Základní pravdy víry

29.10.2015 - víra pro hledající

Katecheze dospělých, která poprvé zazněla při 4. pěší pouti na Velehrad L.P. 2004

 

Šestero základních pravd

  1. Je jeden Bůh.
  2. Bůh je nejvýš spravedlivý.
  3. Jsou tři božské osoby: Otec, Syn a Duch svatý.
  4. Bůh Syn se stal člověkem, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil a na věky spasil.
  5. Duše lidská je nesmrtelná.
  6. Milosti Boží je k spasení nevyhnutelně potřeba.

 

Třetí bod poselství biskupů z pouti národů střední Evropy do Mariazell zní: „Buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje," čteme v 1. listu svatého apoštola Petra. To jsou slova, která platí i dnes. Uprostřed společnosti založené na vzdělání je třeba, aby křesťané dobře znali velkolepý celek křesťanské víry, aby mohli být bráni vážně a obstáli v setkávání s jinými náboženstvími a životními styly. Katechismus katolické církve je důležitou pomůckou k získávání hlubších znalostí o víře.

Prosme o sílu Ducha Svatého takto konat.  S láskou, s důvěrou, svěřujeme se Ti, Kriste.

1. pravda: Je jeden Bůh.

 

Slovo Boží

Řím 1,19 - 28:

 Neboť co se může o Bohu poznat, je pro ně jasné, protože jim to Bůh sám zjevil. Co je totiž u něho neviditelné - jeho věčná moc a jeho božské bytí - to je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil. Proto je nelze omluvit. Ačkoli Boha poznali, přece ho jako Boha nectili a neprojevovali mu vděčnost. Jejich uvažování nevedlo k ničemu a jejich nemoudrá mysl se zatemnila. Mysleli že jsou mudrci a zatím se stali blázny., když zaměnili vznešeného, nesmrtelného Boha za pouhé vyobrazení smrtelného člověka, ptáků, čtvernožců a plazů.  Proto je Bůh nechal klesnout do nečistoty, jak toužilo jejich srdce, takže si sami hanobili vlastní tělo. Zaměnili pravého Boha za bohy falešné, uctívali tvora a klaněli se mu místo Stvořiteli. Ten ať je velebený navěky. Amen. Proto je Bůh nechal klesnout do hanebných vášní. Jejich ženy totiž zaměnily přirozený styk za protipřirozený a podobně i muži nechali přirozeného styku se ženou a vzplanuli náklonností k sobě navzájem. Muži páchali nestoudnosti s muži, a tak zakusili sami na sobě zasloužený trest za svoje poblouznění. A protože se nesnažili poznat Boha, dopustil Bůh, že klesli do převrácených názorů, takže se dopouštěli věcí ošklivých.

 

Slovníček:

stvořit = udělat z ničeho. I kdyby se zjistilo, že hmota, která tvoří náš vesmír, už tu byla dříve, tak Bůh stvořil tuto hmotu už tenkrát.

 

Katechismus: 

Bůh sám stvořil vesmír, svobodně a bez jakékoli pomoci. (KKC 317)

 

Ze života:

Skupina poutníků došla do Prahy, před orlojem poslouchali průvodce. Ten mluvil o mistru Hanušovi, který to vytvořil a kterého pak dali radní oslepit, aby už nikde nemohl udělat něco tak krásného jako pražský orloj. Poslouchal to pavouček, který tam pěkně v chládku lovil mouchy. Měl tam pavučiny přes celý orloj. Hodinář, mistr Hanuš, to bych ho musel znát, vždyť tady mám prozkoumanou každou skulinku. Ale pro jistotu si to ještě prověřím. A vysoukal se nahoru, a spouštěl se dolů všemi směry, pak napříč a ještě vzhůru. Celý orloj prošmejdil, do všech koutů zíral svými pavoučími očky a žádného hodináře neuviděl. Pak prohlásil: Ten průvodce si vymýšlí. Je jen orloj a já, žádný hodinář neexistuje.

Může se něco udělat samo? Nemůže! Když chodil jeden  nejmenovaný poutník do 1. třídy základní školy, přišel domů, hodil aktovku pod postel, vytáhl míč a začal ztrénovat. Nakopl ho vší silou a trefil  přímo do okna. To se vysypalo a do místnosti začal proudit chladný čerstvý vzduch. Náš poutník, poznal, že bude zle. Schoval míč, zametl střepy, pak si sedl ke stolu, vytáhl slabikář a začal nahlas číst: Máma má mísu. My máme maso, Dáme maso na mísu. O my se  máme. V tom přišel rodič, ucítil čerstvý vzduch, uviděl díru a začal výslech: Kdo rozbil to okno. Já ne, řekl poutník, protože nevěděl, že lež má krátké nohy a zapomněl, že je to hřích.

A kdo tedy, ptal se rodič neúprosně dál. Vono se to rozbilo samo. Rodič však nebyl spokojen, a konec příběhu nemusím už vyprávět. Měsíc bez televize, což není trest ale výhra pro duši i pro spánek, týden bez míče, atd atd.

Jiný poutník už byl v 6. třídě základní školy. Přišel domů, hodil aktovku pod postel, vytáhl míč a začal ztrénovat. Nakopl ho vší silou a trefil  přímo do okna. To se vysypalo a do místnosti začal proudit chladný čerstvý vzduch. Náš poutník, poznal, že bude zle. Schoval míč, zametl střepy, pak si sedl ke stolu, vytáhl učebnici chemie a začal se nahlas učit: Ný, natý, itý, ičitý a tak dále.  V tom přišel rodič, ucítil čerstvý vzduch, uviděl díru a začal výslech: Kdo rozbil to okno. Tatí, víš, on se udělal průvan, ono to bouchlo s tím oknem a vysypalo se to. Prosím: nepodceňujte naivitu rodiče! Dále prosím: nenapodobujte vytáčky žáka. Přece však je možné, že se výprask nekonal, že nebyla zakázaná televize a zamčený míč. Rodič neměl po ruce kriminalistickou laboratoř, aby zjistil, jestli sklo prasklo nárazem nebo pnutím, neměl po ruce mikroskop, aby zkoumal otisky na střepech. Neschvaluji jednání našeho žáka, budoucího poutníka,  ale využil svého rozumu, neboť mu bylo jasné: Nic se neudělá samo.

To je naše první poučení dnes a to je naše první cesta k Bohu.  Nic se neudělá samo. Není to důkaz, je to cesta. Každá věc, každý jev musí mít příčinu. A filosofie je věda o nejhlubších příčinách všech věcí. Když začneme filosoficky myslet, zjistíme že příčina je vždy víc než výsledek.

Když však něco je, musí být něco, co to způsobilo. Když je nekonečně složitý a dobře do sebe zapadající vesmír, kde třeba nejsou žádné odpadky, všechno se spotřebuje a recykluje, tak musí být někdo ještě chytřejší, který to udělal. Bůh. A jsme u druhé dnešní věty: Dům má svého stavitele, svět má svého Stvořitele. A my ho těmi možnostmi, jaké ve světě máme, nejsme schopni poznat. Můžeme prolézt celý dům, ale stavitele nenajdeme. Třeba už odjel. Nebo už zemřel, ale někdo to musel postavit. A my nemůžeme ani vědecky zkoumat stavitele tak jak zkoumáme jeho dílo. Lidi a domy to je přece něco jiného. Teploměrem nezměříme kolik je tam vody jako skládacím metrem nezměříme teplotu. V roce 1961 vyslali Sověti do kosmického prostoru prvního člověka (jmenoval se Jurij Alexejevič Gagarin). Byla to veliká sláva. Pak jejich šéf prohlásil: Poslali jsme na nebe člověka a on tam žádnýho Pánbíčka neviděl, takže všem musí být jasné, že Bůh není, že neexistuje. Jenomže si spletl oblohu a nebe, a navíc, Gagarin jen jednou obletěl zemi ve výšce od 180 do 360 km, pokud jsem ta čísla nespletl. Takže mohl pouze říci: svýma očima jsem ho na té své oběžné dráze nespatřil. A i kdyby prošmejdil tou raketou všechna souhvězdí, stejně by ho neuviděl, protože je neviditelný. Vzpomeňte si na pavoučka v orloji, s kterým jsme dnes začínali. Bůh je prostě víc než hmota, proto hmotné zkoušky na něj nestačí. Stvořil viditelné věci, ale sám je neviditelný. Dal nám však rozum, abychom ho z těchto viditelných věcí poznali. Když byl první Američan na Měsíci, tak si tam vzal Bibli a modlil se tam. Když ten Gagarin se na jedné slavnosti v Moskvě setkal s patriarchou, řekl mu osobně, že to pro něho byl zážitek, vidět naši zemi z dálky a vyjádřil se jako věřící. Politici mohou rozhlašovat co chtějí, ale lidé to nakonec vidí jinak. Musí ovšem používat svého rozumu a musí koukat kolem sebe.

 

Na zapamatování:

1. Nic se neudělá samo.

2. Dům má svého stavitele, svět má svého Stvořitele.

3. Neviditelný Bůh stvořil viditelné věci.

4. Bůh je jeden.

 

Námitky:

Je tu však námitka: o stvoření se v Bibli píše, že trvalo 6 dní, že 7. dne Bůh odpočíval. Je to slovo Boží, musíme ho brát vážně. Ale pozor: Jako slovo Boží, ne jako výsledky naměřené na stopkách při závodě. Bible je učebnicí náboženství a ne geologie nebo archeologie. Zpráva o stvoření v 6 dnech je nádherná báseň na Boží dílo. Proto nemusí vyhovovat fyzikům a dalším vědcům. Když básník napíše, že večer nebe zkrvavělo a že se sluníčko schovalo za hory, tak má pravdu, i když žádný vědec nenajde při západu stopy krve  a při přesném měření se hned zjistí, že sluníčko je větší než nejvyšší hora, takže se za ni nikdy nemůže schovat.

Takže my těch 6 dní nemusíme chápat jako 6 x 24 hodin, tedy 144, to může být s klidem 6 etap. Pan Karel Darwin vyslovil svou teorii o vývoji druhů. Sám však zůstal věřící. Řekl doslova: Já jen zkoumám, jak to stvoření Boží probíhalo. Bible odpovídá na otázku: Kdo? Bůh. A věda na otázku: Jak? A zde je vývoj možný.

 

2. příběh ze života poutnického:

Na pouti se seznámili dva mladí lidé. Doma šli na faru a rádi se zúčastnili přípravy snoubenců. Na jejím konci jim pan farář(nebo pan kaplan) dal vlašský ořech. Oni měli několik možností: 1. Hned ho rozloupnout a sníst. 2. Nebo ho dat kuchařkám, aby ho nastrouhaly a udělaly z něho posýpání na svatební dort. 3. Nebo ho zapomenout v šuflíku či v autě, až by tam úplně seschl nebo zplesnivěl. Naši dva poutníci si vybrali 4. možnost. Po svatbě šli na zahradu, kde si později chtěli postavit domek a v jejím rohu ten oříšek zasadili. K tomu místu dali kolík, dbali, aby se tam neoralo, aby tam někdo nevylil vyjetý olej, aby přes to nejezdily náklaďáky, které jim vozily materiál na stavbu. A z oříšku byl stromeček, pak stromek a nakonec ohromný strom. A když měli poutníci 50. výročí svatby (bylo to právě při 54. pěší pouti na Velehrad), šli s pravnoučaty na zahradu. Kmen toho stromu byl u země velmi široký, ani dvě pravnoučata ho nemohla obejmout. A pradědeček jim říkal - už totiž špatně mluvil: Tento oříšek jsme zašadili, když jšme še š babičkou brali, tenkrát po 4. pěší pouti na Velehrad. A teď je otázka: Vážná otázka: Dal jim ten pan farář (nebo ten pan kaplan) ten strom nebo jim ho nedal? Kdo myslí že ano? Kdo myslí, že ne? Ať odpovíte jak chcete, vždycky máte kus pravdy: Ten celý ohromný strom byl skryt v tom ořechu. Takže jim ho vlastně dal. Ale kdyby ho snědli, nebo kdyby o něj nepečovali, tak by z jadérka nic nevyrostlo. A svatý Augustin, učitel církve, říká: Co když Bůh stvořil svět tak, že vytvořil malá jadérka a ono to roste jakoby samo. Kdo však dává vodu, která přináší písek do nížin a vytváří roviny. Kdo dává slunce, že všechno, pak vyroste a zazelená se? Bůh Stvořitel! Proto na otázku: byla prvně slepice nebo vejce dá věřící odpověď: První byl Bůh.  A je jeden, protože dva šéfové se nikdy nedomluví.

 

Takže opakujeme:

1. Nic se neudělá samo.

2. Dům má svého stavitele, svět má svého Stvořitele.

3. Neviditelný Bůh stvořil viditelné věci.

4. Bůh je jeden.

Jak vznikl svět, to  je věcí vědy. Víra nám odpovídá na otázku: Proč vznikl a kdo to způsobil. Stvořil jej Bůh, sám, svobodně a bez jakékoli pomoci. I kdyby to byla jen semínka, která rostou jakoby sama. Ale právě Bůh pro ně vytvořil ty podmínky.

 

Jak to vysvětlím druhým, třeba mladším:

Začneme tím,že nic se neudělá samo. Starším můžeme připomenout složitost přírody, kde do sebe všechno naprosto zapadá. Někdo to musel udělat. Hmota se rozpadá a propadá do černých děr. Nebyla vždy. Musí mít začátek. Na něm musí být něco víc než hmota. Bůh. Ten ji musí přesahovat, proto říkáme, že je Duch. Proto ho hmotnýma očima nemůžeme uvidět a hmotnými přístroji změřit. Jen obdivovat. Skládat o něm básně. Jedna z nich je hned na první stránce Bible. Zpěv o stvoření. Proto ho nechápeme matematicky. A můžeme si představovat různé cesty, věda nám třeba ukáže ještě další. Jedno však bude stejné: Svět je dílo jednoho Stvořitele, Boha!

 

2. pravda: Bůh je nejvýš spravedlivý

 

Slovo Boží Řím 2, 3 - 11

Soudíš ty, kdo něco takového, páchají, a myslíš si, že unikneš Božímu soudu, ačkoli sám děláš totéž? Či pohrdáš bohatstvím jeho dobroty a shovívavosti? Copak nevíš, že tě Boží dobrota chce tak přivést k pokání? Ale ty si ve své zatvrzelosti a se svým nekajícím srdcem hromadíš tresty pro onen den hněvu, kdy se ukáže, jak spravedlivě soudí Bůh, který odplatí každému podle jeho skutků: věčným životem těm, kdo jsou v dobrém díle vytrvalí a usilují o to, aby došli slávy, cti a nesmrtelnosti, ale jeho prudký hněv dopadne na lidi sobecké a na ty, kdo jsou nevnímaví k pravdě, ale vnímaví ke špatnosti. Na každého člověka, který páchá zlo, přijde soužení a protivenství: nejdříve na žida, potom i na pohana. Ale každému, kdo koná dobro, se dostane slávy, cti a pokoje,nejdříve židovi, potom pohanovi. Bůh totiž nehledí na to, co kdo je.

 

Slovníček:

Fyzické zlo je opak fyzického dobra: Naprší a voda způsobí, že je vláha, že vše může růst. To je fyzické dobro. Naprší moc a voda všechno odplaví. To je fyzické zlo. Stejně tak je fyzické zlo, když neprší a vše uschne. Bůh mohl stvořit svět lepší, ale on nás chtěl svobodné, abychom se mohli sami zdokonalovat. (srovnej KKC 310)

Mravní zlo:  Andělé a lidé, rozumní a svobodní tvorové, mají směřovat k svému cíli svobodným  rozhodnutím. Mohou ovšem sejít z cesty a tím hřeší, a to jer mravní zlo. Má sekyrou naštípat dříví pro slabou babičku, protože to je cíl té sekyry. On ji však tou sekyrou umlátí. To je hřích, to je mravní zlo. (srovnej KKC 311)

Spravedlivý je ten, kdo dává každému, co mu patří.

Pokání je snaha o nápravu zlého něčím dobrým.

Židé věří v pravého Boha, ale uznávají jen Starý zákon.

Pohané věří ve vícero bohů, kteří mezi sebou bojují a hašteří se jako lidé.

 

Katechismus:

Bůh je nejvýš spravedlivý znamená: Bůh všechno dobré odměňuje a všechno zlé trestá. Odplatí každému podle jeho skutků.

 

Ze života:

Uvěřit, že Bůh je, že se ten nádherný a dokonalý vesmír neudělal sám od sebe, to může být někdy těžké, ale je to logické. I nositel Nobelovy ceny a objevitel teorie relativity Albert Einstein říká, že si nedovede představit, že by nekonečně krásný vesmír vznikl náhodou. Dobře, Bůh to stvořil a řídí. Proč však je na světě trápení. Za co mně Pán Bůh trestá , naříkají i věřící lidé. A mnozí mají kvůli utrpení těžkosti ve víře, mnozí přestanou věřit úplně.

Biblická odpověď: Bůh nestvořil zlo, nelibuje si, když hynou hříšní, jak nám jasně říká kniha Moudrosti hned v 1. kapitole. To vinou ďábla, který zlákal první lidi k neposlušnosti, se na světě objevilo zlo. A svou úlohu přitom hrála Eva, která nabídla Adamovi zakázané ovoce. Zásluhou Ježíše Krista se můžeme až jednou vrátit do stavu rajské blaženosti. A svou úlohu tam hrála Maria, která mu dala lidské tělo. Proto jí říkáme druhá Eva nebo ještě lépe nová Eva.

Zatím jsme však na cestě, k tomu rajskému štěstí. A mnozí o ně nestojí. Hladí se po břichu a říkají: Co je tady, to se počítá.

Poslouchejte, co říká kardinál Pázmáň, Slovák, který se v 17. století stal arcibiskupem v Ostřihomi:

Hospodář měl hodně krav a od každé malé telátko. Ta chodila s mámou na pastvu a vesele tam skotačila. Když odrostla, hospodář je rozdělil. Ta, co chtěl vykrmit a zabít, nechal na pastvě a ještě je přikrmoval, aby byla pěkně tlustá. Z některých chtěl mít tažný dobytek, proto je vzal stranou a učil je tahat. Zapřáhal je, i bič na ně vzal, aby z nich něco bylo. Těch, které chtěl zabít, si nevšímal. Těm nechal volnost. Ale ne budoucnost.

Z Ostřihomi se přeneseme až na jih Evropy. Tam je Řecko a blízko něho ostrov Rhodos. A na tento ostrov přijel nějaký hrdina a vychloubal se, kolik metrů skočí. Říkal, že nikdo na světě neskočil víc jak on. Obyvatelé Rhodosu nebyli hloupí a řekli mu: Tady je Rhodos a tady skákej, tady to chceme vidět. My ti totiž nevěříme, proto nám to ukaž tady a teď!

Jsme daleko od řeckého ostrova, ale měli bychom si vzpomenout: Tady a teď se nám zdá, že na světě je nespravedlnost. Člověk nekouří,nepije a umře na rakovinu. Jede řidič, přesně podle předpisů a druhý, opilý do něj vrazí, zabije ho a jemu se nic nestane. A my se divíme a říkáme. Bože, jak jsi to mohl dopustit. A přitom jsme jako ti obyvatelé z Rhodosu: Tady a teď se nám to zdá nespravedlivé. Ale díky nové Evě, Panně Marii, máme Krista, nového Adama, který nás učí o věčném životě. Každý ví, že je tady a teď. Díky Kristu víme, že je také Tam a potom. A tam bude spravedlnost. Slovo Boží nás o tom ujišťuje. „Na každého člověka, který páchá zlo, přijde soužení a protivenství: nejdříve na žida, potom i na pohana. Ale každému, kdo koná dobro, se dostane slávy, cti a pokoje,nejdříve židovi, potom pohanovi." Proto nesuďme předčasně, jak důrazně vyzývá svatý Pavel (1. Kor 4, 5) ani ty hříšníky, vždyť Bůh jim dává čas na pokání. A vůbec už nesuďme Boha.

 

Na zapamatování:

1. Tady a teď se nám může zdát, že nevinní trpí a zlí se mají dobře.

2. Bůh má dost času. U něho je spravedlnost a zároveň milosrdenství, protože každému dává čas na obrácení, na změnu k lepšímu.

 

Námitky:

Neměl tak brzy umřít, jak to, že na něj Pán Bůh poslal takovou nemoc, když byl tak hodný a tolik dobrého udělal. ještě toho mohl udělat mnoho. Jak často to slyšíme od lidí. Naslouchejme také Slovu Božímu, které nám říká: Proto nic nesuďme předčasně.

Slovo církve: KKC 324: To, že Bůh dopouští fyzické i mravní zlo, zůstává tajemstvím, které Bůh osvětluje ve svém Synu, Ježíši Kristu, který zemřel a vstal z mrtvých, aby přemohl zlo. Víra nám dává jistotu, že Bůh by nedopustil zlo, kdyby ze samého zla nevytěžil dobro, a to cestami, které poznáme plně až ve věčném životě.

 

Takže opakujeme:

Pro věřícího není jen tento čas a tento život, každý z nás je poutníkem k věčnosti. Tam se teprve ukáže. A právě my věříme v Boha nejvýš spravedlivého a zároveň milosrdného, takže opravdu budeme mile překvapeni, že to obojí zvládne.

 

Jak to vysvětlím druhým, třeba mladším:

Nikdy se neukvapuj. Práce kvapná málo platná. A ukvapené soudy jsou na nic. Nevíme všechno, nevíme, co bude. Tady a teď se nám něco může zdát nespravedlivé, ale bude také tam - na druhém břehu a potom, až se tam dostaneme. Zkusme důvěřovat Bohu, i když se nám zdá, že trestá.

 

3. pravda: Jsou tři božské osoby: Otec, Syn a Duch svatý.

 

Slovo Boží:

Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství Ducha svatého, ať je s vámi se všemi. Píše sv. Pavel na konci svého druhého listu Korinťanům (13,13)

Na začátku  všeho je křest Pána Ježíše u Jordánu, kde poprvé bylo naznačeno, že jsou tři osoby: Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle - otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení. (Mt 3, 16 - 17)

 

Slovníček:

Co je to tajemství. To, co je nad rozumem, to co rozum přesahuje. Když tam rozum chybí, když je něco bez rozumu, je to nerozum neboli hloupost, hloupý, nerozumný člověk jde do deště bez deštníku. Když je něco proti rozumu, je to nesmysl. Když venku prší a ten člověk si vezme široký papírový klobouk, s kterým byl v zimě na maškarním bále za kovboje, to je nesmysl, to je proti zdravému rozumu. Člověk bez deštníku počítá, že zmokne hned jak vyjde. Zatímco člověk v širokém papírovém klobouku bude zprvu chráněn, ale pak na to bude ještě hůře. Tajemství je to, co rozum přesahuje. jak to že jeden zmokne a nachladí se a druhý zmokne a nic mu není. To je nad lidský rozum, to je tajemství.

Víte asi všichni, že dárky nenosí Ježíšek sám, že je posílá po rodičích. Jsou od něj, ale pošle je po někom, kdo vás má rád. To můžeme říci už malým dětem. nemůžeme jim však říci: Už jsem to koupila, je to schované vzadu ve skříni zabalené v té modré dece. Děcko by tam šlo a bylo by po těšení, po radosti. Tajemství není samo o sobě něco špatného nebo nedokonalého, co by se mělo za každou cenu odstranit. Nejenom děti, ale i člověk jako takový nějaké tajemství přímo potřebuje.

 

Katechismus:

Tajemství Nejsvětější Trojice je ústřední tajemství víry a křesťanského života. Jen Bůh sám je může dát poznat tím, že se zjevuje jako Otec, Syn a Duch svatý. (KKC 261)

 

 

Ze života:

Velkým tajemstvím je 3. pravda víry, která zní: Jsou tři božské osoby - Otec, Syn a Duch svatý. Není to nerozum, není to nesmysl, je to tajemství,,které náš rozum přesahuje, protože sami bychom na to nepřišli. Víme to jen proto, že to je v Písmu jasně řečeno už na samém začátku evangelia. Je to pro nás nepochopitelné. Ale Bůh to sdělil, nám to zjevil, člověk to není schopen sám objevit. Vážíme si objevitelů, objevy pomohly celému lidstvu, ale o Bohu nic neobjevíme. Zde musíme čekat, co nám o sobě sdělí, co nám zjeví. A řekl nám to jasně. Jenomže jak si to představit, jak to pochopit? Vždyť to je přece první bod křesťanství. Svatí Cyril a Metoděj přinesli Slovanům, kteří věřili ve více bohů poselství o jednom, ale Trojjediném Bohu. Každý,kdo mluví o Bohu, na toto tajemství hned narazí. Když svatý Patrik začal hlásat víru v Irsku, ukázal tamním lidem jetelový trojlístek. Je to jeden lístek nebo tři, ptal se jich. I jeden, i tři, odpověděli. A na tom příkladě jim tu Nejsv. Trojici vysvětlil: Bůh je jeden, ale ve třech osobách. Říká se, že od té doby mají Irové jetelový trojlístek jako národní symbol a znak pro svůj zelený ostrov. Asi znáte příběh sv. Augustina. Ten se také snažil toto tajemství popsat a vysvětlit. On napsal: Duch svatý vychází z Otce jako z prvního počátku a protože Otec ho od věčnosti dává Synu, vychází z Otce i Syna společně. S takovými větami si lámal hlavu dlouhou dobu a pak se šel na uklidnění projít na mořský břeh. A tam uviděl děcko, které si v písku udělalo jamku. Pak vzalo nějakou mušli a začalo nabírat vodu z moře a nosit ji do té své jamky. Co děláš, dítě, ptal se ho. Přelévám moře. Udělám si svoje vlastní, řeklo děcko. A učiteli církve to v té chvíli došlo: Do malého lidského rozumu se nevejde tajemství Boží, podobně jako se nevejde voda z moře do jamky, i kdyby byla sebevětší. Vzpomeňte si na tento obraz, který je často vidět v kostelích.

Nějaký polárník připravoval cestu na jižní pól. Původně měli vyrazit ve třech, ale jeden pak musel svou účast odvolat. Velitel výpravy se pak rozhodl: Půjdu raději sám. Kdybychom byli dva, pořád bychom se hádali, byla by mezi námi takzvaná ponorková nemoc! Člověk žije buď sám nebo v rodině. A tam je dva málo. Bezdětné manželství je velká bolest. Jsme stvořeni k obrazu Božímu a Bůh nám právě v tajemství Nejsvětější Trojice ukazuje, že i v něm je společenství. O to víc nás může těšit, že stvořil svět, vždyť přece netrpěl samotou, jsou v něm tři božské osoby.

 

Na zapamatování:

1. Je jeden Bůh.

2. V něm jsou tři božské osoby.

3. Nejsou však tři bohové.

 

Námitky:

Jak je to možné, že Otec a Syn a Duch svatý tedy tři jsou jeden. Přece neplatí jedna plus jedna plus jedna rovná se jedna. To by byl matematický nesmysl. Ano, to je proti rozumu. Představme si jednovaječná trojčata: Jarku a Janu a Jiřku anebo třeba Kláru, Květu a Katku. Jsou si naprosto podobné, mají stejnou výšku i tloušťku, mají stejný hlas, takže učitelé je od sebe nerozeznají. Jedna se naučí zeměpis, druhá dějepis a třetí chemii, a když jsou vyvolány, jde k tabuli ta, která to umí, ačkoli učitel řekl jiné křestní jméno, protože to stejně  nepozná. I kdyby byly tak podobné, že i vlastní maminka by si je musela podepsat, pořád to budou tři osoby a zároveň tři lidé. To by se poznalo, kdybychom jednu z nich nečekaně bodli jehlou. I kdyby se předem domluvily, že zaječí Jana, zaječela by ta bodnutá. Tady platí: 1 + 1 + 1 = 3. Jsou to trojčata, tři lidé z jedné rodičovské buňky. U Boha jsou tři osoby. Nejsou však tři bohové, protože Božské osoby jsou úplně stejné, takže je jeden Bůh. A zvědavému matematikovi změníme malounko znaménka: Místo plus tam dáme krát: 1 x 1 x 1 = 1. A hotovo. To není proti rozumu, to není nesmysl, to rozum přesahuje, to je tajemství největší, tajemství Nejsvětější Trojice Boží.

 

Takže opakujeme:

Je jeden Bůh ve třech osobách, které mají stejnou podstatu, jsou stejné, jenom nám se jeví trojím různým způsobem: Otec je Stvořitel, Syn je Vykupitel,  Duch svatý je Posvětitel. Proto se maluje Nejsvětější Trojice - pokud je možné říci, že někdo maluje neviditelného - tak, že Otec drží zeměkouli, Syn kříž a nad tím se vznáší holubice.

 

Jak to vysvětlím druhým, třeba mladším:

Člověk, který chce poznat krásu květiny, musí se k ní sehnout, člověk který chce vidět hvězdy, musí jít v noci ven a pořádně se zase nahnout. Když si budeš sedět na židli v teple nebo spát pod peřinou, nic neuvidíš. Člověk, který se chce něco dozvědět o Pánu Bohu, o našem Stvořiteli, musí uznat, že svým rozumem vše nepochopí, že je zde tajemství, které rozum přesahuje. Dozvídáme se o něm z Písma svatého, zvláště z evangelia, kde Pán Ježíš jasně říká, že Bůh je jeho Otec, že on je pravý Bůh a že je Duch svatý. Bůh je jeden, ale jsou v něm tři božské osoby. Nejsou tři bohové, ale jeden Bůh, v kterém jsou tři osoby. To je tajemství Nejsvětější Trojice.

4. pravda: Bůh Syn se stal člověkem, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil a na věky spasil.

Slovo Boží: Skutky 4,10 - 12 (slova sv. Petra)

Ať to, víte vy všichni a celý izraelský národ: Ve jménu Ježíše Krista. kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh vzkřísil z mrtvých: skrze něho stojí tento člověk před vámi zdravý. On je ten kámen, který jste vy stavitelé odhodili,ale z kterého se stal kvádr nárožní. V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy.

nebo:1. Kor 15, 1 - 7 (slova sv. Pavla)

Chci vám, bratři, vyložit radostnou zvěst, kterou jsem vám už hlásal. Vy jste ji přijali a jste v tom pevní. Ona vás vede ke spáse. když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal: jinak jste uvěřili nadarmo. Vyučil jsem vás především tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy, že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem, že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratrům najednou - většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům

 

Slovníček:

Vykoupit znamená vlastně vysvobodit. Je možné dostat loď, která byla zamrzlá v ledu na volné moře, aby se dostala do přístavbu. To je vykoupení. Spasit znamená zachránit. Kdo by z té lodi nevystoupil, tak se na břeh nedostane. Bude vysvobozen, ale ne zachráněn. Pán Ježíš vykoupil všechny lidi, ale spaseni budou jen ti, kdo o to stojí.

 

Katechismus:

Naše spása pochází z iniciativy Boží lásky k nám, protože „on si nás zamiloval a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy" (1 Jan 4, 10). „Vždyť Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou" (2 Kor 5, 19).

 

Ze života:

Stalo se to v dřívějších časech, kdy ještě záchranáři neměli vrtulníky a kdy se seklo kosami. Jedna dobře nabroušená kosa místo do trávy vjela do lýtka mladému děvčeti. Začalo krvácet, marně se to snažili zastavit. Honem do nemocnice, tam zjistili, že to je kritický stav. Pomůže jí jenom okamžitá transfuze. Neměli však potřebnou krevní skupinu. Takovou však měla její máma. Ta neváhala a krev poskytla. Zase opakuji, žen tenkrát ještě nebyly tak přísné rozbory a předpisy, takže se stalo, že maminka byla velice oslabená a když se vrátila domů, zemřela. Před dcerou to tajili. Řekli jím to teprve až se uzdravila a byla propuštěna z nemocnice. Dovedete si představit její bolest. Jak jí bylo, když stála u hrobu své maminky a věděla, že bez ní by tam nestála, ale ležela v rakvi dole pod zemí.

A ještě jeden příběh z lékařského prostředí. Lékař operuje v rukavicích, aby chránil pacienta, ale také sebe. Byl operován člověk, který měl nakažlivou nemoc, která se přenáší krví. Lékař, který operoval, se vlastní neopatrností sám řízl. Nic se nestalo, ale jeho krev tím mohla přijít do kontaktu s krví operovaného a tím se mohl nakazit. Měl na vybranou: Mohl operaci hned přerušit, vzít si nové rukavice a pokračovat. Jenomže to by ohrozil pacienta. Každé zdržení pro něho mohlo být nebezpečné. Rozhodl se hned: pacient má přednost, i když já na to možná doplatím.

Bůh dal přednost nemocnému člověku, zasaženému hříchem. Nehleděl ani na vlastního Syna a nechal ho trpět. Bůh trpět nemůže. Proto Boží Syn, 2. božská osoba, Ježíš Kristus přijal lidské tělo. A tím vše začalo, proto je modlitba Anděl Páně tak důležitá. Od té chvíle, kdy archanděl Gabriel zvěstoval Panně Marii, začal žít Ježíš na této zemi, 9 měsíců pod jejím srdcem a pak spatřil světlo světa v Betlémě. Ten se píše s velkým B, protože je jediný na světě. Jeho narození si připomínáme betlémy s malým b, protože jsou všude - doma  i v kostelích. Jeho život bychom také měli znát. A měli by ho znát i ostatní lidé. Už  od revoluce očekávám, kdy se ve školních čítankách objeví také základní příběhy z bible, především z evangelia. Ve 33 letech byl Pán Ježíš ukřižován a zemřel. Bylo to na hoře Golgota, což znamená Lebka, a byly tam tři kříže. Golgota se do latiny překládá Kalvárie. U mnoha měst a obcí je kalvárie s třemi kříži a píše se to s malým k.

Kdo je vinen Kristovou smrtí, když je jasné, že popravili nevinného, zatímco zločince Barabáše pustili na svobodu? Jsou tím vinni Židé? Nebo tehdejší židovští představitelé? Nebo  Pilát jako představitel okupační mocnosti? Nebo zlí lidé? To všechno platí vždy jen z jednoho pohledu. Celá pravda zní: Zemřel pro naše hříchy! To nám říká svatý Pavel. Neobviňujme ani dnešní  židovský národ ani tehdejší židovské představitele. Pravdivá odpověď však je, že Bůh si nás zamiloval, i když jsme zhřešili a proto nám chtěl pomoci. Vykoupit nás, abychom se mohli zachránit, být spaseni. Proto se 2. božská osoba stala člověkem, proto došlo ke Vtělení Božího Syna, proto se od té doby počítá křesťanský letopočet. I v totalitě bylo ve hvězdářské ročence napsáno: 1976 ab Incarnatione Domini - 1976. rok od Vtělení Páně. Až film o Umučení Krista nám živě ukázal v barvách , co jsme znali jen z obrazů křížové cesty, jak velké bylo utrpení, kterým jsme byli zachráněni z hříchů. Kříž k nebi klíč,  řekneme lidově. Sv. Růžena z Limy to řekla podobně: Není jiné schodiště k výstupu do nebe než kříž. Takže hříchy nás drtí, ale nezdrtí. Svět je slzavé údolí, ale máme cíl: Ježíš nás vykoupil, abychom byli spaseni, abychom jednou žili s ním v lepším světě. Kolik lidí řeklo, když už nevěděli kudy kam, když byli zavaleni prací a poháněni spěchem: To je jako v blázinci. Každý z nás takové pocity jistě už měl. Důležité však je, abychom se nechovali jako blázni. Byli dva kamarádi v tom blázinci. Rozhodli se, že utečou. Vedení podniku však s tím počítalo, proto dalo postavit kolem blázince deset zdí. Naši dva kamarádi se vydali na útěk. Přelezli první zeď. A jeden z nich se zeptal toho druhého: Můžeš ještě? Ano. Tak lezem dál. A takhle se ptal po každé přelezené zdi. Když přelezli osmou, řekl ten druhý že ještě může. Tak přelezli devátou. První se zase ptá: Můžeš ještě? Už ne. Tak lezem zpátky, rozhodl bez váhání. Proč? Protože byli blázni. Nevíme, kolik zdí nás čeká, ale víme, že jsme vykoupeni, svobodní, jen to nevzdávat.

 

Na zapamatování:

Před smrtí nás zachrání jen ten, kdo nad ní vyhrál.

Co je po smrti ví jen ten, který tam už byl a vrátil se nám to říci.

To platí jen o Pánu Ježíši.

 

Námitky:

Nešlo to nějakým jemnějším způsobem, musel Pán Ježíš tak krvavě trpět. Tuto námitku dávají  budhisté. Když vidí kříž, hned se ptají: Co vyvedl v minulém životě, že teď musí tak trpět? Na to odpovídá svatý Tomáš, že jediná krůpěj Kristovy krve by  stačila, aby hříchy světa všeho obmyla, jak zpíváme v písni 712 v 6. sloce. Nemuselo to být, ale Pán Ježíš nový Adam, chtěl být poslušný ve všem, na rozdíl od toho prvního Adama, který neposlechl ani v takové maličkosti, jako bylo nejíst z jednoho stromu, když jich tam byly stovky. Nešlo však o ten strom, šlo o tu poslušnost. A ta byla velká: Bůh lidem všechno dal a jen jednu malou věc po nich chtěl. A lidé na něj nedbali. Ďábel nic nedal, jen sliboval a lidé mu uvěřili. Proto tak smutně skončili, proto bylo potřeba, aby to Bůh sám napravil. Když totiž někdo spadne do jámy, nevytáhne se sám za své vlasy. Někdo shora mu musí podat ruku.

 

Takže opakujeme:

1. Bůh stvořil svět dobrý, hříchem prvních lidí to bylo pokaženo.

2. Bohu to nebylo jedno, proto poslal na svět Vykupitele.

3. Je to druhá Božská osoba, jmenuje se Ježíš Kristus a svou smrtí na kříži nás osvobodil a navěky spasil.

 

Jak to vysvětlím druhým, třeba mladším:

První lidé zhřešili, následkem toho přišlo na svět zlo. A hlavně:brána ráje se zavřela. Bůh už tenkrát slíbil Vykupitele. Ten přišel jako 2. božská osoba a narodil se z Panny Marie. Jmenoval se Ježíš a svou smrtí nás vysvobodil z vyhnanství, spasil nás, takže se můžeme vrátit k Bohu. Nemoc a smrt zůstávají na zemi dál, ale za nimi je nebe.

 

5. pravda: Duše lidská je nesmrtelná.

 

Slovo Boží:  Gn 2, 7

Bůh stvořil člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.

 

Slovníček:

Chřípí je nos, prach ze země znamená prvky, které jsou na této zemi, dokud člověk dýchá, tak žije, poslední výdech je konec tělesného života. Tělo je hmotné, duchové věci jsou nehmotné. Lidská osoba je zároveň bytost tělesná i duchová. Výraz duše označuje v Písmu svatém  často lidský život nebo celou lidskou osobu. Označuje však také to, co je v člověku nejniternější, co má v něm největší cenu, to, v čem je člověk obzvláště Božím obrazem: duše znamená duchový princip v člověku. (KKC 363) Duch znamená to, co hmotu převyšuje, co ji řídí.

 

Katechismus:

Církev učí, že duchová duše je bezprostředně stvořena Bohem - není tedy „zplozena" rodiči - a že je nesmrtelná: nezaniká při smrti, ve chvíli svého oddělení od těla, a znovu se spojí s tělem ve chvíli konečného vzkříšení. (KKC 366) A to je pátá základní pravda víry.

 

Ze života:

Král Jindřicha VIII. měl celkem šest žen. Žít na jeho dvoře vůbec nebylo jednoduché. Byla tam spousta pravidel, úkolů a také úkladů. Víte, že za těch časů měl dvorní šašek přístup až k samotnému králi. Víte také, že šašek nemusel být zrovna nějak nápadný, že šlo víc o duši než tělo. Takže šašek Jindřicha VIII. toho asi hodně věděl. A musel toho hodně snášet. proto utekl pryč. Králi to samozřejmě vadilo a proto ho dal hledat. Všude vyhlásil, že kdo ho přivede na jeho stopu, dostane královskou odměnu. A mezitím se šašek skrýval mezi prostými lidmi, kteří se nezajímali ani o politiku ani o královské výnosy. Musel však dál a musel projít přes nějaké město. Tam ho uviděl člověk, který byl kdysi na královském dvoře a proto šaška hned poznal. Vzpomněl si, že nedávno slyšel, jak je na jeho dopadení vyhlášena velká odměna. To by bylo peněz, napadlo ho hned. Vzápětí si však pomyslel: nebudu zrádcem,  čistá duše je pro mě víc než zlaťáky. A najednou se cítil velmi bohatý. jakoby ty zlaťáky už měl a pak je klidně zahodil.

Duše je víc než tělo. Tělo potřebuje vitaminy. A ty jsou ve špenátu, i když prý není pravda, že by tam bylo toho zdravého železa tolik, vypadá to, že se přepočítali v laboratoři, a že místo 3,4 tam dali 34, takže ostatní zelenina má 5,6 a 4,8 a špenát taky. Přesto se považuje špenát za velice zdravý. A tatínek nutil svou dcerku: Musíš ten špenát jíst. Ona se bránila, ale on ji nakonec donutil, že ho snědla. A teď si představte sílu ducha: Ten malý človíček mu řekl: Tatí, můžeš mě přinutit, abych ten špenát snědla. Ale nemůžeš mě přinutit, aby mi chutnal. Duše je víc než tělo. Ve vlaku jel chudý študent v obou významech toho slova: Bez peněz a vyzáblý na kost. Nastoupil do kupé a snažil se dát kufr na poličku. Oběma rukama ho zvedal a nemohl ho tam dostat. V kupé seděl silný chlapík, jednou rukou ten jeho kufr vzal a lehce ho umístil na polici. Zasmál se studentovi, poklepal si na své čelo a říká: „Není potřeba mít tady", a zatnul jednu ruku a druhou si poklepal na bicepsy, které mu naskočily, a dokončil: „ale tady". Študent na to nic neřekl a klidně si sedl. Po půlhodině jízdy se zvedl, oběma rukama vzal za záchrannou brzdu a snažil se ji stáhnout dolů. Dělal, že zabírá ze všech sil a že ji nemůže stáhnout. ten chlapík vstal, povýšeně ho dostrčil, jednou rukou brzdu vzal a stáhl dolů. Vlak zastavil, přišel průvodčí a vlakvedoucí, vše se vyšetřovalo a milý chlapík musel zaplatit ohromnou pokutu. Študent mu pak na rozloučenou řekl: „Musíš mít taky tady." a poťukal si na čelo.

Je jasné, že více zmůže důvtip nežli hrubá síla, rozum je důležitější svaly. Proto také je duše víc než tělo. Protože každé tělo je smrtelné, duše je převyšuje právě tím,  že je nesmrtelná. Někteří učenci však tvrdili, že duše při smrti umírá a že bude také vzkříšena spolu s tělem v poslední den. Po staletí se o tom vedly učené spory. Někteří dokonce tvrdili, že duše ženy je jiná než duše muže. V Písmu svatém  to totiž není jasně napsáno a je tam i věta, že všechno stvoření usne. Tuto debatu uzavřeli teprve otcové na 5. lateránském sněmu roku 1513 a prohlásili jako správný výklad Písma, že lidská duše je nesmrtelná. Opírali se přitom o slova Pána Ježíše, že duši zabít nemohou (Mt 10, 28).

Na otázku, kterou dávají často děti: „Mají také zvířata duši?" je odpověď: Mají, ale je smrtelná. I když z listu sv. apoštola Pavla vyplývá, že všechno bude obnoveno, že tedy i v nebi bude stvoření v plnosti, ale nedojde k osobnímu vzkříšení zvířat a rostlin, právě proto, že to nejsou osoby.

 

Na zapamatování:

1. Člověk je jednota duše a těla.

2. Jejich rozdělení znamená smrt.

3. K jejich spojení dojde při vzkříšení těla na konci časů.

4. Duše lidská je nesmrtelná.

 

Námitky:

Vždyť se po vzkříšení lidé na zem nevejdou. Bude nové nebe a nová země, jak píše sv. Jan ve svém Zjevení(20,1). Po vzkříšení se lidé už nebudou ženit ani vdávat, řekl Pán Ježíš přímo (Mt 12, 25). Sám měl už tělo oslavené, takže prošel zavřenými dveřmi. Proto lidé po vzkříšení už nebudou potřebovat tolik místa, jak potřebují teď.

Jak to je s těmi lidmi, které třeba roztrhal výbuch anebo kteří byli zpopelněni a jejich popel rozptýlen. Popelce smíchali popel s hrachem. Zdánlivě neřešitelný úkol jí pomohli vyřešit holoubci. Horší je směs popela a železných pilin. tady pomůže magnet. Pán Bůh si poradí, nemusíme se bát.

Jak je to s převtělováním. To je módní nauka, která k nám přišla z východní Asie. Věřící budhisté to však chápou úplně jinak. Přímo se obávají, že jestli budou na zemi jednat špatně, po smrti budou potrestáni tak, že jejich duše přejde do nějakého zvířete, které trpí,  třeba do tažného slona nebo tygra, kterého pořád nahánějí lovci. Mají z toho strach, a říkají si: Kolik životů ještě budu muset prožít, než moje duše se rozplyne v božské nirváně (božském nic) jako kapka vody v oceánu. U nás se k převtělování hlásí takzvaní evropští budhisté.  Východní učení si změnili po svém a hlavní jejich myšlenkou je zvědavost: Jaké by to bylo, kdybych byl v kůži krávy nebo krysy. To je však naprosto špatný přístup, budhista se jako člověk na to vůbec netěší, a nechce být zvířetem. Evropští obdivovatelé těchto nauk dokonce tvrdí, že církev z Bible věty o převtělování a stěhování duší vyškrtla. Pravý opak je pravdou: Nikdy tam nic takového nebylo, a když se ve 4. nebo 5. století objevili lidé, bludaři, kteří tvrdili, že z Písma vyčetli, že bude to stěhování duší, církevní sněm prohlásil jejich názory za bludné. Z Písma by nikdo nic nevyškrtl, když se opisovalo ručně, psali písaři na konci každého řádku malé čísílko. To byl počet písmen na tom řádku a bylo to proto, aby ten příští opisovač si mohl zkontrolovat, že tam má všechna písmenka, že ani na jedno nezapomněl. Proto není možné, že by si někdo dovolil vyškrtnout z Písma věty, které tam byly. Odmítli však přidat výklady, které odporují učení Pána Ježíše. On jasně říká, že každý bude odměněn nebo potrestán za své jednání, jak už hlásali i proroci.

 

Takže opakujeme:

1. Člověk je jednota duše a těla.

2. Jejich rozdělení znamená smrt.

3. K jejich spojení dojde při vzkříšení těla na konci časů.

4. Duše lidská je nesmrtelná.

 

Jak to vysvětlím druhým, třeba mladším:

Tělo bez duše je mrtvé. Duše je v něm skryta a oživuje ho. Kdyby ji nějaký lékař chtěl najít, nenajde ji. A kdyby rozřezal celé lidské tělo, tak ten člověk umře a právě, když bude končit s pitvou,bude duše už pryč. Duše je nehmotná, proto ji nemůžeme zničit ani spálit, prostě přežije. Jako můžeme  spálit knihy, ale myšlenky v nich napsané zůstanou. Duši nemůže zničit ani smrt, protože je nesmrtelná. V Písmu svatém tato věta není, ale vyplývá to z něho.

 

6. pravda: Milosti Boží je k spasení nevyhnutelně potřeba.

 

Slovo Boží: (Matouš 22, 1 - 13)

1 A Ježíš k nim znovu mluvil v podobenstvích:

2  "S královstvím Božím je to tak, jako když jeden král vystrojil svatbu svému synu.

3  Poslal služebníky, aby přivedli pozvané na svatbu, ale oni nechtěli jít.

4  Poslal znovu jiné služebníky se slovy: `Řekněte pozvaným: Hle, hostinu jsem uchystal, býčci a krmný dobytek je poražen, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!´

5  Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, druhý za svým obchodem.

6  Ostatní chytili jeho služebníky, potupně je ztýrali a zabili je.

7  Tu se král rozhněval, poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil.

8  Potom řekl svým služebníkům: `Svatba je připravena, ale pozvaní nebyli jí hodni;

9  jděte tedy na rozcestí a koho najdete, pozvěte na svatbu.´

10  Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré; a svatební síň se naplnila stolovníky.

11  Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu.

12  Řekl mu: `Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?´ On se nezmohl ani na slovo.

13  Tu řekl král sloužícím: `Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.´

 

Slovníček:

Pozvánka na svatbu znamenala, že ten pozvaný dostal i šaty, v kterých tam měl přijít. Tak se tam mohl dostat i chudák. Musel však v těch šatech přijít, pokud je prodal a propil a šel tam ve svých, tak urazil hostitele. Proto ten krutý trest. Boží království je totéž co nebeské království.

Tento šat pro tělo je předobrazem milosti pro duši. Samo slovo milost nám nemá připomínat prezidenta a odsouzence, ale sloveso milovat: Král měl rád ty lidi, proto jim chtěl udělat radost, pozval je, protože je miloval, byl to výraz jeho lásky. V polštině je to ještě zajímavější: Láska se řekne milošč, a česká milost je láska, Poláci se modlí: Zdrávas Maryjo, lásky pelná.

Lidově řečeno: Milost je nezasloužený dar, kterým Bůh člověka pro nebe posvěcuje, nebo mu osvícením a posilou do nebe pomáhá.

 

Katechismus:

Milost je přízeň, nezasloužená pomoc, kterou nám Bůh dává, abychom odpověděli na jeho nabídku stát se Božími dětmi, adoptivními syny účastnými božské přirozenosti a věčného života KKC 1996)

Milost je účast na životě Božím, je to nadpřirozené povolání, je to dar Ducha svatého (KKC1997 - 1999)

Milost posvěcující je stálý dar, trvalá a nadpřirozená dispozice, která zdokonaluje samu duši, aby ji učinila schopnou žít s Bohem a jednat z lásky k němu. Rozlišujeme: milost habituální (stav milosti), která je trvalou dispozicí k tomu, aby člověk žil a jednal podle Božího nabádání, a aktuální (pomáhající) milosti, kterými jsou míněny projevy Boží pomoci jak na počátku obrácení, tak během díla posvěcení. KKC 2000 - asi nejdůležitější bod celého katechismu a celého náboženství

Již příprava člověka na přijetí milosti je dílem milosti (KKC 2001)

A letošní letopočet je také důležitý i v Katechismu katolické církve: Mezi zvláštními milostmi je vhodné připomenout milosti stavu, které provázejí vykonávání povinností křesťanského života a služeb v církvi. (KKC 2004)

 

Ze života:

Těžko mluvit o milosti, která je nadpřirozená a užívat při tom příklady ze života přirozeného, pozemského. Když byla svatá Jana z Arku u soudu, soudcové ji chtěli dostat touto záludnou otázkou: „Víš, jestli jsi v Boží milosti?" Prostá dívka jim odpověděla: „Nejsem-li v ní, kéž mě Bůh do ní uvede, jsem-li, kéž mě v ní ráčí uchovat."

Zapomíná se dost na to, co právě v těchto rovinách jižní Moravy znamenalo turecké nebezpečí. Tento bojovný národ se objevil na východě a postupoval do Evropy. V cestě jim stálo hlavní město byzantské říše Konstantinopol neboli Cařihrad. To bylo opevněné město, po staletí nedobytné. Turci je také dlouho obléhali. V hradbách bylo několik malých branek. Ty se zvlášť dobře hlídaly. A byly důmyslně zajištěny. Jednu takovou branku však zapomněli obránci Cařihradu zavřít. Turci ji objevili a zprvu mysleli, že to je pro ně nastražená léčka. Báli se do ní vlézt. Pak zjistili, že je otevřená omylem a  že si to ti nahoře neuvědomují. Pronikli jí dovnitř a Cařihrad padl. Turci pak během dvou staletí byli až před Vídní. Můžeme říci, že to bylo nezasloužené vítězství. Odměnu si můžeme zasloužit, dar však je dar. A milost je nezasloužený dar a to dar Boží! Bůh by si stačil sám, ale svobodně a dobrovolně nabízí člověku víc než jen tělesný život, víc než jen hmotné úspěchy.

Je to dar Boží, my jej těžko rozeznáme a vůbec už neovlivníme. My se můžeme jen nastavit jeho působení jako slunci, protože nikdy se neopálí ten, kdo bude jen sedět u počítače v místnosti. Milost je nadpřirozený dar, vymyká se tedy zákonitostem přírodních věd. Bůh ji dává svobodně, ale rád, komu chce. Byl jeden kněz velmi zbožného, života a horlivě plnil obtížný úkol, kterým ho biskup pověřil: Doprovázet odsouzené na smrt na popravu. Žil jen pro své poslání, modlil se a obětoval se za svěřené duše, a s pomocí Boží se mu dařilo je smířit s Bohem, připravit po nekřesťanském životě na křesťanskou smrt. Sám pak umřel v pověsti svatosti. Byl zahájen proces o jeho blahořečení. Při tom se shromažďují všechna svědectví o životě toho člověka, písemná, ústní, prostě všechno. Kdosi si vzpomněl, jak tento kněz doprovázel na smrt zločince, kterého se mu nepodařilo obrátit, který prostě svých hříchů nelitoval. Ještě na schodech k šibenici ho kněz přímo prosil, aby aspoň jedním slovíčkem litoval. Odsouzenec povýšeně odmítl. Kněz už to nevydržel a řekl nahlas: Takto umírá zatracenec. A celý proces se po tomto svědectví zastavil. Nikdo nemůže s jistotou říci, že Bůh  milost nedá. I v té poslední vteřině, když už měl smyčku na krku, mohl ten zločinec říci v duchu, že lituje, a tím získat Boží odpuštění.

Na závěr důležitý odstavec katechismu katolické církve, který má číslo 2004: Je milost stavu. Myslí se tím za prvé stav rodinný, takže manželé dostávají zvláštní milost, aby to zvládli, i rodiče pak dostávají milost k výchově, i děti. Trochu jinou milost dává Bůh zase těm, kteří jsou ve stavu svobodném nebo vdovském.
Za druhé se tím myslí stav ve významu  povolání. A to povolání duchovní i světské. Občas se ještě říká: duchovní stav, byl a je také stav vojenský, rolnický a podobně.  Nikoho z nás nenechá Bůh na holičkách, právě proto že je náš Otec.

 

Na zapamatování:

Milost je nezasloužený dar, kterým Bůh člověka pro nebe posvěcuje, nebo mu osvícením a posilou do nebe pomáhá.

 

Námitky:

Hlavní námitka: Já bych tak rád věřil, já bych tak rád se polepšil a toho pití nechal, a ono to nejde. Ano, je to milost, nezasloužený dar Boží. Ale Bůh neodmítá pomoc těm, kdo, po ní touží. Proste a dostanete, říká jasně Pán Ježíš.

 

Takže opakujeme:

Milost je nezasloužený dar, kterým Bůh člověka pro nebe posvěcuje, nebo mu osvícením a posilou do nebe pomáhá.

 

Jak to vysvětlím druhým, třeba mladším:

Aby nás někam pustili, musíme být patřičně oblečeni. Rodiče milují své děti a proto je zadarmo živí a šatí. Bůh nás miluje, na zem nás poslal na výlet a čeká nás u sebe doma v nebi, abychom s ním mohli být šťastni bez konce. Do Božího království také musíme být patřičně oblečeni - a to po stránce duše. Oděv pro duši se nazývá milost. Pán Ježíš to vysvětluje v podobenstvích o svatební hostině a svatebních šatech. Naše duše je dostává na křtu svatém. Pošpiní je každý hřích. Drobné zamazání můžeme otřít, drobnou špínu rukou smést. To jsou lehké hříchy. Řešením je lítost. Po větším zamazání musíme prát, při roztrhání musíme zašívat. K tomu potřebujeme pračku nebo šicí stroj. Pro duši je takovou pomocí svátost smíření. To je obnovení křtu svatého. Proto máme slavit nejenom narozeniny a jmeniny, ale také křtiny. Při těch prvních dvou něco dostáváme, při křtinách, tedy výročí křtu, bychom měli něco Pánu Bohu dát, třeba účast na mši svaté.

 

Závěr:

 

Věříme v těchto šest základních pravd. Proto se nemusíme bát posledních  věcí člověka: Jsou čtyři: Smrt, soud, nebe, peklo.  Poslední není smrt, to je jen konec pozemského života. Pak bude soud a pak rozhodnutí. Kdo se dostane do očistce, už je v předpokoji nebe. Modleme se za duše v očistci.

 

PÍSEŇ:

POJĎTE VŠICHNI S NÁMI

Refrén:  Pojďte všichni s námi, vemte svoje známý.

Pojďte všichni s námi, k Mariazell* jdem.    (*na Velehrad, do Netína, na Saint Michel, až do Sloupu, na pouť do Křtin)

1. Základy obnovím, ostatní prohloubím. Bůh je jenom jeden a já ho mám rád.

R.: pískot

2. Bůh je spravedlivý, nejvýš spravedlivý. Dobrým chystá nebe, na to pamatuj!

Nezapomeň nikdy, že i peklo hrozí, Pána to však mrzí, peklu říkám Fuj!

R.: zpěv

3. Otec plodí Syna, Syn vychází z Otce. A ta jejich láska, to je svatý Duch.

Toto tajemství je nad náš lidský rozum, ve třech osobách je Trojjediný Bůh.

R.: pískot

4. Bůh dal svého Syna, aby byla vina hříchu dědičného provždy z nás smyta.

Syn se stal člověkem, aby lidským dětem svou smrtí na kříži spásu zajistil.

Jak na to /// odpovíš? ///   Čím víru upevníš?   Odp.:  UPEVNÍŠ?

R.: zpěv

5. Lidé bývaj hluší, že mají též duši. Nesmrtelnou duši každý člověk má.

Přejí si zdravíčko, hlavně to zdravíčko. Na nebe nemyslí - to je pohroma!

Chceme se /// dostati /// do nebe!   

R.: pískot

6. Když je řeč o spáse, říkám ti to v lásce, bez Boží milosti nenaděláš nic.

To jsou pravdy víry, katolické víry - tak je vyznáváme, tak je věříme.

R.: zpěv

 

 

Komentáře:

Děkují za odpověď, | Karel Hořavka - 6.8.2010

Už první křesťané řešili toto velké tajemství | Jan Peňáz - 5.8.2010

Dotaz k bodu 4 | Karel Hořavka - 1.8.2010

zobraz komentářepřidej komentář

Dnes je 9. prosince 2016

svátek má Vratislav

Mons. Jan Peňáz

67905 Křtiny 72

telefon: 516 439 189

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT COKOLI Z TĚCHTO STRÁNEK 

K DOBRÉMU ÚČELU