O vnitřní svobodě

Dlouhá léta toužila velká část našeho národa po svobodě. Svoboda  opravdu přišla, již čtvrtstoletí v ní  žijeme, ale víme si s ní rady? Není  totiž jen svoboda vnější, ale je také  svoboda vnitřní. Moudrý a  vnímavý člověk dobře si je vědom,  že každý z  nás je zatížen různě  velkým balíkem nesvobod vnitřních. Teprve jeho umenšováním  je možné se postupně stávat člověkem vnitřně svobodným.  

Ve  vzájemných vztazích nás činí  nesvobodnými spousta návyků,  snížené sebevědomí, komplexy, stud, obavy, strach. Jak často  svádíme na  partnera svou ne - schopnost cítit se s  ním svobodný. Kolika lidem dělá problém  promluvit před ostatními a  tak  raději mlčí, aby před nimi nebyli  trapní. Někteří skrývají tělo i tvář  a chorobně zveličují své domnělé  vady. Pro někoho bývá obtížné  svobodně mluvit s postiženými či  vážně nemocnými lidmi a  raději  se jim obloukem vyhýbá. Stejně  nesvobodní býváme, když nás  něco podobného potká a  máme  se někomu svěřit. Když vidím poslance hlasovat podle stranického  klíče, také se ptám, kam dali svou  názorovou svobodu. Nebo kam ji  dali ti, kdo v duchu mentality stáda musí nutně mít to, co už přece  má většina.

Být vnitřně svobodným člověkem dá hodně práce. Toto obtížné umění však jednoznačně  řadím do  náročných kategorií  umění žít. Je pro mne vždy velkou vzpruhou a  povzbuzením,  když se setkám s  člověkem, který na  toto umění nerezignoval  a o vnitřní svobodu vytrvale usiluje.  

Pavel Janošík, evangelický farář ve Velkém Meziříčí