Ohlášky na tento týden a promluva jLK

Obraz byzantské Průvodkyně na cestách života (Hedegetrie), přinesený sv. Cyrilem a Metodem na Velkou Moravu, je uctíván jako obraz, který se váže k liturgické památce Matky jednoty křesťanů – 18. ledna. Nenachází se v martyrologiu, protože památka je ustanovena jen pro naše diecéze ze dne 10. 9. 1966. Před tímto obrazem u Panny Marie - Santa Maria Maggiore - v Římě byly schváleny slovanské bohoslužebné knihy a Metod byl vysvěcen na kněze. Služebník Boží Antonín Cyril Stojan svěřil "Apoštolát sv. Cyrila a Metoda", který měl pracovat pro sjednocení Slovanů ve víře, pod ochranu Panny Marie.

Mariánská úcta je dodnes drahocenným pojítkem sbližujícím Západ s Východem i zárukou naděje na obnovení někdejší jednoty. Panna Maria znovu nám připomíná, že všichni jsme její děti. Usilujíce o jednotu, prosme ji, aby lidstvo pod jejím vedením brzy dospělo ke spojení v jedné církvi.

Jednota křesťanů.

První den v týdnu modliteb, v kterých prosíme o jednotu křesťanů slyšíme svědectví svatého Jana Křtitele o Pánu Ježíši: „Hle beránek Boží, který snímá hříchy světa…….to je Syn Boží.“

Při mši svaté třikrát opakujeme tato Janova slova s prosbou, aby se Bůh nad námi smiloval, hříchy odpustil a nebe dal: „Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.“ A toto nebe - Ježíše Krista, Syna Božího nám kněz ukazuje a znovu opakuje: „Hle Beránek Boží, ten, který na sebe vzal hříchy světa. Blahoslavení, kteří jsou pozváni k večeři Beránkově.“

Podstatou těchto slov je POKORA a VÍRA. Janova a také každého z nás. Je tomu tak?

Pokora, kterou nám ukazuje svým životem svatý Jan Křtitel. Pokora, která nás vede k poznání, že jsme lidé hříšní a zlí, které Pán Ježíš vede skrze svatost života do nebe. A nejen, že nás vede, ale sám sebe nám dává – zvlášť ve dvou svátostech – ve svaté zpovědi a ve svatém přijímání. Odpuštěním hříchů nás připravuje na možnost přijetí nebeského pokrmu – pokrmu na cestě do nebe. Víra, která nám dává jistotu, když na slova: „Tělo Kristovo.“ Odpovídáme: „Amen.“

Víra v CÍRKEV, kterou vyznáváme každou neděli a o slavnostech slovy modlitby nicejsko-cařihradského slavnostního vyznání víry: „…věřím je jednu svatou, všeobecnou (katolickou), apoštolskou církev…“

Na začátku modlitby svatého růžence a korunky k Božímu milosrdenství slovy apoštolského vyznání víry: „…věřím.,,,.ve svatou církev obecnou..“

Jaká je moje osobní víra v církev o které mluví tyto články víry? Miluji tuto Kristovu církev, kterou založil Pán Ježíš a za kterou se obětoval? Miluji Kristovu církev, skrze kterou nám Pán Bůh dává vše co potřebujeme na našem putování k cíli života? Když nás nesli (ve velké většině) rodiče k přijetí svátosti křtu, tak po první otázce na naše jméno jim byla položena druhá: „Co si pro své dítě od církve žádáte?“ - „Křest.“ (nebo také mohou odpovědět: Víru nebo Milost Kristovu nebo Vstup do církve nebo Věčný život).

Křesťané, kteří ztratili víru a lásku k Církvi, vystupují z církve. Na západě to dělají úředně, aby nemuseli platit příspěvky u nás to praktikují „neúředně“ – přestanou chodit do kostela. Sami sebe vylučují ze společenství Církve. Většina z nich netuší, že vyloučení z Církve – exkomunikace - je největší církevní trest. Na závěr: „Jeden Otče náš a Zdrávas denně s prosbou o návrat pokřtěných do společenství Církve.“ Proč? Stále platí, kdo nechce věřit, věřit nebude a vždycky si najde nějaké ale. My věříme a modlitbou se naše víra upevňuje. j LK