Vysvětlení modlitby Otče náš

Tato modlitba se dělí na 7 proseb:

 

1) Otče náš, jenž jsi na nebesích,

2) posvěť se jméno tvé.

3) Přijď království tvé.
4) Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.

5) Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
6) A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.

7) A neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.
Amen.

Každá je probrána v 10 bodech: na základě Písma svatého, katechismu, papežských kázání, nechybí písně ani příběhy

1) Slova našeho Pána

2) Slova jeho apoštola Pavla, zvláště důležitá v jeho roce

3) Slova jeho náměstka na zemi, Jana Pavla II. blahé paměti, která řekl mládeži na Svatém Kopečku 21. 5. 1995

4) Píseň, kterou měl zvláště rád - první dvě sloky: Sám voláš nás k sobě, Bože ........

5) Slova katechismu katolické církve

6) DĚ-kujeme... Chceme být vděční a všímaví, jako ... I. příběh  z knihy Bruna Ferrera

7) Další dvě sloky písně Bůh žití dar všemu dává  ........

8) L-itujeme....   Chceme si zachovat cit, naslouchat svému svědomí, nedát se odvést ani svést, jak nám ukazuje .... II. příběh z knihy Bruna Ferrera

9) O-devzdáváme do jeho otcovských  rukou postupně svůj život jak nám ukazuje .............  III. příběh z knihy Bruna Ferrera

10) Modlíme se ----- s blahoslaveným Karlem de Foucauld (deFukó) Můj Otče, odevzdávám se ti. Učiň se mnou, co se ti zalíbí. At' se mnou učiníš cokoli, děkuji ti za to. Jsem připraven na všechno, všechno přijímám. Nepřeji si nic jiného, než aby se tvoje vůle vyplnila na mně, na všech tvých tvorech, můj Bože. Odevzdávám svou duši do tvých rukou. Dávám ti ji, můj Bože, s celou láskou svého srdce, protože tě miluji a je potřebou mé lásky dát se, odevzdat se do tvých rukou bez míry, s nekonečnou důvěrou, protože ty jsi můj Otec.

 

A = Modlitba Páně celkově

 

1) Slova našeho Pána (Lukáš 11:1,2)

  Jednou se Ježíš na nějakém skrytém místě modlil; když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: "Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i Jan."

 Odpověděl jim: "Když se modlíte, říkejte: Otče náš,

 

2) Slova jeho apoštola Pavla, zvláště důležitá v jeho roce (2 Tim 3,14 - 17)

Ty však setrvávej v tom, čemu ses naučil a o čem jsi přesvědčen. Víš, od koho ses tomu naučil.  Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše.   Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti,   aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.

 

3) Slova jeho náměstka na zemi, Jana Pavla II. blahé paměti

* V den slavné  kanonizace Jana Sarkandra  Zdislavy se setkáváme zde, na krásném Svatém Kopečku, na mariánském poutním  místě, abychom naslouchali Matce Kristově. Viděl jsem, jak jste  sehráli scénu o "bohatém  mládenci", který se Ježíše táže: "Dobrý Mistře, co mám dělat, abych měl život věčný?" (Mk 10,17). Mám rád tenhle evangelní  příběh a ve svých úvahách  zejména v těch, v nichž jsem se obracel k mládeži, jsem z něho často vycházel.

* Dnes na  Svatém Kopečku, vnuká odpověď na tuto otázku Panna Maria: "Dělejte to, co vám řekne" (Jan 2,5), Jsou to slova, která zazněla na svatbě v Káně. Je to  pár prostých slov, která jsou programem křesťanského života, životním programem pro každého člověka.  Maria je vyslovila proto, aby připravila podmínky pro zázrak, který měl vykonat její Syn. Kéž by tato slova vedla naše dnešní setkání, tak jako vedla a inspirovala celý život svatého Jana Sarkandra a svaté Zdislavy.

* "Dělejte to, co vám řekne!" A co nám Kristus říká! Opakuje nám všechno, co bylo zapsáno v evangeliích. Obrací se na nás nejen svými slovy, ale ještě víc skutky: "všude procházel a prokazoval dobrodiní" (srv. Sk 10,38), jak dosvědčuje apoštol Petr. Zvláštním způsobem pak k nám promlouvá svým velikonočním tajemstvím: sám sebe vydal na smrt za hříchy světa, z lásky k Otci a k nám, svým bratřím a sestrám; promlouvá k nám svým slavným vzkříšením v němž přemohl  smrt a otevřel před námi výhled na budoucí vzkříšení.

* Obsah všech  čtyř evangelií, podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana, nelze shrnout do nějaké krátké úvahy. Vy nepochybně ta evangelia dobře znáte. Já vás pak důrazně vyzývám, abyste neustále znovu a znovu evangelium četli! A nyní bych se rád pozastavil u slov, která bezpochyby stojí v samém středu evangelia, a která ježíš vyslovil v den, kdy odpovídal apoštolům na prosbu, aby je naučil modlit se. Řekl: "Když se modlíte, říkejte: Otče.." (Lk 11 ,2). A naučil je svou modlitbu, modlitbu "Páně." Pomodleme se jí nyní společně!

* {Všichni se společně modlí Otčenáš)

 

4) Píseň, kterou měl zvláště rád - první dvě sloky:

* Sám voláš nás k sobě, Bože, ze všech stran v každé době a Ježíš bratrem být může, vždyť nás učí dnes volat k tobě: /:: Abba, Otče ::/

** Církve živý strom vyrůstá z věčna kořeny svými, i světa pláň dříve pustá teď zní hlasy jen radostnými: Abba, Otče

 

5) Slova katechismu katolické církve

 579. Jaké je místo modlitby Otče náš v Písmu svatém?

Otče náš je „souhrn celého evangelia" (Tertullián), „nejdokonalejší modlitba" (sv. Tomáš Akvinský). Je umístněn v ohnisku Horského kázání (Mt 5-7) a znovu zachycuje ve formě modlitby podstatný obsah evangelia.

580. Proč je nazýván „modlitbou Páně"?

Otče náš se nazývá „modlitbou Páně", protože jí nás naučil sám Pán Ježíš.

581. Jaké místo zaujímá Otče náš v modlitbě církve?

Je to modlitba církve „par excellence" (po výtce). Otče náš je „předán" při křtu a biřmování, aby se dalo najevo nové zrození k božskému životu Božích dětí. Eucharistie odhaluje jeho plný smysl, protože jeho prosby, mající již od nynějška základ v tajemství spásy, budou plně vyslyšeny při příchodu Pána. Otče náš je doplňující část liturgie hodin.

 

6) Děkujeme ti, náš Otče v nebi, že se o nás staráš.

Někdy si to ani neuvědomujeme, někdy to přehlížíme, často si toho v každodenním shonu ani nevšimneme. Tolik toho dostáváme a ani nepoděkujeme. Teď zvláště  DĚKUJEME ZA SLOVO BOŽÍ, z kterého se to všechno dozvídáme. V něm nás Tvůj Syn a náš bratr Ježíš ujišťuje, že se nemusíme bát. Strach sice může mít každý, i malé ptáče, jak nám ukazuje tento příběh z knihy Bruna Ferrera:

A I.

Byl jednou jeden šedohnědý vrabeček, který žil svůj život jako neustálý sled úzkostí a otazníků. Ještě ve vajíčku se trápil: "Podaří se mi vůbec prorazit tak tvrdou skořápku? Nevypadnu z hnízda? Postarají se o mne rodiče a budou mě krmit?" Těmto obavám sice unikl, ale brzy upadl do dalších. Když se měl z větve odrazit k prvnímu letu, třásl se a říkal si: "Udrží mě křídla? Plácnu sebou na zem... Kdo mě sem vynese zpátky?" Létat se přirozeně naučil, ale začal pípat: "Najdu si vůbec nějakou vrabčí družku? Budu moct vystavět hnízdo?" I to se stalo, ale vrabeček se trápil úzkostí dál: "Budou vajíčka dost chráněná? Co kdyby do stromu uhodil blesk a zabil celou moji rodinu... A co když přiletí sokol a sežere mi mé maličké? Dokážu je uživit?"  Když se z mláďat vyklubali krásní, zdraví a bystří vrabci a poletovali sem a tam, vrabeček lamentoval: "Najdou dostatek potravy? Uniknou kočce a ostatním dravcům?" Pak se jednou pod stromem zastavil Mistr. Ukázal na vrabce a řekl učedníkům: "Podívejte se na nebeské ptactvo: neseje, nežne ani nesklízí do sýpek... a přece je váš Otec, který je na nebesích, živí!" Šedohnědý vrabeček si najednou uvědomil, že měl vždycky všechno... A ani si toho nevšiml. ...............

 

7) Další dvě sloky písně

*** Bůh žití dar všemu dává, od smrti zlé nás chrání. Od dětí svých očekává, že nezmlkne jejich volání: Abba, Otče

**** Bratry si buďme věrnými, žít chceme jak rodina. Teď pravdy té slova přijmi, ať žár její už nezhasíná. Abba, Otče

 

8) Základní modlitba lítosti začíná slovy: Můj nebeský Otče já tě miluji a proto svých hříchů velmi lituji. A nejde jen o hříchy napsané ve zpovědním zrcadle, nejde o to, co řeknou lidé nebo napíší noviny, kde se často vychvaluje to špatné a zesměšňuje to dobré. Chceme si zachovat cit, naslouchat svému svědomí, nedát se odvést ani svést. Nezapomínejme, že zůstáváme v Otcových rukou, i když se nám to právě nezdá. Proto LITUJEME VŠECH ZBYTEČNÝCH SLOV i takových, jako napsal malý chlapec z Itálie:   

A II.

„Milý Ježíšku, děkuji ti za bratříčka, ale já jsem tě prosil o psa. Tvůj Fabrizio"

 Jeho o trochu starší kamarád od nás to viděl jinak, i za pomoci své maminky, která ho uměla pěkně navést.  

Ondra měl jen jedno velké přání: kolo. Žluté kolo se spoustou doplňků, které viděl

ve výkladě jednoho obchodu. Nedokázal na něj nemyslet. Viděl ho ve snech, v hrnku

s kakaem, v postavě Karla Čtvrtého na deskách dějepisu.

Ale Ondrova maminka musela dát peníze ještě za mnoho věcí a výdaje každým dnem

narůstaly. Nemohla Ondrovi koupit kolo, které si tolik přál.

Ondra o maminčiných potížích věděl, a proto se rozhodl, že o kolo poprosí samotného

Boha. Ať mu ho dá k Vánocům. Každý večer proto Ondra ve své modlitbě připomínal:

„Nezapomeň mi dát k vánocům žluté kolo.Amen."

Maminka každý večer slyšela, jak se Ondra modlí a prosí o žluté kolo, a pokaždé smutně potřásla hlavou. Věděla, že Vánoce budou pro Ondru bolestné. Kolo se neobjeví a to ho strašlivě zklame.

Nadešel Štědrý den a Ondra samozřejmě žádné kolo nedostal.

Večer si jako obvykle klekl k modlitbě vedle postýlky. „Ondro,"zašeptala maminka, „tebe mrzí, žes nedostal k Vánocům kolo. Doufám, že se nezlobíš na Boha, že tvé modlitby nevyslyšel.  Ondra se podíval na maminku: „Ale mami. já se na něj nezlobím. Bůh moje modlitby slyšel a řekl mi."Ne".

 

9) Když Pán Ježíš chodil a učil, naučil své blízké říkat Bohu Otče náš. Když visel na kříži, odevzdal svůj život do rukou  svého Otce. To byla jeho závěť. Jeho Otec je i naším Otcem, už teď se můžeme pomalu učit odevzdávat vše do jeho otcovských  rukou. ODEVZDÁVÁME TI. OTČE,  SMĚR A CÍL SVÉHO ŽIVOTA, kterým přes všechnu námahu a shon pozemského života je až v nebi a který si připomínáme při každé modlitbě.   

A III. 

Jednou večer, když měli rodiče hosty, řekla maminka své dcerce, ať se jde pomodlit a spát. Děvčátko poslechlo a na kolenou se u postýlky pokoušelo modlit. Pak se vrátilo popřát dobrou noc. Maminka se zeptala: „Pomodlila ses pěkně?" „Ne, nejde to!" „Jak nejde. jen se vrať a pomodli se znovu!" Děvčátko znovu odešlo do svého pokoje. Za minutu bylo zpátky. "Tak už ses pomodlila?"

„Ne, mami, nejde to!" „Jak to, že ti to nejde? vysvětli mi to." „Nemůžu se ztišit. Neslyším ticho. Děláte moc velký rámus." ... Neděláme někdy všichni moc velký rámus?

 

10) Modlíme se ----- s blahoslaveným Karlem de Foucauld (deFukó) Otče, do tvých rukou .....----nebo ------  jak nás naučil Pán Ježíš: Otče náš .... (třeba i zpívaný)  

 

B = První prosba modlitby Páně

 

1) Slova našeho Pána

Otče náš, jenž jsi na nebesích,

2) Slova jeho apoštola Pavla, zvláště důležitá v jeho roce

Gal 4, 4 - 9

Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu,   aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.  Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče.  A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.  Dříve jste však neznali Boha a byli jste otroky bohů, kteří ve skutečnosti bohy nejsou.  Nyní jste však Boha poznali; lépe řečeno: byli jste od Boha poznáni.

 

3) Slova jeho náměstka na zemi, Jana Pavla II. blahé paměti

*  "Otče". Toto slovo má v evangeliu Kristus na rtech nejčastěji. Kristus stále mluví o Otci a neustále se na Otce obrací a nás učí , abychom to dělali také tak. Dá se říci, že v tomto slově, v tomto odvolání se na Otce, je shrnut veškerý obsah evangelia. Člověk, který v duchu Kristově vzývá Boha a nazývá ho "Otcem"(srv. Gal 4,6), je nový člověk, syn, znovu narozený z milosrdné lásky Boží. Je "mladý duchem". A proto v roce 1991 zpívali mladí v Čenstochové bez ustání "Abba, Ojcze,  Abba, Otče". A tento zpěv se dosud ozývá v jejich i ve vašem putování Světovými dny mládeže.

 

4) Píseň, kterou měl zvláště rád - první dvě sloky:

* Sám voláš nás k sobě, Bože, ze všech stran v každé době a Ježíš bratrem být může, vždyť nás učí dnes volat k tobě: /:: Abba, Otče ::/

** Církve živý strom vyrůstá z věčna kořeny svými, i světa pláň dříve pustá teď zní hlasy jen radostnými: Abba, Otče

 

5) Slova katechismu katolické církve

582. Proč se můžeme „odvážit přiblížit se k Otci s plnou důvěrou"?

Protože Ježíš, náš Vykupitel, nás uvádí před tvář Otce, a jeho Duch z nás dělá syny. Tak se můžeme modlit Otče náš s prostou a synovskou důvěrou, s radostnou jistotou a pokornou smělostí, s jistotou, že jsme milováni a vyslyšeni.

583. Jak je to možné vzývat Boha jako „Otce"?

Můžeme vzývat „Otce", protože Boží Syn se stal člověkem a zjevil nám Ho a jeho Duch nám Ho dal poznat. Vzývání Otce nám dává vstoupit do jeho tajemství se stále novým úžasem a vzbuzuje v nás touhu, abychom jednali jako synové. Modlitbou Páně si tedy uvědomujeme, že jsme synové Otce v Synu.

584. Proč říkáme Otče „náš"?

„Náš" vyjadřuje zcela nový vztah k Bohu. Protože je Otcem „našeho" Pána Ježíše Krista, klaníme se Mu a oslavujeme Ho se Synem a Duchem. Jsme v Kristu „jeho" lid a on je „naším" Bohem, nyní i navěky. Říkáme totiž Otče „náš", protože Kristova církev je společenství velkého množství bratří, kteří mají „jedno srdce a jednu duši" (Sk 4,32).

585. S jakým duchem společenství a poslání prosíme Boha „našeho" Otce?

Protože modlit se k „našemu" Otci je společné dobro pokřtěných, ti pociťují naléhavou výzvu, aby se podíleli na Ježíšově modlitbě za jednotu jeho učedníků. Modlit se „Otče náš", to konečně znamená, modlit se za všechny lidi a za celé lidstvo, aby všichni poznali jediného a pravého Boha a byli spojeni v jedno.

586. Co znamená výraz, „jenž jsi na nebesích"?

Tento biblický výraz neoznačuje místo, nýbrž způsob bytí: Bůh je za hranicemi všeho a nade vším. Označuje velebnost, svatost Boha a také jeho přítomnost v srdci spravedlivých. Nebe nebo dům Otce, je pravá vlast, do níž směřujeme v naději, zatímco jsme ještě na zemi. Již v ní žijeme „skrytí s Kristem v Bohu" (Kol 3,3).

 

6) Děkujeme ti, náš Otče v nebi, že se o nás staráš, žes každého z nás stvořil jako originál. Každý jsme jiný a ty máš pro každého už předem připraveno, co potřebuje. Každému na míru. Ať to vidíme, ať si toho vážíme, ať to v dobrém užíváme. Ať to děláme podle tvých božských úradků a ne podle svých lidských odhadů: Není to samozřejmost, jak připomíná kratičká bajka.:

B I.

Pes a kůň se stali velkými přáteli. Tak na sebe mysleli, že se všemožně snažili jeden druhému prokázat svůj cit.    Pes nosil koni nejlepší kosti, které našel, a kůň psovi nechával své příděly sena.    Měli se tak rádi, že umřeli hlady.

Chceme být vděční a všímaví, a proto DĚKUJEME ZA KŘEST, při kterém z nás Bůh učinil víc jak své přátele, přijal nás přímo za své děti, učinil nás svými dědici, tedy dědici Božími. 

 

7) Další dvě sloky písně

*** Bůh žití dar všemu dává, od smrti zlé nás chrání. Od dětí svých očekává, že nezmlkne jejich volání: Abba, Otče

**** Bratry si buďme věrnými, žít chceme jak rodina. Teď pravdy té slova přijmi, ať žár její už nezhasíná. Abba, Otče

 

8) LITUJME, ŽE JSME KŘESŤANY JEN NA PAPÍŘE ..... jen úředně. To opravdu nemůže stačit, brát všechno jen úředně může být i životu nebezpečné.

B II.

Jeden soudce, který byl členem nejvyššího soudu, seděl na břehu řeky. Přišel k němu pocestný a zeptal se: "Chtěl bych se dostat na druhou stranu. Můžu si půjčit tuto loďku?" "Ano," odpověděl soudce, "to je moje loďka. Mohu vám ji půjčit." Pocestný mu poděkoval a odrazil od břehu. Chopil se vesel, ale když byl na hlubině, voda prosakující dírou loďku potopila. Pocestný neuměl plavat a utopil se." "Copak nemáte srdce?" vytkl soudci člověk, který všechno viděl. "Proč jste mu neřekl, že do té loďky teče?" "Na to se mě nikdo neptal," odpověděl slavný právník.

 

9) Když Pán Ježíš chodil a učil, naučil své blízké říkat Bohu Otče náš. Když máme jednoho Otce, znamená to, že nejdeme životem sami. Denně opravdu potkáváme stovky, možná tisíce lidí. Nemůžeme je všechny znát. Ale to nevadí, stačí, když si jednoho člověka všimneme a pomůžeme mu.

B III.

Jednu oblast postihlo strašné sucho. Tráva nejdřív zežloutla a pak uschla. Pomřely keře a nejslabší stromy. Z nebe nespadla ani kapka a ráno nikdy zemi nepřineslo ani chvilkové občerstvení rosou. Tisíce malých i velkých zvířat umíraly. Jen máloco mělo sílu utéct poušti, která všechno pohlcovala. Sucho bylo den ode dne horší. Dokonce i silné staré stromy, které svými kořeny dosahovaly hluboko do země, ztratily listí. Všechny studánky a prameny zmizely. Potoky a řeky vyschly. Jenom malá kytička ještě žila, protože jí jeden pramínek ještě dával pár kapek vody. Ale pramínek si zoufal: "Všechno je suché, má žízeň a umírá. A já s tím nedokážu nic udělat. Jaký smysl mají mé dvě kapky vody?" Poblíž stál starý a mohutný strom. Uslyšel jeho nářek, a ještě než umřel, řekl pramínku: "Nikdo od tebe nečeká, že dáš život celé poušti. Tvým úkolem je udržet při životě tu kytičku. Nic víc." ............................... Jsme zodpovědní za kytičku. Ale často na to zapomínáme, abychom mohli naříkat nade vším, co nedokážeme a nestíháme.

 

10) Modlíme se ----- s blahoslaveným Karlem de Foucauld (deFukó) Otče, do tvých rukou .....----nebo ------  jak nás naučil Pán Ježíš: Otče náš .... (třeba i zpívaný)  

 

C = Druhá prosba modlitby Páně

 

1) Slova našeho Pána

posvěť se jméno tvé.

2) Slova jeho apoštola Pavla, zvláště důležitá v jeho roce

Filp 2, 5 - 11

  Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši:  Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl,  nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka  se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.  Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno,  aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí -  a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.

 

3) Slova jeho náměstka na zemi, Jana Pavla II. blahé paměti

* "Posvěť se jméno tvé". Toto je první přání, vycházející z Kristova modlícího se srdce, aby všichni milovali Boha a jeho jménu vzdávali  chválu. Je to rovněž přání církve, jak to čteme v krásné eucharistické modlitbě z druhého století: "Děkujeme ti Otče svatý, za tvé svaté jméno, jemuž jsi dal přebývat v našich srdcích (...) ty, všemohoucí Pane, jsi vše stvořil ke slávě svého jména" (Didaché, 10,2-3). A co vy, drazí chlapci a děvčata, dokážete klást Boha na  první místo? Připravujete mu místo ve svých srdcích? Dokážete poznat jeho všemohoucnost v kráse stvořených věcí? Milujete ho "z celého srdce svého, ze vší mysli své a ze vší síly své" (srv. Dt 6,5)?

 

4) Píseň, kterou měl zvláště rád - první dvě sloky:

* Sám voláš nás k sobě, Bože, ze všech stran v každé době a Ježíš bratrem být může, vždyť nás učí dnes volat k tobě: /:: Abba, Otče ::/

** Církve živý strom vyrůstá z věčna kořeny svými, i světa pláň dříve pustá teď zní hlasy jen radostnými: Abba, Otče

 

5) Slova katechismu katolické církve

 587. Jak je složena modlitba Páně?

Obsahuje sedm proseb k Bohu Otci. První tři, více teologální, nás vedou k Němu, pro jeho slávu: je to totiž věcí lásky myslet především na toho, kdo nás miluje. Doporučují, oč máme zvláště prosit: posvěcení jeho Jména, příchod jeho Království a plnění jeho Vůle. Poslední čtyři přednášejí Otci milosrdenství naši nouzi a naše očekávání. Prosí ho, aby nás živil, aby nám odpustil, aby nás posiloval v pokušení a osvobodil od Zlého.

588. První prosba: „Posvěť se jméno tvé" je chvála?

Světit jméno Boha je především chvála, která uznává, že Bůh je Svatý. Vždyť Bůh zjevil své svaté Jméno Mojžíšovi a chtěl, aby mu byl lid zasvěcen jako svatý národ, v němž přebývá.

589. Jak je posvěceno jméno Boha v nás a ve světě?

Posvěcovat jméno Boha, který chce, abychom byli „před ním svatí a neposkvrnění v lásce" (Ef 1,4) je toužit, aby křestní zasvěcení oživovalo celý náš život. Nadto to znamená prosit naším životem a modlitbou, aby každý člověk poznával a dobrořečil jménu Boha.

 

6) Děkujeme ti, náš Otče v nebi, že se o nás staráš. Příroda kolem nás a celý náš život je tvým darem. Děkujeme za ně i za to, žes to všechno moudře promyslel do posledních podrobností.

C I.

Malý rybníček ospale odpočíval v poledním vedru. Na leknínovém listu seděla žába a pozorovala dlouhonohou vodoměrku, která se bezstarostně klouzala po vodě. Za chvíli se jí dostane na dosah a žába ji bez velké námahy schlamstne. O kousek dál vrhal potápník zamilované pohledy na krásnou potápnici. Neměl odvahu jí o své lásce povědět, a tak se spokojil, že ji obdivoval na dálku Na břehu, jen malinký kousíček od vody, umírala žízní jedna malá kytička. Nemohla se dostat k vodě přestože byla tak blízko. Vyčerpané kořínky už nemohly dál. Zato malá muška se topila. Nedávala pozor a spadla do vody. Teď jí křídla ztěžkla vodou a neměla sílu se vznést. Voda ji už už pohlcovala.  Nad rybníček sahala svými větvemi trnka. Na špičce nejdelší větve, která dosahovala nad vodu, visel tmavý a nalitý plod. Právě dozrál, a tak se utrhl a spadl do rybníčka. Bylo slyšet tiché šplouchnutí, které skoro zaniklo v bzučení hmyzu. Ale v tom okamžiku, kdy trnka slavnostně a důležitě spadla do vody, se po hladině rozeběhla vlnka, jako když se rozvíjí květ. A po ní následovala druhá, třetí, čtvrtá... Vodoměrku vlnky odnesly z dosahu chtivé žáby . Potápníkem smýkly k potápnici a potápník se jí nechtěně dotkl. Oba se vzájemně omlouvali tak dlouho, až se do sebe zamilovali. První vlnka šplíchla na břeh a pokropila umírající kytičku. Druhá vlnka s sebou vzala mušku a odnesla ji na stéblo trávy, kde si mohla osušit křídla. Kolik životů změnilo pár zdánlivě bezvýznamných vlnek. ...

 

7) Další dvě sloky písně

*** Bůh žití dar všemu dává, od smrti zlé nás chrání. Od dětí svých očekává, že nezmlkne jejich volání: Abba, Otče

**** Bratry si buďme věrnými, žít chceme jak rodina. Teď pravdy té slova přijmi, ať žár její už nezhasíná. Abba, Otče

 

8) Základní modlitba lítosti začíná slovy: Můj nebeský Otče já tě miluji a proto svých hříchů velmi lituji. Litujme i toho, že se na věci někdy díváme jen ze svého čistě pozemského pohledu, jak je dneska často v módě.

 C II.

V dětské encyklopedii vydané v Anglii a přeložené do češtiny se píše, že všechna náboženství jsou stejná. Viděl jsem, jak maminky nechtěly, abych jejich předškolním dětem vykládal náboženské příběhy, asi proto, abych je neovlivnil ve směru křesťanství. Pak jsem je druhý den na vlastní uši slyšel, jak dětem vyprávěly, že ty poklady, které našly při hře v lese, tam pro ně nachystali skřítci. Kdosi si povzdechl: Kolika věcem musí člověk věřit, když  chce být nazýván nevěřícím v Boha? Opravdu: Jakou vodu musejí pít v krajinách, kde není dost dobré pramenité vody jako u nás? Otče, chceme si vážit vody živé, kterou nám nabízí Pán ježíš, který je Cesta, Pravda a Život.

 

9) Když Pán Ježíš chodil a učil, naučil své blízké říkat Bohu Otče náš. Tím nám připomíná, že jsme bratři a  sestry, že jsme jedna rodina. To však znamená, že máme táhnout za jeden provaz, že není možné, aby si každý bezohledně dělal jen, to, co chce sám.

C III.

Jeden muž vždycky říkal své manželce: "Jdi do kostela a pomodli se tam za nás za oba." Přátelům říkal: "Já do kostela nemusím - manželka tam chodí za nás oba." Jednou v noci se tomu muži zdál sen. Stál se svou manželkou před branou ráje a čekal, až budou vpuštěni dovnitř. Po chvíli se brána pomalu otevřela a ozval se hlas, který řekl jeho manželce: "Můžeš vstoupit za oba dva." Žena vešla dovnitř a brána se za ní zavřela. Na muže ten sen tak zapůsobil, že se probudil. Ale největší překvapení čekalo na manželku, když se před ní v neděli ráno objevil se slovy: "Dnes jdu do kostela s tebou."

V jednom černošském spirituále se zpívá: „To já, to já, to já, Pane, se potřebuju modlit, jsem to já, já, já, Pane, já se modlit mám.  Ani matka, ani otec, ale já, Pane, se potřebuju modlit. Ani matka, ani otec, ale já, Pane, já se modlit mám.  Ani jáhen, ani šéf, ale já, Pane, se potřebuju modlit, ani jáhen, ani šéf, ale já, Pane, já se modlit mám.  To já, to já, to já, Pane, se potřebuju modlit, jsem to já, já já, Pane, já se modlit mám."

 

10) Modlíme se ----- s blahoslaveným Karlem de Foucauld (deFukó) Otče, do tvých rukou .....----nebo ------  jak nás naučil Pán Ježíš: Otče náš .... (třeba i zpívaný)  

 

D = Třetí prosba modlitby Páně

 

1) Slova našeho Pána

Přijď království tvé.

2) Slova jeho apoštola Pavla, zvláště důležitá v jeho roce

1 Kor 2, 6 - 10

 Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře - ne ovšem moudrosti tohoto věku či vládců tohoto věku, spějících k záhubě,  nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení.  Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy.  Ale jak je psáno: `Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.

 

3) Slova jeho náměstka na zemi, Jana Pavla II. blahé paměti

*  "Přijď království tvé". Ježíš hlásal radostnou zvěst Božího království. Když se ho Pilát ptal, zda je král, odpověděl: "Mé království není tohoto světa, kdyby mé království bylo z tohoto světa, bojovali by mí služebníci, abych nebyl vydán Židům, ale mé království není odtud" (Jan 18,36). A když Pilát řekl: "Ty jsi tedy přece král?", Ježíš odpověděl: "Já jsem král. proto jsem se narodil a přišel na svět, abych vydával svědectví pravdě. Každý , kdo je z pravdy, slyší můj hlas" (Jan 18,37 ). Boží království se neutvrzuje násilnými prostředky jako pozemská království. "Pravda", jak učí Druhý vatikánský koncil, "se prosazuje pouze silou pravdy samé, pravdy,která něžně a současně rázně proniká do myslí lidí" (dekret Dignitatis humanae). Zde, v této zemi, kde křesťané vedli prudké náboženské boje, bych rád zdůraznil to, co jsem napsal v listu Tertio millennio adveniente: "Skutečnost, že bereme v úvahu polehčující okolnosti, nezprošťuje církev povinnosti hluboce se kát ze slabosti tolika svých synů, kteří znetvořili její tvář a bránili, aby církev plně odrážela obraz svého ukřižovaného Pána, nepřemožitelného svědka trpělivé lásky a pokorné mírnosti" (č. 35). Milovaní mladí přátelé, dosvědčujte pravdu silou pravdy a budete staviteli Božího království!

 

4) Píseň, kterou měl zvláště rád - první dvě sloky:

* Sám voláš nás k sobě, Bože, ze všech stran v každé době a Ježíš bratrem být může, vždyť nás učí dnes volat k tobě: /:: Abba, Otče ::/

** Církve živý strom vyrůstá z věčna kořeny svými, i světa pláň dříve pustá teď zní hlasy jen radostnými: Abba, Otče

 

5) Slova katechismu katolické církve

590. Oč prosí církev, když se modlí: „Přijď království Tvé"?

Církev snažně prosí o konečný příchod Božího království skrze příchod Krista ve slávě. Avšak církev také prosí, aby Boží království rostlo už nyní skrze posvěcování lidí v Duchu a díky jejich nasazení ve službě spravedlnosti a pokoje podle blahoslavenství. Tato prosba je volání Ducha a Nevěsty: „Přijď, Pane Ježíši!" (Zj 22,20).

 

6) Děkujeme ti, náš Otče v nebi, že se o nás staráš. Někdy si to ani neuvědomujeme, někdy to přehlížíme, často si toho v každodenním shonu ani nevšimneme.

D I.

Jsme zodpovědní za málo, včera jsme četli o tom pramínku a kytičce. Často však na to zapomínáme, a místo toho jen naříkáme nade vším, co nedokážeme.

Pan profesor skončil přednášku a jako obvykle se zeptal: "Máte nějaké dotazy?" Jeden student se zeptal: "Pane profesore, v čem je smysl života?" Někdo z těch, kteří se už chystali odejít, se zasmál. Profesor se na studenta dlouze a tázavě zadíval, aby poznal, jestli svou otázku myslel vážně. Bylo to tak. "Odpovím vám." Vytáhl z kapsy u kalhot peněženku a z ní kulaté zrcátko, ne větší než mince. Pak řekl: "Za války jsem byl malý kluk. Jednou jsem na ulici uviděl rozbité zrcátko. Schoval jsem si z něj ten největší kousek. To je on. Začal jsem si s ním hrát a učarovalo mi, že můžu zamířit paprsek světla do tmavých koutů, kam se slunce nikdy nedostalo - do hlubokých děr, trhlin, skrýší. To zrcátko jsem si nechal. Když jsem dospěl, zjistil jsem, že to nebyla jen dětská hra, ale metafora toho, co můžu v životě dělat. Já jsem také úlomkem zrcadla, které jako celek neznám. Ale s tím, co mám, můžu poslat světlo - pravdu, porozumění, poznání, dobro, něhu - do temných koutů lidského srdce a můžu něco v někom změnit. Možná to uvidí jiní lidé a budou to také dělat. V tom je pro mne smysl života."

 

7) Další dvě sloky písně

*** Bůh žití dar všemu dává, od smrti zlé nás chrání. Od dětí svých očekává, že nezmlkne jejich volání: Abba, Otče

**** Bratry si buďme věrnými, žít chceme jak rodina. Teď pravdy té slova přijmi, ať žár její už nezhasíná. Abba, Otče

 

8) Základní modlitba lítosti začíná slovy: Můj nebeský Otče já tě miluji a proto svých hříchů velmi lituji. A nejde jen o hříchy proti desateru ale také o hlavní hříchy neboli sklony ke zlému. Na prvním místě je pýcha, která je příčinou pádu, pokud ji včas neodhalíme. Hrozí každému z nás i když zrovna nejsme veliteli.

D II.

Válečná loď měla hlídku na mimořádně nebezpečném úseku Středozemního moře. Ve vzduchu viselo napětí. Viditelnost byla špatná, kolem se povalovala mlha, a tak zůstal kapitán na můstku a sám dohlížel na činnost posádky. Chvíli po západu slunce oznámila hlídka: "Světlo na pravoboku!" "Stojí, nebo se pohybuje?" zavolal kapitán. "Stojí, kapitáne," odpověděla hlídka. To znamenalo že lodi hrozí nebezpečí srážky. Kapitán přikázal odvysílat zprávu: "Plujeme vaším směrem, hrozí srážka. Doporučuji vám změnit směr o 20 stupňů." Obratem přišla odpověď: "Doporučuji vám, abyste směr  o 20 stupňů změnili vy ." Kapitán prohlásil: "Vysílej: Tady kapitán. Změňte směr o 20 stupňů." "Já jsem obyčejný námořník," přišla odpověď, "raději byste měli vy změnit směr o 20 stupňů." To už kapitána řádně dohřálo. "Vysílej," vybuchl. "Jsme válečná loď, změňte směr o 20 stupňů."  Odpověď byla prostá: "Jsem námořník a mám na starosti maják."  A válečná loď změnila směr...

 

9) Když Pán Ježíš chodil a učil, naučil své blízké říkat Bohu Otče náš. Proto své obtíže můžeme otcovsky odevzdat jeho otcovských rukou i v těch chvílích nejtěžších. Píše o  tom v dopise nalezeném v batohu vojáka, který zemřel v roce 1944 v bitvě u Montecassina.

D III.

Bože, vyslyš mne! Říkali mi, že neexistuješ, a já jsem jim jako blbec věřil.  Ale včera večer jsem v díře po granátu uviděl tvoje nebe. Najednou jsem si uvědomil, že mi lhali. Kdybych se snažil pořádně se podívat na věci, které jsi stvořil, hned bych pochopil, že tamti zapírali, že kočka je kočka. Je zvláštní, že jsem se musel dostat až do tohoto pekla, abych měl čas uvidět tvou tvář! Strašně tě mám rád... to jsem chtěl, abys věděl. Za chvíli tu bude hrozivá bitva. Kdoví? Nebývali jsme dobrými přáteli, a já se ptám, můj Bože,  jestli mě budeš čekat u dveří.  Podívej, takhle tu pláču! Právě já začnu fňukat!  Kdybych tě jenom poznal dřív... Pojďme! Musím už jít. Je to směšné: když jsem se s tebou setkal, už se nebojím umřít. Nashledanou!

 

10) Modlíme se ----- s blahoslaveným Karlem de Foucauld (deFukó) Otče, do tvých rukou .....----nebo ------  jak nás naučil Pán Ježíš: Otče náš .... (třeba i zpívaný)  

 

E = Čtvrtá prosba modlitby Páně

 

1) Slova našeho Pána

Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.

2) Slova jeho apoštola Pavla, zvláště důležitá v jeho roce

Řím 8, 26 - 28

 Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním.  Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle.  Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.

 

3) Slova jeho náměstka na zemi, Jana Pavla II. blahé paměti

*  "Buď vůle tvá". V Getsemanské zahradě se Ježíš modlil, aby Otec od něho odejmul hořký kalich utrpení, avšak ihned dodal: "Ale ať se stane ne má vůle, ale tvá" (Lk 22,42). V této modlitbě je obsaženo hluboké přesvědčení o tom, že Bůh si vždycky přeje naše dobro. Dokonce i tehdy , když v životě lidí nebo v lidských dějinách dopouští zlo, činí to s výhledem na větší dobro pro člověka samého. A právě proto mohl apoštol Pavel napsat, že "těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k dobrému" (Řím 8,28).

* Tato víra vedla svatou Zdislavu na její cestě manželství a rodinným životem. Tato naděje byla oporou svatému Janu Sarkandrovi v jeho kněžském  poslání, zejména  tehdy , když nastala jeho getsemanská hodina a on měl nastoupit kalvárskou cestu k mučednictví: tehdy nadešel okamžik té nejtvrdší zkoušky, v němž mu víra v Krista a modlitba Páně napomáhaly k tomu, aby neochabnul na duchu, a aby si uchoval  jistotu o tom, že dobro je silnější než zlo.

 

4) Píseň, kterou měl zvláště rád - první dvě sloky:

* Sám voláš nás k sobě, Bože, ze všech stran v každé době a Ježíš bratrem být může, vždyť nás učí dnes volat k tobě: /:: Abba, Otče ::/

** Církve živý strom vyrůstá z věčna kořeny svými, i světa pláň dříve pustá teď zní hlasy jen radostnými: Abba, Otče

 

5) Slova katechismu katolické církve

591. Proč máme prosit: „Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi"?

Je vůlí Otce, aby „se všichni lidé spasili" (1 Tim 2,3). Kvůli tomu Ježíš přišel: dokonale splnil spásonosnou vůli Otce. My prosíme Boha Otce, aby spojil naši vůli s vůlí svého Syna, podle příkladu nejsvětější Panny Marie a svatých. Prosíme, aby se jeho láskyplný plán plně uskutečnil na zemi jako již v nebi. Pomocí modlitby můžeme „rozeznat, co je Boží vůle" (Řím 12,2) a dosáhnout „vytrvalosti konat ji" (Žid 10,36).

 

6) Děkujeme ti, náš Otče v nebi, že se o nás staráš. Proto jsi nám dal ostatní lidi, naše bratry a sestry. Děkujeme za ně, vždyť nám pomáhají najít smysl života. A tím je žít pro druhé a tak dosáhnout odměnu věčnou.

E I.

Stehlíka poranil na křídle lovec. Po nějakou dobu se ptáček dokázal uživit tím, co našel na zemi. Ale pak přišla třeskutá zima. Když stehlík jednoho chladného rána hledal, co by sezobl, posadil se na strašáka do zelí. Byl to velmi milý  strašák, velký přítel strak, vran a jiných ptáků.  Slaměné tělo měl nacpané ve starém božíhodovém obleku, hlavu měl z velké oranžové dýně, zuby měl z kukuřičných zrnek, místo nosu mrkev a místo očí dva vlašské ořechy. "Jak se máš, stehlíku?" zeptal se strašák. laskavým hlasem, jako ostatně vždycky. "Je to špatné," povzdechl si stehlík. "Mrznu zimou a nemám se kam schovat. O jídle ani nemluvím. Jara se už asi nedočkám." "Neboj se. Schovej se ke mně pod sako. Mám tam suchou a hřejivou slámu. Tak našel stehlík útočiště v slaměném srdci strašáka. Ještě jak to udělat s jídlem. Bylo čím dál těžší najít nějakou bobulku nebo semínko. Jednoho dne, když se všechno chvělo pod závojem jinovatky , řekl strašák stehlíkovi: "Stehlíku, sněz moje zuby, je to výborná kukuřice." "Vždyť bys pak neměl ústa." "Aspoň budu vypadat mnohem moudřejší." Strašák tedy přišel o ústa, ale byl rád, že jeho malý přítel žije. A usmíval se na něj ořechovýma očima. Po několika dnech stehlíkovi nabídl mrkvový nos. "Sněz ho. Je v něm spousta vitaminů," vybízel ho. Pak přišla řada na ořechy , které měl strašák místo očí. "Bude mi stačit, co mi budeš vyprávět," pobízel stehlíka. Nakonec stehlíkovi nabídl i dýni, kterou měl místo hlavy. Když přišlo jaro, strašák už na poli nestál. Ale stehlík zimu přežil a mohl zase létat k modrému nebi.....

Vzpomeňme na nám tak dobře známá slova.  "Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: "Vezměte, jezte, toto jest mé tělo.'"                   (Matouš 26,26)

 

7) Další dvě sloky písně

*** Bůh žití dar všemu dává, od smrti zlé nás chrání. Od dětí svých očekává, že nezmlkne jejich volání: Abba, Otče

**** Bratry si buďme věrnými, žít chceme jak rodina. Teď pravdy té slova přijmi, ať žár její už nezhasíná. Abba, Otče

 

8) Základní modlitba lítosti začíná slovy: Můj nebeský Otče já tě miluji a proto svých hříchů velmi lituji. Kdo miluje, snaží se pochopit, opakem je reptání a škarohlídské řeči. Takové, jak někdy vedou umíněné děti.

E II.

Sedmiletý Marek zachmuřeně s rukama v kapsách odchází z hodiny náboženství. Pokrčí rameny a mumlá si: " Tady se mluví jenom o Bohu: Bůh, Bůh, Bůh a zase Bůh. Proč neříkají něco zajímavého? Proč si nikdy nepovídáme o fotbale nebo o televizních seriálech?"

 

9) Když Pán Ježíš chodil a učil, naučil své blízké říkat Bohu Otče náš. S důvěrou mu můžeme svěřit i své otázky a nejasnosti. I když všechno nemůžeme pochopit, můžeme se na věci podívat z té lepší stránky, kladným pohledem, pozitivně.

E III. 

Jednoho rána si kalif jako obvykle zavolal vykladače snů, aby mu vyložil sen, který se mu v noci zdál. "Zdálo se mi, že mi jeden po druhém vypadaly všechny zuby. Co si o tom myslíš?" "Pane, to není dobré znamení. Ten sen znamená, že všichni tvoji příbuzní zemřou a ty zůstaneš sám," řekl vykladač. Kalif se zachmuřil. Výklad snu ho tolik rozčílil, že milého vykladače vyhnal z paláce a dal si zavolat jiného. Ten mu odpověděl: "Pane, to je dobré znamení. Ten sen znamená, že budeš žít dlouho, a přežiješ dokonce všechny své příbuzné." Kalif si spokojeně mnul ruce: " To byl ale dobrý sen," a dal vykladači, který mu ho tak pěkně vyložil, sto denárů. Pak si zavolal vezíra a přikázal mu, aby našel prvního vykladače a omluvil se mu kalifovým jménem. Konec konců mu řekl totéž jako ten druhý, ale zvolil špatná slova.  ...... I ta nejpalčivější pravda se dá říct jemně.  Vlídnost je inteligencí srdce.

 

10) Modlíme se ----- s blahoslaveným Karlem de Foucauld (deFukó) Otče, do tvých rukou .....----nebo ------  jak nás naučil Pán Ježíš: Otče náš .... (třeba i zpívaný)  

 

F = Pátá prosba modlitby Páně

 

1) Slova našeho Pána

Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

2) Slova jeho apoštola Pavla, zvláště důležitá v jeho roce

2 Kor 11, 24 - 26

Od Židů jsem byl pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné,  třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři.  Častokrát jsem byl na cestách - v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími,

 

3) Slova jeho náměstka na zemi, Jana Pavla II. blahé paměti

* "Chléb náš vezdejší dej nám dnes". Ježíš nás učí modlit se za to, abychom  měli chléb vezdejší, protože každá věc, potřebná k častému životu, je v první řadě darem Božím. Současně však je starost o "chléb" pro člověka též úkolem, úkolem svěřeným jeho pracovitosti a jeho schopnosti předvídat, jeho inteligenci a dobré vůli. V mládí  se na tento úkol má člověk připravovat studiem a odborným vzděláním. Pak totiž bude muset spolupracovat s Boží prozřetelností a zajistit vše, čeho je zapotřebí k životu vlastní rodiny a tak přispívat k dobru společnosti a k jejímu zdravému vývoji a též k vývoji ekonomickému. Církev vždy učila a učí, že Bůh je prozřetelností pro celý svět, ale že současně chce, aby každý člověk využíval vlastní inteligence a byl „prozřetelností" sobě samému.

 

4) Píseň, kterou měl zvláště rád - první dvě sloky:

* Sám voláš nás k sobě, Bože, ze všech stran v každé době a Ježíš bratrem být může, vždyť nás učí dnes volat k tobě: /:: Abba, Otče ::/

** Církve živý strom vyrůstá z věčna kořeny svými, i světa pláň dříve pustá teď zní hlasy jen radostnými: Abba, Otče

 

5) Slova katechismu katolické církve

592. Jaký je prvotní smysl prosby: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes"?

Když prosíme se synovskou odevzdaností Božích dětí o každodenní nutnou potravu, abychom se všichni uživili, uznáváme, jak je Bůh náš Otec dobrý daleko víc než jakékoliv dobro. Prosíme také o milost, abychom dokázali jednat tak, aby spravedlnost a sdílení (dober, majetku) umožnilo, že hojnost u jedněch vyrovná nouzi druhých.

593. Jaký je smysl prosby: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes"?

Protože „člověk nežije pouze z chleba, ale z každého slova, které vychází z Božích úst" (Mt 4,4), tato prosba se týká stejně hladu po Božím slově i po Kristově těle, které přijímáme v eucharistii, jakož i hladu po Duchu svatém. Prosíme ho s naprostou důvěrou pro dnešek, Boží dnes, a to je nám dáváno především v eucharistii, jež předjímá hostinu v království, které přijde.

 

6) Děkujeme ti, náš Otče v nebi, že se o nás staráš a že máme stále po ruce pomůcky, které nám zadarmo dáváš. Jsou dostupné každému.

F I.

V jedné  zemi kdysi žily dvě krásné sestry. První z nich se vdala za krále a druhá za kupce. Ale jak šel čas, králova žena byla čím dál hubenější, unavenější a smutnější.  Její sestra žila se svým mužem vedle sultánova paláce a den ze dne krásněla. Král zavolal kupce do paláce. "Jak to děláš?" zeptal se ho. "To je jednoduché - krmím svou ženu jazykem." Král tedy přikázal připravit pro svou ženu kila skopových a velbloudích jazyků, dokonce i kanárčích jazýčků. Ale nic se nedělo. Žena byla stále vyschlejší a zasmušilejší. Král se rozčílil a rozhodl se, že obě sestry vymění. Svou ženu poslal kupci a za manželku si vzal její sestru. Kupcova žena však jako královna v paláci záhy odkvetla. Zatímco její sestra v kupcově domě zanedlouho znovu získala  bývalou krásu a jiskřivost. Jaké v tom bylo tajemství? Kupec si se svou ženou každý večer povídal, vyprávěli si příběhy a společně si zpívali. ......

 K tomu ještě slova jedné sestry z Itálie: Věřím, že všichni musíme přijít na to, že láska začíná v rodině. Každý den si stále více uvědomujeme, že v naší době má většina velkých utrpení původ v rodině. Už nemáme čas podívat se jeden druhému do očí, pozdravit se, potěšit se spolu, a tím spíše nesplňujeme to, co od nás čekají naše děti, co manžel očekává od manželky a manželka od manžela. A tak každým dnem patříme našim rodinám čím dál méně a naše vzájemné kontakty jsou stále slabší. Mám jednu osobní vzpomínku. Před nějakým časem přijela početná skupina profesorů ze Spojených států. Požádali mne: "Povězte nám něco, co by nám bylo užitečné. " Řekla jsem jim: "Usmívejte se na sebe navzájem." Asi jsem to řekla příliš vážně. Jeden z nich se zeptal: "Vy jste vdaná?" Odpověděla jsem: "Ano, a někdy je pro mne těžké se na Ježíše usmát, protože má příliš velké nároky." Věřím, že láska začíná právě tady - v rodině.                                                         

 

7) Další dvě sloky písně

*** Bůh žití dar všemu dává, od smrti zlé nás chrání. Od dětí svých očekává, že nezmlkne jejich volání: Abba, Otče

**** Bratry si buďme věrnými, žít chceme jak rodina. Teď pravdy té slova přijmi, ať žár její už nezhasíná. Abba, Otče

 

8) Základní modlitba lítosti začíná slovy: Můj nebeský Otče já tě miluji a proto svých hříchů velmi lituji. A nejde jen o hříchy napsané ve zpovědním zrcadle, nejde o to, co řeknou lidé nebo napíší noviny, kde se často vychvaluje to špatné a zesměšňuje to dobré. LITUJEME NESPOKOJENOSTI ...

 F II.

Jeden velký asketa, kterého pro jeho nesmírnou svatost znal celý svět, žil v hluboké jeskyni. Každý den trávil meditací a jeho myšlenky se nikdy nevzdálily od Pána. Jednoho dne, když poustevník zase rozjímal, se odněkud vynořila myška, a začala mu ohlodávat botu. Poustevník vzteky bez sebe otevřel oči.    "Proč mě rušíš při rozjímání?"    "Ale já mám hlad," zapískla vystrašeně myška.    " Ať už tě tu nevidím ty hnusná myši," zakřičel asketa, "jak si vůbec můžeš dovolit rušit mě ze spojení s Bohem?"    "Jak se ti podaří dosáhnout spojení s Bohem," zeptala se myška, "když nedokážeš vyjít ani se mnou?!  

 

9) Když Pán Ježíš chodil a učil, naučil své blízké říkat Bohu Otče náš. Když visel na kříži, odevzdal svůj život do rukou  svého Otce. To byla jeho závěť. Jeho Otec je i naším Otcem, už teď se můžeme pomalu učit odevzdávat do jeho otcovských  rukou postupně svůj život jak nám ukazuje ....ODEVZDÁVÁME TI KAŽDOU PRÁCI, KTEROU DOSTANEME ......... 

F III.

Jeden svatý muž potkal na procházce městem žebrající děvčátko oblečené v hadrech. V myšlenkách se obrátil k Bohu:  „Bože, jak můžeš takovou věc dopustit. Prosím tě, udělej s tím něco." Večer uviděl v televizních zprávách zabité lidi, oči umírajících dětí a těla trpících lidí. Znovu se modlil: „Pane, tolik bídy. Udělej něco." V noci mu Pán jasně odpověděl: „Já jsem už něco udělal - stvořil jsem tebe."

 

10) Modlíme se ----- s blahoslaveným Karlem de Foucauld (deFukó) Otče, do tvých rukou .....----nebo ------  jak nás naučil Pán Ježíš: Otče náš .... (třeba i zpívaný)  

 

G = Šestá prosba modlitby Páně

 

1) Slova našeho Pána

A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.

2) Slova jeho apoštola Pavla, zvláště důležitá v jeho roce

Kol 3, 12 - 14

 Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost.  Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.  Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti.

 

3) Slova jeho náměstka na zemi, Jana Pavla II. blahé paměti

*  "A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům". Tato prosba modlitby Páně může být zaměřena několika směry. Vyjděme z onoho, do něhož vyústila ve svědectví svatého Jana Sarkandra. Jeho smrt byla do hloubi proniknuta modlitbou, v níž prosil o odpuštění pro ty, kteří ho mučili a zabíjeli.

* Jeho mučednictví tak nabývá neobyčejné ekumenické výmluvnosti: promlouvá ke všem křesťanům navzájem odloučeným v důsledku neblahých historických událostí. Promlouvá k nim jednak o jejich odpovědnosti za hřích rozdělení a následného rozpadu jak velké části církve; na druhé straně jim připomíná důležitost  modlitby za odpuštění vin. Vskutku, jedni vůči druhým jsme viníky.

* Tato slova mají rovněž nesmírný význam v životě národů a společností. ..... Ze zkušenosti totiž vím, jaký význam tato prosba měla pro smíření národem polským a německým: "Odpouštějme a prosme za odpuštění!"

 

4) Píseň, kterou měl zvláště rád - první dvě sloky:

* Sám voláš nás k sobě, Bože, ze všech stran v každé době a Ježíš bratrem být může, vždyť nás učí dnes volat k tobě: /:: Abba, Otče ::/

** Církve živý strom vyrůstá z věčna kořeny svými, i světa pláň dříve pustá teď zní hlasy jen radostnými: Abba, Otče

 

5) Slova katechismu katolické církve

594. Proč říkáme: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům"?

Prosíme-li Boha Otce, aby nám odpustil, uznáváme, že jsme před ním hříšníci. Ale zároveň vyznáváme jeho milosrdenství, protože v jeho Synu a skrze svátosti „dostáváme vykoupení a odpuštění hříchů" (Kol 1,14). Naše prosba však bude vyslyšena pouze pod podmínkou, že jsme my nejprve odpustili.

595. Jak je možné odpuštění?

Milosrdenství proniká do našeho srdce jen tehdy, umíme-li odpustit i svým nepřátelům. A tedy i když se to člověku zdá nemožné splnit tento požadavek, srdce, jež se nabídne Duchu svatému, může jako Kristus milovat až do krajnosti, přeměnit zranění na soucit, přeměnit urážku na přímluvu. Odpuštění se podílí na Božím milosrdenství a je vrcholem křesťanské modlitby.

 

6) Děkujeme ti, náš Otče v nebi, že se o nás staráš. Děkujeme ti, žes nám dopřál ŽIVOT V MÍRU A  MOŽNOST SMÍŘENÍ, což není taková samozřejmost, jak by se na první pohled zdálo.  

G I.

Žil jednou jeden rytíř, který odvážně bojoval po všech  koutech království. Až mu jednoho dne střela z kuše při  šarvátce prostřelila nohu a téměř ukončila jeho dny . Když se léčil ze svého zranění, zahlédl ráj, ale ve veliké dálce, téměř v nedohlednu, zatímco sálající peklo s vraty dokořán bylo těsně vedle něj. Už dlouho totiž nedbal na žádné sliby ani pravidla rytířství a stal se z něj krvelačný a bezohledný voják, který bez výčitek  vraždí bližního, rabuje a žádné násilí mu není cizí. Plný strachu zahodil po uzdravení přilbici, meč a brnění a vydal se pěšky k jeskyni, ve které bydlel jeden svatý poustevník. "Otče, přál bych si, aby mi byly odpuštěny hříchy, protože mám velký strach o spásu své duše. Vykonám jakékoli pokání. Ničeho se nebojím!"    "Dobře synu", odpověděl poustevník. "Stačí jediné: naplň mi tento soudek a přines mi ho."    "Cože? To je pokání pro děti nebo pro slabé ženské!" Rytíř hrozivě zamával pěstí, ale vidina šklebícího se ďábla ho hned zkrotila.    Vzal soudek pod paži a s brbláním zamířil k řece.    Ponořil soudek do vody, ale ten se nenaplnil.    "V tom je nějaké kouzlo," zařval kajícník. "Ale teď se uvidí."    Vydal se k prameni - soudek tvrdohlavě zůstával prázdný. Rytíř se zlostně vrhl ke studni. Škoda námahy!     O rok později přišel ke starému poustevníkovi otrhaný chudák s nohama od krve rozedřenýma a se soudkem po paží.    "Otče," řekl rytíř (byl to opravdu on) tichým a zoufalým hlasem, "byl jsem u všech řek a pramenů v království, ale soudek se mi naplnit nepodařilo...Teď vím, že mi mé hříchy nebudou odpuštěny. Budu na věky zatracen! Mé hříchy, tak těžké hříchy...Litoval jsem jich příliš pozdě."    Slzy mu stékaly po vyhublé tváři. Jedna maličká slza sklouzla po hustých vousech a kápla do soudku. Soudek se rázem naplnil až po okraj tou nejčistší, nejčerstvější a nejlepší vodou, jakou kdy kdo viděl.    Jedna slzička lítosti...

 

7) Další dvě sloky písně

*** Bůh žití dar všemu dává, od smrti zlé nás chrání. Od dětí svých očekává, že nezmlkne jejich volání: Abba, Otče

**** Bratry si buďme věrnými, žít chceme jak rodina. Teď pravdy té slova přijmi, ať žár její už nezhasíná. Abba, Otče

 

8) Základní modlitba lítosti začíná slovy: Můj nebeský Otče já tě miluji a proto svých hříchů velmi lituji. Litujeme i obyčejného vzteku a nenávisti.

 G II.

Ondra vystrašený televizními zprávami, jak začíná válka?" "Víš, můj malý, to se stane víceméně tak, že se například Anglie a Spojené státy na něčem nemohou dohodnout..." Přeruší ho maminka: ,;Nepovídej hlouposti. Anglie se přece se Spojenými státy nikdy nepře!" "A co to s tím má společného? Já jsem to uváděl jenom jako příklad." Na to máma vztekle: "A pak bude mít kluk těch hloupostí plnou hlavu!" Táta ještě vztekleji: "Aspoň něco v ní bude mít! Ty bys mu tam nechala absolutní prázdno!" "Ale prosím tě... Nevidíš, že jsi k smíchu?" Ozývá se Ondra: "Díky , už je mi to jasné..."  Tak to bylo v jedné domácnosti. Ve školce zase jindy říká odpoledne čtyřletá Alexandra: "Přijde pro mě tatínek a zeptá se mě, kolik válek jsem dneska vyhlásila."     

 

9) Když Pán Ježíš chodil a učil, naučil své blízké říkat Bohu Otče náš. Můžeme to říkat všichni. Opravdu každý vedle nás k nám patří jako příbuzný když to na první pohled vypadá divně. Aspoň jako přítel, i když se to zdá nemožné. Zajímavě na to šli kdysi dávno v daleké Číně.

G III.

Kdysi dávno jeden čínský císař vyslovil slavnostní přísahu: "Podrobím si všechny své nepřátele a zničím je." Po nějaké době ho překvapení poddaní uviděli, jak se prochází po zahradách se svými úhlavními nepřáteli a klidně si s nimi povídá a směje se. "Copak jsi nepřísahal, že zničíš všechny své nepřátele?" ptal se udiveně jeden z dvořanů. "Vždyť jsem je také zničil," odpověděl císař. "Všechny jsem učinil svými přáteli." ...

 

10) Modlíme se ----- s blahoslaveným Karlem de Foucauld (deFukó) Otče, do tvých rukou .....----nebo ------  jak nás naučil Pán Ježíš: Otče náš .... (třeba i zpívaný)  

 

H = Sedmá prosba modlitby Páně

 

1) Slova našeho Pána

A neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.

2) Slova jeho apoštola Pavla, zvláště důležitá v jeho roce

Ef 3, 13 - 19

 Proto prosím, abyste se nedali odradit tím, že pro vás musím trpět; vždyť se to obrátí k vaší slávě.  Proto klekám na kolena před Otcem,  od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím,  aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil `vnitřní člověk´  a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce  mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka:  poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží.

 

3) Slova jeho náměstka na zemi, Jana Pavla II. blahé paměti

*  Poslední prosba "Otčenáše" je nejstručnější, ale jistým způsobem nejdojemnější: "Neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého". Vychází z hlubin Kristova srdce a nalézá odezvu v srdci celé církve, Kristus totiž přišel na svět jakožto Spasitel. Celé jeho mesiášské poslání bylo posláním spásy: měl pečovat o lidské slabosti, uzdravovat nemocné, křísit mrtvé. osvobozovat člověka od mnohého zla, zejména od zla hříchu a věčné smrti.

* Tato poslední prosba současně vyjadřuje hlubokou víru, že Bůh je dobro a pramen dobra, že je Otec. A tak se závěr modlitby Páně spojuje jeho první výzvou: "Otče náš...".

 

4) Píseň, kterou měl zvláště rád - první dvě sloky:

* Sám voláš nás k sobě, Bože, ze všech stran v každé době a Ježíš bratrem být může, vždyť nás učí dnes volat k tobě: /:: Abba, Otče ::/

** Církve živý strom vyrůstá z věčna kořeny svými, i světa pláň dříve pustá teď zní hlasy jen radostnými: Abba, Otče

 

5) Slova katechismu katolické církve

596. Co to znamená: „Neuveď nás do pokušení"? (6. prosba podle katechismu, 7. podle Jana Pavla II. neboť on bral oslovení Otče náš  jako 1. prosbu)

Prosíme Boha Otce, aby nás nenechal samotné a na pospas pokušení. Prosíme Ducha, abychom uměli rozlišovat mezi zkouškou, která dává růst v dobru, a pokušením, jež vede ke hříchu a ke smrti, a na druhé straně mezi být pokoušeni a souhlasit s pokušením. Tato prosba nás spojuje s Ježíšem, který přemohl pokušení svou modlitbou. Ta pobízí milost bdělosti a vytrvání až do konce.

597. Proč končíme prosbou: „ale zbav nás od Zlého"? ( Je to 7. prosba podle katechismu, druhá polovina 7. prosby podle Jana Pavla II.)

Zlo označuje osobu satana, který se staví proti Bohu; on je „svůdce celé země" (Zj 12,9). Vítězství nad ďáblem již dosáhl Kristus. Ale my prosíme, aby osvobodil lidskou rodinu od satana a jeho skutků. Prosíme také o cenný dar míru a o milost vytrvalého očekávání Kristova příchodu, který nás definitivně osvobodí od Zlého ducha.

 

6) Děkujeme ti, náš Otče v nebi, že se o nás staráš. Děkujeme za ochranu před zlem, děkujeme za vše, čeho  jsme byli uchráněni, za všechno, co nás minulo i když to někdy bylo nebezpečně blízko.

H I.

Jednou se ve stepi ztratilo levhartí mládě a slon ho nechtěně zašlápl. Levhartí mládě zanedlouho našli a přinesli tuto zprávu jeho otci. „Tvé mládě je mrtvé", volali na starého levharta. „Našli jsme ho v trávě, dole v údolí." Levhart zakřičel bolestí a zlostí. „Kdo ho zabil? Řekněte mi, kdo ho zabil, ať se můžu pomstít."

„Zabil ho slon." „Slon?" „Ano, slon." Starý levhart se zamyslel, ale po chvilce prohlásil: „Ne, to nebyl slon. Určitě to byly kozy. Teď uvidíte, jak se jim pomstím."  A tak se starý levhart, plný svatosvatého hněvu, rozběhl na kopec, kde se pásly kozy, a rozsápal celé stádo.

 

7) Další dvě sloky písně

*** Bůh žití dar všemu dává, od smrti zlé nás chrání. Od dětí svých očekává, že nezmlkne jejich volání: Abba, Otče

**** Bratry si buďme věrnými, žít chceme jak rodina. Teď pravdy té slova přijmi, ať žár její už nezhasíná. Abba, Otče

 

8) Základní modlitba lítosti začíná slovy: Můj nebeský Otče já tě miluji a proto svých hříchů velmi lituji. Chceme si zachovat cit, naslouchat svému svědomí, nedát se odvést ani svést zlým duchem.

H II.

Žil jeden poustevník, který byl tak dokonalý , že už byl jednou nohou v ráji. K životu nepotřeboval téměř nic. Přebýval v jeskyni vyhloubené v úbočí skalnatého kopce, na kterém si na nedělní oběd sbíral divoké plody, bobule a sem tam nějaký kořínek.  "Jak bych ho jenom mohl pokoušet?" lámal si hlavu  ďábel.  Sledoval ho, očichával jeho stopy, zkoumal ho od hlavy k patě, aby našel sebemenší slabé místo. Nic. Vztekle dupal, zuřil a klel. Až se rozhodl, že na něj zaútočí přímo. Přišel k poustevníkovi, právě když si máčel kus tvrdého chleba v prameni vody , aby mu změkl. "Buď zdráv," pozdravil ďábel. "Víš, kdo jsem?" "Ďábel," odpověděl klidně poustevník. "Bůh mi dovolil, abych tě pokoušel. Chtěl bych, abys spáchal těžký hřích." "Jen povídej, " odpověděl poustevník. "Poslouchám." "Zabij někoho." "Ne. O tom se nebudeme bavit." "Tak přepadni nějakou ženu." "To je bestiální a nechutné. To nikdy neudělám. Jdi si po svých, ďáble. Nemáš fantazii." "Tak si aspoň lokni vína. To ani není hřích. Udělej mi to pro radost." Poustevník si povzdechl. "Tak dobře. Na jednom doušku není nic špatného." V rukou se mu okamžitě objevil džbán chladného a perlivého vína. Jednou si z něj upil. Nadechl se a dal si ještě. "Hm," zamručel si. "Je dobré." Dal si ještě jeden dlouhý doušek a řekl: "Je silné... je ďábelské!"  Přihlouple se rozesmál. Pak se znovu napil. Sotva se držel na nohou. Po pěšince stoupala nahoru dívka. "Dobrý den, svatý muži," pozdravila. "Přinesla jsem ti pár jablek a trochu chleba."  Poustevník se s divokýma a zakalenýma očima vrhl na dívku. Popadl ji za vlasy a povalil ji na zem. Ubohá dívka ze všech sil křičela. Uslyšel ji její otec, který pracoval na poli, a přiběhl k jeskyni. Poustevník vzal velký kámen a vší silou jím otce praštil.  Když se poustevník vzpamatoval, uviděl, že mu u nohou leží muž v tratolišti krve.  "Myslím, že je po něm," řekl se zadostiučiněním ďábel. Utrhl květ a strčil si ho do úst.  Poustevník se s hrůzou vrhl na kolena: "Panebože, co jsem to udělal?" Ďábel odpověděl: "Měl jsi na vybranou tři zla a ty sis  vybral to nejmenší. Díky tomu teď strávíš dlouhé dny v mé společnosti. Pohvizdoval si a s rukama v kapsách se vydal pryč. Po několika krocích se zastavil, otočil se, a jako by volal na starého známého, řekl: "No tak, poustevníku, jen pojď." ---    Neexistuje totiž větší a menší zlo.

 

9) Když Pán Ježíš chodil a učil, naučil své blízké říkat Bohu Otče náš. Když visel na kříži, odevzdal svůj život do rukou  svého Otce. To byla jeho závěť. Jeho Otec je i naším Otcem, už teď se můžeme pomalu učit odevzdávat do jeho otcovských  rukou, do jeho milosrdenství.

H III.

Mocný král  si zavolal starého kněze: "Ty tvrdíš, že člověk, který se sto let dopouštěl všeho možného zla a před smrtí poprosí Boha za odpuštění, se znovu narodí v nebi. Ale ten, kdo se dopustí jen jediného zločinu a nelituje toho, skončí v pekle. Je to spravedlivé? Copak je sto zločinů lehčích než jeden?" Starý kněz odpověděl: "Když vezmu do ruky takovýhle malý kamínek a položím ho na hladinu jezera, potopí se, nebo zůstane na hladině?" "Potopí se." "A když vezmu sto velkých kamenů, naložím je na loď a postrčím ji na jezero, potopí se, nebo zůstanou na hladině?" "Zůstanou na hladině." "Je tedy sto kamenů i s lodí lehčích než jeden kamínek?" Král nevěděl, co na to říct. A tak mu to starý kněz vysvětlil: "Totéž platí i pro lidi, králi. I člověk, který sice hodně hřešil, ale opírá se o Boha, nepadne do pekla. Zatímco člověk, který se jen jednou dopustí zla a nežádá o Boží milosrdenství, bude zatracen."  

 

10) Modlíme se ----- s blahoslaveným Karlem de Foucauld (deFukó) Otče, do tvých rukou .....----nebo ------  jak nás naučil Pán Ježíš: Otče náš .... (třeba i zpívaný)  

 

J = Závěr modlitby Páně

 

1) Slova našeho Pána, která říkal velice často a která církev katolická dala na závěr jeho modlitby:

Amen.

2) Slova jeho Matky, jak je zaznamenal apoštol Jan

Jan 2, 1 - 5

 Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka;  na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci.  Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: "Už nemají víno."  Ježíš jí řekl: "Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina."  Matka řekla služebníkům: "Udělejte, cokoli vám nařídí."

 

3) Slova jeho náměstka na zemi, Jana Pavla II. blahé paměti

* "Amen", konečně znamená: staň se. Je to jako by se celá modlitba uzavírala a shrnovala v jednom jediném"ano". A dnes i my, na velkém shromáždění mládeže na poutním místě Svatém Kopečku, chceme Bohu říci  své "ano", říci mu "amen", ve spojení s Kristem, jeho Matkou a všemi svatými této země.

* S námi říká "ano" mládež celého světa, jak to dokládají nespočetná setkání, k nimž v průběhu minulých let došlo, a která se sloučila v jednu cestu, jež čítá mnohá zastavení: jsou to Světové dny mládeže a světová setkání mládeže s papežem.

* Mí drazí přátelé z České republiky, následujte Krista! Neste jeho svatý kříž, kterým vykoupil svět: kříž není znamením porážky, ale vítězství: jeho vítězství skutečné lásky, vítězství Boha a člověka v Kristu.

* Neste ten kříž hrdě a s odvahou - naleznete plnost života a život věčný, který naplní vaše srdce radostí. Následujte Krista, naslouchejte mu a pod vedením Mariiným: "Dělejte to, co on vám řekne" (Jan 2,5). 

 

4) Píseň, kterou měl zvláště rád - první dvě sloky:

* Sám voláš nás k sobě, Bože, ze všech stran v každé době a Ježíš bratrem být může, vždyť nás učí dnes volat k tobě: /:: Abba, Otče ::/

** Církve živý strom vyrůstá z věčna kořeny svými, i světa pláň dříve pustá teď zní hlasy jen radostnými: Abba, Otče

 

5) Slova katechismu katolické církve

598. Co znamená závěrečné Amen?

„Pak na konci modlitby řekni: Amen, a tím Amen, které znamená „Ať je tak! či Staň se" podpisuješ všechno, co obsahuje modlitba, které nás naučil Bůh" (sv. Cyril Jeruzalémský).

 

6) Děkujeme ti, náš Otče v nebi, že se o nás staráš.

Někdy si to ani neuvědomujeme, někdy to přehlížíme, často si toho v každodenním shonu ani nevšimneme. Tolik toho dostáváme a ani nepoděkujeme. Nechceme být nevděční a nevšímaví, ale děkovat za to, ŽE JSME SE DOŽILI DNEŠNÍHO DNE A ŽE JSME DOŠLI AŽ SEM, i když cesta nebyla vždy jednoduchá a životní plavba nebyla vždy klidná.

J I.

Jeden král si zavolal všechny kouzelníky království a oznámil jim: "Chtěl bych být svým poddaným vždy příkladem. Chtěl bych, aby mnou nic neotřáslo, abych byl vždycky silný a klidný a aby mě nic nevyvedlo z míry. Někdy se mi stává, že bývám smutný nebo je mi úzko, protože se mi přihodí nějaká nešťastná nebo nepříjemná věc. Jindy mě zase rozruší nečekaná radost nebo velký úspěch. To se mi nelíbí. Připadám si jako ranec smýkaný vlnami osudu. Udělejte mi amulet, který mě před těmito duševními stavy a náladami ochrání." Kouzelníci jeden po druhém odmítali tento úkol splnit. Uměli udělat všechny možné amulety pro důvěřivce, kteří se na ně obrátili, ale oklamat krále nebylo snadné. A navíc chtěl tak zvláštní amulet. Král se už chystal hněvivě vybuchnout, když z řady vystoupil jeden starý mudrc: " Veličenstvo, zítra vám přinesu prsten. Pokaždé, když se na něj podíváte, budete-li smutný, rozveselíte se, a budete-li rozrušený, uklidníte se. Stačí, abyste si přečetl kouzelný nápis, který na něm bude vyrytý. " Druhý den se mudrc vrátil před krále a za hrobového ticha, protože všichni byli na onu kouzelnou formulku zvědaví, předložil králi svůj prsten. Král si ho prohlédl a přečetl slova vytepaná do stříbrného kroužku: ,,I to přejde."

 

7) Další dvě sloky písně  .........

8) Základní modlitba lítosti začíná slovy: Můj nebeský Otče já tě miluji a proto svých hříchů velmi lituji. A nejde jen o hříchy napsané ve zpovědním zrcadle, litujeme i ZBYTEČNÝCH ZACHÁZEK A OKLIK A PLANÉHO SNĚNÍ.

J II.

Byl první školní den a jeden chlapec šel ve své vesnici poprvé do školy. Doprovázela ho maminka. Chlapce tak zaujaly dlouhé kroky jeho obrovského stínu, který kreslilo ranní slunce, že nic jiného nevnímal. Připadal si jako třicetimetrový obr. Náhle se maminka zastavila. Podívala se chlapci přímo do očí a řekla: „Nedívej se na svůj stín ráno, ale v poledne."

Když se liška ráno dívala na svůj stín, říkala si:  „Dnes sním k obědu velblouda." Celé dopoledne hledala nějakého velblouda. Žádného neulovila. Když se v poledne podívala na celá hladová svůj stín, prohlásila: „Bude stačit myš."

 

9) Když Pán Ježíš chodil a učil, naučil své blízké říkat Bohu Otče náš.  I my svěřujeme svému otci v nebi udržení správného směru a nespuštění  cíle z očí a jeho dosažení. Vždyť každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti. To je rozhodující, vše ostatní pomine.

J III.    Dva muži se dozvěděli o smrti svého bohatého přítele. Jeden z nich se zeptal toho druhého: "Kolik tu po sobě nechal?" Ten druhý mu odpověděl: " Všechno."

10) Modlíme se ----- s blahoslaveným Karlem de Foucauld (deFukó) Můj Otče, odevzdávám se ti. Učiň se mnou, co se ti zalíbí. At' se mnou učiníš cokoli, děkuji ti za to. Jsem připraven na všechno, všechno přijímám. Nepřeji si nic jiného, než aby se tvoje vůle vyplnila na mně, na všech tvých tvorech, můj Bože. Odevzdávám svou duši do tvých rukou. Dávám ti ji, můj Bože, s celou láskou svého srdce, protože tě miluji a je potřebou mé lásky dát se, odevzdat se do tvých rukou bez míry, s nekonečnou důvěrou, protože ty jsi můj Otec.

 

PŘÍBĚH NAVÍC:

V den sňatku projížděl princ se svou nevěstou po boku v slavnostním průvodu městem. Snoubenci jeli v nádherném kočáře středem jásajícího davu. Ale těsně před hradem všichni jako by oněměli. Na vysokém podstavci stála šibenice, na které měl být právě oběšen nějaký zločinec. Odsouzenci už zakrývali hlavu kápí. Princezna se rozplakala. Princ se zeptal soudce, jestli je možné, aby jako svatební dar pro princeznu byla dána odsouzenci milost. Soudce řekl jen: "Ne." "To znamená, že jsou zločiny, které nemohou být odpuštěny?" vydechla princezna se staženým hrdlem. Jeden z rádců se naklonil k princi a připomněl mu, že podle dávného obyčeje může být vykoupen každý provinilec, který zaplatí tisíc dukátů. To byla obrovská částka. Kde vzít najednou tolik peněz? Princ otevřel měšec a vysypal ho. Celkem v něm bylo osm set dukátů. Princezna prohledala svůj a našla dalších padesát. "Nestačilo by osm set padesát dukátů?" zeptal se? "Zákon praví tisíc!" Princezna vystoupila z kočáru a udělala sbírku mezi pážaty, rytíři a kolemjdoucími. Dohromady měla devět set devadesát devět dukátů. Ten poslední už nikdo neměl. "Copak bude ten člověk oběšen kvůli jednomu dukátu?" zvolala rozhořčeně princezna. "Takový je zákon," odpověděl nevzrušeně soudce a dal znamení katovi, aby začal s popravou. V tom princezna zakřičela: "Prohlédněte kapsy odsouzenci, třeba v nich má nějaké peníze." Kat poslechl a našel v nich jeden zlatý dukát. Právě ten mu scházel k záchraně života.  V srdci každého člověka je dost k záchraně života. Dobrota, láska a štěstí se podobají u mnoha lidí zhaslým knotům. Stačí jedna zápalka, aby mohly zase hořet.