Mariánská prosebná pouť Nový Jeruzalém každý měsíc v roce spásy 2026 - Čtvrtek 10/9 v 18 h v Pavlově u Radostína

Chvála Kristu!  Vážení a milí přátelé! 

Dnes 26. srpna si  můžeme  s vděčností  připomenout dvě velké postavy Kristovy Církve, které mimo jiné spojuje   ctnost odvahy…..a prosit je o přímluvu u Boha, abychom tam, kde jde o věčný život byli také odvážní!    

Ctihodný P. Martin Středa. Dva citáty o P. Martinovi  Středovi (ve středu) : Rektor Martin Středa chodil mezi obránce a povzbuzoval je k důvěrné modlitbě. Jak po jeho smrti v roce 1671 písemně potvrdil Ludvík Raduit de Souches, "Sílu statečnosti obráncům dodávaly vroucí modlitby a vytrvalé posty pátera Martina Středy, jimiž přinášel z nebe sílu a bezpečnost obležených… Vždy jsem si od něho odnášel útěchu a vnitřní pokoj."    V jednom spisu P. Středa napsal: "Chudoba ať je mi matkou, pokora a trpělivost ať jsou mi sestrami!" To byl jeho praktický život. Zavedl mimo jiné roráty a šířil mariánskou kongregaci.Jako doporučení Martina Středy je citováno: "Netrap se předčasně starostmi o to, co se stane. Stačí zlé, co přináší každý den." "Měj rád prosté věci a spokoj se s málem – zakusíš velký pokoj." Dál si zaznamenal: "Nic z pomíjivých věcí příliš nemilovat!"

Blah. Maria Beltrame Quattrocchi – manželka a matka. Z jejího životopisu:  Marie měla s Aloisem čtyři děti. První syn Filip (pozdější Don Tarcisio) se narodil 15. 10. 1906. Druhá se 9. 3. 1908 narodila Stefanie (pozdější řehol. sestra Marie Cecilie +1993). Třetí byl Cesar (pozdější trapista P. Paolino), který se narodil 27. 11. 1909. Když na podzim 1913 bylo jasné, že čekají čtvrté dítě a lékaři zjistili jeho neodpovídající vývoj ohrožující život matky, velmi naléhali na umělé ukončení těhotenství. Naděje na přežití matky bylo jen 5%. Lékaři byli přesvědčeni, že porod nemůže přežít matka ani dítě. Mariina důvěra v Boha však byla tak velká, že se rozhodla v souhlasu s manželem dát dítěti šanci a návrhy lékařů, chtějících provést abort, vytrvale odmítali. Zvítězila matka i dítě Jindřiška (Enrichetta), která se narodila po velkém utrpení matky v osmém měsíci 6. 4. 1914 a celý život byla mamince vděčná za dar života. A nebyl to krátký život, přes své slabé zdraví se dožila v 87 letech blahořečení rodičů. Až do jejich smrti žila s nimi, byla jejich radostí a pomáhala jim.

Ostatní viz catholica.cz.

 

Pozvánky –  po pořádku podle data - zvu Vás na:

10. září 2026  - pouť Nový Jeruzalém v Pavlově – viz plakátek.

12. září 2026 -  smírnou pěší pouť P. Ladislava Kubíčka – viz plakátek.

26. – 28. září  2026 na poutní výlet do Severních  Čech, vše je ve vývoji, zatím je přihlášeno 15 poutních výletníků,  pojedeme do stejné oblasti jako loni a navštívíme místa, kde jsme nebyli – např. Bohosudov, Jezeří, Teplice. Co se týká ceny – podle mého odhadu by neměla cena noclehů a dopravy překročit 4000 Kč, ale to záleží na tom jestli pojedeme auty  (současný stav) nebo autobusem   a jakým (malým nebo velkým).  Cena  ubytování je podle výbavy v rozmezí 1200 – 2200 Kč na osobu a na dvě noci. 

28.10.- 1.11. 2026 – poutní  výlet do severní Itálie  po stopách  svatých v Padově,  Milánu, Turíně, Bergamu, Benátkách.  Je dno devítimístné auto je už plné, v druhém je ještě sedm volných míst. 

 

Zpravodaj – v el. verzi má dvě podoby – v první je promluva Mons Bartoše  úplná, ve verzi pro tisk je zkrácená, aby se vešla na jeden přeložený list.

Vyprošuji Vám všem i Vašim drahým na přímluvu P. Marie, blahoslavené Marie B. Q. a ctihodného P. M. Středy Boží požehnání:  Ve Jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.  AMEN. 

 

 

Nový Jeruzalém č. 9/2026

Zpravodaj pro 321. prosebnou mariánskou pouť, která se bude konat (dá-li Pán Bůh)

v Pavlově – ve čtvrtek 10. září 2026 v 18 hodin.

Zpráva o pouti NJ a průběhu stálých modliteb na úmysly NJ v Černé Hoře:

V úterý 11. srpna 2026 na mši svaté při pouti NJ bylo asi 140 věřících. Pán Bůh odplať šesti kněžím za jejich službu při zpovídání a za mši svatou.

Modlitby a mši svatou jsme obětovali na úmysly poutí Nový Jeruzalém:

1) o nová a trvalá kněžská a řeholní povolání 2) o věrné a obětavé spolupracovníky duchovních   

  3) o vzrůst víry u lidí v našem kraji  4) o pokoj a mír ve světě a v našich rodinách  

           5) o život těla a duše pro všechny počaté děti  6) na smír za hříchy celého světa

      Promluva Mons. Jindřicha Bartoše při pouti Nový Jeruzalém v Černé Hoře:

Bratři a sestry, někde jsem četl, že známý zpěvák Richard Krajčo v nějaké zapadlé podkrkonošské vesnici koupil opuštěný kostel. V něm se nekonaly už desetiletí žádné bohoslužby, a tak mu Církev kostel prodala. On ten kostel se svými kamarády opravuje. Říkal, že shání takové adopce na jednotlivé obrazy křížové cesty. Říká: „Nemohl jsem se na to dívat, jak tam ten kostel pustne.“ A také kvůli své víře. Říká se, že je to taková chlapská zbožnost – opravovat kostel. Vložit do toho manuální práci, vidět, že to má nějaký dopad. Letos je 800 let od smrti svatého Františka. Víte, že jeho život velmi poznamenal život Církve. Z jeho života je známý příběh, jak k němu mluvil Pán Ježíš z kříže: „Františku, oprav můj dům.“ On tomu rozuměl tak chlapsky, že je potřeba donést maltu a opravit kostel, který se rozpadal. Tak to začínalo. Jeho život před tím byla snaha někde se prosadit, něco dokázat, něco znamenat. Ve středověku to bylo rytířství. Vrátit se vítězně z nějaké bitvy. Víme, že to s ním dopadlo dvakrát špatně. Poprvé ho v Perugii zajali a drželi ho tam rok a domů se vrátil s podlomeným zdravím. A když se vydal podruhé na válečnou výpravu, že si přinese slávu, tak onemocněl na cestě a jeho kamarádi ho tam nechali, opustili ho, zradili ho. V této situaci přišel do kostela svatého Damiána, kde byl malovaný kříž. 

Jednou telefonoval na faru nějaký muž: „Chtěl bych postavit na své zahradě kříž. Musím na to mít nějaké povolení?“ Tak jsem mu řekl, že když je to jeho zahrada, tak se nemusí nikoho ptát. Zavěsil to. Za čas jsem jel kolem slepé ulice a v jejím průhledu jsem uviděl za plotem velikánský kříž. Ptal jsem se, kdo tam bydlí, kde se to tam vzalo. Říkali mně, že tam bydlí mladá rodina, asi ani nejsou pokřtěni. Ten pán říká, že jejich dcera měla rakovinu, že se modlili, ona se uzdravila, a že vidí, že to je Boží věc. A že to chce dát Pánu Bohu najevo, a proto tam postavil veliký kříž do své zahrady. A každému to vykládá, protože všichni se ptají, proč to tady je, kde se to vzalo. A on to říká jako svou evangelijní zvěst, i když se k životu Církve nehlásí. Je to takový způsob, kterým tak začne život s Bohem. Je třeba, aby pak pokračoval nějak dál. Svatý František to pochopil, že ten dům, který potřebuje opravit, je v nás, v Církvi, ve společnosti. Že ta kamenná stavba je jenom znamením těch jiných Božích domů, které stále potřebují údržbu a opravu. Ale tady to začalo tím, že k Františkovi začal Bůh mluvit z obrazu, který byl na byzantském kříži, který je dodnes v Asissi. Je namalován na prkně. Zřejmě klečel před tím křížem a uvažoval nad tím, co to na nás z toho obrazu působí. K tomu jsou obrazy, abychom je nechali na sebe působit. Pán Ježíš na kříži, dává odpuštění těm, kteří ho křižují. Odevzdává duši nebeskému Otci. Tady ten Františkův kříž je dokonce takový, že tam Pán Ježíš vypadá, v takovém gestu, že tam jakoby nevisí. Vypadá, že právě vyšel z hrobu, s tím gestem: „Umřel a zase žije.“ K tomu jsou svaté obrazy, aby to na nás tak působilo. Pak se může stát, že z toho obrazu Bůh začne k člověku mluvit. Když to takto prožíváme, když se to stává prostředkem, který nás do vztahu s Bohem uvádí. Na začátku Písma je psáno, že Bůh stvořil člověka ke svému obrazu. Dvakrát se to tam opakuje. Bůh není hmotný, nemá lidskou podobu. Je to v duchovnosti, že naše duše má trvalý život. V tom jsme Bohu podobni. Ale před chvíli jsme četli od apoštola Pavla, že Boží podobu nabral také Kristus, který se stal člověkem a měl skutečně lidskou podobu. V Kristově tváři hledáme tvář Boha. Proto se na konci evangelia říkalo, že lidé za ním šli, protože viděli, co konal. Nejenom, že slyšeli, co říkal, ale viděli, co konal. Najednou tedy víra není jen ze slyšení. To čteme v Písmu, že víra je hlavně ze slyšení a potřebujeme se také ve víře stále povzbuzovat. Ale víra je také z toho, co vidíme, z toho, co se do nás uloží. Z těch obrazů, které se do nás uloží. Které si můžeme do sebe uložit a znovu je jakoby vyvolat. Některé ty obrazy v sobě nosíme celý život. Nemyslím jen svaté obrazy, ale jsou to obrazy příběhů. Evangelista Lukáš se často nazývá malířem, bývá často zobrazován jako malíř. Říká se, že je to proto, že literárně vyobrazil život Matky Boží tak jako žádný z evangelistů. Můžeme říct, že i Ježíšův život literárně vymaloval. Měl pro literaturu nadání, a proto své evangelium tak krásně napsal. Vánoční evangelium, Zvěstování, návštěvu u Alžběty – tak krásně se to nese. Vytváří nám to před očima obraz - všechna ta podobenství, o kterých Ježíš mluvil. Pán Ježíš vytvářel tyto obrazy. Jakoby řekl: „Podívejte se, jak jedno zrno padá tam a jiné jinam", jak jsme to nedávno četli v neděli. Jakoby říkal: „Dívejte se kolem sebe. Můžete vidět něco, co vám může pomoct ve vašem vztahu s Bohem." Všude může být předobraz. Mojžíšovo poslání začalo, když na poušti uviděl hořící keř, který hořel a neshořel. Všeho nechal a šel se tam podívat. Viděl to, že to neshoří. A z toho plamene k němu začal mluvit Hospodin. Ale pro něho to byl zřejmě obraz – tady je trnový keř na pusté poušti, mohl si říct: "To je jako já. Jsem také takový keř na poušti. Všechno jsem v životě ztratil. Musel jsem utéct z Egypta, nikdy se tam nevrátím. Nějak svůj život zde s těmi ovcemi doklepu. Jako ten keř v poušti odsouzený k tomu, aby jednou zanikl." A najednou zjistí, že keř hoří a neshoří. On je v něm nějaký věčný plamen. A to je ten obraz. Také si můžete říct, také jsme jako ten trnitý keř, jsou s námi také někdy nějaké problémy, jako s každým trním. Ne všechno se nám vždycky dařilo, můžeme si připadat zranění a opuštění. Ale je potřeba věřit, že je tam někde ten plamen. Jsme přece pokřtěni, Bůh se nás dotkl. Jsem Boží děti. Boží tvář se do nás vtiskla. Tajemně, do duše. Je tam ten plamen, který neshoří! To znamená, že má vytrvalost, ať se s námi děje, co se děje, on tam pořád bude. Jen je třeba se k němu přiblížit. Nějakým způsobem se k němu vrátit. Když tam Mojžíš přišel, tak slyšel: „Zuj si opánky a zakryj si tvář. Místo, na kterém stojíš, je svaté.“ -Říká Hospodin. Vyzývá ho k pokornému postoji.

Když si vyzujeme boty, tak naše nohy nejsou k tomu, abychom je někomu ukazovali. Na poutní cestě do Compostely, na těch zastávkách, kde se poutníci zastavují, je napsáno, ať si poutníci nezouvají boty, aby se tam dalo vydržet. V Compostele je taková velká kadidelnice ze středověku, kterou se houpalo, aby se vzduch pročišťoval, když tam chodilo tolik poutníků. Když slyší – zuj si opánky – to znamená – ukaž jaký skutečně jsi, jak skutečně vypadáš. Přede mnou se nemůžeš skrýt. Přede mnou musíš ukázat, že tvoje duše možná zapáchá. Musíš uznat, že to tak je. Když chodíme na pouť – pěšky na Velehrad – příští týden ta doba opět přijde – tak ten poslední úsek před Velehradem chodíme naboso. Ono se to dá chvíli vydržet. Samozřejmě dneska už na to nejsme zvyklí, abychom to vydrželi dlouho. Ale je potřeba, abychom občas tento pokorný postoj nějak vyjádřili. Když chceme přijít takoví, jací před Bohem skutečně jsme. Nechceme se zdát nějakými jinými, lepšími. Pak můžeme čekat, že nás přijme, že každý ten dotek, který hlavně přijmeme ve svátosti, že je takový, jako když se Pán Ježíš dotýkal lidí a oni se uzdravovali. Říkal jim: „Věříš, že ti to mohu učinit?“ Jinak se to nestane. V Nazaretě řekl: "Vy byste rádi viděli, že dělám veliké skutky. Jak je mám dělat, když v to nevěříte? Když čekáte, že to bude jen pro pobavení. Nedělám věci pro pobavení." Chtěl povzbudit jejich víru. Říká: "Je potřeba, abyste to takto s vírou přijali, abyste pokorně s vírou ke mně přišli." Pak se vás může Pán Ježíš skutečně dotknout. A ten dotek může něco v člověku způsobit. Pak se může jakoby nově nadechnout, aby mohl znovu pokračovat.

Tady jsem si všiml, je překrásná socha bičovaného Spasitele - umělecky je mimořádná. Je to kopie z poutního místa Wies v Bavorsku. Tam to má svůj původ. Říká se, že v Bavorsku, v každém kostele je socha bičovaného Spasitele, tam to patří ke zbožnosti toho kraje. Odtud se ta úcta rozšířila do naší země, občas se i u nás objevuje. Má to někde svůj vzor. Tak to lidé vždycky říkali – kde je ten pravý vzor, jak bychom měli Spasitele vidět. Pátrali, kde je ten původnější, kde ho tak lidé ctili. Proto v pobožnosti křížové cesty zůstalo setkání Krista s Veronikou, i když o tom Písmo nemluví. Je to hluboká, stará tradice, že Pán Ježíš zanechal na Veroničině roušce otisk své tváře, svůj obraz. Obdivuhodně, zřejmě nic nenapsal, to napsali jeho učedníci, ale zanechal podle tradice otisk své tváře. Abychom se mohli na tu tvář dívat, aby k nám mohla tato tvář mluvit. A to je také ta tvář, která také mluvila ke svatému Františkovi. Ten obraz, který se někde otiskne, je potřeba, aby se otiskl do naší duše. Ono se to otisklo ve chvíli, když jsme byli pokřtěni. Ale ono se to také může zkazit. Ono se tam také může dostat spousta jiných obrazů, které nejsou úplně dobré. Ty je potřeba také z té mysli dostat. Proto jdeme ke svátosti, kde svěřujeme Bohu to, co potřebuje odpuštění.

Možná znáte tu legendu o ptákovi Fénixovi. To je jakási tradice starého Egypta, která říká, že ten Fénix jednou za pět let vyletěl ke slunci a úplně shořel na popel. A že z toho popela znovu povstal. Proto se to také někdy dávalo jako znamení vzkříšeného Krista. Kde jeho tělo bylo úplně zničeno a povstalo k novému životu. Jako by v této předkřesťanské tradici bylo něco z toho podstatného už obsaženo. Na to byl ten lid všemi možnými způsoby připravován. A ono to také vyjadřuje, že občas potřebujeme jakoby vyletět ke slunci a nechat to shořet. Žijeme někdy z ukřivděnosti a víme, jak to člověka poznamenává. Ať si stokrát myslí, že je to nespravedlivé, že se mu dostalo nějaké křivdy. Jak to poznamenává všechno jeho jednání. Člověk je často nespokojený se svým údělem, svým posláním, ke kterému dospěl. Nespokojený s těmi, které má doma a myslí si, že všichni ostatní by byli lepší než ti, kteří ho doma pořád rozčilují. A víme, že takových věci je v nás mnoho. A tyto věci občas potřebují, taky přebrat. Jako ten pták jednou za pět let vylétnout, nechat to nějak spálit. Věřit tomu, že Bůh se toho dotkne. Věřit tomu, že to tak vůbec není. Nemáš důvod být ukřivděný celý život. Musíš umět odpustit a začít znovu. Bůh ti dává tolik příležitostí, aby tvůj život mohl být jiný a lepší. Radostný. Vkládají se do nás obrazy různých situací, které jsme někde prožili. Stačí jen si vzpomenout a už to vidíme před sebou, jak se to dělo. Ale je to také často historie. Z té historie musíme také často vyjít. Proto je také potřeba z té historie vyjít a říct – už jsme o deset let dál. Udělali jsme novou zkušenost, musíme být novými lidmi. Když se říká, že musíme být mladí, tak to znamená, že nemůžeme žít z minulosti a říkat - to bylo pěkné, když jsme byli malí. Bylo to hezké, ale bylo to v jiné době, v jiné situaci, to už se nikdy nevrátí. A vzpomínky nám to neoživí, nevrátí. Musíme žít pořád tou situací, do které jsme posláni. To dělá člověka pořád mladým.

Znovu ještě k těm obrazům. Františka oslovil ten obraz. Poutní místa nesou obrazy – přinesli jste sem Pannu Marii Fatimskou. To je z Fatimy, ta mluví o tom, co se dělo při jejím zjevení ve Fatimě. A potom jsou jiné podoby, jak je známe z jiných poutních míst, a to nese tu tradici toho co se tam tenkrát událo. A tak si to lidé přináší domů, aby to i doma toto říkalo. Obraz není Boží Matka, ale kardinál Špidlík v jedné knize píše, že svatý obraz je místo setkání. Místo, kde se potkáváme... Boží matka je v nebi, my jsme tady na zemi. Nemůžeme ji vidět, je mezi námi jakási opona, jakési zastření, ale na té oponě toho zastření je nějaký obraz, který je nám tak milý. Ke kterému jsme nějak přilnuli, protože nám mnoho říká, protože jsme před ním udělali nějakou náboženskou zkušenost, a tak podobně. Je to místo setkání. Stojím tady, dívám se na obraz, který je lepší nebo horší, jak ho umělec namalovat, Boží Matka určitě taková není, ale připomíná ji. Chtěl, aby to Boží Matku připomínalo. A ona je skrytá za tím obrazem. Nemůžeme ji vidět, tak jak je. Na to by naše oči ještě nestačili. Ale je to to místo, kde se potkáváme. My se díváme z jedné strany a ona se dívá z druhé strany. Proto je to místo tak vzácné. Když si to uvědomíme, tak najednou to můžeme na sebe nechat působit. Najednou se ta tvář může vtisknout do naší tváře. Vidíme, že je potřeba udělat znovu z našeho nitra ten chrám, jak jsme četli v evangeliu. Nejednou je to tržiště, jako v evangeliu. Někdy je to v nás také tak, kdy se to v nás často hádá, že tam prodávají holuby a šidí peníze. A potřebuje to tam udělat nějaký pořádek. Aby se do nás vtiskla ta čistá tvář. Abychom věděli, jak ten pořádek učinit... To nám může také ten obraz, na který se díváme s vírou, takto říct. Je potřeba nehledat tam nějaké detaily. Když je někdo umělecky založený, tím je to pro něj těžší, protože tam vidí ty nedokonalosti, které tam malíř udělal. Ty je potřeba přehlédnout. Víme, že některé milostné obrazy na poutních místech jsou velmi lidové, až přelidové. Protože je maloval nějaký obyčejný člověk. Ale nesou velkou víru. Mnozí tam udělali nějakou náboženskou zkušenost – před ním, proto se tak proslavil. Vůbec nejde o to, zda je umělecký nebo ne. Ty umělecké věci mají na nás působit nějak jinak - nově působit.

V tom Wiesu, kde je tato socha Spasitele v životní velikosti, je ta socha také tak lidová. Vytvořil ji lidový řezbář pro nějaký průvod na Velký pátek. Po průvodu ji kněží nechali odnést na sýpku, protože v kostele nemůže být. Není hodna toho, aby se taková socha vystavovala v kostele. Ale lidé se na tu sýpku chodili před ní modlit. Lidé k ní měli vztah. Viděli, kdo to dělal a s jakou láskou to dělal. A začali tam dělat náboženskou zkušenost, že je Bůh slyší a pak se tak proslavila. A proto se ty její kopie dělají tak krásné, i když ve skutečnosti tak krásná není. Je to místo, kde se můžeme potkávat, místo setkání. Tak si to máme představit. Příležitost, aby skrze hlas, kdy čteme Písmo, aby i skrze i naše vidění, skrze naše oči mohl Bůh promlouvat. Víme, že to, co vidíme, je pro nás velice důležité. Víme, jak to člověka ovlivňuje, jak v něm zůstávají obrazy všech možných událostí - ty dobré a žel Bohu i ty nedobré. Jak je to potřeba nějakým způsobem vytřídit. A proto musíme naše oči nějak posvěcovat, když se díváme na dobré věci.

Jednou náš otec biskup před Nejsvětější svátostí říkal: „Pane Ježíši, očisti naše oči, když se na tebe můžeme dívat tady v tom chlebě. Očisti naše oči, ať to umí rozpoznávat, co je dobré a co ne. A pokud tam zůstalo mnoho toho nedobrého, tak ať se to v nás očistí a umíme to dobře očisťovat." Ale to se stane, když o to Krista prosíme, když věříme, že nám to může dát. Věříme, že tato podoba, kterou ON zde zanechal skrytou v této svátosti, může těm našim očím, těm našim pohledům skutečně prospět. Slova často působí jakýmsi logickým závěrem. Často říkáme něco, co nás má vést k poučení. Obrazy působí jinak, někde se v nás ukládají. Tam jde o to, aby se do nás něco vtisklo. Tak svatý František, ke kterému Pán Ježíš mluvil z kříže říká, že to tak může být. Jeden ze způsobů. Bůh se nám nabízí tolika způsoby, aby se v nás něco dobrého dělo. Aby se ten chrám v nás uklidil, aby byl zase svatý. Abychom mohli říct, že v tváři druhého můžeme poznat, že je tam Pán Ježíš skrytý. Když jsme byli pokřtěni, ve všech nás je ta podoba někde vložena. Jenom to musíme chtít vidět. A přehlédnout, že na první pohled to není tak vidět. Tak jako v tom uměleckém díle musíme přehlédnout, že to dělal neumělec. Musíme to trochu přehlédnout, že to není uděláno, tak jak bychom si to představovali a přáli. Je to tam vloženo, to svaté. Je to také v tom člověku. Víra by to tam měla chtít vidět.  A potom to bude určitě přispívat k tomu, aby i naše vztahy tím mohly nějak měnit. Aby se mohly podobat tomu, jak by jednal Pán Ježíš. Jak to vidí Kristus. ON to v tom člověku vidí, tu svou skrytou tvář. Ona tam někde je. Možná hodně skrytá. Možná nad tím Pán Ježíš docela pláče, jak je tam skrytá. Ale ona tam někde je. To, co hledáme, najdeme. "Kdo hledá najde", je psáno v evangeliu. To skutečně platí. Ale kdo hledá, komu na tom záleží, ten to tam skutečně objeví. Komu na tom nezáleží, ten to tak náhodně neobjeví. To spíš objeví ty nedobré věci. Kdo hledá to dobré, to Boží, tak skutečně zjistí, že to tam skutečně je! AMEN.

Sbírka: Po uhrazení nutné režie poutě NJ jsme darovali 6 700 Kč na opravu schodů na kůr v kostele v Černé Hoře. Poděkování patří také místnímu faráři P. Janu Klímovi, panu varhaníkovi, farníkům, kteří vše velmi dobře a obětavě organizačně připravili. A především: „Pán Bůh odplať za každodenní modlitby svatého růžence na úmysly Nového Jeruzaléma.“

 

Představení hlavního celebranta poutě NJ v Pavlově, kterým bude P. Mgr. Vitězslav Řehulka,

farář v Moravské Ostravě, člen kněžské rady a umělecké komise Ostravsko – opavské diecéze.

Stručné představení – věk, dětství, mládí, studia, působiště: Narodil jsem se v roce 1969 v Opavě jako čtvrtý z pěti sourozenců (bratr a tři sestry). Žil jsem v malé obci Zlatníky u Opavy a ve farnosti Stěbořice, do které jsme náleželi. První kněz, s kterým jsem se setkal, byl náš pan farář Martin Neduchal, který u nás působil 50 let. Pocházel z Milotic u Kyjova a byl i v době totality velkou duchovní a morální autoritou. Absolvoval jsem učňovský obor s maturitou a potom rok pracoval v Ostroji Opava. V roce 1988 jsem nastoupil na dvouletou vojenskou službu, kde jsem prožil „Sametovou revoluci“ a návštěvu papeže Jana Pavla II. na Velehradě. Po vojně jsem ještě půl roku pracoval a půl roku hrál profesionálně fotbal právě za Opavu. To je už období, kdy jsem se rozhodoval jít do semináře. V r. 1991 jsem nastoupil do Teologického konviktu v Litoměřicích a následně jsem prošel seminářem v Olomouci. V roce 1998 jsem byl po jáhenské praxi v Novém Jičíně vysvěcen na kněze a první a poslední kaplanské místo jsem dostal v Šenově. Po čtyřech letech jsem byl přeložen do Ostravy Zábřehu, kde jsem prožil 22 let kněžské služby. Nyní již dva roky působím ve farnosti Moravská Ostrava.

Otče, co podstatného jste se v dětství naučil od rodičů? Čím jsem starší, tím více roste moje vděčnost za mé rodiče a rodinu, ve které jsem vyrůstal. Od předávání víry, po skromnost a stále otevřené dveře pro každého kdo přišel.

Co bylo tím nejdůležitější impulsem pro rozhodnutí stát se knězem?  Impulsů, proč jsem se stal knězem bylo víc, ale v podstatě to byla taková skrytá volání, a když jsem na ně odpověděl, najednou to dávalo smysl. A samozřejmě byly důležité i kněžské vzory. O našem panu faráři jsem již mluvil, ale v srdci mi zůstal ještě Mons. JUDr. Hermann Schmid, který byl mým zpovědníkem v konviktu v Litoměřicích. Nesmírně lidský člověk, který měl velmi zajímavý osud. Ale nejvíc mě oslovilo jeho spojení toho lidského s duchovním.

Co může věřící člověk dělat pro to, aby vzrostla víra v jeho okolí?  Proto si myslím, že víra křesťana by měla být na prvním místě autentická, upřímná. Jen taková víra se může dotknout srdce druhého člověka. Nemoralizuje, nevyvyšuje se, nemá mocenské ambice. Tam, kde se ji učíme, tam kde se přetváří lidské srdce a roste naše víra je ve svátosti smíření, kterou rád přijímám, ale také jako kněz velmi rád daruji. Chvíle, kdy zlo přestává mít moc v lidském srdci. Nemůže být krásnější služba v životě kněze.

Mohl byste nám přiblížit úmysl sbírky na pouti NJ v Pavlově? (ze sbírky se hradí nutná režie a co zbude, tak se pošle tam, kam určí hlavní celebrant)  Budu velmi rád, když sbírka, která zůstane navíc půjde na Mary`s Meals, vím, že nezachráníme celý svět, ale když to pomůže jednomu dítěti, jako bychom zachránili celý svět.

Na co se nejvíc těšíte? Když píšu tyto řádky, tak se těším na setkání s vámi, a lidmi živé a žité víry, těším se na Vysočinu, kterou mám rád, na svého spolužáka otce Pavla Habrovce, kterého jsem dlouho neviděl. Každé setkání je důležité a kardinál Špidlík, říkával, že věčnost začíná setkáním…

Co je pro rodiny podstatné, co potřebují, čím může církev rodinám pomáhat, jak to prožíváte ve své službě?  Na závěr bych chtěl ujistit, že na vás budu myslet v modlitbě, na všechny rodiny úplné i neúplné, na vaše starosti i bolesti. Na to, aby v rodinách jsme prožívali vděčnost za dary a milosti a zároveň byli naplněni důvěrou v těžkostech a bolestech. Důvěrou, která pramení ze srdce Panny Marie, Matky, která stála pod křížem svého Syna… Důvěrou, z které se rodí naděje a opravdová láska. O. Vítězslav

Pozvánky:

Křižanov: Kostel sv. Václava je otevřen k modlitbě věřících každý den od rána do večera. Každou neděli od 15 do 17 hodin je zde přítomen místní farář P. Josef

Pohanka a nabízí věřícím přijetí svátosti smíření (sv. zpověď) nebo duchovní rozhovor.

 

Slavkovice: Poutní kostel Božího milosrdenství: svatá zpověď v sobotu a v neděli od 14 do 17 hodin, na první a třetí sobotu v měsíci již od 10 hodin.

 

Netín u Velkého Meziříčí: Poutní kostel Panny Marie Usmívající se.

První sobota v ZÁŘÍ – 5. září – sv. zpověď od 17 hodin, sv. růženec od 17:25, v 18 hodin začátek mše svaté. Služby pří této pobožnosti první mariánské soboty má farnost Radostín, tématem promluvy je MÍRNOST.

Pěší poutníci vždy vycházejí ve 14:30 z kostela sv. Mikuláše ve Velkém Meziříčí na náměstí.

 

Plán poutí na rok 2026:

XXIII. pěší smírná pouť P. MUDr. Ladislava Kubíčka – sobota: 12. září 2026. Začínáme ráno v 7 hodin MŠÍ SVATOU ve hřbitovním kostele v Kunštátě, potom v 8 hodin pobožností u hrobu umučeného kněze P. L. Kubíčka (narozen 3.1. 1926) na hřbitově v Kunštátě. Polední přestávka s občerstvením je na faře v Doubravici nad Svitavou. Zakončení kající pouti plánujeme v 17 h. mší svatou u Bolestné Matky Boží ve Sloupě v Moravském krasu.

Přihlášky na noclehy na faře v Kunštátě – P. Miloslav Čamek, 736523662.

26. – 28. září 2026 je plánován poutní výlet do Severních Čech. Místa, cena a další podrobnosti – to vše budu chystat na začátku září a sdělím je těm, kteří se přihlásí. jLK.

 

28. – 1. 11. 2026 - Padova – sv. Lukáš, sv. Antonín, sv. Leopold Mandič, Turín – sv. Jan Bosko, Milán a Arona – sv. Karel Boromejský, Bergamo a Sotto il Monte – sv. Jan XXIII.

 

Plán poutí NJ na rok 2026:  12. listopad – Sebranice u Litomyšle  15. prosinec – Olešnice

2027: leden – Velké Meziříčí, únor – Lysice, březen – Křižanov, duben – Měřín, květen – Nové Veselí, červen – Kunštát, srpen – Jimramov, září – Radostín, říjen – Deblín, prosinec – Olešnice

Se souhlasem místního pana faráře je možné přihlásit další farnosti – kdo dřív přijde...

 

Srdečné pozvání na 322. pouť Nový Jeruzalém do Křoví v úterý 13. řijna 2026 v 18 hodin. Hlavní celebrant – světící biskup pražský Mons. Zdeněk Wasserbauer .

 

Pán Bůh zaplať za Vaše dopisy a příspěvky. Zprávy, oznámení, články, pozvánky do tohoto zpravodaje můžete posílat na níže uvedenou adresu. Uzávěrka příštího čísla je 20. 9. 2026. Po přečtení můžete dát přečíst svým známým, nemocným.

Občasník - zpravodaj Nový Jeruzalém; vydává: Římskokatolická farnost Rovečné, 592 65 Rovečné 14, www. rovecne.farnost.cz; Zodpovědný redaktor: jáhen Ladislav Kinc, 606948970