Pobožnosti na Vejdochu - Úvahy po Cestě života

Cesta života na Vejdoch ke kříži „Strom života“

A hle, nějaký (člověk) k němu přistoupil a zeptal se: „Mistře, co dobrého mám udělat, abych dosáhl věčného života?“ Ježíš mu řekl: „Proč se mě ptáš, co je dobré? Jenom jeden je dobrý. Chceš-li však vejít do života, zachovávej přikázání.“   evangelium podle sv. Matouše 9,16-17 

 

Pobožnost u 10 kamenů Cesty života 26/4 2026

Úvodní modlitba

Pane, přicházíme k Cestě života – deseti kamenům podle počtu Božích přikázání—směrem ke Stromu života v Jámách, abychom prosili za mír ve světě a za úrodu našich polí a za vláhu. Každý kámen je svědkem minulosti a symbolem nadějí pro budoucnost, protože připomíná hodnoty, které jsou pro život důležité. Hodnoty jsou plodem kříže a vedou ke Stromu života. I my dnes chceme projít Cestou života - cestou hodnot ke Stromu života. Dej nám svého Svatého Ducha a doprovázej nás Ty sám na této cestě, abychom nejen prošli kolem kamenů, ale aby hodnoty prošly námi a zůstaly v nás, abychom je žili.

Ty sám, Pane, jsi největší hodnotou člověka a lidstva. Darem a nadějí. Jen Ty dáváš opravdový pokoj a jen v Tobě je pokrm života. Když prosíme za mír, prosíme, abys vstoupil do našeho života a světa se svým pokojem. Když prosíme za úrodu, prosíme, abys vstoupil do našeho života a světa jako chléb života.

Cestou ke Stromu života chceme prosit i za ty, kteří nás předešli, zahynuli ve válkách nebo zemřeli hladem. Cesta ke Stromu života ať nám připomíná, že i my jsme na cestě, že i naše cesta by měla být opřená o hodnoty, o kterých nestačí mluvit všeobecně, ale které je potřeba konkrétně pojmenovat a konkrétně žít. Ty, kteří se snaží žít hodnoty, poznáváme podle toho, že na své cestě života zanechávají po sobě stopu dobra.

Cesta ke Stromu života je cesta nahoru. Připoj se k nám, Pane, jako jsi se připojil k učedníkům na cestě z Jeruzaléma do Emauz. Oni sestupovali z hory zklamání, protože jejich naděje selhala. Připoj se k nám Pane, ať s každým krokem se nám víc a více otevírají oči pro to, co je dobré a krásné a co není bez Tebe. Připoj se k nám, abychom vystupovali nahoru s nadějí. Amen.

 

1. přikázání: VÍRA

První archeologicky doložený konflikt (před ~13 400 lety). Za nejstarší důkaz organizovaného skupinového násilí je považováno pohřebiště Jebel Sahaba v dnešním Súdánu (oblast Nilu). Výzkumy ukázaly, že zde bylo pohřbeno přes 60 lidí, z nichž mnozí zemřeli na následky zranění způsobených šípy či oštěpy, což naznačuje sérii útoků nebo jednu velkou bitvu.

Kdy byla první válka v dějinách lidstva? Asi nikdo nebude schopen zodpovědět tuto otázku. Kdo však otevře Písmo svaté a přečte 3. kapitolu knihy Genesis, může tušit, že všechny války začaly u stromu, když had pokoušel Evu. Eva tam vedla svou první duchovní válku, kterou společně s Adamem prohráli. Ďáblovou zbraní byla lež a tuto zbraň používá dodnes.

Ano, válka nezačíná ve vzduchu, na poli nebo na moři, ale vždy v srdci člověka. Proto řešením není zbrojení, ale víra. Jedině víra dokáže člověka postavit do pravdy života nedestruktivně. Bez víry nelze žít. Bez víry nelze uskutečňovat další hodnoty.

Proto začínáme vírou.

Je důležité, komu věříme. Dnes má Strom života podobu kříže. Tušíme, že je to správný směr, protože je dnes mnoho těch, kteří něco slibují, ale zatím jenom jeden, který se osvědčil: Ježíš Kristus.

Bože, uvědomujeme si, že bez víry není život. Jako není život bez vody a bez slunce. Prosíme, dej nám více víry. Dej více víry lidem, kteří rozhodují. Dej světlo lidem, kteří věří, ale ve špatné, nesprávné bohy. Ať náš život není modloslužbou, mdlo-službou, ale službou lásky, která pramení z Ježíšova probodnutého srdce. Amen.

 

2. přikázání: ÚCTA

Každá doba má problém s hříchem, proto také každá doba má problém s úctou. Člověk má problém se sebeúctou, a protože má problém s úctou k sobě, má problém s úctou k druhým. Neúcta se šíří ve společnosti jako nakažlivá nemoc. Někdy má podobu odmítnutí, drzosti, pomlouvání, stěžování, kritizování. A někdy podobu války.

Důležité je pochopit, že úcta k sobě a k jiným pramení z úcty k Bohu. Důstojnost člověka je zakotvená v Bohu, proto z dějin víme, že každý totalitarismus, který chtěl člověka zotročit, měl problém s Bohem a bojoval s Bohem.

V náboženském kontextu (zejména v křesťanské teologii) je definice úcty založena na přesném rozlišení mezi tím, co patří Bohu, a tím, co patří stvořeným bytostem.

Teologie mluví o třech stupních úcty: Latria – nejvyšší forma úcty, která náleží výhradně Bohu. Člověk uznává Boha jako absolutního Pána, Stvořitele a nejvyšší bytost. Potom je Dulia (úcta ke svatým a andělům) – je to uznání člověka za „Božího přítele“, ve kterém se odráží Boží sláva. Svatý není uctíván pro jeho vlastní sílu, ale pro milost, kterou mu Bůh udělil a kterou svatý věrně žil. A třetí podoba je Hyperdulia (zvláštní úcta) – například úcta k Panně Marii. Stojí výše než úcta k ostatním svatým kvůli její roli Matky Boží, ale je nekonečně níže než úcta k Bohu.

Toto teologické rozdělení úcty nám ukazuje, že úcta není sama ze sebe (jako žádná jiná hodnota), ale že je spojená s Bohem. Bůh je hoden úcty a má absolutní autoritu. Ty, které Bůh povolává, těm také dává podíl na úctě a autoritě, aby mohli vykonávat své povolání, například rodiče, učitelé, kněží, Svatý otec, biskupové, ale také politici.

Kameny, podél kterých půjdeme, nejsou mezi sebou viditelně propojené. Hodnoty ale ano. Jsou propojené. U prvního kamene jsme přemýšleli o víře. Úcta souvisí s vírou. Nelze věřit bez úcty. Úcta je měřítkem víry a ukazuje, jak člověk prožívá svůj vztah k Bohu.

Úcta k člověku není vždy snadná, protože člověk je slabý a hříšný. Proto u tohoto zastavení, stejně jako u prvního, prosme: Pane, dej nám více víry.

Bože, prosíme, dej nám více víry, abychom se ve tvém světle dokázali podívat na sebe a na ostatní. Abychom pochopili, jaká je naše důstojnost, kterou jsme obdrželi ve křtu. Dej, abychom si vážili daru víry a nového života, abychom měli v úctě všechny tvé dary: i pokrm z plodů země, který v nás udržuje pozemský život, i pokrm duchovní, který v nás udržuje duchovní život. Dej, abychom přistupovali s úctou k Tobě, k sobě a k ostatním. Amen.

3. přikázání: KLID

Co je to klid? Je to ticho? Ticho ve mně? Nebo ticho kolem mě? Jeden žák 3. třídy přirovnal klid k „létající holubici, která vzduchem posílá lásku a péči“. V dětských básních je klid často „modré nebe bez kouře z ohně“, „duha, která ti přistane v dlani“ nebo jednoduše možnost „sedět a čichat ke květinám“. Pro děti je klid nemyslitelný bez dobrých vztahů. Definují ho jako „pomoc kamarádovi“, nebo: „když si lidé odpouštějí“ nebo když „pomáháme jeden druhému a vypadá to jako umění“.

Válka je opakem klidu. Je to neklid. V posledních měsících se řeší, zda už jsme ve třetí světové válce, nebo ještě ne a kde je hranice mezi mírem a válkou. Je to první výstřel? První krev? První oběť?

Z etického hlediska válka začíná tam, kde končí úcta k lidské důstojnosti. Pokud druhého přestaneme vnímat jako člověka a začneme ho vidět jako „nepřítele“ nebo „překážku“, mír v našem srdci skončil a konflikt je jen otázkou času.

Kristus přinesl na svět to světlo z ráje, ve kterém člověk viděl sám sebe a ostatní, než zhřešil. Jen v tomto světle je člověk schopen poznat v druhém bližního. Jen toto světlo nám osvětluje cestu, která vede k vnitřnímu klidu.

Jedno čínské přísloví říká: „Klid je moře, ticho je dno.“ Pokud chceme klid, hledejme ticho. Uprostřed hluku světa nám chybí vnitřní ticho, kde mluví Bůh. V tichu lze najít světlo z ráje a podívat Božíma očima na sebe a na ostatní.

Bože, stvořili jsme systémy, díky kterým jsme měli být šťastní a díky kterým jsme spíš unavení. Toužíme po klidu, protože toužíme po míru. A není míru bez klidu. Ukaž člověku dnešní doby cestu ke klidu a pomoz mu udělat první kroky na této cestě. Ať pohled na kříže u cest, sochy a obrazy svatých, kostely a kaple a krásu krajiny nám připomíná, že i v našem světě je možné najít klid, souznění se životem, ticho a pravdu. Amen.  

 

4. přikázání: VDĚK

V etice se říká, že vděčnost není jen o tom, že někdo někomu poděkuje, ale že je to hluboký stav vědomí a jedna z nejdůležitějších hodnot pro duševní zdraví. Vděčný člověk si je vědom dobra, které obdržel. Člověk, který byl obdarován, ale prožívá svůj život bez vděčnosti, je trochu jako duchovní neandertálec. Pokřikuje, poskakuje, strká do ostatních a do života, kritizuje, je nespokojen, stěžuje si a nadává, protože nevidí, co má, ale vidí, co nemá.

Podívejme se, zda máme důvod si stěžovat. V době Pána Ježíše byla průměrná délka života člověka 20–35 let. Ve středověku 30-40 let. V době první světové války 31-40 let. Dnes je průměrný věk v Evropě 80 let, v Africe 63 let, v nejbohatších zemích 84 let a v nejchudších 55 let. Na jeden bochník chleba bylo potřeba v době Pána Ježíše pracovat 3-6 hodin. Ve středověku 2-4 hodiny. Za první světové války 1-2 hodiny. Dnes v Evropě jen 5-15 minut. V Africe už ale 3-8 hodin. V nejbohatších zemích 3-5 minut, v nejchudších víc než 10 hodin.  A jak často mohl člověk jíst dosyta? V době Pána Ježíše nepravidelně. Ve středověku sezónně. Za první světové války kriticky málo kvůli výdajům na válku. Dnes v Evropě každý den. Problémem je spíš vyhazování jídla, nadbytek a obezita než nedostatek. V Africe je to jinak, každý pátý člověk v Africe trpí podvýživou.

Postavit vedle sebe člověka z dob Pána Ježíše, ze středověku, z doby první světové války, ze současné Afriky a Evropy, mohlo by pro nás dopadnout dost trapně. Ukázalo by se, že většina problémů, které řešíme, nejsou opravdovými problémy, ale jen vrtochy lidí rozmazlených úrovní života. Že jde často o umělé problémy umělého světa, ve kterém dnes mnozí lidé žijí. Je potřeba se stále sám sebe ptát, zda jsem vděčný. Vděčnost je potřeba ve svém životě sledovat jako tlak, cukr v krvi nebo srdeční rytmus.

A co dělat, když si uvědomím, že nejsem dost vděčný? Děkovat, že jsem si to uvědomil. Psychologie napovídá, že lékem může být také „vědomý trénink pozornosti.“ Nevděčnost často pramení z pocitu samozřejmosti (vše dobré bereme jako automatické) a adaptace na luxus (rychle si zvykneme na pohodlí a chceme víc). Dnešní svět nás učí chtít to, co nemáme. Lékem je představit si ztrátu toho, co máme. A vnímat, co nemají ostatní.

Duchovní život dává ještě další prostředek: děkovnou modlitbu. Každý den večer poděkovat za dobro. Konkrétně. Za tři dobré věci, které jsem dnes dostal, a za tři dobré věci, které jsem dnes udělal.

Bože, děkujeme za každý déšť, který svlažuje naše pole v Jámách a v okolí. A děkujeme za vděčnost, kterou v nás probouzíš. Vděčnost je jako duchovní déšť, díky kterému nevysycháme. Prosíme, ukazuj nám neustále dobro, kterým nás obdarováváš. Ať nejsme slepí a nevděční. Ať si nestěžujeme, když není důvod. Ať nejsme jako rozmazlené děti, ale jako chudá vdova, která i malým „děkuji“ dokáže přispět k uzdravování světa. Amen. 

5. přikázání: ŽIVOT

Pokud jdeme nahoru, ke Stromu života, je potřeba se také zamyslet nad naším vztahem k životu.

Jak život vnímají náboženství? Křesťanství, Judaismus a Islám (Abrahámovská náboženství) sdílejí koncept posvátnosti života, protože život pochází přímo od Boha. Buddhismus říká, že život je vzácná příležitost v koloběhu znovuzrození. Taoismus, že život je projevem Tao (řádu vesmíru). Konfucianismus, že život je posvátný skrze rodinu a předky. Nejvyšší hodnotou je synovská oddanost a úcta.

Vždy je teda nějak vnímána hodnota a význam života.

V křesťanství je největší hodnotou láska. Z lásky a kvůli lásce Ježíš odevzdává svůj život.

Pro naše putování je důležité si uvědomit, že život je největší hodnotou mezi ostatními hodnotami, protože bez života člověk nemůže uskutečňovat a žít žádné jiné hodnoty.

Pokud společnost neprožívá vztah k životu správně, podepíše se to na demografii. Demografická krize není jen příčinou problémů, ale důsledkem nesprávně prožívaného vztahu k životu. Stává se to, když člověk neprožívá svůj pozemský život jako cestu k životu věčnému. Tímto člověk a společnost přichází o cíl a smysl. Bez věčného cíle nemá smysl řešit cestu do věčnosti. Pokud nikam nejdeme, proč bychom měli řešit budoucnost. Řešíme jen to, co je teď a tady. Chceme, aby nám tady bylo dobře a příjemně. A hrajeme takovou hru: tváříme se, že tady budeme navždy, i když víme, že to není pravda. Ale aby nám smrt nekazila náladu a nevedla k nepohodlným otázkám, vytěsníme ji a dáme ji na okraj života. Smrt ano, ale na obrazovkách.

Společnost tak připomíná poutníka, který si sednul u cesty a nechce se mu zvednout a jít dál. A protože děti vyžadují zvednout se, snížit úroveň svého života, přijít o volný čas, obětovat něco pro druhé a toto všechno pro budoucnost, proto dětí ubývá.

A zase jsme u prvního kamene, u víry. Bez víry není život. Jen živoření.

Bože, ty jsi život. V Ježíši Kristu se život nejen zjevil, ale neustále se nám nabízí. Ježíš Kristus zůstává s námi v eucharistii jako chléb života. Prosíme tě, ať tento chléb přijímáme a žijeme pro druhé. Prosíme tě, dej lidem poznat hodnotu a krásu života. Ať každé dítě se může narodit, ať je život chráněn od početí do přirozené smrti. A jednou, prosíme, doveď nás ke Stromu života – k věčnému životu. Amen.

 6. přikázání: VĚRNOST

Věrnost v dnešní době, v době, která uctívá změnu, rychlost a nekonečný výběr, může působit jako „staromódní přežitek“. Přesto je to jedna z mála věcí, která dává životu pevnou strukturu a hluboký smysl.

Proč má věrnost smysl právě dnes?

1/ Věrnost buduje „domov“. V dnešním nejistém světě, kde se vše mění (práce, technologie, bydlení), funguje věrnost jako kotva. Věrnost v partnerství nebo přátelství vytváří bezpečný prostor, kde můžete být sami sebou bez masky. Bez věrnosti by člověk žil v neustálém napětí nebo jako duchovní bezdomovec.

2/ Věrnost je lék na „paradox volby“. Dnešní doba nás trápí pocitem, že za rohem je vždy něco lepšího. Koupíš něco a za chvíli už je nová, lepší verze. To vede k povrchnosti. Věrnost je rozhodnutí pro hloubku místo šířky. Jen když u něčeho (nebo někoho) zůstane člověk dlouho, zažije ty nejcennější vrstvy vztahu nebo dovednosti, které se na povrchu neukážou.

3/ Integrita a sebeúcta. Věrnost není jen o tom být věrný druhým, ale především být věrný sám sobě (svým hodnotám a slibům). Pokaždé, když člověk dodrží slovo, posiluje svou sebeúctu. Člověk, který je věrný, je předvídatelný v dobrém slova smyslu – pro sebe i pro okolí. Je to známka silného charakteru, ne slabosti nebo nedostatku příležitostí.

4/ Investice do budoucnosti. Věrnost je jako dlouhodobé spoření. Krátkodobé vzrušení z nevěry nebo neustálého střídání zájmů přináší rychlý dopamin, ale dlouhodobě vede k prázdnotě. Věrnost buduje kapitál důvěry. Ten je neocenitelný v krizích (nemoc, neúspěch), kdy vedle člověka zůstane jen ten, komu byl věrný a kdo je věrný jemu.

5/ Věrnost jako láska v akci. Věrnost znamená zůstat i u ran druhého. Je to nejvyšší forma úcty. Říkáte tím: „Tvá hodnota pro mě není v tom, co mi teď přinášíš, ale v tom, kým jsi.“

Kdo chce být věrný, riskuje v dnešní době, že bude rebelem. Kultura jedno rázovosti říká, že věrnost je přežitek, že bere člověku svobodu.

Kdybychom se ale teď podívali od Stromu života, seshora, na tu naši cestu a jednotlivé hodnoty, uvědomíme si, abychom došli nahoru, musíme zůstat věrní cestě a cíli. Uvědomujeme si, že Bůh je věrný k nám. Stále k nám vychází vstříc. Dává všechno, co má. A zve nás k věrnosti. Říká nám: „Zůstaňte věrní.“ Stojí to za to, bez toho nepoznáte pravou chuť lásky. 

Bože, prosíme tě o věrnost Tobě a tvým přikázáním. O věrnost evangeliu, církvi, této zemi a tradicím, které tuto zemi formovaly. O věrnost v rodinách a o věrnost ve vztazích. Posvěcuj nás svou věrností. Amen.

 

7. přikázání: ČEST

Katechismus katolické církve (čl. 2477–2479) učí, že každý člověk má přirozené právo na čest a dobrou pověst. Svatí často zdůrazňovali, že lidská čest je pomíjivá, pokud není ukotvena v Bohu. Sv. Augustin učil, že hledání lidské cti (slávy u lidí) je nebezpečné, protože nás odvádí od pravdy. Skutečná čest spočívá v tom, být „cti-hodný před Bohem“. Sv. Ignác z Loyoly vnímal čest jako nástroj – pokud mi má čest pomáhá lépe sloužit Bohu, mám si jí vážit. Pokud mi v tom brání, mám být ochoten ji ztratit.

Svatí sv. František z Assisi a sv. Terezie z Lisieux ukázali, že nejvyšší čest křesťana spočívá v připodobnění se Kristu – i za cenu potupy od světa. Být „potupen pro Krista“ bylo pro rané křesťany považováno za nejvyšší vyznamenání a čest, protože se tím dotýkali Kristových ran.

Ve středověku svatí jako Bernard z Clairvaux formovali ideál křesťanského rytíře. Čest zde nebyla spojena s násilím, ale se službou a ochranou slabých (vdov a sirotků). Čestný člověk je ten, kdo nasazuje svůj život za spravedlnost.

V křesťanském pojetí je čest věrnost pravdě o nás samých jako Božích dětech. Je to vnitřní integrita, která nedovolí člověku jednat pod svou důstojnost, i kdyby ho za to svět chválil.

Dnešní problém se ctí spočívá především v tom, že jsme ji zaměnili za reputaci (čili za obraz navenek) a úspěch (čili za výsledek). Zatímco čest je o tom, kým člověk je v tichu, dnešní doba je o tom, jak člověk vypadá v záři reflektorů.

Čest člověka nepochází od lidí, z tisku, který o něm bude psát dobře, z výsledků hospodaření a kolik toho člověk má. Čest je morální zdravá kostra v člověku. Člověk čestný jedná ve prospěch druhých i se škodou pro sebe jen kvůli pravdě.

Bože, prosíme tě, abychom byli pokorní. Pokora je pravda o nás. Ať ji nevyměníme za pýchu. Dej nám sílu jednat čestně, abychom Ti byli podobní. Amen.

8. přikázání: PRAVDA

Co je to pravda? – zeptal se Pilát Ježíše. Ježíš tehdy nic neodpověděl. Na jiném místě v evangeliu ale sám o sobě řekl, že On sám je Pravda.

My o sobě říct nemůžeme, že jsme Pravda. Z dějin ale víme, že byli lidé, kteří si to o sobě mysleli. Že jsou ztělesněním pravdy. Bylo pak z toho hodně utrpení, zla, smrti a slz v životech mnoha lidí.

Bohužel, takoví lidé jsou i dnes. Na mnoha místech světa se dnes bojuje a umírají lidé, ženy a děti, kvůli něčí pravdě. Je znám výrok, že první obětí každé války je pravda. Že každý má svou pravdu. Často jde o vlivy a o peníze, nikoliv o pravdu.

Co je to pravda? Už 350 let před Pilátem se tuto otázku pokusil zodpovědět Aristoteles. Aristoteles řekl, že pravda je shoda tvrzení se skutečností. Když ukážu teď na tento kámen a řeknu, že tento kámen je tady, a on je tady, tak je to pravda.

Z nějakého důvodu se ale přece Pilát ptal. Ptal se poté, co mu Ježíš řekl, že se narodil proto, aby dal svědectví Pravdě.

I my bychom se měli na naší cestě – dnes a každý den – ptát: k čemu jsem se narodil? Jak bych měl dnes dát svědectví Pravdě?

„Pravda vás osvobodí,“ říkal Ježíš. Ano, pravda osvobozuje. Víme ale, že není vždycky snadné pravdu říct, přijmout a žit. Pravda umí být velmi hořká. Je to lék. A jako lék i pravdu je potřeba přijímat podle pravidel, které určí doktor, nikoliv spolu pacienti, kteří leží na vedlejších postelích a každý říká svůj názor.

Bože, jen v tobě je celá a jediná pravda. Tvůj Syn, Ježíš Kristus, řekl o sobě, že je Pravdou. Víme, že lidé pravdu odmítají, odsuzují a prodávají. Přesto tě prosíme, skrze Ducha Svatého, posvěť nás v pravdě. Dej nám pravdu do života, do vztahů, ať nežijeme v mlze hříchů a duchovní tmy. A společně se světlem pravdy dej nám teplo lásky. Ať nemáme strach vnášet do života pravdu, ale také ať to umíme dělat jako ty, s láskou a milosrdně. Amen.

 

9. přikázání: RODINA

V ČR se prý v posledních letech rozvádí přibližně 40-45 procent uzavřených manželství. Ročně dochází zhruba k 19 000 až 21 000 rozvodů. Pro srovnání, sňatků bývá kolem 48 000 až 52 000 ročně. Manželství, která končí rozvodem, trvají v průměru 13 až 15 let. Kritickým obdobím bývá 3. až 5. rok a poté doba kolem 15. výročí. Přibližně 60 % rozvádějících se párů má nezletilé děti.

Někteří lidé říkají o církvi, že je zločinecká organizace. A nerozumí, jak je možné, že církev existuje 2000 let. Jejich názory jsou jejich. A je někdy těžké s nimi diskutovat, protože je tam spíš emoce než rozum. Nad jednou věcí se ale můžeme zamyslet: jak je možné, že církev existuje přes 2000 let? Není přece dokonalá a je v ní hodně lidské špíny a nevěrnosti.

Odpověď je ve Svatém písmu. Církev je manželství Boha s lidmi. Věrný Bůh si bere nevěrné lidstvo, a tak vytváří rodinu. Měl by Bůh důvod se rozvést? Ano. Rozvedl se nebo rozvádí? Ne.

Rodina je prostor pro uskutečňování a růst hodnot. Prostor, který ověřuje, zda naše hodnoty jsou skutečné. A zároveň prostor, ve kterém naše hodnoty rostou. Tento prostor vyžaduje pravdu. Vyžaduje obětovat se pro druhé. Odpouštět. Přijímat. Je to prostor zrání, umírání pro sebe, a díky tomu rození k novému.

Bože, děláš z nás jednu rodinu svých dětí. Válka je vždy válkou s tvou láskou. Prosíme tě za naše rodiny a za církev. Prosíme za rozvedené a děti, které tím trpí. Prosíme, posvěcuj mladé manžele svou láskou. Pomáhej starým lidem, na které rodina zapomněla. Uč nás přijímat sebe navzájem, dávat čas a prostor ke zrání a dospívání druhým. Prosíme také na přímluvu Panny Marie, kterou nám Pán dal za Matku. Amen.

 

10. přikázání: DAR

V roce 1850 byl po anexi Paňdžábu darován britské královně Viktorii legendární diamant Koh-i-Noor. Jeho cena je dnes v podstatě nevyčíslitelná, odhaduje se na stovky milionů až miliardy dolarů. Dnes je součástí britských korunovačních klenotů.

Název Koh-i-Noor je z perštiny. Takže diamant je z oblasti Iránu, kde dnes zuří válka. Název Koh-i-Noor znamená „Hora světla“.

Před námi je výstup na Vejdoch ke Stromu života. Uvědomujeme si, že největším darem, jaký kdy člověk může obdržet je život věčný. A bránu k životu věčnému otevřel nám všem Ježíš na Golgotě, na kříži, když umíral. To byla Hora světla a Ježíš je největším diamantem a darem, který se nám dává zdarma.

Tak to už je, že to, co má největší hodnotu, jako třeba láska a život – je zdarma.

Učí nás to, abychom nepřestávali dávat zdarma. Abychom nepřestali být darem pro druhé.

Darem, který nám Ježíš přináší, je Boží milosrdenství. S tímto vědomím se na horu vystupuje úplně jinak. Boží milosrdenství nás nese a žene a doprovází až do chvíle, kdy se dotkneme Stromu života.

Bože, prosíme za Tvé milosrdenství pro nás a pro celý svět. Prosíme za mír a za úrodu. Prosíme za hodnoty, díky kterým můžeme pokračovat na cestě k Tobě, na cestě ke Stromu života a k věčnému životu. Prosíme za všechny, kteří nemohou najít cestu k Tobě. Za umírající. Za oběti válek. A za nás, abychom nesešli z tvé cesty.

 

Korunka k Božímu milosrdenství

Prosby za úrodu, mír a vláhu a závěrečné požehnání

(viz poslední podstránku)