2. PPP - tentokrát z milého Deblína

Poutníky doháním až za Lipůvkou, rodištěm předposledního brněnského biskupa Karla Skoupého. Tento nadšený cyrilometodějský ctitel a obětavý a oblíbený profesor brněnského alumnátu, jak se tenkrát říkalo semináři, si do svého znaku dal cyrilometodějský kříž vyrůstající ze dvou lipových větviček. Jak krásné a jasné.

 

(převzato z Wikipedie)

Domluvíme si setkání u kostela Sv. Vavřince v Malhostovicích, stavím se na obecním úřadě a domluvím pro naše děvčata trochu sociálního soukromí. Děvčata z úřadu nám vyjdou vstříc. Inu, Morava, komentuje kdosi krátce  a krásně. 

Další setkání je u kříže na hranicích katastru tišnovského a drásovského. U něj se dávají cyrilometodějské křížky novým poutníkům, když putujeme opačným směrem (neboť církev má dýchat oběma plícemi) na Velehrad k  apoštolům Slovanů, podobně jako teď do Cách ke Karlu Velikému, kterému ležela na srdci evangelizace Franků podobně jako Rostislavovi evangelizace našich předků. Cesta je rušná, vede zde objížďka a navíc tam chlapi ze správy silnic něco zalepují. Končí svůj úsek, zajíždějí za kříž. My jdeme k němu a  zpíváme polední modlitbu, i když hodiny ukazují téměř jednu odpolední. Podle skutečného, tedy slunečního času je však slunce v nadhlavníku právě teď. Chlapi se přestanou bavit a s úctou zůstanou stát. Papež František něco ví, když říká, že vydat se na pouť s rodinou a pozvat známé je samo o sobě úkon evangelizace.

Okolí kříže bývalo zarostlé jak zákon káže. Jako svůj úkol jsem si vzal je udržovat. Když se vytrhávají lopuchy - kudlačky - už zralé, nalepí se na všechno. Proto jsem dnes vytrhával všechny ranné lopuchy i s matečníky. Chlapi mě během polední přestávky sledovali. Když jsem pak šel za nimi a požádal je, aby vždy při sečení příkopů zajeli až ke kříži, slíbili to s omluvou, že tam je vždycky vysoký prales, a proto to nejde. Letos to půjde, říkám jim  a oni souhlasně kývají.

Další sraz máme před velkoobchodním domem - vím, že nečesky se mu říká supermarket - Penny, kde nás má čekat průvodce z Deblína, který nás zavede nejkratší cestou k nim. Jsem tam přesně, on také, ale naši ne. Kde mohou být, jasně jsem jim to přece řekl. A nepředjel jsem je. Za chvilku volají: Kde jste. My zde už půl hodiny čekáme před supermarketem. A jak se jmenuje: Albert. Vždyť jsme byli domluveni před Penny. Ten v Tišnově není, říkali nám to místní a poslali nás sem. Průvodce i jeho poradce hned vše pochopí, pár stovek metrů jim jdou naproti a za chvilku už vycházejí všichni a spokojeni. Jen si tiše říkám: Nevěřte místním. Není to urážlivé, ale vyzkoušené. Penny je v Tišnově tak dlouho a tak jsou na něj tak zvyklí, že je nenapadne, že není jen novější a  větší Albert. Mullerovi jdou svýn tempem a svou cestou, po asfaltu. Nám nedělá problém vzdálenost, ale vaše rychlost, říkají omluvně.

V Deblíně nás čekají se svačinou, chvíli se pobavíme  a pak jdeme do kostela na růženec. Ten je nejlepší přípravou na mši svatou, učil svatý Jan Pavel II.

Sloužím ji s místním otcem Petrem a jáhnem Lubomírem a obětuji za své farníky. Doháním zpoždění, protože jsem sloužil často  a rád za svého zemřelého předchůdce o. Tomáše. Začínáme krásnou velikonoční písní, která se v jiných kostelích moc nezpívá. S radostí říkám, že z toho je poznat, že zde působil současný křtinský kaplan, který mně právě zastupuje, o. Jiří, žák nadšeného kněze hudebníka z jeho rodné Bobrové, P. Františka Holíka. Všude, kde působil, učil lid nové písně. I ve Křtinách se o to obětavě snaží. Tam však je to mnohem těžší, protože na poutním místě není stálé společenství  a poutníci jsou pokaždé v jiném složení. Jsou rádi, když se sjednotí v písni všude známe a jednoduché. Sloužíme v kostele sv. Mikuláše, kde je na oltářním obraze světec namalován jak křísí tři děti zamordované řezníkem. Připomínám francouzskou legendu o tom všem i nové zpracování z 21. stoletím, kde už není řeč o pokání. Vše jsem napsal na internet už dříve, najdete to v článku vedle.

Přidávám, že pokání je důležité, to ono způsobilo, že se z vyvrhelů stali světci. Také pouť je pokání, což platí i o těch autobusových, kdy se lidé krčí a křiví dlouhé hodiny na těsných sedadlech. Místní jeli nedávno právě autobusem až do italského přístavu Bari, kde jsou uloženy ostatky jejich patrona. Tam jeho svátek slaví 8. května, v den jejich přenesení z Malé Asie, kterou tenkrát obsadili Turci.

Z toho vznikla myšlenka udělati v Deblíně svatomikulášské hody se vším všudy už v květnu, protože v den svátku, který slavíme u nás jak známo 6. prosince, to nemůže být to pravé ořechové, jak se říká a píše i ve Křtinách.

Hody zorganizovala škola, mladí z celého okolí se sešli v místních podhoráckých krojích, všichni byli spokojeni. V květnu budeme mívat hody, v prosinci pak tradiční pouť, říkají všichni. Letos jsme připutovali práve před hody. Všude mají podrobné pozvánky: V pátek stavění máje a zpívání. V sobotu dopoledne zvaní hodové chasy, průvod obcí a v 16 hodin program pod májou, předávání hodového práva, zábava a další a v neděli v 11 hodin hodová mše svatá v kostele sv. Mikuláše.

Pouť je kus života krásného, ale těžkého, říká se někdy s volnějším odvoláním na našeho známého básníka. Opravdu těžce se mi vzpomíná na hody, kde sice bývá páteční i sobotní pořad úplně stejný, ale mladí potřebují faráře, jen aby jim zapůjčil farní záchody. A když jim řekne, že v neděli ráno by je měli předat, protože lidé budou chodit na mši svatou a hodilo by se, aby ta místa byla uklizená a otevřená, dozví se, že to nepůjde. Až do poledne budou spát, úklid pod májou začne v jednu hodinu, takže  kolem čtvrté to předají. Domluva byla naprosto soukormá, ale celá veřejnost, jak návštěvníci dopoledních bohoslužeb tak i sváteční výletníci a běžní  turisté, viděli ve sváteční den celé náměstí plné odpadků, nedopitého piva, rozházených kelímků až do odpoledne.

Promluvu končím slovy našeho Pána: Byl jsem na cestách a ujali jste se mně.

Místní děvčata nám připravila parádní večeři. Proto na závěr připomínám, že putování není komerční záležitost na způsob cestovního ruchu a poutnické turistiky, kde se končí přesným vyúčtováním. Pouť je vznešená  výměna darů. Poutník rád přijímá dobrodiní a  rád a svobodně na dobrou věc přispěje. Podle evangelia tak, že levice neví, co dává pravice. Nebeský Otec ve skrytosti však ví a to jediné nás  zachrání.

Po večeři (jednička s hvězdičkou) předává místní farář poutníkům odznaky, které jsou zjednodušeným obrazem poutnické vlajky. Poutníci do Říma (zvaní Romeo) nosí kříž, poutníci do Jeruzaléma (zvaní Palmero) mají jako odznak palmy na památku poutníka s velkým P, kterého o té první Květné neděli vítali právě palmami. Poutníci na další místa, zvaní Peregrino - Přespolní, jak správně podotkl bratr Lubomír, nosí mušli. I Karel IV. ji dostal od francouzského krále, kyž u něho byl na státnické návštěvě, protože se také zajímal o duchovní věci a světce  a jejich ostatky a přijel tedy jako poutník.

Nesehnal jsem dost mušlí, proto jsem podle poutnické vlajky dal vvyšít malé zjednodušené vlaječky. Na té velké vlajce září barevně Křtiny, Praha i Cáchy (i mně jde o zviditelnění Křtin), na těch malých je jen to hlavní -  název pouti a znak francouzského hnutí: Poutní cesta křesťanskou Evropou. Věrrní katoličtí občané Francie, nejstarší dcery církve, na svou státní vlajku do bílého středního pole domalují červeně Ježíšovo Srdce s křížem - symbol kraje Vendée, kde katolíci povstali proti bezbožným výstřelkům revolucionářů z Paříže (a byli za to potrestáni vojenskou vyhlazovací výpravou, byla to první genocida v dějinách, o které se nesmí učit ani ve svobodymilovné Francii). Je to také symbol blahoslaveného Karla Foucaulda, který se z světáckého důstojníka v koloniální arabské Africe stal skromným misionářem tamtéž a byl tam umučen.

Poutníci z toho hnutí spojili a propojili Srdce Ježíšovo a Srdce Mariino vtipným spojením dvou křivek. S důvěrou ve slova Matky Boží z Fatimy "Mé Neposkvrněné Srdce zvítězí." nad ně dali zlatou korunu. To vše vyniká na modrém pozadí s dvanácti zlatými hvězdami, což připomíná jak vlajku EU tak knihu Zjevení sv. Jana, kde je Žena oděná sluncem s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy a měsícem pod nohama nakonec zachráněna, ačkoli jí i jejímu dítěti šlo o život.

Poutník je znamením už tím, že jde, protože co je živé, to se ještě hýbe a co se hýbe, to je ještě živé. Ať ožijí křesťanské kořeny Evropy, dnes dušené prapodivným jedovatým býlím, jak zní jeden z úmyslů naší pouti. Zde jsou všechny:

a navíc přidáváme prosbu za mír i za příznivé počasí a déšť.