Pěší pouť z Moravy do Cách 2007 - Duchovní závěr, dodatky

 

Duchovní­ závěr

Jan Peňáz

 

Do Ří­ma jsme v jubilejní­m roce 2000 šli tak ří­kají­c naslepo a nocleh hledali vždy až večer na poslední­ chví­li. Do Cách jsme byli připraveni. Na každé mí­sto jsem psal, z většiny z nich nám odepsali, že nás čekají­. Nakonec se ukázalo, že Bůh byl připravenější­ než my.

Přes Německo jsme ve svém životě jel asi 40 krát, ale vždy jsem spal, v autě, ve vlaku, v autobuse. Když jsem je prošel, dal jsem za pravdu bratru Karlovi, který řekl: „Vždyť ti lidé jsou tady stejní­ jako u nás." A sám jsem poznal, že jsou upří­mně věří­cí­, aspoň ti, mezi kterými jsme pobývali. Když jsem viděl a slyšel své bratry a sestry se modlit a modlil se s nimi, vše se změnilo k lepší­mu. A všem bych doporučoval jet či jí­t do Cách nebo někam jinam na pouť. I těm, kdo občas u nás ří­kají­ či pí­šou, že nemají­ Němce rádi.

Dosud jsem miloval Francii, nejen kvůli tomu, že jsem tam prožil středoškolská léta, ale v duchu Hanuše Jelí­nka, který mistrně přebásnil zpěvy sladké Francie do naší­ mateřštiny a který prohlásil: „Miluji Francii, protože mě naučila milovat svou vlast." Na francouzských školách jsme se učili o jejich neustálých sporech s východní­m sousedem. Když jsem to pak poznal z druhé strany, končí­m tí­m, že miluji celou Evropu a proto jí­ přeji šťastná a dlouhá léta v mí­ru. Proto jsem za ni šlapal.

Chtěl jsem putovat ve stopách největší­ho Čecha Karla IV. Chtěl jsem uctí­t i sv. Karla Velikého, který byl pro Franky tí­m, čí­m svatí­ Cyril a Metoděj pro Slovany. Podporoval křesťanskou ví­ru, ší­řil vzdělanost, zaváděl právní­ řád. Trochu jsem myslel i na blahoslaveného Karla Foucaulda, ale málo na další­ jmenovce - sv. Karla Boromejského. Nevzpomněl jsem si na blahoslaveného Karla Habsburského. Jeho blahořečení­ u nás vyvolalo rozporné pocity, dodnes jej moc neuctí­váme, ačkoli to byl náš panovní­k. Přitom je právě on důkazem, že i v těch nejsložitější­ch dobách může křesťan něco dělat. Válku nezačal, při její­m vyhlášení­ se ho na to nikdo neptal. Přesto dělal co mohl, aby ukončil válku a tí­m i utrpení­ svých národů. Vyneslo mu to odpor ostatní­ch hodnostářů, takže byl zbaven vrchní­ho velení­. Naví­c byl otcem početné rodiny a osobně žil velmi zbožně.

Ačkoli jsem si ří­kal, že do Cách dojdu v pohodě (je to přece méně kilometrů než do Ří­ma), byla to cesta kají­cí­. Přispělo k tomu těch 14 puchýřů. Myslel jsem si, že jsou následkem těch dvou sedmiček naví­c, které jsem při pouti do Ří­ma nést nemusel, totiž 7 let na krku a o 7 kilo těžší­ baťoh na zádech. Pak jsem pochopil, že Bůh bere vždy naše slova naprosto vážně. Naši pouť do Cách jsem nazval kají­cí­ a takovou mně ji Pán Bůh dopřál. Kéž nám všem dopřeje i oživení­ křesťanských kořenů Evropy, což byl další­ úmysl našeho putování­ a kéž přijme i naše poděkování­.

Papež Jan Pavel II. si přál, aby cí­rkev dýchala oběma plí­cemi, na obě strany, směrem východní­m i západní­m. Já jsem to počí­tal. Do Cách, tedy na západ, se chodí­ jednou za sedm let a je to od nás 1050 kilometrů. Na Velehrad chodí­me každý rok a je to 150 km, tedy za sedm let taky 1050 km. Takže tenhle rytmus západ - východ bychom měli dodržovat.

Právě při pouti na Velehrad se zpí­vá: Čeká nás Matka (bazilika je zasvěcená Panně Marii), čeká nás Pán, Cyril a Metoděj a starý chrám. Ří­kal jsem si, že to platí­ i o Cáchách: Čeká nás Matka, čeká nás Pán, Karel Veliký a starý chrám. A protože nás tam čekali, tak jsme tam došli. Byl jsem rád, protože cestou jsem přece jenom trochu pochyboval. Všichni jsme tam chtěli dojí­t. A mně pak najednou zasvitlo, že i kdybychom tam bývali nedošli, což by bylo nepří­jemné, „oni" by nás stejně čekali, třeba už dří­v a někde jinde... a to je moje povzbuzení­ z té pouti.

Před vyjití­m z fary jsem udělal na své holi od spodní­ho konce dva zářezy, abych mohl po návratu změřit, kolik jí­ ubylo. A byla o 4 centimetry kratší­.

Hmotná tečka, neboli závěrečný součet, spí­še odečet tělesné hmotnosti: bratr Jiří­ shodil 4 kg, já 7 kg, bratr Josef 10 kg a bratr Karel 12 kg.

Zí­skali jsme však mnohem ví­c, dí­ky Bohu a Panně Marii. A doufám, že s námi i všichni, kteří­ nás v duchu doprovázeli i celý náš národ a Evropa, za něž jsme putovali.

 

Dodatky:

 

Dary českých a slovenských poutní­ků, památky pro poutní­ky

Libor Gottfried

 

Hlavní­ dar - šatičky pro sošku Panny Marie cášské

Hlavní­m darem českých poutní­ků do Cách byly nové šatičky pro sošku P.Marie cášské v dí³mu. Tato soška totiž má různé šatičky podobně jako v Čechách Panna Maria Svatohorská nebo jako Jezulátko v Praze. Podobně má i několik korunek, darovaných v minulosti při různých pří­ležitostech.

Soška Panny Marie v Cáchách pochází­ ve svém základu ze 14. století­, ovšem při velkém požáru dí³mu roku 1676 téměř celá shořela, kromě hlaviček a další­ch částí­, které byly nastaveny novým dřevem a socha byla tak obnovena. Od té doby se jí­ dávají­ další­ šatičky.

Soška je vystavována během celého roku v dí³mu, ale během velkých poutí­ jednou za sedm let je vystavována v poslední­ době spolu s velkými cášskými svátostinami ve vysokém chí³ru dí³mu. Je jí­ tedy prokazována podobná úcta jako vystaveným relikvií­m.

Během velké pouti má samozřejmě Panna Maria drahocenné šatičky, pošité tisí­ci perličkami a s nádhernými květovými výšivkami, které darovala Isabela Klára Habsburská. A vymí­nila si, že tyto šaty bude Panna Maria nosit jen jednou za sedm let o pouti.

Naše české šatičky jsou určeny pro „všední­ nošení­", mají­ taky shodou okolností­ zelenou barvu liturgického mezidobí­, takže se mohou obléci téměř kdykoli během roku.

Když jsme se rozhodli darovat nové šatičky, hledali jsme pro ně nejvhodnější­ látku. Nakonec nás napadla kopie látky drahocenné tuniky, kterou měl na sobě v hrobě Karel IV. a její­ž dostatečný ústřižek se nám podařilo zí­skat.

Šatičky Panny Marie (a menší­ pro Jezulátko, které drží­ na ruce) jsou tedy zhotoveny ze zeleného brokátu protkávaného zlatými nitkami, které tvoří­ vzor perského původu. Původní­ hedvábná látka Karla IV. byla ovšem utkána v Itálii, a byla to tehdy tak drahocenná látka, že ji mohl nosit jen cí­sař. Jsou tedy vhodné i pro Královnu nebes, respektive její­ sošku.

Chtěli jsme je darovat jako výraz touhy českých poutní­ků opět po staletí­ch putovat do Cách jako do „svého poutní­ho mí­sta" na velké poutě jako v minulosti, od doby Karla IV. až do 18. století­. Chtěli jsme, aby látka všem připomí­nala velkého pří­tele Cách a ctitele Panny Marie, cí­saře a krále Karla IV. Ačkoli to není­ dar velké finanční­ hodnoty (jako byla napří­klad socha sv. Štěpána od novodobých maďarských poutní­ků), je to předevší­m výrazem naší­ úcty k Cáchám a Panně Marii, která dala lidstvu Ježí­še Krista, narozeného v Betlémě (a její­ž košile z této svaté noci v betlémské jeskyni je hlavní­ cášskou relikvií­).

Šatičky ušila paní­ Fuchsová z Kladna, a během její­ práce na nich jí­ pan Fuchs předčí­tal z Bible. Proto je také nesla v průvodu při předávání­ darů. Práce financovalo město Kladno, které se velkým podí­lem svých poutní­ků účastní­ poutě do Cách. Hotové šatičky byly poprvé vystaveny ve farní­m kostele v Kladně v neděli 13.5. na Den matek spolu s hotovým relikviářem sv. Prokopa, aby je mohli poutní­ci i farní­ci kladenští­ vidět předem.

 

Druhý dar - korunka, žezlo a jablko

Kromě společného daru českých poutní­ků sošce Panny Marie v Cášském dí³mu, totiž nových šatiček byla původně gotické sošce Panny Marie věnována nová korunka, doplněná žezlem a jablkem (žezlo drží­ obvykle Panna Maria, jablko Ježí­šek).

Je to soukromý dar jedné rodiny poutní­ků, který může sloužit jako doplněk „českým" šatičkám Panny Marie.

Tato koruna, žezlo a jablko jsou poloviční­ zmenšeninou českých korunovační­ch klenotů a je to česká bižuterie z Jablonce asi z roku 1993. Už v době jejich poří­zení­ jsem předpokládal, že je někdy věnuji na nějakou sošku Panny Marie. Dlouho jsem je použí­val k výstavám (jako doplněk zmenšené kopie obrazů Mistra Theodorika z oltářní­ stěny kaple sv. Kří­že na Karlštejně) a k přednáškám (o českých korunovační­ch klenotech).

Většinou je ale obdivovaly děti, které mě navštěvovaly. Poslední­ léta si s nimi hrála malá Anička. Ráda si je prohlí­žela, a byla vlastně jediná, která někdy nosí­vala tuto korunku na hlavě. Dokonce jsem ji s ní­ vyfotil.

Avšak Anička se nedožila svých dvanáctých narozenin. Loni druhý den prázdnin měli spolu s její­m otcem a starší­ sestrou nehodu v autě. Anička zemřela a odešla do nebe, protože byla čistá a nevinná. Věřila v Boha a protože poslední­ dobou měla ráda český film Anděl Páně, věří­me, že zpí­vá v nebeském kůru. Velmi hezky zpí­vala.

Proto jsem si řekl, že tu korunku už nikdy nebude na hlavě nosit žádné dí­tě, a že ji na trvalou památku Aničky věnujeme Panně Marii. Anička by si jistě také přála, aby korunka - která byla vlastně její­ korunkou - přispěla k ozdobě Panny Marie, která se bude přimlouvat za její­ rodinu i za celý český národ. A protože právě v tu dobu, kdy jsme truchlili po Aničce, se začala připravovat pouť do Cách, a protože právě v Cáchách je soška Panny Marie, které se mohou věnovat jak šatičky, tak korunka, rozhodli jsme se (a v modlitbě nám Anička naznačila znamení­m, že je to i podle její­ho přání­), že korunku darujeme právě této sošce.

Koruna je zmenšeninou české královské koruny Karla IV. z roku 1346. Spolu s touto korunou českou byla později v Praze zhotovena ve stejném uměleckém stylu i Karlova koruna ří­šská (asi 1349), kterou později cí­sař věnoval na hlavu relikviáře Karla Velikého do Cách.

Česká koruna na hlavě sošky Panny Marie může tak symbolizovat i první­ho českého krále, který byl zároveň korunován v Cáchách, a být připomí­nkou tohoto spojení­ Prahy a Cách v osobě Karla IV.

Kromě toho mají­ české korunovační­ klenoty i renesanční­ žezlo a jablko. A tyto klenoty jsou opět zají­mavé ve vztahu k Cáchám: nepatřily původně k české koruně, byly zaměněny za původní­ gotické žezlo a jablko někdy v 18. století­ (nejpozději při korunovaci Marie Terezie na českou královnu) a pocházejí­ z habsburské klenotnice. Jejich majitelem a objednavatelem byl Ferdinand I., poslední­ český král, který byl korunován také v Cáchách na ří­mského krále roku 1531. Zřejmě si k této korunovaci nechal zhotovit toto žezlo a jablko, které se později připojilo k české královské koruně.

A tak může zmenšené žezlo a jablko v rukách Panny Marie a Ježí­ška v cášském dí³mu upomí­nat i na poslední­ho českého krále, korunovaného pravděpodobně s těmito insigniemi právě v Cáchách v roce 1531.

Korunka, žezlo i jablko byly posvěceny k tomuto účelu při slavnostní­ bohoslužbě v kapli sv. Kří­že na Karlštejně 26. III. 2007 kardinálem Miloslavem Vlkem. Při bohoslužbě pro pěší­ poutní­ky do Cách v arcibiskupské kapli paláce na Hradčanech 1. 5. byly tyto klenoty vystaveny pod sochou Panny Marie, aby je mohli vidět všichni pří­tomní­ poutní­ci.

 

Třetí­ dar - relikviář sv. Prokopa

Tento relikviář je vyroben ze dřeva ve formě malého kří­dlového oltáří­ku, uvnitř s obrazem sv. Prokopa. V je zadní­ stěně je vložena autentika, to je listina potvrzují­cí­ původ a pravost ostatku, v základně je schránka na samotný ostatek. Dar doprovodil svým dopisem kapitule cášského dí³mu do Cách i kardinál Miloslav Vlk.

Autorem výtvarného zpracování­ relikviáře je pan Zdirad Čech, známý heraldik a malí­ř obrázků svatých a knižní­ch ilustrací­. Ten relikviář i pozlatil a namaloval výjevy a znaky na něm. Na poří­zení­ tohoto daru se podí­lel i magistrát města Kladna, protože odsud Kladna jela jedna třetina poutní­ků a toto město má velmi přátelské styky s Cáchami.

Poprvé byla možnost tento relikviář vidět na mši svaté v kapli arcibiskupského paláce v úterý 1.5. v 7.30 ráno, kdy kardinál Miloslav Vlk požehnal našim pěší­m poutní­kům a další­m účastní­kům poutě, kteří­ je v té chví­li doprovázeli.

A proč právě český patron sv. Prokop? V Cáchách totiž založil v roce 1362 Karel IV. pro české poutní­ky v dí³mu Panny Marie český oltář, kde směl sloužit jen kněz, znalý češtiny. Současný oltářní­ obraz pochází­ až z 15. století­, ale možná navazoval na původní­ deskový obraz z doby Karlovy. Na tomto obrazu jsou vyobrazeni všichni čeští­ světci: Václav, Ví­t, Ludmila, Vojtěch, Zikmund a Prokop, spolu s klečí­cí­m Karlem IV. a Ladislavem Pohrobkem pod Ukřižovaným s Pannou Marií­ a sv. Janem Evangelistou.

Není­ vhodnější­ český světec, který by mohl být symbolem obnovy poutí­ do Cách. Tento svatý totiž dokázal (podle obrazu legendy) zapřáhnout do pluhu i ďábla, dovedl zlo přinutit, aby konalo dobro, aby i v nepří­znivých podmí­nkách a okolnostech bylo dosaženo dobrých skutků. A toho je našemu národu zapotřebí­, je třeba nenechat se ovládat zlem, ale překonávat je.

Jeli s námi i členové Společnosti svatého Prokopa, občanského sdružení­ z obce Praskolesy. Tato společnost se stará o obnovu památek v obci, předevší­m o záchranu kostela sv. Mikuláše a rekonstrukci kaple sv. Prokopa, ale i o další­ akce a činnosti v obci. Jejich vzorem je právě sv. Prokop a mají­ jej vyobrazeného na svém spolkovém praporu.

íšmysl přinést darem do Cách relikvii českého světce vyvolal pří­jemné překvapení­ na straně dí³mské kapituly v Cáchách. Není­ totiž zvykem, že by někdo relikvie přinášel, ale naopak častěji si různí­ poutní­ci vyžadují­ naopak dar relikvií­ z pokladnice dí³mu. První­m Čechem v tomto smyslu byl Karel IV., který přišel do Cách jako poutní­k a nechal se zde korunovat na den sv. Jakuba Větší­ho, patrona poutní­ků, v roce 1349. Tehdy si také vyžádal dar drobných relikvií­ svého svatého patrona, Karla Velikého, a tyto relikvie odnesl do Čech, do Prahy a na Karlštejn.

 

Dar slovenských poutní­ků - faksimile Nitrianskeho kodexu.

Nitransky kodex je bohoslužebná kniha (evangeliář) z poloviny 12. století­, psaná velmi úhledným rukopisem v některém vyspělém benediktinském klášterní­m skriptoriu. Donedávna platilo obecné přesvědčení­, že kniha vznikla na Slovensku v klášteře v Horném Beňadiku.

Nová teorie o původu rukopisu však vychází­ z důkladného rozboru kalendáře, svátků světců a počtu čtení­ k těmto svátkům, což vše ukazuje na to, že rukopis vznikl v benediktinském klášteře, a to v klášteře v Porýní­ nebo Vestfálsku, v okolí­ Cách či Treví­ru, a podle svátků světců to muselo být v klášteře zasvěceném sv. Janu Křtiteli.

Takový benediktinský klášter sv. Jana Křtitele existoval v Burtscheidu u Cách (dnes je to farní­ kostel s relikvií­ sv. Jana Křtitele v překrásném gotickém relikviáři ve tvaru hlavy) a z knihovny tohoto kláštera se po jeho zrušení­ nezachovalo nic. Pokud se tedy potvrdí­ hypotéza o původu tohoto rukopisu, je to jediný pozůstatek kdysi bohaté knihovny tohoto kláštera.

Historik J. Nemeš, který vyslovil hypotézu o původu a putování­ rukopisu na Slovensko, o tomto zjištění­ publikoval knihu a přednášel na toto téma v Cáchách, kde byla jeho hypotéza kladně přijata laickou i odbornou veřejností­.

Proto jsem se rozhodl, že čeští­ (a moravští­ a slovenští­) poutní­ci v roce 2007, na obnovení­ našich pěší­ch (a autobusových) poutí­ do Cách symbolicky vrátí­ onen rukopis na mí­sto, kde pravděpodobně vznikl, a kde se z něj četlo při bohoslužbách evangelium.

K tomuto účelu bylo nutno knihu převázat, protože jde o bohoslužebnou knihu, a tištěná faksimile, která byla vydána na komunistickém Slovensku, nesměla mí­t na své bí­lé plátěné vazbě ani vyobrazen kří­ž. Evangeliář by však měl mí­t důstojnější­ vnější­ podobu.

Použili jsme proto červenou sametovou vazbu a na přední­ desku jsme umí­stili zlaté kování­ - reliéf, který napodobuje reliéfy anticko románské. Uprostřed je Ukřižování­ a kolem výjevy ze života Ježí­še Krista. Restaurátor, který vazbu zhotovil a upravil patinu kování­, ji napustil propolisem, takže kniha pří­jemně voní­ po medu, podobně jako voní­ kadidlo v pravoslavných kostelí­ch.

 

Památky pro poutní­ky

všichni poutní­ci dostali odznak (placku) s motivem ří­šské orlice, na ní­ž je položen monogram Karla Velikého (pí­smena KAROLVS uspořádaná do monogramu ve tvaru kří­že), vše doplněné trikolorou s českými národní­mi barvami. Základní­ barva je žlutá, stejně jako u poutní­ho šátku. Grafický návrh poutní­ho odznaku a šátku dělal pan Zdirad Čech z Kladna.

Kromě těchto památek dostali na Levém Hradci jakýsi "poutní­ pas". Je to poskládaný pruh papí­ru nadepsaný Poutní­ pas (Wallfahrtpass) s mí­stem pro jméno poutní­ka a jeho domovskou obec, dnes bydliště. Do pasu byla otištěna razí­tka z výchozí­ho a konečného mí­sta pouti.

Tyto poutní­ pasy nejsou nutné, jen taková vzpomí­nka na doby, kdy poutní­ci, pokud chtěli "vycestovat" do ciziny na pouť, skutečně museli zí­skat povolení­ od vrchnosti, tedy Wallfahrtpass. To bylo nutné zejména v dobách Marie Terezie a Josefa II.

A protože my navazujeme na zaniklé poutě do Cách právě od dob Josefa II., vytvořili jsme si takový poutní­ pas sami. Už nepotřebujeme souhlas vrchnosti (ani té komunistické) k tomu, abychom mohli svobodně vycestovat do ciziny a na pouť. Pasy jsme si udělali sami, abychom po sedmi letech měli na co vzpomí­nat.

Kromě toho byla založena Kronika (obnovených) pěší­ poutí­ do Cách. Jsou v ní­ podepsáni pěší­ poutní­ci i všichni, kdo je 1. 5. vyprovodili z Hradčanského náměstí­ až k Břevnovskému klášteru, a též všichni autobusoví­ poutní­ci. Je v ní­ zapsána naše trasa a některé poznámky z pouti.

A za sedm let bude tato kronika předána našim nástupcům, kteří­ pěšky nebo autobusy budou putovat do Cách na pouť v roce 2014.

 

Poznávací­ značky aut v okresech, kterými jsme procházeli

Okresy u nás:

ZR Žďár nad Sázavou, JI Jihlava, PE Pelhřimov, KH Kutná Hora, KO Kolí­n, BN Benešov, PH Praha východ, PZ Praha západ, BE Beroun, RO Rokycany, PS Plzeň sever, TC Tachov

 

Okresy (Kreis) v Německu:

Bavorsko:

NEW - Neustadt a.d. Waldnaab, Horní­ Falc, WEN - Weiden, Horní­ Falc, FO - Forchheim, Horní­ Fanky, BA - Bamberg, Horní­ Franky, Wíœ - Wí¼rzburg, Dolní­ Franky HAS - Hassfurt, Dolní­ Franky, SH, SW - Schweinfurt, Dolní­ Franky, MSP - Main/Spessart, Dolní­ Franky, AB - Aschaffenburg, Dolní­ Franky,

 

Hesensko:

OF - Offenbach, GG - Gross Gerau, DA - Darmstadt

 

Rýnsko - Falc:

MZ - Mainz, SIM - Simmern, MY - Mayen, MYK - Mayen/Koblenz, AW - Ahrweiler

 

Severní­ Porýní­ - Vestfálsko:

EU - Euskirchen, DN - Dueren, AC - Aachen,

AUF DEM PILGERWEG ZU FUSS NACH AACHEN

(naše poselství v němčině)

Der Heilige Vater Johannes Paul II. hat dem Rosenkranzgebet fuenf weitere Gesaetze mit Gegebenheiten aus der Heiligen Schrift beigefuegt. Er wollte, dass sich die Menschen im Gebet in besonderer Weise daran erinnern, dass Jesus getauft wurde, bei der Hochzeit zu Kana seine Wunderkraft offenbart hat, dass er in seinen Worten sowohl die frohe Kunde des Evangeliums gebracht hat, als auch zur Busse aufgefordert hat.

Die Ankunft eines Pilgers ist immer ein frohes Ereignis: Der Pilger selbst freut sich, dass er angekommen ist oder sich zumindest seinem Ziel genaehert hat, denn „das Ziel" ist das wichtigste bei einer Pilgerfahrt. Damit unterscheidet sich ein Pilger von einem Bummler oder Touristen. Die Ankunft eines Pilgers ist aber auch ein frohes Ereignis fuer die, die ihn begruessen. Wenn sie offen fuer andere Menschen sind, dann koennen sie sich freuen, wie sehr das Gehen dem Pilger gut getan hat. Oder sie freuen sich zum Beispiel darueber, dass sie einem Menschen in Not helfen koennen - und Hilfe braucht jeder Reisende, besonders ein Pilger, der zu Fuss unterwegs ist. Und der Pilger, der sein Ziel erreichen will, beklagt sich nicht bei dem Gastgeber, denn er weiss ja, dass ihn die Pilgerreisen Muehe kostet, und er ist bereit, alle Beschwerden als Busse auf sich zu nehmen.

 

Es gibt drei uralte Wallfahrtsorte, Jerusalem, Rom und Santiago de Compostella. Zu diesen drei Orten kamen in neuerer Zeit Lourdes, Fatima und La Salette hinzu.

Diesseits der Alpen ist Aachen der aelteste und bedeutendste Wallfahrtsort, begruendet  von Karl dem Grossen im Jahre 800. Die Wallfahrt nach Aachen fand seit dem Jahr 1349 in jedem siebten Jahr statt. Damals wurde dort  der Kaiser und Boehmische Koenig Karl IV. gekroent. Diese Wallfahrtstradition  gab es bis zum Jahr 1776.

 

Unsere Pilgergruppe moechte mit ihrer Fusswallfahrt (ca. 1000 km) diesen alten Brauch wieder beleben. Wir haben unseren  Weg am 1. Mai 2007 am Grab des Hl. Wenzel in Prag begonnen, die maehrischen Pilger aus unserer Gruppe schon am Tag des Hl. Markus (25.04.).  Am 31. Mai werden wir mit 3 Omnibussen von Wallfahrern aus Tschechien  10 km vor Aachen zusammentreffen  und dann gemeinsam zu den Heiligtuemern gehen. 

 

Bei unserer Ankunft in AACHEN (31.05.2007) haben wir schon 1048 km zu Fuss zurueckgelegt.

 

Wir wollen unsere Pilgerreise nach Aachen mit einer dreifachen Botschaft verbinden:

1.) Pilgern ist ein Zeichen des Dankes fuer die kuerzlich errungene Freiheit, dafuer, dass die Grenzen in Europa offen sind.

2.) Pilgern setzt ein Zeichen der Versoehnung, gerade nach den Kriegen und Ungerechtigkeiten, die in der Vergangenheit auf beiden Seiten der Grenzen verursacht worden sind.

3.)  Der Pilger verbindet sein bestaendiges Gebet mit der Bitte um Erneuerung der christlichen Wurzeln Europas, denn er will nicht, dass diese austrocknen.

 

Heute spricht man viel von der Begegnung der Kulturen und fliegt dafuer um die ganze Welt. Wenn man zu Fuss unterwegs ist, kommt man zwar nicht so weit, man erhaelt aber eine geistig ertragreiche Beziehung zu dem Land, das man mit seinen Fuessen erwandert, man kann stehen bleiben, umherschauen und fragen.

Ich meine, dass alle Europaeer erfahren sollten, dass dieser Erdteil  nach den Schrecken und Wirren zwanzigsten Jahrhunderts ein neues Gesicht erhalten hat. Die durch keine Grenzen aufgehaltene Pilgerschaft erinnert an das jahrhundertlange friedliche Zusammenleben eines christlichen Europas.