C Á C H Y 2023 - 2007 - deník Jiřího Horského

Poutní deník. Cáchy 2007

Letošní Velehradská pouť pro mne začala trochu nezvykle. Na Levém Hradci, dne 17 února, páter Jan Peňáz vyslovil myšlenku jít pěšky na pouť do Cách /Aachen/. Ihned jsem reagoval. O takovou pouť bych měl zájem. Více jsme o tom nemluvili a po delší dobu jsem o této možnosti neslyšel. Věděl jsem, že se připravuje autobusový poutní zájezd, ale vše bylo ve stádiu zrodu.
Při další etapě, 10. března, jsem se dověděl, že je jeden zájemce a další o tom uvažuje. To bylo nadějné. Po týdnu nabízím spolupráci při opatřování map na cestu. Navštěvuji několik prodejen map, půjčuji si mapy v knihovně. Páter posílá vybranou trasu poutní cesty a tak již lze vyhledat mapy přímo pro trasu. V obchodech je všehochuť od map 1 : 25 000 až po mapy 1 : 200 000. Objednávám proto řadu šesti map v měřítku 1 : 100 000. Slibují dodat nejpozději do měsíce. Přes opakované ujištění mapy neobjednali. Vznikla nepříjemná situace, kterou jsem řešil za pomoci pana Mgr. Gottfrieda. Vzniklo z toho nesourodé dílo, které nám nicméně na cestě posloužilo.
Mezi tím se několik lidí přihlásilo a zase odhlásilo. Utvořila se skupinka čtyř a jedna pani ze Slovenska. Páter Peňáz zajišťuje noclehy po trase. Rozesílá dopisy do vybraných měst, kde předpokládá, konce denních etap. Většina žádostí má kladnou odezvu, ale jsou místa se zamítavou odpovědí, nebo není reakce žádná. Pani Blažková a pani Dr. Raifová nabízí spolupráci a pomoc. Ujasňuje se závěr před Cáchami, aby nedošlo k narušení časového rozpisu programu.
Současně probíhá přihlašování lidí na poutní zájezd autobusy. Podle zájmu budou tři, z Kladna, Prahy a Velkého Meziříčí. Lidí se hlásí asi 120. Je kolem toho ještě stále hodně organizační práce. Ubytování, strava, program, odpočinek, doprava autobusy a pod. Organizátoři dělají vše pro to, aby se pouť zdařila. Pilně se pracuje na darech, které sebou poutníci povezou do Cášského dómu.

Proč na pouť a proč právě do Cách?
Tuto otázku si asi položil každý poutník, který na pouť do Cách jde, nebo jede.
Proč právě Cáchy? Na to se musíme vrátit do daleké historie. Cáchy, jsou známé jako lázeňské místo již v prvém století pod názvem Aquisgranum. Pipin III. zde založil falc, která postupně nabývala na významu. Sv. Karel 1. Veliký si ji zvolil za své zimní sídlo a nechal zde na konci, 8. století, vybudovat oktogonální kapli Panny Marie /vzorem kaple byl kostel san Vitale v Raveně/. Aby zvětšil vážnost místa, získal z Konstantinopole vzácné tkaniny z Palestiny vážící se k životu Ježíše, Marie a Jana Křtitele. Tyto svátostiny jsou zde uchovávány dodnes a jsou uložené ve zlacené schránce. Od roku 1349 se nařízením Karla IV. svátostiny vystavují v sedmiletém cyklu. Josef II. pouťe zakázal a tak poslední z Čech byla roku 1776.
Proč na pouť. Lidé na pouťe chodili z různých důvodů. Navštívit poutní místa, prosba za úrodu, rodinu, mír, odvrácení epidemických nemocí, zdraví, víru. Nebo naopak, poděkování za dary, které v životě dostali. Další důvod byl pokání za špatné činy. Tyto důvody jsou platné dodnes a proto i dnešní člověk 21. století se vydává na pouť a je ochoten přijmout nepohodlí i obtíže s cestou spojené.  

V polovině dubna je již jasné složení pěších poutníků. Je nás pět. Víme o sobě velmi málo.
Jan Peňáz děkan z Velkého Meziříčí, organizátor pěší části poutě věk 56 let hovoří německy
Valerie Kosíková z Trenčína učitelka  věk 57 let                                            a francouzsky
Karel Nevěčný z Prahy knihovník, ovládá němčinu a překládá věk 60 let
Josef Král z Opavy zemědělec, má na starosti zpěv věk 66 let
Jiří Horský z Kladna geodet, má na starosti trasu a fotodokumentaci věk 67 let

Putování začíná dvojice P.Peňáz a Král ve Velkém Meziříčí 25.5.2007. Vychází v 13.30, po mši v kostele sv. Mikuláše, v doprovodu farníků. Směřují do Luk nad Jihlavou na první poutní nocleh. Druhý den jdou do Želiva, kde jsou přijati v premonstrátském klášteře. Třetí den pokračují do Zruče nad Sázavou, kde je na faře přijímá místní pan vikář. Čtvrtý den, jdou podél Sázavy do města Sázavy, kde nachází pohostinství v klášteře sv. Prokopa. Mají za sebou již 130 km a první puchýře.
Moje pouť začala jinak. Nejdříve jsem chtěl jít z Prahy. Protože se připravoval relikviář s ostatky sv. Prokopa jako dar do Cách, rozhoduji se pro začátek cesty v Chotouni, rodišti sv. Prokopa. Nakonec jsem zvolil za začátek  Libici nad Cidlinou, rodiště sv. Vojtěcha, jemuž byl zasvěcen první kostel stavěný Otou III. a dokončený Jindřichem II. v Cáchách.

Když byl určen cíl pouti a čas trvání, nastala moje osobní příprava. Sledoval jsem postup organizačních příprav, začal si chystat osobní potřeby na cestu, pročetl literaturu, vztahující se k územím kudy budeme procházet a provedl několik vycházek na rozcvičení těla. Jedu do Českého Středohoří, které je známé svými kopci. Beru to přes vrcholky Lovoše, Ostrého, Milešovky, Kletečné a opět Lovoše. Večer toho mám dost. Potom vyrážím několikrát do povodí Berounky. Zde trasy natahuji až na 55 km za den a seznamuji se s krajinou, kterou půjdeme. Myslím, že se mi to vyplatilo. Ještě jedna etapa poutě na Velehrad a příprava končí. Podobnou, mnohem namáhavější přípravu, jsem měl i před minulými poutěmi do Santiaga de Compostely a do Říma.

27.4.2007. pá.1.den  - mod. dne - za rodinu – dnes 35 km –  cel. 35 km.                      Přichází, můj den D, kdy vycházím na pouť.
Z Kladna vyjíždím vlakem v 5.42. V Libici vystupuji v 8.14. Na návsi a přilehlých ulicích je plno pouťových atrakcí. Silnice je uzavřena. Na místní radnici získávám první razítko do poutního deníčku z cesty. Razítko připomíná vyvrácení Slavníkovské Libice 28.9.995. Kostel sv. Vojtěcha, původně gotický ze 14. stol., je zavřený.  Chystají zde tradiční pouť na svátek svatého Vojtěcha zdejšího rodáka. Jdu na bývalé Slavníkovské blatné hradiště. Traktorista zde seče louku, aby byla připravena na příchod poutníků a pečlivý starosta, pan Kožíšek, se přichází přesvědčit, že je vše v pořádku. Je zde i bývalý ředitel zdejší školy pan Holub a přináší čerstvé květiny k sousoší sv. Vojtěcha a sv.Radima. Převypráví mi staré legendy s osobitým komentářem. Obcházím bývalé valy a v 9.45 opouštím hradiště. Modlitba je prosbou za šťastnou cestu a bezpečný návrat. Jdu podél Cidliny, dnes regulované, která zde kdysi obklopovala svými meandry hradiště. Ani ona, ani valy nedokázaly zabránit dobití hradiště a vyvraždění Slavníkovského rodu. Pěkná cesta mne vede na soutok Cidliny s Labem a dál podél řeky do Poděbrad. Navštěvuji kostel Povýšení sv. Kříže ze 14. stol. Na náměstí si dávám něco k obědu. Přecházím po mostě Labe na levý břeh. Musím po silnici do Kluku s pěknou kovanou bránou na hřbitov a dále na Pískovou Lhotu. Na odbočce se nachází starý milník.  Zde odbočuji stále po silnici na Vrbovou Lhotu a Pečky. Je krásné počasí. Provoz na silnicích je velký, stále se musím uhýbat autům.  V Pečkách je novorománský kostel sv. Václava zavřený. Opět silnice tentokrát do Radimi a Chotutic. Scházím na polní cestu a po ní jdu do Skramníků. Pěkně, zvenčí opravený kostel, Stětí sv. Jana Křtitele je ze 14. století. U kostela je pohřben písmák a rychtář  Fr.J.Vavák z Milčic.  Po vedlejší silničce se dostávám do Chotouně. Zde se narodil sv. Prokop asi roku 975. Pěkný kostel sv. Prokopa, Santiniho stavba dokončená na začátku 18. stol. U Prokopovy  studánky zaháním žízeň. Potřebuji získat razítko. Mám štěstí, nacházím člověka, který jde, otevře hospodu, dá mi razítko a opět ji zavře. Děkuji. Polní cestou jdu na další vzácné místo, do Vrbčan. Bývalo zde malé Slavníkovské strážní hradiště na okraji jejich území. Ještě dnes je ve valu uzavřený kostelík sv. Václava.  Pod dnešní dlažbou jsou ukryty základy otonského obdélníkového kostelíka z období kolem roku 990. V kostele, dle tradice, byl přechováván praporec sv. Vojtěcha. Tento praporec a kopí sv. Václava byl vzat na pomoc proti Saským vojskům v roce 1126 v bitvě u Chlumce pod Krušnými horami. Přemyslovské rozepře zde chtěl, ve svůj prospěch vyřešit, Lothar III. Prohlídku kostela i zvonice, s doprovodným slovem, mi laskavě umožnila pani Svobodová. Bylo to velmi milé. Na věži je vzácný zvon, od zvonaře Brixiho z Cimburka, z roku 1592, nazývaný Pazderník. Za II. svět. války, byl zvon odvezen, ale naštěstí jej nestačili zničit a tak se vrátil. Z Vrbčan jdu silničkou přes Miškovice do  Klášterní Skalice. Býval zde premonstrátský klášter zničený husity. Za vrškem se ukrývá nedaleká Zlická Kouřim. Město založeno Přemyslem Otakarem II., začátkem jeho panování asi roku 1261, na planině proti starému hradišti. Je městskou památkovou rezervací. Mimo hradby, bránu, staré domy je zde nejvýznamnější památkou vzácný raně gotický kostel sv. Štěpána s osmibokou kryptou sklenutou na střední pilíř. Pani, starající se o kostel, mi umožnila prohlídku kostela. Scházím na vlakové nádraží. V 17.58 odjíždím na noc zpět do Kladna.

28.4.2007. so. 2.den – mod. dne -  za zdar pouti – dnes 23 km – cel. 58 km
Dnes jede Rozdělovská farnost navštívit pátera Bořivoje Bělíka, svého předchozího faráře, do Mukařova, kde dnes působí. Má 70. narozeniny a tak jedeme blahopřát. V Mukařově máme mši svatou v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Společně ji koncelebrují páter Bělík a páter Kučera /náš dnešní farář a vikář/. Potom malé pohoštění a následná prohlídka zdejšího hospicového areálu. Jsou nás dva autobusy. Jeden se vrací do Kladna, druhý vedený páterem Bělíkem směřuje na Aldašín. Lesní hřbitůvek s kostelíkem sv. Jiří je jediný pozůstatek vesnice zaniklé ve třicetileté válce. Na hřbitůvku je pohřben pan biskup Lebeda /kdysi působil v Rozdělově/. Potom pokračujeme do Kouřimi s kompletní prohlídkou kostela i zvonice. Dostávám na cestu požehnání od pátera Bělíka. Autobus s farníky pokračuje na Lipany a já vyrážím na druhou etapu pouti. Je 15.30 a cesta daleká. Město opouštím okolo bývalé Malotické brány a kolem skanzemu starého Kouřimska. Jdu do Militorova, Diblíkova a kolem sadů k lesu. Cesta je pěkná, procházím hodně lesy. Podmínky pro modlitbu přímo ideální a tak toho plně využívám. Co nás na této pouti čeká, jak se nám společně půjde? Nic o sobě nevíme a přitom na sobě budeme závislí. Přes Mělník se blížím k Čertově brázdě. Otvírá se krásný výhled do kraje. Žlutá řepková pole v zapadajícím slunci se barví do oranžova. Daleko na jihovýchodním obzoru se z pahorkatiny zvedá Křemešník, na jihu mnohem bližší Blaník. Chvíli se opájím tímto pohledem na tu naší krásnou zem.  Podél Čertovy brázdy, je od silnice vedena křížová cesta. Na jejím horním konci je dřevěný domek, jako Boží hrob. Sbíhám lesem k silnici a už vidím klášterní kostel nad strmým svahem k řece Sázavě. Ještě chvilku a jsem v bývalém klášteře. Je 20.05, za chvíli se setmí. Začátek Sázavského kláštera je v roce 1009 kdy se okolo sv.Prokopa shromáždila skupina poustevníků. Na popud knížete Oldřicha zde byl založen klášter benediktinů se staroslověnskými obřady. Kníže Břetislav nahradil mnichy latinskými benediktiny. Rozkvět kláštera byl v prvé polovině 14. století, naopak téměř zanikl za husitských válek. Výnosem Josefa II. byl klášter roku 1785 zrušen. V areálu se nachází zbytky jižní lodi a jižní věže v průčelí. Dnešní kostel byl původně jen presbytářem. V severní zahradě, jsou odkryty základy čtyř apsidové rotundy, asi z roku 1070. Pátera Peňáze a Josefa Krále nacházím na bohoslužbě v kryptě. Vede ji místní kněz páter František Juchelka pro sedm lidí. Je to působivé. Mezitím mně Michal Seknička hledá na nádraží. Vlakem jsem nepřijel a tak se vrací. Setkáváme se ještě v kryptě. Po bohoslužbě nás pan farář zavádí do staré budovy kláštera. Jsou zde postele a matrace, kuchyně, vodovod a WC. Budova je nevětraná, stěny vlhké. Jednu noc snad přežijeme, jinak je prostředí dost nezdravé. Vaříme čaj a jíme zásoby z domova. Páter Peňáz zajišťuje u pana Mgr.Gottfrieda na zítřek převoz batohů. Domnívá se, že jsou jedním z důvodů, proč se mu dělají puchýře.  Počasí dobré 25°, slunečno, bezvětří.

29.4.2007. ne.3.den – mod. dne - za naše farnosti a města – 39 km – cel. 97 km        
Vstáváme v 6 hod. Úklid, snídaně, balíme a jdeme se na faru domluvit ohledně odvozu batohů. Po 7 hod opouštíme pohostinnou Sázavu a směřujeme přes les k mostu pod Stříbrnou Skalicí. Za kamenolomem stoupáme mezi chatami prudce nahoru. Na hřebenu začínáme dnes prvním růžencem. Vpravo od nás vidíme kostel sv. Jakuba ve Stříbrné Skalici – Rovném ze 12.stol. Před čtyřmi roky jsem tuto cestu procházel v obráceném směru. Tehdy jsem šel s Rozdělovskými  poutníky z Mirošovic do Sázavy na pouť. Byli s námi mladí a ti nám cestu zpříjemňovali zpěvem. V Hradových Střímelicích se dáváme silnicí k Ondřejovu. Na Ondřejovské straně údolí se setkáváme s Mgr. Gottfriedem, dnes nás doprovodí do Prahy. Je nás teď pět. Míjíme hřbitov, na němž je pohřbena první zpěvačka Mařenky z Prodané nevěsty, pani Eleonora Gayerová. Na náměstí kostel z prvé poloviny 13. stol. Zasvěcený svatým Šimonovi a Judovi. Do kostela nahlížíme dveřní mříží. Nad městečkem hvězdárna budovaná Fričem r. 1905, dnes pozorují Slunce a zkoumají atmosféru. My se, po krátké svačince, dáváme silnicí do Mnichovic. Silnice mírně klesá a tak se modlíme druhý růženec. V Mnichovicích jsem si všiml prvého sv. Jana Nepomuckého. Bude nás doprovázet až do Cách. Zdejší barokní kostel Panny Marie z 18. stol., je na místě staršího z 12 stol. Dnes silnice téměř neopouštíme a tak další nás vede na Všestary a Světice. Zde si ve 13. hod. dáváme odpočinek. V malé hospůdce si objednáváme polévku s houskou, nebo chlebem a hlavně něco k pití. Michal a já si dáváme i druhé jídlo. Páter si ošetřuje nohy. Má hodně puchýřů, špatně se mu šlape. Přesto statečně vykročil a pokračuje v cestě. Cesta náhle končí. Krajem pole se dostáváme do Voděrádek a dál do Kuří. Silničkou se dostáváme na Nupaky a Čestlice. Kostel sv. Prokopa je venku pěkně upraven. Při přecházení dálnice vidíme veliký komplex nákupních středisek. Vcházíme do Průhonic, zastavujeme se na prostranství parkoviště před zámkem. Chvíli oddechu využívám k sehnání razítka a k pořízení několika fotografii. Zámek v dnešní podobě novorenesančního slohu je z konce 19. stol. Nedaleký, původně románský kostelík Narození Panny Marie, je zde již ze 13. stol. V interieru se nachází vzácné fresky.  Potkáváme Čínskou svatbu. Opouštíme Průhonice a za Újezdem se modlíme dnešní poslední růženec. Po průchodu lesním pásem jsme na sídlišti Chodov. Libor nás vede k Centru blahoslavené Matky Terezy, které je před dokončením. Zvenčí je budova hotová, uvnitř se finišuje. V budoucnu se bude přidělávat ještě druhá etapa, která byla projektově zpracována společně. Na vnější vzhled by to nemělo mít vliv. A pak se dostáváme ke Kostelu sv. Františka z Assisi na Chodově. Jsme přijati panem Farářem Kočím a kaplanem Hubenou. K použití máme sálek, koupelnu, kuchyňku a WC. Ve 20. hod je mše svatá, páter Peňáz ji koncelebruje společně s místním kaplanem. Jsme pozváni do restaurace na pivo. Hodnotíme tento den, bez batohů úplná pohoda. Dáváme si jedno pivo a po návratu něco málo večeříme ze zásob. Batohy nám převezl Dr. Reichel autem, děkujeme. Příště nerozmazlovat.  Nesli jsme jen Michalův batoh s jídlem a pitím. Ke spánku, se dostáváme, po 22. hod. Bylo, pěkné slunečné počasí, teplota 26 °, mírně oblačno, větřík.

30.4.2007. po.4.den – mod. dne - za vlast – dnes 14 km – cel. 111 km
Dnes je přímo odpočinkový den. Vstáváme v 6. hod., od 6.30 hod. je mše svatá. Slouží ji páter Kočí. Potom uklízíme, balíme, lehoučce snídáme, jen čaje je dost. V 8.15 přichází páter Peňáz. V noci pracoval na internetových stránkách pro Velké Meziříčí, zprávy o dosavadním průběhu. Nejkratší cestou se proplétáme k lesu a pak pěknou cestičkou jdeme až k podchodu pod železniční tratí. Cestou jsme stihli první růženec, za naší krásnou zem. V lese klid po městě ani památky. Jakmile vyjdeme u viaduktu z lesa, ohluší nás doprava. Hornokrčskou ulicí stoupáme na Budějovické náměstí. Čekáme na pani Marii Doležalovou, bude nás dnes doprovázet. Po chvilce se objevuje, a jdeme ke kostelu sv. Pankráce a dále na slavný Vyšehrad. Prohlídku kostela jsme nestihli. Jdeme tedy na hřbitov s mnoha hroby národních osobností. Hledáme jednotlivé hroby, podle osobního zájmu. Z hradeb se díváme na stříbřitou Vltavu, Dívčí hrady, Prahu i Pražský hrad. U hrobu Milady Horákové se modlíme za všechny oběti komunistické zvůle. Cihelnou branou opouštíme Vyšehrad. Scházíme na náplavku a po ní podél Vltavy jdeme k Mánesu a přes most Legii se dostáváme na Kampu a k Pražskému Jezulátku. V cizině je Pražské Jezulátko mnohem známější než u nás. Páter zde slouží u hlavního oltáře mši svatou jenom pro nás, za pěší poutníky Roberta a Claudii Mestellanovy z Francie. Jdou ve stopách svatého Kolumbána z Irska do Bobbia v Itálii. Připojuje se několik náhodných návštěvníků kostela. Dostávám razítko do deníčku. Zatím Josef, Marie a Michal zpívají před Pražským Jezulátkem poutní píseň. Pokračujeme Karmelitskou ulicí. Páter a Michal si kupují trochu jídla a pití a pak stoupáme Nerudovou ulicí až před Pražský Hrad. Z rampy je krásný pohled na, sluncem, nasvícenou Prahu. Dnes jsme stihli jen dva růžence. V 15 hod se společně s Marií loučíme a vracíme se oba domu. Chytám v Dejvicích vlak v 15.19 do Kladna. Doma nechávám použité věci a balím nové, tentokrát již na celou pouť. Večer jdeme s manželkou, do Rozdělovského kostela sv.Václava, na mši svatou a po ni dostávám od pátera Kučery požehnání na cestu. Páter Peňáz s Michalem a Josefem navštívili katedrálu a pak se odebrali ke kapucínům, u Panny Marie Andělské, kteří je přijali na nocleh a stravu. Páter se dostal na internet a mohl pokračovat ve zprávách z pouti.  
Počasí, slunečno dopoledne chladno, větřík, příjemně.

1.5.2007. út.5.den – mod. dne - za mír, svobodu, křes.kořeny – dnes 36 km – cel. 147 km
Sv. Josefa dělníka
Ráno se scházíme před arcibiskupským palácem. Mši svatou, v kapli paláce, bude sloužit pan kardinál Vlk. Z Kladna nás přivezli manželé Fuchsovi. Před půl osmou jsme v kapli, je plná, lidé jsou i v přilehlé hale. Připojuje se pan Karel Nevěčný. Pani Kosiková se pro nemoc omluvila. Přijede za námi později. Na stoličce jsou položeny košilky a placky s orlicí, přidávám mušle pro pěší poutníky. Vše vypracoval pan Čech z Kladna. Po mši je posvětí pan kardinál Vlk. Jsou zde vystaveny i zmenšené korunovační klenoty, soukromý dar pro dóm v Cáchách. Kromě nás pěších je zde i Dr. Raifová, Mgr. Gottfried, Z.Čech, A.Fuchsová, kteří se hlavní měrou zasloužili o organizaci a přípravu darů pro dóm v Cáchách. Z V.Meziříčí přijel autobus poutníků. Přišla i řada Velehradských poutníků z Prahy, kteří se s pěšáky přišli rozloučit. Při mši svaté má pan kardinál kázání vztahující se právě k poutím. Na závěr mše udělil pan kardinál pěším poutníkům požehnání a popřál šťastnou cestu. Bereme si naše poutnické odznaky a manželka pěším dává mušle na stužce v národních barvách. Získávám ještě arcibiskupské razítko a pak již jdu mezi ostatní shromážděné před palácem. Společně děláme prvé kroky pouti. Hradčanským náměstím směřujeme ke Strahovu. Zde u sochy svatého Norberta se krátce pomodlíme. Loučím se s manželkou, bude to pro ni těžší než pro mne. Jdeme Bělohorskou ulicí k Břevnovskému klášteru. Loučíme se s  Meziříčskými, jdou na prohlídku kláštera. Ještě nám dávají připravené jídlo, moc se nám hodilo. Děkujeme. Pan převor Prokop Siostrzonek je již netrpělivě vyhlíží. Využíváme toho a prosíme také o požehnání, které dostáváme. Je 10.30, odcházíme. Potom už nás doprovází skupinka třinácti poutníků, kteří nás postupně opouštějí. Až na Tetín nás doprovodili tři. Od kláštera jdeme na temeno Bělohorské pláně, pak scházíme do Motola a opět nahoru na Vidoule, skrz Stodůlecká sídliště se dostáváme do Řeporyj. Zde je pěkný částečně románský a částečně barokní kostel sv.Petra a Pavla. Odtud je to jen kousek do Ořechu. Dáváme si první jídlo a odpočinek u kostela Stětí svatého Jana Křtitele. Hodinku odpočinku všichni rádi uvítali. Zatím jsme se pomodlili jen jeden růženec. Ve 14 hod odcházíme po silnici na Chýnice, Kuchař, Mořinu a přes kopec ke Karlštejnu. V Mořině na kostele sv. Stanislava jsou nedávno odkryté gotické prvky, dříve zakryté pod omítkou. Procházíme pod Karlštejnem zalitým slunečním svitem. Vzpomínám na Karla IV. a jeho spojitost s Cáchami. Byl to skutečně panovník jak pro říši, tak pro naši zemi. Jeho snaha udržet pokoj a mír, byla na tehdejší dobu naprosto mimořádná. My však hrad míjíme, jako i kostel sv. Palmácia v Budňanech. Silnici podél řeky využíváme k poslednímu dnešnímu růženci. Na našem břehu jsou staré opuštěné vápencové kamenolomy.  V Srbsku přecházíme masivní, vysoko posazenou lávku. Kde jsou časy, kdy jsme zde překonávali řeku přívozem nebo broděním. Vzpomínám také, jak jsme s dětmi, nad Alcazarem, pod Tetínskou skálou brodili v roce 1996 Berounku při cestě na Tetín. Opouští nás, moje sestra, pani Voplakalová. Odjíždí zpět do Prahy vlakem. Zbývajících osm nás vystupuje silnicí na návrší a po necelé hodince jsme na Tetíně. Tetín je jedno z mých, už od dětství oblíbených míst. Podobně jako Budeč, Levý Hradec, Stochov, Libušín, Kazín, Svatý Jan pod skalou, nebo Zbraslav. V kostele právě slouží mši svatou páter Pecinovský, vikář v Berouně a Karlštejnský kanovník. Po mši jdeme na faru. Jsme přijati sestrami cyrilometodějkami.  Jsou dvě a jedna zde má maminku. Mají pro nás připravené postele, jídlo, sprchu a dokonce mohu poslat dopis internetem. Internetem byl potěšen především páter Peňáz. Jsme zde zaopatřeni jako v bavlnce. Chvíli povídáme, pak společná večerní modlitba a jde se spát. Dnes jsme šli opět bez batohů, dobří lidé nám je na Tetín převezli autem. Děkujeme. Je 23.15 – dobrou noc všem. Večer odjeli tři poslední poutníci, kteří nás doprovodili z Prahy. Počasí příjemné, teplo, větřík, slunečno.

2.5.2007. st.6.den  - mod.dne - za příhodné počasí – dnes 36 km – cel. 147 km        
Budíček v 6 hod, mytí, úklid. Včera vyprané věci jsou suché. V 6.30 slouží páter mši svatou pro nás a sestry. Potom bohatá snídaně. Sestry se jmenují Klára a Marie. Loučíme se v 8. hod. Zastavuji se pro razítko v místním muzeu. Pani vzpomíná na pana Mgr. Gottfrieda, že jim při zřizování velmi pomohl, litovala, že o jeho přítomnosti na Tetíně včera nevěděla. Byli jsme v kostele sv. Kateřiny, Sv. Ludmily, na troskách bývalého hradu. Jen do kostela sv. Jana Nepomuckého jsme se nedostali. Ráno je krásně slunečné, trochu chladno, ale to je právě příjemné. Jdeme silnicí do Koněprus, pak kolem Havlíčkova mlýna a ke Slavíkům. Za křižovatkou páterovi vypadl z ruky fotoaparát a poškodil se. Bez odborné správky není k použití. Dnes máme ještě dva fotoaparáty, od zítřka jen jeden. Ve Zdicích se zastavujeme na náměstí a řešíme, neúspěšně, problém obsahu koule. Ptáme se školáků, neví. Josef odchází do lékárny. Něco málo sníme a jde se dál. Míjíme barokní kostel Narození Panny Marie a jdeme do vsi Hředle. Silnička je na dně údolí, pohodlná vhodná na druhý růženec. Jižně od nás se nachází vesnice Praskolesy, z níž také přijedou poutníci do Cách. V Hředlích opouštíme silničku a polní cestou jdeme do vsi Točník. Je to hezká procházka. K velkému odpočinku se uchylujeme na zříceninu hradu Žebrák. Protože jsme dosud o sobě nic nevěděli, využíváme toho k tomu, aby každý o sobě něco řekl. Není toho moc, ale aspoň něco, více se dovíme cestou. Pozvolna si utváříme rytmus dne. Dopoledne jeden kratší odpočinek, po poledni dlouhý a odpoledne znovu krátký. Za Točníkem opět polními cestami a lesem jdeme do vsi Týček, odkud už vidíme cíl dnešní cesty Zbiroh. Městečko Josefa Sládka a Alfonse Muchy. Chvíli hledáme faru. Tam o nás paní ví. Páter Gabala, polák o nás řekl pani, bydlící na faře /sám odjel do Polska/ a ta nás beze všeho ubytovala. Část se ukládá na postelích, část na zemi. Fara je dost zanedbaná, nebyla delší dobu obývaná. Dostáváme čaj a jíme ze svých, z domova přinesených  zásob. Mimo pátera se jdeme večer podívat na zámek na kopci. Už za přemyslovců zde stával hrad. Dnes je to zámek upravený na hotel. V padesátých letech zde byla ubytována rota PTP, později pravidelná armáda. Přítomnost vojenské posádky, zámek silně poškodila. Michalovi, je smutno, ráno se vrací na Vysočinu. Končí mu volno, má za sebou 220 km. Páter ho požádal o mušli pro pani Kosikovou. Slibuji Michalovi, že mu opatřím jinou, aby měl také upomínku na putování do Cách. Nebýt na pouti, jak rád bych se na Vysočinu rozjel i já. Kostel sv. Mikuláše nám večer otvírá manžel paní, která nás na faře přijala. Je to barokní stavba na místě staršího kostela. Ke spánku, se ukládáme, po 22 hod. Páter, má další puchýř. Ty boty mu vůbec nesedí, nebo má příliš jemnou kůži. Asi si boty pořádně nevyzkoušel. Tak pro dnešek toho bylo dost a dobrou noc. Počasí, slunečno, teplota do 25°, obláčky.  

3.5.2007. čt.7.den – mod.dne - za výchovu mladých – dnes 41 km – cel. 218 km
Vstáváme v 5.45. dnes bude hodně km a tak se snažíme vyjít co nejdříve. Snídáme, uklízíme a v 6.45 se loučíme s pani domácí Bártovou. Ještě společné foto. Michal odchází na nádraží, vzdálené asi 4 km, my se stáčíme na západ. Polní a lesní cesty se střídají se silnicemi. Počasí je opět pěkné, větřík nás mírně ovívá. Provoz na silničkách minimální. Za pohodnicí se na pastvině pasou dvě lamy. V Siré kvetou šeříky /a nejen tam/, v lese je příjemný chládek. Po vyjití z lesa před Těškovem, je v dáli vidět trosky hradu Radyně. Působí dojmem velké vzdálenosti, ale až tam musíme dnes dojít, Plzeň je stejně daleko jen trochu severněji. Na chvilku zastavujeme u lavičky stojící mezi Těškovem a hřbitůvkem, dávám si jablko. Zajímavý úkaz. Doma o ovoce a zeleninu nemám téměř žádný zájem, na cestě mně okamžitě chybí. Asi si o to tělo samo říká. Procházíme dalším lesem do vsi Volduchy s kostelíkem sv. Bartoloměje. Páter Peňáz na jméno vsi reaguje informací, že odtud pocházela rodina Brojů která se stala obětí komunistické zvůle a jeden člen rodiny Stanislav byl v padesátých letech popraven. Zastavujeme u bývalého statku, je zde na domě pamětní deska. V další vsi Oseku si jdeme něco koupit do krámku, Josef a Karel nic nechtějí. Na obecním úřadě dostávám razítko a informační letáček. Navíc doporučení, co si mám prohlédnout a jak se k tomu dostanu. Od úřednic, nečekaně milé. Zámeček jsem cestou viděl, jdu se podívat ke kostelu Narození Panny Marie s neúměrně velkým, dvou věžovým průčelím. Při opouštění vesnice vidíme na kopečku malebné zříceniny letohrádku na Kamýku. Potkáváme muže snědé barvy. Ptá se na směr cesty do Románie. Pravděpodobně Rumun vracející se domů. Za Litohlavama vidíme vlevo „ Vršíček“ s barokním morovým kostelíkem Navštívení Panny Marie.  Za Klabavou u Ejpovic je starý zatopený lom s mladým lesíkem. Zde se ukládáme k hodinovému odpočinku, obědváme a pak uléhají. Snad všichni usnuli. Píšu deníček, mám v něm stálé zpoždění v zápisech. Ve 14 hod se zvedáme. Přes kemp, pod železniční trať a jsme v Kyšicích. Páter se po dlouhém odpočinku nemůže dostat do tempa. Josef naopak, má přímo strojové tempo, nerad se zastavuje. S Karlem si od pátera bereme několik drobností, abychom mu maličko odlehčili batoh. Silničkou do Červeného Hrádku a pak polní cestou do Újezda. V prvním domku prosíme o pitnou vodu. Je pěkně teplo. Ještě 20 min a jsme u kostela sv. Jiří v místní části Plzně, Doubravce. Je umístěn na malé terénní vlně, kdysi obtékané z jedné strany Mží a z druhé strany Úslavou. Regulací toků je dnes kostelík pouze na břehu Mže. Toto místo, si zvolil sv. Vojtěch, jako útočiště pro právě z Říma, přivedené benediktýny. Pobyli zde rok, než obdrželi místo pro vybudování kláštera v Praze Břevnově.  Páter si u salesiánů zajistil přístup do kostela, přijíždí pan Zelinka. Máme mši svatou. My sedíme, páter musí při mši stát. Má s tím očividně potíže. Na konci zpívám prosebnou píseň k sv. Vojtěchovi.  Kostel pochází z konce 10. stol. Dodnes se zachovala jižní zeď a apsida. Později byl kostel přestavěn a rozšířen. Čeká nás průchod městem. Jdeme přes Lobzy okolo salesiánského střediska s kostelem sv. Martina, přes Úslavu do kláštera dominikánů na Slovanech. Dostáváme k použití pokojíky, sprchu, WC a kuchyňku.  Využíváme vlastních zásob. Jíme, řek bych podprůměrně, zbytečná kila půjdou dolu. Páter obsazuje interet a píše zprávy o pouti. Spát jdeme po 22 hod. Dnes úmorné vedro, mírný vánek, bez mráčků.

4.5.2007. pá.8. den – mod.dne -  za plzeňskou diecezi a kraj – dnes 34 km – cel. 252 km
 Budíček 6 hod, mini snídaně, úklid, balíme a v 7 hod odcházíme. Jdeme tichými uličkami do centra města. V parku, na Mikulášském náměstí, míjíme pomníček Jiřího Trnky, zdejšího rodáka. Ve zdejším husitském kostele působí kladenský rodák pan Jiří Chytil s manželkou. Přicházíme do františkánského kláštera, kde je ubytován pan biskup Radkovský. Vlastní biskupský úřad je v bývalém děkanství na náměstí. Jsme uvedeni do návštěvní místnosti, dostáváme čaj a pečivo. V 8 hod přichází pan biskup. Vyptává se, kam jdeme, proč, jak je cesta náročná a přeje nám šťastnou cestu. Nakonec radí kudy se pustit. Dostáváme požehnání na cestu, loučíme se. Mám připravenou jinou, rozhodně hezčí, trasu přes lesy. Je delší o 4 km. Po včerejší, náročné etapě, dám na radu pana biskupa a jdeme přes Nýřany.  V 8.30 procházíme náměstím okolo kostela sv. Bartoloměje, sgrafitové radnice a sochy Panny Marie na štíhlém kamenném sloupu. Téměř hodinu jdeme městem, /vlevo Škodovy závody/, až do Skvrňan. Zde končí chodníky a pro dnešek už je nám souzena pouze silnice. Na cestě ležící Vejprnice, jsou rodným místem našeho dnešního pana faráře Jaroslava Kučery. Pro zajímavost, z vedlejší vsi Křimice, pochází pan biskup Lobkovic z Ostravsko Opavské dieceze. Vejprnický farní kostel sv. Vojtěcha je dílem stavitele  F.M.Kaňky z třetího desetiletí 18. stol. Za Tlučnou na okraji Nýřan na nás čeká pan vikář ze Stříbra, páter Jiří Hájek. Přiváží poutníka Josefa Felbera, který nás dnes doprovodí. Nakládáme do auta batohy a teď půjdeme volní jako ptáci. Procházíme Nýřany. Něco málo nakupuji k jídlu. Nýřany jsou známé uhelnou slojí klesající od povrchu na severu městečka až do hloubky 700 m jižně od města. Uhelné sloje, kdekoliv v republice, vzniklé ve stejném geologickém období se nazývají nýřanské. V Blatnici žádáme místního opraváře aut o pitnou vodu. Přináší koupenou vodu v plastové lahvi. Je zvědavý, kam jdeme, nakonec se křižuje a přeje Boží ochranu na cestě do Cách. Byla to tak bezprostřední reakce. Velmi povzbuzující! U rybníčku hodinku odpočíváme, nabízím ovoce. Všichni si vzali, jen Karel odmítá. V katolických novinách je o nás trochu zmateční článek. Ve vsi je novorománský kostelík Nejsvětější Trojice. U silnice vedle Kbelan je hezká kaplička postříkaná sprejem. To je snad nemoc, takhle všechno poničit. Po chvilce přijíždí auto, z něho vystupuje pan farář z Blovic, páter Pavel Krejcar. Býval kaplanem u pátera Peňáze. Ze setkání mají oba velkou radost. Za Hněvicemi je další hezká kaplička zasvěcená sv. Vítu. Přes zalesněný kopec se dostáváme do Sytna. U Dlouhého dolu odbočujeme vpravo a pan Felbr nás vede na skálu Ronšperk. Je vysoko na jižním břehu Mže, sestup je dost prudký, chvilkami cesta necesta. U řeky je jedna zachovalá  betonová  pevnůstka  /podél řeky se jich zachovala celá řada / a skanzen hornictví. Svítí ještě novotou. Po Červené lávce přecházíme Mži a strmou cestičkou podél kláštera se dostáváme na náměstí s pěknou, sgrafity zdobenou radnicí. Jdeme rovnou k faře a v 18 hod je mše svatá ve farním kostele Všech Svatých. Kostel je v pozdně gotickém slohu s vysokou věží. V kostele je hodně lidí a podle reakce o nás dobře věděli. Mši svatou společně slouží páter Hájek i Peňáz. Po mši si s místními ještě dlouho povídáme. Vracíme se na faru, bereme batohy a jdeme se ubytovat do hotelu. V jiném máme zajištěnou večeři v osmi. Páter Hájek doporučuje, co zde mají dobrého. Jídlo, dle vlastního výběru. Dovídáme se od místních, jak se žije ve Stříbře dnes i v minulosti. Dnes řeší problém co s velkými kasárnami. Vojáci už zde nejsou a budovy i zařízení chátrá. Ubytování i stravu hradil páter Hájek. Přímo nás hýčkal. Děkujeme. Na lůžko se po výborné večeři dostáváme ve 22.30. Dnes bylo docela příjemné počasí, mírná oblačnost, větřík, teplota okolo 20°.

5.5.2007. so.9.den – mod.dne - za Evropu a křesťanské kořeny – dnes 45 km – cel. 297 km
Vstáváme v 6 hod, batohy nám pater Hájek odváží do Waidhausu, nakládáme je v 6.30, jdeme do kostela, kde nás čekají místní farníci. Dostáváme všichni na cestu požehnání a společně vycházíme ze Stříbra. Na Šibeničním vrchu je nás celkem 15, včetně pátera Hájka. Srdečně se loučíme a děkujeme za přízeň i sympatie. Do Benešovic nás doprovází ještě pět místních. Je zde kaplička, kterou kvůli nově budované silnici přesunuly o 82 m. To bylo v roce 1974. Dál už s námi pokračuje jen pan Trefný z Prahy. Je pošmourno, občas pár kapek.  V Holostřevech míjíme původně románský kostelík sv. Mikuláše, později goticky a barokně přestavěný. Ve Skviříně další kostelík sv. Petra a Pavla s ještě viditelnými románskými prvky.  Kostelík ze začátku 12. stol. Nedaleko kostela 300 let starý zdravý dub. Za Skviřínem se objevuje městečko Bor. Na kraji míjíme opravovanou Loretu. Opravují každý rok část, podle finančních prostředků. Vedle stojící vodní zámek s pěknou válcovou věží je na tom podstatně lépe. Na náměstí stojí velký kostel sv. Mikuláše. Původně gotický barokně přestavěn. Špitální kostel sv. Jana Křtitele se vzácnou sklípkovou klenbou. Město v roce 1945 postiženo náletem. Máme se zde setkat s pani Michaelou z Wohenstraussu. Čekáme a pak přichází zpráva, že je na Přimdě. Pokračujeme a po 15 min. ji přiváží páter Hájek. Vystupuje a jde společně s námi. Mluví česky, jen se na ni musí pomalu mluvit. Růženec je tentokrát česko-německý. Za  Muckovem vstupujeme do aleje mohutných jírovců maďalů /138 kusů/ a letních dubů /28 kusů/. Div, že to někdo nenechal ještě pokácet. Naštěstí je zde již vybudovaná dálnice a tak snad nebudou nikomu překážet. Na konci aleje začíná silnice stoupat až na Přimdu do výšky 700 m.n.m. /převýšení z Muckova 200 m/.  V e vsi si dáváme delší odpočinek. Na další cestě tuto výšku už překonáme jen jednou. Využívám toho a jdu na hrad. Je to pravděpodobně nejstarší hrad na našem území. Byl dobře opevněn a byl proto využíván i jako vězení v době přemyslovských knížat. Dnes je zde už pouze hranolová věž, kdysi, jádro hradu. Připomínaný prvně už v roce 1124. Ve vsi je kostel sv. Jiří, také původně románský. Ostatním je zima a odchází dříve. Musím je dohánět. Pak přichází dlouhé klesání až do Kateřinských Chalup. V lese jsou vidět následky vichřice Cyril. Bude ještě dlouho co odklízet. Podcházíme dálnici a blížíme se k Rozvadovu. Dnes opět oživlá vesnice, neobklíčená drátěnými ploty a bez „bdělých strážců naší mírové hranice.“ Vietnamci a podobní obchodníci zde mají své Eldorado. Kasino, bary, tržiště. Na naší straně byla celnice odstraněna. Hraniční potok, překračujeme tu magickou čáru mezi dvěmi zeměmi, Českou a Německou republikou. Sháním razítka na přechodu a dostávám je od obou úředníků, sedících v jedné kukani.  Míjíme dvě větrné elektrárny, plynovou přečerpávací stanici, na mostku sv. Jana Nepomuckého /moc pěkný/ a jsme na okraji Waudhausu. Po chvilce obcházíme kostel a jsme u fary. Vítají nás dvě pani, Barbora a Anežka, usazují ke stolu a na talíři se objevuje polévka, vývar s noky, k tomu, kdo chce, chleba. Přichází místní farář páter Hertl. Karel překládá a docela se zapotí. Domácí při řeči používají i místní nářečí a s tím je trochu problém. Pani Michala se loučí a odjíždí. Po polévce jsme ubytováni v patře, ihned se koupu, peru, kontroluju stav věcí. Vše je naštěstí v pořádku. V 19 hod slouží páter Peňáz mši v němčině. Po mši ještě popovídáme s místními a pak zpátky na faru. Večeříme a společně potom sedíme a povídáme. Rozhovor je srdečný a příjemný. Na lůžko se dostáváme až ve 22.30. Počasí nám dnes moc nepřálo, teplota asi 15°, větřík, často poprchávalo.

6.5.2007. ne.10.den – mod.dne za místní farnost a město – dnes  0 km - cel.297 km
Využíváme odpočinkové neděle a pospíme si. Vstáváme v 7.30, mše svatá,  začíná v 8 hod. Páter Peňáz, čte prohlášení, proč jdeme do Cách. U kostela jsme se setkali s pánem ze Semil, přijel na čtyřkolce, vrací se do Zdic. Následuje snídaně a po ní se jdu projít městečkem a podívat se kudy zítra půjdeme. Potom rychle zpět, abych nezdržoval oběd. Polévka, maďarský guláš, salát, pudink, pivo. Dobrý oběd. Odpoledne jdu na malou procházku. Pouštím se po tělese zrušené železnice, ztrácím mapu a jen tak, tak, že jsem ji zachránil před cyklistou. Potom narážím na val dálnice. Musím obejít lesík a po silnici se dostávám do vsi Pfrentsch. Polní a lesní cestou vystupuji na kopec s kostelíkem sv. Ulrich. Vidím do kostelíka přes mříž ve dveřích. Kostel pěkně upravený, čistý. Pouštím se na druhou stranu kopce a na kraji lesa potkávám lidi olamující konce nových smrkových větviček. Dělají z toho sirup a něco suší jako léčivo na průdušky.  Zajímá je mušle na krku. Vracím se přes Hörlmühle zpět okolo kostela, před nímž stojí sv. Jan Nepomucký /v městečku má pět soch/. Cestu využívám k modlitbě růžence, vybírám bolestný. Při poutním putování, mimo osobních denních modliteb, se pravidelně modlíme společně. Každý den, čtyři  růžence a korunku milosrdenství. Celý den je vždy obětován na jeden, přímo určený úmysl. Každý si může přidat i svůj osobní úmysl. Při návratu na mne už čekají. Jedeme do Vohenstrauss kde je v kostele koncert dechové muziky. Je jen šest hudebníků. Hrají moc hezky. Po skončení jedeme ještě do Pleysteinu, kde na křemenném skalisku stojí kostel „Povýšení sv. Kříže“ na Kreuzbergu. Kostel v barokním slohu spravuje salesián bratr Karel. Při návratu projíždíme kolem dvou již opuštěných dolů. V povrchových halách se dnes provozuje jiná činnost. Je připravena večeře, tentokrát studená a bavorské pivo. Opět dlouhé povídání, nevyhýbáme se ani tématům, citlivým pro oba národy. Je to období 20. století. Oba kněží se odpoledne zúčastnili dětského divadla. Josef s Karlem si dali malou vycházku po městečku. Opět, se jde spát po 22 hod. Dnešní, sváteční kilometry, se nezapočítávají do celkové trasy. Počasí příjemné, slunečno mráčky, větřík, teplota asi 20°.

7.5.2007. po. 11. den – mod.dne -  za politiky a jejich činnost – dnes 31 km  –  cel. 328 km  
Vstáváme v 6 hod, 6.30 snídaně, 7 hod odcházíme. Přidává se k nám páter Hertl a jeho přítel celník Zeitler. Celníkovi je už 72 roků, ale vykračuje si svižně. Jeho manželka převáží tři batohy do Weidenu. Můj si nesu na zádech. Pan Zeitler je správným vůdcem, stále kráčí na čele. Využívá každou lesní a polní cestičku. Procházíme okolo Pleysteinu a dostáváme se na úbočí kopce. Stále stoupáme na vrchol Fahrenbergu do výšky 801 m.n.m. Jsme na nejvyšším místě celé naší poutní cesty. Stojí zde velký poutní kostel Wallfahrtskirche . Na střeše, východním konci, je zlacená Panna Marie v životní velikosti. Je otočená k bývalým hranicím, měla za úkol, zadržet komunistické nebezpečí z východu. Prohlížíme si kostel, potom společná modlitba, zkouším si i zazpívat. Je teprve 10.30 a už sestupujeme do města Waldthurn. Jdeme do místního kostelíka, novodobě přestavěný a rozšířený, pěkná čelní stěna. Ze starého kostela zůstal presbytář, dnes boční kaple. V ní je socha sv. Jakuba  a neznámého světce /biskupa s berlou, u nohy má husu/. Na tyčích, nošených v procesí, mají patrony řemeslníků. Na ulici je pěkný kamenný sloup zakončený plastikou Nanebevzetí Panny Marie. Překračujeme říčku Luhe a na protisvahu se zastavujeme ve vsi Lennesrieth  kde si děláme malou přestávku. Přichází pani a otvírá kostel sv. Jakuba. Je právě poledne a tak jsme si zazpívali písničku „Vesel se, nebes královno“. V kostele mají hezky vyřezávané bočnice na lavicích. Před kostelem kříž s mučicími nástroji. Za vsí maličko zaváháme, ale jdeme dobře. Celník se vyzná. Přes vesničky Albersrieth a Remmelberg se dostáváme do lesa s velkým kamenolomem.  Ve vsi Letzau je nový kostel z roku 2003 zasvěcený Janu Nepomuckému.  Od rána je zataženo a zde nás zastihla první větší sprška. Lesem obcházíme vrch s vysílačem – Vierlingsturm. Po obejití vrcholu, dlouho klesáme, až do rodinných domků předměstí Weidenu. Překračujeme Flutkanal, regulovanou část řeky Waldnaab, která zde tvoří řadu meandrovitých zátočin. Potom kličkujeme městskými ulicemi, až se objevujeme před vlakovým nádražím. Podejdeme železniční trať, za ní je kostel s farou, kam směřujeme. Jsme přivítáni hospodyní Marii. Nejdříve se zouváme, abychom nenanosili bláto do domu. Jsme uvedeni do místnosti, kde odkládám batoh, a přecházíme do kuchyně. Dostáváme svačinu. Přichází pan farář a je zde i manželka celníka, která přivezla batohy. Rozproudí se čilé povídání a Karel má co překládat. Po svačině se hosté z Waidhausu loučí a odjíždí domu. Nás ubytovávají v podkrovních pokojích. Rychle se zařizuji a v 19 hod jdeme na Mariánskou pobožnost v kostele Božského Srdce. Pobožnost je kombinace česko-německá. Varhaník poslouchá, námi zpívané litanie a tiše se přidává s varhanami. Místní páter dokonce přidává latinu. Páter Peňáz čte své prohlášení k Cáchám. Celou cestu tuto pouť ke svátostinám propaguje. Bohoslužba končí potleskem. Přichází farník, poutník do Compostely. Má credenciál, přes metr dlouhý a plný razítek /poutní průkaz/. Má radost že i dva z nás byli v Santiagu. Při loučení je credenciál náhle pryč. Není k nalezení. Trapná chvilka. Nakonec jej nalézáme pod zpěvníkem, který tam pán odložil i s credenciálem. Všichni jsme si oddychli. Kostel byl postaven v době velkého politického napětí v Německu, v roce 1934. Na čelní stěně je mozaika, Kristus na kříži a nápisy – Král králů a Pán pánů. Dole pak je další nápis – Buď vůle Tvá. Je to vyznání a přijetí. Vracíme se na faru. Pani Marie připravila polévku s párkem, chléb, bavorské pivo a navrch pohárek hruškovice, připíjíme i malému Jáchymovi, právě narozenému na Levém Hradci.  Párky byly v polévce vcelku, nekrájené. Jestli to tak s jídlem půjde dál, ztloustneme.    
Povídání trvá až do půlnoci, probíráme věci současné i historické, Karel je na zavaření, ale jde mu to velmi dobře. Dostáváme i radu na zítřejší cestu. Tak dobrou noc, ráno musíme dál.
Počasí, celý den zataženo, hodně mrholení, trochu deště, teplota pod 20°

8.5.2007. út.12.den – mod.dne - za mír doma, Evropě, ve světě – dnes 28 km – cel. 356 km
Panny Marie Prostřednice všech milostí
6 hod vstáváme, v 7 hod snídaně. Odcházím, abych viděl aspoň kousek historického města. Je to letem světem, ale přeci jen něco. Město Weiden léta udržuje vztahy s Tachovským okresem  a několik dětí z Tachovska zde studuje. Na radnici mě zaujal reliéf. Žena za pluhem taženým kravkou. Dlouhý německý nápis a letopočet 1914-1918. Je to poděkování těm, kteří snášeli útrapy války doma v zázemí. Velmi výmluvné. Několikrát fotografuji a pak zpět. V 8 hod je mše. Opět zpíváme. Po mši si beru batoh a pan děkan Pausch nás kus cesty vyprovází. Batohy ostatních odveze do Pressathu autem během dne. Potom jdeme sami. Na okraji přejdeme odbočnou ulici a zamotám se v uličkách rodinných domků. Po deseti minutách jsme zpět na správné cestě. Cyklostezka v souběhu se silnicí. Toho využíváme k modlitbě prvého růžence. Je zataženo, občas mrholí. Po vyjití z lesa se před námi zvedá tmavé skalisko, na něm kaplička, dole městečko. Je to Parkstein. Skalisko je čedičová vyvřelina sloupcovité odlučnosti /podobně jako Slánská hora/. Hledáme faru, kam jsme doporučeni. Vítá nás sestřička Anita z řádu sester Německých rytířů. Je zde stařičký páter Jakub Eder. Při hovoru se dozvídám, že zná Slánského faráře Táborského. Sestřička hned sehnala něco k snědku a připravila čaj. Potom nás zavedla ke kapli na skále a otevřela ji. Je zasvěcená 14 pomocníkům. Pracně je určujeme a pak nacházíme tabulku s jejich pojmenováním. Od kapličky je krásný výhled na všechny strany. Nedaleko byl koncentrák Flossenburg, kde byl 9.4. 945 popraven Canaris. Pak nás sestřička vede druhou stranou kopce, abychom viděli i zajímavý geologický útvar, na odkryté skalní stěně. Zajímá se o keramiku a sama se snaží něco z hlíny vyrobit. Loučíme se a vycházíme vedlejší silničkou směrem na Schwand a Pfaffenreth. Zde mají v ohradě zajímavý skot s dlouhou srstí. Poklidná cesta pokračuje lesní silničkou.  Povídáme a na rozcestí z nepozornosti odbočuji na špatnou cestu. Jdeme téměř tři km a stále jsme v lese, terén neznámý, vesnice nikde. Jsme někde jinde, než se domnívám. To, že jsme v neznámém lese a nevíme kde, nikoho nevzrušuje. Připadá mi, že jsou všichni připraveni v lese i přespat. Přesto je to pro mne velmi nepříjemná situace. Jdu si ověřit, kde se vlastně pohybujeme. Zjišťuji, že jsme se dostali podruhé na totéž místo. Než se vrátím, ostatní využívají čas k modlitbě. Je to modlitba o pomoc k Panně Marii, „Maria pomoz, přišel čas…“. Beru si batoh na záda  vycházíme, v tom přijíždí auto. Zastavujeme ho a ptáme se na cestu. Lesník se nám to snaží vysvětlit. Je to nějak složité. Nakonec nás všechny nakládá a veze nás z lesa ven a nejen to, odváží nás rovnou do Pressathu. Ještě jednu zajímavost, jmenoval se Jelinek. Nemám pokoj, kde jsem udělal chybu? Odkládám batoh, beru mapu, pláštěnku, baterku a kompas a jdu zpět, zjistit, kde jsem se zmýlil. Výsledek jednoduchý, nepozornost. Po návratu je fara zavřená, nikdo nikde. Čekám dlouho, venku prší. Schovávám se do kaple /lurdské jeskyně/, kde hoří snad padesát svíček, je tu teplo. Po hodině jdu do pizzerie na jídlo. Dávám si těstoviny a čaj. Po návratu k faře nacházím poutníky doma. Celou dobu seděli v restauraci na večeři. Že by se podívali, jestli jsem se už vrátil, je nenapadlo. Díky Bohu, že se pan Jelinek objevil. Byli jsme na okraji velkého lesního komplexu a v noci pršelo. Mohlo to být velmi zajímavé. Přichází na skok pan farář Bock a po pěti minutách opět s omluvou mizí. Jdu spát ve 22 hod. Celý den zataženo, poprchávalo, večer už docela slušně pršelo.

9.5.2007. st.13.den – mod. dne - za nemocné -  dnes 29 km – cel. 385 km             
Vstáváme v 6.20, v 7 hod je snídaně, v 7.30 jdeme na prohlídku kostela s výkladem pana faráře Bocka.  Pod barokní slupkou se skrývají gotické a renesanční stavební prvky. Při archeologickém průzkumu zjištěny pozůstatky původně románského kostela. Kostel zasvěcen sv Jiří. Pani Agnes, hospodyně mi píše adresu do deníčku. Loučíme se a v 8.40 odcházíme z města. Po silnici jdeme na Pichlberg. Za Grubem odbočujeme. Proti nám jedoucí auto zastavuje. Vystupuje pán a představuje se jako bratr faráře ve Waidenu. Jdeme dál a on nás čeká u kapličky v Pichlbergu. Vybudovali si ji i se společenskou místností. Zde se mohou lidi ze vsi sejít na sousedské, nebo soukromé akci. Nic se neplatí, jen se musí vždy vše dát do pořádku. Potom nás vede k sobě domů. Seznamuje nás se svou manželkou. Dostávám obecní razítko, něco k pití a přes jeho malé muzeum v garáži pokračujeme polní cestou na Barbaraberg. Ještě jednou se na nás jede podívat, jestli jsme nezbloudili. Možná, že ví o našem včerejším bloudění. Vesnické zpravodajství je nepřekonatelné. Vše je v přádku a přicházíme na kopec s kostelem sv. Barbory. Kostel kdysi začali velkoryse stavět, veliké průčelí něco málo u presbytáře a pak konec. Asi došly peníze. Za průčelím postavili provizorně kapli a tím to skončilo. Provedená část je z pískovcových bloků pěkně opracovaných, je to styl Španělského baroka, kámen bez omítky.  Něco podobného je u nás Kuks. Dole pod námi se rozkládá velká ves s premonstrátským klášterem. Stařík nám radí kudy jít. Cestu popsal dobře. Jsme v Speinshartu. Klášter se svým zázemím je skutečně veliký. Kostel krásná barokní stavba. Pěkné malby, štuky, kaple a bohatě řezané lavice.  Je právě poledne, zpíváme „Vesel se nebes…“. Po malém odpočinku, dnes neobědváme, pokračujeme na Tremmersdorf. Potom není dlouho žádná vesnice. Procházíme lesy okolo Holzmühle, přes osadu Penzenreuth do Wölkersdorfu. Za vesnicí Sassenreuth přicházíme na rozvodí mezi řekami Dunaj a Rýn, nebo také mezi Černým a Severním mořem.  Nemůžeme se ujednotit, kde to přesně je. V mapě je to jen schematicky znázorněno. Je 15.15, ještě se otáčím na kopec  Rauber Kulm a pak se za námi vše ztrácí. Pozvolna klesáme k vesnici Thurndorf, míjíme ji a dole u Oberaichamühle přecházíme hranici mezi Horní Falcí /východním Bavorskem/ a Horními Franky. Ještě tři km a jsme v Troschenrreuthu. Zastavujeme se na dané adrese manželů Lehnerových, je to zemědělská usedlost. Na první pohled, by se neřeklo, že je zde ustájen dobytek. Jsme ihned přijati a pozváni do domu. Pani nás pohostí kávou a pečeným cukrovím. Potom nás vedou na místo, kde budeme nocovat. Je to ve staré faře, dnes neobsazené, pečlivě udržované. Je zde i farní kancelář obhospodařovaná sekretářkou. Působil zde český kněz  p.p. Vacek, stále doufal v návrat do Čech. Nedočkal se. Na fotografiích mají i dva kněze původem z Indie. Máme pokojíky se vším potřebným vybavením. V kuchyňce na nás čeká spousta jídla. Něco na studeno, něco si můžeme ohřát. Večer tedy ohříváme, na ráno necháváme studenou část pokrmů. Je zde i chléb a pečivo. K pití čaj nebo káva.  V 19 hod páter slouží mši svatou pro nás i pro místní. Slouží ji německy. Čte opět naše poselství o cestě do Cách. Na konci zpíváme Mariánskou píseň, my poutníci. S několika místními se fotíme. Byl to příjemný zážitek. Kostel byl za války zasažen bombami. Po obnovení, je to nejvíc vidět na betonovém stropě. Stěny vydržely, stropy se zřítily. Vracíme se do fary. Ohříváme tři druhy párků. Přikusujeme chleba, zapíjíme limonádou. Umýváme nádobí a uklízíme do skříněk. Odpoledne po příchodu jsem stačil dopsat deník, přerovnat mapy, vyprat a díky radiátorům do rána i usušit. Valná část cesty byla po silnici. Stále se pohybujeme mírnou pahorkatinou. Spát jdeme opět až ve 22 hod. Dnes zataženo občas mrholení nebo přeháňky, teplota kolem 15° mírný vítr.

 10.5.2007. čt.14.den – mod. za zemřelé   - dnes 24 km – cel. 409 km   
Vstáváme 6 hod, 6.45 snídaně, 7.30 odchod. Jdeme k Lehnerům poděkovat, s Josefem se jdeme podívat do chléva. Je tam asi 25 krav. Oba kolem nich pracují a tak moc nezdržujeme a vycházíme na cestu. Přes Neuhof do města Pegnitz. Je na říčce stejného jména. Zdejší gymnázium má družbu s naším Slánským. Dnes je městečko roztažené, jeho historická část byla v zátočině řeky a tedy chráněná ze tří stran vodou. První zmínka o městě je z roku 1119.. Procházíme rodinou zástavbou. V ní je umístěn moderní katolický kostel stavěný z režných červených cihel. Zasvěcení je Božskému Srdci. Přicházíme do historické části města. Je kouzelná. Hrázděné domy, štíty z různých období, vše k sobě ladí. Stará radnice uprostřed náměstí. Dole u řeky mohutná stavba luteránského kostela sv. Bartoloměje. Pískovcové opracované bloky. Oltář a výzdoba jako v katolickém kostele. Chybí však svatostánek a věčné světlo. Prostor je rozšířen dvěma dřevěnými balkony.  Na hlavním oltáři výjev poslední večeře. Stavba je provedena v době doznívající renesance a nastupujícího baroka. Postaven byl v prvé polovině 16. stol. Páter shání vložky do bot. Staré se nakrčily a tlačí. Dostává i film do fotoaparátu. Chvilku odpočíváme a musíme dál. Přecházíme most a za řekou je menší kostel Panny Marie. V něm na bočním oltáři obraz sv. Jana Nepomuckého /aspoň si to myslím/. Jsme v kraji, kde se až k Bamberku, vyskytuje katolická a luteránská víra vedle sebe. Páter nám dává na další cestě nejméně hodinovou přednášku, jak jednotlivé odluky od katolické víry a církve probíhaly. Než jsme vstoupili do města, byla všude na polích vidět opuka v úlomcích. Za řekou se prvně objevují skalní výchozy vápence. Dostáváme se do krasového kraje, který dostal název „Francké Švýcarsko“. Ráz krajiny se mění. Náhorní planiny strmě  spadají do údolí. Skalní stěny údolí jsou členité s jeskyněmi a skalními věžemi, s rozsáhlými jeskynními soustavami. My jsme zatím na začátku tohoto území. Stoupáme na Willenberg a pak rovinatou partii do Willenreuthu. Potom dlouhé klesání do Otzelgrundu. Jsme v údolí Weihersbachtar, pozvolna se zužuje, skalní stěny se přibližují a jsme v jednom, z typicky krasových údolí – roklí. Je zde vstup i do jednoho z nevětších zdejších jeskynních komplexů. U cestičky je lavička. Zvábí nás k delšímu odpočinku. Připlavala kachna s kachňaty a tak je krmíme vším co je v batohu starší, nebo ztvrdlé. Potom jdeme zajímavým údolím do opět kouzelného městečka Pottenstein. Na kraji nás vítá hrad na skalním ostrohu. Hrad vystavěn r. 918, na příkaz krále Konráda I., k ochraně území před Slovany a Maďary. Pod ním u mostu socha sv. Alžběty Durynské. Její dobrota i nepochopení manžela je známo i u nás. Zde, v tomto městě, kdysi krátce pobývala, mají ji za svou. Při příležitosti, osmistého výročí jejího narození /1207/, vysadili na její památku 800 růžových keřů. Zastavujeme se u hřbitovního kostela, za chvíli zde bude pohřeb. Rakev stojí osamoceně u příchozí cesty. Kdo přichází, kropí ji svěcenou vodou. Pak jde do kostela, kde se společně modlí. Nevstupuji, nechci rušit.  V městečku opravují cestu a tak je trochu rozkopané. V informačním středisku dostávám mapku, vše ostatní nemohu použít a je toho bohatý výběr. Získávám další razítko na cestě. Kousek se vracíme do hlavního údolí. Modlíme se dnes už třetí růženec. Údolí se vlní a vystavuje své skalnaté a lesnaté stráně. V Tüchersfeldu si dáváme krátký odpočinek na lavičce u řeky. Hezká vesnička se skalní věží, kostelíkem a Francko Švýcarským muzeem v hrázděných domcích kolem kruhového dvora. Místní potok se jmenuje Püttlach a překračujeme ho při další cestě. Tentokrát jsme se při strmém stoupání docela zapotili. Pak náhorní planinou a před námi se otvírá pohled na poutní baziliku v Gossweinsteinu. Postavená 1730-1739, krásná barokní stavba. Ještě jedno příčné údolí a jsme na místě. Je právě 16.30 hod. Vstupujeme do baziliky Nejsvětější Trojice. Je zde dost lidí a něco se připravuje. Odcházíme na faru v sousedství. Chvíle jednání a jdeme do farního společenského domu, kde jsme ubytováni. Podlaha sálu, sprchy, WC, kuchyňka. Rychle provádím potřebné práce a jdu do městečka. Nejdřív informační služba, potom něco k jídlu, nahoru na hrad, zpět do městečka a na protější svah s jeskyněmi, křížovou cestu a Kalvárii. Je zde nádherný klid. Slunce klesá a osvětluje pěkné městečko, kde vystupují hrázděné štíty a mohutná baziliky z velkých kamenných bloků, zvenčí neomítaná. V 19.30 jdeme do kostela, bez pátera. Není mu dobře, má zimnici a je velmi unaven. Ukládá se do spacáku a spí. Mši svatou slouží františkáni, kteří se o baziliku starají. Při návratu s jedním mluvíme, je Polák. Působí zde již téměř deset let. Vaříme čaj, něco málo k jídlu ze zásob. Jím poslední jídlo, které nám věnovala pani ve Waidhausu. Vše co nám dala, bylo vakuované. Spát jdeme výjimečně před 22 hod. Počasí po ránu zataženo i s mrholením postupně se vylepšovalo a v Pottensteinu už krásně slunečno.     

11.5.2007.  pá.15. den  - mod.dne -  za církevní školství -  dnes 32 km – cel. 441 km                          
Dnes jsme vstávali, až v 7 hod. Potřebujeme víc odpočinku, nejvíc unavený je páter. Na cestě trávíme poměrně hodně času. Jdeme pomalu. Proto jsme dlouho na nohách. Neloudáme se, ale rychleji nám to nejde. Snídám jen čaj. Jídlo až později. Stravování je velmi nepravidelné. Já s páterem si něco dokupujeme, ale Karel s Josefem jí jen co dostanou. Je to nepravidelné, k obědu téměř nic. V 8.40 odcházíme od baziliky. Cestou přes Leutzdorf do Moggastu. Za ním odbočujeme vlevo na polní asfaltovanou cestu. Je pěkná pohodová. Na prvé odbočce velký kámen s bronzovou deskou. Oznamuje, že zde došlo k zemědělské reformě. Spojování polí do celků. Jak dalece to brali do důsledků, není jasné. Za vesničkou Wohlmutshüll přicházíme ke kapličce. Začíná tu prudký sestup. Odbočuji k rozhledně na hraně svahu s hezkým výhledem na město Ebermannstadt a na protilehlé kopce kam budeme stoupat. Jdu za ostatními. Jsou už téměř pod kopcem. Společně vcházíme do města a rovnou na náměstí. Zde se usazujeme, každý si může zařídit potřebné. Já jdu na radnici pro razítko. Jsou v rozpacích, zda mi ho mohou dát. Nakonec mi ho dají, ale to se mi ještě nestalo a ani později. Obědvám já a páter. Karel a Josef mají půst. Jdu si prohlédnout město, náměstí a dvě souběžné uličky jsou celé staré město. Ostatní novodobá zástavba. Venku je chladno a tak jdeme do novodobého kostela sv. Mikuláše. Tam je tepleji a za větrem. Ve městě je ještě jeden starší kostel Narození Panny Marie. Při odchodu se nám páter ztratil. Vyrazil omylem zpět k náměstí. Nalézám ho a pak už společně jdeme do Rüssenbachu, odbočujeme na boční silničku a dlouze stoupáme přes Niedermirsberg se zajímavými fasádami domů, hned několik typů. Na konci vsi prudké stoupání na náhorní planinu s meteorologickým a hvězdářským zařízením. Ztrácím správnou cestu, zacházíme si jeden km , musíme se vrátit. Je tu i letiště a od něho silnicí scházíme v serpentinách do Drosendorfu.  Zde máme, delší odpočinek 45 min. Další nocleh není zajištěn a změnili jsme trasu. Rozhodujeme se pro další cestu. Na radu místních jdeme polními cestami do Gunzendorfu. Jednáme u fary s panem farářem. Neúspěšně. Musíme dál. Přes Dreuschendorf do Buttenheimu.  Přicházíme 15 min před začátkem mše. Pater jde koncelebrovat. Uspěl a u oltáře jsou společně. Po mši je páterovi doporučena restaurace s ubytováním. Nakonec je všechno jinak. Před kostelem nás zastavují dvě pani. Jsou zvědavé. Kdo jsme, kam jdeme, proč. Po chvíli se rozhodují. Jedna nás vede k sobě do domu, druhá odjíždí na kole. Když přijdeme k domu, ptá se Karel co, tomu řekne hospodář. Odpověď je charakteristická. Vedu domu hosty a ne milence! Skutečně jsme přijati naprosto bez rozpaků. Než si odložíme batohy, už připravuje pivo, pani prostírá na stůl. V několika minutách přijíždí druhá paní s košíkem jídla. Salám, sýr, tlačenka a další dobroty. Vše dávají na velké talíře, vaří čaj a kávu a pak společně sedíme a povídáme. Ubytování máme v podkrovních světničkách. Všechno potřebné máme k disposici. Vyprané věci se do rána stačily usušit. Přejí dobrou noc a nechávají nás osudu. Je opět 22 hod. Rychle co je potřeba a jde se spát. Počasí silnější vítr, slunečno se střídalo s podmračnem, teplota pod 20°.    

12.5.2007.  so.16.den – mod.dne -  za závislé dro. alk. a pod. – dnes 16 km  - cel. 457 km
Ráno jsme přímo vyskočili z postelí. V 5.45 se pod okny rozlehla břeskná hudba. Běžíme k oknu, co se děje? Jdou poutníci. Nejdřív policie a organizátorská služba, poutníci, hudba a další poutníci, za nimi organizátorská služba a nakonec policejní auto. Jdou svižným krokem odhadem 5,5 km/hod. Jdou tam, odkud jsme včera přišli my. Mají jen malé batůžky. Chystáme se na další putování. Včera u Drosendorfu jsme opustili Francké Švýcarsko. Dnes budeme u řeky Regnitz a kanálu Main-Donau.  Ale než vyrazíme, dostáváme snídani. Loučíme se a děkujeme za pohostinství. Nejsme prý první poutníci v jejich domě. Jediné přání mají, pomodlete se za nás cestou i v Aachenu. Jdeme do Altendorfu, překračujeme kanál a podle něho půjdeme celý den. Lodě zde jezdí oběma směry. Osobní i nákladní všeho druhu. Vidíme loď Slovenska s jménem Tribeč a ještě jednu. Velká vesnice Hirschaid leží hluboko pod korunou hráze. Jdeme po hrázi příjemně ovíváni větříkem. Přicházíme ke zdymadlu – Schleuse Strullendorf. Zde je tabule s technickými daty kanálu. Stavěn 32 let, délka 171 km, poslední úprava v roce 1996, výška hladiny na Meinz 231 m.n.m.,výška na Dunaji 338 m.n.m., Nejvyšší nádrž 406 m.n.m. šíře koryta min 43 m, hloubka min. 4.20 m, 115 mostů, 21 zdymadel, maximální rozměr lodi 11.4 m šířka, 185 m délka. Používání kanálu – němci 50%, nizozemci 30%, belgičané 6%, 14% všichni ostatní. Ze zdymadla je to do Bugu už jen několik km. Ve 12 hod jsme v Bugu. Je to brzo. Tak si dáváme dvouhodinový odpočinek u dětského hřiště. Jdu se s páterem podívat, kde je misionářský dům a pak sám jdu zjistit, jak se snadno dostat do Bambergu.  V Bugu je karmelitánský kostelík a v něm neobvyklý sv. Jan Nepomucký. Ve 14 hod jdeme do františkánského misionářského domu. Vědí o nás, jsme ihned ubytováni. Rychle provádím potřebné práce, abychom mohli jít do Bambergu. Původně jsme měli bydlet v Bambergu, ale díky „informačnímu šumu“ to dopadlo jinak. V 15 hod jdeme do Bambergu podél řeky a kanálu. U mostu Kettenbrücke vstupujeme do starého města. Je to živé město všude spousta lidí. Bamberku se říká francký Řím a je na seznamu světového kulturního dědictví. Prolínají se zde stavební slohy, románský, gotický, renesanční, barokní, klasicistní až po současnost. Jsou to takové letokruhy stavebního umění. Jdeme procházkou nejdříve k dómu. Cestou míjíme Maxmilian platz, kostel sv. Martina a po Grüner Markt se dostáváme na Obere Brücke. Na mostě stojí socha sv. Jana Nepomuckého. Často se o něm zmiňuji, není divu, provázel nás celou cestu až do Cách /podobně jako kdysi do Říma/. Pravděpodobně je to náš nejznámější světec v zahraničí. Na ostrově v řece Regnitz stojí stará radnice. Celá stavba spočívá na dřevěných pilotách zaražených do dna řeky. Je to stará gotická budova přestavěná do dnešní podoby v polovině 18 stol. Stěny budovy jsou pokryty freskami. Procházíme průjezdem a přes další most se dostáváme do jižní části města. Uličkami se proplétáme na Dómské náměstí. Je uzavřeno třmi budovami. Majestátním dómem se čtyřmi věžemi, starým biskupským dvorem a novou biskupskou rezidencí. Rezidenci v letech 1695-1704 stavěl Johan Leonard Dienzenhofer. Vstupujeme do dómu. Nejdříve poděkování, že jsme se dostali až sem. Pro pátera a J. Krále je to polovina cesty. Potom si prohlížíme nádhernou katedrálu sv. Petra a sv. Jiří. Je zde pohřben sv. Jindřich a sv. Kunhuta. Připomíná to bohatě zdobený sarkofág. Jindřich byl římským císařem od roku 1014. Katedrála je pokladnicí umění. Odcházíme do horní farnosti s gotickým kostelem Naší milované paní. Páter Peňáz koncelebruje spolu s karmelitánským knězem, /původem z Rýmařova/. Vezme nás do karmelitánského kláštera a potom zaveze autem zpět do Bugu. Je rád, že jsme dobře ubytováni. Páter zasedá k internetu a píše, pro Velké Meziříčí, další stránky z cesty. Posílám také krátkou zprávu domů. Večeřím ze zásob a jdu brzo spát. Počasí, mírně zataženo, pozvolna se rozplývá, větřík, teplota do 20°.       

13.5.2007. ne.17.den – mod.dne -  za matky – dnes 0 km  - celkem 457 km  
Panny Marie Fatimské
Vstávám v 6 hod, v sedm máme společné modlitby s bratry misionáři, po nich společná snídaně. Páter ještě prohání internet a tak se vracím do kaple, kde čekám, přichází i Josef, pak Karel a nakonec i páter. Jsme všichni a v 9.45 vycházíme do Bamberga. Jdeme tentokrát po západním břehu řeky Regnitz. Páter jde rovnou do katedrály, my do informačního centra.  Dostáváme mapy, ostatní je téměř k nepotřebě. Aspoň si moc nezatížíme batohy. V 11 hod. mše v katedrále, koncelebrují tři kněží. Je zde málo dětí. Po kázání vychází z uzavřené kaple průvod asi 60 dětí, které měly dětskou bohoslužbu slova a usedají na lavičky před oltářem. Přinesly vázu plnou růží a položily ji před oltář. Před koncem mše, jdou k oltáři, zpívají a doprovází pohybem rukou. Jednotlivě berou růže z vázy a nesou   k soše Panny Marie /dnes je svátek matek/. Tady v Bavorsku, je často vidět před oltářem, od stropu zavěšené látky v papežských barvách. Je to pocta Benediktu XVI jejich rodákovi. Po mši si ještě chvíli prohlížíme katedrálu i spodní části pod chórem a kněžištěm. Vycházíme na náměstí a kolem renesančního portálu s plastikou Jindřicha II a Kunhuty, se pouštíme ke klášteru benediktýnů na jednom ze sedmi Bamberských kopečků. Je zde, opět výstavný, kostel sv. Michala. Klášter založen v roce 1015, kostel z počátku 12 století. V klenbě kostela vymalováno asi 600 druhů léčivých rostlin. V nádvoří před kostelem malá botanická zahrádka. V kostele je pohřben sv.Ota biskup Bamberský a misionář Pomořan. Rozcházíme se. Jdu do kostela sv. Jakub, před ním tabule Jakubských cest a mušle. Bamberk křižují dvě Jakubské cesty. Potom stoupám na hrad Altenburg. Z věže je krásný rozhled. Scházím do města kolem špitálního kostelíka. Míjím karmelitánský kostel sv. Theodora původně z 12. stol., dnes má obrácenou orientaci, oltář je na západní straně kostela. U kostela krásná cisterciácká křížová chodba. Podle luteránského kostela sv. Štěpána jdu k radnici na ostrově a na severní břeh řeky. Je 16 hod, mám hlad a tak se zastavuji v malé hospůdce na nábřeží. Dávám si „Schwammerl  Altfränkisch  zubereitet“, jeden žlutý kulatý knedlík, nadrobno nakrájené kuřecí maso v houbové omáčce. K tomu bavorské tmavé pivo. Je to dobré, ale o domácí kuchyni si mohu nechat jen zdát. Procházím starým městem na severní břeh kanálu. Navštěvuji desetihranný luteránský kostel, potom kostel sv. Gondolfa a nakonec kostel sv. Oty. Na víc nemám čas. Vracím se na staré město do kostela sv. Martina, kde bude mít mši náš kardinál Vlk. Nádherná barokní stavba, postavená bratry Dientzehofery v letech 1686-1691. Je zde i místní biskup Ludvig Schick.  Na začátku bohoslužby, při přivítání přítomných, jsme jmenováni jako poutníci. Po mši jdeme průvodem k soše sv. Jana Nepomuckého na most. Krátká bohoslužba, hudba, zpěv a nakonec plují po řece, na dřevěných rámečcích, rozsvícené svíčky. Již se šeří a tak se chystáme k návratu. Přihlašuje se ke mně pán s paní a vysvělují, že jeli do Compostely na kolech. Pomůže papír a tady jsou jejich údaje. Z Bamberga  33 dnů, 2772 km, v roce 1991, věk 62 a 59 let, průměr 84 km. Tak tohle bych nedokázal. Pátera a mne zlákala pizzerie s tureckou obsluhou. Dáváme si makarony jeden po Bolognsku, druhý po Neapolsku. Bylo to dobré. Nasycení se vracíme do misijní stanice. Je tma, jen řídké lampy na nábřeží osvětlují cestu. Na okraji zástavby končí osvětlení, jdeme lesem po paměti. Najednou letí svatojánek se svoji zelenou lucerničkou. Letos první, kterého vidím.  Kolem sochy sv. Krištofa se dostáváme zpět do Bugu. Přicházíme až ve 22.45 hod a jdeme rovnou spát. Počasí, slunečno, větřík, příjemně. Dnešní kilometry se nepřipočítávají, byl to odpočinkový den.                          

14.5.2007. po.18.den – mod.dne -  za misie – dnes 41 km – cel. 498 km  
5.30 vstáváme, balíme, uklízíme, 6.10 společná modlitba s misionáři, 7 hod společná snídaně, dostáváme svačinu na cestu. Ještě společné foto a loučíme se s třemi němci a třemi indy. Bylo nám tu dobře a nabrali nových sil. V 8 hod. odcházíme, opět do Bamberga. Tentokrát jej nejkratší cestou procházíme a držíme se břehu řeky. Tam kde se řeka Regnicz vlévá do řeky Mein, začíná i kanál nultým kilometrem. Je právě 10 hod. Procházíme Bischberg a ve Viereht dostávám razítko. Další vesničky Trunstadt, Rosstadt, Dippach, Scheinbach a město Eltmann. Teprve zde zastavujeme na schodišti kostela. Je 13.15, cesta pohodlná a klidná téměř bez aut. Máme za sebou 23 km. Tempo chůze pomalé. Ve 14.30 pokračujeme. V Limbachu potkáváme pána na kole. Zastaví a je zvědavý, dostává letáček. Mluví o české hudbě a zkouší nápěv jedné naší lidové písně. Loučíme se a šlapeme až k poutnímu kostelu Panny Marie. Vnitřek pozdně barokní až rokokový. Zde přestávka na 15 min. Vedle kostela krásný košatý strom. V Sand a Main první symbolická vinička  mezi silnicí a chodníkem je asi 30 kořenů. Konečně získávám známky na pohlednice a razítko do deníčku. Je zde hřbitov se zářivě bílými náhrobními kameny.  Podél zaplavených štěrkovisk se dostáváme na most přes Main a do městečka Zeil a Main.  Moc hezké malebné městečko, hrázděné domy pěkný kostel i městská brána a hradby. Dál je vedle silnice cyklostezka. Vidím ve stráni vinice, malé, jen několik arů. Ale už začínají. Vstupujeme do města Hassfurt, okolo několika nákupních center. Zastavuje auto a mladík nám dává vizitku na hotel ve Verneku, děkujeme a pokračujeme v cestě. V 18.40 jsme u kostela, je tu hodně lidí, přichází průvod s prapory, za chvíli další. Místní farář nás posílá do předních lavic a pátera zve ke koncelebraci. Přichází další skupina s korouhvemi a hudbou. Místní farář Reinhold Schmid vítá jednotlivé sousedící farnosti a hned i nás. Mají prosebný den za úrodu.  Jedna pani, při procházení kolem nás, přeje „bon camino“, domnívá se, že jdeme do Santiaga. Když, se po mši lidé rozejdou, vede nás pan farář do domu, kde žije starý slepý kněz a jeho sestra. Tam jsme ubytováni a pozváni ke stolu. Dostáváme ostřejší polévku, párky, chléb, k pití voda, pivo nebo červené víno. Dávám si sklenku vína, je z franských vinic, tmavě rudé. Zapřádá se rozhovor, starý slepý kněz Kwiasovski je členem kongregace sv. Františka Sáleského, duševně čilý. Jeho sestra vypráví o konci války o bombardování, kdy zahynuli jejich rodiče a jedna sestra. O tom, jak zajatí němečtí vojáci házeli z aut lístečky se svým jménem, případně jménem místa, kam je vezou. Od roku 1990 tímto domem prošla řada běženců, než se uchytili a dnes jsou již zařazeni do společnosti. Pani říká „V Bavorsku se zdraví Gris Got v Hesensku Gutn Tag“. Povídání trvá až do 23.45. Jdeme spát. Byl to moc hezký večer.  Počasí, ráno zataženo, potom oblačno a opět zataženo, klidno, teplota asi 15°.  Dnes jsem za polovičkou cesty. Dobrou noc.    

15.5.2007. út.19.den – mod.dne -  za oběti II. svět. války – dnes 35 km – cel. 533 km
6.15 vstáváme, 7 hod. snídaně, 8.15 odchod. Snídani nám donesla rusky hovořící pani, přišla z Kazachstánu. Je původem Němka,  její předci se kdysi vystěhovali  do carského Ruska a ona se po roce 1990 vrátila do Německa. Loučíme se, musíme dál. Za vše děkujeme. Opouštíme kouzelné městečko a vedlejší cestou se dostáváme do Wülflingenu. V okně kostela vidíme prapory, které včera přineslo procesí z této farnosti do Hassfurtu. Někteří místní nás poznávají a zdraví, přejí šťastnou cestu. Za vsí nás překvapuje auto za zády. Pouštíme je. Mluvíme mezi sebou, řidička reaguje. Je emigrantka z Čech a žije tu už 26 let. Pokračujeme do Theres a přes řeku Main. Scházíme na polní cestu. První růženec. Hezká pohodová chůze. Ves Untereuerneim, mírně do kopečka charakteristické vchody do zahrad. Upravovaný strom. Zvláštní. Podcházíme dálnici a další příjemná cesta. Větrné elektrárny. Na rozcestí nová plastika. Kristus na Genezaretském jezeře tiší bouři.  Ves Weyer a jsme v Gosheim.  Malé náměstíčko, na něm odpočíváme. Uprostřed, do kruhu uzavřeného dvora stojí luteránský novogotický kostel. Budovy okolo jsou muzeum. Po třiceti minutách odcházíme. Vpravo od nás je velké město Schweinfurt / u nás známé jako Svinibrod, zde unesl kníže Břetislav Jitku/ .Končí nám řádné mapy, půjdeme podle internetových snímků. Přes ves Senftenhofsee do městečka  Grafenrheifeld. Opět krásné čisté městečko. Kolikáté už, od chvíle, kdy jsme vstoupili do Frank.  Hrázděné zdivo působí estetickým dojmem. Kostely velké výstavné. Překračujeme řeku Main. Vlevo je vidět velkou kulovitou stavbu a dvě chladící věže. Ptáme se, co to je? Atomová elektrárna. V Bergrheinfeldu zastavujeme v kostele. 30 min odpočinek. Je zde sucho a teplo. Odesílám na poště pohlednice. Pak přichází tři slušné spršky i s větrem. Pláštěnky dobře posloužily. Josef má deštník, Karel igelit. Přesto nezastavujeme a pokračujem do Ettlebenu. Počasí se zlepšuje a otepluje se. Ještě tři km a jsme na místě ve Verneku. Jdeme na faru, vítá nás mladý polský kněz. Vše je zajištěno. Nejdříve nás odvádí do hotelu Krone-Post. V recepci je mladík, který nám včera vnutil vizitku hotelu. Překvapení na obou stranách. Ubytováváme se, co je nutné rychle udělat a dolu do restaurace na večeři. Jídlo je vábné. Pravděpodobně zvěřina, knedlík a zelí. Vše chutné. Není div. Mimo trochy jídla v Gosheimu jsme nejedli. Na 18.15 jsme pozváni do kostela, bude prosebné procesí do polí. Procesí vede polský kněz. Máme hudbu, praporce a asi 100 lidí. U kapličky v polích se modlíme za úrodu. Potom pokračujeme a jsme ve vsi Ettleben. Ano, tudy jsme odpoledne procházeli. Je mše svatá ,koncelebrují tři kněží. Po mši jsme pozváni do sakristie. Vzájemné pozdravení a představení. Nejstarší kněz, monsiňor Josef Ryba, pochází od Opavy, věk 94 let, hovoří česky i po hlučínsku. Dokonce zpracovává vzpomínky na dobu, kdy zde v mládí žil. S Josefem si pěkně notují a jak jim to jde. Překvapující je, v tomto věku, jeho duševní čilost. Objednává něco k snědku a přidává pivo z domácí zásoby. Probírají vzájemné známé z Opavska. Ve 22.15 loučení. Přeje nám šťastnou cestu. Vracíme se temnou polní cestou. Ve Verneku trochu bloudíme. Po hodince jsme na hotelu a jde se spát. Pokud mi něco trochu chybí, je to dřívější večerní spánek. Dá se to zvládnout. Počasí pod mrakem, později déšť, večer hezky.                                 

 16.5.2007. st.20.den – mod.dne -  za zpovědníky – dnes 32 km – cel. 565 km 
Sv. Jana Nepomuckého, jeho sochy nás provázely celou cestu.    
Dnes má páter svátek. Je Jana Nepomuckého. Přeji vše nejlepší a šťastné dojití. Vstáváme 6.30, snídaně – švédský stůl v 7 hod. Prohlídka vstupní haly. Pěkné zkameněliny. Velké fotky z cesty do Compostely,/Eunate, Mansilla de las Mulas, Santiago de Compostela a jiné/, suvenýry, mapy, průvodce a credencial z pouti. Mapa s vyznačenou cestou Verneck – Řím, zatím ukončená v Arezzu. Ještě jedna dovolená a je v Římě. A to putuje zdejší hotelier. Šel jednou i trasu Vernek – Svatá Hora u Příbrami. Přináší album z cesty, trvalo mu to 10 dní. Děláme společnou fotografii a loučíme se s hotelierem i jeho manželkou. Ještě na faru.
Jdeme se rozloučit a poděkovat za pohostinství. Požehnání na cestu a odcházíme. Tentokrát je to silnice. Klidná cesta, mohu tedy uvažovat. Jižně od nás se nachází, pro nás důležité město, Ellwangen. Při své cestě z Říma na Moravu, byl moravský biskup sv. Metoděj zajat a v tomto městě uvězněn. Po roce 1948, se zde utvořilo duchovní centrum pro české katolíky, uprchlé do Německa.  Vzpomínám i na naše, to je kladenské vystoupení, Rozdělovských Cecilek v červnu 2001. Tehdy byly na pěveckém turné v Německu a zde předvedly jedno ze svých nejlepších vystoupení. Jejich umění i skromné vystupování, budilo vřelé sympatie. Právě takové, na první pohled nenápadné setkávání, vytváří dobré vztahy mezi lidmi i národy.  Svým způsobem i my poutníci, se na dobu svého pobytu v cizině, stáváme vyslanci své země. Podle našeho vystupování hodnotí i naší zem. V Zeuzlébenu někdo chová v ohradě daňky.  Za Mühlhausenem přecházíme z kraje Schweinfurt do kraje Main-Spessart. Je zde uzavřený kamenolom s pěkným geologickým profilem, jak z geologické čítanky. Podcházíme dálniční most. U Ganheimu křižujeme jednu z cest do Santiága. Na cestě se objevuje další hezké městečko Arnstein. Náměstí a kostel na kopci a městečko okolo. Moc z něho nemáme. Páter ztratil mobil a snaží se opatřit si nový. Výběr je malý. Později, někde ve větším městě. Za městem se dostáváme na vedlejší cestičky v souběhu s potokem. Pohoda, žádná auta.  Procházíme Heugrumbach, Reuchelheim, Müdesheim a u Heilsheimu se zastavujeme na polední větší odpočinek. Na kraji fotbalového hřiště je krytý altán a stůl s lavicemi. Jdu k železniční trati. Rád bych pro kluky doma, vyfotografoval vlak. Žádný nejel. Nad Marbachem byly malé vinice, tak do 30 arů společně. V Binsfeldu vstupujeme zpět na silnici. V Thüngenu na skalním ostrohu pozůstatky hradu, dnes hospodářský dvůr. U silnice bývalý mlýn, do ohradní zdi zabudován mlýnský kámen. V Stettenu chvíle odpočinku. V řeznictví dostávám razítko. Většinou se ani nediví. Svatojakubští poutníci zde nejsou tak neobvyklí. Občas se stane i to, že na nás z auta pozdravně zatroubí. Začíná poprchávat. Stoupáme na vyšší kopec a za ním se otvírá pohled na Karlstadt. Vlevo, průmyslová zóna, vpravo město a za řekou zřícenina hradu. Vcházíme do města rodinných domků, po mostě nad železnicí se dostáváme před bránu starého historického města. Zdejší fara na náš dopis nereagovala. Zvoníme. Přichází pan farář. Oznámíme, kdo jsme, ví o nás. Nabízí vodu a zavolá spolupracovnici. Ta nás odvádí do malého hrázděného domku, kde zřídili ubytovnu pro poutníky do Compostely. Dva pokojíky po palandě, židle, kuchyňka s vařičem a konvicí, základní nádobí, sprcha, WC. Co si může poutník víc přát? Pani dokonce nabízí vyprání. Děkuji, peru si sám. Provádím nejnutnější a jdu do města. Nádhera. V hezkém hrázděném domě má sídlo i místní policie. V informační službě dostávám mapku a knížečku o městě. Mohu si tedy město systematicky projít. To se málo kdy podaří. Poprchává. V 18.45 nasedáme do auta. Kaplan, z Konga, nás veze do kostela sv. Rodiny. Koncelebrují společně mši svatou. Kostel nový. Varhanice doprovází zpěv a na konci si zakoncertuje. Páteři mluví francousky a jak jim to oběma jde. Kam se na to hrabe německý rozhovor. Po návratu nás zavádí do staré radnice, kde v patře má zasedání spolek, který právě ukončil obnovu staré lesní kaple. Jsou projevy, ocenění, poděkování a ukázka snímků, jak celá akce proběhla. Jsou schopni z toho udělat velkou společenskou akci. Lidi se sejdou, popovídají, něco je i k snědku a napití a všichni mají hezký večer. Uvedou nás ke stolu plnému jídla, dají talíř a nandejte si, co chcete. Podobně i s pitím. Voda, cola, minerálky, víno, pivo. Jíme a posloucháme přednášku. Oblečením ani vzhledem sem moc nesedíme. Páter dostává možnost přečíst své Cášské prohlášení. Když skončila přednáška, hovoříme s pánem, sedícím s námi u stolu. Chvíli povídáme a pak nás vede k malému pohyblivému človíčkovi, asi 70 let. Šel před několika lety do Santiága. Vypráví s ohromujícím temperamentem.  Obdivuji stavbu. Mohutné trámy nesou celou konstrukci, včetně střechy. Naše ubytovna, bývalá škola, nám pro dnešní noc nahrazuje domov. Ozvala se Valerie Kosiková. Pozítří se k nám chce připojit v Rothenbuchu. Ještě, že si páter tady stihl koupit nový mobil. Město, podle rozvrhu ulic a náměstí, bylo kdysi založeno na neosídlené ploše jako panovnický akt na přelomu 12 a 13. století. Farní kostel sv. Ondřeje, špitální kostelík sv. Leonarda, Stará radnice, městské brány, obranné věže a hradby, snad stovka hrázděných domů. Je si co prohlížet. Řeka Main je zde splavná. Počasí, zataženo po 15 hod drobný déšť, teplota pod 20°.                                               

17.5.2007. čt.21.den – mod.dne -  za odpadlé kněze, řeholníky – dnes 33 km – cel. 598 km
Nanebevstoupení Páně  
Zaspali jsme. Vstáváme až v 7.30. Umýt, obléci a jdeme si pro požehnání na cestu k místnímu knězi. Dostáváme ho a loučíme se. K snídani vločky a čaj. Znám i lepší jídlo. Potom připravit mapy, zabalit a v 8.30 odchod. Vycházíme městskou branou, na most přes řeku do vsi Mühlbach. Tam opouštíme silničku a stoupáme přímo do kopce lesní cestičkou. Cestička je měkká, příjemná ale slušně strmá. Podcházíme železniční trať. V dálce za údolím vidíme první cíl, vesnici Steinfeld. Vidíme i dvě postavičky na dně údolí. Pravděpodobně jdou na pouť do Mariabucher. Kdybychom včas vstali, mohli jsme jít také. V Hausenu u nás zastavuje auto, jede pan farář za poutníky, kteří už před námi prošli. Za vsí, u lesa, Josef neočekávaně padá. Naštěstí dopadl dobře a nic mu není. Jen v nás zatrnulo. Lesem po silnici scházíme do Lohr a Main. Za mostem se nachází historické jádro města. Je zajímavé, jak ta města jsou malebná. Přichází velký odpočinek. Využívám to k prohlídce. V Spessartském muzeu získávám razítko. Budova byla městským hradem. Něco málo pojím a jdeme dál. Chvilkami drobně mrholí. Za městem jdeme silnicí a nepřetržitě budeme 10 km stoupat. Je to unavující, asi jsem v útlumu. To se stává. Přejde to. Vyhovovala by mi cesta lesem. Nejdřív ostré stoupání a potom náhorní planinou. V Rechtenbachu 20 min odpočinek. Píšu deník. Dnes se na sever od nás, nachází opět jedno, z významných míst. Je to Fulda se svým benediktýnským klášterem. Zde vznikly „Fuldské anály“, v nichž jsou zachyceny události z Velké Moravy a Čech, v období let 872 – 899. Je to pro nás jedinečný zdroj informací o dějích na našich územích. Konec úvah. Stoupáme silnicí dál. Konečně odbočující lesní cesta. Jsme ze silnice venku. Ještě malý kopeček a začínáme mírně klesat k okraji lesa. Jsou zde dva statné stromy navzájem se ovíjející. Buk a borovice. Před námi vidíme v údolí vesnici Rothenbuch. Cíl dnešní etapy. Dostáváme se do kraje červeného pískovce. Jsou z něho stavěny zdejší budovy. Na bývalé faře bydlí dvě sestry z kongregace augustiniánek sv. Rity. Přijímají nás do domu. Ubytovávají ve dvou dvoulůžkových pokojích. Zvou na večerní setkání v duchu Taize. Říkám, že to bylo před několika lety v Mnichově. Odpovídá. My jsme daleko v lesích a než to sem dojde, chvíli to trvá. Setkání samo bylo hezké a německo-české. Když, zpíváme latinské texty, zpíváme shodně. Ostatní ony německy, my do toho česky. Při každé prosbě se zapalovala svíčka. Po návratu z kostela /opět sv. Mikuláš, tady snad jiné svaté neznají/. To ne, ale těch Mikulášů je na cestě skutečně dost. Po setkání máme soukromou mši, jenom my poutníci v kapli v domě. Sestry tohoto času využily k přípravě jídla. Večeře, uzené maso, brambory, salát, chléb, sýr, salám, pivo. Poutnické hody. Jedna ze sester vidí málo nebo nic. Pořád pozoruji, abychom ji něco nedali do cesty. Když četla, měla slepecké písmo. Jinak je čilá, aktivní a do všeho se zapojuje. Dva jsou ubytováni dole, dva v patře. Ten táhlý kopec nás úplně utahal. Jde se spát ve 21.30. Počasí. Voda padala řídce, ale vytrvale, bylo i chladněji kolem 15°.                                  

18.5.2007.  pá.22.den – mod.dne - za Čechy a Slováky. – dnes 40 km – cel. 638 km      
Vstávám v 5.45, k autobusu pro pani Valerii Kosikovou jdu v 6.15. Čekám na zastávce u zámku. Mám čas, tak se jdu podívat, kudy odejdeme. Vracím se, autobus je tu a nikdo nevystupuje. Jdu dovnitř. Jediný cestující je mladík. Volám do vozu, řidič je překvapen co se děje. Valerie nikde. Vracím se na faru. Páter čeká. Jsem sám. Po deseti minutách je Valerie tu. Vystoupila o zastávku dřív. Přímo u pekaře. Vše je v pořádku. Společně snídáme, dostáváme i svačinu. Přichází starosta obce, jedeme autem po cestě, kterou nám navrhuje, otáčí na křižovatce a jinou cestou se vracíme do vsi, okolo pekárny. Pak už se loučíme, Valerie od slepé sestry dostává na krk mušli po Michalovi a opouštíme pohostinný dům. Vystupujeme pastvinou na cestu a zde, nad vesnicí, uděluje páter Valerii požehnání, na celou cestu. Cesta probíhá dobře až na místo, kde jsme se otáčeli s autem. Zde jsem jeho informaci, o další cestě, vztáhl na jinou silnici. Po jednom a půl km je jasné, že jdeme jinam a musíme se vrátit. Škoda, nepůsobí to dobře a na samém začátku dne tím víc. Docela příkře sestupujeme zkratkou mezi zatáčkami silnice. Kousek po silnici, pak lesní cestou a opět na silnici a jsme ve Waldaschaff. Protáhlé celkem fádní město s drobným průmyslem. Jen na konci mne zaujalo jméno Diezenhof. U Veileru podcházíme dálnici, v Unterbesenbach procházíme klášterním dvorem. Vycházíme na kopec, dáváme si odpočinek. Něco posvačíme, co nám daly sestry. Je zde příjemně teplo a klid.  V Schmerlenbachu míjíme bývalý klášter. Po silnici směřujeme přímo do většího města  Aschaffenburg.  Protáhneme se ulicemi a směřujeme ke kostelu sv. Petra v centru města. Zde je čas na velký odpočinek. Usedáme na schodiště, děláme si pohodlí. Hodinka, jdu si prohlédnout město. Začínám u sv. Petra. Kamenná stavba z červeného pískovce. Krásný kostel, vedle je sakrální muzeum - bývalý klášter. Teď v celém městě probíhá vzpomínka na 
L.Cranacha. Výstava je v jezuitském kostele, v zámku i klášteře u sv. Petra. Zámek je johanitský. Úctyhodná stavba. Z rampy za zámkem je vidět na řeku Main s čilou lodní dopravou. Protože město také utrpělo bombardováním, mám dojem, že část kdysi zastavěnou, proměnili v park. Město se po II. světové válce hodně rozrostlo, je zde i dost průmyslu. Končí siesta a musíme jít, do cíle ještě daleko. Přecházíme most. Hovoříme s náhodným chodcem. Ukazuje, že je z Aachenu, kam jdeme? Ptám se na Cranacha. V tu chvíli je jak živá kronika, co nám toho napovídal. Na závěr radí jak dál. Byl jsem na rozpacích, jestli podél silnice nebo parkem. Radí jednoznačně parkem. Měl pravdu, vyznal se tu dobře. Za parkem jsme se trochu poztráceli, za chvilku jsme opět pohromadě. Jdeme k silnici a podél ní na světelnou křižovatku. Pak 500 m po okraji silnice s velkým provozem. Vcházíme na lesní cestu. Po dvou kilometrech máme podejít dálnici. Podchod nikde. Měníme směr a jinou cestou se snažíme dostat k mostu přes železnici i dálnici. Krajem lesa jdeme na západ. Opět v lesích, příjemné cesty. Překračujeme pomyslnou hranici ze země Bavorské do země Hessenské. Po chvilce nacházíme příjemný altánek. Přestávka odpočinek. Jdu na kraj lesa, abych s mapou porovnal, kde se nacházíme. Skutečně jsme v Hessensku. Do cíle ještě asi 6 km. Přes Harreshausen jsme na náměstí Babenhausenu za hodinku a půl. Všichni jsme rádi, že jsme na konci cesty. Je 20.45. Fara je nedobytná, nikde nikdo kdo by poradil. Už hledáme místo kde venku přespíme. Místo je. Pani Valerie potřebuje pod střechu. Jela celou noc a spala pouhé tři hodiny. Páter s Karlem jdou na výzvědy. Dostávají informaci, kde se hotel nachází. Josef zůstává u věcí, ostatní jdeme hledat hotel. Nacházíme ho po dvou kilometrech na samém kraji města. Jak jsme později zjistili, naštěstí ve směru cesty. Páter a Karel jdou vyjednat ubytování pro Valerii. Dochází k neočekávanému rozuzlení. Cena 49 eur se snídaní.To je moc, nevíte o něčem levnějším? Kolik jste si představovali? 30 euro. Dobrá, za 30 euro bez snídaně. Pokračuje – a co vy kde spíte? My si nějak poradíme. Počkejte, vy jste poutníci? Jsme. Tak tu zůstanete všichni, dám vám pokoje a zadarmo. My máme ještě jednoho. Dobře, budou to dva pokoje po dvou. A pani? Taky zadarmo. A hned ji vedou do třetího pokojíku. Vracíme se k Josefovi pro batohy. Karel už nikam nechce a uléhá pod stromem. My tří zase šlapeme přes město k hotelu. Jsme hoteliérovi vděčni za pochopení. Jdeme spát ve 23.30, můžeme se zase dát do pořádku. Počasí nám dnes přálo, bylo příjemně. Asi 20°, vánek, slunečno s mráčky.                                              


19.5.2007. so.23.den – mod.dne -  za děti k prvému.sv. přij. – dnes 24 km – cel. 662 km
Vstávám v 6.30, Karel přichází v 7. hod. Kontroluji, jestli je Valerie vzhůru. Ozvala se. Pozvolna se scházíme před budovou. V 7.30 je tu i hotelier, radí cestu, přidává po dvou houskách se salámem a sýrem a každému lahev vody. Děkujeme. Ještě se zmiňuje, že jeho manželka by chtěla do Santiaga na pouť a že byl v Kladně létat letadlem na letišti u Dobré. Zajímalo by mně, co ho vedlo k rozhodnutí, nás bezplatně ubytovat. V každém případě to je člověk dobrého srdce. Pořizujeme ještě společné fotografování a pak jdeme doporučenou cestou. Opět máme jen internetovou mapu. Vycházíme na cestu. Za mostkem, vede přímo k západu. Běžkyně nás ujišťuje, že vede správným směrem a pak bez obav procházíme lesem až k silnici. Je zde altán. Sníme housky, vypijeme vodu. Pokračujeme do Epperthausenu. Jdeme nakoupit do Penny. Chleba, salám, sýr, rajčata. Snažíme se udat skleněné lahve. Nikdo je nechce. Po kraji silnice do Urberachu. Tam v parku odpočinek. Jsme na půl cesty. Jdu do zeleniny pro razítko a nádavkem dostávám poslední dva banány. Jdu se podělit a pak na prohlídku městečka. Na sobotu a neděli se tu něco chystá. Staví dřevěné i plátěné boudy, naváží soudky a krabice s potravinami. Odpoledne něco začne. Hlavní ulice je docela hezká a je na ní vše důležité.  Nerad je zvedám, dnes nikam nespěcháme. Langen nám také neodpověděl, bylo by dobré přijít tam včas. Za Offenthalem uhýbáme do lesa, vcházíme do města okolo zahrádek. Jsme v Langenu. Zastavujeme u luteránského kostela. Je zde svatba. Oddává mladá farářka. Před kostelem se chystají hasiči a skupina představující asi Galské bojovníky. Jeden má mohutnou postavu jako Asterix. Nejde přesně určit, koho představují. Novomanželé prochází hadicovou spirálou a bojovníci utvořili špalír. Odcházíme, dost jsme se nadívali. U Mariánského kostela fara není. Je zde druhý kostel sv. Alberta Velikého. Přicházíme k novému kostelu. Velký z červených režných cihel. Páter se snaží navázat kontakt s kostelníkem. Je to náhradník, nic neví. Potom přijde kněz, není místní, přijel až z Mohuče. Slouží společně mši svatou. Náš páter je lidem představen a může přečíst své poselství k Cáchám.  V sákristii se domluví, v jaké jsme situaci, seženou farní sekretářku a ta nás pouští do přilehlé budovy se sálem. Kdyby byl problém, máme se na ni odvolat. Jsme pod střechou. Páterovi určitě spadl kámen ze srdce. Mimo sprchy nám nic nechybí. Máme zajištěn i nedělní odpočinek. K večeři mám čaj, chléb se salámem, dostávám ředkvičku a ze Slovenska panáka domácí pálenky. Nikam nejdu. Půjdu dříve spát. Nakonec povídáme a jde se spát opět ve 22.30. Počasí. Ráno krásné počasí, k polednímu mírně zataženo a opět se to rozplynulo a krásné počasí se vrátilo.                

20.5.2007. ne.24.den – mod.dne -  za sdělovací prostředky – dnes 0 km – celkem 662 km
Je nedělní ráno nikam nespěcháme. V 9 hod jsme v Mariánském kostele na mši. Je plno. Jdu se projít městem, ptám se na informační službu. Vrtí hlavou, že není, levou rukou dává opět znamení, že není a navíc pravou rukou ukáže palcem k zemi, k tomu ještě mluví. Je to naprosto jasné. Ještě se ptám na vlakové nádraží, odešle mně správným směrem a ukazuje čas, jak dlouho tam půjdu. Nádraží nacházím bez problémů, zavřené. Vše obstarávají automaty na jízdenky. Nádraží slouží dvěma druhům vlaků. Meziměstská doprava Frankfurt nad Mohanem – Darmstadt a jedna oddělená kolej slouží státní dopravě. Koleje jsou rovné, kam  dohlédnu. Vlaky jezdí velmi rychle. Když se vracím, fotografuji pro kluky pěknou motorku a čtyřkolku. Scházíme se v 11.45 u kostela. Karel odpočívá na lavičce. Obědváme. Po obědě jdu s páterem do internetové kavárny. Posílám zprávu domu a pak ji ještě pošlu na další čtyři adresy. Hodina je pryč, ani se nenaděju. Stojí to 1.50 eur. Je pěkné počasí. Jdu se podívat, kudy zítra ráno půjdeme. Mapu mám jen internetovou. Vstupuji do rozsáhlého komplexu lesů. U jezírka potkávám cyklistu, studuje mapu. Půjčuju si ji, ale končí o dva km na západ. Půjčuje jinou, stejná situace. Ani s třetí jsme neuspěli. Zajímavá oblast je asi jen na východ od Langenu. Na západ je to zřejmě turisticky nezajímavý kraj. Dělám okruh a na zpáteční cestě vidím z mostu mrakodrapy ve Frankfurtu. Je vidět najednou několik letadel ve vzduchu. Startují, nebo přistávají na nedalekém letišti. V 17 hod je v kostele pobožnost, vede ji pastorační pracovník bez kněze. Kněz, přichází v 18 hod. Páter, prosí o korekturu svého listu a ten ji ihned provede. Přečte, upraví německý text. Čte to Karel a je velmi spokojen. Je vidět, že místní kaplan umí se slovem velmi dobře zacházet. Páter Peňáz jde ihned na internet a opravuje text podle korektury. Je kaplanovi vděčen a nechává si text okopírovat, na rozdávání cestou. Jdu do bufetu. Dávám si Gebratene Gemüse, je to zeleninová přihřátá směs s houskou. Bylo to dobré. Obsluhuje Turek a má se co otáčet. Lidi kupují u okénka, u pultu a někteří sedí u stolů. Co jsem tam byl, tak se nezastavil. Přitom všechno v klidu. Neustále dělal několik věcí najednou. Karel dnes snad vůbec nejedl, ostatní málo. Berou pouť velmi vážně. Jen mám obavu, aby to někdy nepřehnali. Vracím se na ubytovnu. Večer mi kaplan přináší mapu diecéze a mapu Meinzu na zítřejší cestu. Domlouváme se, že ji necháme na vrátnici semináře. Večer ještě něco sním a jdu spát. Aspoň dnes se mi podařilo dříve zalehnout. Počasí slunečno, přes 25°, větřík.       

21.5.2007.  po.25.den – mod.dne -  za Velehradskou matici – dnes 36 km – cel. 698 km
Vstáváme v 5.30 a hned balíme, ještě úklid a v 6 hod odchod. Vracíme klíče a pak už kličkujeme ulicemi ke kostelu sv. Tomáše, pak podchod pod železnicí, ulicí řadových rodinných domků a jsme u lesa. Noříme se do něj. Potkáváme jen běžce. Jdeme chodníčky, které jsem si včera prošel. Hukot dálnice slyšíme snad na dva kilometry. Přecházíme ji po mostě a opět jsme v lese. V Mörfeldenu ztrácím přehled, naštěstí jsme si nezašli. Pán nám radí a za chvíli jsme na cyklostezce vedoucí souběžně se silnicí. První odpočinek, v 9 hod. Sedíme na březové kládě. Nad námi přelétávají letadla startující ve Frankfurtu. Interval 1 až 2 min. Cyklostezka nás vede přes Mönbruch do Hasslochu. Naše mapa je nevyhovující a tak si necháváme radit. Končíme v parku těsně před centrem města Rüsselsheim. Jsou zde lavičky, trávník a nedaleko potravinový krámek. Jdu do města, nejdřív kupuji jeden „hut“, svůj jsem někde ztratil v okolí Rothenbuchu. Potom informační centrum na vlakové zastávce, dál lékárna. Kupuji mast na spálený nos. Město je průmyslové a téměř pětinu plochy tvoří továrny. Hlavě Opl, automobilka. Získal jsem potřebné mapy a další cesta je zajištěna. Je zde dost Turků, ti se celkem ztrácí, ale ženy jsou na dálku dobře rozeznatelné. Většinou jsou v doprovodu dítěte. Odpočinek 90 min, končíme a mezi továrníma halama, jdeme silnicí na západ, pak polními cestami až zachytáváme značku. Ta nás povede až do Mainzu /Mohuče/. Jdeme po protizáplavové hrázi. Kolem zdymadla, podcházíme dálnici i železniční most. Na severních stráních za Main jsou vidět téměř samé vinice. Stovky hektarů. Procházíme kolem Gustavsburgu a podcházíme další most. Mohuč se nám zatím skrývá za stromy. Ještě poslední odpočinek. Využíváme ho na čtvrtý růženec. Je vedro, jde na nás spaní. Zvedáme se a po pěší lávce na železničním mostě přecházíme nad Rýnem do Mohuče /Mainz/. Zemská hranice mezi Hesenskem a Porýním Falcí prochází středem Rýna. Za mostem do parku, pak do uličky a jsme v ulici kde hledáme v č.19 pana Josefa France Smittha, člena řádu Rytířů Kristových. Nic není zajištěno. Pro něj žádný problém. Zve nás dál, pani přináší pití. Chvilku telefonuje a pak jde s námi do kláštera sester. Cestou nám ukazuje právě probíhající vykopávky římského amfiteatru ve svahu nad nádražím, citadelu umístěnou proti kopci na ochranu města.  Výškově jsme nad střechami a je odtud pěkný pohled na vyčnívající dominanty. Vstupujeme do uliček a jsme dovedeni ke klášteru augustiniánek. Pan Smitth  naznačuje, jaká sestra představená je, jeho popis a její reakce znázornil přesně. Ihned ji poznáváme. Josef s Karlem se rozhodli pro přírodu. Přespání v přírodě mi není cizí. V tomto případě, v takovémto městě, to nepovažuji za nejlepší řešení. Ani po stránce bezpečnosti. Jsme poutníci a nocleh nám byl nabídnut. Problém je v úhradě noclehu. I to k pouti patří, nemohu očekávat, že moji pouť bude někdo hradit. My tři se necháváme ubytovat. Já jdu do semináře s panem Smitthhem odevzdat mapy na vrátnici. Podařilo se, i když s komplikacemi. Pak mi udělal malou exkursy v centru města. Škoda, vše je zavřené, ale i ten pohled zvenčí za to stojí. Vede mě zpět, asi má obavy, že se ztratím. Dává mi ještě příspěvek na ubytování a mapu města. Za obojí děkuji. Příspěvek předávám páterovi, mapu si nechávám na zítřek. Ještě se domlouváme a jdu nakoupit něco k jídlu. Brouzdám ulicemi a hledám nějaké větší potraviny. Jde pani s taškou od Lídla. Za chvíli druhá a po chvíli už je krámek na světě. Je umístěn přímo v přízemí domu a jde až do zadního dvora.  Kupuji chleba, salám, sýr, jablka /ta byla moc dobrá/, pro sebe ještě bílý jogurt. Po návratu se dělíme a večeříme. Praní, deník, mapy, km,  zákresy do map, příprava na zítřek. Část jsem si už omrkl při nákupu. Sestra představená se jmenuje Regina. Když poznala, že jsme skutečně poutníci a ne turisté, přinesla páterovi zpět peníze za ubytování. Ubytování bylo levné. Za tři jednolůžkové pokojíky, vybavené sprchou a WC, chtěly pouhých 51 euro. Je to temperamentní a emotivní dáma. Spát se jde opět až po 22 hod. Počasí vedro tak 27°, čistá obloha, kdesi bouřilo.

22.5.2007. út.26.den – mod.dne - za české a slovenské diecéze  – dnes 35 km – cel. 733 km 
5.45 budíček, 6.15 snídaně dole v jídelně, 6.45 odcházíme. Sestra pro nás připravila bohatou snídani. Chystá svačinu i pro ty co spali venku. Pro ně větší, protože s námi nesnídali. Na vše pamatovala. Před odchodem jsem ji zazpíval písničku Sv. Maria i sv. Regina. Páter za vše poděkoval a odcházíme. Josef a Karel již netrpělivě čekají. Pouštíme se uličkami k dómu. Mohuč vznikla z římského vojenského tábora „Moguntiacum“, založeného v roce 39 před Kristem jako součást „limes románum“. Dnes je hlavním městem spolkové republiky Porýní Falc.  Centrem obchodu s rýnským vínem. Všude kolem jsou vinice. Sídlil zde jeden ze sedmi kurfiřtů, volitelů římskoněmeckého krále. Nejvýznamnější stavbou města je pozdně románský císařský dóm. Imposantní stavba z načervenalého pískovce. Stavba v letech 1081-1239 doplňovaná do 14 stol. Východní chór zasvěcen sv. Štěpánovi, západní chór sv. Martinovi. Biskupství zde bylo již od roku 346, arcibiskupství od 781, od 973 do 1344 bylo metropolitní i pro české země. Jeho vliv byl u nás minimální. Kurfiřtský zámek stavěn od 1627 až do 1776, dnes muzeum římsko-germánské minulosti. Nejslavnějším rodákem je Gutenberg, vynálezce knihtisku. Roku 1455 vytištěna první bible jednobarevně, 1457 žaltář tříbarevně. Tisky uloženy v Gutenbergově muzeu. Na Gutenbergově náměstí jeho socha, stará univerzita založená  roku 1476, v dláždění vyznačena 50 rovnoběžka a státní divadlo. Na okraji historického města je farní kostel sv. Štěpána, původně románský, založen Otou III. v roce 990. Dnešní gotická podoba z let 1250 – 1500. Přilehlá křížová chodba, perla pozdní gotiky. Vitráže v kostele zničeny při bombardování. Pozůstatky římského vodovodu z prvého století, dosahoval výše až 23 m.  Město s řadou paláců a krásných měšťanských domů, centrum z křivolakých uliček.  Všechny tyto stavby jsem viděl pouze zvenčí. Vše se stihnout nedá. Hlavní náplní je vlastní pouť a jsme omezeni časem, kdy musíme být na místě v Cáchách. Tak snad příště. Procházíme uličkami, k zemskému muzeu, potom na náměstí s „Kristovým“ kostelem a ulicí Wallaustrase k hlavní silnici směřující ven z města. Ulice hučí nákladní dopravou. Podcházíme železniční viadukt. Mezi silnicí a řekou je jedna továrna za druhou. Na silnici je kolona velkých nákladních aut. Procházíme kolem hloučku hovořících řidičů. Jeden má český nápis na tričku. Obracím se na něj a ptám se „Jste Čech?“ Kladná odpověď. Tři jsou z Chocně, čtvrtý ze Slovenska od Prešova. Popovídali jsme si a dostávají českou verzi poutě do Cách. Přejeme s páterem hezký den a pokračujeme za ostatními, kteří nám stihli utéct. Za kruhovým objezdem končí chodník a začíná vyježděná cesta v souběhu s řekou. Dostáváme se na upravené nábřeží řeky Rýn a podél řeky se budeme držet celý den. Chvilkami po nábřeží, nebo po protizáplavové hrázy, nebo po jejím úpatí vedle sadů a vinic. Cesta pohodlná, nenáročná, jen se není kam schovat před pálícím sluncem. Procházíme kolem Budenheimu už po cyklistické stezce. V Heidenfahrtu nabíráme vodu. V jednom místě je do hráze zabudován ochranný systém protipovodňového opatření. V případě ohrožení hrází, jsou zde schopní vypouštět vodu z rozvodněné řeky a zatápět rozlehlé území vodou. Tím snižují průtok v řece a současně vytváří protitlak proti vodě tlačící z řeky na hráze. Polední přestávku si dáváme na dětském hřišti v Ingelheim Nord. Je zde několik vzrostlých stromů tvořících příjemný stín a pod nimi trávník i lavičky. Děti nikde. Jako u nás, je i v Německu málo dětí. Jdu do vsi pro vodu, dostávám i razítko. Katolický i luteránský kostel zamčený. Radnice také. Jdu se podívat na systém uzávěry protipovodňové hráze, která je na dvou místech přerušena. Pak usedám na zábradlí přístaviště a sleduji provoz na řece. Je zde i přívoz na severní stranu řeky a několik pracovních lodí udržujících splavnost řeky. Koryto řeky se musí stále udržovat na min hloubce 4.25 m. Na molu vlaje vlajka v kombinaci německá-česká-firemní-pirátská. Je vedro, možná bude bouřka. Začíná být dusno. Ve 14 hod se zvedáme k další cestě. Po hodině se skutečně přihnala bouře. Zvedá se vítr, spadlo pár kapek. Na severu za Rýnem prší. My jsme naštěstí mimo. Jen slyšíme bouřit. Přicházíme do Kemptenu. Pak nekonečná cesta městem. Vpravo na kopci za Rýnem, pomník s velikou postavou. Myslím si, že je to něco souvisejícího s Nibelungama. Nebylo to tak. Je to památník vlasti – Niederwalddenkmal Germania.  Bronzové části byly odlité z roztavených děl po prusko-francouské válce, v roce 1870-1871. Sousoší se stalo symbolem nově nastoupivšího německého císařství. Konečně jsme u kostela sv. Martina. Hledáme faru. Po delším hledání zjišťujeme, že jsme se usadili přímo proti ní. Nikdo není doma. Mše bude v 19. hod. Kupuji pohlednice, známky, píšeme domu a známým. Někdo jen odpočívá. Hledám potravinový krám. Po delším hledání ho nalézám zastrčený mimo středu města. Na hlavních ulicích dostanete kde co, ale potraviny ne. Využívám volna a jdu na hrad postavený na skalní šíji mezi řekami Rýn a Nahe. Je odtud pěkný rozhled a vidím i další dva hrady nad Rýnem. Na všech stráních vinice. Na mši páter koncelebruje s místním knězem. Domlouvá ubytování v sousedním městečku Büdesheimu. Odváží nás tam dvěma auty. Zde mají farní dům s několika společenskými místnostmi. Pro nás uvolnili menší zasedačku. Nejsou zde sprchy. Jinak nic nechybí. Ve velkém sále cvičí místní dechová kapela. Přichází pán a přináší na ochutnání lahev bílého rýnského vína. Ve 22. hod kapela zahrála u nás známou písničku a balí. Vlastní večeři jsme zapili darovaným vínem a jde se spát. Počasí, vedro, odhadem 27°.  

23.5.2007. st.27.den – mod.dne - za řeholní a zasvěc. povolání – dnes 32 km – cel. 765 km
Vstáváme 5.30. Bohoslužba v kostele 6 hod. 6.30 společná snídaně, dostáváme i svačinu. 7.15 odcházíme. Ranní bohoslužbu máme v kroužku u oltáře s nějakou zájmovou místní skupinou. Pravděpodobně mají něco společného s Kolpingovým hnutím. První darované housky na svačinu jsme omylem snědli hned. Dostáváme další a raději je hned připravuji, aby nedošlo k trapné situaci znovu. Houska, máslo, salám, sýr a zabalit. Děkujeme a loučíme se s přítomnými. Musíme se vrátit 3 km do Bingenu. Podcházíme železnici, pak přes řeku Nahe a jsme na cyklostezce. Po ní půjdeme celý den vpravo Rýn, vlevo železnice nebo silnice. Cesta opět rovná bez převýšení. Rýn zde protéká hlubokým zářezem v pohoří Schiefergebirge. Sledujeme lodní provoz. Vlaky jezdí často jak nákladní tak osobní. Tiráci tu nejsou, ani na jednom břehu. Kontejnery vozí vlaky i lodě. Stezka, je vedena na hraně nábřeží. Kolejové těleso je drženo vysokou opěrnou zdí. Na několika místech bylo vidět kam až je Rýn schopný při povodních vystoupat. Charakteristické pro sevřené údolí Rýna jsou malá městečka vzniklá v místech, kde přitéká boční říčka a na skalních výspách umístěné hrady.  Hrady jsou i součástí některých měst, jejich obranná funkce byla vzájemně propojena. Během jediného dne míjíme 11 viditelných hradů. Jeden z nich,hrad Soeneck  upraven  v 19. stol. do původní podoby. Další se nám někde ještě skrývají. Až po Bacharach nás za řekou doprovází Hessensko, střed Rýna tvoří hranice mezi spolkovými zeměmi.  Dál jsou oba břehy v Porýní Falci. První krátký odpočinek po dvou a půlhodině chůze na malé loučce za Trechtingshausenem. Další tentokrát dlouhá ve městě Bacharach. Je to případ propojení obrany města s hradem Stahleck. Využívám přestávky k návštěvě městečka sevřeného řekou a dvěma kopci nad přitékající říčkou. Je zde velký kostel sv. Petra z červeného pískovce. Na skalní plošince gotická část kaple sv. Vernera z Oberweselu. Buď byla zničena a jsou to jen pozůstatky, nebo naopak nikdy nebyla dostavěná. Právě se zde provádí zajišťovací práce. Městečko je plné kouzelných domů a domků, zákoutí a dvorků. Vše natěsnáno na sebe. Proti řece je dlouhá přímá fronta hradeb a věží.
Obranný systém, musel být velmi dobře propracovaný, tvar terénu byl pro město hodně nepříznivý. Páter si nechává namnožit letáčky. Pani s tím má hodně starostí, moc jí to nešlo. Kupuji si chleba, jablka a něco u řezníka co neznám. Bylo to dobré, něco jako červený prýt. Navštěvuje nás zvědavá kavka. Posilněni odpočinkem pokračujeme v cestě. V řece je postaven hrádek „Pfalz“. Na malém ostrově, jeho horním konci, s ostrou hranou proti proudu. Původně postaven v roce 1326., dnešní podoba ze 17.-18. stol. Nezastavujeme, až za Oberweselem v pravoúhlé zátočině řeky. Město je opět sevřeno a jeho prohlídka by byla zajímavá. Farník kostel „Naší milé Paní“ je s nízkou věží. Tak snad příště. Nevím, jestli je to jen dojem, nebo tím, že jsme za Aschaffenburgergem vstoupili do lesnaté oblasti, průmyslových města a jdeme podél řeky, ale je zde málo křížů, kapliček a božích muk a to nejen v Hessensku. Zde mi zaujala řeka, spíše plavidla na ni. Jak v prudkém proudu, při své velké délce, bravurně vybírali zatáčku. Při tom je proud neustále stahoval k levému břehu. Po čtyřech kilometrech se dostáváme proti skále vystupující strmě od řeky. Na ní měla vábit víla „Loreley“ svým zpěvem plavce a ti pak hynuli ve vlnách Rýna. Příběh zpracoval Heinrich Heine ve své básni. Marně hledáme sochu dívky. Za zády u kiosku je její zmalovaná replika. Pak ještě jedna zátočina řeky a jsme v St. Goar. Město má název podle poustevníka, který zde žil v šestém století. Je pohřben v kryptě kostela Stiftskirche, dnes luteránský. Rýnská plavební společnost zde má zastávku svých výletních lodí. Hezké městečko přilepené pod kopec, na němž stojí rozsáhlý hrad Rheinfels. Máme zde zajištěno ubytování v jugendherbergu. Karel a Josef se oddělují, půjdou na noc do přírody. Noc 17 euro za osobu. Jsme ubytováni ve společné místnosti pro osm lidí. Jeden pán už zde bydlí. Je to cyklista jedoucí proti toku Rýna. Po nutné údržbě jdu do městečka. Stíhám informační službu a drogerii. V Mohuči jsem zapomněl mýdlo i s krabičkou. Po chvíli hledání mám oboje. Obchod je maličký, plný regálů a spousta všeho možného zboží, od podlahy téměř ke stropu. Vracím se na ubytovnu a pak jdeme společně do městečka. Potkáváme Karla s Josefem i našeho spolubydlícího. Sedíme na schodech a povídáme. Přes ulici se v zahradní restauraci něco chystá, lidé se schází, každý v ruce nějaký dárek. Jdu na nábřeží a sedám na zábradlí. Opět pozoruji lodní provoz. Z tohoto místa vidím hned tři hrady. Jeden na našem břehu, na protějším břehu hrad Katz a hrad Patersberg. Bývala tato Rýnská soutěska dobře střežena. Vracím se, stále ještě sedí na schodech. Páter, Valerie a já jdeme do městečka, Josef a Karel jdou na vyhlédnuté místo, kde přespí. Cyklista se vrací na ubytovnu. Zastavujeme u jednoho malého občerstvení, že si dáme kávu a něco malého k večeři. Objednáváme si u pána za pultem a jdeme si sednout ven. Jídlo přináší paní, dává na stůl. Mluvíme mezi sebou, ona se, na nás překvapeně dívá. Pak spustí, tentokrát k našemu překvapení, slovensky. Je původem z Prešova a žije zde již od roku1990. Vede obchůdek společně s Turkem. Mají plány na předělání obchůdku. Jsou spokojeni. Ještě si dáváme nějakou specialitu. Platíme a na závěr společnou fotografii. Už je zase 22 hod. Jdeme pomalu zpět do ubytovny, ve stráni pod hradem. Ve 22.30jdeme spát. Počasí, teplo kole 22°, téměř bezvětří, silný opar, na fotografování špatné podmínky.

  24.5.2007. čt. 28.den –mod.dne -za spolupracovníky u nás i zde– dnes 33 km– cel. 798 km  Vstáváme v 6.30, máme čas. Cyklista mi radí kudy. Měl jsem vyhlédnutou cestu přes Boppárd. Nedoporučuje. Máme jít hned za hradem do kopců. Zná to zde, dáme na jeho radu. Snídaně, která je v ceně, je až v 7.30. Je tu skupina dětí na zájezdu. Jídlo je na pultech. Každý si něco vezmeme a ve vedlejší jídelně snídáme. Hrníčky jsou mrňavé, musím jít několikrát. Venku už čeká Karel a Josef. Konečně jsme venku. Josef má zkratku a tak nás vede tudy. Za hradem vcházíme do příčného údolí. Jdeme rovně. Měl jsem uhnout doprava. Jdeme ještě k mlýnu a tam se ptáme. Pán nám poradí náhradní cestu. Tentokrát se dostáváme na správnou silnici. Máme dva kilometry navíc. U Holzfeldu krátce odpočíváme. Potom prudkým kopcem nahoru, až jsme na okraji vesničky Karbach. Za ní vpravo k lesu. Na křižovatce jedna cesta venku chybí, právě ta, kterou potřebujeme. Jdeme jinou a nakonec nás přivede k mostu nad dálnicí. Sláva jsme na druhé straně. Hned nato nám chybí asi 3 km pás mezi sousedními mapami. Zkouším jít jen na potřebný směr. Cesta se v lese rozplyne. Vracíme se. Vyhlašuji odpočinek a bez batohu jdu najít cestu. Tentokrát bez problému a dostávám i radu na cestu. Společně se dostáváme do Mermicherhofu. Prosíme o vodu. Potom jdeme podle rady. Jiná paní nás posílá jinudy, že je to bližší. Chvíli hledáme nově označenou cestu. Raději se vracíme a jdeme podle prvé rady. Dostáváme se k silnici, pak k hotelu Katz a jsme na značkované lesní cestě. Po ní jdeme až do Buchholzu. V parčíku se stromy, trávníkem i lavičkami zaléháme k odpočinku. Jdu sehnat razítko a nacházím i potraviny. Kupuji sýr, chléb, jablka a kousek aspiku. Někdo se stihne i trochu prospat. Já jen dopisuji deník a prohlížím mapu jak dál. Máme za sebou zatím málo kilometrů. Po odpočinku, je už 16 hod., jdeme náhorní rovinou po souběžné cyklostezce.  Cesta je tu pohodlná. Zatím máme za sebou pouze dva růžence. Začínáme třetí a hned přidáme i korunku.  U Oppenhausenu končí cyklostezka. Stejně je na silnici klid a tak to nevadí. Ještě čtvrtý růženec, než se dostaneme do zatáček. Na chvilku se před námi otevírá výhled a vidíme řeku Mosel i kopce, kam nás zítra povede cesta. Silnice prudce klesá. Jedna zatáčka za druhou. V jedné ze zátočin na okraji svahu stojí altán u něho dlouhá lavice. Je zde krásný pohled na krajinu, od slunce stříbrnou řeku Mosel. Zastavujeme. Nemohu se vynadívat. Máme neplánovaný odpočinek. Pořizuji fotografie jednotlivých účastníků. Stále jsem měl pochybnosti, zda dojdeme a všichni. Teď tomu začínám věřit. Škoda, že se ten krásný pocit nedá nijak zachytit, ani ta nádhera ležící před námi. Nevidíme žádné vysoké hory, jen hluboké údolí s řekou a za ní kopce, ale působí na mne takovým uklidňujícím dojmem. Bezděčně děkuji, za pomoc i ochranu, dosud nám poskytovanou. Sestupujeme do, podél řeky roztaženého, městečka  Brodenbach.  Na chvilku zastavujeme, prosíme o vodu. Dostáváme ji, ne točenou, ale koupenou v lahvi. Jsme u stříbřité řeky Mosel. Po nábřeží jdeme k mostu. Vidíme za řekou cíl dnešní cesty. Městečko Löf. Hned za mostem se nachází kostel. Vcházíme. V kostele je vokální sbor a zpívá. Vpadáme sem naprosto nevhodně. Rušíme. Odkládáme batohy, padá hůl. Usedáme a posloucháme. Je to místní mužský pěvecký sbor. Po skončení vystoupení se nás ujímá paní. Ví o nás a vede nás do fary, kde budeme ubytovaní. Máme chvíli počkat. Pan kaplan se za chvíli vrátí. Vstupuje černoch. Je to kněz z Nigerie Biafry. V Německu studuje, aby mohl vyučovat na semináři v Biafře. Současně má na starosti zdejší farnost, kde kaplanuje. Je oblečen v tradičním Nigerijském oblečení. Páter hned zjišťuje, jestli nemluví Francouzky. Nemluví, Biafra nebyla ve sféře francouzských kolonii. Nejdříve nás ubytoval. Než jsme se zabydleli, vaří. Po půl hodince nás zve na večeři. Přichází farář z Alkenu na východním břehu Mosely. Jídlo je na stole. Špagety, nigerijská ostřejší omáčka, kuřecí maso s kostmi, sušená, nebo uzená nigerijská sladkovodní ryba, opět s kostmi. Přidávám si omáčku, je výborná. Ryby si vždy přiveze z Biafry. Pan farář sebou přivezl tři lahve růžového Moselského vína. Probíráme politické i náboženské poměry u nás, v Německu i Nigerii. Mluvíme o kázání, jak dlouho se má kázat. Farář, němec říká „8-10. minut, lidé stejně déle neposlouchají. Delší kázání si může dovolit jen biskup. Náš páter káže asi 15 minut. Biafřan  říká, „U nás musím kázat minimálně 30 minut, jinak by o mně řekli, že jsem se nic nenaučil“. Zde v Evropě trvá nedělní mše přibližně hodinu, v Biafře dvě až tři hodiny. V Evropě lidi sedí, modlí se, zpívají mešní písně. V Biafře, se mimo liturgické texty, neustále zpívá a tancuje. Délka tance ani zpěvu se nijak neomezuje. Kněz počká. Evropan by v Biafře čekal na konec, Biafřan v Evropě by se divil, jak jsme mši odbyli. Protože se, při řeči, hodně mluví i rukama, dojde k převržení skleničky s vínem. Jsem pěkně politý. Převlíkám se a ihned vše peru. Naštěstí jsem ještě dnešní košili nestačil vyprat a mám i náhradní kalhoty. Probíráme i válku v letech 1968 – 1970 o Biafru. Tehdy tam zahynuli asi dva miliony lidí hladem, ne v bojích. Nigerie tehdy celou oblast uzavřela a vyhladověla. Důvod nafta v Biafře. Nigerie je převážně muslimská, Biafra naopak převážně křesťanská. Byl to hezký a zajímavý večer. Loučíme se s farářem z Alken. Je už 22.30, jde se hned spát. Mokré oblečení visí na půdě. Počasí, ráno u Rýna zataženo, pozvolna se vyčasuje, teplo asi 25°, slabý větřík, sem tam obláček.                    

25.5.2007. pá.29.den – mod.dne -  za nepřátele – dnes 29 km – cel. 827 km
Vstáváme v 5.45. Snídani připravil kaplan, chléb, máslo, marmeláda, káva a na cestu dostáváme ovoce. V 7 hod, před farou, dostáváme požehnání na cestu. Loučíme se a dostáváme radu kudy jít. Přecházíme nad železnicí a u další odbočky se ujišťujeme u náhodného chodce o správnosti cesty. Silnice stoupá a tak rychle získáváme správnou pochodovou teplotu. Obloha bez mráčku. Na severu vystupují jednotlivé kopce. Kde je asi Maria Laach ? Moc se na toto místo těším. Krajina se opět změnila. Tak trochu si připadám jako ve Francii. Všude pole, opět vesnice, řek bych takové venkovštější, zabydlenější, takové méně učesané. Nemohu říci, že jsou zanedbané, to v žádném případě. Střechy převážně černé, taškové, břidličné nebo i jiného materiálu, jen výjimečně červené. Krajina mírně zvlněná, jsme tu jako na houpačce. První růženec. Páter, jako obvykle, má krátké úvodní slovo, za co se budeme dnes modlit a za co obětujeme námahu dnešního dne. Potom se už dělíme o jednotlivé desátky. Za vesničkou Mörz je vlevo vidět vzdálené městečko Münstermaifeld. Kostel má věž jen málo nad úroveň hřebenu střechy s ozdobami, ale bez středové špičaté střechy. Několik podobných kostelů jsem viděl ve Francii. Domy většinou stavěné z rulového, nahnědlého, na plocho, skládaného kamene. První stavba ze sopečného bazaltového kamene ve vesničce Kalt. Opracovaný kámen do řádkového zdiva. V Rüberu zastavujeme na lavičce u kamenné fontánky. Ve stavbách se zde prosazuje bazaltový kámen. Domy jsou černé, z řádkového zdiva, nebo na divoko skládaných kamenů – bez opracovávání. Někde jsou z bazaltového kamene aspoň dveřní a okenní obložení, nebo ozdobné prvky.  Kostel zavřený, provádí zde terénní úpravy a budou dělat nové dláždění kolem kostela.  Jedno hospodářství vypadá, jako by se přestěhovalo od nás z Vysočiny. Neuvěřitelná podoba. Končíme s odpočinkem. Ještě fotografuju kašnu ze sopečného kamene a jdeme dál. Před Kerbenem podcházíme železniční trať. Zůstalo jen těleso, koleje už jsou dávno pryč. Vrch je upraven na několik desítek dlouhou cyklostezku. Nikdo vás nepřejede a navíc malá převýšení. Toto využití jsme viděli již ve Waidhausu a Albersrieth. Přicházíme do Ruitsch. Odbočuji vlevo ke sportovnímu areálu. Pán se psem se ptá, kam jdeme. Vysvětluje jinou cestu a kousek nás doprovodil. Cesta je málo využívaná. Jak později zjišťují, poradil nám dobře. Cesta, kterou jsem vybral já, je zaplocená pastvinami a pasou se tam koně. Děkujeme za dobrou radu. Scházíme do údolí s osadou Nettemühle. Stoupáme svahem, na něm pastvina a dva krásní koně v kávové barvě. Dávám jim kus starého rohlíku. Karel mně upozorňuje, že nápis na plotě žádá „Nekrmit“.  Už se stalo, brát jim to nebudu. V prvním domě žádáme o vodu. Pani zde jen pracuje, odmítá. Přichází pán a voda je. Proti je dům s pěkně upravenou předzahrádkou. Předzahrádky jsou všeobecně hezky upravené, působí dojmem vizitky pro majitele domu. Jsme ve Wellingu. U velkého kostela je na terase stromový stín, trávník i lavičky. Velký odpočinek, všichni s chutí usedají a uléhají na trávník. Jdu si sehnat razítko, mám úspěch v řeznictví. Kostel zavřený. Vystavěn z rulového skládaného kamene a s bazaltovým obložením rohů, oken, portálů a vodou ohrožených nakloněných stavebních ploch. K obědu mám chleba, sýr, jablko. Zapíjím, poutnickým mokem, vodou.  Odpočíváme od 11.45 do 13.15. Na obloze první malé mráčky, teplo přes 25 °. Máme za sebou slušný kus cesty, zatím bez problému. Od Karbachu, to je od chvíle, kdy jsme opustili údolí Rýna, se opět vrátily k cestám kříže a boží muka. Jsou jiné, ale jsou opět součástí lidí i krajiny. Na Balebshöhe míjíme několik domů a ve dvoře stojící veliký listnatý strom. Domnívám se, že to je lípa. Za Kürmeterhöfe končí náhorní planina a terén se snižuje do plochého údolí. Protilehlé kopce tvoří hezké panoráma. Většina z nich je sopečného původu, takové bochánky, kdy láva neprorazila na povrch a terén jenom přizvedla. Některé jsou bývalá sopka, ty mají jiný tvar. Odhaduji, kde se nachází Maria Laach.  Na východním obzoru kouří továrny od Koblenze a Bonnu. Porůří s průmyslem a exhalacemi. Scházíme do údolí s vesnicí Thür a dál do Mendigu. Jeden dům je zde ze sopečného kamene, spíše strusky. Kámen je jen posbíraný, silně pórovitý. Zvláštní. Změnily se domy. Jsou ze světlého tufového kamene /dobře se opracovává/ a rohy, zárubně, okenní obložení, je z bazaltu /pracné opracování, je tvrdý/.  Dostávám razítko v zahradnictví. Na křižovatce chvíli váháme. Kolemjdoucí nám radí, ale posílá nás trochu jinudy. Nakonec na jeho radu dám a jdeme k dálnici. Podcházíme ji a pak se dělíme. Páter po silnici, my lesníma a polníma cestičkami. Páter jde v sandálech a stále nabírá kamínky. Polní neasfaltované cestičky mu nesedí. Z lesa vidíme jezero Laacher See. Hladina je ve výšce 275 m.n.m. Nedaleký Rýn má výškovou úroveň 65 m.n.m. Jezero vzniklo v kaldeře po sopečném výbuchu.  Před námi je klášter Maria Laach. Přicházíme právě včas, zabouřilo a začíná pršet. Nejdříve se schováváme pod přístřešek a pak přebíháme ke klášteru. Zvoníme a jsme vpuštěni. Dopis dostali, jsou informováni.  Je 16.30 hod. Chvíli čekáme, Jsou nám přiděleny pokoje. Rychle se zařizuji. V 17.30 jsou v hlavním chrámu modlitby. Nemáme přesné informace a tak hledáme, kde jsou a jak se k bratřím benediktinům dostat. Nakonec obíháme celý kostel a vstupujeme hlavním vchodem. Na Valerii v tom zmatku jsme úplně zapomněli. V chórových lavicích je asi 25 mnichů vesměs starších. Zpívají večerní chvály. Zakončují chorálem. V 18.35 se setkáváme u dveří do křížové chodby. Vyzvedává si nás jeden z bratří a křížovou chodbou nás vede do refektáře. Zde je společná večeře mnichů a laických návštěvníků. Obsluhu provádí dva bratři. Společná modlitba. Vše v naprostém tichu, je slyšet jen předčítající. Čte úryvky z písma svatého. K večeři je ryba, chléb, sýr, máslo, zelenina, zeleninový salát. K pití čaj, voda.  Po 25 min. – čeká se na posledního jedlíka – se najednou zvedáme a odcházíme. Valerie je na večeři v malé jídelně, kde jedli řeholní sestry a ženy.  Jedna sestra je ze Slovenska. Páter nám říká, abychom počkali, a s jedním mnichem mizí. Čekáme přes 20 min., a když nejde, v přesvědčení, že zasedl k internetu, jdeme do kostela na koncert. Vše je jinak. Páter si zajišťoval mši v kapli. Dává to vědět Valerii. Nás nenašel. Valerie pro změnu ví, kam má jít, ale neví kudy. Nakonec se do kaple se zpožděním dostává. Mše ve dvou se jí velmi líbila. Všichni se setkáváme až ve 20.30 na chodbě kláštera. Dopisuji deník, chystám se na zítřek. Ještě několik informací o klášteru. Zdejší benediktinské opatství se začalo budovat roku 1093 na popud Jindřicha II. z Laachu. Stavba probíhala do roku 1220. V kostele Jindřichův náhrobek z roku 1280, dubový s původní polychromii. Stavba v románském slohu zůstala dodnes neporušená. Je kombinací tufového a bazaltového kamene. Krásné tvary, střízlivá výzdoba. Raritou je pozdně románský kamenný baldachýn nad oltářem z let 1220 až 1250. Ranně románská krypta, místo odpočinku prvého opata Gilberta. Krásné vitráže. Mozaika Krista vševládce z roku 1911. Další malby a mozaiky z Beuronské školy. Kamenicky zdobené hlavice, křížová chodba, sdružená okna na věžích, chodba před západním chórem. V paradisu umístěna lví kašna z roku 1928. To jsem jmenoval jen několik  nádherných částí chrámu. Celá budova chrámu je uceleným, neporušeným dílem. Jsem moc rád, že nás cesta vedla právě tímto požehnaným místem.  Jde se spát, tentokrát dříve už ve 21.15. Počasí pěkné, k polednímu dost teplo, větřík, k večeru se zatahuje, zabouří a trochu sprchne, v noci bouří hodně i dost zaprší. Je sucho, za spadlou vláhu můžeme jen děkovat.  

26.5.2007. so.30.den  - mod.dne -  za žijící i zemřelé politiky – dnes 29 km – cel. 856 km
Vstávám ve 4.45, vyprané věci téměř suché. V 5.30 ranní chvály v hlavním kostele. Je to 45 min. soustředěného prožitku. V 6.30 snídáme v malé místnosti vedle kuchyňky. Je s námi řeholník, zná Břevnovský  klášter, Řepský domov Boromejek, Bělohorský kostel Panny Marie Vítězné, Emauzský klášter na Slovanech a převora Prokopa Siostrzonka. Snídáme Chléb, máslo, salám, sýr, kávu, nebo mléko. Dostáváme svačinku, ovoce a hlavně požehnání na cestu. Ještě jsme se před chrámem vyfotografovali a jsme opět na cestě. Po ránu se nedaří, dvakrát netrefujeme tu správnou cestu. Dokonce lezeme do dobytčí ohrady a hned na druhé straně zase ven. Nakonec nacházíme správnou cestu. Začínáme dnešní první růženec. Valerie má desátky se stále se měnícími výňatky z písma sv. Nejen dnes, pokaždé. Prudce spadáme do Wehru, prvé vsi na cestě. Domy tvoří stavebně čtyři vyhraněné typy. Hrázděné, omítané, nahnědle kamenné, černé bazaltové. Střechy černé. Míjíme kostel z bazaltového řádkového zdiva. Únava roste, dříve jsme každý kostel navštívili, a zjistili, je-li otevřený. Čím dál jich více míjíme. Na konci vsi se ujišťujeme dotazem na správnost cesty.  Příjemnou lesní cestou přes kopec a jsme v další vesnici Galemberg. Za ni nás čeká projití údolím přes potok Brenkbach. Cesta vede pohodlně dolu i nahoru. Překračujeme nějakou vedlejší železnici a čeká nás další údolí. Zůstávám s páterem a jen informativně říkám vlevo. Dole je jedna cesta navíc a Valerie, Josef a Karel jdou po ní. Když tam přijdu, zjišťuji stav a běžím za nimi. Naše cestička není skoro vidět, jde vlevo a strmě nahoru. Procházíme vesničku Hain. Za ní usedáme k malému odpočinku. Svačím, co jsme ráno dostali v klášteře. Je odtud pěkný rozhled na kopečky před námi, přes které půjdeme. Lepší výhled by byl z věže trosek hradu Olbrück. Stojí na kuželovitém kopci nad námi. Po 30 min. jsme opět na nohou. Stále klesáme až do vsi Hoizwiesen. Ptáme se na další cestu. Jdeme dobře, ale opět do kopce a zase z kopce a jsme v Obedürenbachu. Mají zde jen kapličku. Odbočujeme na vedlejší cestu. Raději se zeptám a páter má možnost oprášit francouzštinu. Je zajímavé, jak okamžitě ožije. Jdeme dobře a cesta dle mapy bude chvíli rovinatá. Modlíme se druhý růženec. Mapa nelhala, chvilku máme oddych. Další sestup do doliny s vesnicí Schalkenbach. Zde u malé kapličky se usazujeme k odpočinku. Všiml jsem si pekařství, vycházela z něho pani. Jdu zkusit štěstí s prosbou o razítko. Pekař je starý pán, určitě přes 70 let. Chvilku trvá, než se domluvíme, co chci a pak hledá kde je razítko schované. Dává mi razítko, je trochu rozmazané. Dávám si druhé sám a jsem jen o něco úspěšnější. Na pultě má krásný rybízový koláč a vedle asi třetinový jablečný. Chci jablečný, nabízí pořád rybízový. Nakonec mi dá jablečný a chce pouze jedno euro. Vzhledem k tomu, že byla sobota a dvě hodiny odpoledne, chtěl se asi toho velkého koláče zbavit. Koláč dělím na pět dílů a nabízím. Karel nechce, mám tedy dva díly. Karel i Josef jí velmi nepravidelně, podle příležitosti, nekupují snad vůbec nic. Měl jsem z toho obavy. Teď už snad vydrží. Řekl bych, že všichni už jdeme setrvačností. Navykli jsme si na denní příděl kilometrů a poutnický rytmus. Navzájem si vyhovujeme. Každý ví, že ten druhý je také unavený. Zajímavé je, že se o nás nepokouší ponorková nemoc, čekám, kdy přijde. Jsme asi trochu samotářští, hodně času trávíme jednotlivě, každý hodně přemítá sám. Tím neříkám, že si nepopovídáme. Ale potřebu pořád mluvit, z nás asi nikdo nemá. Nevím, jak dalece vnímají okolí, jeho krásy a neustálé proměny. Po 45 min. musíme dál, ještě máme kus cesty, asi 10 km. Další stoupání pěknou lesní cestou. Podle mapy bude delší rovinka a tak máme další růženec a korunku. Dotýkáme se silnice a zase ji lesem opouštíme stále na sever.  Dostáváme se k věži, snad nějaký romantický hrádek, nebo rozhledna. Je ve vysokém lese a nikam odtud není vidět. V lese rostou zajímavé keře, mají tvrdé pichlavé lupení. Trhám několik lupínků a ukládám si je do zápisníku. Doma zjišťuji, že to byly keře cesmíny ostrolisté. Zajímavé, že byla v lese, je to v Evropě parková rostlina. Po dalších třech kilometrech přichází krátké prudké stoupání na čedičový skalnatý vrchol kopce Neuenahrerberg. Zde stojí další věž. Tentokrát přesahuje vrcholky lesa. Krásný celo-kruhový výhled. Na jihu vidíme věž zříceniny Olbrücku, na východě kouřící Porýní, na severu na patě kopce dvojměstí Bad Neuenahr-Ahrweiler, na západ kopce zítřejší etapy. Na severním obzoru je velká koule, marně přemýšlím, co by to mohlo být. Je samotná, možná nějaký plynový zásobník. Páter na věž neleze. Potom máme sestup klikatým chodníčkem. Dneska je to opět jako na houpačce, jen trochu kopcovitější. Jsme ve městě na rovném asfaltu. Vcházíme do lázeňské části města, přes říčku  Ahr a podél ní jdeme až k historickému městu s bránou, hradbami a starým městem. Vstupujeme zachovanou branou s dvěma věžemi, do živé ulice. Hrázděné domy s jemně zdobenými malovanými ornamenty. Na náměstí velký kostel. Hledáme faru. Pani radí a vede nás k ní. Přicházíme právě na mši svatou, je 18.15 hod. Mše začíná v 18.30. Páter se právě stačí připravit. Dáváme batohy k pilíři a jdeme si sednout do přední části kostela. Je plný. Mají zde vinné slavnosti. Venku rámus jako na pouti. Jakmile začíná, mše všechny atrakce ztichnou. Jestli zastavili i provoz nevím, ale hudba zmlkla. Při mši páter čte náš leták a při modlitbě „Otče náš“ máme Češi sólo. Úplně mi to zaskočilo. Potom latinsky celý kostel. K velikosti kostela nejsme určitě slyšet, ale páter u mikrofonu byl slyšet dobře. Po mši jsme přijati na faře, ubytováni a pozváni na večeři. Náhle vstupuje biskup z Trevíru. Je zde na vizitaci a je zde s námi ubytován u pana vikáře. Sedá k nám ke stolu a povídá se. Nejí, jen upíjí minerálku. Zato my hodujeme a máme na stole i víno. Požádal jsem o razítko do deníčku. Karlovi se to jeví jako nevhodné. Razítko dostávám i s podpisem. Vikář přidává razítko farní. Děkuji. Ve 21.30 se loučíme a jdeme do pokojů. Doháním, co, jsem nestihl, peru, věším, deníček a mapy na zítra. Páter obsadil počítač a dlouho do noci psal. Chce informovat ve Velkém Meziříčí. Potom z nevyspání, chybí síly. Počasí Teplo asi 25°, klidno trochu mráčky, k 22 hod. přišel vítr, bouřka a trochu sprchlo, stany na náměstí to nepobouralo. Hodně lidí odešlo.     

27.5.2007.  ne.31. den – mod.dne - za dary Ducha  Svatého – dnes 26 km -  cel. 882 km
Seslání Ducha svatého
Vstávám v 6.45. Balíme, uklízíme. Pan vikář nás v 7.30 odvádí do kláštera Uršulinek. Klášter je veliký navíc umístěný na kopečku a působí dojmem hradu. Pan vikář nás předává a vrací se zpět. Děkujeme a loučíme se s ním. Páter koncelebruje a asi 25 sester doprovází mši zpěvem. Po mši nás zavedli do malé jídelny se spoustou jídla. Chleba, pečivo, máslo, sýr, med, marmeláda, uzeniny, buchta, káva, mléko. Na cestu je pro nás přichystáno ovoce, banány, hrušky, pomeranče a pití. Kdo chce, ještě si dělá svačinu na cestu. Loučení, děkování. Dnes půjdeme dlouho proti toku říčky Ahr. Jdeme po turistické trase označené písmenem „A“. Hned na začátku, nás vede příkrým úbočím, je to moc pěkná cesta. Páterovi moc nevyhovuje.  Naštěstí v Dernau stezka sejde k železniční trati. Podlé železnice teď půjdeme delší dobu. Vinice kolem i u cesty. Procházíme vesničku Rech a za ní tunelem, vybudovaným pro pěší a cyklistickou dopravu, hned vedle železničního. Jsou zde hezké rozeklané skalní partie a na nich několik malých hrádků. Na zastávce Mayschoss na sebe čekáme, trochu jsme se roztáhli. Od rána je pošmourno, někdy zamrholí. U Laach začne pršet pořádně. Schováváme se do průchodu pod železniční tratí. Po asi dvaceti min. se déšť trochu umoudřil a tak pokračujeme v cestě. Před Altenahrem se dostáváme do dalšího, tentokrát silničního tunele s chodníkem. Na okraji jsou destičky s označením kam až se tento „nevinný“ potok dokáže dostat. Zdá se to neuvěřitelné, že by se tak vysoko mohl vylít. U mostu se zastavujeme. Je zde několik laviček. Každý obsazuje jednu a odpočívá podle svých představ.  Snědl jsem svačinu z kláštera. Jdu se projít, nejdříve orientační mapa, pak nádražíčko a pak se vracím do městečka. Kostel posazený ve stráni nad silnicí. Domy hlavně hrázděné. Městečko je takové urovnané. Přitom je vtlačené mezi kopce a řeku. Vracím se, je tři čtvrtě na tři, musíme dál. Zatažená obloha se začíná pročišťovat, otepluje se. Začíná být příjemně. V Kreuzbergu odbočujeme do příčného údolí s potokem Sahrbach.                        
Silnice je klidná, nic zde nejezdí. Modlíme se dnes třetí růženec a korunku. Silnice velmi pozvolna stoupá. Cesta pohodlná. U Binzenbachu, části Kirchsahru se zastavujeme, býval zde důl. Je tu mini skanzen a stůl s lavicemi. Odpočíváme. Před Binzenbachem byl na mostě sv. Jan Nepomucký.  V 17.30 odcházíme. Před námi je dlouhé stoupání serpentinovitou silnicí. Jdu s Valeri, dohání nás Josef. Společně překračujeme hranicí mezi Porýním Falcí a další /pro nás poslední/ zemí Severní Porýní Westfálsko.  Jdeme ještě na okraj vesnice Effelsberg  kde u kapličky s nápisem Maria Hilf, čekáme. Přichází Karel a 20 min po nás páter. Noční internetové psaní si vybírá svou daň. Domlouváme se, kam na noc. Zkusíme to hned, případně v další vesničce a v záloze je ještě třetí. Jdeme ke kostelu, ptáme se paní a v tom nám za zády vychází z fary starší pan farář. Páter Peňáz k němu ihned odchází. Za chvilku jsou domluveni. Mezi kostelem a farou je farní dům a v něm sál. Tam je pro nás místa dost. Kněz je Němec, bydlel v Polsku a vystěhoval se v roce 1974. Nechávám si věci na hromádce, beru fotoaparát a jdu se podívat na radioteleskop, který jsem od kostela zahlédl. Je necelé 2 km daleko. Přístup je asi na dvě stě metrů. Sám radioteleskop má průměr 100 m. Veliké monstrum.  Dělám několik fotografii. Vracím se kolem ohrady ovcí. Je jich asi 150. Po návratu večeřím ze svých zásob a kávu mám z domácích zdrojů. Obvyklé denní práce a srovnávám mapy. V této oblasti máme mapu 1 : 200 000, převedenou, do    
měřítka 1 : 100 000. Dnešní etapa byla mimo původní plán. Aby v závěru nevznikly problémy a nebyl na poslední chvíli spěch.  Brzo uléháme, musíme se dobře vyspat. Počasí dopoledne vlhko, k polednímu déšť odpoledne zlepšování počasí večer hezky.     

28.5.2007. po.32. den – mod.dne -  za kmotřence – dnes 34 km – cel. 916 km     
Vstáváme 5.45, uklízíme, v 6.30 páter slouží mši sv. v kostele sv. Štěpána, ministruje místní kněz. 7.30 snídaně, 8.15 odchod. Loučíme se, s panem farářem i jeho sestrou, která mu zde hospodaří. Míjíme Holzem, potom Scheuerheck a u kapličky sv. Antonína Velikého, odbočujeme na lesní cestu. Neznatelně klesáme až do Rodertu. Zde scházíme po silnici do města Bad Münstereifel. Je to staré a dnes i lázeňské město. Jdeme v pláštěnkách, poprchává. Informace zavřené. Město vzniklo, současně se založením benediktinského kláštera, už roku 830. Hezké město s hradem, hradbami, branami, hrázděnými domy, románskou bazilikou na náměstí, románským domem, dnes s vlastivědným muzeem. Průčelí baziliky již z 11 století, vlastní bazilika z 12 století. Josef s Karlem zůstávají v bazilice, páter s Valerii se jdou podívat po něčem k jídlu. Připojuji se k nim a končíme v občerstvení s několika stolky. Dáváme si havajské tousty, kávu a jablečný zákusek. Obsluha mi připadá jak za socializmu. Jsou tam tři, ale žádná se k ničemu nemá. Než dostaneme jídlo, je 20 min. pryč, než donesou kávu a zákusek, dalších deset. Rychle to sníme a jdeme ke kostelu. Přicházíme o 15 min. později. Karel s Josefem jsou naštěstí uvnitř a neprší na ně. Odcházíme, před bazilikou potkáváme dvě děvčata ze Svitav a Zlína, která pracují v Bonnu. Jsou zde na výletě. Vycházíme jihozápadní branou z města. Silnicí na Nöthen. Stále poprchává. V Nöthenu novorománský kostel z narůžovělého tufu. Kostel z konce 19 stol. Zastavujeme na krátkou modlitbu. Další vesnička s kapličkou, Gilsdorf. Za vesničkou na protilehlé pláni pastviny a na nich jak svíce rostou jalovce. Procházíme Harzheimem, pak nad dálnicí a dolu do Eiserfeiy. Upozornění na románia památky, pak další upozornění. Vše míjíme a v další osadě odpočíváme. Je zde jednoduchý památník obětem války. Tentokrát je upozornění i na mapě ve vsi Kallmuth. Jdu napřed, abych měl čas na prohlídku. Nacházím podzemní římský vodovod, je odkrytý, nad ním postavený domek, při otevření dveří se světlo automatický zapíná. Než si to prohlédnu, jsou tu i ostatní a jdou na prohlídku také. Vidíme dvě větrné elektrárny.  Před Dottelem dalších čtrnáct, větrných elektráren. Na kraji Dottelu se ptáme na cestu. Jedna z žen je Polka z Vambeřic. Na konci průmyslové zóny města Kall, vidí Valerie první silniční tabuli s nápisem Aachen. Je právě 17.45 hod. Po chvíli další a za křižovatkou i s údajem vzdálenosti, 57 km.            
Cyklostezkou se dostáváme k lokální železniční trati vedoucí do města Gemünd. Jdeme průmyslovou zónou pak městečkem silně zmodernizovaným. Fara zavřená. Paní se psem na procházce, nám radí ubytovnu Jugendherberg. Snaží se ještě něco zařídit. Už jsem se díval, kde se složíme na noc. Josef našel vedle kostela dům a na něm nápis Maria Hilf. V domě jsou sestřičky, očekávají nás. Pan farář odjel na pouť s farností a předal nás sestřičkám. Hodinu po příchodu ke kostelu, jsme ubytování ve společenské místnosti, spíme na podlaze. Už jsem se díval, kde se tentokrát složíme na noc. Na poslední chvíli se to špatně shání. Sestřička přináší čaj ,kávu a něco k jídlu. Valerie připravuje pití, rozděluje jídlo, které sestřičky přinesly. Snědl jsem všechno hned k večeři.  S Boží pomocí vše dobře dopadlo. Počasí, zataženo chvílemi poprchávalo, větřík teplota do 20°.             

29.5.2007. út.33.den – mod.dne -  soukromá za rodinu a Kladno – dnes 18 km – cel. 934 km
Vstáváme v 6.30, 7 hod mše svatá. V 8 hod. se loučíme se sestrami augustiniánkami a vyrážíme na dnešní odpočinkovou etapu. Půjdeme přírodním parkem. Jeho kancelář je ještě zavřená. Přecházíme most a za ním začíná široká cesta jen pro pěší a cyklisty. Říčka Urft se rozlévá do údolní nádrže – Urfttalsperre v nadmořské výšce 322 m.n.m. Pohodlná cesta nás vede po úbočí, stále vedle vodní hladiny. Zpíváme lidové písně, jak české tak slovenské. Na protějším břehu jsou vidět trosky hradu /Vogelsang/ a řada tmavých budov, neznámého účelu. Později se dovídáme, že toto místo, bylo jedno ze dvou, kde se měla rodit elita národa, z potomků dětí, rasově čistých jedinců. Po II. světové válce zde měla posádku anglická a později belgická armáda. Dnes je tu centrum přírodního parku, který vznikl na území bývalého vojenského prostoru. Místy jsou proti svahu vyztužené drátěné ploty proti padajícímu kamení. U přehradní hráze Urftsee-Sperrmauer má dvojice Páter Peňáz a Josef Král odšlapáno rovných 1 000 km poutní cesty. Gratulujeme jim a děláme fotografii na památku. Páter nás na oslavu zve do občerstvení. Dáváme si gulášovou polévku a chleba. Chvilku klesáme na úroveň další údolní nádrže Obersee ve výšce 282 m.n.m.  Když vycházíme z lesa, zjišťujeme, že jsme 1,5 km před domem, kde budeme bydlet. Je teprve 13.30. Sedáme si na lavičky a modlíme se dnešní poslední růženec. Dnešní cesta byla nejen krátká, ale i velmi pohodlná. Ve 14.30 odcházíme a zastavujeme se v informační službě parku. Jsme v Rurbergu, Aachenském kraji. Dostáváme mapu a instrukce kde se dům nachází. V 15.15 jsme před domem. Má poetické jméno „U zelené jabloně“. Za chvilku přijíždí auto. Majitelka pani Reetz nás vítá a neprodleně ubytovává. Nabízí svačinu, vyprání a vysušení prádla. Než se stačíme zabydlet, je svačina na stole. Peru a poprosím o vysušení v sušce. Věším na rozkládací konstrukci. V 18.30 jsme zváni na večeři. Masové plátky, brambory, omáčka, hodně zeleniny, voda. Pani odjíždí, má pěveckou zkoušku. Beru mapy a odcházím zjistit jak zítra dál. Silnice je hodně klikatá a tak se pokusím najít něco přímějšího. Na poprvé se mi to nepodařilo, na podruhé ano. Ušetříme 4 km zatáček. Jdu až do první vesnice Steckenborn. Je chladno, vzduch průzračný. Lituji, že jsem nechal fotoaparát doma. Lesnaté kopce s jezerem tvoří krásnou scenerii. Vidím větrné elektrárny u Dottelu. Přicházím ve 21.15 hod. Po chvíli, přijíždí i pani Reetz. Povídáme, dá se mluvit o všem. Ptám se na razítko.“ Nemám, ale mohu něco namalovat“. Místo razítka mám obrázek a podpis. Dostáváme ještě zmrzlinový pohár. Páter, dává  letáček,  předává naše kovové mince a Valerie dává figurky ve slovenském kroji. Páter za všechny poděkoval. Ve 23 hod. jdeme spát, ale ještě o půlnoci jsme vzhůru.  Počasí, bylo zataženo, chvílemi mrholení, jednou asi 10 min pršelo, chladněji. Večer nádherně.

30.5.2007. st.34.den – mod.dne -  za poutníky i naše – dnes 24 km – cel. 958 km                                   
Vstáváme v 6.15, snídaně 6.45. Snídani nám připravila pani Jensenn, přítelkyně pani Reetz. Na hlavě černý baskický baret. Je salám, uzené maso, sýr, máslo, chleba, pečivo. Potom přináší připravené svačiny na cestu, chléb s máslem a salámem, k tomu banán a vejce. V 8.15 odcházíme. Pani se s námi loučí. Jdeme ke kostelu /zavřený/. Kličkujeme uličkami, potom lesními cestičkami, do prudkého kopce a na silnici přicházíme v její nejhořejší zatáčce. Je chladno, ale příjemně. V Steckenbornu je kostel také zavřený. U kostela, památní kámen a kříž, vztyčený při příležitosti setkání mládeže, v Kolíně nad Rýnem v roce 2005. Silnice, pak polní a lesní cesta. Další silnice dlouho klesá do údolí potoka na hranici dvou krajů.  Znova musíme vystoupat na předchozí výškovou úroveň a ještě výš. Nahoře odpočinek, hned sníme svačiny, lépe jsou uložené v břiše, než v batohu. Od Todtenbruchu /530 .n.m.m./  lesem klesáme nepřetržitě 7 km, do Aachenské sníženiny/ 220 m.n.m./ u říčky Vichtbach.  Sestup jsme použili k zpívání, tentokrát k Panně Marii Aachenské. Páter vymýšlel stále nová slova a Josef, v případě potřeby upravil tak, aby šly do noty. Ve Zweifallu hledáme místo na odpočinek. Do Stolbergu máme ještě 6 km. Ve Vicht nedaleko kostela nás potkává několik žen. Jsou zvědavé. Rozhovor končí tím, že jsme pozváni do nedalekého domu. Nejdříve něco napít, potom něco k jídlu. Jak se časem ukázalo, jsou to čtyři sestry a jejich rodiny.  Začíná se telefonovat ohledně noclehu. Jedna z žen pátera a mně nabírá do auta. Jedeme na faru ve Stolbergu, potom k místu setkání s našimi autobusy. Naplánovanou variantu výstupu našich lidí z autobusů musíme změnit. Vracíme se. Konstatuji, při jízdě pani řídila z 90% a z 10% Pán Bůh, /nebo naopak/?  Co cestou, všechno stihla, bylo neuvěřitelné. Nakonec jsme ubytováni v nedalekém farním domě v malé zasedačce, spíme na podlaze. Cestou od počítače, kde tiskneme mapku části Aachenu v místě, kde se setkáme s autobusy, si kupuji něco k jídlu. Večer si jdu prohlédnout nejbližší okolí a zastavuji se v kostele. Po několikadenním přerušení páter čte z Renčovi knížky Popelka nazaretská. Spát jdeme ve 21.30 hod. Počasí, dnes příjemně, teplota asi 20°, pofukovalo.        

31.5.2007. čt.35.den – mod.dne -  za naše hostitele – dnes 18 km – cel. 976 km.
Navštívení Panny Marie
Poslední den cesty, dnes dojdeme až do Cách. Vstáváme v 6.30, balíme, v 7 hod je snídaně. Připravili nám ji v kuchyňce farního domu. Bohatá snídaně i svačinka na cestu. Zastavujeme se ještě v domě, kde bydlí čtyři sestry. S jednou sestrou, jdu poděkovat pekaři, který nám poslal dobré zákusky zdarma. Je myslivec, u nás, u Karlových Varů si střelil srnce. Má i krásná paroží jelenů z Maďarska a Belgie. Potom se dáváme na cestu, nejdřív průmyslovou oblastí. Ve Stolbergu páter hledá kopírku a já potřebuji kartu do fotoaparátu. Páter kopie získal, já jsem úspěšný nebyl. Můj druh karty neměli. Navštěvujeme farní kostel sv. Lucie, já jsem obešel hradní nádvoří, všude uklízí, natírají a chystají na turistickou sezonu. Přecházíme koleje, stezkou se dostáváme do ulice, kterou jsme včera jeli autem. Kolem muzea, na semaforech vlevo a pořád po hlavní silnici. Modlíme se dnes jediný růženec. Odbočujeme do uličky Am Bayerhaus a na jejím konci si nacházíme odpočinkové místečko. V parčíku stůl s lavicemi. Je 11.30 hod. a jsme na místě setkání. Jdu se ještě přesvědčit o stavu přístupu k odpočívadlu na dálnici. Je to skutečně špatné. Nacházím místo, kde autobusy mohou sjet ze silnice a lidi, v klidu vystoupit. Ve 12 hod. volám mobilem Mgr. Gottfriedovi, kde mají zastavit a my, že jsme na místě. Potom vyjdu na kopec, odkud je Aachen jako na dlani, pěkně celý viditelný. Od 12.30vyhlížíme s Karlem příjezd autobusů.  Ve 12.50 přijíždí neočekávaně z druhé strany. Někde se ve městě zamotali. Ihned se vysedá, řadí a ve 13 hod odcházíme. Skvělé. Naše pětice dostává šátky. Batohy si necháváme a v počtu asi osmdesáti lidí jdeme do města. Michal Seknička má na zádech reproduktor a páter s mikrofonem v ruce je jak vyměněný. Celý ožil. Máme vlastní pořádkovou službu s vestičkami a praporky. Křižovatky i světelné přecházíme všichni pohromadě. Nikdo na nás za celou cestu nezatroubil. V klidu počkali, až přejdeme. Dokonce i policejní auto čeká, až opustíme světelnou křižovatku. Od Mgr. Gottfrieda jsem dostal také jednu mapu s vyznačenou cestou na Bendplaz. Vede nás on, místní znalec, tak jenom sleduji cestu. Na Bendplaz přicházíme v 15.15. Máme skvělý čas. Vítáme se s poutníky, kteří nás zde očekávají a já s manželkou v klubku kladenských poutníků. Jsme všichni rádi, že se zatím vše daří. V 16 hod. jdeme, už pod vedením místních ze spolku Aachen-Praha k dómu. Jsme očekáváni v 17 hod. panem biskupem Dr. Heinrichem Musinghoffem, proboštem Dr. Hammansem  a dómským kanovníkem Hansem Günterem Vienkenem. Jsme slavnostně přivítáni a předáváme dárky. Zelené brokátové šaty pro Pannu Marii a Ježíška, ušité z repliky látky použité na pohřební oděv Karla IV. Šatičky ručně šila pani Fuchsová z Dobré u Kladna. Relikviář s ostatky svatého Prokopa navrhl pan Čech z Kladna. Dřevo zpracoval pan Bauman, zlatila pani Rašpličková, malby provedl pan Čech. Ostatky do relikviáře věnovalo Arcibiskupství pražské a průvodním listem vybavil pan kardinál, arcibiskup pražský, Miloslav Vlk. Dalším darem byla faksmilie listu, kterým 3. 8. 1349 darovala cášská kapitula Karelu IV. tři zuby sv. Karla Velikého. Tehdy pravděpodobně Karel IV. ustanovil sedmiletý cyklus poutí k Cášským svátostinám. Tuto faksimile zhotovil Mgr.Gottfried  a předal páter Peňáz. Neposledním darem byl osobní dar poutníka. Je to poloviční replika korunovačních klenotů, podle korunovačních klenotů uložených v Praze.  Dar byl od Uršuly a Martina Janků. Slyšíme poděkování z úst pana biskupa Mussinghoffa.  Ještě krátké projevy pana Blažka, pana Kajgra a pátera Peňáze. Po tomto slavnostním obřadu si jdeme prohlédnout dóm. Je to fascinující stavba, navíc, když porovnáme kulturní úroveň v 8. stol., mezi Itálii, Franckou říší a u nás. Jaké ohromné rozdíly kulturní úrovně. Všechno dohromady a každá věc zvlášť, jsou jedinečné. Na tomto místě jsem si uvědomil i velikost činnosti Karla IV. U nás ho bereme jako českého krále, jeho práci pro celou římskou říši dost přehlížíme a při tom, zde byla jeho činnost nejvýraznější. Psát o dómu je zbytečné o tom je informací dost. Přijďte a uvidíte, mohu jenom vřele doporučit. Odcházíme na večeři ve farním domě sv. Folliana. Je výborná a je jí dost, dokonce nabízejí přídavek. Děkuji. Po večeři si děláme s Hanou malou procházku městem, probíráme pěší pouť i jejich cestu z Kladna přes Levý Hradec a Kolín nad Rýnem sem do Cách. Pomalu se vracíme do studentské koleje, kde jsme ubytováni. Počasí nám dnes přálo, bylo hezky, teplota přijatelná.     

1.6.2007. pá.36.den – za všechny kteří nás doma čekají – dnes 0 km – celkem 976 km
Vstáváme v 6.15, snídaně v koleji o 7 hod. Hned po snídani odcházíme s Hanou do města. Pomalu procházkou ke kostelu sv. Vojtěcha. Kupuji si noviny Aachener Zeitung. Píší o našem přijetí v dómu. Jsme u kostela sv. Vojtěcha. Je to první kostel pro tohoto světce postavený a jemu zasvěcený. Nechal ho stavět už Ota III. A dostavěl Jindřich II. Ve II. světové válce při nočním bombardování z13 na 14 července 1943 bombardováním zničen. Postaven znovu na konci padesátých let a vysvěcen v roce 1959. Je zde uchovávána lebka sv. Vojtěcha /jedna ze tří, dodnes není na 100% rozhodnuto, která je ta pravá/. Máme zde bohoslužbu, uctění ostatků sv. Vojtěcha a na závěr dotýkání našich poutních šátků. Ve vhodnou chvíli, předáváme s Hanou pani Blažkové poutnickou mušli, s nápisem Aachen MMVII. Zpíváme, písně k sv. Prokopu, Panně Marii, Hospodine pomiluj nás, českou i slovenskou hymnu. Ten výběr mohl být lepší. Opět vzpomínám na naše Cecilky, které zde v tomto kostele měli jedno ze svých vystoupení v Cáchách. Dnes už sbor neexistuje. Krásné vzpomínky, které si členové sboru odnesli, mají na celý život. Navíc i my, dnešní poutníci, sklízíme z toho, co zde oni zasévali. Doufám, že i my, jsme zde zanechali sympatie a otevřené dveře, dalším návštěvníků z naší země. Členové Aachenského spolku se ujímají vedení a přecházíme na další místo. Tentokrát do Burtscheidu do kostela sv. Jana Křtitele. Jsme přijati páterem, místním farářem Dr.Spülbeckem. Pan Dr. Némeš mu předává faksimile Nitranského kodexu. Následuje poděkování a přednáška odborníka z Aachenu pana Dr. Altmanna. Ještě jsme si zazpívali a vracíme se zpět do centra na oběd. Tentokrát je polévka s chlebem. Po obědě volné odpoledne. Jdeme s Hanou na procházku městem. Nikam nespěcháme, navštěvujeme dva kostely, zahradní kavárnu, nacházíme několik kašen, nebo jinde umístěných sousoší a drobných plastik. Tato výtvarná díla, slouží místním jako orientační bod. Vracíme se na Aachener Hof. Na chvilku jdu do jižní části historického města. K večeři, je ryba a brambory. Kdo chce, může si dát i polévku od oběda, dávám si tu druhou, krémovou.  Potom se shromažďujeme vlevo od hlavního vstupu do kostela. Zde dostáváme razítka do pasportů a kladenských poutních knížek, já i do poutního deníku.  V 18.30 jsme vpuštěni na horní ochoz oktogonu. Vyjednat pro nás místa bylo dost obtížné, nicméně se to organizátorům poutě povedlo. Jsme zde pouze my a pěvecký sbor s hudebním doprovodem. Můžeme se tak stát svědky otevření relikviáře svátostin a jejich ukazování lidu. Moc toho nevidíme, přesto z tohoto, aktu máme dobrý zážitek. Jsme u toho. Celý obřad je doprovázen kultivovaným zpěvem sboru. Slavností zakončení je ve 21 hod. Scházíme na náměstíčko před katedrálou. Zde dostáváme colu, nebo pivo. Na věž vystoupili trubači a z ochozu zní jednotlivé skladby. Šeří se, je to příjemná chvilka. Potom se vracíme na ubytovnu. Jdeme pomalu, vychutnáváme si pohodu dnešního dne. Ubytování je hezké, vše co potřebujeme, je zde pro nás připraveno. Ten každodenní přesun, posledního měsíce, mi trochu chybí. Tak pro dnešek už dost a „Dobrou noc“. Počasí krásné, slunečno, teplota 22°.                                          

2.6.2007. so.37.den – mod.dne- za rodinu, za ty kdo o modlitbu prosili – 9 km – cel. 985 km
Ráno vstáváme, v 6 hod. Tentokrát máme čas. Jdu se podívat do severní části historického města. Kupuji noviny. Snídaně až v 8 hod. S Hanou nacházíme cesmínu ostrolistou, kterou jsme viděli v lese nad Ahrweilerem. Snídaně opět bohatá. Je nás tu dnes o poznání víc než včera. Jdeme opět pomalu procházkou do města. V 10 hod máme sraz u Klenotnice dómu. Od pana Michaela Wirtze dostávám památeční stříbrnou medaili k 1200 výročí, založení oktogonální kaple Panny Marie. Je to ocenění za vykonání pěší pouti z Čech až do Cách. Jdeme společně na dvůr klenotnice. Tam se k nám přidávávají lidé ze čtvrtého autobusu, členové spolku Praha Aachen. Jsou zde oficialně přivítáni a společně jdeme do klenotnice. Dostáváme vstupenky, na které se můžeme ještě vrátit na další prohlídku. V klenotnici jsou již vystaveny včerejší naše dary, šatičky, relikviář, korunovační klenoty i faksimile.  Pro klenotnici zhotovil a předal, Mgr.Libor Gottfried panu Dr. Miknenbergovi faksimile rytiny letáku, přibližně z roku 1690, s vyobrazením pražských relikviářů. Jdeme na Katschhof, kde budou ukázány svátostiny a sloužena mše svatá. Návštěvníci jsou čtyři skupiny, naše výprava se žlutými šátky, další má šátky oranžové, další bílé a ostatní hosté. Dost lidí i stojí za židlemi. Ukazují se svátostiny, potom je mše. U oltáře jsou i páteři Kučera a Peňáz. S prapory se na tribunu dostali i praporečníci s praporem brněnské diecéze a praporem Cyrilometodějské poutě z Levého Hradce na Velehrad. Po mši odcházíme do jídelny na oběd. Máme nějakou zeleninovou směs, k tomu klobásku a sekanou. Po obědě se jdu podívat kudy nejlépe opustit Aacherhof na cestu do Kornelimünternu. V 13.50 konečně vycházíme. Jde nás přes dvacet. Skupina je utvořena zcela náhodně z těch, kdo si troufli na těch 9 km.  Jdeme nejdříve ke kostelu v Burtscheidu, potom ulicí Karla Marxe a k severní straně hřbitova Waldfriedhofu. Autobusy jsou u jižní strany hřbitovů. Vcházíme do lesa a po 15 min se oba proudy potkávají a jdou společně. Kdybychom to plánovali, tak se to tak přesně nepovede. Další cestu nechávám místním organizátorům. Ti nás bezpečně a včas přivedli na správné místo. Pečlivě se o nás starali po celou cestu. Jsme u kostela, vítají nás zvony. Je nás asi 150 lidí k tomu několik místních, kteří nás doprovázeli. Kostel je plný. Ve snížené kapli v západní části kostela, je socha sv. Jana Nepomuckého. V kostele probíhá vystavování svátostin současně se mší svatou. Je kolem toho hodně slávy. Vystavuje se a k uctívání předkládá zástěra, hrobové plátno a potní rouška. Vše je vystaveno a pokračuje mše svatá. Potom slavnostní odchod všech účastníků. Dostávám razítko do deníčku, pasportů i kladenské knížečky.  Nasedám, po chvíli přichází organizátorka z jiného autobusu. Chybí jí dvě ovečky. Spokojeně u nás sedí, ani si nevšimly, že kolem jsou všichni cizí. Vracíme se do Aachenu. Vystupujeme u kolonády a jdeme na večeři. Tentokrát jsou čtyři druhy jídla a každý si může naložit sám. Dávám si večeři a pak jdu zkusit jiné. Myslím si, že je to něco sladkého, není, jsou to brambory s nějakou polevou. Je to slané. Vracíme se procházkou na ubytovnu. Připravujeme se na cestu domů, balíme. Počasí. Bylo pěkně, slunečno asi do 25 °, příjemně. 

3.6.2007. ne.38.den – za šťastný návrat, poděkování našim i místním organizátorům
Snídaně je dnes již v 7.30, Dr Raifová mi říká o kostelu Gardenkirche. Dělám poslední cestu do města, nebyl jsem daleko, ale kostel jsem nenašel. Opatřuji si další noviny. Nakládáme zavazadla a sjíždíme na Bendplatz. Zde přisedají ti, kdo byli v rodinách. Přijíždí auto, přiváží pro všechny svačiny. Přichází místní zástupci spolku Aachen – Praha. Začíná loučení mezi autobusy i mezi hostiteli a námi. Děkujeme poslední stisky rukou. Odjíždíme a máváme všem. Nejedeme daleko, jen do  Valendaru k Schöntattské kapli. Je to poutní místo a místo mnoha exercicii. Zde mívali, v době nesvobody, své duchovní středisko Slovenští emigranti v Německu. Češi měli obdobné středisko v Ellwangenu. Máme zde poslední poutní mši. Slouží jí páter Kučera v kruhové svatyni Panny Marie. Překvapila mne výborná akustika prostoru. Jdeme do kaple, která zde byla první, je zde výstav nejsvětější svátosti. Společná fotografie. Společný oběd a vracíme se k autobusu. Ještě kontrola, abychom někoho nezapomněli, a jedeme. Při cestě se stačíme pomodlit růženec, zpívat písně zbožné i lidové, poděkovat organizátorům i tvůrcům darů, páterovi Kučerovi a řidičům. Bylo nám spolu dobře. Po několika zastávkách, přijíždíme ke kostelu v Rozdělově. Je pondělí 0.30 hod.






                                                       D ě k u j e m e !    

   
Na závěr této knížečky, bych chtěl projevit velký obdiv těm, s kterými jsem pěší pouť uskutečnil. Obdivoval jsem jejich skromnost, ochotu snášet všechny útrapy cesty, jejich obětavost, statečnost, ukázněnost, spolupráci. To, že to nebylo vždy jednoduché, jsme  cítili, každý na své vlastní kůži. Každý si životem neseme svůj kříž a právě pro posilu jej unést, jsme se na tuto pouť vydali. Děkuji otci Janovi, sestře Valerii i bratřím Josefovi, Karlovi a Michalovi.  
P.S. Psaním této knížečky a hlavně neustálým soubojem s počítačem /tou sedmihlavou saní/, jsem natolik unaven, že budu muset jít na další pouť, abych si trochu odpočinul.
P.S.  Jít pěšky do Cách to byla pohoda, zato následný souboj s počítačem, mně úplně vyřídil.




Kladno 29.6.2007                                                                                           Jiří Horský