Svátek (24.3) a křtinský boční oltář 14 sv. pomocníků - podrobné životopisy

22.03.2015 - poutní místo Křtiny

m

Boční oltář v poutním chrámu Jména Panny Marie

ve Křtinách

s obrazem Čtrnácti svatých pomocníků

 od Josefa Sterna

a se sochami sv. Šebestiána a sv. Rocha od Ondřeje Schweigla

 Čtrnáct svatých pomocníků je název různorodé skupiny světců, jejichž vzývání bylo doporučováno podobně jako vzývání patronů. Předpokládá se, že jejich kult vznikl v Bavorsku, kde je také světoznámé poutní místo Vierzehnheiligen. K legendám o těchto světcích bylo dodáváno, že si před svou mučednickou smrtí vyprošovali, aby směli pomoci každému, kdo se na ně obrátí.

Společný svátek mají 24. března.

 

Zde najdete PODROBNÉ ŽIVOTOPISY svatých, jejich poznávací znamení a hlavně kdy a v čem se na ně naši věřící předkové v modlitbách s důvěrou obraceli.

 UMÍSTĚNÍ NA OBRAZE

 

 

 

sv. ACHÁC (1), sv. VÍT (14), sv. DIVIŠ (4),

 

 sv. BLAŽEJ (3),     sv. JIŘÍ (8),

 

sv. KYRIAK (11),  

     sv. ERASMUS (5),                                                             sv. PANTALEON (13),

 

    sv. KATEŘINA (9), sv. MARKÉTA (12),

sv. BARBORA (2), PANNA MARIA

 

                        sv. KRYŠTOF (10) S JEŽÍŠKEM

 

    sv. JILJÍ (7),

          sv. EUSTACH (6),

 

 

 

 

 1.    Svatý Achác (Achatius) 22.7.

        Sv. Achátius (česky snad Achác nebo Agát) se narodil v Kapadokii (dnes Turecko) v prvním století a byl váženým důstojníkem v římském vojsku. Legenda hovoří, že velel velkému množství vojáků v bitvě na hoře Araratu a její průběh nebyl příznivý do té chvíle, než se z nebe zjevil anděl a přislíbil jim vítězství, pokud se obrátí na křesťanskou víru. Ačkoli římští legionáři obdrželi rozkaz, že ten, kdo odpadne od státem stanovené víry bude bičován trním a potom ukřižován, nechalo se velmi mnoho vojáků pokřtít a přijalo stanovené mučednictví. Nakonec zůstalo na místě pro svou víru deset tisíc zavražděných.
        Jiná legenda říká, že potom, co císař Hadrián nařídil kruté pronásledování křesťanů, vypověděl Achatius panovníkovi službu a přiznal se ke svému "císaři", Ježíši Kristu. Trest postihl všechny vojáky jeho legie, což připomíná příběh sv. Mořice a osud Thébské legie. Masová poprava se uskutečnila na hoře Araratu formou ukřižování. Achátius byl údajně před ukřižováním rozdrásán trnovými větvemi a kamenován. Před začátkem popravy požádal Boha, aby každému, kdo uctí jejich památku, dopřál duševní a tělesné zdraví. Tak se stal Achátius jedním ze 14 elitních pomocníků v nouzi.
        Do římského martyrologia, do seznamu mučedníků, se dostal za Řehoře XIII. (1572-1585), a o jeho ostatky se zajímalo mnoho měst. Chlubí se jimi Řím, Bologna, Kolín, Bern, Avignon a podle Oxfordského slovníku také Praha. Jeho svátek byl stanoven na 22. června, avšak v kalendářní reformě v roce 1969 byl Achátius vypuštěn z celosvětového liturgického kalendáře. To ovšem neznamená, že si u něho nemůžeme vyprošovat přímluvu ve chvílích nejtěžších.
        (Thébskou legii tvořili vojáci, kteří pocházeli z Théb v Horním Egyptě a podstoupili mučednickou smrt u Agauna ve Wallisu, místa, které je dnes známo jako Sv. Mořic (Švýcarsko). Podle věrohodného podání byli všichni tito vojáci i se svým velitelem Mořicem nuceni pronásledovat křesťany. Stalo se tak v roce 302, kdy římský císař Diokletianus a jeho spoluvládce Maximianus tvrdě zaútočili na všechny přívržence Kristova náboženství. Vojáci se však zdráhali krutého rozkazu uposlechnout. Tu dal Maximianus pro výstrahu zavraždit každého desátého muže legie. Avšak postoj těch, kteří přežili, se nezměnil. Situace se tedy opakovala stále znovu a znovu. Pokaždé zemřel každý desátý, až nezbyl nikdo. Tak vešla do dějin krvavá lázeň v Agaunu.)

        Je patronem :  proti strachu ze smrti, u těžkých chorob a při zoufalství v bezvýchodných situacích. Atributy: Svatý Achátius bývá zobrazován se znaky svého mučednictví, s trnovou větví, někdy s trnovou korunou na hlavě. (V souvislosti s tímto jeho hlavním atributem, trnitou větví mě napadá souvislost mezi jeho jménem a známým trnitým stromem, akátem - Robinia pseudoacacia, který však pochází ze sev. Ameriky, do Evropy přivezen r. 1601, ale možná snad právě podle svatého pomocníka byl pojmenován. Ale pozor, to je jen má osobní domněnka.) Někdy je zobrazen s křížem, palmou, korouhví, kopím, mečem nebo válečnou sekerou. Bývá oblečen jako rytíř, voják nebo šlechtic, občas i jako biskup, což je zřejmě způsobeno jeho záměnou s Achátem z Melitene (další svatý s podobným jménem).

 2.    Svatá Barbora 4. 12.

         Žila ke konci 3. století v Nikomedii (v dnešním Turecku). Byla dcerou zámožného Dioskura. Byla velmi krásná, učená a bystrého rozumu. Nejbohatší a nejhezčí mladíci z města se o ni ucházeli, ale ona cítila, že musí být ještě něco jiného a všechny je odmítala.
        Chodila mezi skupinku křesťanů, kteří se schovávali před císařským pronásledováním, a v dlouhých rozhovorech se snažila pochopit jejich víru, až dospěla k poznání, že našla to, co hledala. Její otec byl fanatický nepřítel křesťanů a snažil se bránit dceři ve styku s křesťany. Dal proto postavit u domu věž a do ní chtěl Barboru zavřít. Během stavby na krátký čas odjel a Barbora mezitím přikázala dělníkům, aby místo dvou oken udělali tři. Po návratu se rozlícený Dioskuros ptal dcery, co to má znamenat, a ona mu odpověděla, že je to symbol Trojice a že se nechala pokřtít. Když ji chtěl otec zbít, otevřela se prý země a ukryla dívku v trhlině. Později odvlekl Barboru k místodržícímu, který ji dal zbičovat. V noci se jí zjevil Kristus a zahojil její rány. Dalšího dne dal místodržitel Barboru bít kyji, pálit pochodněmi a uříznout jí prsa. Takto znetvořenou ji chtěl hnát ulicemi. Objevil se však anděl z nebe a zakryl její krvácející tělo bílým oděvem. Když bylo vidět, že mučením ničeho nedosáhnou, byl vydán rozkaz usmrtit Barboru mečem. Tento čin vykonal Barbořin otec Dioskuros vlastní rukou. Sotva odložil vražedný nástroj, byl sám zabit bleskem. Stalo se to roku 306, kdy vládl císař Galerius Valerius Maximin, jeden z nejkrutějších pronásledovatelů křesťanů.
        Je patronkou : věží, horníků, sedláků, architektů, stavebních dělníků, pokrývačů, zedníků, slévačů (zvonů), kovářů, kameníků, tesařů, horníků hrobníků, zvoníků, kloboučníků, kuchařů, řezníků, tunelářů; dívek; zajatců; dělostřelectva; pevností; hasičů; umírajících a za dobrou hodinku smrti; proti ohni; proti bouřce; proti horečce a proti moru; pomocnice v nouzi
Atributy: kalich s hostií, věž s třemi okny, meč nebo kladivo jako nástroje jejího umučení, drobná postava dioskura u jejích nohou, páv, pochodeň, koruna, kniha, palma.

 3.     Svatý Blažej 3.2.

        Žil ve 3. století. Byl biskupem v maloasijském městě Sebastě. Měl velké lékařské znalosti, kterých používal, aby co nejvíce pomohl lidem, jemu svěřeným, i jejich zvířatům. V roce 313 vydali císařové Konstantin a Licinius v Miláně prohlášení, že křesťané mají úplnou svobodu. Licinius to však nedodržel a v Sebastě jeho místodržící Agricola dál pronásledoval křesťany. Blažej uprchl z města na horu Aegeus, kde žil v modlitbách a jeho společností byla lesní zvěř. Jednou honili lovci divokou zvěř a během lovu si našli úkryt v Blažejově jeskyni. Blažej byl zajat, odvlečen do žaláře a zde byl strašlivě mučen. Jedné ženě vlk odnesl vepře. Řekla to Blažejovi, on se pomodlil a ženě se podařilo dostat vepře zpátky. Za to mu pak nosila do vězení svíčky.
        Když Blažej odmítl obětovat bohům, rozdrásali jeho tělo železnými hřebeny a pak vedli na popravu. Provázelo ho prý pět zbožných žen, které byly spolu s ním později sťaty jako křesťanky. Cestou na popravu přistoupila k Blažejovi vdova s polomrtvým chlapcem, kterému uvízla v krku rybí kost. Světec na něj vložil ruce, pomodlil se a dítě se hned probralo a uzdravilo se. Proto se v den svatého Blažeje uděluje požehnání dvěma zkříženými svícemi slovy: "Na přímluvu svatého Blažeje, biskupa a mučedníka, uchovej tě Bůh ode vší choroby hrdla a od kteréhokoli jiného zla". Blažej byl sťat roku 316.
        Je patronem : proti krčním bolestem, proti kašli, proti nemocem měchýře, krvácení, vředům, kolikám, bolestem zubů, proti moru; kameníků, česáčů vlny, stavebních dělníků, zedníků, lékařů, obchodníků s vlnou, obuvníků, krejčích, sádrařů, tkalců, koželuhů, pekařů, kloboučníků, hudebníků; za dobrou zpověď; ochránce domácích zvířat a koní; za dobré počasí. Atributy: hořící nebo zkřížené svíce, lesní zvířata, ptáci, hřeben, kniha, vlk, vepř; je znázorňován s vlnitými vlasy a vousy; jak je sťat; jako biskup; výjevy ze života.

4.    Svatý Diviš (Dionýsius) 9. 10.

        Dionýsius z Paříže, také Denis či česky Diviš, patří k národním světcům Francie. Narodil se pravděpodobně na přelomu 2. a 3. století v Itálii. Na přání papeže Fabiána, který ho vysvětil na biskupa, odešel jako misionář do Galie. Na svém misijním území rozvinul velice plodnou činnost, založil četné kostely - např. v Chartres a Paříži.
         Ve druhé polovině 3. století došlo v Galii ke strašnému pronásledování křesťanů. V té době byl Dionýsius spolu se svými druhy zatčen, mučen a nakonec popraven (r.285) na místě dnes zvaném Montmartre (hora mučedníků). Podle legendy šel biskup se svou uťatou hlavou v rukách až na místo svého pohřbu, kde dnes stojí kostel St-Denis, jeden z nejslavnějších kostelů Francie. Velice často je takto vyobrazován, jako biskup s hlavou v rukou.
         Největší úctě se sv. Dionýsius pochopitelně těšil ve Francii. Dříve býval patronem francouzských králů. Bojové heslo královských vojsk bylo: "Mont - joie Saint - Denis!" - což ve volném překladu znamená : S radostí vzhůru se svatým Denisem. Je patronem : Vedle svého patronátu proti bolestem hlavy je rovněž ochráncem proti psímu kousnutí, proti vzteklině, pomocník v nouzi a patron střelců.

5.    Svatý Erasmus 2.6.

        V měsíci červnu slavíme svátek dvou ze 14 svatých pomocníků. Již 2. června je svatého Erasma, biskupa a mučedníka.  O jeho životě není mnoho autentických zpráv, o to více je však o něm legend. Jako biskup v Antiochii (dnešní Sýrie) musel za císaře Diokleciána uprchnout před pronásledováním. Žil pak sedm let na vysoké hoře v Libanonu, kam mu nosil jídlo havran. Do svého biskupství se vrátil poté, co se mu zjevil anděl a nařídil mu návrat. Erasmus byl však zajat pronásledovateli křesťanů ihned po svém návratu, uvězněn a krutě mučen.
         Když si představím způsob jeho mučení, otřesu se hrůzou, nemohu ani najít slova, kterými bych své zděšení vyjádřil. Navíc mne napadá, odkud se brali lidé, kteří takovou krvavou činnost byli schopni provádět? Zcela upřímně přiznávám, že tohle můj rozum není schopen přijmout, ale přesto věřím, že je to pravda a někoho prostě napadlo rozříznout mučenému břicho, najít střevo zřejmě ho utrhnout, aby mělo volný konec, a pak ten konec přivázat na rumpál nebo naviják, zatočit a navíjet ….. Au! Nemáte husí kůži? A měl či neměl ten, co si to vymyslel, radost, že přišel na něco tak obzvláště děsivého jak pro mučeného tak pro všechny, co to uvidí, nakonec i pro nás, když se zprávy o takovém konání dochovaly až do našich dnů? Já si myslím, že se radoval.
         Biskup Erasmus z Antiochie byl mučen tímto způsobem, proto je vzýván při bolestech břicha a při porodních bolestech. Nebyl však umučen, po svém krutém týrání byl v noci vysvobozen andělem. A když jej znovu chytili a mučili, Archanděl Michael jej zavedl do Itálie, kde žil a působil jako duchovní správce ve Formii. I na cestě do Itálie se jeho víra ukázala silnou a modlitba účinnou, neboť ihned po jejím skončení se utišila bouře, při které jeho lodi hrozilo potopení. Erasmus zemřel roku 303 ve Formii ve vysokém věku. Jeho kult je znám od 6. století, od roku 1300 patří ke Čtrnácti svatým pomocníkům.
        Je patronem :Námořníci na něho vzpomínají „Erasmovým ohněm." Vedle námořníků je patronem provazníků, soustružníků, tkalců a domácích zvířat, současně s bolestmi břicha a bolestmi porodními je vzýván při křečích a kolikách, rovněž při dobytčím moru. Dále je patronem města Gaety u Neapole, kam byly v 9. století převezeny jeho ostatky, místní dóm nese jméno SAN ERASMO. Atributy:  Nejčastěji je zobrazován při svém mučení s navijákem nebo se šídly za nehty. Rovněž jako biskup s mitrou a berlou.

 6.    Svatý Eustach 20.9.

         Za židovských válek pod římským císařem Vespasiánem (vládl v letech 69 až 79 po Kr.) a jeho synem Titem (79 až 81 po Kr.) se vyznamenal neobyčejnou udatností šlechtic Placidus, známý i jako pronásledovatel křesťanů. Ten v mírových dobách velmi rád chodil na lov. Při jednom takovém lovu narazil na skupinu jelenů, z nichž nejsilnější se odloučil a prchal do lesa. Placidus zahořel touhou jelena ulovit a pronásledoval ho. Po dlouhé a namáhavé honbě zahlédl konečně jelena na vrcholku skály. Zvedl luk, aby namířil, když v tom spatřil mezi parohy něco lesklého. Přiblížil se proto ještě blíže a shledal, že jelen má mezi parohy svítící kříž. Pln úžasu zřel na nadpřirozený zjev - a tu pojednou slyší tajemný hlas: „Placide, proč mne pronásleduješ? Jsem Kristus, jenž za spásu tvoji a všeho lidstva zemřel na kříži. Šel jsi na lov, ale já jsem přišel ulovit tebe." I tázal se Placidus: „Pane, co mám učiniti?" A dostalo se mu pokynů, aby šel k místnímu biskupovi a poprosil o křest.
        Placidus byl ženatý a měl dva syny a tak celý rozechvělý pospíchal domů a vyprávěl své ženě celou příhodu. K jeho úžasu mu žena sdělila, že i ona měla vidění a slyšela slova: „Zítra se svým mužem a dětmi přijdeš ke mně." Placidus vyhledal křesťany a dostalo se mu i jeho rodině vzdělání ve víře Kristově a křtu, přijal jméno Eustach, jeho žena Theopista, synkové pak Agapit a Theopist.  Druhého dne po křtu se Eustach vydal do lesa a uzřel opět zjevení. Dozvěděl se, že bude podroben trpkým zkouškám, ale vytrvá-li, dostane se mu odměny. Tehdy počalo znenadání Eustachovi umírat služebnictvo, pak zašla veškerá zvířata, zloději mu vyloupili a zapálili obydlí. Pohanské obyvatelstvo přisuzovalo pohromu pomstě bohů, jimž se rodina Placidova zpronevěřila, a v nenávisti ji začalo pronásledovat. Proto se Eustach rozhodl odstěhovat se i s rodinou do ciziny a hledat tam obživu. Vstoupili na loď plující do Egypta, protože však Eustach při přistání nemohl zaplatit převoz, vzali mu jeho ženu a prodali ji do otroctví. Zničen nastoupil Eustach se syny smutně další cestu. Dostali se až k břehům řeky, když nemohli nalézt ani most, ani člun, vzal Eustach jednoho synka na ramena a přeplaval s ním na druhý břeh. Při návratu spatřil s hrůzou, jak obrovský vlk odnáší druhého synka. Zaslechl výkřik, otočil se a viděl, jak lev uchvátil prvního hocha a prchal s ním pryč. Zhroucen a vyčerpán vystoupil Eustach z vody a klesl na kolena, pronášeje slova: „Pane, Ty's mi je dal. Ty's mi je vzal, Ty mi je můžeš opět vrátit. Jméno Tvé budiž velebeno." I našel pak službu u rolníka, kde zůstal v těžké práci.
         Když se po mnohaletém klidu rozvířily opět pohraniční spory vzpomněli si na něho v Římě, kde se nedostávalo schopných velitelů. Eustach se vrátil zpět a dosáhl v čele legií nových skvělých vítězství. Jednoho dne při odpočinku zaslechl rozhovor dvou mladých vojínů, kteří si vyprávěli své osudy a shledali, že jsou bratry. Byli to jeho synové. Tentýž rozhovor vyslechla i další osoba, žena, která ve vojínech poznala své syny. Tak se šťastně shledala celá rodina.
         V Římě byl pak vítězný Eustach přijat s poctami císařem Hadriánem. Oslavy však trvaly pouze do té doby, než se zjistilo, že Eustach je křesťanem - vítězný velitel měl přinášet oběti pohanským bohům, ale odepřel jednat proti své víře. Byl odsouzen k smrti roztrháním šelmami. Lvi se však nedotkli ani Eustacha ani jeho rodiny. Proto byl rozžhaven kovový býk, do jehož nitra byli odsouzenci vrženi. Všichni zahynuli, ale jejich těla nebyla ohněm poškozena. To se mělo stát 20. září roku 120 po Kristu (jiný zdroj uvádí rok 118).
         Svatého Eustacha uctívají jako svého patrona především myslivci a lovci, dále pak klempíři a soukeníci. Nejčastěji bývá vyobrazován společně s jelenem majícím kříž mezi parožím. Uctívání sv. Eustacha, jako patrona lovců, se z Říma přeneslo nejprve do Španělska a do Francie, po staletí jej uznávají za svého patrona města Madrid a Paříž, později pak do Belgie a do Německa. Do našich zemí byl jeho kult zaveden v druhé polovině 16. století německou šlechtou.
         Kult sv. Eustacha získal postupně vliv v Čechách a na Moravě.
Na závěr povídání bych rád uvedl, že v některých krajích slavili Eustachův svátek také 3. listopadu, tedy v den, kdy se slaví i památka sv. Huberta. To souvisí s tím, že Eustacha a Huberta si lidé pletou již od 11. století. Je patronem : Celá řada uměleckých a historických památek nám dosvědčuje, že svatý Eustach byl u nás uctíván již výhradně jako patron lovu, střelby, cechu loveckého a honitby, zejména pak v 17. a 18. století. Z toho vyplývá, že se objevuje zejména v interiérech kaplí loveckých zámků a kostelů. Patronát sv. Eustacha uznávají myslivci i v době dnešní, důkazem může být skutečnost, že informace o něm a o místech zasvěcených sv. Eustachovi v Čechách jsem našel na internetové adrese http://myslivost.wz.cz/2pamatky.html. Ze zde uvedených památek je nám nejbližší socha sv. Eustacha v kostele Čtrnácti svatých pomocníků v obci Tři Sekery (okr. Cheb). Čtrnáct raně barokních soch svatých pomocníků - včetně sochy sv. bylo do zdejšího kostela přeneseno z paulánského kláštera ve Světcích u Tachova.

7.    Svatý Jiljí 1.9.

         Sv. Jiljí (Gilles, Egidio), jehož jméno lze přeložit jako „ochránce“, se narodil kolem roku 640 v Aténách v Řecku. Jeho rodiče, Theodor a Paladia, byli vznešení, bohatí a vážení měšťané a vzorní křesťané. Poskytli synovi vynikající výchovu a výuku. Měl soucit s trpícími a nemocnými. Vypráví se, že jednou, když spatřil na ulici polonahého žebráka, svlékl vrchní roucho a žebrákovi ho daroval.
        Po smrti svých rodičů mladý Jiljí prodal zděděný majetek, peníze rozdal chudým a chtěl sloužit Bohu v ústraní. Vsedl na loď a dostal se do přístavu Marseille na jihu Francie (tehdy Galie). Tam se dověděl o biskupovi sv. Cesariovi. Přišel za ním do Arles a dva roky studoval v jeho škole. Pak odešel, aby žil samostatně jako poustevník. Našel si tiché místo u ústí řeky Gard do Rhony a tam několik let žil. Těžko překonával smyslná pokušení, ale naštěstí se potkal se starším zkušeným poustevníkem Veredemem. Ten ho poučil, že únik do samoty ještě není vítězstvím nad nástrahami zlých sil. Vycvičil ho tuhou kázní k odříkání a ovládání mysli. Jiljí pak odešel dále po proudu řeky Rhony a v pralese nalezl skalní sluj, ve které se usadil.
        Podle legendy jej každého dne navštěvovala laň, která ho živila svým mlékem. Proto je sv. Jiljí patronem kojení a kojících žen. Krásná laň však neunikla pozornosti královských lovců. Pronásledovali ji, ale vždy když ji měli na dostřel, laň zázračně unikla. Dozvěděl se to samotný král a rozhodl se, že laň skolí. Pronásledoval ji až k jeskyni, kde žil poustevník Jiljí. Těsně před vchodem na laň vystřelil, ale šíp prolétl do jeskyně. Lovci z královy družiny šli do jeskyně a uvnitř nalezli postřeleného Jiljího. Byl zraněný a zmrzačený. Proto je sv. Jiljí také patronem tělesně postižených.
        Král zbožnému poustevníkovi nabízel dary, on je však nepřijal. Panovník, byl to vizigotský král Wamba, tedy nechal postavit na tom místě klášter, nyní Saint-Gilles, asi 20 km západně od Arles. To bylo kolem r. 680. Ke sv. Jiljí se začali přidružovat zbožní muži. Sv. Jiljí přijal kněžské svěcení, vedl klášter jako opat a řídil jej řeholními pravidly sv. Benedikta. V r. 719 pronikla ze Španělska berbersko-arabská vojska (Maurové) a vyplenila kraj od Narbonne po Montpellier. Jiljí s mnichy žil dva roky v Orleánsu pod ochranou vládce franské říše. V r. 721 se mniši vrátili do polorozbořeného kláštera a postupně vybudovali další stavby. Sv. Jiljí zemřel 1. září 725. Jeho hrob se stal poutním místem. Kolem něho vzniklo město Saint-Gilles.
        Roku 1356 dostal svatovítský chrám v Praze tři částečky ostatků sv. Jiljí. Od těch dob byl sv. Jiljí v našich zemích uctíván také jako patron kolonistů, tj. těch, kteří od 13. století osidlovali některé naše kraje. Dokladem úcty je kostel sv. Jiljí na Starém Městě v Praze, jehož původ je z doby kolem r. 121O. V r. 1625 se stal klášterním chrámem dominikánů.
        Sv. Jiljí je patronem kojení a kojících žen, pastevců, myslivců, tělesně postižených, žebráků, kovářů, koňských handlířů a lesů. Vzýván je při ženské neplodnosti, na ochranu proti padoucnici, rakovině, duševním chorobám a nočním můrám.
Atributy: Laň, šíp.

8. Svatý Jiří 24.4. (v jiných kalendářích 23.4. nebo 3.11.)

        Žil ve 3. století, zemřel roku 303. Jiří (řecky Georgius) byl synem urozených rodičů, žijících v Kappadocii. Jeho otec zemřel mučednickou smrtí a matka se po jeho smrti odstěhovala do svého rodiště. Jiří se stal vojákem, ale zůstal přesto velmi zbožným. Protože byl velmi schopný, brzy ho povýšili na plukovníka v císařském vojsku.

         Podle legendy jednou přijel do města Silene v Lybii, kde měli velký močál nebo jezero. U něj se usadil velký drak, který otrávil celou zemi. Všichni obyvatelé města se shromáždili, aby ho zabili, ale když jej zblízka uviděli, prchali. Jednou za čas přicházel drak k městu a když na lidi dýchnul, otráveni zemřeli. Proto mu obyvatelé začali dávat každý den dvě ovce, aby více neškodil. Když už ovcí ubývalo, dávali mu jednoho muže a jednu ovci.
Nakonec král vyhlásil nařízení, že se losem určí někdo z dětí a mládeže, ať je chudý nebo urozený. Tak byly náhodně vybírány oběti, dokud los nepadl na královskou dceru. Král sliboval lidem zlato a stříbro, když nechají jeho dceru naživu, ale obyvatelé se rozhořčili :"Vy jste vyhlásil to nařízení, a naše děti jsou teď mrtvé, vaše dcera musí být také obětována, jinak podpálíme váš palác a vás s ním". Král se rozplakal a řekl dceři :"Nikdy neuvidím tvou svatbu." Poprosil obyvatele o 8 dní odkladu a ty mu byly přislíbeny. Pak král ustrojil svou dceru jako nevěstu a dal jí své požehnání, jakoby se vdávala. Odvedl ji k místu, kde drak žil, a odešel.

         Právě projížděl kolem svatý Jiří na koni a když uviděl dámu, ptal se jí, co zde sama dělá. Princezna odpověděla :"Jděte rychle pryč, mladý člověče, jinak také zahynete." A vypověděla mu všechno o tom, jak musí být dodána za potravu drakovi. Jiří jí na to řekl :"Nic se nebojte, já vám ve jménu Ježíše Krista pomohu." Ona však nesouhlasila a prosila ho :"Pro lásku Boží, jděte svou cestou a nechte mne tu mému osudu." Tak tam spolu mluvili, když se objevil drak.
         Jiří vytáhl meč, udělal na něm znamení kříže a směle vyrazil proti drakovi. Udeřil ho mečem (podle jiné verze oštěpem) a drak zraněný padl k zemi. Jiří zavolal služku, aby mu přinesla opasek a ten drakovi uvázal kolem krku. Drak se najednou choval mírně a nechal se služkou odvést do města. Když ho lidé viděli, prchali do hor a volali :"Běda ! Běda ! Nyní všichni zemřeme !" Svatý Jiří došel až k nim a pravil :"Ničeho se nebojte, věřte v Boha, Ježíše Krista a nechte se pokřtít, já pak zabiji draka." Král i všechny osoby se daly pokřtít. Jiří draka zabil úderem do hlavy a pak poručil, aby připravili čtyři dvojkolové kočáry s voly a odvezli draka z města ven.

         Ve městě bylo pokřtěno patnáct tisíc mužů, kromě žen a dětí. Král nechal postavit kostel, zasvěcený Panně Marii a Svatému Jiří, u nějž vytryskl pramen živé vody. Nemocní sem přicházeli a když se napili, uzdravili se. Král také nabídl Jiřímu velké množství peněz, ale Jiří to odmítl, a věnoval to chudým. Králi přikázal čtyři věci : udržovat kostely, ctít kněze, poslouchat pilně bohoslužby a mít soucit s chudými a ubohými. Nato políbil krále a odešel.

         Za vlády císaře Diokleciána bylo tak velké pronásledování křesťanů, že za jeden měsíc bylo umučeno i dvacet dva tisíc osob. Všichni z toho měli velkou hrůzu, opouštěli Boha a raději obětovali modlám. Když to viděl Svatý Jiří, prodal všechen majetek, rozdal ho chudým, oblékl hábit mnicha, šel do středu nevěřících a začal volat :"Všichni bohové pohanů a nevěřících jsou ďáblové, můj Bůh stvořil nebesa a je jediný Bůh !" Místodržící Dacián se ho ptal :"Co tě vede k tomu, že to tvrdíš ? A řekni nám, co umíš a jak se jmenuješ." Jiří odpověděl :"Jmenuji se Jiří, jsem rytíř z Kappadokie a opustil jsem všechno, aby mi dal Bůh nebe."
         Místodržící nechal Jiřího hrozně zmlátit holemi a železnými tyčemi a uvrhnout do vězení. Jiří utrpěl těžká zranění a už byly vidět i jeho vnitřnosti. Přesto nezemřel a v noci se mu zjevil Pán Ježíš s velkým světlem a utěšoval ho. Jiří se přestal bát a rány ho přestaly bolet.
         Když místodržící viděl, že nic nepořídí, pozval kouzelníka, aby smíchal víno se silným jedem, nechal nápoj zaříkávat a dal ho Jiřímu. Jiří nad pohárem udělal znamení kříže a vypil to, aniž by se mu něco stalo. Kouzelník připravil nápoj znovu ještě silnější a když to Jiřímu opět neuškodilo, vrhl se mu k nohám a prosil ho, aby z něj udělal také křesťana. Dacián za to zabil kouzelníka jedním úderem do hlavy. Jiřímu na hrdlo zavěsili těžký kámen a jeho tělo drásali velkým kolem, na němž byly připevněny hřeby. Pak ho přikázali uvrhnout do vany plné rozpáleného vápna. Jiří však díky milosti našeho Pána ve vaně vypadal spokojeně a v klidu. Potom začal Dacián přemlouvat Jiřího milými slovy, ať se vrátí k římskému právu a obětuje bohům, ať opustí tuto hloupost a bude velmi povýšen. Jiří mu odpověděl :"Proč jsi mi to nenabídl už na začátku ? Já jsem připraven udělat to, co říkáš." Dacián byl velmi potěšen a svolal všechny obyvatele do chrámu, aby byli přítomni oběti, proti které Jiří nejprve tak bojoval. Byl kvůli tomu vyhlášen svátek pro celé město a opravdu všichni přišli, aby to uviděli.

         Když už byl Jiří na kolenou a všichni předpokládali, že bude uctívat modly, začal se modlit :"Bože, který jsi na nebesích, znič tento chrám i modly ke cti Tvého jména a k obrácení všech lidí." V tu chvíli sestoupil oheň z nebe a spálil chrám, modly i chrámové kněze, země se otevřela a popel spolkla. Pak byl Jiří předveden opět před Daciána a ten mu řekl: "Co jsi to způsobil, proč jsi lhal, že budeš obětovat modlám ?" Jiří odpověděl :" Ach, Pane, věřte tomu nebo ne, ale pojďte se mnou, a uvidíte, jak já budu obětovat." Dacián řekl :"Dobře jsem prohlédl tvůj podvod, ty chceš, aby mě země polkla, jako to udělala s chrámem a mými bohy." Jiří na to odpověděl :"Zbabělče, ty říkáš, jak ti tví bozi pomáhají, ale jak ti mohou pomoci, když nepomohli ani sobě ?" Dacián se hrozně rozčílil a pravil k manželce :" Já zemřu zlostí, pokud nepřemůžu tohoto muže." Manželka zvolala :"Ty ukrutný a zlý tyrane ! Nevidíš velkou moc křesťanů ? Já ti dobře říkala, abys jim nepůsobil škody kvůli jejich Bohu, který bojuje za ně. Věz, že já se stanu křesťankou." Dacián ji chtěl zastrašit, popadl ji za vlasy a krutě ji zbil. Ona volala na svatého Jiří :"Co se může stát, když nejsem pokřtěna ?"  V odpověď ji Jiří požehnal a řekl jí :"Neboj se dcero, jsi pokřtěna svou krví." Ona začala nahlas chválit Pána a tak umíraje, odešla do nebe. (Podle jiné verze byla sťata spolu s Jiřím před branami města). Na druhý den Dacián vynesl rozsudek, že má být Jiří vedený přes celé město a pak mu bude useknuta hlava. Před svou popravou prý Jiří prosil, aby každý, kdo se bude dovolávat jeho pomoci, dosáhl splnění své prosby. Jakmile svou modlitbu dořekl, z nebe se ozval hlas :"To po čem toužíš, ti bude uděleno." Jiří byl pak sťat před branou města Lyddy - Diospolis. Když šel Dacián k domovu, oheň z nebe spadl na něj a spálil ho i s jeho služebníky.

          Svatý Jiří byl ctěn zpočátku na Blízkém východě, v Egyptě a Etiopii, v Lyddě-Diospolis a v Sýrii. Později se kult rozšířil na Kypr, do Kappadokie (dnešního Turecka) a odtud do Ruska a na Balkán. Roku 896 přinesl biskup Hatto z Mohuče jeho hlavu do kláštera na ostrov Reichenau na Bodamském jezeře a v té době byl svatý Jiří velmi uctíván v Německu.
Je patronem : jízdních vojáků (kavalérie), lukostřelců, obrněných jednotek, průzkumníků, rytířů, vojáků, zvědů; agronomů, hospodářů, řezníků, rolníků, sedláků, sedlářů, zemědělců; Anglie, Libanonu, Litvy, Malty, Moskvy, Německa, Kanady, Palestiny, Řecka; malomocných, proti kožním nemocem, proti moru a epidemiím, proti lepře, proti oparu, proti syfilisu; za koně, za jezdce. Atributy:  Zobrazuje se jako mladý hezký rytíř v plné zbroji na bujném oři, jak kopím potírá lítou saň,před ním se svíjející. Toto vypodobnění je symbolické. Saň značí buď zlého ducha, odvěkého nepřítele lidstva, nebo pohanství.

9.    Svatá Kateřina Alexandrijská 25.11.

         Listopadovým pomocníkem v nouzi je první ze tři svatých panen, o kterých si v rámci povídání o pomocnících budeme povídat, svatá Kateřina Alexandrijská. 14 svatých pomocníků není tedy zcela přesné pojmenování neboť je jich jen 11 a k nim patří 3 pomocnice.
         Podle legend žila Kateřina, dcera krále Kosta v egyptské Alexandrii, na počátku 4. století. Byla krásná, vysoce vzdělaná, učila se vědě a řečnictví, a neobyčejně bohatá. Její nejnápadnější vlastností byla pýcha s níž odmítala každého svého nápadníka. To se změnilo, když o ní starý poustevník prohlásil, že Ježíš Kristus je jejím opravdovým ženichem. Tento zážitek způsobil, že Kateřina zcela změnila své chování, vyhledala kněze a přijala od něho svátost křtu.

         Nedlouho potom byla pozvána na slavnost ke cti pohanských bohů. Odebrala se na ni, aby vysvětlila císaři Maximinovi (311 - 313), že pohanští bohové jsou modly. Mimořádnou řečnickou výmluvností se podařilo Kateřině dostat panovníka do rozpaků. Maximin nato povolal 50 nejlepších filozofů a mistrů řečnictví, aby Kateřinu usvědčili z omylů. Při konfrontaci odporovala Kateřina s takovým důrazem, že se všichni muži obrátili a dali se pokřtít. Jeden z nich řekl císaři: "Ty víš, císaři, že nikdy nestál před námi člověk, kterého bychom nebyli uměli překonat. Ale z této panny mluví Duch Boží. Teď už nemůžeme a nechceme bojovat proti Kristu."  Zuřící Maximin odsoudil 50 mudrců k smrti na hranici. Kateřina byla bičována a ponechána týdny bez potravy, ale nezemřela. Měla být usmrcena koly pobitými hřeby, ta se však rozpadla, jakmile se dívky dotkla. Nakonec byla Kateřina usmrcena utětím hlavy. Její ostatky se nacházejí v klášteře svaté Kateřiny na hoře Sinaji,vystavěném na místě, kam po smrti odnesli její tělo andělé.
         Příběh o krásné, hrdé a učené světici, která vítězně diskutovala s nejučenějšími mistry a posléze po dlouhých mukách zemřela za víru v Krista, byl ve středověku značně oblíben. V Čechách stoupla tato obliba hlavně za Karla IV., jenž byl Kateřininým zvláštním ctitelem, neboť věřil, že mu kdysi v mládí zachránila život. Ze 14. století pochází staročeský literární klenot Legenda o svaté Kateřině, Karel IV. jí dokonce nechal vystavět malou svatyni na Karlštejně. Tato architektonická perla má stěny vykládané drahými kameny. Kaple podobná spíše drahému šperku byla osobním místem slavného císaře, kde mnohokrát a dlouho meditoval, rozvažoval a přemýšlel. Svůj výraz našlo uctívání Kateřiny zvláště v selském životě. O Kateřinině slavnosti končila dříve pastva, na dvorech začínali se stříží ovcí. Pro děvečky čeledíny byla "Kateřina" dnem, kdy dostávali mzdu a mohli měnit dvůr.

         Je patronkou studentů a učitelů, poněvadž vynikala především v rétorice, a filozofů, protože sama byla velice vzdělaná a přemýšlivá. Dále je patronka kantonu Wallis a Sitten, města Fribourgu; univerzity v Paříži; dívek, panen a manželek; univerzit a knihoven; řečníků; nemocnic; všech povolání, která mají co dělat s kolem nebo nožem: kolářů, hrnčířů, mlynářů, přadlen, provazníků, lodníků, koželuhů, kadeřníků, soukeníků, knihtiskařů a obuvníků; švadlen; advokátů a notářů (pro schopnost debatování a přesvědčivé řeči); při migréně a bolestech jazyka; k nalezení utonulých; polních plodin, pomocnicí v nouzi je od 14. století. Atributy: Tradičně je Kateřina znázorňována jako žena s kolem s bodci nebo žena s mečem nebo jako žena diskutující s pohanskými filozofy

 

10.    Svatý Kryštof 24.7.

        Je to jeden z nejznámějších a nejoblíbenějších světců. Byl mučedníkem ve 3. století. Jako pomocník v nouzi je v Evropě uctíván už od 5. století a v zámoří od 16.století. O svatém Kryštofovi víme jen to, že zemřel jako mučedník v Malé Asii a že v Bithýnii, v dnešním severním Turecku, mu byl kolem roku 450 zasvěcen kostel. Podle legendy se narodil v kanaánské zemi a rodiče byli pohané. Byl mohutné postavy, jako obr. Rozhodl se sloužit tomu nejmocnějšímu panovníkovi. Světští vládcové jej však zklamali a on nabídl své služby i ďáblu, který se mu zjevil v podobě rytíře na černém oři. Když však se dal ďábelský pán na útěk, jakmile uviděl bílý kříž, Kryštof se rozhodl, že bude hledat Krista. V křesťanské víře ho vzdělával poustevník, a dal mu za úkol žít poblíž dravé řeky a přenášet lidi na druhou stranu. Jedné bouřlivé noci ho oslovil malý chlapec a usadil se na jeho ramenou. Během brodu přes řeku dítě stále více těžklo, takže obr sotva šel. Na druhém břehu ho Kryštof zmožen postavil na zem a uslyšel dětský hlas: "Nediv se, nesl jsi více než celý svět, nesl jsi toho, kdo svět stvořil! Jsem Kristus, král, jehož hledáš." Mohutnému obru dal potom jméno Christoforus, to znamená nosič Krista. Ježíš mu také přikázal, aby přebrodil řeku a zasadil tam svou hůl do země, že nazítří vykvete a budou na ní růst datle.
         Kryštof pak šířil víru v Lýkii, dnešním Turecku. Později se dostal do zajetí lykijského krále, který krutě pronásledoval všechny křesťany. Do žaláře mu dali dvě dívky, aby ho svedly a on aby zapomněl n Boha. Kryštof je však přiměl k pokání a víře v Ježíše a ony byly pak s ním popraveny. Mučení sv. Kryštofa však neprobíhalo hladce. Šípy se odrážely od jeho těla a jeden dokonce vyrazil oko samotnému panovníkovi. Aby zvládl obrovitého hromotluka, musel vládce povolat 400 vojáků. Pak klesl Kryštof k zemi a sťali mu hlavu. Bylo to kolem roku 250. Úcta k němu se šířila od 5. století. Lidé věřili, že když se ráno podívají na jeho obraz, budou chráněni celý den. Proto jeho obrazy a sochy byly umístěny v kostelech proti dveřím nebo u vchodu.
        Je patronem všeho, co má něco společného s dopravou; řidičů, automobilistů, vozků, vorařů, lodníků, převozníků, námořníků, poutníků; cestujících; atletů; horských cest; horníků, tesařů, kloboučníků, barvičů, knihvazačů, hledačů pokladů, obchodníků s ovocem, zahradníků, pevností, dětí, proti náhlé smrti, proti moru, proti nákazám, proti nebezpečí z ohně nebo z vody, proti suchu, proti nečasu, proti kroupám, proti chorobám očí, proti bolesti zubů, proti ranám. Atributy:  Sv. Kryštof je zobrazován jako obr nesoucí na ramenou malé dítě, Ježíška, s rukou opírající se o mohutnou hůl. Poznámka : Socha sv. Kryštofa s malým Ježíškem, od Emanuela Maxe z r. 1854, je na pražském Karlově mostě.

 Zde ve Křtinách vévodí celému obrazu, jak si to zřejmě přál ten, kdo ho zadával, zábrdovický opat Kryštof Matuška.

11.    Svatý Kyriak (Cyriak) 8.8.

        Za papeže Marcellina nebo Marcella I., byl za vlády císaře Diokleciána podle legendy jáhen Cyriacus, vysvěcený kolem r. 300 v Římě, odsouzen k nuceným pracím, nošení hlíny, při budování termálních lázní. Podle jiné legendy jáhen Cyriak byl jakýmsi bohatým mužem poslán k odsouzencům na nucených pracích stavějícím v Římě Diokleciánovy lázně. Měl jim pomáhat a zmírňovat jejich krutý úděl, neboť mnozí křesťané tam byli mučeni a zabíjeni, a až teprve po upozornění dozorci na Cyriakovo počínání, ho nechal císař uvěznit.
        Legenda dále hovoří, že ve vězení potkal Cyriak několik slepců, Cyriak vzýval Kristovo jméno a uzdravil je. Když se to dověděl císař, dal jej přivést, aby uzdravil jeho dceru posedlou zlým duchem. V jiném podání zlý duch v Artemii, posedlé dceři Diokleciánově, sám vřeštěl, že ho pouze Cyriak může zahnat. Až potom byl tento přivolán a vyléčil a pokřtil Artemii. Démon opouštějící Artemii prorokoval, že Cyriacus brzy odejde do Babylónu - dnes Hana-al-Mahawil. Brzy poté byl Cyriacus skutečně od Perského krále pozván, aby i jeho posedlou dceru Jobii uzdravil. Cyriacus ji léčil a pokřtil spolu s jejími rodiči a množstvím jiných lidi. Když se Cyriak vrátil zpět do Říma, Diokletian mu věnoval dům, ale po jeho odstoupení v roce 305 ho dal nový císař Maximian znovu zajmout a mučit. Na příkaz soudce mu polili hlavu vařící smolou. Jemu to však neuškodilo. Dal ho tedy různě mučit a nakonec setnout hlavu. Místodržící, který si vzal Cyriacův dům do vlastnictví, si dal zřídit lázně na stejném místě, na kterém Cyriacus křtil. Když k němu přišlo jeho 19 přátel, šli se tam všichni vykoupat. Na následné slavnostní hostině, pak všichni společně náhle zemřeli. Lázně byly zavřeny a pohané se začali křesťanů bát a držet je v úctě.
        Cyriacus byl zabit pravděpodobně 16. března a byl pohřben na via Ostiensis, (ulice z Říma do Ostie). Již v roce 354 byl v římském seznamu mučedníků u jeho jména datum 8. srpen, což je den, kdy byly jeho ostatky přeneseny na via Salaria do nového hrobu. Cyriakuv hrob je na rozdíl od řady hrobů jiných svatých pomocníků svědecky doložen a Cyriak je jako svatý i historicky prokázán. Jeho relikvie se nalézají v Anconě, Neunhausenu u Wormsu, Bamberg a Aldorfu v Alsasku. Ve Falci je ještě dnes v kapli u Lindenbergu svatý Cyriak uctíván jako patron vinařů neboť má chránit především před mrazem a špatným počasí. V neděli nejbližší 8. srpnu jsou mu zde obětovány první hrozny.
        Jeho jméno je latinskou variantou řeckého KYRIAKOS, což znamená "pánu náležející" nebo "muž toho vládce". Jméno Cyriacus bylo oblíbeným křestním jménem řecky mluvících Římanů (protože obsahuje přiznání k Ježíši Kristu) a je dnes ještě jako křestní jméno u Řeků obvyklé. Je patronem : Svatý Cyriak je patronem nuceně nasazených a osob vykonávajících těžké tělesné práce, proti pokušení a zlý duchům, při posedlosti a útrapách v hodině smrti, , pomocník v nouzi. Atributy: Bývá zobrazován jako mladý jáhen s knihou exorcismu, se spoutaným démonem; někdy leží shrbený ďábel nebo drak pod světcovýma nohama, jindy ho vede světec na provaze. Většinou mívá v ruce palmu na znamení vítězství při mučení. Někdy bývá u jeho nohou holčička; zřejmě dcera císaře Diokleciána, kterou uzdravil z posedlosti.

12.    Svatá Markéta, mučednice z Antiochie 13.7.

         Markéta se narodila ve druhé polovině 3. století v syrské Antiochii, popravena byla r. 305. Patří k postavám, jejichž osudy není možné podle přísných historických kriterií zcela doložit. Je však už téměř dva tisíce let uctívána a žádána o přímluvu od všech generací křesťanů. Zásadní prvky jejího života - láska k zasvěcenému panenství a utrpení pro víru - jsou navíc pro křesťany  antické doby zcela charakteristické. Není tedy, nebereme-li ohled na podrobnosti příběhu, postavou historicky nepravděpodobnou. Svatá Markéta bývá zobrazována jako dívka s křížem v ruce nebo s drakem u nohou. Legenda totiž vypráví, že v době těžké krize po jejím prvním mučení se jí ukázal ve vězení ďábel v podobě nestvůry a chtěl jí nahnat strach. Markéta ho však zahnala znamením kříže.

Legenda o svaté Markétě

Onoho jarního rána voněly v Antiochii velké růžové květy. Těžká vůně se přesouvala do pokoje ne už zcela mladé ženy. Eutychie přiváděla na svět dítě.
         Nebylo to dítě první a Eutychie cítila, že jí už život většinu sil odvál. Snad ještě stačí malou Markétu odkojit a vyslat do světa. I když je to jen dívka. Ne muž.
         Edesios stál v chrámě a vzpomněl si v modlitbě i na maličkou. Ačkoli si příliš svých děvčátek nevážil, přece jen v Markétě rozpoznával hlas krve. Toto dítě mu bylo dáno. Bohům patří vděčnost.
         Brzy po narození nosila matka malou Markétu po přilehlých úbočích u města a ukazovala jí svět. Měl v sobě cosi podmanivého, ať už byl pustý nebo barevný a překypující životem. Chtěla dítěti ještě představit místa, která v okolí Antiochie milovala.
Otec sloužil v chrámě nebi. Pokračoval v tradici zdejšího místa i mocné římské říše.
         Časem matka zemřela a Edesios svěřil dítě na výchovu jiné ženě. Ta žena byla křesťanka.
Pohanský otec o tom ovšem neměl ani tušení. Ztrátou matky se tak Markétě otevřela cesta k víře.
         Žila mezi zvířaty, květinami a horkou přírodou. A tyto věci před ní vyrůstaly v nové podobě: znala jejich Tvůrce. Samota v ní léčila rány lidské povrchnosti a lásky chůvy i její rodiny měla přitom dost.
         Markéta stála na svahu malého kopce, hleděla do křivolakých srázů a pronášela modlitbu: “Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa! Svatý, svatý, svatý! Ó, životodárná Trojice!”
Těšila se ze svého života a jako lehký stín jí padalo na duši vědomí, že její otec je pohanský kněz.
         “Proč můj otec nevěří v našeho Pána Ježíše Krista?” zeptala se Markéta své chůvy, “proč přichází o tak velikou věc?” Chůva se zamyslela a řekla jí: “Tvůj otec nevěří, protože mu dosud nikdo Ježíše správně nepředstavil. Ale i on se možná jednou stane křesťanem. Moc Ducha svatého nezná překážky!”
         V Markétě se probouzela dospělá žena. Ona o tom nevěděla, ale druzí jí to říkali. Všímala si lidí kolem sebe, všímala si mužů, ale rostla v ní ještě jiná touha. Ani o ní ještě příliš nevěděla. Jen považovala za běžné, že někteří lidé se nežení a nevdávají. Pán to tak řekl.
         Mluvila o tom s chůvou a ta jí ještě víc pomohla zapálit plamen této nádherné lásky. Být pannou pro Krista! Hlasy přírody ji od toho někdy zrazovaly, ale jen do chvíle, než jim odpověděla Ježíšovými slovy. “Někteří se  nežení pro nebeské království.” Pak i vyprahlá země žasla nad možnostmi, jaké Bůh připravil svému stvoření. Celý svět má být proměněn!
         Před svým odchodem z venkova seděla Markéta naposled před ohněm se svou chůvou a loučila se. “Pán si tě povede, dívko!” “Snad na mě nedopustí příliš těžké zkoušky,” uvažovala Markéta. “Zkoušky jsou pro nás vyznamenáním,” odpověděla chůva.
Edesios stál na prahu svého domu a vyhlížel Markétu. Občas ji vidíval, ale nyní doufal, že ji více pozná. Připomínala mu jeho dřívější ženu. Byla krásná.
         Pozdravili se. “Bůh tě ochraňuj, otče!” vstoupila do rozhovoru rázně Markéta. “Bůh? Jaký bůh?” zeptal se kněz s mírným podezřením. “Pán. Hospodin. Otec Ježíše Krista,” pokračovala dívka v přiznání, kterým se vchází do pout pronásledování. Pohanský kněz si nechtěl kazit toto první setkání, ale cítil, že idyla je pryč. “Běž do domu, nevděčná děvko!” křikl na dceru a šel přemýšlet, co s ní.
         Na Markétu dopadla zkouška velmi rychle. V našem světě od sebe dělí čas radosti a čas smutku jen velmi úzké zdi. Její srdce vysílalo k Bohu prosby o posilu. Očekávala, co přijde, ale na očekávání nebylo mnoho času. Svého otce znala, vážila si ho a nyní se musela postavit proti němu. Bylo jí nesmírně smutno.
         Jednala s ním však jako tichý beránek. Sliboval jí hory doly, napomínal, vyhrožoval. A ona tiše odpovídala. Síla Kristova evangelia ji proměňovala v pokorný, ale nesmírně pevný meč. Všechny útoky v pokoji odrazila.
         “Přestáváš být mou dcerou,” vykřikl na závěr rozhovoru Edesios a uhodil ji. Cítil ve svém srdci zradu. Jeho dcera se stala bezbožnou, stala se jednou ze zločinců. Jeho dcera, dcera kněze!
         Oblékli ji nyní do starých šatů a byla poslána pást ovce. Dcera z dobré rodiny konala práci otroků. Edesios snad ještě doufal, že dceru zlomí. Ale ta, která milovala Služebníka Božího, nebála se sama stát služebnicí.
         Nad pasoucími se beránky přemýšlela o lidech a jejich Dobrém pastýři. Po obloze plula oblaka a utěšovala ji. Do bolesti, kterou měla v srdci, pronikaly záblesky Boží útěchy. “Blahoslavení, kdo trpí pro spravedlnost,” tato Ježíšova věta jí dodávala sílu ke každému kroku. I zvířata jí pomáhala nacházet naději. I když tato němá stvoření nehovořila, žila prostě svůj život a Markéta cítila, že i ona musí žít svůj. Takový, jaký jí Bůh určil. Bylo v něm hodně bolesti, ale z hloubky své víry dívka cítila mohutné záchvěvy rodící se naděje. Co přinese nejbližší čas?
         Stádo se přelévalo pomalými pohyby z jednoho pahorku na druhý, jako vzdálené moře. Slunce se začalo skrývat a Markéta chválila Boha. “Nejvyšší a krásný Pane, Stvořiteli světa, Dárce života. Buď pozdraven! Radujeme se z Tvé přítomnosti, Svatý, a prosíme Tě o ochranu.” Stádo šlapalo vzhůru po kamenitých pastvinách a Markéta nacházela pokoj ve svém Pánu. Únava doprovázela její modlitbu jako konejšivý hlas.
         Ďábel, zaslepený nenávistí ke Kristovu kříži, se však s Markétiným vyhnanstvím nespokojil. Na Kristovy věrné se snaží útočit stále novým pronásledováním. Netuší, že si tak sám chystá tím větší porážku.
         Napomohl tedy setkání Markéty s pisidským vládcem Olybriem. Vládce chtěl uvést do dalšího hříchu a Markétu zbavit tváří v tvář pozemské moci odvahy.
         Jednoho slunného dne uviděl Olybrios na projížďce pasačku dobytka, jak shání zvířata z kopce do údolí. Chuť k rozhovoru i vladařská ješitnost ho přivedly až k dívce a jakoby nenuceně se s ní dal do řeči.
         “Vidím, že dobře vládneš své práci, pasačko,” zavolal na ni.
         Markéta se uctivě uklonila, ale mluvila bez ostychu: “Dělám co můžu, podle svého svědomí.”
         “Jsi pilná a bystrá, odkud jsi, děvče?”
         “Dal-li mi Pán bystrost a sílu k práci, díky mu za to! Jsem z města, načas zde pomáhám.”
         “Nebojíš se tu?”
         “Nejsem sama, Bůh je tu se mnou a On mě chrání.”
         Cosi moudrého mluvilo z té dívky a zároveň to nebylo jako z knih. A její krása krásu slov jen vyzdvihovala. Něco se v Olybriovi pohnulo, něco, co dříme v každém člověku a co miluje prostotu a ryzost. Olybrios byl dost starý, aby to dovedl ocenit a dost mladý, aby se pro to nadchl.
         “Přijď ke mně do paláce, dívko, jsem vladař Olybrios, snad mě znáš.”
A na Markétu padla malá úzkost.
         Vždycky nás zarazí, když musíme v životě poprvé prokázat, že jsme věrní svému svědomí i tváří v tvář moci. Vždycky nás zarazí, když za první úspěšnou zkouškou náhle následuje další, ještě těžší. Chceme jít životem klidně, s vyrovnaným dechem, a když nás nebezpečí nutí dýchat prudce, sevře nás strach, že jednou tak vydechneme naposledy.
         Dívka se dívala na prsty svých nohou, jak procházejí travou. Příroda kolem ní náhle dostala melancholickou příchuť, nehovořila už k ní o svém Pánu, ale bolestech, které snášejí její děti. Nebo jde o totéž? Vždyť i její Pán se stal jejím dítětem.
         K Olybriovi se vypravila se strachem. Ten muž měl o ni zájem. Mohl jí ublížit. Nemyslel to zle, ale ona patřila jinému. Svému Pastýři - Ježíšovi.
         Modlila se k Pánu, aby ji posílil jako svaté mučedníky. Prosila o oheň, který je silnější než oheň bolesti, o oheň útěchy Ducha Svatého. Cítila, že jde ještě o něco víc než o panenství, že půjde o celou víru. Předvídala zápas a cítila se slabá. “Chci se chlubit svou slabostí,” říkal svatý Pavel a Markéta se vydala k Olybriovi vyzbrojena právě touto slabostí.
         Boží pokoj spočíval na Markétě, když stála před vladařem, a lidský pokoj na Olybriovi. Stálost obou se měla prověřit.
         “Odkud pocházíš a kdo jsi, dívko,” prohodil k ní vládce mile.
         Jak ráda by nyní zapřela svůj původ! Viděla, že prozradí-li, proč se ocitla na pastvinách, půjde na mučidla. Kdo z nás spěchá tváří v tvář smrti?
         “Jsem Markéta, dcera kněze…”
         “Co děláš tedy u stáda, proč paseš dobytek jako pasačka?”
Nyní to přijde, další přiznání…
         “Kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým otcem v nebi.” Ježíšova slova.
         A Markéta se znovu cítila silná. Onen oheň. Ten, o který prosila, nezachytitelný. Svobodný. Vane, jak chce. Markéta promluvila. “Ta slova Ti nezjevilo tělo…” Ne, sama by neměla odvahu.
         “Jsem křesťankou, a proto mě otec vyhnal.”
         Nebohý Olybrios tu stál zaskočený a ve zmatku. Obdiv k Markétě se mísil s povinným odporem. Křesťansví bylo nečisté, špatné, zločinné. Zkusí to po dobrém. Vždyť je to ještě dítě.
         “Markétko, kdo Ti namluvil nečisté příběhy o Kristu, kdo tě svedl na pochybnou cestu? Bohové ti určili šťastný osud, dali ti krásu a chystají ti bohatství. Neodmítej to, co je ti na dosah ruky, vztáhni ji a utrhni si bohatě z plodů tohoto světa, který ti leží u nohou. Hle, i já,” a proti své vůli drobně škobrtl v řeči, “pisidský vladař, toužím po tvé přízni. Rád půjdu životem s tebou, abychom nesli své štěstí společně. Vezmu si tě za ženu, Markéto!”
         Markéta nyní mluvila rychleji, než by sama čekala. Jakoby v ní byla ještě jiná, skrytá odvaha, než ta, o které sama věděla.
         “Kristu se klaním od svého dětství. Není nic krásnějšího nad mého Pána a není nic většího nad jeho lásku. Miluje nás a pro nás trpěl. Jak bych jej mohla zapřít?! A jemu patří celý můj život, on je můj Pán, ale i manžel. Je mocnější než vy, pane, vládne větší říši, celé nebe je jeho, a to mi slíbil.”
         Olybrios se nasupil a přešla ho laskavost. Lásce zde na zemi kráčí ve stopách nenávist. Pozemská láska není božská a bez pomoci shůry člověka nezachrání.
         “V tvém těle je také krev, Markéto, a ta může dávat život, nebo z tvého těla prchne a přinese ti bolest. Mučidla jsou připravena. Tvé křesťanství je zločin!”
         “Můj Pán trpěl pro mne a já mu ráda něco z jeho lásky splatím.”
         Markéta viděla, že boj začal. Nyní bylo třeba nepodlehnout panice. Sledovat své reakce, své city a s pomocí Boží je nechat nabírat pokoj z daru mírnosti. Také ďábel a Bůh se svými anděly byli připraveni. Oba se svým plánem, jen jeden z nich však s láskou.
         Když člověk poprvé uvidí mučidla, příliš jim nevěří. Jak může něco stvořeného ubližovat? Hřích je něco nepřirozeného - věci určené ke službě jsou znásilňovány k nepravému úkolu. Člověk se ptá, zda skutečně biče dopadnou, jestli ostré hřebeny budou skutečně strhávat z těla kůži? Snad by každý rád věřil, že k ničemu nedojde. Vždyť dosud nic takového nebylo v životě potřeba! Chce se provést něco hysterického, nějak uniknout ze spárů hrůzy, které člověk nejistě cítí. Ale ten, kdo je spojený s Pánem, ví, že únik spočívá ve vytrvalosti.
         Markétu dovlekli mezi poskoky, kteří ji přivázali a biče začaly dopadat. Nebylo to málo, nebylo to “na zkoušku”, poskoci dovedli přitlačit. Markétino tělo se napínalo a hledalo jakoby úkryt před deštěm ran. Vydalo ze sebe krev a pokrylo rudou barvou celé své okolí. Barva mučedníků – jak je krásná, ale jak těžce se k ní člověk dostává.
         Kolotoč neštěstí se točil dál a Markéta byla nucena snášet drásání železnými hřebeny. Jako když se oře půda a chystá se pro novou setbu. Byla to děsivá podívaná. Okolostojící lidé Markétu zapřísahali, aby dala na vladařova slova. Chtěli, aby měla soucit sama se sebou. A ona jej měla: “Kdybyste znali Krista, nesváděli byste mě, abych jej opustila. Sami byste se pro jeho jméno vydali na mučidla.” Olybrios se rozlítil a dal ji ještě natáhnout na skřipec. Byl nyní v zajetí hříchu a sám sobě si dokazoval, že je vlastně v právu. Tuto dívku chtěl ráno obdarovat a nyní jen stupňoval její bolest. Jak nesmyslné jsou lidské vztahy bez Boží milosti!
         Smrt se zdála být pro Markétu nadosah. Možná mohla říct ještě něco víc, napadlo ji uprostřed muk. Vzpomínala na slavné mučedníky, o nichž jí vyprávěla v dětství chůva. Bylo dobře, že do ní už tehdy Bůh zasel semínko odvahy pro Krista. Ale všechny úvahy byly nyní jen rychlé a krátké. Bolest byla nesnesitelná a střídala se s mdlobami. Slzy jí tekly proudem a mísily se s potoky krve. Je vůbec možné takové utrpení? Mladou dívku, či spíše její trosky sňali ze skřipce a s odporem ji hodili do žalářní kobky. Její kdysi nádherné tělo svalili na studenou zem. Už nikdy neměla být krásná, ani kdyby se uzdravila. Markéta začala rozmlouvat s milostí, s přítomností Boží, která proniká žaláře vězněných pro spravedlnost.
         Olybriovi bylo po tom, co způsobil, trochu nevolno, ale už se ze svého smutku vzpamatoval. Střídavě se mu ukazovaly před očima výjevy z mučení. Byl na krev zvyklý, ale zde ho zarážely některé Markétiny řeči a její nezlomná vytrvalost. Věděl, že křesťané jsou fanatici, že je od jejich nebezpečných názorů často nic neodradí, ale toto byla dívka. Navíc jí nenabízel zrovna málo. Dívka z kněžské rodiny - jak je možné, že se tak zkazila? Vladař si znovu představil, co Markétě nabídl - společný život, manželství, bohatství - a bylo mu líto sama sebe. O jak mnoho přišel. Více mu bylo líto sebe sama než Markéty.
         Dívku zatím, když prosila ve vězení Pána o posilu, zalila veliká záře. Její rány se překvapivě zacelily a ona ve vytržení chválila Pána. Boží požehnání přichází někdy náhle a nečekaně a často je předchází velké utrpení a úzkost. A nebyla to jen nějaká záře, která ji obklopila. Bylo to setkání, pohled do tváře. Markéta potkala svého snoubence. Tvář zmučeného Ježíše jí vrátila krásu. Uzdravil ji její milý.
         Ježíš se zdá být ztracen v přívalech dějin a na jeho vyznavače často dopadá nejistota. A přece je přítomný mezi svými věrnými. Stírá slzy z očí a všechny uzdravuje.
         Markéta se modlila: “Velebí má duše Pána a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli.” Viděla před sebou v duchu své přátele, chůvu, děti z venkova, svou matku, ale i otce a prosila za ně. Cítila, že její utrpení ji spojuje se všemi lidmi. Že může prokázat službu. Osamělá je spojená se všemi.
         Uzdravená a Kristovým pokojem zářící Markéta byla pro celý vládcův dvůr obrovským překvapením. Nepříjemným, bohužel. Jak říká Kristus: I kdyby viděli, že mrtvý vstal z hrobu, neuvěří. Olybrios rychle hledal únik z nebezpečí. Úlisně Markétu vybídl: “Bohové tě uzdravili, měla bys jim tedy prokázat vděčnost a obětovat!” Markéta se podivila nad tím, jak jsou lidé zaslepení a odpověděla: “Žádný smrtelný člověk ani mrtvé modly mi nemohli vrátit zdraví.” A do hněvu a rozčarování Olybriova pronesla prostě a přitom slavnostně: “To mě zachránil Syn Boží!” Ve vzduchu se na chvíli zachvělo něco z Boží slávy, ze síly Božího slova. Markéta byla živým důkazem Kristovy moci. A vladař už jen zuřil.
         “Nebudeš-li obětovat, vydám Tě ohni.” Markétou prošel strach, ale co zmohly nyní obavy proti té, kterou uzdravil Kristus? Člověk se bojí, stále znovu, i kdyby zažil největší zázraky. Ale nezapomene-li, co pro něj Kristus vykonal, má po ruce vždy oporu. “Nemám strach, Olybrie,” a skutečně ji obavy opouštěly, “a nebojím se ani ohně. Ani oheň, ani meč, ani smrt mě nemohou odloučit od Ježíše Krista.” Vyznání, které kdysi podobně pronesl svatý Pavel, stalo se pro Markétu proroctvím.
         Její tělo se napínalo na skřipci a svíralo před ohněm z loučí. Jako když se peče chléb. Kolikrát se už stalo, že lidé měli dojem, jakoby z pálených těl mučedníků vycházela příjemná vůně. Jak musí v těchto chvílích trpět samotný ďábel, když vidí, že jeho práce vychází nadarmo. Markéta ovšem trpěla. Skutečně. Křesťanství nezbavuje kříže. Byla trápena a byla očišťována. Pro nebeské království.
         Svázanou ji nyní hodili do řeky a chtěli na ni zapomenout. Ať zahyne jako pes. Ať se utopí. Ať po ní nezbude žádná památka. Ať je navěky prokleta. Ať se bohové zaradují.
         A Markéta vyšla z vody. Jakoby se Bůh nemohl nasytit zázraků. Pouta rozvázaná, pozoruhodný výraz ve tváři. Mnozí tvrdili, že se v té chvíli zatřásla země. Rozvázala se nejen Markétina pouta, ale i pouta hříchu a nevěry, která svazují lidská srdce. “Nenechte se oklamat. Kristus je Pán.” Lidé kolem ní se zachvěli a začali věřit. Mnozí z nich nahlas vyznávali víru. Někteří začali zpívat. V písních se ozývalo Kristovo jméno.
         Celé divadlo mučení se nyní stalo trapným. Vladař chtěl představení rychle ukončit a sťal Markétu mečem. Měl strach, že Markéta způsobí velké obrácení lidí k víře v Krista. Snad měl strach, že by sám musel uvěřit.
         Markéta zaslechla hlas, který ji nazýval nevěstou. Na další události se už dívala z jiného pohledu. Dívá se dnes i na nás.  (Autor: Leo Zerhau, Krása a statečnost - legenda o svaté Markétě.)

          Podle jiné legendy udal svou dceru Olybriovi přímo její otec, podle další to byl mladík, který se zamiloval do pasačky ovcí, ale byl odmítnut, i v těchto případech nejdříve Olybrios nabídl Markétě manželství pokud zapomene na svou víru, avšak její popravu nakonec sám neučinil, „pouze“ vydal příkaz k popravě a jejímu provedení na veřejném prostranství. Markéta, podobně jako svatý Jiří, patří mezi světce s přívlastkem drakobijce. Ve vězení se jí zjevil ďábel v dračí podobě a nabídl jí pomoc, Markéta poznala jeho původ a záměr a odmítla ho. Drak ve zlosti dívku spolkl, ale její vlasy ho v krku nesnesitelně škrábaly a proto ji za chvíli vyplivl. Na znamení kříže, které před ním Markéta učinila, se drak propadl.

         Markéta se stala patronkou žen při porodu, neboť těsně před svou smrtí slíbila těhotným ženám, že zajistí, aby jejich děti přišly na svět v pořádku, pokud se k ní budou modlit. Dále budou všechna přání splněna tomu, kdo postaví na její počest kostel nebo bude zapalovat svíce. To ji zařadilo mezi 14 svatých pomocníků. Dále je patronkou dívek a panen, kojných a manželek, rolníků a pastýřů, je uctívána jako patronka polních i jiných plodin, při nemocech obličeje a při neplodnosti. Bývá zobrazena se zabitým drakem, což má symbolizovat vítězství dobra nad zlem. Podle občanského kalendáře slavíme svátek sv. Markéty 13. července, v některých pramenech je ale její svátek stanoven na červenec dvacátý. Na svatou Markétu začínaly žně a platilo se selské nájemné.

         V okolí Městce Králové chodívaly děti po příbuzných a známých a zpívaly:
Svatá Markéto,
dej nám dobrý léto,
na pšeničku, na žitíčko
a na všechno obilíčko,
co nám Pán Bůh nadělí.
Zatoč se v koši,
hoď nám po groši,
na cejnovou mísku
hoď nám po penízku.
Jestli nám nic nedáte,
na svých hrncích shledáte,
budou Vám lítat z police,
jako mlynářova slepice.

        Každá hospodyně měla v období kolem žní hrnců nedostatek, takže raději dala koledníkům nějaký penízek, než aby riskovala rozbití hrnců.  Pranostika : Svatá Markyta hodila srp do žita. Na Markétu-li prší, ořechy se stromu srší.

13.    Svatý Pantaleon 27.7.

         Legendy, které nám životy svatých přibližují jsou značně nesourodé, ba dalo by se říci až zmatené, vždyť nemáme dokonalé informace ani například o svatém Janu Nepomuckém, který žil v Čechách "pouze" před zhruba 650 - 610 lety, co teprve legendy o svatém, který se narodil ve druhé polovině století třetího v dnešním Turecku. To vše je komplikováno ještě skutečností, že některé legendy jsem získal pouze v cizím jazyce a znalost cizích jazyků nepatří mezi mé domény. O mučednictví i životě svatého Pantaleona si nyní můžete přečíst několik možných verzí.

         Rodiči svatého Pantaleona byl pohanský otec a přísně křesťansky věřící matka. Pantaleon už jako mladík měl velký zájem o všechno, co souviselo s lékařstvím. Vzdělával se ve farmakologii a měl brzy mimořádné léčitelské schopnosti. Jeho otec se obrátil, když jeho syn podle legendy uzdravil slepce vzýváním Ježíše Krista. Jiná legenda však praví, že se naopak sám víře odcizil v průběhu svých lékařských studii. V každém případě si ho pro ony léčitelské schopnosti vybral císař Maximianus za svého osobního lékaře a v této službě ho zpět ke křesťanství přivedl kněz Hermolaus.

         O Pantaleonově prozrazení a smrti hovoří nejméně dvě legendy. Ta nejstručnější praví, že si Pantaleon rozuměl s císařovou manželkou, již se snažil obrátit na křesťanskou víru, avšak jejich rozmluvy byly vyslechnuty a odhaleny císaři. Maximianus pak údajně odstoupil a odešel se svou ženou do vyhnanství. Jeho nástupce dal Pantaleona uvrhnout do žaláře a bičováním, pálením, hladem a jinými způsoby přesvědčoval k odstoupení od křesťanské víry. Když odmítl, přivázali ho k olivovníku, přibili mu ruce ke hlavě hřebíky a hlavu mu usekli. Z jeho rány netekla žádná krev, ale mléko.  Jiné legendy však jeho mučednictví popisují jinak.

         Po smrti otce se stal Pantaleon držitelem velkého jmění. Závistiví kolegové ho udali k císaři během Diokleciánova pronásledování křesťanů. Císař, který si přál Pantaleona zachránit, ho přesvědčoval k odpadlictví. Pantaleon však otevřeně svou víru přiznal a jako důkaz, že Kristus je jediný pravý Bůh, zázračně vyléčil ochrnutého. Přesto byl odsouzen k smrti, císař považoval zázrak za předvedení triku.  Ti, kdo chtěli Pantaleona popravit, to však rozhodně neměli lehké, protože to zkoušeli šesti způsoby a žádný nebyl účinný. Legenda hovoří o těchto popravčích metodách. Pálení ohněm, vhození do roztaveného olova, udušení, předhození dravým šelmám, lámání v kole a probodení mečem. Teprve, když on sám dovolí, aby mu usekli hlavu, poprava se podaří. Z jeho těla však po smrti nevytéká krev ale mléko a olivovník na místě jeho smrti ihned rozkvete.

         Existuje i jiné podání jeho smrti. Podle této legendy byl Pantaleon nejdříve mučen hořícími pochodněmi, avšak objevil se Kristus v podobě kněze Hermolause a Pantaleonovo tělo se uzdravilo a zesílilo. Potom vhodili Pantaleona do roztaveného olova, ale Kristus, opět jako Hermolaus, sestoupil do nádrže s ním, oheň uhasl a olovo vychladlo. Potom vhodili Pantaleona do moře, ale kámen, který k němu přivázali, plaval. Vhodili ho k dravým šelmám, ale ty stály u něho a vrtěly ohony a nedaly se odehnat dokud jim on sám nepožehnal. Chtěli ho přivázat ke kolu, ale provazy praskly a kolo se rozbilo. Když mu zkusili useknout hlavu, meč se ohnul a popravčí přestoupil. Tehdy Pantaleon úpěnlivě prosil nebe, aby jim bylo odpuštěno, z toho důvodu on také získal jméno Pantelemon tj. "ke všem soucitný" nebo také "ten, který se slitoval nad všemi". I v tomto případě zemřel Pantaleon až potom, co svým katům svou popravu dovolil vykonat, teprve potom mu hlavu usekli.

         Pantaleon byl uctíván ihned od své smrti. Jeho ostatky si přivlastňuje celá řada míst na celém světě. Jeho hlava je od roku 800 v Lyonu. Od roku 972 jsou ostatky i v Kolíně (nad Rýnem), kde biskup svatý Bruno nechal postavil kostel sv. Pantaleona. Velmi významnými relikviemi jsou skleněné ampule s krví - mlékem, která vytekla z popraveného Pantaleona. Ty se nacházejí v Benátkách, Římě, Paříži, Neapoli, Bari a v Madridu. V Madridu tuto vzácnou relikvii uchovávají v hlavním oltáři Královského Kláštera Vtělení v sousedství la Plaza de Oriente již od založení kláštera v roce 1616. Krev, která je celoročně v pevném stavu, každoročně změní skupenství v předvečer výročí umučení sv. Pantaleona, to znamená 26. července. (podle jiných zdrojů dochází k tomuto jevu až o den později, čili v den výročí umučení a svátek sv. Pantaleona 27. července) V tento večer krev zkapalní a uvnitř se vytvářejí bublinky. Tento div se opakuje každoročně. Pokud však krev zůstane v tuhém stavu, znamená to buď předzvěst nebo průběh nějaké krize, velké lidské tragedie, jak se to stalo v období obou světových válek ve 20. století.

         Stal se patronem lékařů, porodních asistentek a kojných, je vzýván proti bolestem hlavy a úbytím, proti nemocem dobytka, proti lučním kobylkám, při opuštěnosti a jako pomocník v nouzi. Atributy:  krabička s léky nebo mastí, hřeby, léčivé byliny, bývá zobrazován s rukama přibitýma k hlavě nebo k olivě s rukama nad hlavou.

 14.    Svatý Vít 15.6.

         Svatý Vít patří u nás ke světcům nejznámějším. Nemám však příliš na mysli znalosti o jeho původu, životě a mučednické smrti. Jméno svatého Víta znají jak věřící, tak i drtivá většina nevěřících Čechů a Moravanů především díky katedrále na Pražském hradě, která je mu zasvěcena a byla postavena k uchování relikvie Vítovy paže.

        A právě pro jméno svého zasvěcení je známa i v zahraničí, což mám doloženo, protože i když si na jména nepamatuji, vzpomínám si velice dobře na jedno starší rozhlasové vyprávění tehdy známé kulturní osobnosti o první návštěvě jiné kulturní osobnosti ze zahraničí v Praze. Host na otázku: „Co ví o Praze?“odpověděl, „Prý je tu veliký kostel a veliké náměstí." Při srovnání se svatým Erasmem zjistíme, že je sv. Vít je osobnost zcela odlišná, ač i on náleží ke 14 sv. pomocníkům (od 14. století), a zemřel na začátku 4. století. Na rozdíl od biskupa Erasma se Vít z rukou trýznitelů nedostal a zemřel mučednickou smrtí a to již ve svých sedmi letech, tedy jako dítě mučedník. Jeho svátek slavíme 15. června.

         Narodil se kolem roku 297 na Sicílii a byl vychovatelem a kojnou Krescensií veden ke křesťanské víře. Jeho otec Ilarius od Víta žádal odpřísáhnutí zapření víry v Boha. Sám pohan chtěl syna přimět k uctívání helénských božstev přemlouváním i bitím. Nakonec ho prý otec zavřel do místnosti, dokud jej víra v Ježíšovo učení neopustí. Náhle ucítil příjemnou vůni, která vycházela z Vítova pokoje. Odemkl dveře a spatřil sedm andělů stát okolo jeho syna. Polekal se a vykřikl: Bohové přišli do mého domu! Záhy nato oslepl. Slíbil nejvyššímu bohu Jovišovi býka se zlatými rohy, pokud ho uzdraví. Ale zázrak se nekonal. Požádal tedy syna, aby mu pomohl. Vít se vroucně modlil k Bohu a otci se vrátil zrak. Přesto prý syna jako tajného křesťana udal. Vít uprchl s oběma dospělými do Lucany v Dolní Itálii. Když byli odhaleni jako křesťané, byli zatčeni a v Římě předvedeni před císaře Diokleciána, toho známe z vyprávění o sv. Jiří i sv. Erasmovi. Tam podle legendy vyléčil Vít císařova syna z padoucnice, ale přesto byl i se svými dospělými průvodci vhozen do vroucího oleje. To jim však neuškodilo a neusmrtil je ani lev, kterému byli předhozeni k sežrání, nýbrž si lehl k nim a lízal jim nohy. Nakonec byli nataženi na skřipec a popraveni mečem. To se odehrálo roku 304. Jiné podání praví, že sv. Vít a jeho průvodci byli popraveni na Sicílii. A ještě jiné pak, že skonal teprve když ho zavěsili na strom a probodli trojzubcem.

         Skutečnost, že Vít zemřel již jako dítě způsobila, že jeho kult sílil mnohem silněji než u jiných mučeníků a proto patří mezi nejuctívanější svaté, asi 150 míst tvrdí, že mají Vítovy ostatky a jsou na to patřičně hrdá, mnohonásobně více je však kostelů v mnoha zemích nesoucích jeho jméno. Pod jeho rozsáhlý patronát spadají územní celky i řada různých profesí, je vzýván k ochraně před nemocemi i před živly. Sv. Vít je patron Dolnosaska, Saska, Pomořan, Rujany a Sicílie i Itálie; Čech a Prahy; Mönchengladbachu, Ellwagenu, Korveye, Höxteru a Křesmu. Je ochráncem saských císařů, mládeže, hostinských, lékárníků, vinařů, herců, komediantů, sládků, horníků, kovářů a kotlářů, ale také němých a hluchých. Je vzýván k ochraně cudnosti, domácích zvířat, psů a drůbeže, proti padoucnici, epilepsii, posedlosti, hysterii a křečím, proti ušním a očním chorobám, proti pomočování do postele, proti nemoci zvané tanec sv. Víta (chorea); proti napadení zvířaty, proti kousnutí psem, proti uštknutí hadem; proti blesku, nečasu a nebezpečí ohně; proti neplodnosti; pro dobrou setbu a dobrou sklizeň. Rozhodně zajímavou je skutečnost, že sv. Víta lze vzývat k ochraně proti zaspání.

         Vítova postava má bohatou ikonografii. Většinou je znázorněn jako chlapec ve vznešeném šatě, někdy s kloboukem. Jako známku svého patronátu nad saským císařským domem nese Vít někdy znaky panovníka. Většinou ale nese znaky svého mučednictví, případně je zobrazován se svou kojnou a učitelem. Mívá u sebe knihu, kohouta jako symbol bdělosti, lva, chléb, kotel (s vroucím olejem), orla, zajíce, případně model kostela. Svatý Vít má svou sochu rovněž v našem kostele sv. Martina (v Nejdku). Stojí na oltáři sv. Jana Nepomuckého ve dvojici se svatou Ludmilou, je znázorněn jako mladý muž s knihou, kohoutem a palmou mučednictví.
Použité prameny: internetové stránky Františkánského kláštera 14 svatých pomocníků v Kadani v Čechách, stránky městyse Pozořice

 

Sochy na bocích oltáře – vlevo sv. Šebestián, vpravo sv. Roch

Sv. Šebestián, patron sportovců, 20. ledna

         Narodil se v Miláně, stal se vojenským velitelem, a protože měl přístup do žalářů, utěšoval uvězněné křesťany a pomáhal jim. V 2. polovině 3. století zemřel v Římě jako mučedník. Byl připoután ke stromu a vydán na pospas šípům numidských lučištníků. Ti ho doslova „prošpikovali" hroty šípů a odešli v domnění, že to nemůže přežít. Šebestiána se ujala jedna křesťanská vdova, ošetřila mu rány a vyléčila ho. Potom se důstojník postavil k císaři a tváří v tvář mu vyčetl krutosti páchané na křesťanech. Císař ho za to nechal ubít k smrti. Byl pak pohřben v katakombách. Později byla na tom místě postavena bazilika sv. Šebestiána za hradbami. Svátek má 20. ledna. Jeho sochy a obrazy vidíme velmi často. Je na nich zachycen ke konci prvního mučení: mladý atletický muž jen s rouškou kolem beder s tělem probodaným šípy. Proto je patronem atletů a potažmo všech sportovců. Je zajímavé, že italští fotbalisté však uctívají jako svého patrona sv. Mauronta z Marseille, který má svátek 20. října.

  Sv. Roch

         Narodil se kolem roku 1295 v Montpellieru ve Francii v zámožné rodině. Po smrti svých rodičů rozdal všechen majetek a odešel na pouť do Říma. Cestou pomáhal lidem nakaženým morem a podle legend některé i zázračně uzdravil. Nakonec se morem nakazil sám. Proto se uchýlil do ústraní za město (Piacenza), aby zde v ústraní zemřel. Legenda nám vypráví o jakémsi psovi, který svatému Rochovi nosil jídlo. Světec se zázračně uzdravil a vrátil se do svého rodného města. Tam ho ovšem nikdo nepoznal. Svatý Roch byl uvržen do žaláře jako vyzvědač. V žaláři nakonec 16. srpna 1327 umírá. Za celých pět let neprozradil v žaláří svatý Roch nikomu svoji totožnost. Ta vyšla najevo až po jeho smrti. Podle některých legend však zemřel na následky moru.

         Již v 15.století se začal šířit světcův kult a to především v oblasti Benátek, kam byly později přeneseny i jeho ostatky. Svatý Roch je spolu se svatým Šebestiánem a svatou Rozálií uctíván především jako ochránce proti moru. Svatý Roch bývá zobrazován jako mladý muž v poutnickém oděvu s širokým kloboukem a poutnickou holí. Na stehně mívá praskající morové vředy. Doprovází ho pes, který nese v tlamě chléb.

 

Modlitba na závěr:

 

Bůh ukazuje svou slávu na svých svatých a velikost jejich života je jeho dar. Proto k němu s důvěrou volejme:

     BOŽE, DÁVEJ NÁM SVOU MILOST.

 

Bože, prameni svatosti, život tvých svatých nám ukazuje nepřeberné bohatství tvých darů;
— dávej nám na nich hlouběji poznávat tvou velikost.
Věčný Bože, ty nám ve své prozřetelnosti zjevuješ na svých svatých dokonalý obraz života ve spojení s Kristem;
— dej, ať se s jejich pomocí také my stáváme stále podobnějšími tvému Synu.
Bože, králi věčné slávy, ty v nás příkladem těch, kdo věrně následují Krista, vzbuzuješ touhu po nebeské vlasti;
— dej, ať se od nich naučíme jít cestou, která bezpečně vede k tobě.
Bože, ty nám dáváš při slavení památky tvého Syna možnost připojit se ke chvále, kterou ti vzdávají svatí;
— dej nám ducha pravé zbožnosti, abychom už zde na zemi měli účast na tom, co oni konají v nebi.

MOŽNO PŘIDAT VLASTNÍ ÚMYSLY .............

 

Otče náš, jenž jsi na nebesích, ...............

Všemohoucí, věčný Bože, tvoji svatí jsou pro nás příkladem a pomáhají nám na cestě k tobě; ve společenství s nimi tě prosíme: vyslyš nás a pro jejich zásluhy nám dávej všechno, co potřebujeme k jejich následování. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána.

Amen.

Komentáře:

přidej komentář

Čerti a další příšery v průvodu sv. Mikuláše jsou

zajímaví. (6)

 

odporní. (13)

 

nepostradatelní. (9)

 

nebezpeční. (9)

 

normální. (5)

 

zbyteční. (5)

 

celkem hlasovalo 47 lidí

předchozí ankety

Dnes je 15. prosince 2018

svátek má Radana / Radan

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT COKOLI Z TĚCHTO STRÁNEK 

K DOBRÉMU ÚČELU