Svaté přijímání neboli eucharistie v 8 lekcích

28.10.2010 - víra pro hledající

Katecheze dospělých, která poprvé zazněla při 5. pěší pouti na Velehrad L.P. 2005

 

OSM LEKCÍ O EUCHARISTII PRO KATECHEZI DOSPĚLÝCH

Podle kompendia Katechismu katolické církve, kde o Eucharistii pojednává 24 článků (271 - 294).

 

Citát z otců:

V eucharistii lámeme „jediný chléb, který je lékem nesmrtelnosti, protijedem, abychom nezemřeli, ale navždy žili v Ježíši Kristu" (sv. Ignác z Antiochie).

 

1. LEKCE:

(vždy krátké čtení z Písma, citát z krátkého katechismu = kompendia, krátký komentář k jednotlivým článkům a krátké zopakování základních pojmů)

 

KRÁTKÉ ČTENÍ je z 2. knihy Mojžíšovy  (12, 1 - 14)

1 Hospodin řekl Mojžíšovi a Áronovi v egyptské zemi:

2  "Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců. Bude pro vás prvním měsícem v roce.

3  Vyhlaste celé izraelské pospolitosti: Desátého dne tohoto měsíce si každý vezmete beránka podle svých rodů, beránka na rodinu.

4  Kdyby byla rodina malá a na beránka by nestačila, přibere si každý souseda, který bydlí nejblíže jeho rodiny, aby doplnil počet osob. Podle toho, kolik kdo sní, stanovíte počet na beránka.

5  Budete mít beránka bez vady, ročního samce. Vezmete jej z ovcí nebo z koz.

6  Budete jej opatrovat až do čtrnáctého dne tohoto měsíce. Navečer bude celé shromáždění izraelské pospolitosti beránky zabíjet.

7  Pak vezmou trochu krve a potřou jí obě veřeje i nadpraží u domů, v nichž jej budou jíst.

8  Tu noc budou jíst maso upečené na ohni a k němu budou jíst nekvašené chleby s hořkými bylinami.

9  Nebudete z něho jíst nic syrového ani vařeného ve vodě, nýbrž jen upečené na ohni s hlavou i s nohama a vnitřnostmi.

10  Nic z něho nenecháte do rána. Co z něho zůstane do rána, spálíte ohněm.

11  Budete jej jíst takto: Budete mít přepásaná bedra, opánky na nohou a hůl v ruce. Sníte jej ve chvatu. To bude Hospodinův hod beránka.

12  Tu noc projdu egyptskou zemí a všecko prvorozené v egyptské zemi pobiji, od lidí až po dobytek. Všechna egyptská božstva postihnu svými soudy. Já jsem Hospodin.

13  Na domech, v nichž budete, budete mít na znamení krev. Když tu krev uvidím, pominu vás a nedolehne na vás zhoubný úder, až budu bít egyptskou zemi.

14  Ten den vám bude dnem pamětním, budete jej slavit jako slavnost Hospodinovu. Budete jej slavit po všechna svá pokolení. To je provždy platné nařízení.

 

KRÁTKÝ KATECHISMUS

271. Co to je eucharistie?

Je to oběť Těla a Krve Pána Ježíše, kterou ustanovil, aby během staletí až do jeho návratu zpřítomňovala oběť Kříže, a svěřil tak své církvi památku své smrti a vzkříšení. Je znamením jednoty, poutem lásky, velikonoční hostinou, při niž se přijímá Kristus, duše je naplněna milostí a dává se záruka věčného života.

272. Kdy Ježíš Kristus ustanovil eucharistii?

Ustanovil ji na Zelený čtvrtek, „v noci, kdy byl zrazen" (1 Kor 11,23), když slavil se svými apoštoly Poslední večeři.

273. Jak ji ustanovil?

Ježíš shromáždil své apoštoly ve večeřadle, vzal do svých rukou chléb, rozlámal jej a dával jim ho se slovy: „Vezměte a jezte z toho všichni: toto je moje tělo, které se za vás vydává" (srov. Mt 26,26; 1 Kor 11,24). Pak vzal do svých rukou kalich vína a řekl jim: „Vezměte a pijte z toho všichni: toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny. Toto je smlouva nová a věčná. To konejte na mou památku" (srov. KK 14,24; 1 Kor 11,25).

KRÁTKÁ PROMLUVA

*K článku 271:*  Farnost je cizí slovo. Otevřte si slovník cizích slov a tam najdete, že je řeckého původu. Vzniklo ze slov Par - oikia - přibližně to znamená skupina domů, tedy obec, jak říkáme dneska. Slovo farnost přitom běžně používáme. I my sami jsme si mezi sebou říkali, z které jsme  farnosti a kolik jich ten náš pan farář má. V tom slovníku cizích slov nenajdeme oběť. To je slovo slovanské, naše. A dalo by se vysvětlit - omlouvám se za nepřesnost - jako nutnost něco objet. Ne se pustit bezhlavě dopředu, smést ostatní auta do příkopu, jak to vidíme v akčních filmech, ale počkat, nechat je přejet anebo jet jinudy. Ještě přesněji by se dalo říci, že oběť znamená dát přednost. Rodiče se těší na večerní film, už dlouho spolu nikde nebyli, sehnali vstupenky, mluví o tom už předtím. Synek už je větší, může být doma sám. Jenomže právě to odpoledne přijde domů s horečkou. Maminka s ním    zůstane doma a tatínek s ní, i když se oba těšili. Dali přednost nemocnému člověku před svým zážitkem.

Vidíme však, jak se tato schopnost vytrácí. Jak málo jsou lidé - jak málo jsme my - ochotni změnit svůj plán, dát přednost druhému, dát přednost Bohu. Učitelka církve svatá Terezie Ježíškova prohlásila, že od 4 let Bohu nic neodmítla. Oběť je v životě nutná. Bez lásky, bez oběti, se nikam nedoletí, říkával jeden z kaplanů u nás. I rodiče se obětují pro své děti. Kdyby to neudělali, lidstvo by vymřelo. Lidé obětují čas, obětují peníze. Nějaký materialistický Angličan vypočítal, kolik dovolených stojí jedno dítě. Kolikrát by mohl jet na Havaj, kdyby byl bezdětný. Zde však tušíme i ten skrytý smutek. Bez lásky a bez oběti se nikam nedoletí, jenom na tu Havaj každý rok, ale to brzy omrzí, protože doma má prázdno a smutno. 

Obětujeme všechno možné. Pan řídící nám na základní škole ve Slavkovicích vyprávěl, jak jeden bohatý člověk měl ucho, tedy ušní boltec, zachvácen nějakou nemocí, takže mu ho museli lékaři uříznout. Ten boháč pak řekl, že zaplatí půl milionu tomu, kdo mu dá své ucho. A pan řídící barvitě popisoval, jak jeden mladý člověk si řekl: Budu sice bez ucha, ale budu mít tolik peněz, že nebudu muset dělat. Své ucho mu prodal, obětoval je pro peníze. Dodnes si na to živě vzpomínám, protože už tenkrát jsem si říkal, jestli bych to udělal, jestli bych byl ochoten obětovat své ucho a chodit celý život jako jednouchý.

Pán Ježíš obětoval všechno. Na kříži nabídl svůj život nebeskému Otci za člověka, který by si zasloužil trest za své hříchy. Proto nám je odpuštěno a proto je oběť Ježíše Krista to hlavní v dějinách. Proto se od jeho narození počítá letopočet. U nás se dříve a v jiných zemích se říká dosud, že to je 2005 let po Kristu anebo že to bylo v 1. století před Kristem. To se některým lidem nezdá a tak místo toho říkají, že máme náš letopočet a že to bylo před naším letopočtem. Nic však nezmění na tom, že ten náš letopočet začíná od Kristova narození. Víme, že dříve se počítaly roky od založení města Říma. Když se to potom převádělo na roky od narození Ježíše Krista, došlo k malým nepřesnostem. Posunulo se to o 4, možná 7 let. Co to je 7 nebo 4 proti dvěma tisícům.

Na Ježíšovu oběť nesmíme zapomenout. Musíme si ji připomínat. Proto Pán Ježíš ustanovil eucharistii. Je to hostina, při které se připomíná, že se člověk může dostat až na hostinu v nebi, i když by si to za své hříchy nezasloužil. Právě proto, že Ježíš se za každého obětoval. Je to hostina, která je na oltáři. Proto říkáme, že je to svátost oltářní. Nejsvětější svátost oltářní. Přitom Pánu Ježíši děkujeme, proto říkáme, že je to eucharistie, česky díkůvzdání. A to vše se děje při mši svaté. Proto svátost oltářní, eucharistie a mše svatá je vlastně jedno. Jedna věc ze tří pohledů. Jako když řeknete: začátek dne, konec noci a východ slunce.

*K článku 272:*  Ačkoli Pán Ježíš všude dobře činil, měl nepřátele. Ti ho chtěli zničit. A bylo jasné, že se k tomu schyluje. Proto si pozval své nejbližší. Na největší svátek roku. U nás to jsou vánoce. Dlouhé noce, ale také posvátné noce. Proto jsou to také nejkritičtější dny v nemocnici a ve vězení. Z nemocnice pustí koho mohou. A mladí a svobodní lékaři a sestry chápou, že někdo musí u nemocných být. Z vězení nikoho nepustí, a dozorci jsou naštvaní, že musí sloužit právě oni. V době starozákonní to byly největší svátky velikonoce. V dnešním krátkém čtení jsme slyšeli, proč  a jak se mají slavit. A Izraelité to tak dělali. Vybrali toho beránka, protože jeho krev tenkrát jejich předkům zachránila život. Připravili hořkou zeleninu, protože tenkrát přešli z hořkého otroctví do sladké svobody - i když víme, že každá svoboda má trochu hořké příchuti. Připravili nekvašený chléb. K pití měli víno ředěné vodou. Hostinu začali tak, že nejmladší se ptal: Proč je to dneska jinak. Proč máme zeleninu hořkou? Proč máme nekvašený chléb? A nejstarší vzal Písmo svaté a četl právě to, co jsme dnes slyšeli.

Stejně to bylo i o těch posledních velikonocích Pána Ježíše. Právě před tímto největším svátkem si pozval apoštoly, aby se s nimi rozloučil. Asi to byl svatý Jan jako nejmladší, který se ptal: A proč je to dneska jinak? A Pán Ježíš vzal 2. knihu Mojžíšovu a četl z ní. Pak se do toho pustili. Z beránka nic nezbylo, co nesnědli, musili spálit, žádné vyhazování. Zajímavé, že taky snědli všechnu hořkou zeleninu. Jedli chléb a pili víno s tou vodou. A toto dvojí jim zbylo. A bylo po večeři. U nás po té vánoční večeři je to čím dál hezčí, protože se jde ke stromku a jsou tam dárky. Tady to bylo čím dál smutnější.

*K článku 273:*   Apoštolové si uvědomili, že už vidí Pána Ježíše naposledy, že ho nepřátele dostanou. Jistě si přáli mít něco na památku. Fotografie ještě tenkrát nebyly, video už vůbec ne. To by se možná hodilo. Když na Filipínách zatkli a pak zavraždili křesťanského politika Benito Akvina, vdova s dětmi si pouštěla videokazetu, na které byl on jak se modlí růženec. A přitom se sami růženec modlili. To byla památka na něj. Někdo si schovává vlasy. Někdo nosí fotku v peněžence. Ale to je všechno jen obraz, i když třeba na tom videu vypadá jako živý.

Pán Ježíš udělal něco nečekaného. Vzal ten zbylý nekvašený chléb a řekl. Vezměte a jezte. Toto je moje tělo. A podával jim ho. Pak vzal kalich vína a řekl. To je má krev. A podával jim ho.

Co děláme, když přesouváme svá těla. No přece jdeme. Jdu já, když přesouvám své tělo. Když dám své tělo na trávu, tak na ní ležím já. Když Pán Ježíš řekl: Toto je moje tělo, tak řekl: To jsem já.

Kdyby někdo převážel mé tělo, v kterém nebude krev, tak to už budou zřízenci pohřebního ústavu. Tělo bez krve je mrtvé. To je má krev znamená tedy, že to je mé živé tělo. To jsem já, živý.

Při poslední večeři dal tedy Pán Ježíš na památku dal sám sebe. A jen apoštolům řekl, aby to tak dělali dál. Tím ustanovil svátost svého těla a krve, svátost eucharistie, nejsvětější svátost oltářní, z určitého pohledu se dá říci, že tak slavil první mši svatou.

KRÁTKÉ OPAKOVÁNÍ

1. Stvořitel nám dal vše. Lidé to kazí už od ráje svou neposlušností. My také. Proto je potřeba to napravit. To udělal Boží Syn. Obětoval se za nás na kříži. Na Velký pátek.

2. Eucharistie je zpřítomnění této oběti a znamení, že se dostaneme do nebe, kde zase bude všechno jako v bylo v ráji.

3. Byla ustanovena na Zelený čtvrtek při poslední večeři.

4. Slova ustanovení se říkají při každé mši svaté.

 

2. LEKCE:

 

KRÁTKÉ ČTENÍ je z evangelia sv. Matouše, 26. kapitola, 26. až 28. verš

Když jedli, Ježíš vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával ho svým učedníkům se slovy: „Vezměte, jezte. To je mé tělo." Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a řekl: „Pijte z něho všichni. Neboť to je má krev (nové) smlouvy, která se prolévá za všechny na odpuštění hříchů."

 

KRÁTKÝ KATECHISMUS

274. Co reprezentuje eucharistie v životě církve?

Ona je pramenem a vyvrcholením celého církevního života. V eucharistii vrcholí posvěcující činnost Boha vůči nám a náš kult vůči Němu. Zahrnuje všechno duchovní dobro církve: samého Krista, naši Paschu. Eucharistie vyjadřuje a vytváří společenství božského života a jednotu Božího lidu. Prostřednictvím slavení eucharistie se již připojujeme k nebeské liturgii a předjímáme věčný život.

275. Jak je nazývána tato svátost?

Nezbadatelné bohatství této svátosti se vyjadřuje různými názvy, jež připomínají její zvláštní aspekty. Nejobvyklejší jsou: eucharistie, mše svatá, večeře Páně, lámání chleba, slavení eucharistie, památka utrpení, smrti a vzkříšení Pána, svatá oběť, svatá a božská liturgie, svatá tajemství, nejsvětější Svátost, svaté přijímání.

276. Jaké místo zaujímá eucharistie v božském plánu spásy?

Ve Staré Úmluvě byla eucharistie předpověděna především velikonoční večeří, kterou Židé každý rok slavili s nekvašeným chlebem na připomínku náhlého osvobozujícího odchodu z Egypta. Ježíš ve svém učení ji ohlašuje a ustanovuje ji, když slaví se svými apoštoly Poslední večeři během velikonoční hostiny. Církev věrna příkazu Pána: „To čiňte na mou památku!" (1 Kor 11,24) vždy slavila eucharistii, především v neděli, v den Ježíšova vzkříšení.

 

KRÁTKÁ PROMLUVA

*K článku 274:*   Stavba na písku dopadne špatně, protože má špatné základy. To známe z evangelia. Když přijde velká voda, dům, který je postavený na písku, spadne, protože nemá základy. Dům, který stojí na skále, odolá i přívalu vody.

Josef Václav Sládek má báseň o jednom sedlákovi, který otálel s opravou střechy. Jmenoval se Jíra a zjistil, že v střeše byla díra, Váhal a řekl si: „Zítra je den taky." V noci přišly mraky. Přišla bouře v spěchu, odnesla mu střechu. Dům, který nemá střechu, bude za chvilku v troskách, i ty základy zarostou plevelem. Je potřeba i dobré základy i dobrou střechu.

Druhý vatikánský koncil - zatím ten poslední z celkem jednadvaceti, prohlásil, že liturgie je vrcholem a zároveň zdrojem života církve (SC 10). Nový katechismus to upřesňuje: tím vyvrcholením a zároveň pramenem je eucharistie. Právě proto bylo po koncilu zavedeno, že všechny další svátosti mají být udíleny při mši svaté.

I vrchol i základ jsou důležité. A mezitím je - jak píše KK - posvěcující činnost Boha vůči nám a náš kult, čili naše úcta k němu. Je to spojení mezi námi a Bohem: Bůh nás posvěcuje, my se stáváme svatějšími, plnějšími světla. Ze své strany my Boha uctíváme a tím se posvěcuje jeho jméno, skutečně se stává známějším, slavnějším. Americký biskup Fulton Sheen píše ve své knize Pokoj v duši o sestřičce, která se sama modlila před vystavenou nejsvětější svátostí. Přímo cítil, jakoby nějaký motor ji poháněl, jak od Pána Ježíše bere energii. A najednou ho napadlo, že to je vlastně propojené, jakoby mezi ní a Pánem Ježíšem byly řemeny. Jakoby jeden roztáčel druhého.

Bez jídla nelze žít, je takový popěvek. Nežijeme proto, abychom jedli, ale jíme proto, abychom žili, je takové přísloví. Eucharistie je vlastně pokrm pro duši. A když děti nebudou u stolu jíst - a nebudou potají chodit do ledničky se docpávat - tak zeslábnou, pak onemocní a nakonec zemřou. Francouzský kněz Daniel Ange zaznamenal, jak jedna holčička, které odvezli maminku do nemocnice říkala: AŤ ji honem donesou Tělo Kristovo. Tak dlouho tam hladem nevydrží.  A stejný kněz uvádí jak se mu jeden mladík svěřil, že dává za pravdu faráři arskému, který řekl: Bez eucharistie by nebylo na světě štěstí, život by se stal nesnesitelným. A ten mladík dodal: Zažil jsem to sám na sobě v úzkosti, která hraničila se smrtí. Když se odřízneme od Ježíše tak to je přímo sebezničení. Je to něco jako sebevražda. Blízko smrti jsem objevil Život.

*K článku 275:*   Eucharistie má různé názvy. KK píše, že nejobvyklejší jsou: eucharistie, mše svatá, večeře Páně, lámání chleba, slavení eucharistie, památka utrpení, smrti a vzkříšení Pána, svatá oběť, svatá a božská liturgie, svatá tajemství, nejsvětější Svátost, svaté přijímání. Tady bychom si měli dát pozor. Všichni pospícháme a všichni zkracujeme, takže říkáme jen krátce mše. Správně by mělo být mše svatá, protože v tom je rozdíl. A ten rozdíl je větší než ty dvě slabiky navíc. Mše svatá je to, co se děje  u oltáře. Mše je hudební dílo, které dříve bylo jen na kůru. Rybova mše. Janáčkova Glagholská mše. Po roce 1985, kdy už věřící právě na Velehradě ukázali, že něco znamenají, to začalo s totalitou polevovat. Na vánoce dávali v televizi Rybovku. Cenzoři to museli dovolit. Ale postarali se, aby diváci viděli jen kůr. Kamera na něj byla zaměřena po celou dobu přenosu. To byla mše. Rybova mše. U oltáře však byla mše svatá, z ní však neukázali nic.

Eucharistie znamená děkování. To už bychom měli vědět všichni. Poslední název z KK je svaté přijímání. Tady bychom také měli vědět, že svaté přijímání se nikomu nepodává. Protože přijímání je činnost, nikoli věc. Kdo dostává Tělo Kristovo, ten přijímá a tato jeho činnost je právě to svaté přijímání. Když někoho pozveme na hostinu, tak on je na hostině, my jsme ho na ni pozvali, ale nenabídneme mu hostinu, ale nějaký pokrm, třeba řízky s hranolky nebo svíčkovou, pokud jsme na svatební hostině nebo opékané prase, pokud je to hostina na oslavu 25. nebo 50. narozenin. Ten, kdo dostává tablety, ten také přijímá  a to lék. A jeho tělo ten lék někdy nepřijme. Kdo dostává Eucharistii, tedy nejsvětější Svátost, přijímá něco svatého, proto on je u svatého přijímání. Ten, kdo mu podává, přece sám nepřijímá. Proto neříkejme, že mu donesl svaté přijímání, nýbrž Tělo Kristovo.

*K článku 276:*   Po poslední večeři to začalo. Ježíš byl zrazen, zajat a umučen. Bylo to v pátek. A hned nato byl pohřben, před západem slunce. V sobotu se zachovával pracovní klid. A pravověrní židé to dodržují dodnes. Sobotu tráví v hotelu, kde výtah zastavuje automaticky v každém poschodí, takže oni nemusí ani knoflík zmáčknout. Ani apoštolové, ani zbožné ženy tenkrát v sobotu nic nedělali.

Hned jak to šlo pak ženy pospíchaly ke hrobu! A to bylo v neděli ráno. A zjistily, že Ježíš ukřižovaný byl vzkříšen, že žije, že splnil, co slíbil. To byla radost. Proto jásaly a všem to říkaly. A tak se radostná zvěst začala šířit. A věřících přibývalo. Nejprve v Jeruzalémě. A jak si měli tu radost připomenout? Jak měli jeho vítězství oslavit? Měli jako naši hokejoví fanoušci dupat po starojeruzalémském náměstí a řvát: Kdo nedupe není křesťan. Ježíš svěřil církvi památku na svou smrt a vzkříšení právě v eucharistii. Proto dělali to, co on jim svěřil. Proto první den po sobotě, tedy v neděli, časně ráno se scházeli a na jeho památku to konali. Prostě měli mši svatou. Nakonec první mše svatá byla v Emauzích právě v neděli k večeru, když ho ti dva učedníci poznali při lámání chleba.

 

 

KRÁTKÉ OPAKOVÁNÍ

1. Jako tělo potřebuje jídlo, tak potřebuje naše duše přijímat Kristovo tělo, tedy eucharistii.

2. Eucharistie je pramenem a vyvrcholením celého církevního života.

3. Nejobvyklejší jsou: eucharistie, mše svatá, večeře Páně, lámání chleba, slavení eucharistie, památka utrpení, smrti a vzkříšení Pána, svatá oběť, svatá a božská liturgie, svatá tajemství, nejsvětější Svátost, svaté přijímání.

4. Církev vždy slavila eucharistii, především v neděli, v den Ježíšova vzkříšení.

 

3. LEKCE:

 

KRÁTKÉ ČTENÍ je z 1. listu sv. apoštola Pavla Korinťanům, 11. kapitola, verše 23 až 25

 Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: "Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku." Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku."

 

KRÁTKÝ KATECHISMUS

277. Jak probíhá slavení eucharistie?

Má dvě velké části, které tvoří jediný obřadní úkon: bohoslužbu Slova, která zahrnuje hlásání Božího slova a naslouchání mu (Božímu slovu); eucharistická liturgie, která zahrnuje obětování, eucharistickou modlitbu (anaforu), v níž jsou slova proměňování, a přijímání.

278. Kdo je služebníkem slavení eucharistie?

Právoplatně svěcený kněz (či biskup), který jedná v osobě Krista Hlavy a jménem církve.

279. Které jsou podstatné a nutné prvky, aby se realizovala eucharistie?

Je to pšeničný chléb a hroznové víno.

 

KRÁTKÁ PROMLUVA

*K článku 277:*  Dědeček měl narozeniny. Pro něj i pro jeho rodinu to byla spousta starostí, ale jeho vnučka se moc těšila. A do smrti si pak pamatovala, jak to celé probíhalo. Na poslední chvíli ji maminka ještě upravila mašli, zatímco tatínek si urovnával kravatu. Pak už byli u dědečka a on je nejprve všechny přivítal. Pak začal vzpomínat, jaké to bylo, když byl malý. Dokonce ukázal místo, kde si hráli jako malí chlapci. Pak vyprávěl, jak byl ve válce, a řekl, že díky Bohu to všechno přežil. Pak vzpomínal na babičku, na svatbu, jak se měli rádi a jak se s ní rozloučil než zemřela a co mu naposledy říkala. Pak mu všichni přáli a podávali mu ruce a dávali mu pusu. Pak se pomodlili a na stůl přinesli jídlo a všichni si pochutnali. Tak nějak probíhají narozeniny a jiné oslavy, tak to jde za sebou, ať už to pozorujeme ze strany účastníků či organizátorů.

Podobně probíhá i mše svatá. Kněz všechny přivítá, přeje jim, aby byl Pán Ježíš s nimi. Pak ještě na poslední chvíli chceme, aby naše duše byla co nejčistší, proto litujeme svých hříchů. Je to úpon kajícnosti. Pak jsou dvě až tři modlitby: První je Pane, smiluj se - někdy řecky Kyrie eleison  - to je památka na první křesťany, kteří se modlili řecky. Pak je Sláva na výsostech Bohu - latinsky Gloria in excelsis Deo. To se zpívá nebo říká jen na větší svátky a v neděli. Sláva, tedy Gloria,  nikdy není v době postní a adventní ani při pohřbech, i kdyby to byl pohřeb sebeslavnější. Třetí modlitba začíná slovy modleme se a všichni čekají, až pan farář popadne dech a začne, případně až ministrant otevře knížku na správné straně. Přitom má kněz říci Modleme se a počkat chviličku, aby ho lidé mohli poslechnout a chvilku se modlit. Je to důležitý bod. Trochu se vynechává, protože před tím také má být ticho na zpytování svědomí. A ticha není nikdy dost, ticho vždycky léčí.

Pak je čtení z Písma svatého, svědectví o tom, jak Bůh v tom lidi nenechal, jak jim pomáhal. V neděli a větší svátky jsou 3 čtení, ve všední den a menší svátky jen dvě. Mezi nimi však jsou zpěvy, také z Písma svatého, říkáme jim mezizpěvy. Ten první se jmenuje žalm, ten druhý verš před evangeliem. Mohou být oba za sebou anebo každý po jednom čtení.

Celé Písmo, neboli Bible má 1300 stránek, z toho jich připadá tisíc na Starý Zákon. Z něj se čte první čtení. Druhé čtení je vždycky z Nového Zákona, třetí čtení je jen z evangelia. Když jsou dvě čtení tak to druhé je z evangelia. Je to slavnostní závěr, proto při něm stojíme. A děláme kříž. Malý kříž na třech místech těla, ne na bradě a pod bradou, ale na čele, na ústech a na srdci, aby to, co je psáno v evangeliu a co budeme slyšet, řídilo naše myšlenky, slova i city. Pak to kněz vysvětluje, my říkáme, že káže, ale přesný název je promluva. Má promluvit o tom, co se četlo, to je pak homilie, ta je doporučovaná v neděli. Může také poučit o katechismu, to je promluva katechetická, může být i promluva tématická, třeba  o nějakém svatém a podobně. Bylo kdysi zvykem ptát se doma dětí, o čem bylo kázání. Svatý Don Bosko jako malý kluk je mamince opakoval celé. Bylo to pravda jednodušší, protože se víc používalo příkladů a lidé byli víc vyspalí, protože každý večer nekoukali na televizi. V neděli a velké svátky je pak vyznání víry a pak přímluvy. ty jsou povinné jen tehdy, když je povinná účast na mši svaté.

Pak je bohoslužba oběti. Začíná přinášením obětních darů ze stolku někde vzadu v kostele. Ty dary na něj už předem přináší kněz nebo kostelník. Kněz je však kupuje za farní peníze. Dříve to přinášeli skutečně lidé a opravdu jako dar. Darovali vosk na svíce, olej do lamp, mouku na chléb, hrozny na mešní víno, nosili i jídlo a obleky pro chudé a nemocné. Dneska se to nedělá, proto se nosí peníze, proto je sbírka. Pak jsou modlitby tiché a hlasité. Zakončíme je chvalozpěvem Svatý, svatý. Ten se říká nebo zpívá pokaždé, proto se jmenuje ordinarium tj. věc, která vždy má být. Tak jako ordinace je místo, kde je vždy lékař - samozřejmě podle ordinačních hodin. Těch ordinárií je více, mohou se a dokonce se mají pravidelně střídat.  Pak je proměňování. Kněz a pouze kněz (nebo vyšší to je biskup, i ten nejvyšší - papež je biskup města Říma) říká ta hlavní slova Pána Ježíše. Jinak by to bylo neplatné, jen taková hra. Při proměňování  se kleká, protože právě v té chvíli přichází Pán Ježíš. Proto je ticho a zvoní zvonky anebo muzikanti hrají fanfáry. Pak jsou další modlitby, je více možností. Jsou čtyři základní, ta nejdelší se jmenuje římský kánon, neplést si prosím s kanónem. Kdo zpívá, ví že kánon je vlastně opakování. Tak to bylo dříve, tato modlitba se opakovala při každé mši svaté, proto kánon. Dneska jsou ještě další tři, všem se říká anafory - tedy 1. anafora je ten římský kánon, a ještě jsou další tři. Navíc máme také anafory pro děti a pro další příležitosti. Zakončuje se modlitbou, která to všechno jakoby podtrhuje: Skrze Krista a s ním a v něm. Opravdu, kněz to nedělá sám ze sebe, i když má moc toho svěcení. mše svatá také nezáleží na tom, jestli je tam lidí mnoho nebo málo, ale jde o Krista, o jeho oběť.

Pak je to hlavní, co nás naučil, modlíme se Otče náš. Pak si podáme ruce na znamení pokoje a je svaté přijímání. Nejdeme si pro svaté přijímání, jdeme ke svatému přijímání, protože pod způsobou chleba přijímáme tělo Kristovo - a někdy pod způsobou vína jeho krev. Je pravda, že by to mohlo být při každé mši svaté, ale je pravda, že by to bylo dost složité a málo hygienické. Nedávno jsem slyšel, jak jedna věřící z bratrské církve vždy po napití z kalicha po nějakém člověku vždycky onemocněla. Teď si bere chléb a jen si ho namočí a bacily ji už netrápí. To byl ten hlavní důvod, proč se v katolické církvi dává pod obojí způsobou jen vyjímečně.

*K článku 278:*  Je zajímavé, že jen Panna Maria během té Bílé soboty věřila, je zajímavé, že ženy uviděly jako první vzkříšeného Pána Ježíše. A byly mu vždy blízko. A kolem něho byly i zástupy učedníků. Přesto si k poslední večeři vzal jen apoštoly, i toho Jidáše, který zradil, a Petra, který zapřel. Vzal jen muže a jen jim řekl: To konejte na mou památku. Jen muže, tak se sám svobodně rozhodl. Proto ani papež nemá odvahu světit ženy na kněze. Takže služebníkem eucharistie je platně vysvěcený kněz nebo biskup a to je muž. Kdo přijme kněžské svěcení, už se nemůže ženit, je však možné vysvětit ženatého muže na kněze, za určitých okolností. Už tisíc let však nikdo nevysvětil ženatého muže na biskupa.

*K článku 279:*  Kněz říká Ježíšova slova a bere při tom pšeničný nekvašený chléb a hroznové víno. Platí to tak, jak bylo řečeno. Chléb z pšeničné mouky a z vody, nic jiného se tam nepřidává, ani kvasnice, ani kmín, ale také ani trochu jiné mouky, třeba sojové nebo ječmenné, jak to je běžné v našich prodejnách. Proto to mají sestry, které pečou hostie tak těžké, když mají sehnat čistě pšeničnou mouku. A ještě těžší je sehnat hroznové víno, aby bylo z hroznů, aby v něm nebylo přidáno nic jiného. Ani řepný cukr na doslazení, ani nějaká chemie na odkyselení. Proto je mešní víno tak drahé - a pokud je z našich málo sladkých hroznů - tak kyselé.

 

KRÁTKÉ OPAKOVÁNÍ

1. Mše svatá má dvě části bohoslužbu slova a bohoslužbu oběti. Před tím jsou úvodní obřady, po tom  je svaté přijímání a závěrečné obřady.

2. Může ji sloužit jen platně vysvěcený kněz nebo biskup.

3. Bere k ní nekvašený pšeničný chléb a mešní víno.

 

4. LEKCE:

 

 

KRÁTKÉ ČTENÍ je z evangelia sv. Lukáše, 22. kapitola, verš 20.

 A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá."

KRÁTKÝ KATECHISMUS

280. V jakém smyslu je eucharistie památkou Kristovy oběti?

Eucharistie je památka v tom smyslu, že aktualizuje a zpřítomňuje účinným způsobem oběť, kterou Kristus přinesl Otci, jednou pro vždy na kříži ve prospěch lidstva. Obětní charakter eucharistie se ukazuje v samých slovech ustanovení: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává" a „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás vylévá" (Lk 22,19-20). Oběť na kříži a oběť eucharistie jsou jedinou obětí. Totožná je oběť i obětující, odlišný je pouze způsob přinášení oběti: krvavý na kříži, nekrvavý v eucharistii.

281. Jakým způsobem se církev podílí na eucharistické oběti?

V eucharistii se Kristova oběť stává také obětí údů jeho Těla. Život věřících, jejich chvála, jejich utrpení, jejich modlitba, jejich práce jsou spojeny s Kristovými. Poněvadž je eucharistie oběť, je také přinášena za všechny věřící, živé i zesnulé, na smír za hříchy všech lidí a k dosažení duchovních i časných dobrodiní od Boha. Také nebeská církev je spojena v Kristově oběti.

282. Jak Je Ježíš přítomen v eucharistii?

Ježíš Kristus je v eucharistii přítomen jedinečným a nesrovnatelným způsobem. Je totiž přítomen opravdu, skutečně, podstatně: se svým Tělem a svou Krví, se svou duší a se svým božstvím. Je v ní tedy přítomen svátostným způsobem a to pod eucharistickými způsobami chleba a vína, úplně celý Kristus, Bůh a člověk.

 

KRÁTKÁ PROMLUVA

*K článku 280:*   Na koncilu tridentském, který byl před 450 lety, se objevilo nové slovo - zpřítomnění. Nebylo vymyšleno, bylo objeveno. Otcové přemýšleli, jak vyjádřit, že Ježíšova oběť trvá pořád, protože ji přinesl jednou provždy za všechny lidi a to krvavým způsobem na kříži. Zároveň však chtěli vyjádřit, že i každá mše svatá je nekrvavou obětí na oltáři, že to není jenom vzpomínka, jenom nějaké přečtení kroniky a ochutnání chleba. Jak to tedy je, ptali se sami. Nemůže to být ani opakování, protože zemřel jednou provždy, ale ani pouhá vzpomínka, protože on řekl: To je mé tělo, to jsem já, ne tedy: Tam tenkrát bylo moje tělo. Platí pouze, že tenkrát to bylo krvavě, teď je to nekrvavě. Tak řekli, že se ta oběť zpřítomňuje. Od té doby se to tak říká, káže i učí, proto i KK píše v článku  280: Oběť na kříži a oběť eucharistie jsou jedinou obětí. Totožná je oběť i obětující, odlišný je pouze způsob přinášení oběti: krvavý na kříži, nekrvavý v eucharistii.

*K článku 281:*   Když si někdo někoho při svatbě bere, bere vlastně si celou jeho přízeň. Když toho ženicha jeho maminka naučila složit si kalhoty večer a pyžamo ráno, tak to tak bude dělat celý život a jeho nevěsta, budoucí paní, to nebude muset dělat každé ráno a každý večer za něj. Když se ti dva vezmou, tak mají plno radosti, ale po čase budou mít starosti, i se svými dětmi, i se svými rodiči, kteří zestárnou. A máme své rodiče ctít, to znamená, že se o ně máme s úctou postarat, až jsou staří. Když si tedy nějaká nevěsta bere svého ženicha, bere si s ním i jeho maminku a tatínka, o které se společně pak budou starat, až to jedni či druzí budou potřebovat. Svatba je vlastně smlouva: Já s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti, říká ženich jako první. Já také, říká nevěsta. A týká se to i dětí i těch rodičů. Když spolu dobře vycházejí, mají se dobře i děti i staří rodiče. Pán Ježíš na kříži uzavřel smlouvu o odpuštění pro všechny lidi. Potvrdil ji svou krví. Proto se týká nás všech. Každý člověk z ní něco má. Něco moc dobrého. Odpuštění hříchů. A skutečně každý, všichni lidé, i ti, kteří jsou ještě živí, i ti mrtví. Lidé věřící, kteří už to ví, ale i nevěřící, kteří zatím mají jiné starosti nebo jiné pohledy na tyto věci. A dokonce i ti, kdo už jsou v nebi. Svatí, jejichž jména známe, ale i ti ostatní, kterých jsou miliony a jejichž jména jsou neznámá, a kteří mají svátek 1. listopadu, kdy je v kalendáři Všech svatých. A dokonce i ti, kteří v nebi byli a jsou  pořád: andělé. Proto se říká: Spolu s anděly a svatými zpíváme chvalozpěv o tvé slávě a voláme: Svatý, svatý ..

*K článku 282:*   Přítomnost Pána Ježíše v chlebě - jak je to možné?  Proč tam dáváte ty kolečka z jedlého papíru, ptaly se mně úplně malé děti. V Německu ani ve Francii by se tak neptaly, protože tam ta kolečka jsou tlustší a jsou vypečena pěkně do zlatova i když jsou také jen z pšeničné mouky a vody. U nás to jsou plátky bílého, spíše usušeného než upečeného chleba. Proto také děti někdy říkají oplatek. Je to plátek, ale je to chléb. Každý to na jazyku hned pozná.  A v tomto chlebě je přítomen Pán Ježíš. Jak je to možné. Je to zázrak. Pán Ježíš při svých zázracích ukázal, že má moc. Při utišení bouře ukázal, že má moc nad vlnami a větrem, jindy zase, že má moc nad nemocemi. Při zázračném rozmnožení chleba ukázal, že má moc i nad chlebem. Ze dvou uzenáčů a pěti bulek, řekli bychom dnešními slovy, se najedlo pět tisíc mužů a ještě jejich rodiny. To bylo něco. Lidé měli radost. Necháme si ho tady, on nám namnoží jídlo, my se budeme mít dobře a nebudeme muset dělat. Proto mu řekli: Dávej nám ten chléb. Pán Ježíš odpověděl: Když budete jíst chléb, ať už těžce odpracovaný nebo darovaný, stejně umřete. Já však mám pro vás chléb, po kterém nezemřete. Tam nám ho dej. To je mé tělo. Hned se bránili: Tak prrr, stop, nejsme lidožrouti. Takový řeči nebudeme poslouchat. A on jim klidně říká: Tak si běžte, já vás tady nedržím, já jenom říkám, jak to je. A dokonce řekl těm nejbližším: I vy chcete odejít. Jejich mluvčí byl Petr a ten řekl: Ke komu bychom šli. Ty máš slova věčného života, co říkáš, platí stále. A už s ním zůstali. Nechápali to, ale důkladně si každé slovo pamatovali.

Pak byla poslední večeře. Vzal chléb a řekl: Vezměte a jezte. To je mé tělo. Vzali a jedli. Pak řekl o kalichu s vínem. To je má krev. Vzali a pili. A najednou pochopili, že je možné jíst jeho tělo a pít jeho krev a přitom nebýt lidožrouty.

A my se můžeme ptát: Jak si to všechno v hlavě srovnali. Co slyšeli? Je to mé tělo a má krev.

Co viděli a cítili na jazyku? Barvu a chuť chleba, barvu a chuť vína, tím víc, že to začali jíst při poslední večeři. Čemu víc věřili. Uším nebo očím?   To je otázka!! Co kdybychom my tady teď o tom hlasovali? Kdo si co myslí. Jaký bude výsledek. To nevím. Ale zjistilo se, jak to brali oni a jejich žáci. Ze starých knih, které o tom pak byly napsány zhruba ve 2. století, tedy velice brzy po tom, co se to stalo. A bylo jich opravdu mnoho. Z nich se dá zjistit, že věřili obojímu: Je to jeho tělo a jeho krev, protože on to řekl. A nikdy jim nelhal. Ani když řekl, že to děvče nezemřelo, ale spí. Tenkrát se tomu ostatní smáli. Pak poznali, že Ježíš má pravdu a ne ty plačky, které už jí chystaly pohřeb. Proto mu věřili. Bylo to pro ně jeho tělo. A jeho krev, protože on to řekl. Nemohli však nevěřit svým očím a svému jazyku. To víno bylo stejné a chutnalo stejně, jako když ho prve pili. Stejně tak i chleba. Byl to chléb a bylo to víno, to jim bylo jasné. Když to potom vysvětlovali, tak to učedníci zapsali a tak se to dostalo do vědomí. Prostě je to Ježíšovo tělo pod způsobou chleba a jeho krev pod způsobou vína. Pod způsobou těchto dvou obyčejných věcí zůstává s námi Pán Ježíš. Je to tak veliké tajemství, že ho náš rozum neobsáhne. A tak veliká věc, že ji nelze obejít. Není tak vzdálená doba, kdy se tolik snažili vyškrtnou každou zmínku  o Pánu Ježíši. Při veřejném vánočním koncertu zakázal cenzor slova: Ježíšku, panáčku, já tě budu kolébati. Zpěváci měli místo toho zpívat: Hošíčku, panáčku ... Zapomněli a zazpívali to správně, a byla z toho ostuda a pokuta. Přesto museli učitelé se všemi dětmi už na základní škole probírat, jak ti Čechové přijímali pod způsobou chleba a chtěli také přijímat pod způsobou vína. Museli to dětem vysvětlit, nedalo se to vynechat. Chléb a víno jako způsoby Ježíšovy přítomnosti, jako tajemství eucharistie prostě patří do dějin světa, do lidského života.

 

KRÁTKÉ OPAKOVÁNÍ

1. Pán Ježíš obětoval sám sebe na kříži za všechny lidi.

2. Na oltáři se nekrvavým způsobem zpřítomňuje tato jeho oběť při mši svaté.

3. Mají z ní prospěch všichni na zemi, v očistci i na nebi.

4. Pán Ježíš je tajemně přítomen se svým tělem a krví pod způsobami chleba a vína.

 

5. LEKCE:

 

KRÁTKÉ ČTENÍ je z Janova evangelia, 6. kapitola, verš 55 až 56 

Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.

 

KRÁTKÝ KATECHISMUS

283. Co to znamená transsubstanciace?

Transsubstanciace znamená proměnu celé podstaty chleba v podstatu Kristova Těla a celé podstaty vína v podstatu jeho Krve. K této proměně dochází při eucharistické modlitbě prostřednictvím účinnosti Kristova slova a působením Ducha svatého. Nicméně vnímatelné charakteristiky chleba a vína, to je „eucharistické způsoby", zůstávají nezměněné.

284. Lámání chleba rozděluje Krista?

Lámání chleba Krista nerozděluje. On je přítomen celý a celistvý v každé eucharistické způsobě a v každé její části.

285. Jak dlouho trvá eucharistická přítomnost Krista?

Eucharistická přítomnost Krista trvá, dokud existují eucharistické způsoby.

 

KRÁTKÁ PROMLUVA

*K článku 283:*  Slovo transsubstanciace se začalo používat také na tridentském koncilu. Bylo to v době, kdy byly velké útoky na katolickou církev a římského papeže. Vyčítali mu odpustky. Dále mu vyčítali, že jsme se vzdálili od Písma svatého, že se dbá i na to, co v něm není přímo zapsáno, ale co se jen ústně předávalo, čili tradovalo a čemu se říká ústní podání neboli tradice. Začali s tím, že v Písmu svatém není nic o udělování popelce. Není. Ale je tam jasná řeč o sypání popela na hlavu. Dále vyčítali, že tam není očistec. Není tam to slovo, ale je tam o odpuštění ve věku budoucím a o tom, že se musí zaplatit do posledního haléře. Také vyčítali, že v Písmu svatém nikde nenajdeme slovo mše. Opravdu tam není, ale je tam poslední večeře. Tak začali oni říkat poslední večeře místo mše. Také se začalo odmítat klekání před nejsvětější svátostí, protože v Bibli o klekání není řeč. A začalo se pochybovat o tom, zda pod způsobou chleba je skutečně Kristovo Tělo. Navrhli to i Martinu Lutherovi, který ty změny zaváděl. On si toho byl vědom a sám to řekl: „Kdybychom odstranili úctu k Nejsvětější svátosti, to by byl pěkně silný úder proti papeži. Cítím to. Ale celý se kroutím, když to mám změnit, protože to slovo je příliš silné. Nemohu chápat slova: ´Toto je mé tělo´ jinak, než jak znějí. Je tedy věcí jiných, aby dokázali, že tam, kde je řečeno: ´Toto je mé tělo´, Kristovo tělo není. Nechci slyšet rozumové výklady. Před tak jasnými slovy nepřipouštím otázky, odmítám racionalizování a ´zdravý lidský rozum´. Hmotné důkazy, geometrické argumentace, to všechno úplně odmítám. Bůh je nad jakoukoli matematikou a my se musíme s úžasem klanět Božímu slovu." (Rozhovor v Marburgu r. 1529.) Když o tom přemýšleli otcové na koncilu, došli k tomu, že každá věc má svou podstatu - latinsky substanci - a své vlastnosti, kterým se také může říci případky, protože připadnou k té podstatě. Rohlík je svou podstatou chutné a výživné pečivo. To je jeho podstata. Může však být zakřivený, rovný, pokroucený, dokonce plesnivý a pořád to bude rohlík. Ale pozor, měsíc někdy vypadá jako rohlík, a přece nikdy svou podstatou nebude pečivo, ale těleso na obloze. A přitom ten měsíc může být kulatý, polokulatý anebo jen srpek. Transsubstanciace znamená proměnu celé podstaty chleba v podstatu Kristova Těla a celé podstaty vína v podstatu jeho Krve. K této proměně dochází při eucharistické modlitbě prostřednictvím účinnosti Kristova slova a působením Ducha svatého. Nicméně vnímatelné charakteristiky chleba a vína, to je „eucharistické způsoby", zůstávají nezměněné.

Po poslední večeři zbyl na stole chléb a víno. Jejich podstata byla chléb a víno. Vypadaly a chutnaly jako chléb a víno. Pak je Ježíš proměnil. Dál vypadaly stejně, jejich případky, tedy jejich vlastnosti se nezměnily,  ale jejich podstata byla jiná. Už to bylo Ježíšovo tělo a jeho krev. To byla ta transsubstanciace, to přepodstatnění.

Máme papír, jeho podstatou je papír a vypadá jako papír. Tedy papír pod způsobou papíru. Přede mší svatou máme chléb na způsob chleba, po proměňování pak máme Tělo Kristovo na způsob chleba. Je to jediná výjimka v přírodním dění. Je to proto, že zasáhl Bůh. On vlastně zasahuje trojím způsobem: Na počátku, když nic nebylo a on stvořil svět z ničeho. Zasáhne na konci světa, až nebe i země pominou. A do třetice zasahuje při proměňování. Je to vlastně pořád jeden zásah, i když se mše svaté slouží na celém světě.

*K článku 284:*  Přesto je to jen jedna oběť, zpřítomňovaná. Proto je i jedno tělo Kristovo. I pod způsobou chleba je Pán Ježíš přítomen živý a celý, i pod způsobou vína. I kdyby se svatá hostie rozlámala na 15 kousků, bude to pořád on sám, který přijde celý a živý ke každému z těch 15 přijímajících. Nebude to 15 Ježíšků, jak říkají různí naivkové, a právě kvůli tomu schválně chodí na mše svaté, kde je víc kněží a kde mají velké hostie. Někdy je těžké odhadnout, kolik lidí půjde ke svatému přijímání a stane se, že se svaté hostie musí lámat na malé kousíčky a ty potom ještě na menší. Jeden kněz vzpomíná, jak kdesi na pouti pořád přicházeli lidé a ten podávající pořád lámal na menší a menší kousky. Když už si myslel, že už nikdo nepřijde a podal poslední kousíček, zvedla se jedna sestřička, že chce také Tělo Kristovo. Už nic neměl, tak prstem setřel ty drobečky v misce a dal jí prst olíznout. Tak i ona byla u svatého přijímání, ačkoli přijala jen neopatrnou částečku. Pro vysvětlenou jen malý příklad. Představte si, že máte zrcadlo. V něm pěkně vidíte celou svou tvář a podle toho se namalujete, oholíte, učešete atd. Když se zrcadlo rozbije na kusy, stačí vám jen jeden, abyste se na sebe podívali a dali se do pořádku. I kdyby to byl jen sebemenší kousíček, uvidíte se tam celí. 

*K článku 285:*  Řekli jsme si, že plesnivý rohlík, je ještě rohlík. Brzy však už bude tak zelený, že nikdo nepozná, co to bylo. Už je to jen kus plísně. Tak dlouho trvá přítomnost Pána Ježíše. Dokud to je chléb a víno, je přítomen. Až ten chléb zplesniví a to víno zoctovatí, už tam není přítomen.

Proto KK říká, že eucharistická přítomnost Krista trvá, dokud existují eucharistické způsoby.

 

KRÁTKÉ OPAKOVÁNÍ

1. Při proměňování se podoba chleba a vína navenek nemění. Říkáme, že se změnila podstata a ne způsoby.

2. Pán Ježíš je přítomen i pod jednou způsobou celý a živý.

3. Po proměňování je přítomen i v nejmenším kousku chleba či kapičce vína.

4. Je přítomen tak dlouho, dokud se způsoba chleba a vína nezkazí nebo nezničí.

 

6. LEKCE:

 

KRÁTKÉ ČTENÍ je z evangelia sv. Matouše  (4,8 - 10)

Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: "Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět." Tu mu Ježíš odpoví: "Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: `Hospodinu, Bohu svému, se budeš  klanět a jeho jediného uctívat.´ V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.

 

KRÁTKÝ KATECHISMUS

286. Jaký druh kultu náleží eucharistické svátosti?

Přísluší ji kult latriae, to je klanění, vyhrazeného pouze Bohu, jak během eucharistické oběti, tak mimo ni. Církev totiž uchovává s největší pečlivostí proměněné hostie, nosí je nemocnýma a osobám, jež se nemohou účastnit mše svaté, vystavuje ji ke slavné adoraci věřících, nosí ji v procesí a vybízí k časté návštěvě a adoraci Nejsvětější svátosti, uchovávané ve svatostánku.

287. Proč je eucharistie velikonoční hostinou?

Eucharistie je velikonoční hostinou, poněvadž Kristus tím, že svátostně realizoval svou Paschu, nám dává své Tělo a svou Krev, nabízené jako pokrm a nápoj a ve své oběti nás spojuje se sebou a navzájem .

288. Co znamená oltář?

Oltář je symbolem samého Krista, přítomného jako přinesená oběť (oltář - oběť kříže) a jako nebeský pokrm, který se nám dává (oltář - eucharistický stůl).

 

KRÁTKÁ PROMLUVA

*K článku 286:*  Lidé se snažili vždycky, aby dům Boží byl co nejkrásnější. Už v době, kdy sami doma chodili jen po hliněné podlaze, se v kostelích kladla mramorová dlažba. Doma měli malá okénka a v kostelích už byla barevná skla přes celé okno. A nešetřili na tom. Zaplatili si nejlepší umělce, aby měli co nejkrásnější sochy a obrazy. Všem se to však nelíbilo. V byzantské říši se objevili obrazoborci. Ti říkali, že se má dodržovat starozákonní zákaz obrazů. To tam v Písmu skutečně je. Bůh tím chtěl chránit věřící Izraelity sousedních pohanských národů, kde se klaněli zvířatům a stromům a jejich sochám. Jenomže toto nebezpečí už dávno minulo. Navíc byl ten zákaz dán před tím, než se Boží Syn stal člověkem, kdy Bůh právě v něm na sebe vzal hmotnou podobu lidského těla. Na to obrazoborci nedbali: Obrazy musí pryč. A podporovali je i důstojníci a státní úředníci. Věděli, že méně peněz na výzdobu kostelů bude znamenat více peněz do státní pokladny a na zbraně. Když pak obrazoborci vyhráli, hned začali obrazy strhávat a sochy rozbíjet. Jenomže v kostele bývají zbožné ženy. A někdy jsou velmi odvážné. Když tam v Cařihradě vtrhli ti horliví úředníci do kostela a lezli do výklenků, aby shodili sochy na zem, ženy jim strhly jim žebřík. Někteří se při pádu zranili, jiní tam nahoře zůstali a přivolávali pomoc. Tak začaly obrazoborecké boje a nepokoje. Nakonec to vyhráli ctitelé obrazů. Na koncilu se pak domluvili, že Starý zákon samozřejmě platí, že skutečně se člověk může klanět jen Bohu. Svatým a jejich sochám a obrazům však může prokázat úctu a Panně Marii zvláštní úctu. Kdo má rád cizí slova, ať si zapamatuje, že úcta je řecky dúlia, zvláštní úcta hyperdúlia, zatímco klanění je latreia. Latinsky pak to klanění je vlastně známé slovo: Adorace. My uctíváme svaté, jejich obrazy i ostatky, zvláště pak uctíváme Pannu Marii, ale to klanění necháme jenom Bohu. Jenom Bohu se budeš klanět, četli jsme si nedávno. Jenom Bohu, ale pokaždé Bohu, i když je skrytý pod způsobou chleba a vína, jak je tomu v eucharistii. Proto připomíná KK, že Pánu Ježíši v Nejsvětější svátosti oltářní patří klanění, latreia. Proto se u nás v kostele pokleká, pokud je tam svatostánek a u něho svítí červené světlo, tak zvaná věčná lampa. Klekáme jen před Bohem. A to vždy na pravé koleno. Když kdysi pážata a mladí rytíři museli pokleknout při svém pasování před králem, bylo to vždy na levé koleno, aby se zdůraznilo, že to je jen člověk. Ale pozor: Východní církev má ve zvyku se hluboce uklonit. A mají to ve zvyku i na západě. ve Francii trapisté vůbec neklekají, ale uklánějí se skoro až k zemi. Zkuste sami, co je těžší. Rovná záda a koleno na zem anebo záda ohnout tak, že máte hlavu v úrovni kolen. Nechal bych však klekání. Ještě jedna zajímavost, kdybyste se dostali do Francie, protože dneska už jsme v Evropě jako jedna země. Tam někdy mají svatostánek zahalený rouškou. Ta má stejný význam, jako u nás věčná lampa. Znamená, že tam je uložena nejsvětější svátost - eucharistie. Král nikdy nejde sám, ani prezident. Dnes mají sebou vždycky ochranku. Dříve ale i nyní však s nimi jde doprovod, který tvoří průvod. Když uznáváme, že Pán Ježíš je s námi v Nejsvětější svátosti, musíme uznat, že je to Král a že také má právo na doprovod. Proto vznikly průvody Božího Těla a proto se zavedly adorace, kdy se mu jdeme poklonit.

*K článku 287:*  Mše svatá je eucharistická hostina, proto je správné, když se dneska místo sloužit mši svatou říká slavit mši svatou. Ona to bude pořád služba, o tom není pochyb. Poznají to zvláště děti, když v neděli musí vstávat, zatímco jejich spolužáci spí celé dopoledne a k obědu jdou málem v pyžamu. Poznávají to i spolupracovníci, když musí nastoupit, ačkoli se jim to nehodí, protože je pohřební mše svatá právě když oni mají v rodině svatbu a chtěli na ni jet. Na hostinu se těšíme, kvůli setkání. Přesto se může stát, že se na hostině lidé pohádají. Při mši svaté nás Ježíš spojuje mezi sebou navzájem a také s ním. Protože on nás zve, dává nám to nejlepší co má. To my děláme také. Byli jednou v naší republice dva Francouzi, všichni jim nabízeli to nejlepší jídlo. Berte si, ochutnejte ještě toto. A ještě toto. Pak odjeli a zastavili se v Rakousku. Odtud poslali pozdrav a v něm psali:: Jíme málo, spíme mnoho. Pán Ježíš nás zve a dává nám víc než mnoho, dává nám nejvíc, dává nám sám sebe.

*K článku 288:*  Ptal jsem se jednou kohosi, jakou místnost doma považuje za nejdůležitější. Řekl mi, že komoru. To, co v ní máte, ale nejíte tam a syrové? Vezmete to přece do kuchyně, uvaříte to a pak to u stolu sníte. To ano, říká mi. Dá se diskutovat o tom, která místnost je hlavní v bytě či v domě. Dneska se opět vrací do módy obytné kuchyně, tak jak tomu bylo dříve. Protože hlavní je stůl, kolem kterého se rodina sejde k jídlu. Na stůl se však také dávají dárky, tam se položí diplom, který si pak všichni prohlíží. Kolem stolu se to doma všechno točí. V domě dětí Božích, v kostele, se to všechno točí kolem oltáře. Ty dřívější s několikametrovými sochami a věžičkami moc stůl nepřipomínaly, ty novější - obětní stoly to připomínají víc. K tomuto stolu nás zve Pán Ježíš. Obětní stůl však není jen obyčejný stůl, je to oltář. Oltáře se stavěly pro obětovaní. Ty první byly skutečně takové kamenné stoly. Nejdůležitější a hlavní oběť pro celé lidstvo však nebyla na stole, ale na kříži. Mezi nebem a zemí, proto se tam obnovilo to spojení mezi člověkem a Bohem. Proto mluvíme o tom, že oltář je symbolem Krista,stejně tak jako jeho symbolem je kříž. Pozor: ryba je symbolem křesťanů, těch, kteří věří v Ježíše Krista Syna Božího, Spasitele světa, pro nás ukřižovaného a vzkříšeného.

KRÁTKÉ OPAKOVÁNÍ

1. Proměněné hostie se s úctou uchovávají.

2. Adorace je klanění.

3. Mše svatá je hostina.

4. Oltář je symbolem Krista.

 

7. LEKCE:

 

KRÁTKÉ ČTENÍ je z 1 listu sv. apoštola Pavla Korinťanům, 11. kapitola, verš 27 až 28

Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije.

 

KRÁTKÝ KATECHISMUS

289. Kdy církev ukládá účast na mši svaté?

Církev ukládá věřícím povinnost účastnit se mše svaté každou neděli a zasvěcené svátky, a doporučuje účastnit se jí také jiné dny.

290. Kdy se má přistupovat ke sv. přijímání?

Církev doporučuje věřícím, kteří se účastní mše svaté, aby také přijali svaté přijímání, jsou-li patřičně disponováni; stanoví však povinnost aspoň ve velikonoční době.

291. Co se požaduje k přijetí svatého přijímání?

Aby někdo přijal svaté přijímání, musí být plně začleněn do katolické církve a být ve stavu milosti, to znamená, že není si vědom smrtelného hříchu. Kdo si je vědom, že spáchal těžký hřích, musí přijmout svátost smíření před přistoupením k přijímání. Důležitý je duch usebranosti a modlitby, zachovávání postu předepsaného církví a chování těla (gesta a oděv), na znamená úcty ke Kristu.

 

KRÁTKÁ PROMLUVA

*K článku 289:*   Adventisté neděli neuznávají, sváteční volno a bohoslužby mají zásadně v sobotu. V Písmu svatém je však jasně napsáno, že šest dní se má pracovat a sedmý odpočívat a že tento den bude nazván dnem odpočinku, což je hebrejsky šabbat, z čehož vznikl i  ten takzvaný šábes i náš spisovný název pro sobotu. Už jsme si říkali, jaký význam měl ten první den po sobotě, kdy se rozšířila radostná zvěst o tom, že Ježíš vstal zmrtvých. Proto se křesťané scházeli v neděli časně ráno, proto se později stala neděle dnem pracovního klidu. Přitom počty podle Písma svatého dodrželi, šest dní pracovali a sedmý den odpočívali. Každý jiný rytmus je špatný, protože je proti Božímu řádu. Francouzi po revoluci zavedli 9 pracovních dní a desátý den klidu, ale pak to musili zrušit kvůli tomu, že koně a voli nevydrželi tak dlouho tahat. JZD Slušovice mělo stavební skupinu, která stavěla rekordní rychlostí. Předseda nutil zedníky, aby pracovali 10 dní a pak jim dával 5 dní volna. Ti chlapi řekli, že si sice přijdou na pěkné peníze, ale že tak se žít nedá. Bůh prostě zavedl 6 plus jedna. Platí to vlastně i dnes, kdy máme pětidenní pracovní týden. V sobotu se většinou pracuje doma, kněží připravují kázání, lidé na vesnicích stříhají trávníky. // Víte, jak se vypěstuje pravý anglický trávník? Zasejete semeno, uválíte, necháte vyrůst, pak opatrně poprvé posečete. Pak musíte každý den kropit a každý týden stříhat. a když to tak děláte 100 let, získáte pravý anglický trávník.// Neděle je ten den sváteční a my ho máme světit. To je Boží přikázání. Církev chce, abychom ho světili tak, že jdeme na mši svatou. Proto je účast přikázána každou neděli a zasvěcený svátek. Ty jsou u nás jen dva: Hod Boží vánoční a Nový rok, pro nás křesťany slavnost matky Boží Panny Marie, můžeme říci svátek jejího Mateřství. V ostatní svátky mimo neděli je účast doporučená, třeba na Velký pátek, Nanebevstoupení Páně, na mariánské svátky.

*K článku 290:*   Ke svatému přijímání máme jít při každé mši svaté, nanejvýš však dvakrát denně. Podruhé se může jít, jen když jsme v tomto případě na celé mši svaté. Minimálně však máme jít jednou za rok a to v době velikonoční. Je to opravdu minimum.

*K článku 291:*  K svatému přijímání máme jít s čistou duší. Je to čistota neviditelná, ale je poznat. Přístroj ve spořitelně nerozezná čisté peníze od špinavých, ani někteří politici to nechtějí rozlišovat. I ten prostý člověk však ví, jestli ty peníze jsou čisté nebo špinavé, tedy nabyté poctivě či nepoctivě. Někdo může mít ruce od krve a přitom sám nezabije ani vánočního kapra. Podepsal však třeba rozsudek smrti nad nevinným člověkem. Jde o čistotu uvnitř, o duši bez zlých myšlenek.

Otec Daniel Ange píše, co mu vyprávěl jeden rumunský kněz, který byl vězněn v Jilavě. Podařilo se mu skrývat malou kulatou krabičku na léky, ve které měl  Tělo Kristovo. Na cele jich bylo 40. Byl s nimi i generál, který byl odsouzený na smrt a čekal na popravu. Ten kněz ho začal připravovat k 1. sv. přijímání, ale ještě mu nestihl podat. Když zavolali generálovo jméno, bylo to jasné. To už nestihnu, pomyslel si kněz. Za chvíli však volali jeho jméno. Generál měl poslední přání s ním ještě promluvit. A říkal mu, aby až vyjde z vězení, řekl jeho rodině, kdo ho udal, a vyzval jeho jménem rodinu, aby ho pomstila.   „Chtěl jsem ti podat tělo Kristovo, abys měl sílu přejít k Bohu, ale jak ti mohu podat, když máš srdce plné nenávisti a myslíš jen na pomstu. Jak ti mohu podat toho, který už před tebou byl zrazen, vězněn, mučen a zabit." A generál se uklidnil a přijal svého Boha v poslední minutě pozemského života. Kněz se vrátil na celu. Tam ho však čekalo nové nebezpečí. Přišel dozorce a začal kontrolovat. Všechny malé věci, které vězni měli, začal házet na jednu hromadu. A velice vztekle. Takže i krabička s nejsvětější svátostí letěla za kartáčky a dalšími drobnostmi. Padla na zem a začala se kutálet, až se zakutálela pod postel kněze. Rozzuřený dozorce si toho ani nevšiml, protože dál házel další věci.

Kromě čisté duše je potřeba i čistá pusa. Hodinu před svatým přijímáním nic nejíst. Výjimkou jsou léky, které se mohou něčím zapít, kromě piva a alkoholu. Vodou určitě, šťáva by být nemusela, kafe ne. Nemocní a ti, kdo jsou u nich, i když jsou zdraví, mají půst jen čtvrthodiny.

A je potřeba také mít čisté oblečení. Když jsme se dostali jako mladí Češi do Francie a měli jsme nějaké kapesné, za první ušetřené peníze jsme si všichni koupili rifle. Tak se stalo, že v té škole měli stejné oblečení všichni zahraniční studenti a pracovníci v parku a uklízeči. I rifle (texasky, džíny) mohou být čisté, je však otázka, zda tím ukážeme, že máme svátek. Když budeme chodit pořád stejně oblečení, tak to zevšední. Každý den je pak všední. Žádný svátek, jen ta všednost, nic zvláštního, samá šeď. Anebo také modř - barva těch amerických modráků. Byl jsem opravdu nemile překvapen, když při prvním svatém přijímání jsem viděl vedle děvčete v bílém její sestru v riflích. Bůh dobře ví, proč nám přikázal světit sedmý den. Jinak jsme otroci práce a smýkáni časem, který tak rychle ubíhá a ubíjí, protože nejsou žádné příjemné zastávky a body k zachycení. Měli bychom také vědět, že v některých zemích, třeba v Itálii, vyžadují, aby všichni, kluci i holky každého věku, měli v kostele oblečená kolínka a ramínka. Tedy sukně či šortky až po kolena a aspoň nějaký rukávek či šátek přes ramena. Samozřejmě, že nejdůležitější je duch. proto je špatné jít ke svatému přijímání jen proto, že jdou všichni a že zůstanu v lavici sám. Přece jen však platí, že šaty dělají člověka, pokud neotevře ústa. A když promluví, tak ústa oplývají tím, čím srdce přetéká, takže se zase prozradí, jaký v něm je duch.

 

KRÁTKÉ OPAKOVÁNÍ

1. Na mši svatou v neděli a 25.12. a 1.1. máme jít povinně.

2. V ostatní svátky máme jít dobrovolně, z lásky.

3. Ke svatému přijímání, máme jít při každé mši svaté, pokud máme čistou duši.

4. Podruhé v ten den můžeme jít, jen když jsme byli na celé mši svaté.

5. Máme zachovat hodinový půst a být vhodně oblečeni.

 

8. LEKCE:

 

KRÁTKÉ ČTENÍ je z 1 listu sv. apoštola Pavla Korinťanům, 10. kapitola, verš 16 až 17

Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.

 

KRÁTKÝ KATECHISMUS

292. Jaké jsou plody svatého přijímání?

Svatým přijímáním roste naše spojení s Kristem a jeho církví, uchovává a obnovuje život milosti přijaté při křtu a biřmování a dává nám růst v lásce k bližnímu. Tím nás upevňuje v lásce, smazává všední hříchy a chrání nás do budoucnosti před smrtelnými hříchy.

293. Kdy je možno podávat svaté přijímání jiným křesťanům?

Katoličtí služebníci dovoleně podávají svaté přijímání členům Východních církví, které nejsou v plném společenství s katolickou církví, když o to oni samovolně požádají a jsou dobře disponováni. Členům jiných církevních společenství katoličtí služebníci podávají dovoleně svaté přijímání, když o to samovolně žádají ze závažných důvodů, když jsou dobře disponováni a projevují katolickou víru ohledně svátosti.

294. Proč je eucharistie „zárukou budoucí slávy"?

Protože eucharistie nás zahrnuje veškerou milostí a požehnáním nebe, posiluje nás pro putovaní tímto životem a dává nám toužit po věčném životě tím, že nás již spojuje s Kristem, který vystoupil na pravici Otce, s církví v nebi, s nejblahoslavenější Pannou a všemi svatými.

 

KRÁTKÁ PROMLUVA

*K článku 292:*  Přijímání se latinsky řekne communio, společenství se cizím slovem řekne komunita, to vše pochází z řeckého koinonia, které známe z názvu zpěvníků a které také znamená společenství. Svaté přijímání znamená společenství mezi sebou. Proto si máme těsně před ním dát pozdravení pokoje. Nemůžeme jít k jednomu stolu a to ke stolu Božímu a přitom být nepřátelé. Diplomaté se hádají celé dopoledne, pak zasednou ke stolu a domluví se. U jednoho jídla se nemůžeme hádat. Buďto jíme spolu a spolu se bavíme anebo každý jde jinam. Ke zpovědi máme jít, když je těžký hřích. Malé běžné hříchy, které má každý, se očišťují při vyznání viny na začátku  a také smazávají při svatém přijímání. On je to problém. I píchnutí špendlíkem je zranění. Zraněním je ovšem také zapíchnutí dýky do zad. Můžeme říci, že Tělo Kristovo je lékem na taková malá zranění a zároveň prevencí proti těm větším. Ta velká se ovšem musí léčit ve svátosti smíření.

*K článku 293:*  Ke svatému přijímání může jít každý katolík, který není ve stavu těžkého hříchu. A to platí i pro řeckokatolíky, anebo arménské katolíky atd.  Vyjímečně i pro pravoslavné, to znamená pro ty, kteří mají jako nejvyššího viditelného pastýře na zemi svého patriarchu a neuznávají papeže. Těm se podává dovoleně, když oni sami chtějí, protože nemají v blízkosti žádného svého kněze.  Ale někdy pozor: Oni sami někdy nemají zájem a říkají: S jinoslavnými nic nemějte. Členové jiných společenství jsou evangelíci, kteří mají jen památku, i když Luther věřil v přítomnost Pána Ježíše ve svaté hostii ale pouze ve chvíli, kdy se říkají jeho slova z poslední večeře. Zažil jsem, že ke mně chodil jeden evangelík ke svatému přijímání, ne pro svaté přijímání, a když jsem říkal Tělo Kristovo, odpovídal: Věřím. Je však otázka, jestli si také klekne když přijde do kostela a je věčné světlo nad svatostánkem.

*K článku 294:*   S dětmi se modlíme vždy nahlas: Přijď ke mně, Pane Ježíši, a posvěť mě. Přijď ke mně, Pane Ježíši, a posilni mě. Přijď ke mně, Pane Ježíši, a živ mě k životu věčnému. Na první poslech je to takové babičkovské, ale je to podle posledního článku nejnovějšího moderního katechismu. V Třebíči navštívili nějací študáci kostel. P. Otmar jim vyprávěl to hlavní  a řekl také, že Pán Ježíš byl, ukřižován a vzkříšen. Řekl, že to znamená, že i my budeme jednou vzkříšeni s ním. Jeden z těch kluků začal přímo skákat a křičet: To je super, já budu žít věčně!! A přesně toto je náš cíl, dojít do nebe, kde máme žít věčně. To je cíl. A svaté přijímání - pokrm na cestě - nám dodává chuti a také sílu dosáhnout cíle. Vychutnat cestu, samozřejmě, ale neminout cíl. Šestiletému Štěpánovi umřel tatínek na rakovinu. Chtěl hned při pohřbu jít k prvnímu sv. přijímání, na které se v tom roce připravoval. Řekl: „Abych s ním neztratil spojení. Abych už s ním byl pořád." A pohřební mše sv. byla slavností 1. svatého přijímáním ačkoli přijímal Tělo Kristovo se slzami v očích.

 

 

KRÁTKÉ OPAKOVÁNÍ

1. Svaté přijímání nás zbavuje lehkých hříchů a dává sílu odolávat těžkým hříchům.

2. Přijímat mohou všichni katolíci, za určitých výjimečných podmínek i ostatní.

3. Svaté přijímání je posila na cestu k životu věčnému v nebi.

4. Každý z nás na této zemi tam putuje.

5. Kéž se tam sejdeme. Amen.

 

DEO GRATIAS

OAMDG

Komentáře:


(ochrana proti spamu)
všechny položky jsou povinné, HTML tagy budou odstraněny

Dnes je 19. dubna 2024

svátek má Rostislav

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 penaz.vmZAVINÁČseznam.cz

anebo také poutnik-janZAVINÁČseznam.cz - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT K DOBRÉMU ÚČELU vše z těchto stránek kromě rozpisu bohoslužeb (NEBOŤ TAM MOHOU BÝT NÁHLÉ ZMĚNY VYNUCENÉ NOVÝMI OKOLNOSTMI)