Právo na štěstí

  Nový občanský zákoník nám od letošního roku dává „právo brát se o štěstí svoje, své rodiny a blízkých". K našim právům přibylo tedy i právo na štěstí.

O filozofii se říká, že začíná údivem: jen hloupý člověk nevidí, že svět, život a štěstí nejsou vůbec nic samozřejmého. Proč je vůbec něco a ne nic? - tak zní ta nejstarší filozofická otázka.

Náboženství je méně teoretické, zato o trochu hlubší. Neptá se proč, ale uvědomuje si, že všechno to, na čem nám v životě nejvíc záleží, nám jaksi samo padá do klína. Život, zdraví, štěstí, rodina, přátelé - to všechno si nemůžeme koupit ani nijak zasloužit, ale dostáváme to  jako dar.

Jádrem náboženství je tedy snaha dát nějak najevo, že zázrak světa a života nepokládám za samozřejmost, že vím, že jsem ho dostal bez vlastního přičinění, že o něj musím nějak pečovat a být za něj vděčný.

V nezralé, nedospělé podobě náboženství převládá strach. Takovému náboženství dala již před staletími těžkou ránu věda.

Člověče, bojíš se hromu? Postav si hromosvod a máš vystaráno. Žádných bohů se už bát nemusíš a žádné už taky nepotřebuješ. Krize a ústup křesťanství v Evropě svědčí i o tom, že tu v příliš zralé podobě nebylo.

Neztrácí se s ním však i ta zralejší stránka náboženství - péče o život a vděčnost za něj? Je pro nás život zázrak a dar nebo se nám postupně stal něčím bezpečným, pohodlným a až téměř samozřejmým?

V jakém smyslu vlastně máme či nemáme na život a štěstí právo?

Pro přemýšlení nad tímto tématem připojím ještě dva citáty: „Štěstí nepochází ze svobody, ale z přijetí úkolu." (A. Gide) „Štěstí je odměna těch, kdo je nehledali." (E. Chartier)

Pavel Janošík