Vysvětlení mše svaté a její porovnání s poutí

28.10.2008 - víra pro hledající

Katecheze dospělých, která poprvé zazněla při 2. pěší pouti na Velehrad L.P. 2002

 

Vysvětlení mše svaté s přirovnáním jejího průběhu k postupným etapám každé pouti

 

1) CELKOVÝ ÚVOD

Evangelium Mt 19,16-22:

Co mám dělat, abych dosáhl věčného života. Prodej svůj majetek, pak přijď  a následuj mě.

Cílem života zde na zemi je dosáhnout věčného života. To ví i ten mladý muž. A Pán Ježíš mu upřesňuje cestu  k tomuto cíli: Pojď a následuj mě. Proto se celý náš život se dá přirovnat k pouti do nebe, za tou velkolepou blažeností v Božím království. Když jsme ve svatém roce 2000 putovali do Říma, došli jsme za pět dní k Matce Boží v komůrce - v cele, proto německy Mariazell. Za dalších pět dní, kdy už začínaly potíže, jsme si řekli, že do Mariazell to byla procházka. Když jsme pak došli do Itálie, vytáhli jsme mapy pěší trasy z Vídně do Říma, kterou každý rok podniká spolek Wiener Wander (vídeňský vandrák). Viděli jsme, že oni jdou jen po venkovských silničkách a polních cestách, že údolími italských řek procházejí křížem krážem z jednoho břehu na druhý. To už jsme byli na cestě víc jak 14 dní a už jsme toho začínali mít dost. A naše heslo bylo: Ani krok navíc, ani metr zbytečně! Proto jsme šli přímo po staré státní silnici. Šli bychom i po dálnici, jenže na ni pěšáka nepustí. A nezastavili jsme se ani v Ravenně, jejíž památky přitahují ročně miliony návštěvníků, ani v Assisi u sv. Františka. To už byl měsíc cesty za námi a Řím blízko před námi. Všichni jsme si v duchu říkali: „Ať už tam jsme co nejdříve!" A když jsme doputovali, byla to veliká radost, kterou nezkalilo ani to, že jsme se osobně nesetkali se Svatým Otcem. Až teď nás mrzí, že se nemůžeme pochlubit společnou fotografii s ním.  Na pouť jsme se také samozřejmě připravovali, každý po svém.

Stejné čtyři části doprovázené podobnými pocity má každá pouť třeba jen pár kilometrů dlouhá: přípravu, počáteční příjemnou procházku, střed, kdy už je začátek zapomenut a konec pořád v nedohlednu, kdy už toho člověk má opravdu dost. A pak přijde radostné dokončení, kdy cíl přímo přitahuje. Obdobné to je i při delších trasách. Ti, kdo už s námi byli na Velehradě, si jasně vzpomenou na místa, kde toto prožívali. A v životě je to také tak. Každý se bojí závěrečných zkoušek, ale později přizná, že chodit do školy byla vlastně procházka. Ve středním věku není čas na žádné zdržování, což nemusí být vždycky správné. Skutečně dospělí a zralí lidé se pak úplně jinak dívají na životní cíl a krátkodobá lákadla už pro ně nemají smysl.

Mše svatá je připomínkou smrti a vzkříšení našeho Pána. Tím vrcholil jeho život. Proto můžeme srovnávat její průběh s poutí jako takovou. A to bude i tématem promluv při večerních mších svatých, které budou v každé farnosti vždycky v 7 hodin.

 

2) VSTUPNÍ OBŘADY

Evangelium Mt 19, 23 - 30:

My jsme opustili všechno a šli za tebou, co budeme mít? První budou posledními......

Apoštolové mluví o své přípravě: Nebyla jednoduchá. Než šli za ním, opustili všechno. Proto se chtějí ujistit, že se jim to vyplatí. A Pán Ježíš potvrzuje, že ano. Nečekaně, ale bohatě. Stokrát víc dostanou. A úplně se změní pořadí. Příprava na mši svatou pro nás většinou znamená, že přemýšlíme za koho bude sloužena. A to nemusí být jen za zemřelé příbuzné anebo na jiný osobní úmysl. A nemusí to být jen za naše známé, nebojte se přidat k úmyslu ještě: za duše v očistci. Někteří sice ironicky namítají: jak pak se bude ten náš dědeček dělit o užitky mše svaté s tím obrovským množstvím duší v očistci, ale nebojte se. Pán Bůh si poradí. Z matematiky známe rovnice, kde se výsledek blíží k nekonečnu. A jde to už v 7. nebo 8. třídě. Proč by to nešlo na věčnosti. Mše svatá může být obětována i na jiný úmysl, než je vyvěšen na seznamu a čten v kostele.

Ze mše svaté je totiž trojí užitek: Ten první má celá církev. Vždyť oběť Pána Ježíše má nekonečnou cenu. To chtějí snížit všichni, kdo zdůrazňují demokracii tam, kde se nemá. Je jasné, že i mohamedán i budhista mají stejná práva jako my. Nemůžeme říci našemu občanu vietnamského původu: Ty nevěříš v Krista, proto nedostaneš přídavky na děti. Nemůžeme také poručit nějakému mohamedánovi: Na škole se učí jen naše náboženství, tak ať na něj vaše děcka chodí. Každý má právo, aby své děti vyučil ve svém náboženství. A dospělé děti mají zase právo, které se někdy bolestně dotýká rodičů: změnit své náboženství. Těžko lze říci: Ty už nechodíš do kostela tak nemáš právo chodit k nám. Ale musíme si jasně říci: Budhovo učení je velice pěkné, on sám však zemřel obklopen svými žáky. Mohamed uměl sjednotit arabské kmeny a vytvořil pro ně zajímavou knihu. Zemřel a jeho žák , věrný Álí, marně čekal, že vstane z mrtvých jako ten Ježíš. Pak ho však musel pohřbít. Jedině náš Pán řekl, že bude trpět a vstane z mrtvých a také to splnil. A toto se nekrvavě zpřítomňuje na oltáři. Ježíšova oběť se neopakuje ani jenom symbolicky nenaznačuje. Ona se při mši svaté zpřítomňuje. Pán Ježíš se obětoval za všechny, i za budhisty, hinduisty a další, i za satanisty. Proto z každé mše svaté má užitek celá církev. To je ten první užitek. Druhý užitek mají přítomní: kněz, který slouží a všichni ostatní. Nejen tím, co slyší, ale především, že mohou jít ke svatému přijímání. Třetí užitek, ten nejužší, mají ze mše svaté ti, za které je obětována. A to se týká lidí, kteří je nahlásí. Kněz je povinen přijmout jejich úmysl a když k tomu dostane nějaký dar ( a dával se třeba i olej pro kostel anebo dokonce i nějaké jídlo pro farní kuchyni), nemůže tento dar použít pro jiný účel. Když předá mši svatou k odsloužení jinému knězi, musí mu předat celý dar. Jak se říká, vzniká smluvní vztah mezi farářem, který za to odpovídá a lidmi, kteří dali na mši svatou. Úplně jiný vztah vzniká mezi těmi zemřelými a Pánem Ježíšem. Když jsou ještě v očistci, zásluhy z jeho oběti při mši svaté zpřítomněné jim pomohou o velký kus v nebi. Když už jsou z očistce pryč - tedy v nebi - tyto zásluhy pomohou jiným trpícím duším. Pán Ježíš už to dokáže rozdělit. Ti, kdo jsou přítomni však mohou mít svůj úmysl. Dokonce ho mít mají. Všichni přece máme za co děkovat a jistě i za koho prosit. Můžeme to udělat sami, třeba i v tichu lesa při svítání. Mnozí myslivci mi říkají, že tam se krásně pomodlí. Souhlasíme jistě s nimi, ale nemůžeme souhlasit s další větou, kterou někdy přidávají: že už do kostela chodit nemusí. Při mši svaté se nemodlíme sami. A to je důležité. Modlí se s námi Pán Ježíš. Proto tak často slyšíme: skrze Krista, našeho Pána. Poprvé to je na konci té první modlitby, která se latinsky nazývá  COLLECTA. Kolekci se dělají sběratelé známek, tato modlitba má jakoby sesbírat naše úmysly. Máme do ní shrnout právě svoje díky a prosby. Proto ticho před ní je tak důležité a nemá být vyplněno jen němými otázkami, proč to ten kněz nemůže najít. To je závěr přípravné části mše svaté. Vrcholu té první čtvrtiny. Ještě si teď projdeme celý začátek: Nejprve je znamení kříže, které máme udělat poctivě. Pán s vámi. Co si přejeme? Zdraví? Jistě. Vyhrát v milionáři? Hodilo by se to. Co potřebujeme? Aby byl Pán s námi. Jen on dá pokoj, milosrdenství. To je v dalších pozdravech, které jsou vybrány přímo z listů sv. Pavla.

Pak je vyznání hříchů. Jsou tři možnosti. Je to důležité, ačkoli v té chvíli se teprve soustřeďujeme. Jak víte, jsou lehké a těžké hříchy (vysvětlit, že to musí být naprosto dobrovolné a vědomé překročení zákona  Božího ve vážné věci a že tyto podmínky musí být všechny). Ty těžké hříchy jsou snad výjimkou, ale  ty lehké nás pořád trápí. Ty lehké se odpouštějí lítostí. Právě úkon kajícnosti je na to. Poctivě se ho modlit a při tom prvním poctivě se bít v prsa. To není polechtání, to není klepnutí. V breviáři se modlíme vyznání hříchů i večer. I sami se to můžeme modlit. Dokonce si můžeme ty trojice vymýšlet. Zkuste si to někdy. Pak to trojí Pane, smiluj se. Je to zbytek řečtiny - jazyka Nového Zákona. Je to zbytek volání zajatců k vítěznému císaři: Smiluj se a daruj nám život. Takto však také volali i Římané - tedy občané vůči svému panovníku: Smiluj se, miluj nás. měj nás rád. Asi víte, že staroslovansky Kyrie eleison je Hospodi, pomiluj. Cítíte tam to: Měj nás rád. I když jsme hříšní, i když jsme to přiznali a jsme sami sobě kvůli tomu protivní. Měj nás rád! Pak následuje chvalozpěv Gloria. Tam je všechno. I po stránce hudební i po stránce  duchovní: Hudební skladatelé tam dali to nejlepší čeho byli schopni. Když se uvažovalo o zrušení tohoto zpěvu, papež Pavel VI. řekl, že by to bylo škoda právě z tohoto důvodu. A je to vzor modlitby: Od chval a děkování až k prosbám a závěrečné oslavě jediného Svatého Božího Syna našeho Pána.Může to být i modlitba mimo mši svatou. Měli bychom to znát nazpaměť a často se to modlit. Třeba na poděkování. Můžeme si to i zazpívat. I mimo mši svatou. Anebo sami, když budeme mít radost a budeme chtít ukázat Bohu svou vděčnost.  I teď zazpíváme Gloria. Vždyť v ty určité dny je to předepsané, ale kromě postní doby nikdy není zakázané.

 

3) BOHOSLUŽBA SLOVA

Evangelium Mt 20, 1 - 16a: O dělnících na vinici

Dám vám, co bude spravedlivé. - Pojďte i vy na mou vinici.

Pak je bohoslužba slova. Procházíme dějinami spásy, slyšíme o tom, jak Bůh chránil vyvolený nárůdek i jak provázel hrstku rybářů, která se vydala obrátit svět k svému Pánu, ukřižovanému Galilejci. Sami dobře víme, jak se nám to málo daří, rádi bychom zažili více důvěry v Boží pomoc. Proto každého potěší, když uslyší, jak Bůh pomohl. Jak často se nepodaří sehnat práci nebo si udržet dobré místo. Kolik nezaměstnaných by rádo dělalo. Evangelium ukazuje, že se to nikdy nemá vzdávat. Ani v poslední hodině. Možná znáte obrázek, jak čáp polyká žábu. Její zadní nohy a břicho už má v sobě, ze zobáku mu trčí pouze její hlava a přední nohy. A těmi mu ta žába svírá krk. Celé Boží slovo nás vyzývá k důvěře. Bylo by zajímavé spočítat, kolikrát je tam napsané: Neboj se. Ve Starém i Novém Zákoně. V ateistické škole do nás hustili, jak se lidé dříve báli těch bohů, protože nebyli vědecky vzděláni a mysleli si, že to oni na ně pouští hromy a blesky. A dodnes se říká, že lidé se bojí a proto věří. To však platí o pohanech a ne o křesťanech. My se nemusíme bát, protože víme, že Bůh na nás nezapomene. Když se octne skupina lidí ve velmi těžkých situacích a jsou v ní trénovaní muži, řekli bychom, že oni to budou nejlépe snášet. A není to pravda. Stres nejlépe je snášejí děti. Ví, že jsou s nimi také dospělí, a tak si řeknou: Však oni si poradí. My děti Boží věříme, že Bůh je s námi a že je mocný, dokonce všemohoucí. Proto se nemusíme bát. Jen bázeň Boží máme mít. A to není strach z Boha, jen obava, abychom nepřišli o jeho přátelství. Tak jako se bojíme, abychom nerozlili vzácnou tekutinu. Ne proto, že bychom něco pošpinili, ale proto, že by nám toho ubylo. Tak vyznívá Boží slovo. A tak má vyznít každé kázání.

Čtení z Písma je tak rozděleno, aby se po nedělích během tří let přečetla všechny evangelia a co nejvíc z Nového i Starého zákona. Ve všedních dnech je zase jiná řada. Mez čteními jsou zpěvy - nejen na uklidnění, ale i na lepší zapamatování těch myšlenek. proto se odpovědi opakují. Pokaždé kromě postu se může zpívat Aleluja, což je odpověď nejkrásnější: Chvalme Pána.

Myslíte, že z Písma svatého se má číst? Jste Na omylu. Má se z něho předčítat. Číst umí každý třeťák. Předčítat to není jen tak. Řekli národnímu umělci Lukavskému: Mistře, bude slavná mše svatá. Budete mít první čtení. To nebudu, odpověděl, jdete moc pozdě, nestačil bych se připravit. A bylo to půl hodiny před tou mší svatou. Jedno pravidlo o předčítání říká, že se nemají číst čárky. Nemá se říkat: všichni - kdo to viděli, ale: všichni kdo to viděli  - protože ti všichni to viděli, to byli jedni a ti samí. A znal jsem člověka, který když měl číst, si ty čárky žiletkou vyškrabal. Ale pak to bylo skutečně předčítání slova Božího.

Může se stát, že nám čtení unikne, že se zamyslíme nebo nás někdo vyruší. Ale každá věta má svou cenu. I kdybychom si jen půl z ní zapamatovali, tak je to úspěch a je to dost pro naše povzbuzení. Po kázání neboli homilii, jak se dneska říká je vyznání víry. Při jeho důležitých slovech o tom, že se Pán Ježíš stal člověkem, se na znamení úcty ukláníme. Je to jen v neděli a o velikých svátcích, tak bychom neměli zapomínat. Nejde o žádný tělocvik, ale o posvátné znamení. Pak jsou přímluvy. Přímluvné modlitby za živé a zemřelé. I my sami můžeme dodávat svoje přímluvy. Anebo se takto modlit i jindy, prostě takové přímluvy si skládat. Často nám někdo řekne: Pomodli se tam za mě. Na to jsou přímluvy.

 

4) BOHOSLUŽBA OBĚTI

 Evangelium Mt 22, 1 - 14:

Oni nedbali a odešli, ostatní pochytali jeho služebníky. Pozvěte na svatbu, koho najdete.

Při bohoslužeb oběti už jde do tuhého. Chce to naši silnou víru v Ježíšovu přítomnost. Pán Ježíš to mohl všechno udělat úplně jinak. Ale on to udělal právě takhle. Vybral si obyčejnou, i když sváteční večeři. Byl k ní pečený beránek, salát z hořké zeleniny, nekvašené chleby a víno ředěné vodou.  Když beránka snědli, ještě jim zbyl chléb a víno. A to Pán Ježíš vzal a proměnil. Jak se učíme a jsme se učili: Proměnil chléb ve své tělo a víno ve svou krev tak, že podoba chleba a vína se nezměnily. To dokáže jen on. A komu jinému bychom věřili než právě jemu? Když kněz vezme chléb a řekne Ježíšova slova, je to on. Je to jeho nejsvětější tělo, proto mluvíme o nejsvětější svátosti. Je to prostě a jednoduše tajemství víry. A tajemství to není něco proti rozumu: to by byl nesmysl. Tajemství náš rozum přesahuje. Zatím. Tady vidíme nejasně, ale u Boha pak uvidíme všechno přímo, i jeho spatříme tváří v tvář, tedy úplně jasně.

Navíc se máme svým způsobem připojit k Ježíši Kristu, který vydává své tělo a prolévá svou krev. K tomu jsou obětní dary. Ta poloviční malá štamprdle vína a těch pár plátků nekvašeného těsta má cenu pár halířů. Ale my k tomu můžeme něco přidat. Obětní dary se nesou středem kostela k oltáři, aby to všichni viděli. A mají to vidět ne kvůli těm lidem, jak jim to sluší, ale kvůli sobě, aby si připomněli: Teď se mám v duchu také přidat, teď mám položit na tu paténu také svoje díky, i svou radost i svou bolest. Je to oběť Ježíše Krista, ale je to oběť za nás za všechny. Při vybírání peněz se i osobní oběť od nás vyžaduje. Někdy se uvažuje, jestli ty peníze přijdou na správný účel, jestli budou dobře využity. Myslíte, že kdyby nějaký ten zloděj sbírku ukradl, že by to něco změnilo na tom, že jste dali z mála , co jste měli, a že jste to dali rádi. Toto Bůh ocení - a zloděje dostihne Boží hlas v jeho svědomí a neuteče před ním ani na Bahamské ostrovy.

Panna Maria zakončila: Ať se mi stane podle tvého slova.  Souhlasila s andělem, i když nevěděla, co ji čeká. A pak vytrvala přes všechny těžkosti. Proto je náš vzor. A nejen to: I naše přímluvkyně. Vrcholní sportovci chtějí stát sami na prvním stupni a dostávat zlaté medaile. Panna Maria je na vrcholu všeho, už je Královnou nebe, ale nechce tam být jen sama. Chce tam dostat i nás, proto se za nás přimlouvá, oroduje.

I když je to oběť, a to nejsvětější oběť, přece jen je každá mše svatá radostné setkání kolem stolu. Doma také bývá nejoblíbenější místnost kuchyně. A obytné kuchyně opět nahrazují různé ty kouty atd. Je to hostina, a je to předobraz té hostiny nebeské z evangelia. Všichni jsou pozváni. O to je smutnější případ těch pozvaných, kteří odmítli. My lidé hříšní však odmítnuti nebudeme. Nikdo si nezasloužíme pro svou slabost a hříšnost toto pozvání. Právě proto říkáme: Pane, nezasloužím si. Zároveň však jsme všichni posíleni, abychom do cíle došli. Svaté přijímání není za odměnu ale jako posila, abychom na cestě nepadli. Nakonec se dává i umírajícím, kteří se vydávají na tu svou cestu, A tomuto se říká právě viaticum -. pokrm na cestu. V tomto případě může dostat člověk i po  třetí Tělo Páně v jednom dni, jinak jen dvakrát.

 

5) ZÁVĚREČNÉ OBŘADY

Evangelium Mt 22, 34 - 40:

Miluj Pána, svého Boha, a svého bližního jako sám sebe.

A na závěr mše svaté bývají ohlášky, je to jakési odlehčení všeho toho vážného. A pak si každý oddechne. když uslyší: „Jděte ve jménu Páně." A malí vyrazí na zmrzlinu, velcí také. Latinsky však poslední věta zní: „Ite, missa est." Doslova to znamená: Jděte, mše je skončena. Jiný výklad slova missa však může být: Jděte, poslání nastává. Anebo dokonce: Misie začíná. Ať už jsme tam, říkali jsme si před Římem. Jakou asi dneska mají zmrzlinu, říkají si ti malí (možná i velcí). Jak máme naplnit své poslání, jakým způsobem bychom mohli misijně působit? Celá mše svatá je vlastně příprava na život. Na to, abychom naplnili skutky to dvojí hlavní přikázání lásky, které jsme dnes slyšeli v evangeliu. To je cílem  a vrcholem mše svaté i naší životní pouti. To je i cílem této naší pouti. Ukázat ne rukama, ale nohama k prameni křesťanství u nás, k duchovnímu středu Slovanů i Evropy. Bylo přece i hlasování nohama. Ve volbách bylo u nás 99 % lidí pro komunisty, ale lidé utíkali do svobodných zemí i za cenu velkého rizika. A zase nám říkali, jak se mají černoši v Jižní Africe špatně, ale občané sousedních zemí, kde nebyli běloši u moci, právě do Jižní Afriky chodili za prací. A pouť znamená ukázat do skutečně nohama, co nás přitahuje a co pokládáme za tak důležité. A dále chceme ukázat, že i mládež umí něco obětovat a dokáže se bavit jinak, než to většinou známe.

Pak se zopakují hlavní myšlenky z předcházejících promluv.

Komentáře:

přidej komentář

Od 15.07.2017: Každá farnost má tři nestejné třetiny, které se poznají při přeložení kněze, a já patřím k té

první - změna pro mne je (byla, bude) bolestná. (78)

 

druhé - ulevilo (by) se mně. (16)

 

třetí - chci spolupracovat s každým duchovním správcem. (39)

 

celkem hlasovalo 140 lidí

předchozí ankety

Dnes je 22. srpna 2017

svátek má Bohuslav

Mons. Jan Peňáz,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT COKOLI Z TĚCHTO STRÁNEK 

K DOBRÉMU ÚČELU