Svatá Trojice aneb Tři lahve vína

Uplynulá neděle nese v církevním kalendáři název „svatá Trojice", případně „Trojiční". Vybavuje se mi v této souvislosti výsměšná poznámka jednoho středoškolského profesora, který se posmíval křesťanům, že neumějí počítat. Jak může prý jedna plus jedna plus jedna rovnat se jedna?

Připadal si velmi duchaplný, jak snadno tu skoro dva tisíce let starou tradici usvědčil a vyřídil.

Je fakt, že pokud někdo začne mluvit o třech bytostech nebo třech osobách, dostává se dříve nebo později do neřešitelných otázek a spekulací, které nakonec nemají s naším způsobem života zas tak moc společného.

Jestli se s tím chce někdo mořit, já tedy ne. Jde mi mnohem více o víru jako životní postoj, vztah a směřování. Řeč o Trojici se mi pak mění ve vztah k dárci a daru života, ke Kristu jako jedinečnému, Božímu člověku a k dílu Ducha, tedy k Božímu působení, které přichází z budoucnosti a kterému se chci otevírat.

Početní záhadu (možná, že pořádný matematik v tom ani žádnou záhadu nevidí) vyřešil hezky Graham Greene v románu Monsignore Quijote. Na tuto námitku proti Trojici odpověděl Quijote tak, že ukázal bývalému starostovi stejné víno ve třech lahvích, a zeptal se: Tak je to jedno víno, nebo tři?

A bývalý starosta pochopil: jedno, a zároveň tři.