže ten, který je Pravda sama, Pán Ježíš, a to i kdyby se nás ta pravda bolestně dotkla. On ukáže cestu, on zachová život.

ZRCADLO

Bohatá americká turistka procházela v jednom orientálním městě malebným a pro oči cizince podivuhodným bazarem, když tu objevila zvláštní zrcadlo zarámované do drahocenného stříbrného rámu.

Požadovaná cena však byla příliš vysoká, opravdu přehnaně vysoká. Ale během nekonečného smlouvání jí mazaný prodavač tajuplně prozradil, že zrcadlo má kouzelnou moc a dokáže kouzlo, které je na světě zcela jedinečné.

Stačí se do zrcadla podívat a lehce přetřít ukazováčkem pravé ruky povrch skla. Ihned se vedle zobrazené osoby objeví na zrcadle nápis, srozumitelný každému, ať mluví kterýmkoli jazykem, a ten nápis vyjeví nejhlubší pravdu o zobrazené osobě.

To byla jedinečná a úžasná příležitost k úspěchu! Tu rozhodně nesmí ztratit! Mít zrcadlo, které říká pravdu o všech a o všem, to bylo něco!

Američanka neodolala pokušení a hned zrcadlo vyzkoušela. V zrcadle viděla dokonale sama sebe, a když zrcadlo přetřela ukazovákem, dole se objevil jasný nápis: „Bohatá texaská paní s naditou kapsou."

Ihned bez diskusí zaplatila a honem si zrcadlo odnesla. Důkladně zabalené, chráněné a pojištěné bylo letecky posláno do Texasu.

Samozřejmě si tahle manželka miliardáře byla jistá, že bude díky tomuto kouzelnému nákupu středem pozornosti a zájmu mezi těmi, kteří mají v jejím městě nějakou váhu. Ale zrcadlo se pro ni stalo nevyčerpatelným zdrojem velkých nepříjemností a svízelů.

Vzala ho s sebou na dýchánek u jedné ze svých nejlepších přítelkyň, aby ho vyzkoušela. Společnost to nejprve brala jako zábavnou hru. Ženy se na sebe dívaly s málo přesvědčivým a samolibým smíchem, slova na zrcadle však byla nelítostná: „Ukradla v obchodě prádlo, co má na sobě," řeklo zrcadlo té první. „Její o jedenáct let víc, než kolik přiznává," prozradilo na druhou. „Je závistivá a šíří o vás všech pomluvy," napsalo o třetí.

Zahanbené přítelkyně se spěšně odporoučely. Později se do zrcadla spíše z roztržitosti podíval i ženin manžel a verdikt zněl: „Podvádí manželku." Padaly hrozné věty a byli povoláni advokáti.

Samozřejmě se o té věci dozvědělo celé město. Zanedlouho už bohatý dům miliardářky nikdo nenavštěvoval a ani ji nikdo nezval.

Ten báječný suvenýr způsobil kolem ní prázdno. Zklamaná, pokořená, bohatá, ale prostoduchá Texasanka se jednoho dne rozzlobila a kouzelné zrcadlo rozbila kladivem.

A zatímco se zrcadlo rozpadávalo na střepy, objevil se velký nápis, téměř jako poslední závěť. Byla to jeho poslední slova: „I ty, bláznivá Texasanko, i ty se bojíš pravdy?"

Pravda nás osvobodí. Ale draze se za ni platí.

Písně:

KAŽDÝ DEN PÁN MI SÍLU DÁVÁ ...

CHODÍME, CHODÍME HORE PO DĚDINĚ ....

Byly vybrány proto, že se únava zvyšuje a že zastavení je na horním okraji Sušic.

--

5. HUŠTĚNOVICE

Zde se narodila Matka Vojtěcha, která měla těžké dětství a jako řeholnice šla věrně za Ježíšem i za těžkých okolností pamětliva jeho slov:

KDO CHCE JÍT ZA MNOU, ZAPŘI SE, VEZMI SVŮJ KŘÍŽ A NÁSLEDUJ MNE. (Mt 16,24)

Dnes často vidíme Krista bez kříže, ale to není v pořádku , pořád něco chybí. Stejně tak není možné unést kříž bez Krista, který promění všechno, i smrt ve vzkříšení.

DVA RYTÍŘI

Žili byli kdysi dva horliví a odvážní rytíři. Prošli mnoha bitvami, nebezpečnými dobrodružstvími a dávali v sázku životy pro mnohé pány. Jednou večer jeden z nich, když se díval na západ slunce, řekl: „Zbývá mi poslední úkol."

„A co?" „Chci vystoupit na horu, kde přebývá Bůh."

„Proč?" „Chci vědět, proč na nás po celý život nakládá těžká břemena a starosti a vyžaduje stále víc místo toho, aby nám pokaždé alespoň o trochu naši zátěž ulehčoval," řekl hořce první rytíř.

„Půjdu s tebou. Ale myslím si, že Bůh ví, co dělá," dodal druhý.

Cesta byla dlouhá a namáhavá. Nakonec došli k Boží hoře. Stoupali mlčky a koně vedli, protože stezka byla příkrá a obtížná. Už byl vidět vrcholek hory v mlze, když shora zahřměl hlas: „Vezměte s sebou všechny kameny, které najdete na cestě!"

„Vidíš?" zaprotestoval první rytíř. „Pořád totéž! Po vší té námaze nás chce Bůh zatěžovat ještě víc. Já už tuhle hru hrát nebudu!" A obrátil se zpět.

Druhý rytíř udělal, co mu hlas nařídil.

Dlouhou dobu namáhavě stoupal po strmém svahu. Ale když zasvítily první sluneční paprsky nového dne, kameny naložené na koni i ty, které zbožný rytíř nesl v poškrábaných rukou, zazářily jasným světlem. Proměnily se v nádherné diamanty nevyčíslitelné hodnoty.

***

Pane, mám víc otázek než ty sám.

Myslím, že poměr je tak deset ku jedné.

Ptám se:

Proč dovoluješ utrpení?

Jak dlouho to mohu vydržet?

Co to má za smysl?

Zapomněl jsi, že jsi milosrdný?

Unavuji tě?

Urazil jsem tě?

Odmítl jsi mě?

Kde jsem ztratil tvé vedení?

Kdy jsem zabloudil?

Vidíš mé naprosté zoufalství?

A ty se ptáš na jediné:

Důvěřuješ mi?

Písně:

SLUNCE AŤ SVÍTÍ, KDE JSI TY ...

ŠLY PANENKY SILNICÍ ....

Byly vybrány proto, že i ve dnech těžkých může křesťan aspoň někoho trochu potěšit a že přecházíme státní silnici 1. třídy.

--

6. BAŤŮV KANÁL (BABICE)

Cesta přírodou, dost daleko od rušných cest nám připomíná slova Pána Ježíše:

POJĎTE I VY NA OPUŠTĚNÉ MÍSTO A TROCHU SI ODPOČIŇTE. (Mk 6,31)

Je nutné v tichu promýšlet svůj vztah k Bohu, to je modlitba, i svoje vztahy k lidem a věcem kolem nás, to je uvažování a plánování. Obojí je důležité. Obojí chce ztišení a není to nikdy ztráta času.

CÍSAŘOVNA

Když zemřel císař, mladý princ se připravoval s trochou obav na to, že zaujme jeho místo. Moudrý starý vychovatel mu řekl: „Potřebuješ pomoc a hned. Než usedneš na trůn, vyvol si svou budoucí císařovnu. A dej pozor, musí to být dívka, které můžeš slepě důvěřovat. Pozvi všechny dívky, které se chtějí stát císařovnou, a já ti vysvětlím, jak najít tu, která je toho nejvíc hodna."

Nejmladší z pomocnic v královské kuchyni, která byla do prince tajně zamilovaná, se rozhodla, že se také zúčastní. „Vím, že nemůžu být nikdy vybrána, ale je to moje jedinečná příležitost, jak být alespoň pár okamžiků princovi po boku. A už to mě naplňuje štěstím," pomyslela si.

Večer se v sále sešly všechny nejkrásnější dívky z celé země. Byly oblečeny do těch nejnádhernějších šatů a vyzdobily se nejvzácnějšími drahými šperky.

Princ, obklopený svými dvořany, oznámil podmínky soutěže: „Dám každé z vás semínko. Ta, která mi přinese za šest měsíců nejkrásnější květinu, stane se císařovnou."

Poslední v řadě byla dívka z kuchyně. Vzala si své semínko, malinké tmavé zrnko, a odnesla si je domů zabalené do kapesníku. Pečlivě je zasadila do květináče plného té nejlepší měkké a vlhké hlíny. Nebyla v zahradnictví nijak zvlášť zběhlá, ale věnovala svému malému záhonku obrovskou trpělivost a nekonečnou něhu. Každé ráno úzkostlivě zkoumala tmavou zeminu a doufala, že už uvidí vyrážet očekávaný výhonek.

Uběhlo šest měsíců, ale z jejího květináče nic nevyrostlo. Přišel den další audience u prince. Když dívka přišla do paláce se svým květináčem, ve kterém byla jen hlína a žádná rostlina, viděla, že všechny ostatní soutěžící mají výborné výsledky. Vešel princ a na každou dívku se velmi pozorně a pečlivě zadíval. Prošel před každou z nich. Květiny byly opravdu nádherné.

Podíval se i na kuchařskou pomocnici, která si netroufala pozvednout oči a svůj ošklivě prázdný květináč téměř schovávala. Když princ prozkoumal všechny dívky, zastavil se uprostřed sálu a oznámil výsledek soutěže. „Nová císařovna a moje nevěsta je tato dívka."

V hlubokém tichu byl téměř slyšet tlukot všech srdcí. Princ vzal bez váhání za ruku mladou služebnou.

Pak vysvětlil důvod své volby. „Tato dívka jako jediná vypěstovala květinu, díky níž je hodna stát se císařovnou - květinu poctivosti. Všechna semínka, která jsem vám rozdal, byly jen kousky obarveného dřeva a z těch by nikdy nic vyrůst nemohlo."

To je korejská pohádka. Dnes by také velmi těžké najít císařovnu. Skoro všichni už jsme zapomněli, jak se pěstuje květina poctivosti.

Písně:

PÁN ZASTAVIL SE NA BŘEHU ....

U STUDÁNKY SEDĚLA  ...

Byly vybrány přímo k místům, kudy jdeme.

--

7. ŽIVOT V ŘECE A KOLEM ŘEKY

U jiné, ale také vodní plochy řekl Pán Ježíš učedníkům:

POJĎTE ZA MNOU A UDĚLÁM Z VÁS RYBÁŘE LIDÍ. (Mk 1,17)

Rybářům u vody zabírají ryby na těstíčko, návnadu a podobně. Na lásku zabere každý člověk.

OTÁZKA

Slavný filozof se den za dnem trápil, když se snažil vypátrat smysl života. Rozřešení této záhady věnoval svá nejlepší léta a veškerou svou snahu. Hledal radu u největších mudrců, ale nenašel žádnou uspokojivou odpověď.

Jednou večer v zahradě svého domu odložil stranou své starosti, vzal do náruče svou pětiletou dcerku, která si vesele hrála, a zeptal se jí:

„Holčičko moje, proč jsi na světě?"

Holčička odpověděla se smíchem: „Abych tě měla ráda, tatínku."

*** Měla by se oznámit důležitá vyhláška: Život patří všem. Dává se zdarma. A nabízí se s láskou. Je to základní dar - všude je v něm láska, je u každého, daleko přesahuje život.

Písně:

NA VŠECH CESTÁCH TÉTO ZEMĚ SMÍŠ SE K BOHU PŘIBLÍŽIT ...

NA TĚCH PANSKÝCH LUKÁCH ...

Byly vybrány proto, že všude se dá něco dobrého zakusit a druhá přímo podle okolí.

--

8. SPYTIHNĚV

Vedle nás vede státní silnice i hlavní železniční tah, lidé směřují do velkých dálek. Doma i jinde máme pamatovat na Ježíšova slova:

JDĚTE DO CELÉHO SVĚTA A HLÁSEJTE EVANGELIUM. (Mk 16,15)

Evangelium je prosté: počítejte, že nad vámi je váš Otec, proto se nemusíte bát, a když on je Otec, vy jste bratři a sestry, proto si máte pomáhat.

JEDNODUCHÁ VĚC

Jeden muž nemohl spát, protože ho pronásledovala noční můra. Jakmile si lehl, přepadl ho pocit, že se pod jeho postelí začala hýbat strašlivá příšera. Trávil noci s nastraženýma ušima, ochromený strachem.

Lékař se ho snažil přivést k rozumu. Předepsal mu silné prášky na spaní. Ale noční můra toho muže se zhoršovala. „Každou noc se pod mou postel vetře krvežíznivá příšera!" Slavný lékař mu doporučil akupunkturu a pak drahou homeopatickou léčbu.

Nic nepomáhalo. Noční děs pokračoval. Poradili mu, aby šel za slavným psychoanalytikem. Ten mu doporučil dvacet sezení s využitím těch nejlepších hypnotických metod.

Léčba začala. Po dvou setkáních však už muž k psychoanalytikovi nepřišel.

Co se stalo? Je možné, že by ta dvě sezení způsobila zázrak? Zvědavý profesor muži zatelefonoval a zeptal se ho, jak to s ním vypadá.

Muž mu klidně odpověděl: „Jednou večer, kdy na mě to moje trápení obzvlášť doléhalo, jsem o tom řekl našemu panu faráři. Vyslechl mě a poradil mi, ať uřežu posteli nohy, aby matrace ležela přímo na zemi. Udělal jsem to a zase mám klid a můžu spát.."

***

Jedna stará křehká paní, celá sehnutá a o holi, vešla kulhavým krokem do lékařské ordinace. Za pět minut odtud vyšla a kráčela rovně a vzpřímeně. Mladík, který seděl v čekárně, se jí zeptal: „To není možné! Co to s vámi ten doktor udělal? To je úžasný výsledek!" Paní odpověděla: „Dal mi delší hůl."

Písně:

SLYŠ, JAKÝ TO NAD ŘEKOU JÁSOT A PLES ....

POD NAŠIMA OKNY TEČE VODIČKA ...

Byly vybrány kvůli blízkosti řeky a obce ležící nad ní.

 

9. POVODNĚ

Zde procházíme územím ohroženým odjakživa vodním živlem. Prosíme o pomoc v každém nebezpečí, které hrozí teď nebo v budoucnu s důvěrou v Ježíšova slova, která řekl učedníkům v podobné situaci.

JSEM TO JÁ, NEBOJTE SE. (Mk 6,50)

Tato slova, která Pán Ježíš vícekrát řekl, rád opakoval služebník Boží Jan Pavel II. blahé paměti. Stále je potřebujeme slyšet, protože strach zotročuje a ďábel ho využívá proti nám.

ĎÁBLŮV VELETRH

Jednoho dne uspořádal ďábel veletrh, kde chtěl vystavit a prodávat své zbraně a ty nejrafinovanější nástroje lidského pokušení.

Mnoho dní jeho služebníci pracovali na stavbě stánků, zapojování reflektorů a světel, rozbalování běhounů, pokládání koberců a vábivém aranžmá posledních ďábelských vynálezů. Byly zde přípravky a potřeby pro všechny kategorie hříchu. Především pro sedm smrtelných hříchů: luxusní soupravy ke vzbuzení pýchy, lakomství, obžerství, hněvu, smilstva, závisti a lhostejnosti.

A kromě přípravků a nástrojů tam byly k mání hory katalogů na křídovém papíře, množství videonahrávek a cédéček. A samozřejmě svůdné ďáblice. Štítky s cenami byly dobře viditelné s dobře vyznačenými slevami jako na každém důstojném veletrhu.

A v jednom velkém honosném stánku byla tajemná vitrína. Byl v ní uložen malý zlatý klíček na polštářku z rudého sametu. Byla to jediná věc, kde místo obvyklého štítku s cenou byla cedulka, na níž stálo: „Není na prodej".

Jeden návštěvník mával zlatou kreditní kartou a chtěl za každou cenu vědět, k čemu klíček slouží, a vykřikoval, že je ochoten zaplatit jakoukoli cenu. Na jeho tvrdošíjné naléhání zavolali vedoucího. Po jaksepatří dlouhém čekání přišel satan s nezaměnitelným zápachem síry kolem sebe. Svým jemným a falešně milým způsobem řekl zjevně zaujatému klientovi, že ten klíček mu je nad jiné drahý, že není na prodej a on že na něm velmi lpí. Umožňuje mu totiž dostat se do duše každého člověka, ať je to laik, kněz, řeholník, nebo i biskup či kardinál. Ať je jakkoli věřící, jakkoli svatý, jakkoli starý, tenhle zázračný klíč vždycky funguje.

Zákazník velmi naléhal a nakonec satan i přes svou vychytralost nedokázal zachovat tajemství a polohlasem přiznal: „Tenhle klíč je malomyslnost."

*** Kdo ztratil odvahu a je malomyslný, ničí a nenávidí sebe i druhé, protože kdo je zraněný, sám zraňuje. Malomyslnost je opakem víry. „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?" (Řím 8,31) Je s námi ten, který říká. „Jsem to já, nebojte se."

Písně:

MÁTI PÁNĚ PŘESVATÁ ....... CELOU NAŠI OBEC CHRAŇ ....

TEČE VODA, TEČE ...

Byly vybrány proto, že v té první prosíme o pomoc v každém nebezpečí, druhá píseň se přímo nabízí.

--

10. NAPAJEDLA U HŘEBČÍNA

Koně pomáhají člověku, s jejich pomocí se dá vykonat plno dobrého. A k tomu nás všechny jasně nabádá Pán Ježíš:

CO TEDY CHCETE, ABY LIDÉ DĚLALI VÁM, TO VŠECHNO I VY DĚLEJTE JIM. (Mt 7,12)

Jak se do lesa volám, tak se z lesa ozývá. Nemůžeme běžet do lesa, musíme začít tam, kde jsme, prostě u sebe.

PROČ SE KŘIČÍ?

Jednoho dne se ptal profesor svých žáků:

„Proč lidé křičí, když se hněvají?"

„Křičí, protože ztrácejí klid," odpověděl jeden z nich. „Ale proč křičí, když ten druhý stojí hned vedle?" zeptal se znovu profesor.

„No, křičíme, protože chceme, aby nás ten druhý poslouchal," odpověděl jiný student.

A profesor položil novu otázku: „A není možné říci mu to tiše?"

Žáci dávali různé odpovědi, ale žádná profesora nepřesvědčila. A tak profesor zvolal: „Víte, proč na druhé lidi křičíme, když jsme rozzlobení? Protože když se na sebe dva lidé hněvají, jejich srdce jsou od sebe velmi daleko. Chtějí-li překonat tuto vzdálenost, musí křičet, aby se slyšeli. Čím jsou na sebe rozhněvanější, tím víc musí křičet, aby jeden druhého slyšeli.

A naopak, co se stane, když jsou dva lidé do sebe zamilovaní? Nekřičí, ale mluví velmi potichu.

A proč? Protože jejich srdce si jsou velmi blízko. Vzdálenost mezi nimi je malá. Někdy jsou si jejich srdce tak blízko, že ani nemluví, ale jen šeptají. A když je láska ještě silnější, není ani třeba šeptat, stačí se na sebe dívat. Srdce si rozumějí. To se stane, když se dva lidé, kteří se milují, k sobě přiblíží."

Svou promluvu profesor nakonec uzavřel slovy: „Když spolu hovoříte, nedopusťte, aby se vaše srdce vzdálila, neříkejte věty, které by je mohly ještě více oddálit, protože se může stát, že jednoho dne bude vzdálenost tak veliká, že už nikdy nenajdou cestu zpět, aby se setkala."

*** Je jedno tajemství, jak vyřešit hádku - hádat se v pevném objetí.

Písně:

ANDĚLE BOŽÍ, .......... RAČ VŽDYCKY BÝT OCHRÁNCE MŮJ ...

UŽ MNĚ KONĚ VYVÁDĚJÍ ..

Byly vybrány proto, že i jízda na koni může být nebezpečná.

--

11. NAPAJEDLA - MĚSTO

Na místním hřbitově je pochována Anička Zelíková, která zemřela v mladém věku, a nabídla svůj život jako smírnou oběť. Svou nemoc nesla podle slov Pána Ježíše:

KDO NENESE SVŮJ KŘÍŽ A NEJDE ZA MNOU, NEMŮŽE BÝT MÝM UČEDNÍKEM. (Lk 14,27)

Máme nést těžkosti, které nám vybere Pán Ježíš, a ne ty, které si sami vymyslíme:

KÁMEN V KAPSE

Jeden chudák přišel za boháčem a prosil ho o kousek chleba.

Boháč mu nejen nic nedal, ale když viděl, že se chudák nemá k odchodu, popadl ho hněv, vzal kámen a hodil ho po něm.

Chudák kámen sebral a strčil ho do kapsy. Řekl si: „Budu ten kámen nosit v kapse, dokud nepřijde chvíle, kdy ho budu moci hodit zpátky po boháčovi."

Prožil celý život s tou zátěží, s tím kamenem v kapse i na srdci.

Konečně přišla chvíle, kdy jím mohl hodit. Boháč spáchal zlý skutek a nato ho zbavili veškerého majetku a uvrhli do vězení, V ten den šel chudák po cestě právě kolem vězení a viděl v poutech toho, který býval boháčem. Pokročil vpřed, vytáhl kámen z kapsy a konečně napřáhl ruku, aby ho po něm hodil. Ale nehodil a nechal kámen spadnout na zem. Řekl si: „Ubožák! Byl bohatý a mocný, ale teď je mi ho líto. Proč jsem tak dlouho ten kámen nosil? Bylo to úplně zbytečné!"

***

Pane, dej ať má bolest nepřijde nazmar, protože ...

prožít pád a nic se nenaučit,

padnout a nevstat,

proviňovat se a nepřekonávat provinění,

být zraňován a neodpouštět,

být nespokojený a nezlepšovat,

být utlačovaný a nestat se pozornějším,

trpět a nestat se citlivějším

dělá utrpení zbytečným cvičením beze smyslu ...

Písně:

POJĎ K SPASITELI ...

HÁJKU, HÁJEČKU, HÁJKU ZELENÝ ...

První byla vybrána proto, že každý den jsme sice k smrti blíž, ale také Pán Ježíš nám jde vstříc, jak řekla sv. Terezie z Lisieux, která se tak podobala Aničce Zelíkové, druhá při pohledu na návrší okolo města.

12. OLDŘICHOVICE

V obci pod námi je nový kostel zasvěcený svaté Zdislavě, manželce a matce čtyř dětí, patronce rodin. Pro všechny rodiny, pro každého člena platí Ježíšova slova:

KDO VÁS PŘIJÍMÁ, MNE PŘIJÍMÁ. (Mt 10,40)

Maminka vždy ráda vidí své děti, maminka se na ně usmívá. I svatá Zdislava, to tak jistě dělala. I my to můžeme zkoušet, a když s úsměvem přijmeme druhého, naplníme Ježíšova slova.

ÚSMĚV

Byl jednou jeden úsměv, který si vykračoval po světě. Byl to úsměv srdečný, veselý a plný citu. Byl tak šťastný, jak jen úsměv může být, a občas si pohvizdoval.

Jednoho dne přišel do městečka, kde viděl zvláštní neklid u obyvatel, a to se projevovalo i v dopravě. Čekal spořádaně na zelenou, když tu se srazila dvě auta. Zastavila se skřípěním na kraji silnice, dvířka se otevřela a z prvního auta vyskočil muž s divoce nasupeným výrazem v tváři. Úsměv se mu bleskově přilepil na rty a ozářil mu tvář ochotným a přátelským světlem. Nazlobená paní, která vylézala z druhého auta se zaťatými pěstmi, zůstala překvapeně a udiveně stát. Pak se také usmála.

„Promiňte, prosím, je to moje chyba," řekla hned. „To se stane! Jen klid ..." odpověděl muž. „Dáme si společně kávu?"

Úsměv pokračoval v cestě. Rozesmál úřednici na poště a celá fronta čekajících lidí si začala povídat.

Prošel přes tvář učitele a studenti začali zase dávat pozor. Zastavil se na tváři lékaře na poliklinice a nemocní se cítili lépe.

Pak přišla řada na úředníka na magistrátu, na pokladní v supermarketu, na manžela, který se vracel domů z práce, a na dva kluky, mezi nimiž vládlo odjakživa bojové napětí... Večer se dal úsměv znovu na cestu. Byl trochu unavený, ale městečko bylo o něco šťastnější.

*** Úsměv je jako světlo v okně tvé tváře, které prozrazuje lidem, že srdce je doma. Tak se usměj! A ještě! Když se přestala usmívat kulaťoučká a hlaďounká slíva, stala se z ní vysušená švestka.

Písně:

ZDISLAVO V ŘÍŠI KRÁS, SLYŠ SVÝCH DĚTÍ VROUCÍ HLAS ...

JÁ JSEM MALÝ MYSLIVEČEK ...

První byla vybrána zlidověla píseň Otče náš, vyslyš nás ... se slokou věnovanou patronce místního kostela a druhá kvůli blízkosti lesů.

--

13. MALENOVICE - SVATÁ VODA

U lesní kaple je pramen, proto se celé toto malé poutní místo jmenuje Svatá Voda. O pramenité vodě říká Pán Ježíš:

KDO PODÁ NĚKOMU TŘEBA JEN ČÍŠI STUDENÉ VODY PROTO, ŽE JE MÝM UČEDNÍKEM, NEPŘIJDE O SVOU ODMĚNU. (Mt 9,41)

Všechno se musí změřit a zvážit, čím je číslo větší, tím se nám to zdá lepší. I malé množství má velkou cenu, když je za tím velká láska a citlivost.

NEJCHUDŠÍ ČLOVĚK

Před dávnými časy byla jedna vesnice, v níž žili velmi chudí lidé. Zima v tom kraji bývala krutá a všichni měli starost o jednoho chudého starého člověka, který bude určitě velmi trpět; měl na sebe jen pár hadrů. Potřeboval by svetr. Ale nikdo v té vesnici neměl dva svetry a nikdo neměl peníze, aby mu pomohl.

Nakonec dostala jedna žena nápad. „Když si každý ve vesnici vytáhne ze svého svetru jedno vlněné vlákno, ani se to nepozná, a přinese i malé zbytky vlny, které doma najde, budeme mít dost vlny na to, abychom tomu chudému starci upletli nový svetr."

Všichni souhlasili. Každý přinesl vlákno a někteří i nějaký zbytek vlny v klubíčku. Všechna vlákna se navázala dohromady, až vzniklo několik vlněných klubek. Šikovná žena dlouho pracovala jehlicemi a upletla úžasný pestrobarevný svetr a začátku zimy ho všichni společně odnesli starci. Ubohý muž přijal dar se slzami v očích. A tak v té mrazivé zimě nikomu ve vesnici nebyla zima. A chudý stařec měl určitě svetr ze všech nejkrásnější a nejhřejivější. Láska je jediný poklad, který se rozdělováním zvětšuje.

Písně:

Ó MATKO PÁNĚ, MATKO RAJSKÝCH KRÁS ........ POJĎ SE MNOU KRAJEM MÉHO DOMOVA, DO LESŮ VONNÝCH KVĚTŮ ...

TEČE POTŮČEK BUBLAVÝ ....

Byly vybrány kvůli okolní přírodě, obě jsou dost smutné, té první však dodává naději důvěra v Matku Boží.

--

14. LESNÍ EKOSYSTÉM

Příroda má své zákonitosti, všechno se jim musí podřídit. Pán Ježíš dává zákon nový, vyššího řádu:

PODLE TOHO JAK SOUDÍTE, BUDETE I VY SOUZENI. (Mt 7,2)

Děti si dělají něco na oplátku, při různých hrách je to dokonce dovoleno. Horší je, když chtějí něco ve zlém oplatit. I kdyby se nám zdálo, že na to máme právo, poslechněme Pána Ježíše a zkusme to po dobrém, aby to i s námi jednou dobře dopadlo.

MANŽEL

Své ženě při každé příležitosti opakoval: „Ty ničemu nerozumíš!"

Měla totiž jen základní školu, nezajímala se o politiku a nečetla noviny. Starala se jen o děti, o domácnost, o prádlo, o slepice a o práci v obuvnické dílně. Kdykoli v rodině vypukla nějaká diskuse, manžel už z principu odmítal jakýkoli smysluplný dialog a předem říkal: „Ty ničemu nerozumíš!"

Když se manželka snažila zapříst rozhovor o nějakém vážném problému, který se týkal vhodnosti nějakého výdaje, výběru místa dovolené, školních výsledků dětí nebo rodinného rozpočtu, jeho odpověď byla vždycky stejná. Rychlá, suchá a definitivní: „Ty ničemu nerozumíš!"

Jednou večer, právě když v televizi dávali fotbal národního družstva, se najednou něco stalo s elektřinou. Manžel jako obvykle nadutě a domýšlivě bručel a šel do tmavého sklepa zkontrolovat, případně vyměnit pojistky. „Vezmi si svíčku," radila mu manželka. Manžel svým obvyklým způsobem odvětil: „Ty ničemu nerozumíš! Znám to místo zpaměti!" Ale toho večera bylo zřejmě všechno jinak, než mělo. Chudák manžel totiž uklouzl na schodech, vydal nelidský skřek, hrozně se uhodil do hlavy a skončil na zemi - polomrtvý, celý zakrvácený a s mnoha zlomeninami.

Byl to velmi vážný případ, ale lékaři v nemocnici po mnoha dnech intenzivní péče přece jen chudáka zachránili.

Když se konečně nešťastník po čtyřech dnech probral, viděl vedle postele svou ženu, jak se nad ním sklání s očima plnýma slz, láskou a obavami. Ubohá žena ho neopustila ani na chvíli. Ve dne v noci mu byla stále nablízku s nekonečnou pozorností a tisícem modliteb.

Po dvou týdnech na lůžku, když mohl konečně zamumlat první slova, zadrmolil a s námahou vydechl: „Jsem fakt zvíře. Nikdy bych nevěřil, že mě máš tak ráda!" A ona se svým vždycky milým a zářivým úsměvem tiše odvětila:

„Ty ničemu nerozumíš!"

Písně:

DO TVÝCH STAROSTÍ ... PŘIŠEL TEN, JENŽ MÁ TĚ RÁD ...

V LESE, V LESE NA JEHLIČÍ ...

Byly vybrány proto, že v hlubokých lesích se dříve lidé báli, že zabloudí. Ta druhá má spíš pobavit.

--

15. ZLÍN -  U MAJÁKU

Město je víc než množina domů, každý byt je vlastní svět, záleží moc na tom, kolem čeho, spíše koho, se v něm všechno otáčí. I zde je možná velká změna, jak ukazuje Zacheus, kterému Pán Ježíš řekl.

POJĎ DOLŮ, DNES MUSÍM ZŮSTAT V TVÉM DOMĚ. (Lk 19,5)

Na každé listině musí být místo a čas, to je velmi důležité. Proto chceme mít místo pro Pána Ježíše jako Zacheus, proto na něj chceme mít i čas a to tím, že si ho uděláme pro druhé.

CO JE DŮLEŽITÉ?

1. Ve věku dětském:

Tatínku, kolik dostaneš za hodinu práce?" „Dvě stě korun."

„Tak tady máš dvě stě korun. Kupuji si hodinu tvého času. Pro sebe."

2. Ve věku mladém:

Pozval jsem ji do restaurace a do divadla.

Měl jsem zpoždění a prudce jsem při parkování narazil na obrubník. Viděl jsem ji, jak už na mě čeká. Vystoupil jsem z auta a honem jsem kontroloval, jestli to neodnesla pneumatika; ale nic se nestalo.

Když jsem se k ní s úsměvem obrátil, nazlobeně se otočila a byla jako kus ledu. A já ... jsem byl pitomcem. Celý večer mi dávala najevo, že moje pneumatika je určitě důležitější než ona ..."

Písně:

MÁ DUŠE BOHA VELEBÍ, ...

POCESTNÝ ...

Byly vybrány proto, že se podařilo postavit nový kostel na Jižních Svazích a to je důvod k vděčnosti. A město je důležitou křižovatkou cest.

--

16. ZLÍN - POUTNÍ MÍSTO ŠTÍPA

Kde jsou lidé blízko sebe, tam mohou vzniknout spory. Pán Ježíš to ví, proto nám laskavě připomíná:

PŘINÁŠÍŠ-LI SVŮJ DAR K OLTÁŘI A TAM SI VZPOMENEŠ, ŽE TVŮJ BRATR MÁ NĚCO PROTI TOBĚ, NECH TAM SVŮJ DAR A JDI SE NEJDŘÍV SMÍŘIT. TEPRVE POTOM PŘIJĎ A OBĚTUJ SVŮJ DAR. (Mt 5,23 n)

Odpuštění a smíření není nikdy lehké. Bez něj však neudržíme jednotu. Jen v ní je síla, nesvornost oslabuje. Poslechněme si o tom pěknou bajku:

KOROPTVE

Početné hejno koroptví se usadila na kraji jednoho lesíka. Všiml si jich však lovec a roztáhl své sítě. Jakmile se jednou nešťastné koroptve ocitly v síti, marně bojovaly. Jedna stará moudrá koroptev svolala ostatní koroptve, které unikly lovci, a snažila se jim vysvětlit způsob, jak se zachránit. „Sestry," řekla, „dávejte dobrý pozor. Viděly jste, jak padají lovcovy sítě na trávu. Když se náhodou ocitnete uvnitř, musíte jen prostě strčit hlavy do ok sítě a pak všechny společně usilovně mávat křídly. Tak se vám podaří síť zvednout a nechat ji ve větvích některého stromu."

Další den se mnoho koroptví chytilo do lovcovy sítě. Vzpomněly si na radu staré koroptve, prostrčily hlavy oky a začaly ze všech sil mávat křídly. Síť letěla i s nimi až na vrcholek buku.

Lovec ji tam pak našel zavěšenou jako starý nepotřebný hadr.

O několik dní později koroptve v trávě zobaly hmyz a ozobávaly drobné výhonky. Znenadání na ně spadla lovcova síť. „Poslyšte, sestry," řekla jedna z koroptví, „víme, co máme dělat, abychom se zachránily. Prostrčíme hlavy oky sítě a pak všechny společně zamáváme křídly. Jste připraveny? Raz, dva, tři ..."

„Nevím, proč bys měla poroučet zrovna ty!" přerušila ji prudce jiná koroptev. „Já jsem nejsilnější. Takže akci budu řídit já ..."

„To tedy ne!" vykřikla jiná, „já jsem přece nejstarší!" „Kdo si myslíte, že jste?" rámusila další koroptev. „Nemám nejmenší chuť se od vás nechat komandovat!"

„Já jsem nejzkušenější," ozvala se ta první, „tak je přece jasné, že velet budu já. Pozor! Na můj povel raz, dva, tři..." „To budu dělat já! Já chci dát povel!"

„Ne! To je moje práce! Nebo uvidíte, jak mám ostrý zobák!" „Jen to zkus, jestli si troufáš, ty tlusťoško!"

„Prosím vás, poslouchejte!" prosila první koroptev. „Lovec tu bude co nevidět. Až řeknu tři, zamávejte křídly. Raz, dva, tři!" Ale koroptve už nic neslyšely. S načepýřeným peřím se daly mezi sebou do rvačky, uštědřovaly si rány zobáky i drápy, vztekle rámusily a vykřikovaly. Všechen ten rámus přivolal lovce, který je se smíchem nastrkal do pytle, kde se dál praly a nadávaly si.

Písně:

AVE MARIAPOLI ...

JAKÉ JE TO HEZKÉ, DVA KOVÁŘI V MĚSTĚ ...

Byly vybrány proto, že polis je řecky město a v tomto je nový kostel zasvěcený Panně Marii a poblíž je mariánské poutní místo Štípa. Je to město průmyslové a kovárny byly vlastně první malé továrny.

--

17. FRYŠTÁK

V městě sídlí salesiáni, kteří se dobrovolně podřizují pravidlům, řeholi, jak k tomu vybízí i náš Pán:

KDO PŘICHÁZÍ KE MNĚ A NEKLADE I SÁM SEBE AŽ NA DRUHÉ MÍSTO, NEMŮŽE BÝT MÝM UČEDNÍKEM. (Lk 14,26)

Nepřemýšlejme jen sportovně, tam vždycky jde o první místo. Na příštím mistrovství se pak stejně všechno změní. První místo u Boha bude mít trvale ten, kdo nejprve myslí na druhé.

RODINA

V údolí mezi poli, loukami a lesy žila v jednom dvoupatrovém domečku spokojená rodinka. Zatím byli tři - tatínek, maminka a šestiletý blonďatý chlapeček. Středem údolí protékala veselá klikatá říčka. Domek byl kousek od vesnice, a tak se každé nedělní ráno rodinka natlačila do maličkého auta a vyrazila na mši do farního kostela.

Každý večer, než šli spát, se všichni společně pomodlili.

Anděl Páně každý večer sbíral modlitby a nosil je do nebe. Toho roku na podzim hodně dlouho a hodně pršelo. Říčka byla plná kalné vody. Údolí se začínalo zaplavovat.

Tatínek probudil maminku i synka. Vystrašeně se objímali, protože voda se už dostala do přízemí domku. A stoupala dál. Byla čím dál kalnější a čím dál rychlejší.

„Vylezme na střechu!" řekl tatínek: Vzal synka, šel na půdu a odtud vylezl na střechu. Maminka šla za nimi.

Na střeše se cítili jako trosečníci na ostrůvku, který se stále zmenšoval. Voda nepřestávala stoupat a sahala už nemilosrdně tatínkovi až ke kolenům.

Tatínek se pevně rozkročil na střeše, objal maminku a řekl jí: „Vezmi do náruče synka a vylez mi na ramena!" Maminka se synem vylezli tatínkovi na ramena a ten dodal: „Postav se mi na ramena a zdvihni synka na svá ramena. Neměj strach, ať se děje, co se děje, já tě nepustím!"

Maminka dala synkovi pusu a řekla mu: „Vylez mi na ramena a neměj strach. Může se stát cokoliv, ale já tě nepustím." Voda dál stoupala. Zaplavila tatínka i jeho ruce, kterými držel maminku, pak pohltila i maminku a její ruce, jimiž držela synka. Ale tatínek nepustil a ani maminka. Voda dál stoupala. Dosáhla synkovi až k ústům, k očím, k čelu.

Anděl Páně, který přiletěl pro večerní modlitby, viděl jen světlou kštici uprostřed rozbouřené vody.

Lehce kštici uchopil a zatáhl. Za vlasy se vynořilo dítě, které vyzdvihl, dítěte se držela maminka a maminky se držel tatínek. Nikdo z nich nepovolil sevření.

Anděl se rozletěl a jemně položil ten neobvyklý řetězec k nebeské bráně. A všechny nebeské zástupy se daly do hlučného potlesku.

*** „Ať se stane cokoli, já tě neopustím," říká v Bibli Bůh.

Písně:

LAUDATE OMNES GENTES (Chvalte Pána, všechny národy) ...

KDYŽ JSEM K VÁM CHODÍVAL PŘES TY LESY ...

Byly vybrány proto, že i naši salesiáni působí v mnoha zemích a že cesta zase vede přes lesy.

 

18. LUKOVEČEK

Snadné a rychlé řešení nemusí být trvalé. Pán Ježíš mluví jinak, svatý Petr mu to jasně řekl jménem apoštolů:

PANE, KE KOMU BYCHOM ŠLI? TY MÁŠ SLOVA VĚČNÉHO ŽIVOTA. (JAN 6, 68)

Pán Ježíš nabízí víc než chvilkové zážitky, on přišel kvůli budoucnosti po smrti. Na to máme pamatovat, s tím máme počítat. A když zapomínáme, on každému dává čas i příležitost k návratu. Malebně to ukazuje tato legenda. Nevíme sice, kde se to stalo a jestli se to skutečně tak stalo, ale odpovídá to touze Pán Ježíše po našem obrácení a dosažení věčného cíle.

KRUCIFIX

V jedné staré katedrále je v závratné výšce zavěšen majestátní stříbrný kříž, který má dvě zvláštnosti. Ta první je trnová koruna, kterou má Ježíš na hlavě; je celá z ryzího zlata vykládaného rubíny a její hodnota je nevyčíslitelná. Druhou zvláštností je Ježíšova pravice, která je natažená a trčí do prázdna.

Jedna legenda vysvětluje, proč tomu tak je. Před mnoha lety vymyslel jedné noci odvážný a šikovný zloděj dokonalý plán, jak se zmocnit koruny ze zlata a rubínů. Spustil se na laně z jednoho střešního okénka a houpáním se dostal až ke krucifixu.

Ale trnová koruna držela velmi pevně a zloděj měl na to, aby ji oddělil, jenom nůž. Strčil nůž pod okraj koruny a vší silou ji zdvihal. Zkoušel to znovu a znovu, potil se a hekal. Pak se ostří nože zlomilo a příliš namáhané lano se od okénka utrhlo.

Zloděj by se byl roztříštil na podlaze, ale ruka ukřižovaného se pohnula a zachytila ho v letu. Ráno našli kostelníci živého a zdravého zloděje nahoře, jak ho pevně (a láskyplně) drží nataženou rukou ukřižovaný Ježíš.

Písně:

SLUNCE KRISTOVY LÁSKY AŤ OZÁŘÍ NÁS ...

POD TOU SKÁLOU ...

Byly vybrány proto, že cesta stoupá do kopců, zapotíme se, i když slunce na obloze nebude svítit, půjdeme také kolem skal ne u řeky, ale v lese.

--

19. ONDŘEJOVSKO

V obou směrech se stoupá do dalších kopců, pokud chceme dojít k cíli, nedá se nic jiného dělat.

SNAŽTE SE VEJÍT ÚZKÝMI DVEŘMI. (Lk 13,24)

Poselství Pána Ježíše je náročné, jeho následování může být velmi těžké. V lesním tichu se zaposlouchejme do příběhu se stejným názvem:

TICHO

„A dost! Už je déle nesnesu!"

„Všichni v ráji zadrželi dech. Ještě nikdy neviděli Pána Ježíše tak rozhněvaného. Tím hromovým hlasem dával najevo božský hněv právě on.

„Byl jsem třiatřicet let mezi lidmi, říkal jsem jim tisíckrát, že skutky váží nekonečněkrát víc než slova, a za to mě ukřižovali. Vysvětloval jsem horem dolem, že mí učedníci se nepoznají podle mnoha slova prázdných obřadů, ale podle skutečné lásky. Ale skoro nikdo to nepochopil! Kážou do všech světových stran, zpívají jímavé písně, účastní se strhujících a dojemných obřadů, ale tak málo toho dělají!"

„Co s tím chceš udělat?" zeptal se nesměle jeden anděl. „Vezmu jim řeč ... Jako se to stalo Zachariášovi, otci Jana Křtitele!" rozhodl Ježíš a vzal všem křesťanům schopnost mluvit. A tak se najednou po celém světě mezi křesťany rozhostilo veliké ticho.

Nejprve se podivili. Mnozí z nich pospíchali do lékárny pro sirupy a tablety proti bolení v krku, léčivé bylinky a med šly na dračku. Pak si začali dělat starosti a nakonec se polekali. Jak se budou beze slov modlit? Jak budou moci Pánu Ježíši a bližním říkat, že je milují - beze slov? Velcí teologové už nedokázali vyslovit ani „transsubstanciace" a kazatelé se bez uhlazených slov a hlubokomyslných významů cítili jako nezaměstnaní. Obyčejní lidé se už nemohli ani pohádat, a ještě horší bylo, že nevěděli, jak vyjádřit solidaritu, útěchu, podporu, soucit, přijetí...

Když se nad tím pořádně zamysleli, došli k prostému závěru: „Co nemůžeme povědět slovy, můžeme vyjádřit skutky!" Mnoho jich smýšlelo podobně.

Z velkých řečníků se stali bezprostřední a upřímní lidé, kteří se naučili vyjadřovat se pohledem, úsměvem, pohlazením a úslužností. Na teologických fakultách byly otevřeny jídelny a noclehárny pro chudé a zoufalé. I výuka náboženství byla najednou plná radosti a her.

Mnoho lidí se stydělo, když si vzpomněli, jak bylo snadné lhát, když ještě měli řeč.

V jedněch novinách se objevily články s nadpisem: „Pohleďte, jak se mají rádi!"

Stále většímu počtu lidí se víra křesťanů začala zdát zajímavá. Cítili, jak je přitahuje atmosféra něhy, pokoje, klidu a opravdového přijetí, která převládala mezi Ježíšovými učedníky. Když jim po čase Ježíš vrátil řeč, bylo jim to skoro líto. V dobách velkého ticha zakusili, kolik něhy je v křesťanské víře.

*** „Dítky, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem. „To napsal svatý Jan (1. Jan 3,18), který slyšel od Pána Ježíše přímo: „Snažte se vejít úzkými dveřmi."

Písně:

NASTOKRÁT BUĎ POZDRAVENA, O, MATIČKO HOSTÝNSKÁ

SEDÍ SOKOL NA JAVORI ...

Byly vybrány proto, že Svatý Hostýn se blíží a že se jde lesem, kde na stromech hnízdí dravci.

--

20. RUSAVA

Jsme u nejbližšího zastavení od poutního kostela, domu modlitby. Modlit se sice můžeme jak chceme - svými slovy - a kde chceme - i v přírodě - ale Pán Ježíš učil apoštoly naprosto jasně a krátce:

KDYŽ SE MODLÍTE, ŘÍKEJTE: OTČE NÁŠ ...(Lk 11,2)

Novost Nového Zákona je v tom, že Nejvyššímu Pánu můžeme říkat Otče. Jako se můžeme spolehnout, že každý z rodičů, otec i matka přeje dítěti úspěch, tak můžeme doufat, že nebeský Otec přeje nám, svým pozemským dětem, že nás vybavil, abychom zvládli někdy i veliké starosti.

ZAMRZLÝ RYBNÍČEK

Jednou se dva malí kamarádi klouzali na zamrzlém rybníčku. Byl mrazivý a zamračený podvečer. Děti si beze strachu hrály, když tu náhle led praskl a jedno z dětí se ocitlo pod ním. Rybník nebyl hluboký, ale led se začal téměř ihned znovu zavírat.

Druhé dítě běželo na břeh, popadlo největší kámen, co našlo, a pospíchalo na místo, kde zmizel jeho malý kamarád. Začalo ze všech sil tlouci do ledu, tlouklo a tlouklo, dokud se mu nepodařilo led rozbít, chytit svého kamaráda za ruku a pomoci mu z vody ven ...

Když dorazili hasiči a viděli, co se stalo, užasle se ptali: „Ale jak to udělal? Ten led je těžký a tvrdý, jak ho mohl rozrazit tímhle kamenem a těma malýma rukama?" V tu chvíli přišel na břeh nějaký stařec a ten řekl: „Já vím, jak to udělal."

„Jak?" ptali se.

Stařec odpověděl: „Nestál za ním nikdo, kdo by mu říkal, že to nedokáže ..."

*** Uvnitř nás je ohromná síla, ale snadno na ni zapomínáme!

Písně:

SPOJ NÁS V JEDNO, PANE ...

DÚ VALAŠI, DÚ ... nebo: MY JSME VALAŠI ...

Byly vybrány proto, že těšíme se na setkání s ostatními poutníky a že obec Rusava byla založena osadníky z Valašska

--

21. SVATÝ HOSTÝN

Jsme blízko kostela, z kterého jsme vyšli, opakujme si slova věřících Starého Zákona, kteří vystupovali do jeruzalémského chrámu:

DO DOMU HOSPODINOVA PŮJDEME S RADOSTÍ. (Žalm 121,1)

Každý ví, že k Pánu Bohu se jde bolestnou branou smrti, že to je něco nepříjemného. Tak to vidíme z naší strany, pozemským pohledem. Je zde i slovo Boží, které může usměrnit naše lidské pocity. V naší povídce se to Abrahamovi povedlo.

ANDĚL

Abrahám byl velmi starý. Jednou seděl při západu slunce před stanem, aby si užil trochu chládku, když tu uviděl v dálce, jak se chvěje vzduch a blíží se k němu anděl. Abrahám už příliš dobře neviděl, ale hned si všiml, že k němu jde anděl smrti.

„Pán s tebou, Abraháme," řekl anděl.

Abrahám tvrdě odpověděl: „Andělí smrti, kdo to kdy slyšel, aby si někdo přál smrt svého přítele?" Anděl se usmál: „Kdo to kdy slyšel, aby se milovaný nechtěl spojit s osobou, kterou miluje?"

Abrahám řekl: „Anděli smrti, vezmi mě s sebou!"

Zakončíme lidovou moudrostí:

*** Kéž by jednou platilo i o nás: Když jsem se narodil, lidé byli šťastní a smáli se. Jen já jsem plakal. Když jsem zemřel, lidé byli smutní a plakali. Jen já jsem byl šťastný a smál jsem se.

Písně: TISÍCKRÁTE POZDRAVUJEM, TEBE  1., 9. A 10. SLOKA.

MORAVA KRÁSNÁ ZEM ...

Byly vybrány proto, že poutní chrám stojí na vrcholu hory a že Panna Maria je zde uctívaná jako Vítězná ochrana Moravy.

 

Komentáře:

přidej komentář

Dnes je 23. zaří 2020

svátek má Berta

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT K DOBRÉMU ÚČELU vše z těchto stránek kromě rozpisu bohoslužeb (NEBOŤ TAM MOHOU BÝT NÁHLÉ ZMĚNY VYNUCENÉ NOVÝMI OKOLNOSTMI)