POUTĚ DO ŘÍMA L.P. 2025 A JEJICH DOZNÍVÁNÍ - 100 km pěšky v červnu

PĚŠKY V ČERVNU 2025

po 25 letech letos aspoň 100 km

Úmysl pouti a příprava

V tomto svatém roce jsme chtěli jsme jít aspoň 100 km pěšky do Říma – centra katolické církve – a dojít tam na Jubileum kněží a nabídnout to i dalším poutníkům. Přihlásilo se jich kolem čtyřiceti, většina z nich chodí pravidelně pěšky na Velehrad. V rámci přípravy nás mě a o. Jindřicha Bartoše v únoru vzal jáhen Ladislav na Jubileum jáhnů a pak i do Rieti, které je přesně ve středu Itálie. Zde jsme se o všem domluvili s místním farářem, který je rodák z naší diecéze, o. Zdeňkem, a jeho farníkem, bratrem Maurem, který se stará o místní úsek cesty sv. Františka a má navíc na své zahradě útulek pro poutníky. Pak následovalo plno emailů a plánování tras na internetu.

Čtyři dny před samotnou poutí jsme v jednom autě jeli na průzkum a s našimi dobrodinci projeli trasu a seznámili se s místy, kde budeme spát. I když jsem si na počítači připravil a vytiskl podrobné mapy, které jsem rozeslal všem řidičům i několika dalším poutníkům, na místě se ukázalo, že to budeme muset dost změnit. Naštěstí aplikace WhatsApp umožní, že i mobil funguje jak malý počítač, a proto jsem pak mohl nové mapy a ostatní údaje rozesílat na patřičné adresy.

Bylo domluveno, že každý poutník dostane velehradský zpěvník a jako poznávací znamení bude mít dřevěný cyrilometodějský křížek. Jídlo bylo naplánováno také „poutnicky“: namazané chleby, které nám třikrát denně připraví řidiči v doprovodném vozidle. V poledne bude dvouhodinový odpočinek - typická italská siesta, protože v tom horku by se stejně nedalo jít.

Nejprve jsme s o. Zdeňkem navštívili farnosti, kde budeme spát a vše na místě doladili.

Něco z místopisu:

Kolem města Rieti byly malé vesnice. Ve třech z nich byly malé farní kostely. Když se v okolí těch vesnic začala stavět sídliště, diecéze vybrala jednu uprostřed nich a v ní postavila nový kostel. Prostá a milá budova posvátného typu, žádný výkřik módy. Prostor byl světlý, pěkně dokulata, aby všichni byli blízko oltáře, ale uspořádaný, jak jsme zvyklí, svatostánek na čestném místě. Žádné pokusy o novosti za každou cenu, pokusy na sebe upozornit, jak to někde vidíme u nás, kostel krásně zapadl do sídliště. Podobných kostelů, ale ne stejných, postavili kolem Říma několik desítek, u každého je farní sál a prostory pro setkání mimo bohoslužby. Všechny jsou nenápadné, ale každý na sebe něčím jemně upozorní.

V Rieti pak rozhodli, že to teď bude farní kostel a ty tři obce, dneska bychom mohli říci městské časti, budou tvořit jednu farnost. Jejich kostely se stanou filiálními, fara už je připravena u nového kostela. Pěkně rozhodnuté, ale skutečnost je jiná. Lidé chodí do svého kostelíčka a když v něm mše svatá není, protože už není farní, jdou do jiného. Ten nový a dobře promyšlený plán nepřijali za svůj. Asi to přišlo líto i těm nadřízeným, možná kvůli tomu tam byl dán kněz, který přišel z jiné diecéze, náš veliký dobrodinec P. Zdeněk.

V pátek 20.6. jsme se večer zastavili v Rieti v kostele, kde měli nachystanou sochu sv. Antonína. Před jeho svátkem jsme se u ní modlili, po něm také a vše to mělo končit koncem června děkovným procesím. Jak nám řekli místní kněží, to procesí je dlouhé 2 km a než průvod obejde svou trasu trvá to pět hodin. U vchodu do kostela seděli tři mladí lidé. Nic neprodávali, nic nenabízeli, jen zapisovali zájemce o nesení sochy. Večer k bratru Maurovi došli Dalibor a Josef, kteří vyšli před měsícem z Římova v jižních Čechách.

V sobotu 21. 6. jsme ještě ráno jeli do kostela sv. Františka v blízkých horách a jako patronu Itálie mu svěřili pouť z jejího středu do středu církve. Do večera postupně přijelo dalších 38 poutníků. Někteří spali na faře u o. Zdeňka, ostatní v poutnickém domku.

Všem jsme vzkázali: Modlete se za nás, aby Pán Bůh dal a my se do cíle šťastně dostali. I my se modlíme za církev a vlast, za mír nablízku i v dáli, za rodiny a kněze, když jdeme na jejich jubileum, a za nemocné a duše v očistci.

Přípravná mše svatá

V sobotu večer jsme se všichni sešli v poutnickém domku bratra Maura a pouť jsme zahájili mší svatou. Pak jsme skromně povečeřeli a šli spát. On vše sledoval a když nás ráno vyprovázel, řekl pak o. Zdeňkovi, že viděl pouť prožitou v chudobě a víře.

Statistický přehled:

KDY: 22/6 – 25/6 na Jubileum kněží   ODKUD: z Rieti, které je ve středu Itálie do středu světové církve    KUDY a KOLIK  km:   do Poggio Moiano 35 km, do Monterotondo 35 km, do Porta Prima na kraji Říma 29 km, do Vatikánu 14 km

CELKEM: 113 km a 45 poutníků z ČR a SR, nejmladší 12 let, nejstarší 85 let.

Podle diecézí: Brněnská: 29, Královéhradecká: 6, Olomoucká: 5, Ostravsko-opavská: 4, Bratislavská: 1.

JAK:  s doprovodnými vozidly, asi 35 z nich ušlo pěšky celou trasu, poslední den šli pěšky všichni, někteří se svezli kousíček, někteří ušli ze zdravotních důvodů něco přes polovinu trasy

Poutní deník

Den první – neděle 22. června 2025

První den pouti z Rieti do Říma začal za příjemného počasí, za poledne dokonce trochu sprchlo, trasa však byla náročná, z kopce do kopce, často po úzkých kamenitých cestičkách. Došli všichni, je nás pořád 100 %, ale všichni neušli 100 % dnešní trasy.

Nikdo však není na 0 %, protože i řidiči doprovodných vozidel se dost naběhají kolem poutníků, kterým slouží. Ti nejmladší ušli všechno, někteří z těch starších se nechali kousek svézt. S bratrem Karlem, který je nejstarší (o 11 let víc než já) jsme šli prvních 8 kilometrů a pak poslední 4. Trasa měřila 35 km, takže jsme jako chodci jen třetinoví, ale nejde ani o rychlost ani o střídání ve způsobu pohybu, ale o cíl. A prahy apoštolské - Limina apostolorum - se zase o kousek přiblížily.

Často jdeme kolem malých kapliček, kostely jsou většinou víc jak tisíc let staré. V jednom takovém, který v současnosti patří obci, jsme dnes přenocovali, bylo tam v přilehlých místnostech 11 postelí, většina však spala na zemi, někteří i venku.
Pán Bůh zaplať všem našim dobrodincům, modlíme se za ně a zůstáváme spojení v modlitbě i mezi sebou.

Den druhý – pondělí 23. června 2025

Včera byla všude v Itálii procesí Božího těla za účasti různých bratrstev. Počet oltářů zde není určen, někde nemají venku žádný, někde dva, ale vše je poctivě a krásné připravené. Včera nám při hledání místa k polednímu odpočinku pomohl kněz původem z Polska. Od něho jsme se dnes dozvěděli, že když lidé, kteří právě stavěli oltář na náměstí, viděli kolem jít naše poutníky, byli přímo uneseni: „Tolik lidí ukázněně jde a jak zbožně zpívají,“ říkali mu pak. A on to s radostí vyřizoval nám.

Opouštíme hory, kterým se říká Latinské a které daly jméno jazyku Římanů a také současnému kraji (regionu) v okolí Říma. Dál už půjdeme údolím řeky Tibery. Vidíme pořád města na kopcích, jak o tom mluví Pán Ježíš v evangeliu. Toto území má krásný název: Kraj olivového oleje. Kolem sebe vidíme nekonečné řady olivovníků a pod nimi posekanou trávu, aby se pak plody lépe sbíraly.

Za poledne jsme se zastavili na hřbitově v Montelibretti. Nejprve jsme se pomodlili za všechny tam pochované a pak jsme využili toho, že tam je pitná voda a WC a vybrali vhodné místo k rozdání jídla. Kvůli omezené ploše hřbitovů pohřbívají v Itálii v několika řadách nad sebou do kamenných přihrádek. Můžeme říci, že i dnešní hřbitovy jsou vlastně katakomby nad zemí. Jen ti bohatí si postaví rodinnou hrobku. Píšu tak podrobně o italském pohřebnictví, protože každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti. A křesťanský pohled na hřbitov může být jiný než ten běžný občanský. Křesťan je optimista i zde, protože kolem jsou všude kříže a on v nich vidí samé plusy. Modlíme se i za všechny duše v očistci a jim také věnujeme odpustky, když je v tomto Svatém roce díky papeži Františkovi můžeme získat dvakrát denně, jednou pro sebe a jednou právě pro ně.

Večer byla mše sv. v kostele Ježíše Dělníka v Monterotondo, na jejím konci jsme zpívali společně s Italy každý ve své řeči píseň Madono, dobrá Madono. Oni zpívali Madona nera (černá), ale byli překvapeni, když jsme začali další sloku. Do italštiny je přeložena jen ta první.

Den třetí  – úterý 24. června 2025

Třetí den jsme šli už cestami v blízkosti Říma, které místy vedly přes soukromé pozemky. Bylo to složité, poutníci na to byli upozornění na informačních tabulích, kde bylo 12 zákazových značek: mimo jiné neodhazovat odpadky, nepouštět psy z vodítka ale také nemluvit hlasitě a nefotografovat krajinu s osobami. Přesto nás jeden majitel vrátil se slovy, že bylo dohodnuto, že tudy poutníci nebudou chodit, i když ty nápisy tomu nenasvědčovaly. Moudřejší ustoupí, i když jsme museli se jeden kilometr vrátit a trasa vypočítaná na 25 km se prodloužila na 29.

Podél cest byly vyházené odpadky, skutečně černé skládky. Na některých místech seděly ženy u stolku a nepodařilo se mně odhadnout, zda hlídaly, aby tam nikdo nic nevyvezl anebo vybíraly poplatek za to, že tam někdo vysypal. Bylo to celé velmi podivné. Nejzajímavější však byla halda starého nábytku, za tím menší podobná hromada a z ní vyrůstaly 3 víc jak dvoumetrové palmy. Odhaduji, že pokojové květiny tam vyhodili i s tím nábytkem a palmy to v subtropickém římském podnebí přežily, podobně jako to dokážou přežít i papoušci. Když u nás někomu ulétnou z klece, zimu nepřežijí. Tady ano a rychle se množí, většinou jsou z druhu Alexandr a všude se ozývají svým chraplavým křikem.

Po dohodě s místním farářem jsme siestu strávili u kostela sv. Antonína Paduánského v Settebagni. Auta přijela na farní dvůr, byly vydány svačinové obědy a šli jsme si odpočinout do kostela. Mnozí se modlili a dřímali v lavicích, hodně si jich lehlo přímo na vyhřátou podlahu a kostelem pak znělo jejich jemné chrápání.

Pak bylo potřeba jít necelý kilometr po velmi rušné silnici, protože velkoměsto už začínalo. Rozdělili jsme se na dvě skupiny a využili zkušeností z velehradských poutí s oranžovými praporky a vestičkami. Vše se zvládlo bez ztráty kytičky, jak v takových chvílích vždy radostně říká jáhen Ladislav a děkuje Bohu i poutníkům, těm neztraceným kytičkám. Někdy jsou však mezi nimi i pěkná kvítka, jak nám doma říkala moje maminka, když jsme zlobili.

Večer jsme došli ke kostelu sv. Alfonse na okraji Říma v části Prima Porta - První brána. Měli jsme společnou mši svatou, pojedli ze svých zásob a od farníků dostali pizzu. Spali jsme ve farních učebnách, nebyly tam však sprchy, ale kdo chtěl mohl se pošplíchat hadicí na zalévání trávníku. Mnozí si ošplíchali aspoň nohy.

Osobně jsem dnes zase musil použít doprovodné vozidlo, ušel jsem 17,5 km, mám tedy dnes pouť 60 procentní. Za každý krok i krůček Bohu díky. A díky všem, kteří jdou, ať mají procent jakékoliv.

Poutní úvaha přímo královská...

Příjmení Král vzniklo tím, že ten z poutníků, který prvně uviděl poutní místo a jásavě to ohlásil ostatním, dostal čestný titul Král poutě. Pak se to přenášelo na další pokolení. Upozornil jsem na to už v pondělí nejmladší poutníky, dvojčata Jana a Stelu narozená před 12 lety s rozdílem 7 minut a jejich bratrance Floriana (14 let). Řekl jsem jim, že poprvé uvidíme cíl naši pouti, kupoli baziliky sv. Petra ve Vatikánu, v úterý za poledne nad Římem. Budou moci být prohlášeni za krále pouti, když půjdou vpředu a budou dobře koukat a zakřičí, že už střechu baziliky vidí. Ujistil jsem je, že jim to předtím ještě připomenu. V úterý však bylo takové horko, že každý byl rád, že vůbec jde. I já. A táhl jsem se úplně vzadu. Děti šly vpředu, uviděly to jako první, takže letošní naše pouť má tedy Tři krále. Tímto se to všem dává na vědomost.

A tatínkové, kteří s těmi třemi putují, mají titul Starší král (známe to ze života sv. Anežky), maminky zase Královna matka (jak to bývá na anglickém trůně) a sourozenci, kteří letos zůstali doma, jsou korunní princové a princezny. K pouti přece patří trochu romantiky, ale také moc a moc vděčnosti těm, kteří sice přímo neputují, ale podporují nás. Ať žijí naší tři králové Florian, Jan a Stela. Blahopřejí jim všichni poutníci i jejich dobrodinci.

Až na konci poutě mi řekl tatínek dvojčat, už jako „starší král“, že právě druhý den už toho jeho děti začínaly mít dost a že to chápal. Když jsem jim pak řekl, že se mohou stát králi poutě, vzali to vážně a nabrali druhý dech. K tomu lze jen dodat: Pán Bůh je nade vším, nic není náhoda, všechno je jeho řízení.

Den čtvrtý  – středa 25. června 2025

Ráno vycházíme ve 4 hodiny, otec Rodrigo, původem z Mexika, se s námi loučí. Jdeme za tmy, asi 2 km nočními ulicemi, pak asi 4 km po státní silnici, která je naštěstí v této chvíli ještě skoro prázdná. Za svítání zastavíme u benzinové stanice, kde nás čeká pan Holík se snídaní. Mezitím se tam sjedou policisté na ranní kávu, bylo jich asi třicet, mužů i žen. Pan Holík chce jít aspoň poslední kousek cesty pěšky, když vše uklidí a rozhlédne se, usoudíme spolu, že tam to auto může nechat stát. Kolem jsou jen jakési zaprášené stěny. Vyjdeme v plném počtu, brzy pak přecházíme kolem Milvijského mostu, kde nad svými protivníky vyhrál císař Konstantin se znamením kříže na svých praporcích. Ujal se pak vlády a zrovnoprávnil křesťanství. Kolem osmé hodiny pospíchám dopředu, protože na hranicích Vatikánu pro nás moji příbuzní mají lístky na audienci. Chvilku trvá, než se k nim dostanu, protože oni už prošli kontrolou, ale díky pochopení policistů mi je předají. To už přichází celá skupina, lístky rozdáme, projdeme přes rentgenové brány a jsme na náměstí sv. Petra - v cíli, v centru církve, před vatikánskou bazilikou sv. Petra, postavenou nad jeho hrobem.

Papežská audience začíná jízdou mezi zábranami, které oddělují skupiny lidí, nehezky a nečesky se tomu říká sektory. Papežovo auto mezi nimi pomalu projíždí skoro hodinu, lidé směrem k němu podávají své děti, někdo z ochranky děcko vezme a podá je až k němu, on mu požehná, někdy i pohladí. Jednou mu děcko podalo sušenku a on ji snědl a fotku pak bylo vidět ve všech novinách a na všech obrazovkách. Je to všechno moc pěkné, milé. Když v určený čas zajede papamobil k podiu, a chvilku trvá, než se papež dostane k mikrofonu, dost lidí využije této chvíle a zmizí. Viděli papeže zblízka a zatleskali mu, když projížděl kolem. To, co pak říká, už je asi nezajímá, ledaže by odešli najít si místo, kde nesvítí slunce, což je v létě nemožné. Přitom slova Lva XIV. byla krásná. Po pozdravu bylo evangelium v několika řečech, četly většinou ženy, anglicky krásně upravená sestra, jedna z dalších sester byla dost zmalovaná, jiná zase oblečená příliš sportovně. Papež pak pěkně a krátce promluvil a přitom „nevyšel“ z Božího slova, ale držel se přesně toho, co bylo přečteno.

Vyšel tedy z Písma v tom správném slova smyslu, protože někdy kazatel vyjde z Písma tím, že najednou mluví o něčem jiném. Vždyť skoro v každém kázání, které jsem na internetu slyšel, mediálně známí kněží mluví vždy o genderu nebo o rovnoprávnosti žen v politice a podobně. Škoda, že zapomínají na důstojnost ženy, kterou je mateřství a málokdy mluví o Božím mateřství Panny Marie a skoro nikdy nepřipomenou radost z lidského mateřství, jak z pohledu dítěte, pro které je maminka (i babička) vždy tou nejdražší bytostí na světě, tak z pohledu ženy, pro niž je mateřství tou největší radostí ve smyslu rodinném i duchovním v případě žen zasvěcených Bohu.

Po italském kázání byly přivítány italské skupiny, pak rodilý/á mluvčí četl/a další úvahu ve své řeči a pak bylo totéž řečeno italsky, asi proto, že většina účastníků byli právě Italové. Pokud jsem mohl pochopit, zdálo se mi, že tam bylo pokaždé ještě něco přidáno, nebylo to jenom opakování. A zase následoval seznam skupin mluvících tímto jazykem. Ještě včera jsme si dělali naději, že by tam také mohli jmenovat naši skupinu, třeba i polsky, ale naši na Velehradě nám řekli, že jsme si vzpomněli příliš pozdě. Já jsem si v té chvíli vzpomněl na slova Miloše Slámy, kterými uzavřel naši pouť před 25 lety: „Ne nám Pane, ale svému jménu zjednej slávu pro své milosrdenství, pro svou věrnost!“ (žalm 115,1).

Opravdu neputujeme pro obdiv a vůbec už ne pro potlesk, ale snažíme se, aby naše putování bylo ke slávě Boží, k povzbuzení víry a letos i naděje a k potěšení všech. To se nám snad podařilo, protože máme svědectví od Italů, že naším putováním byli osloveni a potěšení. Několikrát nám to řekli, aniž bychom se jich vyptávali. Chtěli jsme dovést lidi v jubilejním roce do hlavní svaté brány, ale dnes jsme pouť zakončili u sv. Petra, přesněji na jeho náměstí, protože po audienci byla bazilika uzavřena až do odpoledne a my jsme všichni byli velmi unavení.

Pan Holík se vrací pěšky pro auto a většina jede hned metrem do české koleje - Nepomucena, i když pár poutníků jde poctivě pěšky až tam. Jsme srdečně přijati, pan vicerektor nám říká, že máme všechno zadarmo. Tak tomu ve středověku, kdy se o poutníky, kteří přišli do Říma na Svatý rok, staraly zvláštní spolky – poutnická bratrstva. Jejich členové připravovali pro všechny ubytování a stravu, nezištně jim sloužili a sháněli pro ně milodary, aby jim to vše mohli poskytnout bezplatně. Když se pak na Svatý rok 1900 chystalo do Říma díky železniční dopravě daleko více poutníků, členové bratrstev si uvědomili, že nemají síly ani prostředky, aby všem a vše poskytli zadarmo. Proto se rozhodli, že tradici dodrží jen pro ty poutníky, kteří připutují pěšky. Stejně tak rozhodl rektor Mons. Karel Janoušek, když jsme do Říma připutovali před 25 roky. Dostáváme tři pokoje, kde je asi deset postelí, ostatní spí v knihovně, kde je vedle regálů na podlaze místa dost. Můžeme využívat kuchyni.

Sejdeme se v ní a očekáváme, že pan Holík přijede, vyloží zbylé zásoby a naloží řidiče ostatních aut a zaveze je ke kostelu, kde jsme spali a nechali je tam zaparkovaná. Po delší době však pan Holík volá, že auto tam nebylo, bylo odtaženo, protože ta obyčejná stěna byl vstup do nějaké opravářské dílny. Otec Jindřich hned volá otci Zdeňkovi, ten připomíná, že je právě siesta, takže se nic nedá uspěchat. Volá však všem italským známým, a tak se podaří pokutu za špatné parkování snížit na minimálních 30 euro, ale za odtah vozidla se musí zaplatit v plné ceně. Mezitím jde o. Jan Klíma koupit nějakou pizzu, protože jsme od rána nic nejedli. Večer jsme konečně všichni pohromadě a máme první mši svatou v kapli české koleje vyzdobené obrazy a sochami našich národních světců. Do kuchyně nám sestry vždycky přinesou v plný plech nějakého jídla a říkají, že jim to zbylo. Jsme jim vděční, že to tak zařídily a pěkně řekly.

Postřeh z římské dopravy

Doprava v Římě je zajímavá, Zmatek je to jen na první pohled, lidé jsou ohleduplní, řidiči rychlí, ale pozorní. Motorkáři samozřejmě využijí každého volného místa mezi auty a když ta stojí, protlačí se až k semaforům. Automobilisté je nechají. Jednou jsem právě v tomto okamžiku zahlédl, jak se to zde řeší: Těsně před tím, než se rozsvítila zelená, policistka zvedla ruce a naznačila jimi, že přidává plyn. Motorkáři opravdu plyn přidali a když za pár vteřin blikla zelená, řidiči automobilů už na ně nemuseli dávat pozor.

Den pátý  – čtvrtek 26. června 2025

Ráno se hlásíme na začátku jubilejní cesty do baziliky, dostaneme kříž a modlitby v polštině, modlíme se však růženec a zpíváme naše mariánské písně. Po projití svatou bránou jsme se pomodlili u Panny Marie Bolestné od Michelangela zvláště za nemocné, pak blízko sv. Václava za církev a vlast a za kněze, když mají jubileum, a pak jsme se jen krátce zastavili před oltářem se Stolcem sv. Petra, protože řada poutníků stále postupovala. Přímo k hrobu jsme jít nemohli, a proto jsme zde obnovili vyznání víry a pomodlili se hlavní odpustkové modlitby. Bohu díky, dosáhli jsme cíle. Pak jsme šli do předsíně baziliky a mnozí potom vyšli až na kopuli baziliky. Vyzvedli jsme poutnické osvědčení tzv. Testimonium. Někteří poutníci však stihli navštívit všechny čtyři hlavní baziliky. I tu lateránskou, kterou jako první kostel dal postavit císař Konstantin na místě kasáren vojevůdce Maxentia, kterého porazil u Milvijského mostu.

Večer byla v Nepomucenu děkovná mše svatá, po ní znovu modlitby k získání odpustků a Te Deum. U večeře pak byla testimonia předána.

Promluva při děkovné mši sv.

Milí spolubratři kněží, milí spolubratři a spolusestry poutníci, protože všichni jsme poutníky, ať jsme sem přišli nebo přijeli, nezáleží na věku ani na tom, kolik procent trasy kdo ušlapal. Opravdu každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti. Proto vás může těšit, že před sebou vidíte České nebe s našimi národními světci. Oni už jsou v cíli všech našich cest a my děkujeme za dosažení cíle letošní jubilejní pouti, při které jsme se modlili především za kněze, ale i za církev za vlast, za mír, za nemocné, všechny potřebné, a také za všechny naše dobrodince a samozřejmě i za duše v očistci.

Když jsme sem připutovali před 25 roky, přešli jsme devatero řek. Letos to bylo desetkrát méně kilometru, řeka jen jedna, ale těch hor bylo nejméně devatero, možná i dvacatero. Nahoru a dolů jak to v životě chodí a jak s tím musíme počítat. Šťastní, že jsme se setkali se Svatým otcem, nešťastní, že jsme pak čekali, až nám vrátí odtažené auto s našimi věcmi. Takový je život. „C´est la vie“, řekl by Francouz. Všude platí zákon vlnění, o kterém kladně píše Angličan Lewis v knize Rady zkušeného ďábla. Ten ve zkratce zní: Chvíli to jde, pak se nedaří, ale v té chvíli nezoufej, zase to půjde. Platí i v dopravě, jak jsme to viděli i na italských silnicích, na které jsme se dívali jednou shora a podruhé zespodu, jednou na tunel pod námi, a pak na most nad námi, protože zde dělají rádi i mosty nad poli i sady. Mohlo nám to připomenout to biblické: Každé údolí ať je zarovnáno, každá hora ať je snížena. A to dá práce! Obdivujeme v tomto Římany i Italy a všechny další stavitele cest.

A když se ohlédneme za sebou na svou životní cestu, musíme upřímně přiznat kolik je tam údolí, promarněných možností, třeba i pádů a dokonce jam, a jak tam trčí někdy skutečně kopce naší bezohlednosti, sobectví, možná i pyšného vyvyšování. Dá se to nějak urovnat, jak nás k tomu vyzývá Písmo? Sami to nezvládneme, už je pozdě, jsme jen slabí lidé.

K urovnání toho všeho nám církev nabízí odpustky. Víme, že toto slovo bylo nám katolíkům často vyčítáno, že odpustky byly nadužívány a někdy dokonce zneužívány, ale my je stále můžeme brát jako příležitost něco ve svém životě dodatečně srovnat anebo aspoň po sobě zamést nepořádek, který zbyl a který je nepříjemný, někdy i protivný. I to zametání dá práci natož vyrovnávání cest zejména těch životních. Proto k získání odpustků, k úklidu v dějinách duše, patří námaha. Více modliteb, kající skutky, poutě. Může to být i putování k nemocnému nebo jinak potřebnému člověku, jak je napsáno v bulách, které každý papež vydává k jubilejnímu roku. Může to být i pěší pouť, namáhavá právě v kopcích kolem Rieti v letošních červnových vedrech.

Díky Bohu jsme došli a jej prosíme o to duchovní ovoce, o odpustky, o urovnání toho všeho hrbolatého v našem životě, v životě církve i v dějinách světa. A děkujme za to, co se s jeho pomocí podařilo.

Den šestý  – pátek 27. června 2025

– slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova – Jubileum kněží

Jubilejní pěší pouť vrcholila i pro nás o slavnosti Ježíšova Nejsvětějšího Srdce při mši sv. s papežem. Lev XIV. při ní v bazilice vysvětil třicet nových kněží. Při stejné příležitosti před 50 lety, přesně 29.6.1975 a přímo na náměstí sv. Petra byl papežem sv. Pavlem VI. vysvěcen rodák z naší diecéze Tomáš Týn. V té chvíli nabídl svůj život jako oběť za svobodu církve v naší vlasti. Zemřel 1. ledna 1990, svobody se dočkal. Připravuje se jeho blahořečení.

Do baziliky jsme se nedostali, byli jsme všichni venku, většinou na prudkém slunci. Vedle mě seděli kněží ze Středoafrické republiky. Ptal jsem se jich na karmelitány od Pražského Jezulátka, kteří pomáhají jejich spolubratřím v té zemi při misiích. Věděli o tom a pochvalovali si to.

Díky obrazovkám jsme vše dobře viděli a slyšeli. My jsme navíc mohli slyšet, jak zvony u sv. Petra odbíjejí hodiny. Prvně zazni ten slabší a odbije čtvrtě, o půl desáté tedy dvakrát. Pak ten silnější odbije počet uplynulých hodin, o půl desáté tedy devětkrát. Nám se může zdát divné, ale italsky se „O půl desáté“ řekne „Alle nove e mezza“, do slova a do písmene „V devět a polovinu“. Přesně v deset je to pak se zvoněním i označením stejně jako u nás. Nemusíme se však Italům moc divit za jejich způsob počítání hodin, ale můžeme se cítit překvapení tím, že na celém světě desátá hodina, ať ranní či noční, začíná přesně v 9:00:01, tedy první sekundou po ukončení té deváté. Takže správný způsob počítání máme jak my, tak Italové, každý ze svého úhlu pohledu. Člověk nejezdí ani nechodí do ciziny, aby se divil, ale aby objevoval a pak to doma využil. Pokud není co obdivovat, ať raději mlčí, a to doma i jinde - nablízku nebo v dáli. Je však jistě možné i ze špatného příkladu vytěžit pro sebe dobré poučení, ale bez zbytečných komentářů. Doufám jen, že jsem se do této pasti právě sám nechytil. Už mnohokrát jsem si podobnou chybu uvědomil.

Nejkrásnější však bylo, když po proměňování po celém náměstí zazněl jasný akord všech tří hodinových zvonů těsně po sobě - k slávě našeho Pána, který přišel na svět před 2025 lety a tajemně v Nejsvětější svátosti přichází při každé mši svaté. Bohu díky.

Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste, a děkujeme ti za vykoupení. Děkujeme i andělům strážným za ochranu a Panně Marii, naší průvodkyní na cestách, říkáme ze srdce: Děkujem Ti, Matko milostivá, děkujeme tisíckrát, letos by to mohlo být dva tisíce dvacet pět krát. Kéž k tomu přispěje naše pouť.

Návrat

             V pátek odpoledne jsme se sbalili, poděkovali a všem v Nepomucenu předali dárky a rozjeli se směrem domů. Naše přípravná skupinka posílena lidmi, které vezl pan Holík, ještě zajela na poutní místo Canneto k Panně Marii s květy. Co jsme tam viděli a zažili by stálo za několik dalších kapitol. Odtamtud jsme to obrátili těsně po západu slunce na sever, takže jsme jeho východ zažili před vjezdem do Alp. Po poledni jsme byli ve Znojmě. Bohu díky.

Citáty

Když jsme před 25 roky šli pěšky do Říma, zapisovali jsme si každý den přiléhavý citát. Letos jsem si zapamatoval pár zajímavostí, které jsem zaslechl mezi poutníky:

1. Pitný režim je vždy dobrý, nikdy se nepokazí.

2. Bude to tak a hotovo. Když to ale tak nebude, bude to jinak.

3. Často se řekne, že pěší poutníci mají vše zadarmo. Není to pravda, vše si musí odšlapat.

4. Vedoucí nepotřebuje obdivovatele ale následovníky. 

5. Hlavní náplní pouti je dojít do cíle, pak už vše ustupuje do pozadí.

6. S Boží pomocí do toho. S Boží pomocí hotovo.

7. Každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti

Úplně na konec:

Přišlo mě líto, že jsem se nestihl zastavit u hrobu sv. Cyrila ani na místech mučedníků u Kolosea. Se smíšenými pocity jsem si také spočítal že do Říma jsem ušel pěšky 52 % trasy, stoprocentní byly asi jen dvě třetiny poutníků včetně dvanáctiletých dvojčat a pětaosmdesátiletého Janka z Bratislavy. Přiznal se nám, že se dosud věnuje vysokohorské turistice. Tak málo vysoké procento jsme měli jen dva.

 

Dodatek: Z Římova do Říma.

Pěšky od nás šli z Římova v jižních Čechách Josef Bareš a Dalibor Novák.

Původně chtěli všechno nést na zádech, ale pak využili Josefovy sestry, která řídila doprovodné vozidlo a připravovala jim jídlo.

Z Josefova deníku vybírám jeden den a závěr:

Sobota 7.6. Trasa St. Vito – Motta.

Cesta po silnicích, horko kolem 35°C. V Mottě nás františkáni přijali na nocleh s večeří a snídaní.

Na večerní mši byl plný kostel, ale velice málo mladých pod 40 let. Kněz v kázání horlil proti uniformitě, připomínal, že je nutná jednota v rozdílnosti. Asi schopný kazatel. Při podávání sv. příjímání již zapomněl, o čem mluvil a odmítl mi podat svaté přijímání, protože jsem chtěl přijímat vkleče. Jinak byla liturgie důstojná.

Celkové zhodnocení: Celé putování bylo pro mě radostné. V Římě mě zamrzelo, že již nemohu pokračovat. Nejnáročnější na pouti bylo hledání noclehů. Když jsem vycházel, byl jsem přesvědčen, že polovinu noclehů najdeme na farách. To, co mě hodně překvapilo, byla skutečnost mrtvých far. V Itálii jsme navíc ani netušili, kde faru hledat. Je pěkné, že na farních ohláškách je uveden telefon na kněze, ale domlouvat se po telefonu v italštině jsme nedokázali.

Milé zjištění bylo, že nás lidé přijímali pozitivně, fandili nám, mávali na nás a řidiči někdy i houkali. To proto, abychom si všimli, že nám mávají. Někdy nám radili, kudy je výhodnější trasa. Negativních reakcí bylo skutečně málo. Pouze jednou, když nás již bylo 40, nepustil nás majitel po soukromé cestě a my jsme se museli vracet a obcházet jeho pozemky.

Celá pouť byla pro mě velkým duchovním povzbuzením a školou, i když probíhala úplně jinak, než jsem si původně představoval. Často jsem vzpomínal na jednu katechezi z mládí, kdy nám kněz připomínal, že Bůh musí být středem našeho života, musíme vždy směřovat k Bohu a takto orientováni máme táhnout ostatní k Bohu. Neštěstí nastává, když se středem života stane člověk.

Měl jsem radost, že s námi z Rieti šlo i několik dětí. A asi největší radost jsem měl z trojice mladých od Českého Těšína, kteří působili dojmem čistých duší. Poprvé jsme se s nimi setkali v Rieti, potom na Svatopetrském náměstí a v Nepomucenu. Také mě potěšila skupinka Italských skautů, kteří se v Assisi společně modlili.

Josef Bareš