Kněží rodáci z farnosti Bohdalov - salesián P. Josef Kašík

P. JOSEF KAŠÍK, salesián, narozen 22.4.1917 v Kyjově.

Vyučil se zahradníkem a po prázdninách v r. 1937 začal studovat v salesiánském ústavu ve Fryštáku. Na kněze byl vysvěcen biskupem Trochtou týden před internací řeholníků v roce 1950. Nedočkal se primice v rodišti.

Po propuštění z internace v roce 1955 odchází s některými spolubratry na stavbu vodní přehrady Křímov u Chomutova. Mělo to výhodu, že spolubratři mohli bydlet společně na ubytovně a žít salesiánským životem. Tam se o ně Bezpečnost nezajímala. Mladí spolubratři tam mohli také studovat teologii. Nevýhodou byla těžká fyzická práce na stavbě.

Pracoval tam i salesián P. Jaroslav Kopecký, který o něm píše v knize Než všechno zapomenu:

Komunitní život na přehradách pomáhal vytrvávat v povolání i za cenu osobních rizik a obětí. Zpětně si uvědomuji, že jsme tehdy dokázali žít velice skromně, opírali se jeden o druhého, vzájemně se chránili a podporovali, snažili se žít podle stanov. Všichni se snažili zůstat věrní Donu Boskovi za každou cenu.

Práce na výstavbě přehrad byla přečasto hodně nebezpečná. V padesátých letech zdaleka nefungovala bezpečnostní opatření. Socialistické stavby dávaly přednost výkonům za každou cenu. Proto bývalo dost úrazů, bohužel někdy i smrtelných. Když si vzpomenu, jak jsem musel každý den lézt na pracoviště po nezajištěném kolmém dřevěném žebříku, někdy do výšky přes dvacet metrů, a přitom si s sebou nést ještě potřebné nářadí, tak se toho hrozím. Dnes bych neměl odvahu za žádnou cenu riskovat podobné nebezpečí.

Na křímovské přehradě bez vlastní viny zahynul Josef Kašík a s ním velice dobrý salvatorián pan Matýsko a jeden civilista. Pracovali na lešení, to neudrželo zátěž betonu, zřítilo se a s ním z dvaceti metrů spadli do změti padajících trubek i tři jmenovaní dělníci. Stalo se to 9. prosince 1957. Zemřel pak za tři dny v chomutovské nemocnici. Měl čtyřicet roků. V té době jsem už byl dva měsíce ve vězení.

S Josefem jsem prožil několik roků. Narodil se stejného dne jako já, tedy 21. dubna, ale o sedm roků dříve než já. Poprvé jsme se spolu setkali na teologii v Oseku v roce 1949. Byly prázdniny a během nich bylo třeba zajistit topení na zimu. Bydleli jsme v někdejších cisterciáckých celách, v nichž byly krby, ve kterých se mohlo topit jen dřevem. Ředitel komunity František Míša mě poslal na lesní správu do Litvínova vyjednat brigádu v lesích nad Osekem na takzvané Dlouhé louce. Smlouva byla: Kolik dřeva naděláte pro lesní správu, tolik si můžete nadělat a odvézt pro svou potřebu. Na brigádu nás nastoupilo asi dvacet, všichni bohoslovci, zodpovědným vedoucím byl jmenován Josef Kašík. Byl totiž nejzkušenější. Ubytovaní jsme byli v lesích v jakési opuštěné hájovně. Josef se dovedl postarat o všechno. Ráno se začínalo modlitbou a potom se šlo do práce. Šikovnější káceli stromy, ostatní je zbavovali větví, řezali a rovnali do měřitelných uskupení u příjezdových komunikací. Počasí nám přálo, práce se dařila, jen s jídlem to bylo špatné. Tehdy ještě byly potravinové lístky a za ty se nedalo v pohraničí obstarat nic, nebylo na ně totiž skoro žádné maso. I o to se dokázal Josef postarat. Nikomu neprozradil jak, ale jednoho dne do provizorní kuchyně přinesl srnčí maso. Dovedl je i dobře upravit, byl sice vyučený zahradníkem, ale uměl si vším. Když jsme pracovali na přehradě, postaral o čerstvého pstruha. Na otázky: „Kde jsi k tomu přišel?“ odpovídal: „Jestli ti to nechutná, tak to sní někdo jiný.“ To byl celý on. Neviděl sebe, více myslil na komunitu.

Zahradnickou praxi dovedl výborně uplatnit v oseckém klášteře, kde jsme byli internováni. Po vysídlených cisterciácích tam zůstaly veliké ovocné zahrady, zeleninové skleníky a dva rybníky, ve kterých dřívější osazenstvo chovalo ryby, dokonce i úhoře. Ty dovedl ulovit jen Josef. V dobách naší internace se dokázal postarat s pomocí druhých o zeleninu pro všechny.

Dovedl dřít, uměl si ale také udělat z někoho legraci. Byli s námi třeba internovaní i řeholníci z jiných řádů. Po práci jsme se chodili koupat do klášterních rybníků, sprchy nebyly. Augustiniáni a benediktini se chodili na koupání většinou jen dívat. Josef jednomu řekl: „Ty by ses nechtěl vykoupat?" - „Ale chtěl, jenomže neumím plavat." -jo nic není, dívej se na mě, jak to dělám. Hezky se rozběhnu a skočím do vody. To přece dokážeš také." Dotyčný poslechl, rozběhl se, skočil do vody a ztratil se v rybníku. Josef za ním hned skočil, tušil, že to takhle dopadne, a vytáhl ho z vody na břeh. Dopadlo to dobře, ale postižený bratr se už nikdy koupat nezkoušel.

Josef byl vysvěcen na kněze za dramatických okolností Štěpánem Trochtou týden před všeobecnou likvidací všech řeholních řádů v naší vlasti. Netrápil se tím, že nikdy nemohl jako kněz působit veřejně, nedočkal se ani primice v rodišti, ale tím horlivěji působil v našich komunitách. Nikdy se nebál žádných nebezpečí, když se jednalo o pomoc jiným. V potřebnou chvíli byl pokaždé na správném místě.

Další salesiáni o něm napsali: Otec Josef byl upřímně zbožný a měl životní optimismus, kterým povzbuzoval druhé. Tamější spolubratři byli přesvědčeni, že nabídl svůj život jako oběť za druhé. 

Byl pohřben 17. prosince 1957 v Bohdalově, obřady vedl žďárský děkan P. Ignác Lukeš z Radešínské Svratky. Slavné vzkříšení očekává v rodinném hrobě.